1/2022

Tento úvodník vzniká poslední únorový týden. S ohledem na události, které ho provázejí, nemůžu jen tak rovnýma nohama skočit do našeho magazínu, abych jako kterýkoli jiný čtvrtrok prostě jen přišel s tipy na čtení.

• Titulka

  
  

  zdraví/péče/poradenství

  JARO 2022
  

  „Každý den je žena chvíli hrdinkou,“   
   říká PENÉLOPE CRUZ

• Systane

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Ovládaní digitální čtečky

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Ruská agrese

  editorial

  e d i t o r i a l

  ruská agrese

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  tento úvodník vzniká poslední únorový týden. S ohledem na události, které ho provázejí, nemůžu jen tak rovnýma nohama skočit do našeho magazínu, abych jako kterýkoli jiný čtvrtrok prostě jen přišel s tipy na čtení.

  Nejde to tak jednoduše, protože právě tento týden překročila ruská armáda hranice, aby obsadila sousední stát. Čechoslováci, východní Němci a Maďaři mají jako jediní v Evropě novodobou zkušenost s ruskou agresí. U tanků je jedno, jestli se jim říká ruské, nebo sovětské, tanky jsou tanky. Koneckonců už hokejový Channel Cup v prosinci, na kterém hráči Ruska nastoupili v dresech s nápisem CCCP, ukázal, že v jejich zemi k žádné mentální očistě po rozpadu rudé říše nedošlo. To byl ovšem jen lední hokej, teď z Kremlu přichází opravdový mráz, který běží po zádech s každou novou zprávou z Ukrajiny a nemizí.

  Nejsme politický časopis, naše role je jiná než přinášet válečné zpravodajství nebo komentáře ke globální politice, přesto za celou redakci musím odsoudit nepřijatelnou ruskou agresi. Rozpoutat válku je odporný čin. V celé historii lidstva není ohavnější nástroj k řešení sporů než válka a ten, kdo po něm sáhne, se musí zodpovídat. Za každou oběť. Jinak necháme zvítězit nespravedlnost. Jinak necháme zvítězit zlo.

  Váš Michal Petrov, šéfredaktor Maxima

  
  

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; odborná redakce: MUDr. Marie Vaněčková; náměty, dotazy, připomínky: redakcemaximum@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, tel.: 603 772 344; zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: jaro 2022, vychází v březnu 2022, čtvrtletník; datum uzávěrky: 25. 2. 2022; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Foto: Lenka Hatašová, ilustrace na titulní straně Miro Budiš

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Tam, kde se čas nezastavil

  svět Dr.Max

  s v ě t   D r . M a x

  Tam, kde se čas

  nezastavil
  

  Městská krajina kolem nás prochází neustálou proměnou. Jsou období, která jí vysloveně otřesou a nenechají kámen na kameni. Existují však stálice, které vykazují mimořádnou trvanlivost – takovými jsou třeba lékárny, které velmi často fungují pořád tam, co kdysi, i když samozřejmě vyrostla i spousta nových a i v těch starých se leccos změnilo k nepoznání.

  text: Michal Petrov

  (převzato z měsíčníku Zdraví)

  O

  bčas je ale možné díky kronikám a archivům takový vývoj sledovat a vydat se proti proudu času, krok za krokem. V případě pražské lékárny U zlatého hada, která funguje od 30. let dvacátého století na Národní třídě, to je o to jednodušší, že se tu spousta inventáře těší památkové ochraně. Takže se vede určitá dokumentace, která pátrání po stopách minulosti usnadňuje. 

  
  

  
  

  Původní vstup ještě před rekonstrukcí v roce 1937

  
  

  
  

  Lékárenský rekordman

  I když je nejstarší dosud sloužící lékárnou v hlavním městě ta Fragnerova U zlatého orla na Malé Straně, nejstarší, dodnes používaný mobiliář najdou pacienti právě na Národní. Původ těch nejletitějších částí sahá do první poloviny 19. století. Lékárníci lecčemus říkají jinak než ostatní. V jejich terminologii se obchod mění v oficínu, pult v táru a regály v repozitoria. Fakt ale je, že když dům před první světovou válkou dostavěli, byly tam prostě obchodní prostory a jeden z nich si pronajal lékárník. A protože tehdy bylo zvykem, že si při stěhování apatykář bral vybavení oficíny s sebou, tak se v novostavbě na tehdejší Ferdinandově třídě ocitl klasicistní mobiliář lékárny, která byla původně v domě U tří lvů na nároží ulic Železné a Kožné a pak na dalších adresách: nábytek z leštěného a zlaceného ořechu, repozitoria orámovaná napodobeninami řemenů s přezkou, které nejsou z kůže, ale z ohýbaného dřeva. V policích stojí klasické lékárnické nádobky, lahvičky a láhve se zábrusem. Česky jde o stojatky, v profesní hantýrce se jim říká štandky – porcelánové, dřevěné, z čirého i hyalitového skla i z porcelánu, z manufaktur v Lokti a Březové (Pirkenhammer). Všechny, stejně jako emailové štítky na šuplících či stojanové hodiny, zdobí společný motiv – uroboros, tedy had pohlcující vlastní ocas, symbolické vyjádření koloběhu života a smrti. Dřív bylo běžné, že lékárny měly své symboly, které pak zdobily celý inventář. Častý byl třeba motiv jednorožce, bájného zvířete obdařeného nadpřirozenou mocí, a leckde měli dokonce jeho údajný roh, ačkoli už se dneska ví, že šlo ve skutečnosti o roh narvala.

  Skutečnou perlou lékárny na Národní třídě v Praze je tára, pult zdobený intarzií, opět s vyobrazením hada. Původně tu byla jen jedna. Dvě jsou tu právě deset let – od doby, kdy tu lékárnu začala provozovat síť Dr.Max, která se rozhodla vrátit lékárně někdejší krásu. Do té doby měla lékárna jen jeden portál, oficína byla o třetinu menší než dnes, protože zbytek prostoru zabírala kancelář lékárníka. Vstup byl možná v době socialismu považován za „lepší“, ale vzhledný určitě nebyl. Kombinace nerezu a skla z osmdesátých let je v posudku památkářů popsána jako „nehodnotná“. 

  V době rekonstrukce se ukázalo, že svého času byly portály dva, jakkoli ten druhý pro úplně jiného nájemce. Už neexistující vstup, který mezitím zmizel, se tedy rozhodl architekt obnovit a vnitřek oficíny rozšířit o menší dvojče původního pultu. Dva vchody zlepšují cirkulaci lidí a nově přidaná tára zrychluje výdej přípravků. Druhá tára a za ní stojící replika repozitoria od truhlářských mistrů z Pardubic přišla na víc než půldruhého milionu. „Víte, interiéry, to je často jen dočasná záležitost, ale tady doufám, že vydrží,“ říká architekt Michal Flašar, který rekonstrukci před deseti lety vedl, „tím spíš, že historických lékáren na území hlavního města dnes najdete už jen asi desítku.“ Napodobit nábytek byl ale podle všeho menší oříšek než přiblížit se předválečnému vnějšímu vzhledu lékárny. „Ta celoskleněná výloha musela být už v době svého vzniku v sedmatřicátém obrovský problém,“ podotýká architekt Flašar. „Dvě firmy to tenkrát vzdaly, teprve třetí uspěla. Tenkrát tam nechtěli žádné dělicí prvky. Tehdy ovšem pracovali s jednovrstvým sklem, což dneska už nejde, krom jiného kvůli tepelné izolaci. Takže náš portál vypadá trošičku jinak. Osazování výlohy nebylo vůbec snadné, seděl jsem ten den nahoře v Máji a chvílemi si raději zakrýval oči. Šli jsme na hranici možného a podruhé bych si na to možná už netroufl. Bylo to technicky nesmírně náročné.“

  Když promluví staré fotky

  Díky úsilí archivářky Národního památkového ústavu Markéty Seidlové se podařilo najít mnoho obrazových dokladů toho, jak v historii lékárna U zlatého hada na Národní třídě vypadala. V ústavních dokumentačních fondech nalezla například i snímek původního klasicistního průčelí, kde lze nad vchodem ještě přečíst jména magistrů Vladimíra Práchenského a Alexandra Bartha, majitelů, kteří o přestěhování na Národní svého času rozhodli. Na další fotografii vidíme osazování parteru výlohou v sedmatřicátém, jak o něm mluvil architekt Flašar. Těžko říct, zda muž zírající skrz otvor čekající na nový výklad je jen okounějící kolemjdoucí, anebo stavební dozor. Za ním, v místě, kde za socialismu vyroste obchodní dům Máj, zeje ještě proluka. Jiná fotografie zachycuje stejnou situaci, ale pozadí tvoří projíždějící souprava tramvají. A my najednou vidíme, že přímo před lékárnou byla tehdy zřízená refýž. Nejbližší je přitom dnes ve Spálené ulici, anebo až u Národního divadla. Další snímek zachycuje už hotový vstup po přestavbě v sedmatřicátém. Slogan vedle postavičky sněhuláka prozrazuje, že fotograf zmáčkl spoušť na prahu zimy. Ve vitríně lze spatřit reklamu na přípravek Roga Hormon, což musel být úplný zázrak. Sliboval totiž, že jako preparát obsahující pravé sexuální hormony ze žláz mladých zvířat dodá tělu veškeré látky, které potřebuje k odstranění pohlavní slabosti, a krom toho si ještě poradí s vráskami, zpevní tělo a dodá svěží vzhled. Na obrázku pořízeném za protektorátu, kde českému označení „lékárna“ předchází německé „Apotheke“, už vitrína chybí.

  
  

  
  

  Napodobeniny kožených řemenů z ohýbaného dřeva s přezkami patří k největším zajímavostem interiéru

  Jinde už je té lékárničiny o trochu víc. Na fotce z interiéru – rovněž z období okupace – je vidět smaltovaný štítek s nápisem Respharma. Takto byly označovány přípravky, které se zhotovovaly v souladu s českým (a za války samozřejmě i německým) lékopisem, jak říkají lékárníci, „magistraliter“. Tím, že se lékárna přihlásila ke značce Respharma, garantovala kvalitu léčivých přípravků ve svém sortimentu a distancovala se zároveň od nabídek všelijakých podvodníků, kteří se na nemocech lidí chtěli přiživit bez špetky etiky i odbornosti. A samozřejmě šlo i o obchodní, dnes bychom řekli marketingový, tah. Staré fotografie k nám mluví vždycky, když se na ně díváme. Potíž je někdy jen v tom, že jejich jazyku už dneska nerozumíme tolik jako současníci tehdejších fotografů. m

  Foto: Archiv NPÚ, archiv Dr.Max

  Dnešní pohled do lékárny z Národní třídy

  Osazování nového výkladu v roce 1937

  Předválečný vzhled, který inspiroval rekonstrukci před 10 lety

  Štítek Respharma jako garance odbornosti

  Dobový inzerát na označení Respharma a související prvorepubliková nabídka z lékárnického časopisu

  Pohled na vstup za války jako by odrážel truchlivost protektorátních let

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Otrivin

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• V práci jako doma

  psychologie

  p s y c h o l o g i e

  V práci jako DOMA

  Za poslední dva roky vidíme leccos jinak. I práci. Zjistili jsme, že docházka do zaměstnání není jen otravná nutnost, ale někdy naopak vítaná povinnost. A pochopili jsme, že home office má do vstupenky do ráje daleko. Rozvolňování covidových opatření sice přichází, ale ve firmách návrat do starých kolejí potrvá ještě dlouho.
  

  text: Olga Procházková

  V

  některých profesích se kvůli covidovým lockdownům a nutnosti úspor úplně změnilo nazírání na to, zda musí, či nemusí být člověk přítomný na pracovišti. Spousta lidí najednou v práci není a pro mnohé to je šok. Pojďme se podívat, co nám vlastně přinášelo nebo většině lidí stále přináší být pryč z domova na osm a půl hodiny denně. A jak zvládnout home office bez alkoholu, nadváhy a pocitů zmaru. 

