povídka Daniela Mičanová: Psychopompos Daniela Mičanová (* 1972) se narodila, vyrostla a vystudovala v Hustopečích u Brna. Vystřídala řadu profesí od recepční po redaktorku veletržních tiskovin, deset let působila jako překladatelka historické beletrie, souběžně od mládí věnovala veškerý volný čas literární činnosti. Napsala upírskou trilogii o čtyřech dílech (Alexander, Lucius, Orlando, Jakubovy housle), egyptskou detektivku i povídkovou kuchařku. V roce 2018 vyšel její nejdelší a nejtemnější román Smrt pod vinicemi, po kterém bude následovat detektivka Smrt v recepci. S ilviin vztah k čekárnám se dal nejlépe popsat jako zdravě nepřátelský a pro čekárnu obvoďáka řečeného Chemický Alí to platilo dvojnásob. Pan doktor sídlil v moderním Domě zdraví, samý kov, mramor a sklo, k dotyčné čekárně se stoupalo neprakticky příkrým schodištěm (výtahům nedůvěřovala), uvnitř obvykle vládl chaos, přiživovaný hordou halasících důchodců. Mezi výčtem nevyžádaných rad do života a vousatých vtipů Silvii nezbývalo, než čekat, doufat a nepolevovat v ostražitosti. Nikdo jí totiž nedokázal říci, po kom jde na řadu. Kdykoliv to začínalo vypadat nadějně, nějaká vetchá stařenka ji rázně odstrčila hůlčičkou se slovy: „Pozor, mladá pani, jdu jenom na krev.“ Za takových okolností celkem zdravé třicátnici nezbylo než takticky ustoupit a vydržet. Potřebovala nutně zafixlovat virózu a vymámit z Alího neschopenku (za odhalená ňadra prý napíše, co jen chcete), aby se vyhnula pitomýmu firemnímu teambuildingu. Zatímco si povzbudivě promlouvala do duše, zachytila na sobě utkvělý pohled. Pokud něco nenáviděla bytostněji než čekárny a teambuildingy, pak právě utkvělé pohledy. Vzdorně zamířila očima po zdroji. Jak se ukázalo, zíral na ni zubatý skrček, vklíněný mezi dvojici obtloustlých matrón. Právě si vyměňovaly recept na nejlepší škvarkovou pomazánku za vášnivé gestikulace, v níž se prostorově nevýrazná postava podměrečné velikosti snadno ztratila. Pohled ovšem nikoliv. Skrček se tiskl ke zdi, nespouštěl ze Silvie zrak, přitom si manicky pohrával s mobilem. Zvláštní, pomyslela si, nevypadá na nezletilého otroka moderních technologií. Její první verdikt ho kladl někam mezi sedmdesátku a smrt, po chvíli upravila spodní hranici na padesát, dost možná čtyřicet. Buď jak buď, jeho zubatý úsměv prozrazoval neomalenou zvědavost věčného puberťáka, zanedbaný zevnějšek minimální zájem o dekorum, hutný osobní odér nedostatky v hygienických návycích. Když se Silvie odvážila přistoupit blíž (zavalitější madam Škvarková pomazánka právě zmizela v ordinaci), na utkvělost skrčkova pohledu to nemělo vliv. Naopak, zdál se ještě pronikavější. Sevřel se jí žaludek, v týle jí nepříjemně zamrazilo (alespoň přehraju Alímu virózku přesvědčivěji), přesto si k němu jakoby mimochodem přisedla. „Baví vás pozorovat lidi?“ „Co jako?“ zazubil se. „Jestli vás baví pozorovat lidi!“ nevědomky zvýšila hlas. „Jo, todlecto. No, co bych tady jako jinak dělal?“ Koutkem oka zaznamenala obrazovku chytrého mobilu. On si ten prevít nehraje, on si nás normálně fotí! Počítala v duchu do deseti. Nepomohlo to, prvotní naštvanost se změnila ve spravedlivý hněv. „Víte, že bych vás za tohle mohla žalovat?