POVÍDKA Josef Formánek A přišel jsem já. Několikrát jsem sám – bez pomoci léčebny – zkoušel nepít. Dostal jsem se do fáze, kdy to už nešlo s pitím, ale ani bez něj. Nevysvětlitelná úzkost, deprese, ranní zvracení, třes rukou. Neodůvodněný strach z lidí, pocení. Bolela mne hlava, žaludek a játra. Hlava mi zvodnatěla, jako by mi ji někdo nafoukl. Kdysi jsem se v opilosti v barech pral, teď jsem radši pil sám. Cítil jsem stud. Střídal jsem různé obchody, kde jsem kupoval alkohol, aby si mne nikdo nepamatoval, a tvářil jsem se přitom jako majitel baru. I když ruce se mi klepaly tak, že jsem nemohl vyťukat ani PIN. Schovávání flašek po domě, aby mne žena nezabila. Už jsem si přestával pamatovat, kde je mám. Šňůru autorského čtení ze své poslední knihy Syn Větru a Prsatý muž jsem absolvoval z posledních sil. Nevěděl jsem kudy kam. Jen jsem jako na smilování čekal na nástup do léčebny. Když mne kamarád a můj literární agent Slávek odvážel na poslední autorské čtení, koupil jsem si ráno na benzínce nejlepší whisky na rozloučenou a placku vodky. Tu placku jsem vypil na toaletě hned, aby se mi neklepaly ruce. Pil jsem ji s odporem, ale jinak jsem nemohl. Než jsem došel k autu, udělalo se mi nevolno a padl jsem na kolena. Whisky na večer zůstala celá. U auta jsem se pozvracel. Slávkovi jsem se radši nedíval do očí, ani jsem s ním nemluvil. Věděl jsem, že už to dlouho nemohu vydržet. Věděl jsem, že mnou začíná pohrdat. Všechno jsem to věděl, ale nemohl jsem bez alkoholu udělat ani krok. Cítil jsem se jako elektrická panenka. Na léčebnu jsem čekal jako na vysvobození. Byl to očistec. Z pochopitelných důvodů ji nebudu jmenovat. Ani sobě nemůžu přijít na jméno. Jmenuji se Josef F. Josef F. ležel na posteli v přijímacím pokoji. Nechtělo se mu s nikým mluvit. Tváře ostatních pacientů, které se okolo něj míhaly, se mu zdály nepřátelské. Radši si stoupl k tmavému oknu a pozoroval ty obličeje jako odrazy ve skle. Venku sněžilo. Ticho v hlavě. Vzpomínal na svoje děti. Rozbolela ho hlava. Lehl si na postel, stočil se do polohy skrčence s nepřirozeně zapletenýma rukama. Bylo mu hrozně úzko. Zkusil si napsat deník, do sešitu, který mu daly sestry. Prý z terapeutických důvodů, aby se ze všeho „vypsal“. Neskutečně se mu třásla ruka. Tak si ji přidržoval dlaní druhé ruky. Stejně to moc nešlo. Přesto do deníku napsal pár řádek: Jsem příšerně vystresovanej. Mám strach o rodinu. Mám strach, abych tu bitvu s pitím vybojoval. Ale já to dám. Není jiné cesty. Co jsem si kdy v životě nalil, to si teď musím vypít! Můžu si za to sám, takže se nebudu litovat. Budu bojovat. Bojovat. Jsem na válečné stezce, táhnu do boje s chlastem. A já jsem válečník. No pasarán. Neprojdou! Jen přes moji mrtvolu. Doslova. Vím to. Nejsem idiot. Proto budu bojovat – jako o život. Buď on, nebo já! ZLATOVLASÍ ANDĚLÉ Probudil se na zemi s potlučenou hlavou. Nevěděl, co se stalo. Prý se několik minut klepal v bezvědomí v alkoholickém epileptickém záchvatu. Oči v sloup, nohy a ruce jako šicí stroj. Úplně se probral až na invalidním vozíku, na němž ho tlačili na oddělení detoxu. Uložili ho na postel s kapačkami. Pokusil se vtipkovat, že to je luxus, ale sestra ho usadila, že před ním na té posteli umřel kvůli alkoholu pacient. Prý měl úplně promodralé břicho, nafouklé jako medúza. „A to ani nebyl starší než vy.“ Začal cítit další příliv úzkosti. Najednou té sestře zezlátly vlasy. Měla průhledně duhové ruce, na jednom zápěstí náramek z drobných křišťálových kamínků. Za chvíli se tam objevil další zlatohlavý anděl. Obě ty bytosti byly milé. Propadl se hluboko do sebe. Technicky vzato měl predelirantní stavy, kdy mu kolaboval organismus, mozek produkoval halucinace. Občas se v nich mihla i realita. Ještě než usnul, viděl znovu ty dva zlatovlasé anděly, oba se stejnými náramky, jak okolo něj tančí. Poslední, co viděl, byl dým, který se valil ze stropu. Zlatovlásky ho hladily po hlavě a říkaly mu, že to nevadí. Do opravdového spánku se dostal až díky diazepamu. Spal skoro dva dny. Jakmile se probudil, hledal je. Byl překvapený, když přišly, přestože ten sen s nimi byl tak reálný. „Vy jste obě blondýnky? Obě máte stejný náramky? A byly jste tady včera?