  
  

  Smrádek, ale teploučko

  Tak by se daly nazvat sociální a psychologické benefity, které nám pobyt v práci přináší. Třeba: v práci nás vůbec, ale vůbec neotravují děti. Jsou ve škole, a když se vrátí ze školy, my ještě doma nejsme. Doma se válí prach, v koši na prádlo špinavé ručníky, nevyklizená myčka – ale nikomu to nevadí, protože to nikdo nevidí. Když přijdeme v šest domů, jsme vítáni jako králové, co celý den dřeli. Tolik spíše ženský pohled. A co muži? „I pro ně je docházka do práce mnohdy velmi pozitivní aspekt života,“ říká psycholožka Hana Alblová z online psychologické poradny Mojra. „Přítomnost v práci je u mužů vítaná například ve chvílích, kdy v jejich soukromí dochází ke změnám. Třeba mladík, který si myslel, jaký je lamač srdcí, zjistí, že ho milá podvádí – a většinou se logicky zakousne do práce. Nebo čerství tatínci. Ti si často doma připadají trochu mimo hru. I když se snaží, péče o miminko nebývá jejich parketa, doma jsou neohrabaní, nejistí, zato v práci zůstávají stále velmi kompetentní a oceňovaní. Navíc cítí povinnost zajistit rodinu, a když to dokážou, posiluje to jejich sebevědomí,“ říká Hana Alblová. 

  Útěk do „druhého domova“

  K práci se někdy doslova utíkáme. Dlouhá šichta a „nečekané“ úkoly od šéfa, „projekty“ a dlouhé porady jsou skvělé alibi, jak strávit čas v kavárně či hospodě či v přítomnosti milenky/milence, již/jehož jsme si na pracovišti našli. Aspoň minimální nadřízenost nás opravňuje machrovat na podřízené, což se hodí, zrovna když si doma moc nemůžeme vyskakovat, že? A když máme štěstí, parta v práci nám trochu dělá druhou rodinu, s níž trávíme mnohem více času než s těmi, kteří po nás doma něco taky chtějí. Je to jednoduchá rovnice: máme tendenci trávit čas tam, kde je nám líp, i když z dlouhodobého hlediska to může na náš život může působit spíš negativně.

  „Lidé často začínají hodně pracovat ve chvílích, kdy procházejí rozvodem, úmrtím někoho blízkého nebo v jiných těžkých krizích,“ říká Hana Alblová. „To je docela běžná reakce. Ovšem je důležité, aby se život po čase vrátil k normálu. Co to znamená? Mít vyvážené soukromí a práci a oběma světům věnovat přiměřenou pozornost a čerpat u nich uspokojení.“

  Jak kdo, ovšem

  Samozřejmě, ne každému docházka do práce vyhovuje. Lidé, kteří jsou introvertnější, mají vyvinutou silnou touhu po svobodě a nezávislosti nebo nejsou apriorně výkonoví či systematičtí, chození do práce moc nemilují. Rutina jim nepřináší ani pocit bezpečí a ani úsporu energie, ale zoufalství. Pevně daná firemní hierarchie je pro ně peklo. Záleží tedy na tom, jak jsme vnitřně ustrojeni. „Rozhodně neexistuje rovnice, že docházka do práce přináší samé výhody a naopak. Všechno má své pro a proti. Každý člověk potřebuje něco jiného a měl by si podle toho zařídit život. Podle mých osobních zkušeností s klienty můžu říct, že ti, kteří chodí do práce, ať už jsou v jakékoli profesi, vykazují obecně známky větší spokojenosti než ti, co trvale pracují z domova,“ dodává svůj postřeh Hana Alblová.

  Opuštěný ostrov jménem home office

  No a co tedy ti, kteří jsou doma? Ti se s tím musejí nějak srovnat. Práce z domova s sebou totiž nese docela dost nástrah. A lednička v dosahu patří mezi ty nejmenší. Obecně se většina lidí na home office potýká s tím, že je jich doma prostě moc a lezou si na nervy. Stává se, že ostatní členové rodiny nerespektují jejich pracovní povinnosti – děti řvou, partner vaří, pracovní kout v obývacím pokoji okupují plyšáci a do toho volá šéf, protože je 13.30 a pracovní doba zdaleka neskončila. Může ale být hůř. 

  „Někdy se lidem, kteří jsou dlouhodobě na home office, zdá, že jejich práce ztrácí hodnotu. Mají pocit dehonestace, frustrace, jsou deprimovaní,“ říká Hana Alblová. Shrnout by se to dalo větou: to jsem dopadl/a! Takto postižení začínají vnímat i svět kolem sebe negativně. Jsou velmi nespokojeni. Jiní propadají závislostem. Hodně lidí začne být závislých na erotickém chatování: posílání videí a fotek se sexuálním obsahem. Když si takhle s někým píšeme, na chvíli nám zvedá sebevědomí, dodá energii, pomůže přežít, dlouhodobě to ovšem je strategie zmaru. Jiní spadnou do závislosti na hrách. „Například existují hry, kde si lidé můžou vystavět imaginární světy. A stráví desítky hodin času, aby vytvořili jeho složitý systém, ale když ho dokončí, nečeká je žádná odměna, už si v něm nehrají, už je to nebaví a navíc chápou, že vynaložená energie neměla zhola smysl,“ popisuje Hana Alblová. 

  Co s tím?

  Pokud vám na home office není z jakéhokoli důvodu dobře, přečtěte si následující seznam, třeba v něm najdete možné řešení.  

  1. Najít, co nefunguje a co si přeji

  „Zdá se to jako banalita, ale pro mnohé je náročné vůbec uvědomit si, co se jim v životě děje, zjistit, proč jsou nespokojeni a co si přejí,“ říká Hana Alblová. Pomůže chvíle klidu, sebereflexe, třeba s papírem a tužkou v ruce. Vodítkem můžou být momenty, kdy cítíte silné emoce, například vztek nebo frustraci. Zkuste se podívat, co je vyvolává a proč.

  2. Přednést svoje problémy blízkým a společně dojít k řešení

  Pokud se jedná o rodinně-organizační problémy, měli byste nadnést partnerovi (potažmo dětem), že vás něco trápí a přáli byste si to změnit. A následně navrhnout, že byste to třeba zítra mohli večer probrat. Ve fungující rodině by neměl být problém nastavit pravidla, která budou přijatelná pro všechny. A pokud musí jeden z páru potlačit svoje potřeby nebo komfort, musí s tím být srozuměn, uvědomovat si, proč to dělá, a vědět, že to je nejlepší dočasné řešení. Je-li partnerský vztah silně nevyrovnaný a dohoda se nedaří, je možné obrátit se na terapeuta a začít přenastavovat celý systém v rodině. Naštěstí se dá udělat spousta práce, i když na terapii bude docházet jen jeden z páru.

  3. Uvědomit si, co všechno mám a za co můžu být vděčný

  Připomeňte si, jaké výhody, které teď už nevidíte, vám home office přináší. Opravdu bylo tak skvělé trčet v práci do pěti, pak s jazykem na vestě letět na nákup a večer s dětmi dělat úkoly? Opravdu je váš život doma tak „marný“? „Spousta lidí vnímá možnost být doma jako velkou výhodu. Pohodlí domácího prostředí, ušetření hodin a hodin času strávených dojížděním. Jsou šťastní, že se nemusejí s nikým bavit, ani vést small talk v kuchyňce. Jsou rádi, že se vyhnou fyzickému kontaktu. Mají pocit, že když šéf nesedí vedle v kanceláři, necítí se pod takovým tlakem. Home office jim umožňuje rozvrhnout si práci podle potřeby, třeba někdy pracovat v noci a nemuset předstírat aktivitu zrovna v době, kdy jsou v zaměstnání,“ říká Hana Alblová. Najdete se aspoň v některém z těchto aspektů?

  4. Najít v životě starou nebo novou radost

  „Vzpomeňte si, co vám dřív dělalo radost, a zkuste to do svého života znovu vrátit. Koníček, sport, čtení, pravidelná setkání s kamarády, procházky s dětmi,“ říká Hana Alblová. Samozřejmě na home office nemáte času víc, ale můžete si ho sami zorganizovat. Zkuste si koupit diář, stáhněte si aplikace, rozvrhy, nové plánování, může vám to dodat energii.

  5. Pohyb

  „Otřepaná, ale mnohokrát prokázaná pravda je, že skvěle na psychiku působí sport. Kdo nemá rád pohyb, může zkusit třeba masáže,“ říká Hana Alblová. 

  6. Terapie a v nejzazším případě medikace

  Najděte si svého průvodce. Nemusí to být zrovna psycholog, jedná-li se jen o pracovní starosti, třeba vám bude stačit kouč – ale pozor: vybírejte kvalitního a zkušeného. „Medika-ci bych viděla jako poslední řešení. Psychofarmaka často uleví, ale nikdy nevyřeší problém. Pokud tedy problém není diagnostikován psychiatrem. Spousta lidí dnes bere léky, které může předepsat i praktik.“

  Když člověk nemusí

  Zejména mnoho žen dnes zůstává doma zcela. Jsou zajištěny rodiči nebo partnerem, jejich příjem rodina nepotřebuje. Jejich hlavní náplní bývá péče o děti a domácnost. Může se zdát, že spousta volného času a možnost jít si kdykoli k holiči nebo na nákup je fajn. Ve skutečnosti se takový život rychle omrzí, zejména pokud máte vnitřní motivaci, schopnosti a ambice realizovat se i mimo rodinu. „Mám několik takových klientek. Takové ženy mnohdy opravdu neuspokojuje být dlouhodobě doma. Ztrácejí radost a motivaci. Nejsou schopné rozlišit, co je v jejich životě důležité a co ne,“ říká Hana Alblová. A byť pracovat vůbec nemusejí, často nastupují do práce a berou téměř cokoli. Seberealizace, uznání, pocit uplatnění a ocenění totiž hraje v životě většiny lidí nezastupitelnou roli. m

  Bůh šest dní pracoval a sedmý den odpočíval… 

  A teď trochu vážně:

  • S velkým zjednodušením by se dalo říct, že lidé začali pracovat zhruba před 10 000 lety. Spolu s neolitickou revolucí se začali usazovat a obdělávat půdu – systematicky pracovat.

  • Svázán s půdou byl člověk i nadále. Po pádu římské říše se někteří potomci otroků stali svobodnými občany, ale neměli žádnou půdu. Proto pracovali na pozemcích pána, který jim mimo jiné poskytoval ochranu. Z tohoto vztahu se postupně vyvinulo nevolnictví. 

  • Nevolnictví: stav typický téměř pro celou středověkou Evropu, kdy byl nevolník vázán k půdě a musel na ní robotovat nebo také odvádět rentu. Ve východní Evropě zrušil nevolnictví ve smyslu omezení svobody pohybu až Josef II. v roce 1781. 

  • V 16. století se v Evropě rozšířily manufaktury. Pracovalo se v nich až 16 hodin denně, podobně jako v továrnách za časů průmyslové revoluce, která začala v první polovině 18. století. 

  • V 19. století se pracovní doba ustálila kolem 12 až 14 hodin a dětská práce začala být v Evropě zakazována.

  • Ještě před první světovou válkou se na starém kontinentě obvykle pracovalo 10 až 12 hodin.

  • Osmihodinovou pracovní dobu jsme získali se vznikem samostatného Československa. Do práce se ovšem chodilo i v sobotu.

  • Práce v sobotu se u nás zrušila až v roce 1968. 