“ „Zkuste to,“ doporučil s neměnným protivným úsměvem. Než se přiměla k náležitě ostré reakci, zasáhl ve skrčkův prospěch osud, ztělesněný madam Škvarkovou číslo dvě. „Mladá pani, mladá pani, jste na řadě.“ MUDr. Alois Pečinka tušil, že ho ta pěkná larvička tahá za fusekli. Nebyla první ani poslední amatérka, která tu hraje o neschopenku, jakkoliv v posledních letech podobných případů ubylo. I největší hypochondři se raději narvali koňskou dávkou růžových tabletek, než by se dali krátit na výplatě. Ale zpátky k larvičce. Jako kozy dobrý, předvedla je ochotně, proč jí neudělat radost a nehrát to s ní? „Takže, držte se v klidu, dopřejte si ticho, teplo, tekutiny, ideálně lipovej čaj s medem. Jsem rád, že jste se taky přišla ukázat…,“ zadíval se do její karty, „Silvie. Tatínek kardiak, musíte se trochu hlídat. A jak se tak dívám, potřebujete taky přeočkovat proti tetanu.“ Mladá žena rozpačitě zašoupala chodidly v komických návlecích, rodinnou anamnézu se jí rozebírat nechtělo, proto chytře odklonila pozornost: „Co to máte v čekárně za divný zjevy, pane doktore?“ Praktický lékař znejistěl, upřímně řečeno, trochu divní mu přišli všichni. „Koho myslíte?“ „Toho pošuka s mobilem. Čučel na mě, jako by mi vyrostly dvě hlavy, přitom cvakal jednu fotku za druhou.“ „Á, Ládík. To je takovej náš maskot. Lidi se ho trochu štítí, trochu bojí, vymýšlí si o něm divoký historky.“ Chemický Alí shledal, že si larvička pro samé zaujetí zapomněla natáhnout tričko, proto radostně klenul dramatický oblouk do šíře i dáli: „On tenhle Ládík cestuje z jedné čekárny do druhé, nic nechce, nestěžuje si, nevyžaduje ošetření. Jen tam vysedává, zírá, hraje si s mobilem. Nakonec ho vždycky vyhodí, zmlátí nebo obojí. Ale nedá se odradit, má svůj pevnej okruh, hlavně obvoďáky a internisty. Je nám ho trochu líto, tak ho necháváme na pokoji.“ „Má to jeho zírání nějakej smysl?“ zajímala se Silvie. „Pro nás ne,“ ošil se lékař, „od vyšinuté osoby ovšem logiku nečekejte. Podle mě Ládík trpí nějakou formou obsese, ale nejsem cvokař.“ Dáma se přioděla, dost bylo pohádek. „Takže, máte všechno, co potřebujete, ještě poprosíme sestru, ať vám píchne ten tetanus. Jinak se cítíte dobře? Problémy s dušností, únavou, bušení srdce?“ „Zdravá jako řípa, asi jsem se zatím nepotatila. Co ty divoký historky?“ „Prosím?“ „Divoký historky o vašem maskotovi.“ Doktor si otřel čelo papírovým kapesníčkem, nějak se mu orosilo. „Ale to nic, zapomeňte, nic, čemu by se dalo věřit. Středověk přece dávno skončil.“ Mladá žena chtěla naléhat, ale sestřička už měla připravenou vakcínu. „Vydržte nám půl hodinky v čekárně, kdyby se vám udělalo nevolno,“ vyprovodila Silvii vlídně. „Vy jste si chtěl zase trochu zazlobit, co, pane doktore? Přiznejte se, vy ty mladý holky rád strašíte. Jsou pak povolnější. Když nestačí genetický zatížení, přihodíte Ládíka. Brr, mám z toho blázna husinu.