fejeton Ach muži, duše romantické… I nternetem se nedávno toulal tento příběh. „Byli jsme na svatební cestě u moře. Druhý den večer jsem manželce navrhl, že bychom si mohli ráno přivstat a podívat se na východ slunce. Souhlasila. Ale když jsem ji před šestou budil, otočila se ke mně zadkem, že jí mám nechat spát, a tak jsem šel na pláž sám. Potkal jsem tam další tři chlápky, a když jsme se dali do řeči, shodli jsme se, že zatímco naše pragmatické ženy chrní, my romantici chodíme vyhlížet probouzející se slunce,“ psal anonymní pisatel a dál si stěžoval, jak jsou dnešní ženy neromantické. A na jiné webovce si někdo jiný naříkal, že když zahrnul ženu svých snů milostnými básněmi, vysmála se mu. A jinému zase dívka řekla, že spíš než romantickou večeři by ocenila žhavou rychlovku. Co se to s těmi dnešními ženami stalo, že už jim slovo romantika nic neříká? No, nestalo se nic víc, než že se ženy staly takovými, jaké je muži vždy chtěli mít. Cožpak si nikdy nestěžovali, na jakých „maličkostech“ ve vztahu bazírují? Cožpak nenaříkali, že nejlepší partnerkou by jim byla žena s duší muže, který je tolerantní, říká věci přímo, rozumí technice a nevyžaduje „pochopení své duše“? Objektivně vzato jde o úplně obyčejnou evoluci, vývoj, který se nyní na své cestě po 360 stupňové trajektorii ocitl v polovině. Tak dlouho muži slýchávali, že by měli projevovat své city a nechat „rozkvést“ své romantické já, až je to semlelo a nechali ro rozkvést naplno. Čímž však došlo ve vztazích k emocionální nerovnováze, protože život dvou přesvědčených romantiků dřív nebo později nutně dospěje k záhubě na střet s realitou. Ta pragmatická, trochu neotesaná a na komoru mířící složka je v něm z hlediska citového i existenčního hlediska prostě nutná. A když muži přestali být muži, o které se dá opřít, a kteří staly se jimi ženy. Ne z přesvědčení, ale z nutnosti. Berou vztahy jako promovaní matematici. Když už přijmou pozvání na večeři, tak ne proto, že jim zájem muže lichotí, nebo aby si užily večeři při svíčkách a opatrné mačkání ruky na nebo pod stolem, ale proto, že když muže vsadily do rovnice, vyšlo jim, že by z toho mohl být progresivní vztah s budoucností, dobrým materiálním zajištěním pro sebe i budoucího potomka. Z hlediska vývoje jde prostě o úplně přirozený vývoj. A muži si teď budou muset nějakých dvě stě, tři sta let počkat, až evoluční vývoj udělá dalších 180 stupňů a muži zase budou opravdovými chlapy, a ženy plné něhy, lásky a romantismu. A do té doby nezbude mužům nic jiného, než nenutit ženy vstávat před šestou a dívat se na východ slunce. Nenutit je chodit na výstavy impresionistů, když chtějí zkusit paragliding. A nedivit se, když místo celovečerních diskuzí o pocitech budou chtít sledovat kriminální seriál. Dnešní ženy možná nejsou tak romantické, jaké by je muži chtěli mít, ale mají takové vlastnosti, jaké jim chybí u mužů. A jestli muži touží po romantice, nezbude jim nic jiného, než si pustit Lásku nebeskou (všimli jste si, že většinu romantických komedií píší a režírují muži?) nebo si přečíst některou z knih Jane Austenové. Tam muži vědí, že pokud od ženy vyžadují něhu a jemnost, musí jí čas od času dovolit jít na pařbu s kamarádkami nebo zbavit se stresu na střelnici. A ony si pak na oplátku přivstanou a půjdou na pláž pozorovat probouzející se slunce. m Východ slunce, večeře při svíčkách, zamilované básně – to jsou věci, po kterých zamilovaní muži touží. Ale místo aby s tím uspěli u svých protějšků, naráží na nepochopení a odmítání. Jak je to možné? Co se to s našimi ženami stalo? Ilustrace: Ingimage www.drmax.cz