  
  

  
  

  
  

  Foto: Adobe Stock

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• ACC

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Když malíři nepotřebují štětec

  dělají to s chutí

  d ě l a j í   t o   s   c h u t í

  Když malíři nepotřebují

  štětec *

  Patří mezi výrazné talenty české výtvarné scény a navíc je také spojuje to, že se rozhodli nemalovat štětcem. Milan Sodoma maluje houbičkou, Lu Jindrák Skřivánková vylévá barvy z plechovek a Sofie Švejdová zas místo štětce používá ukazováček.

  text: Markéta Faustová

  M

  ALÍŘ MILAN SODOMA MĚL V SOBĚ TOUHU TVOŘIT A MALOVAT UŽ OD MALA. Profesně se sice původně vyprofiloval jako grafik, něco v něm ale volalo po volné tvorbě. A tak se zavřel do ateliéru a hodiny, dny, měsíce jenom maloval. Brzy se pod jeho rukama začaly rodit ženské figury. „Vzal jsem do ruky houbičku. Nějak mi to bylo přirozenější než štětec. Namočil jsem ji do černé barvy a nechal ruku, aby sama tvořila. Díval jsem se, co se mi pod rukama rodí. Začaly ke mně chodit ženské postavy,“ vypráví. A siluety ženského těla se staly pro jeho tvorbu charakteristické. Do pláten se prolíná smyslnost, něžnost, mateřská láskyplnost, vyzývavost, jemnost či čistota. Nesčetně variant podob ženy. V těch pár tazích na plátně prý není zobrazeno jen ženské tělo, ale hlavně ženská duše: „Rád bych svou tvorbou podporoval ženy. Myslím si, že ženy jsou tvůrkyně. Nesou v sobě neskutečnou sílu. Chtěl bych jim ukázat, že jsou jedinečné, nádherné bytosti. Sám mám v sobě velmi silnou ženskou stránku a vím, že žít s takovou mírou citlivosti a empatie může být krásné, zároveň v dnešním drsném světě těžké. A tak říkám ženám: nebojte se být ženami.“

  
  

  
  

  
  

  Milan Sodoma tvoří ve stavu „flow“. Tenhle termín popisuje situaci, kdy se odpoutáme od všeho nepodstatného a jsme plně přítomni jedinému okamžiku. Například děti jsou při hře velmi často ve stavu flow. Pro lidský organismus a také mysl, která je často přetížená a roztěkaná, je to vlastně až ozdravné. „Většinou si proces tvorby vůbec nepamatuju. Ruka mi pluje po plátně sama. V okamžiku, kdy obraz dokončím, jako bych se vrátil z jiného světa zpátky na zem,“ popisuje vznik díla malíř, který maluje s vášní a s chutí předat obrazem jeho majiteli dobrou energii. 

  „Netvořím díla pro galerie. Nechci dělat umění pro umění. Maluju proto, aby obrazy dělaly lidem radost. To mi také zákazníci většinou píšou. Rozhodl jsem se proto, že se nezařadím do klasické hierarchie galeristů a galerií. Chci si většinu děl prodat sám přes Instagram a webové stránky a daří se mi to,“ říká Milan Sodoma, který svá díla aktuálně vystavuje například v kadeřnickém studiu flanér na Pražském hradě. Studio sídlí v prvorepublikovém bytě, ve kterém kdysi bydlela dokonce Alice Masaryková, nejstarší dcera prvního prezidenta republiky. Sofistikovaný prostor s původními interiérovými prvky, který slouží jako místo, kde se ženy přijdou nabít, potěšit a zkrášlit, se ideálně pojí s umělcovou vizí: „Raději vystavuji v negalerijních prostorech. Nejde mi o slávu. Těší mě, když se moje díla dostávají k lidem tak nějak hravě a s lehkostí, ani nevědí jak.“ Aby si jeho díla mohlo dovolit co nejvíc lidí, rozhodl se Milan Sodoma dokonce prodávat tisky, jejichž cena začíná na devíti stovkách.

  Strážce bezstarostnosti

  Když si s Milanem Sodomou povídáte, je vám příjemně. Jeho klid a příjemná uvolněnost vás odzbrojí. „S manželkou (producentka, scenáristka Daniela Sodomová) jsme chodili k jedné paní kartářce. Jednou mi řekla takovou pěknou věc, že totiž každý z nás na téhle zemi jsme něčeho strážcem. Když jsem se jí zeptal, čeho jsem strážcem já, řekla mi, že bezstarostnosti. To si docela často připomínám a myslím si, že to doopravdy sedí.“ Milan Sodoma si ani moc nedělá hlavu s tím, čím maluje. Nedávno se vrátil z dovolené v Itálii, kde se rozhodl malovat v olivovém háji a tvořil za pomocí různých větviček.

  
  

  LU JINDRÁK SKŘIVÁNKOVÁ JE VELMI VÝRAZNÁ MALÍŘKA SOUČASNÉ ČESKÉ UMĚLECKÉ SCÉNY. DROBNÁ ŽENA S KUDRNATÝMI ZRZAVÝMI VLASY, CO JÍ POLETUJÍ KOLEM TVÁŘE, S TEMPERAMENTEM NA ROZDÁVÁNÍ A NAKAŽLIVÝM SMÍCHEM, vystudovala původně malířský ateliér Michaela Rittsteina na pražské Akademii výtvarných umění. Časem si vytvořila signifikantní rukopis. Její barevná velká abstraktní díla si s jinými nespletete. Když tvoří, stojí nad obrovským plátnem, na které velmi spontánně nanáší akrylové barvy. Někdy je vylévá z plechovek, aby pak za pomoci různých nástrojů na plátně dosáhla konečného výsledku. Lu Jindrák Skřivánková se také věnuje tvorbě tzv. murálů – malbě na zdi ve veřejném prostoru. To také propojuje její současný rukopis s dřívějšími malbami, ve kterých se hodně věnovala architektuře a městské krajině. A tak její dílo potkáte třeba před Tančícím domem v Praze, na budově VEMZU v Holešovicích nebo na Zbraslavi. Murály jsou rozhodně projekty, kdy se autorka může dokonale vyřádit. „Miluju, když je přede mnou taková výzva, jako například plocha před Tančícím domem. Věděla jsem, že to je místo, které bude hodně na očích. To vzrušení, se kterým jsem k malbě přistupovala, bylo neskutečně inspirativní. Neměla jsem úplně jasnou představu, ale nechala jsem se unášet sílou toho místa. A nakonec vzniklo to, co mělo,“ vypráví malířka.

  
  

  
  

  Ženská malba

  Podle čeho poznáte dílo Lu Jindrák Skřivánkové, je také barevnost. Její obrazy, ač jsou abstraktní geometrií, přináší v barevnosti často pocit klidu a harmonie. Světlounce růžová, odstíny modré či žluté… to jsou barvy, které promlouvají a budí emoce. Proto i díla ve veřejném prostoru, která malířka tvoří, povzbuzují a dokážou diváka přenést za hranice všednodennosti. Když se Lu ptám, jestli cítí, že jsou její obrazy hodně ženské, odpoví mi: „V barevnosti a jemnosti jsou moje díla určitě ženská. Že je nějaká moje malba moc ženská, občas slýchám i s pejorativním nádechem, ale  mně nevadí si to přiznat. Zároveň vím, že tam je i ta druhá stránka. Když používám špachtli a zdrsňuji povrch malby, cítím v sobě naopak mužské já.“

  Lu Jindrák Skřivánková miluje cestování. Má bohaté zkušenosti ze zahraničních stáží a uměleckých pobytů. Z cest si  také přiváží inspiraci. Stejně tak jí ale podněty dodává i všední  život. „Jdu po ulici a najednou vidím barevnou kombinaci – modrý svetr, za ním žluté auto, obloha. Všechny tyhle barevné vjemy si zapisuju. Jsem třeba fascinovaná oblohou. Můj telefon je plný fotek západů a východů slunce, mraků před bouří.“

  Lu je máma dvou malých holčiček, které často s manželem – filmovým a reklamním režisérem – naloží do obytného auta, a společně cestují.

  
  

  SOFIE ŠVEJDOVÁ JE MALÍŘKA, KTERÁ SE UŽ V PATNÁCTI SEBRALA A ODSTĚHOVALA Z KARLOVÝCH VARŮ DO PRAHY. PSEUDONYM SI ZVOLILA PODLE TITULNÍ HRDINKY PŘÍ-BĚHU SOFIINA VOLBA. Vystudovala Ateliér malby Stanislava Diviše a Jiřího Černického na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.  Začala se postupně prosazovat: v březnu 2018 její obrazy zaujaly na prestižním veletrhu Volta v New Yorku. Vystavovala s velkými jmény, jako je Andreas Schmitten. 

  
  

  
  

  
  

  Její malba je divoká, expresivní, dynamická. Nedávno vystavovala v pražské Karpuchina Gallery sérii obrazů pod názvem Skleník. V galerijním prostoru byl přímo instalován plášť skleníku, ve kterém Sofie vystavila malby s motivem rostlin (i masožravých květů) a abstrakcí. „Při tvorbě si ráda hraju. Podle jedné české umělkyně jsem začala malovat prstem. Na výstavu Skleník jsem například díla namalovala z větší části – zhruba 80 m2 výstavy – svým ukazovákem. Nepoužila jsem vůbec štětec. Námětem byly hodně květiny a záhony. To, co mi rostlo na chalupě, kde jsme byli během lockdownu. Jak jsem se hrabala prsty v hlíně, měla jsem tendenci i obraz pak malovat vlastníma rukama. Když malujete rukama, nemůžete používat terpentýn, který barvy ředí. To by vám rozežralo kůži. A tak jsou najednou nánosy barev hutnější a hustší, než když se pracuje se štětcem,“ vysvětluje malířka. 

  Plátno jako diář života

  Když se Sofie zeptám, jak začíná vznikat nějaký její obraz, odpovídá: „Přicházím k plátnu s prázdnou. Nevím, co budu dělat. V první fázi tvořím pozadí. To je čas, který trvá docela dlouho. Pak začnu opravdu malovat a chytám se obrazů z mého života. To, co mě kdy fascinovalo. Moje tvorba je jako diář mého života. Příběhy, které prožívám, se najednou začnou obtiskávat na plátno. Nic si nepředkresluji. Když najdu téma rychle, někdy mám obraz hotový za 2 hodiny. Někdy se s ním peru třeba měsíc. Nikdy ho ale neopustím. Je to jakýsi boj mě s hmotou, který chci vyhrát.“

  
  

  
  

  
  

  Sofie svým živelným malířským rukopisem zpochybňuje klišé o ženské malbě. Tíhne k abstraktnímu vyjádření a expresivně pojatému rukopisu. Její plátna jsou plná boje. Dynamická kompozice, hustě nanášené barvy, zvlnění pláten prozrazují její mužský element. „Když jsem byla ve druháku na škole, otěhotněla jsem. Měla jsem pocit, že musím pořád dokazovat, že nebudu ve škole zaostávat. Někteří pedagogové byli vysazení na to, že jsem pak měla dítě, a slyšela jsem třeba, že ta a ta malba je tekutá, protože kojím. A protože jsem tvrdohlavá, rozhodla jsem se, že jim dokážu, že na to mám. Myslím, že i díky tomu jsem vždycky pak malovala tak, aby to mělo zápal. Občas když někdo vidí mou malbu, myslí si, že ji maloval padesátiletý muž.“ m

  Foto: archiv výtvarníků

  Výtvarník Milan Sodoma o své tvorbě: Ženská energie je pro mě silné téma a asi mi zůstane

  

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Biopron Imun

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Dvě strany jara

  padesátka Marie

  p a d e s á t k a   M a r i e

  Dvě strany JARA

  Je jaro. Kosi sedí na anténách a jedou svoji ranní milostnou show. Slovy klasika: „Člověk by se neubránil dojetí…“  Sice nechodím do sadu, ale kosí zpěv si po ránu užívám. Pokaždé se snažím najít autora a pokaždé mě překvapí, jak dokáže tak malé stvoření vyloudit tak hlasitou muziku.
  

