příběh a Lucka katka Příběh Kateřiny Bémové a Lucie Boučkové by mohl být námětem na hollywoodský scénář. Nechyběly by v něm dramatické okamžiky, silné emoce ani ryzí lidská vřelost, které není lhostejný osud druhého člověka. Jenže zatím chybí happy end. Nebo ne? K dyž někomu vážný úraz obrátí život naruby, většinou mu nejvíc pomůže rodina, partner nebo nejbližší přátelé. Kdo z nás by však čekal, že v kritické chvíli podá pomocnou ruku téměř cizí mladá žena s postižením? Ale od začátku: Lucie Boučková (24) od dětství hůř chodí následkem dětské mozkové obrny. To jí sice zabránilo ve vysněné práci zdravotní sestřičky, ale její touhu pomáhat druhým lidem to neumenšilo. V pražském Jedličkově ústavu a školách odmaturovala na sociálně-správním oboru a následně ještě vystudovala vyšší odbornou školu stejného zaměření. Dnes žije v rodném Liberci, odkud pochází i Kateřina Bémová (35). Lucčin starší bratr byl před lety Katčiným přítelem a i po jejich rozchodu spolu obě mladé ženy udržovaly kontakt, byť nijak úzký. Zatímco Lucie studovala v Praze, Kateřině se narodil dnes pětiletý syn. I přesto si uměla užívat života, obklopena byla četnými přáteli – prostě žádná ušlápnutá mamina. Pak ovšem přišel zlomový prosincový den roku 2013. Jako spolujezdec utrpěla vážná zranění hlavy při střetu osobního automobilu s tramvají, upadla do čtyřměsíčního kómatu a lékaři jí nedávali příliš velké šance. Když se to Lucie dozvěděla, bez váhání za ní vyrazila. Nadějné prognózy nepřicházely ani po probuzení. V důsledku poškození mozku přestala Kateřina ovládat své tělo, nemohla sedět, dokonce ani jíst a mluvit. V očích řady zdravotníků se stala pouze přežívající tělesnou schránkou. A tak po několikaměsíčním nemocničním pobytu skončila v léčebně dlouhodobě nemocných. „Když jsem ji tam přišla navštívit, byla jsem zděšená,“ vzpomíná Lucie. „Vypadalo to jako poslední štace, pokusy o zlepšení jejího stavu se rovnaly nule. Sebrali jí i televizi s odůvodněním, že to prý stejně nevnímá. Vrátila jsem se domů, celý večer jsem probrečela a nakonec se rozhodla jednat,“ říká mladá žena, která jinak působí vcelku plachým dojmem. Její slova potvrzují, že návazná péče o lidi po poranění mozku má v České republice zatím hodně prostoru ke zlepšování. Bez osobní iniciativy blízkých jsou vyhlídky některých lidí neradostné. Odraz ode dna Začalo hledání zařízení, které by Kateřinu přijalo i přes její závažný zdravotní stav. Skoro všude ji však odmítali s poukazem na nutnost krmení sondou, tracheostomii… Lucie se k problému postavila věcně a prakticky – za takovou pomoc byla Katčina rodina velmi ráda, protože se probírala z počátečního šoku. V jistém slova smyslu se Lucčino postižení stalo výhodou: „Mám také určitý handicap a pohybuji se v téhle komunitě. Znám řadu lidí s různými problémy a vím, že i oni to nějak zvládají. Není to pro mě traumatizující prostředí. Osobní životní zkušenost mi v dané situaci hodně pomohla.“ PŘÍBĚHY PRO VÁS Časopis Můžeš je zaměřen na znevýhodněné občany a přináší řadu poutavých reportáží a rozhovorů s velmi inspirativními osobnostmi. Také proto jsme se rozhodli, že vám v každém čísle našeho časopisu z titulu Můžeš přineseme jeden zajímavý příběh. Ačkoliv Katka díky intenzivní logopedii už nějaké slovo řekne, musí Lucka odvyprávět její příběh za ni. Během pátrání na internetu a oslovování různých zařízení se Lucie dostala až k Adeli Medical Centru ve slovenských Piešťanech, kde se provozuje rehabilitační metoda Therasuit, zvaná též kosmický oblek. Jde o speciální postroj zpevňující tělo a umožňující zavěšení do různých cvičebních poloh. Ponechme teď stranou diskusi, která se o této nákladné a zdravotní pojišťovnou nehrazené terapii vede. Jedni ji opěvují, především blízcí pacientů, druzí ji považují za kontroverzní. Lucii oslovil především vstřícný přístup tamního zařízení, jemuž nevadila žádná z Katčiných komplikací. „Problém byla cena plánovaného pobytu: 300 000 korun. Dala jsem výzvu na svůj facebookový profil, kde si jí všimla Ilona Kotková. Ta ji uveřejnila ve skupině Liberecké