“ „Byly.“ „A hořelo tady? Viděl jsem spoustu dýmu.“ „Ne, to se vám zdálo.“ „A ještě se mně zdálo, že mi někdo roztahuje nohy.“ Podívaly se na sebe. „Tak to se vám nezdálo. Ještě na pětadvacítce vám při epizáchvatu zavedli do konečníku čípek.“ Instinktivně sevřel půlky. Cítil se tak trochu zneužitý. „Před lidmi?“ „Před dalšíma alkáčema? Ne, ty sestra vyhnala, aby nečuměli.“ Z DENÍKU Smrtelná choroba na pět Smutek z radosti Radost ze smutku Číhající receptory Středeční večer V blázinci Nespavost. Prázdno. Noc a den. Povedená komunita. Bavila mne. Stýská se mi po dětech a ženě. Po Dixi a po lese. Navštívil mě kamarád. Hezky jsme si pokecali. Pocity kolísající. Teplota? Deset stupňů. Slunečno. Rosný bod nevím. Prázdno. Ticho. Sólo pro měsíc na obloze. PODIVNÁ ZOO ŠÍLENÉHO CHOVATELE Josef F. dotelefonoval se svojí ženou. Byl to rozhovor, po němž se cítil příjemně. Ještě než ale dosedl na židli v komunitní místnosti, kde zářil televizor jako červeně blikající taoistická svatyně, zarazil ho Petr, registrovaná zdravotní sestra, kterou familiárně oslovoval bratře: „Chcete se podívat na šestadvacítku?“ Šestadvacítka byla budova, jež navazovala na pětadvacítku. „Proč, bratře?“ zeptal se překvapeně. Ačkoli to tušil. „Maj tam teď tři čerstvý delírka. Můžete se na ně jít podívat, abyste věděli, co vás čeká.“ Ve smutném úsměvu zvedl huňaté obočí. „Půjdete po dvou skupinách, jinak se tam nevejdete,“ zavelela na šestadvacítce sestra. Ukázněně počkal za dveřmi na plné chodbě. Nejhorší bylo, jak to tam páchlo močí, nemocničním smradem, výkaly, zkaženými zuby. Opatrně se rozhlížel. Oči se mu zastavily na belhajícím se chudákovi. „To je schíza, to vás nemusí zajímat. Podívejte se radši na toho s tou promáčklou hlavou. Alkoholová demence, krvácení do mozku po pádech v opilosti. Kadí do plín a do konce života má vyresetovanej mozek.“ Provinile se na něj podíval. Opravdu trapně mu ale bylo při čekání – než první skupina vyjde z pokoje, z něhož se ozývaly zvláštní zvuky. Připadal si, že stojí před klecí v nějaké podivné zoo, která je projektem šíleného chovatele, jenž se pase na lidském utrpení. Přikurtovaný chlap, úplně mladý muž, se třásl na posteli jako zpocená ustrašená myš, špatně chycená v pastičce. V očích měl strach, zkřivenou tvář, jako plačící kluk. Sestra nad ním nevzrušeně nahlas vykládala, že jeho stav může brzy skončit smrtí. Josefovi F. ho bylo líto. Jako sama sebe. Tak takhle chcípne? Mladý kluk začal něco zmateně blábolit: „Proč jako umřu? Co jako?“ Jeho řeč se začala ztrácet v neartikulovaném mumlání. Sestra se k němu se zájmem naklonila. Potom se narovnala a řekla: „Prý z něho mám sundat ten těžký stůl, co mu leží na břiše.“ Usmála se, otočila se znovu k ležícímu pacientovi a nahlas se zeptala: „Kde teď jste?“ „V lese… Je tu… spousta stromů.“ „Vidíte…?“ pronesla vítězoslavně směrem ke smutným, rozpačitě se usmívajícím mužům. „Zpívaj tady ptáci. Moc ptáků…“ začal najednou přerývavě dýchat mladý kluk. Chytil Josefa překvapivě rychlým pohybem za předloktí a přitáhl si ho k sobě: „Nenechávej mě tady, brácho. Vem mě k našim.“ Josef štítivě rozevřel jeho křečovitě sevřenou pěst a ucukl. Sestra ještě odhrnula peřinu a odhalila mu na podbřišku čerstvou jizvu: „Byl na operaci a po ní hned utekl do hospody. Přivedl ho sem otec a bratr, byl v hrozným stavu.“ „Ty kundo, nechceš nám ukázat radši svoje přirození?“ vzepjal se na lůžku mladý kluk, načež spadl znovu na postel. Místo očí mu bylo vidět bělmo. Nikdy, říkal si Josef F. m Úryvek z knihy Úsměvy smutných mužů (Gekko, 2014); foto: Ingimage, archiv redakce Ingimage JOSEF FORMÁNEK Zakladatel časopisu Koktejl. Procestoval více než 30 zemí světa. V roce 2003 vydal svou první knihu Prsatý muž a zloděj příběhů, která se stala bestsellerem, stejně jako jeho další romány. úsměvy smutných ... DOSTUPNÉ POUZE POKUD JSTE ONLINE www.drmax.cz