  Text: marie Petrovová

  K

  osí dovádění u mě sice navozuje libé pocity, ale jako každá mince má i začátek jara dvě strany. Kromě těch radostí, jako že se všechno zelená, den se prodlužuje, přichází naděje, že letos mi (navzdory čtyřem kočkám v domě) myši nesežraly těch osmdesát tulipánových sazenic… dostavují se i nálady řekněme poněkud méně vyvážené. Alespoň v poměru k mému věku. Čekám, že jednou konečně zkušenost zvítězí nad nadějí, a nikoli naopak. Nic. Pořád mě napadají stejné hlouposti. Tak jsem se letos rozhodla svým jarním myšlenkám čelit rozumem. Což znamená, že musím sama sebe přesvědčit, že:
  

  • nepotřebuju hubnout do plavek. Ve skutečnosti to potřebuju, ale stejně to dám tak jednou za patnáct let a tuhle kvótu jsem vyčerpala už někdy v roce 2016; musím sama sobě přiznat, že neodolám jahodám se šlehačkou, bublaninám se vším možným, a hlavně s drobenkou, ovocným knedlíkům, šťavnatým melounům a vůni grilovaného masa;

  • za pět týdnů dovolené se nedá dojet autem k moři, ujet tisíc kilometrů na kole, sejít se na zahrádce u skleničky (skleniček) prosecca postupně se všemi kamarádkami, naučit se aspoň dva jazyky, přečíst dvacet knih, vymalovat dům, vygruntovat dům, každý den hodinu běhat, sbírat houby, sušit houby, sbírat lesní plody a zavařovat marmelády, jíst všechny ty dobroty a nepřibrat. Zvlášť když si těch pět týdnů nikdy nevyberu najednou a zavařovat marmelády neumím;

  • jsem městský člověk; pocit, že bych mohla na samotě pečovat o stádo koz, vyrábět sýr, sbírat bylinky a kochat se velebným tichem hor, je jen iluze z dlouhých letních dnů a teplých nocí. Vážně nemá cenu ani na pět vteřin přemýšlet o tom, že bych se sem chtěla vrátit třeba v listopadu, natož ztrácet čas brouzdáním po internetových nabídkách, které by mě k tomuto stavu přiblížily. Když napadnou dva centimetry sněhu a musím sundat lodičky, chytám paniku, neumím nasadit sněhové řetězy a kozí sýr nejím;

  • opalování není zdravé, ach jo;

  • dvoudílné plavky si může natáhnout i osoba starší padesáti let; komu se to nelíbí, nechť se otočí na druhou stranu. Že budou mít sousedi z okolních lehátek opálenou jen jednu půlku těla, je koneckonců jejich problém.

  Začala jsem tím, že jsem si z e-shopu objednala plavky, předplatila si aplikaci, která počítá kalorie, a prošla vzorníky interiérových barev. Asi začnu nad ránem používat špunty do uší. Přeji všem krásné jaro. 

  Vaše padesátka Marie m

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Tantum Verde

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Tatiana Pauhofová: Všechno má smysl

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Tatiana Pauhofová

  Všechno má smysl *

  Hraje ve Slovenském národním divadle, točí jeden film za druhým a už dobrých dvacet let patří mezi nejobsazovanější slovenské herečky v českém filmu. Do kin právě přichází ve velmi zábavné komedii Známí neznámí – veselohře o tom, že mít tajemství se někdy nevyplácí.  

  Text: David Laňka

  M

  áte před sebou předpremiérový týden v divadle. Co vás tam čeká za hru? A s jakou náladou se zkouší, když jsou teď divadla povětšinou spíše poloprázdná?

  Poloprázdná-poloplná divadla jsou fakt, ze kterého jsme po tom dlouhém období, kdy jsme u nás na Slovensku museli být úplně bez diváků, velmi upřímně nadšení. Takže záleží na tom, s čím budeme porovnávat (smích). Protože i ta vděčná polovina hlediště stojí za to. No a premiéru bude mít hra Když přijedou Stouni. Premiéra se sice kvůli pandemii a opatřením neustále někam posouvá, ale to už je úděl, který musíme přijmout, a o to víc se na ni těšíme. Trocha odstupu neuškodí.

  Byl jsem teď od nového roku třikrát v divadle a pokaždé to bylo podobné. Publika početně málo, ale zato nadšeného, že se vůbec hraje. Nesvádí to někdy herce na jevišti trochu „přidat“, aby si to ti lidé, co přišli, víc užili?

  To je právě hezké, když cítíte, jak je publikum hned od začátku dobře naladěné. Nám to hned dodá chuť hrát. A jo, člověk si někdy tu energii musí hlídat, ale přitlačit většinou není potřeba. A tlačit už vůbec ne. Ono to má pak většinou opačný efekt.

  Do kin se teď chystá film Známí neznámí. Na Slovensku už má po premiéře. Jaké na něj máte ohlasy? A máte třeba zkušenost, že film je jinak přijatý v Česku?

  Mám. A vlastně dost pravidelně se stává, že slovenské filmy nejsou v Česku přijaté tak vřele, zatímco opačně se to tak často nestává, ale nevím, čím to je, a tuhle nemilou tradici se nám zatím nepodařila zlomit (smích). Tak možná teď. Známí neznámí jsou pro mě totiž beze zbytku česko-slovenský film, jak herecky, tak v tvůrčích profesích, takže by to teď mohlo zafungovat.

  Téma, které ten film zpracovává, tedy absolutní upřímnost, je takové příjemně nepříjemné. Jak vy to máte s tím, když je k vám někdo snad až „neomaleně“ upřímný?

  Pokud je ta upřímnost jen důsledkem nervozity nebo nějakého osobního diskomfortu, jsem s tím úplně v pohodě a poslouchám. Neomalená upřímnost, která chce ublížit, škodit, povyšovat se… s tou jsem taky v pohodě, protože jí nenaslouchám. Vypovídá víc o tom, kdo má potřebu být takhle „upřímný“… ale pořád je to lepší než falešné pokrytectví.

  A vy sama jste spíše diplomatka, nebo zastánkyně toho, že pravda je nutná za všech okolností, jen je podstatné, jak se řekne? Protože u nás doma se říkalo, že říct si můžeme všechno, ale důležitý je tón…

  S tím souhlasím, protože to je právě ta diplomatická cesta. Obecně jsem spíš pro pravdu, ale musíte brát v potaz i okolnosti. Ne vždy a ne za všech okolností jsme totiž tu pravdu schopni přijmout. A pokud ji neumíme předat tomu druhému, tak to vlastně nemá smysl, jenom takzvaně upustíme ventil. A to se dá udělat i smysluplněji.  Je potřeba být ve chvíli sdělování té své pravdy ohleduplný. Napadá mě ale spousta situací, kdy je pravda důležitá bez ohledu na okolnosti, ale jsou to trochu delikátní situace (smích).

  Snímek otevírá i téma určitého soukromí v partnerství. Co si myslíte o potřebnosti „osobních zón“ ve vztahu?

  Myslím si, že jsou nevyhnutelné. A příjemné. Pokud jsou čestné, samozřejmě.

  Ten film skutečnost, kdy si přátelé v průběhu jednoho společného večera otevřeně sdílejí každou sms a každý hovor, který obdrží, žene samozřejmě do extrému, ale zároveň dnes mladší generace považuje za normální koukat partnerovi do zpráv, do mailů… Proč myslíte, že ty hranice určitého soukromí mizí?

  Myslíte? Já mám spíš pocit, že toho sdílení je naopak mnohem míň. Tedy sdílení toho skutečně podstatného. Každopádně s něčím podobným nemám zkušenost, ani ze svého okolí. Asi už opravdu nepatřím do té mladší generace (smích). A nezaregistrovala jsem to ani mezi svými opravdu mladičkými studenty. Díkybohu.

  Nakolik jste si vy sama musela zvyknout na to, že jako herečka soukromí do určité míry ztrácíte?  

  Nebylo to snadné. Dlouho jsem to nepobírala. Prošla jsem si celou škálou pocitů, od nepochopení, proč by někoho mělo zajímat moje soukromí, když přece zajímavé by mělo být hlavně to, co dělám, až po odmítání, hněv, frustraci, smutek a nakonec po nějakou zvláštní formu přijetí toho všeho, ale s nastavením pevných hranic.

  Přestane to skutečně člověk po nějaké době vnímat? A jde to? Protože při pohledu na titulku některých titulů je zřejmé, že témata těch článků dost často zasahují do citlivých oblastí života…

  Jak říkám, byl to dost bolavý proces. Popravdě – kromě rozhovorů, které poskytnu, se totiž nikdy nejedná o mě. Používají moje jméno, moje fotky, ale to, co se píše, to se mnou strašně často nemá nic společného. A tak to beru.

  To, co je také citlivější víc než kdy dřív, je vstřícnost vůči fanouškům. V době sociálních sítí se občas stane, že se člověk vyfotí před x lety s někým, koho vlastně nezná, z toho se pak stane extremista, fotku někdo najde, a už se rozjede kolotoč hejtů…

  Rozjede, ale co s tím člověk může dělat?! Bohužel se nedá při každé prosbě o autogram nebo o společnou fotografii toho druhého nejdříve prověřit, dlouze si povídat, abychom zjistili, jestli s někým na společné fotce opravdu chceme být. To jsou většinou vteřinové záležitosti, které k naší profesi patří. Na druhou stranu, když někoho znám a vím, že s ním nemám společnou řeč, umím poděkovat a slušně odmítnout. A co se týká kolotoče hejtů… mám dojem, že k tomu už někteří lidé nepotřebují ani vaši fotku, ani nějaký váš výrok, těm prostě vadí, že jste.

  Pojďme ale k jinému tématu. Vy poměrně vyváženě střídáte komedie s vážnějšími rolemi. Prostě to tak vychází, nebo je to nutné, aby člověk psychiku pořád jen nezatěžoval ponory do vlastní duše?

  Mě ty ponory teda dost baví (smích). Ale je fakt, že to někdy právě takhle harmonizuji. Ona ale i ta komedie se musí dělat se vší vážností, stejně jako ty vážné role potřebují trochu hravosti.

  A cítíte se jistě v dramatech, nebo v komediích? 

  Dramata jsou mi asi bližší, ale paradoxně se objevuji spíš v těch komediích. To asi abych se v životě naučila té hravosti a lehkosti.

  Při pohledu na tempo vaší práce člověka nutně napadne, že jdete z projektu do projektu a jestli vlastně nejste tak trochu workoholik. Nebo je to jen zdání, co klame?

  Vypadá to tak, ale workoholik opravdu nejsem, to se jen tak nějak stalo (smích). Miluju svoji práci, ale úplně stejně miluju nicnedělání a umím si ho užít.

  Cítíte někdy potřebu dát si pauzu, jen tak být, žít, pozorovat, aby bylo z čeho v hraní zase čerpat?

  Cítila jsem ji často. Až nezdravě často. Ale pak přišla pandemie, všechno se zastavilo a já jsem to své tempo začala postupně, vědomě a cíleně vyvažovat. Ne že bych v tom už byla přeborník, ale nějaké minikrůčky už mám za sebou.

  Nad čím tak v poslední době přemýšlíte? Je něco, co se vás tak nějak víc dotýká, co vám „vrtá hlavou“?

  Hlavou mi vrtá, že mi toho vrtá hlavou až moc, takže se učím tu hlavu trochu zpomalit a být. Víc vnímat než přemýšlet.

  Občas se lidí ptám, jestli jsou šťastní, a překvapuje mě, jak často nad tím musí přemýšlet… Jste šťastná?

  No jasně, že jsou chvíle, kdy jsem šíleně šťastná. A jsou taky chvíle, kdy nejsem šťastná a kdy jsem vlastně až nešťastná. Ale pod tím vším jsem spokojená a šťastná za to, co mám. A co vy?

  Já šťastný jsem, děkuji. A mám na vás ještě jednu otázku. Malíř Rouault řekl: Nevěřím tomu, co vidím, věřím pouze tomu, co cítím. V co anebo čemu věříte vy?

  Že všechno má takový smysl, jaký tomu dáme. A taky tomu, že se mi tu moji kebuli jednou podaří aspoň přibrzdit, když ne zastavit. m

  Foto: CinemArt

  TÁŇA PAUHOFOVÁ 

  • Přestože si v dětství přála stát se lékařkou, nakonec zvítězilo herectví.

  • Už jako desetiletá se stala hereckou hvězdou díky televiznímu seriálu Skřítek.

  • V roce 2002 si zahrála hlavní roli v české pohádce Čert ví proč a od té doby hrála v dalších více než třiceti českých filmech a seriálech.

  • V roce 2007 byla zařazena mezi 20 nejzářivějších evropských hereček.

  • V poslední době na sebe upozornila hereckým výkonem ve vynikajícím seriálu HBO Bez vědomí.