maminky, což vyvolalo překvapivě silnou pozitivní odezvu. Přihlásilo se přes padesát lidí, kteří byli ochotni podpořit veřejnou finanční sbírku,“ popisuje Lucie sílu sociálních sítí. Na nich dnes také existuje komunita Bojujeme s Kačenkou, která o veřejné sbírce informuje. Přes spolek Pomoc v nouzi Liberecko se v únoru 2015 podařilo veřejnou sbírku vypsat. „Bylo s tím hodně administrativy a začátek nebyl zrovna raketový, příbuzní Katky, kteří se postupně víc a víc zapojovali, si totiž nejprve nepřáli medializaci celého příběhu. To se pak finance shánějí obtížněji,“ vysvětluje Katčina kamarádka, která pro ni dělala prakticky profesionální fundraising – ve svém volném čase jako dobrovolnice. Sbírka se nakonec rozjela až překvapivou rychlostí, možná i díky tomu, že v Liberci Kateřinu kdekdo znal. Podpořila ji i místní charitativní M. K. show Martina Krause. Takže už v březnu 2015 mohla Kateřina se svou maminkou a ošetřovatelkou odjet na Slovensko. Na týden za ní vyrazila i Lucie se svými rodiči. Bylo to podle jejích slov intenzivní a někdy až drsné, rozhodně žádný oddech. „Minimálně šest hodin denně tam člověk tvrdě maká,“ popisuje své dojmy. Pokrok díky rehabilitaci Výsledky se dostavily vcelku brzy, i když pro nezainteresovaného člověka mohly být zpočátku nepatrné. Lucie však byla nadšená. „Podařilo se nám Katku nastartovat zpět do života. A asi to bylo za pět minut dvanáct. Slovenští lékaři říkali, že kdyby se čekalo ještě půl roku, naděje na zlepšení by se přiblížily nule,“ popisuje Lucie, která musí Katčin příběh vyprávět za ni. Její kamarádka však souhlasně přikyvuje. Ačkoliv díky intenzivní logopedii už občas nějaké to slovo řekne, mluvení je zatím jen vysněným cílem. Také paměť se teprve probouzí ze spánku a její poruchy budou Kateřinu pravděpodobně provázet po celý život. Piešťanský pobyt se stal pomyslným i skutečným bodem zvratu. Po návratu začalo vše vypadat růžověji. Lucie už před odjezdem na Slovensko dokázala Kateřině zajistit místo v programu samostatného bydlení libereckého Jedličkova ústavu. V něm našly propojení vlídného domáckého prostředí s kvalitní péčí a intenzivní rehabilitací. Dnes už Kateřina není netečný ležák. Sedí na svém novém vozíku a postupně rozhýbává ruce, takže dokáže i kousek sama popojet po místnosti. Umí už také normálně jíst. Především se však zajímá o dění kolem sebe – ráda poslouchá hudbu, dokonce byla i na koncertě. Stýká se s ostatními obyvateli samostatného bydlení, navštěvují ji přátelé a rodina. Chodí s nimi na výlety po městě. Vánoce strávila s pomocí své sestry u maminky. Nedávno jí Lucie s kolegyní Lenkou Halamovou společně připravily velkou oslavu 35. narozenin, kam přišla popřát rodina, přátelé i dárci. Bohužel tam chyběl její syn. Od svého úrazu ho neviděla. Je to však příliš citlivé téma, o kterém jsme spolu dál nemluvili. Dobrý konec? V rámci libereckého Jedličkova ústavu provozuje společnost Sarema fyzioterapii a nově také obdobu metody Therasuit. Kateřina patřila k prvním pacientům, a vlastně se tak spolupodílela na jejím rozjetí. Měsíční náklady stoupají až na 38 500 Kč. Lucie se proto tuto částku snaží pokaždé sehnat od dárců a dosud se jí to úspěšně daří. Jejích schopností si všimli i pracovníci Saremy – a přijali ji dokonce na pozici terénní sociální pracovnice. Jako profesionálka teď shání finance na rehabilitaci nejen pro Kateřinu, ale i pro další klienty. Aniž by to plánovala, nezištná pomoc kamarádce vyústila v profesní příležitost, kterou do té doby marně hledala. Kdyby to takhle pěkně na světě fungovalo vždycky… Jaká bude další kapitola Katčina příběhu, zatím nikdo neví. Pokrok, jehož (nejen) s Lucčinou pomocí dosáhla, je skutečně pozoruhodný a snad bude pokračovat. Pod happy endem si ale každý může představovat něco jiného a tváří v tvář dramatickému životnímu zvratu se měřítka hodnot posouvají. Dnes se podle svých slov tlumočených Luckou, ve které našla nejlepší kamarádku, cítí dobře. Samozřejmě s výjimkou bolestného odloučení od malého synka. m Autor: Radek Musílek Foto: Jan Šilpoch www.drmax.cz