“ Chemický Alí počastoval sestru káravým pohledem. „Nebuďte ústnatá, Kňákalko, raději mi pošlete dalšího. Nebo ne, dáme chvíli pauzu a kafe. Ať pacoši trochu vychladnou. “ Spláchl svou nevoli douškem hutného nápoje. „Jak jste mohla vidět, ovládl jsem se. Kdo by taky dneska věřil, že vám fotka uloupí duši?“ „O duši nejde,“ namítla sestra Kňákalová, „spíš o holej život. Víte přece, co se říká. Koho Ládík vyfotí…“ „No právě, kdo by tomu věřil!“ Doktor Pečinka se začínal rozehřívat. „Jak dlouho tady my dva společně válčíme, co? Nebude to už skoro čtvrt století? Kolik turbulencí v systému jsme společně ustáli? Dokonce i ty podělaný elektronický recepty umíme. A vy si pořád ještě představujete, že existují jedinci s nadpřirozenou mocí nad životem a smrtí? Stačí pořídit fotku?“ „Nepředstavuju si nic, jenom nechávám lidi vypovídat. Slyšel jste tu ránu?“ Pokud ji pan doktor neslyšel, zběsilé klepání na dveře ordinace už přeslechnout nedokázal. Sestra Kňákalová reagovala pohotově, nevlídně vystrčila nos. „Neumíte číst?“ významně ukázala na obligátní nápis NEKLEPAT. Za dveřmi se rozměrně rozlévala madam Škvarková číslo dvě, třásla se jako osika, v očích slzy. „P-promiňte – neštěstí – honem!“ Její krajní rozrušení Kňákalku ponouklo k akci. Vyrazila čekárnou, nyní téměř prázdnou, k točitému schodišti. Doktor Pečinka, stržen jejím znepokojením, příliš nezaostával. Pod schody z kvalitního žilkovaného mramoru ležela Silvie, tělo bez vlády, oči skelné, hlava stočená ve výmluvně nepřirozeném úhlu. Lékař se chystal podlehnout prvotnímu záchranářskému pudu, sestra ho mateřským pohybem zadržela. „Bylo by to marný, pane doktore.“ Obrátila se na obtloustlou pacientku. „Co se stalo?“ „Říkala jsem jí, ať v klidu počká,“ vzlykla matróna. „Tetanus néni sranda. Ale támhleten furt čučel a cvakal! Lezlo jí to na nervy. Moc jí to lezlo na nervy. Vyrazila na schody, přitom zapomněla na návleky. Nějak o ně za-zaškobrtla. Pak, pak to šlo ráz naráz.“ Všichni přítomní se zadívali na Ládíka. V pohnutou chvíli by na něho málem zapomněli. Seděl na svém místě, na rtech zubatý úsměv, v ruce mobilní přístroj. Když ho výhružně obklopili, upřel na ně nevinně jurodivý pohled. „Co jako? Zírání ještě nikoho nezabilo, no ne?“ Chemický Alí mu důstojným úředním gestem odebral telefon a nalistoval fotogalerii. Neznal všechny zvěčněné jedince, ovšem ti, kteří patřili k jeho pacientům, to měli do jednoho za sebou. Sérii uzavíraly obrázky bledé, polopříčetné Silvie. „Kdo by tomu věřil?“ zopakoval polohlasně vlastní řečnickou otázku. Kňákalce po jeho boku se rozjektaly zuby. „Neříkala jsem? Koho Ládík vyfotí…“ „Zírání není trestný, focení taky není trestný,“ vedl si svou usměvavý skřet. Doktor Pečinka se zamyslel, proměnlivý výraz tváře prozrazoval hluboké rozrušení i úporný niterný boj. Nakonec náznakem pokýval hlavou, zřejmě dospěl k jistému rozhodnutí, pak skřetovi přístroj obřadně vrátil. „Ovšem. Zírání není trestný, focení není trestný. Takže si vezmi ten svůj krám, Ladíku, a než to tady všecko, eh, zúřaduju,“ sestra Kňákalová se při těch slovech tlumeně rozplakala, „než zavolám havrany a policii, udělej nám laskavost. Vyfoť si selfíčko. Pak na všechno zapomeneme.“ m foto: Fotolia a archiv autorky www.drmax.cz