  
  

  
  

  Description 06_pauhofova_027_extra.jpg

  Známí neznámí (2022) CZ trailer Ultra HD

  

  1. Táňa Pauhofová (1. 11. 2021, Malostranská beseda) - 7 pádů HD

  

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Známí Neznámí

  I n z e r c e

• Úvodník

  DIA svět

  Vstoupit do DIA klubu

  
  

  
  

  
  

  Úvodník

  Michal Petrov, šéfredaktor

  Milé čtenářky / Milí čtenáři, 

  tento úvod vzniká ve druhé půli února, kdy se ještě paní Zima rozhodně nemíní úplně odporoučet, ale už se aspoň utišil ten nesnesitelný vítr. Přesto má ovšem počasí ke slovu „vlídnost“ pořád ještě pořádnou cestu, což mě mrzí zejména s ohledem na to, že v této diapříloze čtvrtletníku Maximum tak často vyzýváme k pohybovým aktivitám, avšak to, co se odehrává ještě teď za okny, k nim zatím vůbec nevybízí. Jaro je sice na dohled, ale pořád ne, jak se říká, na pořadu dne. Vydržte i tentokrát! Hýbejte se i doma při běžných rutinních činnostech. Pohyb a hladina cukru, to jsou spojené nádoby.

  Kromě této výzvy bych ale rád doporučil i něco jiného, a sice nějaké to čtení. Není to tak dlouho, co lékárny Dr.Max, které jsou mimochodem vydavatelem tohoto magazínu, spustily v rámci svého Dia klubu i specializované webové stránky. Adresa je jednoduchá: www.drmax.cz/dia. Najdete na ní už přes šest desítek článků, které se týkají života s diabetem. Zejména v počátcích nemoci se jak pacienti, tak jejich blízcí potýkají s mnoha otázkami, a jak se říká: každá rada dobrá. Na zmíněných internetových stránkách už se dají spustit i první vzdělávací videa.

  Jakkoli sám nejsem diabetik, s ohledem na tuto přílohu i na to, že cukrovka je součást naší rodinné anamnézy, mě téma zajímá a celkem s oblibou si vyhledávám různé tipy, jak s diabetem koexistovat. Řada z nich souvisí s nějakým omezením a věřím, že diabetem trpící pacienti jich musejí mít plné zuby (a o to víc klobouk dolů před každým, kdo se takových doporučení drží). Existují však i takové rady, které omezující nejsou, ba naopak. Nejvíce mám rád tuhle: NIKDY NEVYNECHEJTE SNÍDANI!

  Ano, že je snídaně nejdůležitější jídlo dne, to slýcháme pořád. Ale co naplat, když je to pravda? A navíc – právě tohle jídlo usnadňuje boj s nadváhou, což je už dokonce prokázáno i vědeckými studiemi. A diabetici s nepříznivým BMI indexem moc dobře vědí, že od lékaře jako první doporučení uslyší: shoďte kila! Takže snídaně je jeden z kroků k tomuhle cíli. 

  A když už jsme u jídla, už jste někdy slyšeli o rezistentním škrobu? Pro diabetiky je důležitý, protože snižuje hladinu cukru po jídle, dokonce i při tom následujícím. Takže když ho obsahuje vaše snídaně, pomůže vám i s likvidací nežádoucích následků oběda. Rezistentní škrob zlepšuje odpověď těla na inzulin, je tedy na úplně opačné straně spektra než inzulinová rezistence. A navíc snižuje chuť k jídlu. Najdete ho třeba v nezralých banánech a luštěninách, takže se ukazuje, že takzvaná anglická snídaně, která obsahuje fazole, nad čímž řada Středoevropanů může kroutit hlavou, není zase tak úplně mimo. Rezistentní škrob mohou obsahovat i uvařené brambory nebo rýže, jen je nesmíte znovu ohřát. Jak je vidět, na tuhle superpotravinu dosáhne každý. Jednak je běžně k dostání a jednak není drahá.

  Tím bych předjarní kulinářské okénko uzavřel. Posilněte se doma a pomalu začněte plánovat, co v přírodě, kterou už brzy konečně prohřeje slunce, budete dělat.

  Hodně čerstvého vzduchu přeje

  Michal Petrov, šéfredaktor

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Slunce, seno, jahody

  I n z e r c e

• Pečujeme o zdraví + Rozhýbejte se

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Pečujeme

  o sebe 

  
  

  
  

  Pečujeme o zdraví 
  

  Postní doba před příchodem svátků jara měla svůj smysl. Zbavila organizmus usazených zimních tuků a s nimi i všemožných toxinů. Připravte se na novou roční dobu a pusťte se do jarního úklidu těla. 

  Jde hlavně o stravu, která je nejmocnějším prostředkem, jímž jsme spojeni s přírodou. Zaženete tak únavu a pocítíte příliv pozitivní energie, a navíc se zbavíte pár nadbytečných kilogramů. Obnoví a zvýší se činnost orgánů, které se na čištění podílejí, tedy jater a ledvin, a zlepší se i činnost mozku, který díky správné výživě dostává více kyslíku. Dochází i ke zlepšení nálady a sexuální výkonnosti a výsledkem je také odolnější psychika. Můžeme tak dosáhnout zlepšení zdravotního stavu, a dokonce i lehce omládnout.  

  V těchto dnech se v mnoha časopisech skloňuje slovo „detox“. Podobnými návody byste si ale mohli spíš uškodit. Na hladovky proto zapomeňte – smyslem není tělo oslabit, ale zbavit nepotřebných látek! 

  Začněme snížením množství tuků a masa. Kvalitní minerály a vitamíny tělu dodá zařazení většího množství zeleniny, především kulaté a naťové, a přidáváme i obiloviny, např. rýži nebo ječmen. Vhodná je i změna ve způsobu přípravy pokrmů. Zatímco pečení a vaření je vhodné spíše pro zimu, na jaře bychom měli zvýšit podíl syrové zeleniny a tím stravu odlehčit. 

  Cenným zdrojem minerálů a vitamínů v jarním období jsou mladé zelené výhonky divoce rostoucích, ale i doma pěstovaných rostlin. Přidávejte si je nadrobno nasekané do salátů, obilných a luštěninových jídel a polévek. Vyzkoušejte třeba mladé listy kopřivy a špenátu. Nezapomeňte i na čerstvou petrželovou a celerovou nať, bazalkové listy a pažitku. A určitě začněte se svižnějšími procházkami – dýchání čerstvého vzduchu patří k osvědčeným způsobům detoxikace. Cestou se dívejte po prvních pampeliškách. Jejich nahořklé listy, přidané do zeleninových salátů, pomáhají pročistit játra, žlučník a zlepšit trávení. Později na jaře v lese podle vůně velmi snadno najdete vynikající medvědí česnek na pročištění žaludku, střev a krve, který má také antibakteriální účinky. 

  Játra jsou orgánem, který je na jaře zatížen nejvíce. Naší soukromé čističce svědčí např. ostropestřec mariánský. Česnek, zelený ječmen nebo chlorella navíc přispívají k normální hladině krevního cukru i cholesterolu a podporují metabolizmus. Užitečné jsou také různé očistné kúry, jako je např. vysazení alkoholu, tuku a omezení bílkovin i všech živočišných potravin. 

  
  

  
  

  
  

  Pokud nejsme schopni svému tělu poskytnout potřebné látky běžnou stravou, můžeme si pomoci i účinnými doplňky stravy, které jsou k dostání v lékárně. Prospět nám může především dodání potřebné vlákniny a vitamínů, konkrétně tedy A, B, C, D.

  
  

  
  

  
  

  Bez vody se neobejde žádná očista – ani ta jarní pro naše tělo. Voda transportuje živiny k buňkám, napomáhá vylučování nestrávených zplodin látkové přeměny, usazených toxinů v těle a škodlivých látek, které tělo opouštějí močí, potem a vydechovaným vzduchem. Doporučuje se denně vypít tolik čisté vody, kolik vážíte, krát 0,03 litru (například 60 kg krát 0,03 litru je 1,8 litru). Dbejte však na výběr vody. Ideální je pití kvalitní pramenité vody s vyváženým obsahem minerálů.

  
  

  rozhýbejte se! 

  
  

  
  

  Pět Tibeťanů je jednoduché cvičení, které pomáhá dodat a rozproudit energii. Budete se cítit lépe, únava bude pryč a v mnoha případech se výrazně zlepší i váš zdravotní stav.

  První Tibeťan (Káča)

  Postavte se vzpřímeně a upažte, dlaně otočené směrem dolů. Otáčejte se pomalu ve směru hodinových ručiček kolem své osy. Až si na tento pohyb zvyknete, postupně můžete zrychlovat.

  Druhý Tibeťan (Svíčka)

  Lehněte si na záda, paže podél těla. S nádechem zvedejte hlavu na prsa a zároveň nohy vzhůru špičkami k sobě. Vydechujte při položení hlavy a nohou, špičky tentokrát od sebe. 

  Třetí Tibeťan (Půlměsíc)

  Vzpřímeně si klekněte tak, aby se prsty nohou opíraly o zem. Ruce jsou volně podél těla. S dlouhým výdechem tlačíme bradu k hrudníku. Při hlubokém nádechu vypneme prsa, hlavu držíme rovně a díváme se vzhůru. 

  Čtvrtý Tibeťan (Most)

  Vsedě na zemi natáhněte nohy dopředu, chodidla od sebe asi 30 cm. Dlaně směřují k zemi. Bradu položte na hruď a zvedejte trup tak, že ohnete kolena, a pomalu zaklánějte hlavu. Návrat do původní pozice provádějte co nejpomaleji. Poté zhluboka vydechněte.

  Pátý Tibeťan (Hora)

  Vleže na břiše opřeme ruce o dlaně, nohy o prsty a zvedneme trup. S hlubokým nádechem zvedáme hýždě nahoru. Bradu sklopíme k hrudníku. S výdechem se vrátíme do původní pozice.

  Každý cvik opakujeme minimálně 3× a maximálně 21×. Začínejte na menším počtu opakování a každý týden můžete jedno opakování přidat. Cvičte pomalu a soustředěně, nejde o rychlost, ale o výdrž.

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Strepsils

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Vaříme + Přírodní lékárna + Osmisměrka

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Vaříme

  
  

  
  

  Blížící se Velikonoce vždycky přinesou do kuchyně spousty vařených vajec. Jenže co pak s nimi? Vyhazovat potraviny se nemá, takže samozřejmě – sníst! 

  Bát se negativních účinků cholesterolu už nemusíme, je dokázáno, že vejce nevadí. Přesto je dobré myslet na to, že množství tuku se sčítá s ostatními živočišnými tuky, které konzumujeme. 

  Tady je pár světových vaječných receptů. Doporučujeme obzvlášť ten mexický – avokádo je pro diabetiky velmi vhodné. 

  Skotská vejce
  

  INGREDIENCE:

  6 vajec natvrdo, ½ kg mletého vepřového masa, 1 syrové vejce, asi 30 g strouhanky, hrst sekané šalvěje, hrst sekané petrželky, sůl, mletý pepř.
  

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  K mletému masu v misce přidáme syrové vejce, osolíme a opepříme. Přidáváme strouhanku, až se vytvoří pevné „těsto“ jako na sekanou. V něm obalujeme oloupaná vejce, která pak můžeme usmažit nebo dietněji zapéct v troubě. 

  
  

  Britská nakládaná vejce 

  (British Pub Pickled Eggs)

  INGREDIENCE:

  12 vajec natvrdo, 4 šálky octa, 1–2 jemně nasekané nebo celé chilli papričky (co snesete), 10 kuliček černého pepře, 10 oloupaných celých stroužků česneku, 3 celé tyčinky skořice, 2 lžičky nového koření. 
  

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Oloupaná vejce vložíme ideálně do velké lahve „okurkovky“ s víčkem. V hrnci asi 10 minut vaříme ocet s veškerým kořením, zchladlý lák scedíme a nalijeme na vejce. Sklenici ihned uzavřeme víčkem. Než se do vajec pustíme, uložíme je aspoň na dva týdny na chladném a tmavém místě.

  
  

  MRKVOVÉ CUKROVÍ
  

  INGREDIENCE:

  8 vajec natvrdo, 1 větší avokádo, šťáva z limetky, ½ cibule, česnek dle chuti, 1 lžíce nasekaných čerstvých lístků koriandru, pepř, sůl, mletá paprika.
  

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Vejce rozkrojíme napůl, vyjmeme žloutky a rozmačkáme je s oloupaným avokádem, pokropeným limetkovou šťávou. Přidáme koriandr a nadrobno nakrájenou cibuli, dochutíme solí, pepřem a česnekem. Mícháme, až vznikne hladká směs, kterou naplníme půlky vajec a posypeme paprikou. 

  
  

  Přírodní

  lékárna 

  
  

  
  

  Předjarní únavu není nutné zahánět jen hektolitry kávy. Pro podporu energie můžeme využít také přírodní látky z exotických rostlin, které se dají koupit v lékárně v podobě doplňků stravy. Společným jmenovatelem je vysoký obsah antioxidantů. 

  Proti únavě působí například skalní růže – cistus incanus. Komplex látek z ní získaných také brání virům proniknout do buněk, proto se používá rovněž jako prevence před virovými onemocněními. 

  Téměř zázračné účinky má ženšen. Pomáhá především ke snížení únavy i stresu a zvýšení energie. Povzbuzuje psychickou vitalitu a fyzickou výkonnost.

  Energeticky nastartovat dokáže i třapatka nachová – echinacea. Posiluje imunitu i celkový temperament člověka, uplatňuje se jako prevence infekčních onemocnění, je významným přírodním antibiotikem a dokáže tělo zbavit plísní.

  Stimulační účinky má také guarana. Příroda ji vybavila vysokým obsahem kofeinu, který se do těla uvolňuje postupně, takže povzbudí a dodá energii na dlouhou dobu. A dokonce lépe než kofein obsažený v kávě. Protože guarana zvyšuje fyzickou výkonnost i psychickou odolnost, patří k častým surovinám pro výrobu energetických nápojů. 

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  Pro příznivce luštění zde opět máme osmisměrku! Tentokrát budeme soutěžit o tyto produkty: Dr.Max Multivitamin Energy, který obsahuje kombinaci 13 vitaminů a 10 minerálů doplněných o rutin a lutein; Dr.Max Vitamin B Complex Forte, který obsahuje vysokou dávku vitaminů skupiny B, které příznivě ovlivňují správné fungování organismu; Krém na nohy 10 % Urea hydratuje a zvláčňuje poškozenou pokožku chodidel.
  

  Víte, jaký další doplněk stravy Vám může pomoci s jarní únavou, ale také se správnou činností nervové soustavy a svalů? Odpověď se dozvíte v tajence.
  

  Dr.Max

  Multivitamin Energy

  
  

  Koupit zde

  Dr.Max

  Vitamin B Complex Forte

  
  

  Koupit zde

  Dr.Max 

  Krém na nohy 10 % Urea

  
  

  Koupit zde

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 31. března 2022. 

  Přejeme hodně štěstí!

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Mami, zkazila jsi mi život

  psychologie

  p s y c h o l o g i e

  mami, zkazila jsi mi život

  Hříchy spáchané na nás v době, kdy jsme byli úplně bezbranní, nás provázejí celý život. Tvoří překážky, které překonáváme každý den, v kontaktu s každým člověkem nebo při každém pohledu do zrcadla. S dospělostí se některé zmírňují, jiné si naopak bolestně uvědomujeme. Zejména když nám život rozdal i pár dalších blbých karet. I tak je to ale ještě „hratelné“.

  Text: olga procházková

  S

  talo se to na společné dovolené. Dvě dcery s dětmi, obě vysokoškolačky, vdané. A jejich máma. Zvenčí vypadaly jejich vztahy dobře. Maminka všech šest vnoučat hlídala od útlého věku, při každé návštěvě dcer navařila, napekla, vždycky tu pro ně byla. Ale pak přišla ta dovolená. A maminka, říkejme jí třeba Věra, se vrátila sama. O dva dny dříve. Po strašné hádce. Dozvěděla se, že je hrozná matka, která svým dcerám zkazila život svým přístupem, svou výchovou a svým sobectvím. Vztahy se uklidnily až po mnoha dalších měsících. 

  A Věra v tom není sama. Své si zažívá i sedmdesátiletá Petra: „Není snad setkání v posledních letech, abych se od své dcery, které brzy bude padesát, nedozvěděla, jak jsme jí nechtěli koupit džíny nebo tričko nebo zaplatit kroužek, jak jsme nikdy nejeli jako rodina na žádný výlet, protože jsme trčeli na chatě, a jak na ni táta jen řval, když zkazila nějakou práci.“ Petra to zpočátku nechávala být. „Byla jsem si jistá, že jsem dělala tehdy to nejlepší, co jsem mohla, a hlavně – teď už s tím prostě nic neudělám. Ale jednou mi došlo, že já jsem sice dělala to nejlepší, ale upřímně mě vyděsilo, jak moje dcera asi musela trpět, jak špatně leccos prožívala, a opravdu hrozně mě to mrzí,“ popisuje.  

  Na mámy je „spoleh“

  Vztahy v rodině jsou skoro vždycky komplikované a někdy i bolestné. A jak se říká: na mámu je vždycky spolehnutí. Modří už vědí, že jejich máma je vždycky něčím sejme. Jsou to takové nevinné věty typu: prosím tě, kdes koupila tu halenku – víš, že ti stojáček nikdy neslušel? Tu vysokou sis měl dodělat! V těch zelených šatech vypadáš tlustší. Tohle by tvůj brácha určitě zvládl líp. Já jsem ti říkala, Honzíčku, že ten barák neutáhnete. A podobně. Někdy je to zábavné, ale někdy každá legrace končí. Co dělat s mámami, které nám „zkazily život“?

  Čtyři typy matek a jen jedna dobrá

  „Podle jedné z odborných teorií existují čtyři základní přístupy, jak se může pečující osoba vztahovat k dítěti,“ říká terapeutka Hana Štěpánková. A řeč je stále o matkách, které jsou zdravé, netrpí duševní poruchou a nejsou závislé na alkoholu či jiných drogách. Ve zkratce řečeno:

  1. Vyrovnaná matka, která reaguje na potřeby dítěte. Dítě se může na matku spolehnout. Ona sice neplní dítěti všechna přání, ale nabízí mu hranice, přiměřenou míru frustrace a dává mu pocit, že přes všechny nesváry je milováno a přijímáno takové, jaké je. Dítě vyrůstá s pocitem, že svět je dobré místo a všechno je v pořádku, a i ono samo je v pořádku. 

  2. Matka, která nereaguje na potřeby dítěte. „Neslyší“ jeho prosby, nevnímá, co je pro něj důležité. Jeho potřeby téměř neuspokojuje. Dítě následně přestane svoje potřeby dávat najevo, protože nenachází odezvu.

  3. Matka, která využívá dítě k uspokojování vlastních potřeb. Někdy může taková matka mít potřebu být pečující matkou, ale jindy ne. Pro dítě je to náročné, protože musí sledovat, zda je matka ve fázi „teď se starám“, nebo „teď tě nechci“, aby neprovokovalo nebo ji nerozzlobilo.

  4. Nejistá matka, která nejenže dítě využívá ke svým potřebám, ale ještě na něj útočí. Někdy je úzkostná, jindy agresivní. „To jsou nejkomplikovanější vztahy. Dítě obvykle přes všechnu snahu není schopno poznat, zda má nejistou matku podporovat, nebo jestli se má bránit, protože od ní hrozí třeba verbální útok,“ říká Hana Štěpánková.

  Škody na nás napáchané

  Dítě v rodině je automaticky nastavené na to „přežít“, ať má matku jakoukoli. Učí se chovat tak, aby s ním máma byla přinejlepším spokojená nebo aby mu přinejhorším aspoň neznepříjemňovala život. Aby dítě „přežilo“ nebo uspokojilo svoje potřeby, osvojí si vhodnou strategii. Někdy se mu nejvíc vyplatí zavřít se do sebe a na sebe neupozorňovat, nedávat znát, co si myslí a co si přeje. Jiným více pomůže, když si vynutí pozornost, třeba zlobením. Další pochopí, že funguje jen brek či vztek. Z některých se stanou automaty na plnění příkazů, protože bezchybně „fungovat“ je to jediné, co se žádá. Strategií je mnoho a jsou různě komplikované a kombinované a neseme si je do dalšího života (více o životních scénářích si můžete přečíst v článku Pane, pojďte si hrát.) 

  Pozor na extrémy

  „Stejně jako direktivní matky mohou pro budoucí život potomka představovat problém i matky, které mu plní každé přání. Příliš opečovávané dítě je nepřipravené na život, takže se mu dospělost, která nese zodpovědnost, plnění úkolů, nepříjemná setkání, citová zranění, rozchody či neúspěchy může zdát k nepřežití. Stejně jako dospělému, který sice dokáže zvládat frustrace, ale není schopen si ani uvědomit, co ho dělá šťastným,“ říká terapeutka Hana Štěpánková. „Je taky důležité říct, že to, jak se cítíme v dospělosti, nezpůsobila čistě jen matka! Způsobil to komplex situací, jimiž jsme opakovaně prošli – možná v souvislosti s tím, co jsme zažívali doma, možná ne. Takže kromě toho, že jsme možná měli „nemožnou“ matku, se v nás nastřádala spousta jiných formujících zážitků. Například šikana, nepřijetí v kolektivu, neúspěchy u druhého pohlaví, studijní nebo sportovní nezdary, despotický učitel a tak dále. To všechno nás tvarovalo a u všeho určitě naše maminky nebyly.“ Navíc, i pokud bychom měli dokonalou matku, život nám může klidně zkazit někdo jiný, ne?

  Obhajoba

  Důležité je uvědomit si, co asi naše máma zažívala, když nás vychovávala – a kolik jí bylo? Jací byli její rodiče a jak se k ní chovalo její okolí? Dnešní čtyřicátníci vyrůstali ještě za bývalého režimu. Tehdy byla role dítěte v rodině i společnosti jinde než dnes. Děti obvykle nikdo neřešil do té míry, jak je to vidět dnes. A rodičům bylo kolem pětadvaceti. V tomto věku spousta mladých dospělých ani neví, čím by chtěli být. „Navíc výchova je tanec mezi vejci a neexistuje jeden dobrý postup. Jedno dítě, na které bude rodič silněji tlačit, sklidí úspěch, protože takový přístup potřebuje a je pro něj motivační a posilující – jiné může stejnou výchovou získat pocit: nikdy nebudu dost dobrý a nenaplním očekávání svého okolí. Chybu učiníme velmi snadno i s nejlepšími úmysly nebo příručkami o výchově,“ říká Hana Štěpánková.  

  Vyřešit to musíme sami 

  Když nám ve třiceti dojde, že máme stále nízké sebevědomí, pořád musíme sobě nebo okolí něco dokazovat nebo žijeme tak, abychom vzbudili něčí pozornost, je čas si ujasnit, co se děje. „První krok je uvědomit si, že mi není dobře – a v jakých situacích mi nebývá dobře,“ říká Hana Štěpánková. „A to už je docela dobrý začátek. Můžeme projít i hlubší sebereflexí, ale už jen s pocitem abstraktní životní nespokojenosti můžeme oslovit zkušeného průvodce, terapeuta, psychologa. S ním můžeme najít to, co nám způsobuje, že se chováme, jak se chováme, kde se vzal ten model. Proč se mi opakují stejné nezdary. A začít ho pomalu měnit. Za dvě tři sezení se to nezvládne, je to proces,“ říká Hana Štěpánková. 

  „Když jsem rozkryl, jak se na mě moje máma nevědomky podepsala, půl roku jsem jí vůbec nemohl zavolat,“ říká učitel Jan. „Pak jsem rozumově pochopil, že ona za to nemůže, ale to neznamená, že jsem si dál nepřipadal jako životní loser. A nakonec jsem se přes to přenesl. Dokonce mě nerozhází, ani když ryje do mé ženy. Vlastně ani to už skoro nedělá. Naše vztahy se změnily, ale hlavně, já jsem díky terapii jiný.“ 

  Ne každému ale terapie vyhovuje: zralý a rozumný člověk leccos zvládne zpracovat i sám, jen to obvykle trvá déle. Jak se říká, i uvědomění problému už v sobě nese transformaci.

  A co s tou mámou?

  „Určitě nedoporučuji přímou konfrontaci jako v příbězích v úvodu. To bych pak terapii doporučila spíše těm maminkám, protože dcery je evidentně smázly. Ale my přeci nejsme schopni nahlédnout, co naše máma tehdy řešila, jak niterně žila – a najednou si ji někam posadit a říct jí, koukej, udělala jsi mi tohle i tohle a zničila jsi mi život, nepovažuji za fér,“ říká Hana Štěpánková. „Ale to neznamená, že vůči ní nemůžeme cítit vztek, nebo dokonce nenávist. A tohle všechno je ideální řešit právě na terapii. Pak se můžeme začít cítit líp a jistěji. Dokážeme nahlédnout, co se stalo, a naučíme se s tím pracovat,“ doporučuje Hana Štěpánková.  

  Je možné si promluvit o minulosti, bez nároku na rozhřešení. Ve vhodnou chvíli se zeptat, jak naše máma vzpomíná na dobu, kdy jsme byli malí, co řešila, jak to zvládla, co ji třeba trápilo. A možná dostaneme i my příležitost říct, jak jsme to tehdy cítili my. I to může poskytnout velkou úlevu.

  Spousta příběhů mezi matkami a dětmi končí tak, že matky jedou pořád svou, nemění se, jsou pořád tvrdé, hysterické nebo citově vydírající (to jim totiž pomohlo přežít jejich život). Ale jejich děti se dospěle vymaní z jejich vlivu, pochopí-li příčiny a následky, pochopí-li, že něco nelze změnit. Když jim dojde, že například už nikdy nedostanou tu lásku, kterou potřebovali jako děti, že už je to pryč, že mají jizvy na duši. Ale dokážou přesto žít šťastný život a svůj vztah k rodičům zvládnout. 

  
  

  
  

  Nikdy není pozdě

  A co když máme pocit, že jsme na všechno přišli pozdě? Že jsme si vzali despotického manžela nebo náročnou manželku, ale už máme děti, už máme dům, život jede a my sice nejsme šťastní, ale na rozvod to taky není. Ani tohle není beznadějná situace. „Pořád můžu přijít na to, kdo jsem já a co chci. A když na to přijdu, můžu zjistit, že můj život není tak špatný, jak se zdál, anebo najdu sílu i odvahu a hlavně smysl v tom něco změnit. Ano, můžu dožít s tím, kdo všechno mi ublížil, a kdybych si tenkrát vzala Pištu Hufnágla... Nebo začít hledat, co chci, co potřebuju a co je pro mě štěstí, a podstoupit ten hrozný čas nejistoty a proměny. Spousta lidí nemá sílu s tím něco udělat a připraví se o naději. Ale za to bych mámy určitě nevinila,“ uzavírá Hana Štěpánková. m

  Foto: Adobe Stock

  
  

  
  

  Má to cenu

  Psycholog Brent Walter Roberts z univerzity v Illinois se svým týmem publikoval výsledky studie, podle níž dokáže člověk díky psychoterapii uskutečnit zásadní životní posun. Podle výsledků standardizovaných, všeobecně uznávaných dotazníků zvaných Big Five (celkem 207 studií) mimo jiné zjistil, že k nejsilnějšímu zlepšení dochází hned v prvním měsíci terapeutické práce, že samotná terapeutická metoda na výsledky nemá moc vliv a že stejnou spokojenost vykazují muži i ženy. Změny jsou navíc dlouhodobé. I rok po absolvování terapie pociťovali lidé například menší žárlivost, strach nebo úzkost. V průměru došlo k zklidnění, které odpovídá desítkám let přirozeného vývoje. (Zdroj: týdeník Respekt, 2017)

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Orofar

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Evropský unikát

  Vlastní značka Dr.Max

  V l a s t n í   z n a č k a   D r . M a x 

  Evropský unikát
  

  Už deset let nabízejí lékárny Dr.Max produkty své vlastní značky. Když se projekt rozjížděl, určitě měl své ambice, ale nikoho by ani v hodně odvážných představách nenapadlo, že už v roce 2018 se „privátka“ největší tuzemské lékárenské sítě dostane ve volném lékárenském prodeji před všechny ostatní značky. V celém Česku. Podobným úspěchem se u nás žádná jiná vlastní značka pochlubit nemůže. A také v rámci celé Evropy je ojedinělý. Produkty s označením Dr.Max jsou dnes už na všech šesti trzích, kde fungují lékárny téhož jména. 

  text: michal petrov

  T

  o, že má každý úspěch mnoho otců, se obvykle říká v negativním kontextu, v případě vlastní značky Dr.Max by to ale bez souhry mnoha faktorů nešlo. „Na začátku musí být kvalita, ale důležitější je, jak vlastní značku přijmou expedienti, protože oni mají zase vliv na to, jak produkty přijme pacient,“ říká generální ředitel lékáren Dr.Max Daniel Horák. A ředitel provozu David Mendl ho doplňuje: „Úspěch má víc příčin. Především naši lidé v lékárnách, kteří umí překonávat komplikace. Pak je to určitě kvalita a cena, a jistě marketing a komunikace. Dohromady to funguje ve prospěch klientů i ekonomiky firmy.“

  Podle britského vzoru

  I když se produkty vlastní značky historicky v lékárnách Dr.Max nabízejí vlastně už od roku 2010, zásadní zlom přišel až o dva roky později. V té době začala přinášet plody spolupráce, na níž se s vlastníkem lékárenské sítě dohodl v Česku neznámý člověk – Ivan Berkeš. Slovák žijící v Londýně měl za sebou dost zkušeností na to, aby se o nastartování plnohodnotného programu privátky pokusil. A v hlavě si nesl ambici, že se v rámci lékáren Dr.Max pokusí o totéž, co se v Británii podařilo lékárenské síti Boots: „Ve Velké Británii jsou privátní značky společensky velmi akceptované. Nakupují je milionáři i chudí. A vlastní značky přinášejí více inovací než ty zavedené.“

  „Za největší překážku v historii vlastní značky považuju počáteční nedůvěru – jednak u kolegů v lékárnách, kteří se tehdy domnívali, že značkový produkt vždycky znamená vyšší kvalitu, a jednak u potenciálních partnerů, kteří si nedovedli vůbec představit, že takový projekt bude životaschopný,“ shrnuje šéf sekce nelicencovaných produktů Dr. Max Pharma Karel Zbroj. Ten je u projektu vlastní značky od samého počátku a právem je na její cestu na vrchol pyšný: „Jsem hrdý na víc věcí: že už jí lidé věří, že spojila fajn tým, že se nám podařilo vybudovat něco takového od úplné nuly a mohl jsem u toho být, i na to, že úspěch je už i mezinárodní.“  

  Zpočátku byl Karel Zbroj jediným zaměstnancem Dr. Max Pharma. Působil v Praze, zatímco Ivan Berkeš úřadoval z Londýna. To bylo ještě před brexitem, dnes už celá centrála sídlí v Praze. „Ty pionýrské doby na sebe vázaly i nutnou dávku chaosu. Než se Karel Zbroj nadál, už mu stály kontejnery na hranicích a on se s tím musel nějak poprat. Bylo to všechno potřeba proclít, přebalit…,“ vzpomíná David Mendl. A Daniel Horák dodává: „V historii vlastní značky bylo důležité přejít z té start-upové fáze do etapy přerodu malé pharma firmy ve velkou. Vize do budoucna zahrnuje především čím dál větší snahu o to přinášet na trh inovace.“

  Jestliže inovuje značka Dr.Max, posouvá to dál celý trh. „Nejde o to ostatní výrobce převálcovat. U nás bude vždycky většina výrobků  ‚značkových‘. Ale na druhou stranu oni nesmějí zaspat jako třeba kdysi dodavatelé kloubní výživy, kteří několik let stagnovali nejen v inovacích, ale i v marketingu,“ komentuje komerční ředitelka Dr.Max Hana Bambulová. Se svou vlastní produkcí se tedy Dr.Max rozhodl uplatnit strategii „brand plus“, kategorii zvedl sám a jeho kloubní přípravky o prémiové kvalitě patří k nejprodávanější části portfolia. 

  Ze všech koutů světa

  Třebaže je Dr. Max Pharma výrobce, žádný výrobní závod nevlastní. To ale neznamená, že by prostě nakupoval hotové produkty a opatřil je jen svou visačkou. Odebírá místo toho suroviny a polotovary od přímých výrobců, kteří dodávají i velkým světovým producentům, a ty zpracovává jinde. Například paracetamol vyrábí jen pár závodů na celém světě, Dr. Max Pharma ho nakupuje bez prostředníků v zahraničí, ale tabletuje se, potahuje a balí v České republice. Mapa dodavatelů je tak velmi rozsáhlá, rozprostírá se od Kanady po Tchaj-wan. V Kanadě se například vyrábějí špičkové laktobacily u renomované firmy Lallemand, která dostala jako vůbec první výrobce probiotik americký certifikát kvality USP/GMP. Na Tchaj-wanu zase pěstírny chlorelly, provozované společností Febico, vyrostly v ekologicky absolutně čisté oblasti v podhůří pohoří Ta-Wu v pchingtungské oblasti. Závod vznikl už v roce 1976 a o jeho rozvoj se zasloužila především obrovská poptávka po chlorelle z Japonska.

  Stovky položek vlastní značky Dr.Max zasahují téměř všechny kategorie lékárenského sortimentu od volného prodeje přes léčiva na předpis i bez něj až po zdravotnické vybavení. Vývoj začal u jednodušších produktů – čajů a prostých vitaminů, brzy ale přišly první léky: ibuprofen a paracetamol. Dlouho na sebe nenechala čekat ani receptová léčiva. Zcela zvláštní kapitolu představují dermokosmetické přípravky. Péče o kůži je tradiční téma lékáren Dr.Max, koneckonců stovka z nich má vlastní dermocentrum. U vlastní značky nejprve přišla na řadu ochrana proti slunci, následovala pečující dermokosmetika Nuance. V obou případech spolupracuje Dr. Max Pharma s jednou z předních firem v oboru – Alban Muller International. „S dermokosmetikou jsme vstoupili rovnou do první ligy,“ říká Daniel Horák, „naše Nuance je výrobek, u kterého jsme sami od počátku definovali složení, na kterém jsme nemuseli šetřit. Kvalitu jsme schopni nabízet za fér ceny, protože v nich zkrátka nemusíme zohledňovat nákladný marketing, provoz globálních a evropských skladů, obřích centrál a podobně… Zkrátka nic z toho, co jiní hráči dělat musí.“

  Nástupkyně Ivana Berkeše v čele Dr. Max Pharma Marie Hinnerová připomíná, proč je kvalita nezbytná: „Není tu v sázce jen pověst produktů, ale i celé lékárenské sítě. Nemohli jsme se tedy spokojit s tím, co je na našich trzích běžné, ale ideálně připravit výrobek líp, než to dělají běžní dodavatelé.“ Totéž si myslí i Daniel Horák: „Šidit se dá na všem, ale tuhle cestu my jsme nezvolili. Proto se třeba ve spotřebitelských testech dokážeme prosadit proti zavedeným letitým výrobcům.“ m
  

  Foto: archiv Dr.Max

  Vzorem pro vlastní značku byly pro Dr.Max britské lékárny Boots

  Chlorella Dr.Max má svůj původ v ekologicky čisté oblasti Tchaj-wanu

  Kloubní výživa Dr.Max patří u klientů k nejvyhledávanější části sortimentu vlastní značky

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Penélope Cruz: Vzít do zaječích

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Penélope Cruz

  Vzít do zaječích * 

  Mít na „zoomu“ jednu z nejkrásnějších a nejobdivovanějších hereček světa je už samo o sobě něco, co nezažíváte dnes a denně. Celou dobu je soustředěná, i když je patrné, že za „kamerou“ to v jejím domě žije, uvolněná a přátelská.
  

  M

  áte tuhle formu rozhovoru ráda?

  Raději bych vás viděla na živo. Ale takhle je to samozřejmě snazší a levnější, vy a já nemusíme nikam jezdit, producenti filmu jsou určitě radši. Takže jen doufám, že až covid jednou pomine a zase bude možné se setkávat jako dřív, tak se k tomu vrátíme.

  A netrnete, co zatím dělají děti vedle v pokoji, když spolu mluvíme?

  Slyšíte ten hluk, co? (smích) Blbnou s tátou, takže jsem v klidu.

  Cítíte se někdy jako hrdinka?

  Každý den je každá žena aspoň na pár minut hrdinkou.

  Jak to myslíte?

  On si to málokdo uvědomuje, ale ten tlak, který na sebe lidstvo v posledních letech vyvíjí, je enormní. Já už něco pamatuju, takže mohu srovnávat. Všechno se za posledních dvacet let zrychlilo. Vymysleli jsme si na sebe technologie, které nám nedovolí vydechnout. Programy, které nás nutí být neustále online. Zvykli jsme si na to, že když nám někdo na něco do pár minut neodpoví, hned mu voláme, co se děje. No, nic se nemusí dít, třeba jsem jen šla na procházku bez mobilu… (smích). A do toho společenský tlak na výkon, na úspěch, na image. Žena by měla být krásná, milá, dokonalá v práci, dokonalá doma, skoro nemá nárok na chyby. Ale naplno vykonávat svou práci a naplno se starat o rodinu, to jsou dvě zaměstnání na full time. A někde se to podepsat musí.

  Zažila jste něco jako vyhoření?

  Tak daleko to asi nedošlo, protože jsem to tak daleko nepustila, ale zažila jsem chvíle, kdy člověk už zkrátka nemá sílu. A všechno, co někde cestou naakumuloval, vydal. Stačí pak jeden životní nesoulad a najednou zjistíte, že nemáte kde brát, že jste podrážděný, nervózní, hlavně na ty blízké, protože ti to přece musí pochopit. Ale nemusí. Proč by měli? Navíc když si to nezaslouží. Takže proto si myslím, že každá žena, která něčemu takovému musí čelit, je hrdinka. Ale jedním dechem dodávám, že u mužů je to stejné. Jen mám dojem, že u žen se bere víc jako samozřejmost, že to ustojí s úsměvem.

  Proto jsou vám blízké hrdinky, jaké hrajete třeba ve filmech „svého“ režiséra Pedra Almodóvara?

  Ano, protože Pedro zná ženský svět moc dobře. A navíc umí na place vytvořit atmosféru, že si připadáte jako ta nejmilovanější bytost a natáčení je takový příjemný „vedlejšák“ péče o vás. Vlastně se u něj stáváte hrdinkou, jaké pak člověk hraje v jiných filmech.

  Hrdinkou zachraňující svět?

  Přesně tak. Hrdinkou jako ve filmu 355, kde s dalšími herečkami hrajeme superagentky. Je to ten typ filmů, u kterých můžete vypnout mozek a užívat si zábavu, kterou přináší. Točili jsme ho předloni v době, kdy zuřila první vlna covidu, a i když to do natáčení pořád zasahovalo a neustále jsme museli být od někoho izolovaní, tak jsme si to užili. Tu hru na záchranu světa. Kéž by ta naše holčičí parta mohla svět zachránit před tím bacilem, jak tomu doma říkáme.

  Cítila jste se jako akční hrdinka?

  Občas jsem myslela na svou mámu, která vždycky byla holka od rány. Když tě někdo zradí, tak ho prostě kopni do zadku, říkala. A já to v tomhle filmu mohla dělat doslova (smích). Snažím se tohle naučit své děti.

  Kopat druhé do zadku?

  (smích) Ne, nenechat si věci líbit. Mít vlastní hrdost a důstojnost. Což je zase něco, co se v naší profesi moc nenosí. Byly doby mocných producentů a někdy i režisérů, kteří si tvrdě prosazovali svoji, měli pocit, že si vůči hercům a štábu mohou dovolit všechno, často i překračovali osobní hranice a někdy i hranice zákona (Penélope naráží na nedávné kauzy v rámci kampaně #MeToo – pozn. red.), a to se teď snad naštěstí mění… Ale ono to částečně souvisí i s národnostní mentalitou. My Španělé máme v krvi nepoddajnost. Jakmile nám někdo bere svobodu, vzbouříme se. A velmi hlasitě. Takže si na nás nikdo moc nedovolí, protože nás je pak hodně slyšet (smích).

  Takže máte rovnoprávnost a rovnost obecně víc v krvi?

  Mám pocit, že ano. Přinejmenším já  i můj muž (španělský herec Javier Bardem – pozn. red.) to máme doslova v buňkách. Všichni jsou nám rovni. Je to takové to nad nikoho se nevyvyšovat, před nikým se neponižovat. Takhle mě naši vychovali. Tohle se snažím předat dětem. Nebylo nic, co by rodiče zakazovali mně a sestře, ale dovolili to bráchovi. A obráceně. Ono by to asi ani neprošlo, protože moje máma, to je silná ženská a feministka od přírody. Denně jsem viděla, jak se k věcem staví, a díky tomu to mám vepsané v DNA.

  Je mezi vámi silné pouto?

  Myslíte mezi mnou a mámou? Mám pocit, že každá žena má, pokud to není něčím narušené, se svou mámou pouto podobně silné jako se svými dětmi.

  A mezi ženami obecně?

  Nevím. To nejde zobecňovat. Jen možná tím, jak ženy získaly práva, která mají muži již dlouhá staletí, o mnoho později, tak držíme víc při sobě. A ono to pak někdy může vypadat, že jsme se „spikly“ proti mužům, ale ono to tak není, je to jen potřeba se podporovat navzájem.

  Jak se díváte na skutečnost, kdy se poslední dobou ozývají hlasy, že určité postavy mohou hrát jen určití lidé?

  Vy asi narážíte na to, že se někdo obul do toho, že já jako Španělka hraju kolumbijskou psychiatričku, co? Obecně vzato – doufám, že okamžiky, kdy běloch hrál černocha, jen byl napatlaný krémem na boty, jsou už pryč. Ale zase se to dogmatické lpění na tom, že gaye může hrát jen gay, nesmí přehánět. Herec je proto herec, že zahraje i jiné charaktery, než je on sám.

  S tím souvisí i vaše již čtvrtá nominace na Oscara, kterou letos máte za film Paralelní matky. Těší vás to?

  Jsem za to vděčná, ale je důležité tomu nepřikládat větší váhu, než jakou to má. Největší radost mi udělalo, když jsem slyšela nadšení v hlase Pedra, který mi to volal. On s každým filmem žije několik let, píše ho, produkuje, režíruje, dokončuje. Je to především jeho dítě a já mám radost, že jsem mu tím, co snad umím, mohla být nápomocná.

  Je pro vás zajímavější hrát psychologickou postavu, nebo postavu agentky?

  Já se na ty zábavné akční filmy ráda dívám a i je ráda točím, ale můj vztah k akčním scénám je takový, jaký ho má moje postava právě ve filmu 355. Jakmile vidí fyzické nebezpečí, tak si zakryje oči a utíká (smích). Bylo to něco, co jsem scenáristům navrhla, a oni tu postavu takhle napsali, protože v akčním filmu jsem ještě podobnou postavu neviděla, a vlastně si myslím, že kdyby se většina z nás ocitla v situaci, v jaké se ocitají filmoví špióni, tak prostě vezme do zaječích. m
  

  Ve filmu Paralelní matky, za který byla nominována na Oscara

  Ve filmu Vanilkové nebe s Tomem Cruisem, se kterým tehdy randila

  Za výkon ve filmu Volver byla poprvé nominována na Oscara

  Penélope Cruz

  • Narodila se do rodiny obchodníka a kadeřnice.

  • Své jméno dostala po jedné písni skladatele Joana Manuela Serraty.

  • Přezdívá se jí Madonna Madridu.

  • Vystudovala baletní školu.

  • Pravidelně se umisťuje v žebříčku 100 nejkrásnějších žen světa.

  • Měla několik dlouhodobých vztahů s hollywoodskými herci (Tom Cruise, Nicolas Cage, Matthew McConaughey).

  • Od roku 2008 žije se svým spolužákem z herectví – hercem Javierem Bardemem.

  • Mají syna Leonarda a dceru Lunu.

  
  

  
  

  
  

  Foto: Planet Photos/Profimedia a archiv redakce

  Paralelní matky (2021) CZ HD trailer

  

  2006 Volver Official Trailer 1 HD Sony Pictures Classics

  

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Imodium

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Opilující Medvídek

  zvíře

  z v í ř e

  Opilující

  Medvídek

  Při pohledu na tohle okaté zvířátko by si člověk řekl, že je to něco mezi lenochodem a lasičkou. Ale přitom patří do čeledi medvídkovitých. Což není jediná zajímavost, kterou oplývá. S ocasem totiž umí podobné věci jako opice a vedle toho ho příroda ještě vyzbrojila schopností opylovat květy. Zvláštní tvor, tenhle kynkažu.
  

  Z

  atímco pro nás je tenhle „medvídek“, jehož příbuznými jsou třeba nosálové nebo mývalové, prakticky neznámý, obyvatelé Střední a Jižní Ameriky ho mají za svého, i když ani oni ho příliš často nevídají. Jeho domovinou jsou totiž hustě zalesněné pralesy, kde žije vysoko v korunách stromů a dolů z nich leze velmi nerad a ještě prakticky výhradně v noci.

  Při pohybu ve větvích využívá svůj dlouhý ocas, který mu slouží de facto jako pátá končetina, a navíc má ještě tzv. pohyblivé kotníky, kterými může otáčet až do úhlu 180 stupňů a které mu umožňují lézt po kmeni klidně i hlavou dolů.

  Další jeho zvláštností jsou ostré zuby, které by napovídaly, že jde o masožravce, ale nic není dál od pravdy. Pokud si někdy dá něco jiného než ovoce, bobule nebo listy, je to hmyz. Ten s oblibou vylizuje z úzkých květů, kde bývá zachycený, a mimochodem právě díky tomu se svědomitě stará o opylování květů.

  Kynkažu si rád žije samotářským životem, ani v rámci rodiny se nedrží v příliš početných uskupeních, ostatně „napomáhá“ tomu i skutečnost, že mládě samice přivedou na svět obvykle jen jedno, byť je faktem, že mohou být březí jednou za tři měsíce.

  To, s čím si kynkažu absolutně „netyká“, je pořádek. Jak je zvyklý žít převážně v dutinách stromů, kde se schovává před predátory, jako jsou ocelot nebo jaguár, pro které představují chutnou lahůdku, tak jsou navyklí prostě „dělat“ pod sebe. A ani v zajetí nejsou schopni si nějaké základní hygienické návyky osvojit. Nemluvě o tom, že v zajetí ztrácí schopnost reprodukce. Proto se jejich chování v zajetí nedoporučuje. m

  Text: David Laňka, foto: Adobe Stock

  What In the World Is a Kinkajou? | National Geographic

  

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Hvězdy italského filmu

  svět hvězd

  s v ě t   h v ě z d

  hvězdy italského filmu 
  

  Někdy není na škodu zavzpomínat. Na to, že existují i jiné filmy než ty hollywoodské. Na herecké hvězdy, které skutečně uměly hrát a které se stávaly múzami velkých režisérů a miláčky davů. A protože nedávno odešla jedna z legend filmu Monica Vitti, napadlo nás v Maximu připomenout si pár slavných italských hvězd.
  

  Monica Vitti (1931–2022)

  „Moje herecká technika spočívá v tom, že nemám vůbec žádnou techniku, že všechno vynalézám od a do zet, bez šablon,“ říkala a přesně tak hrála a žila. Naplno. Také proto ji pravidelně obsazovali režiséři jako Michelangelo Antonioni nebo Ettore Scola. Osvědčila se jak v rolích osudových žen, tak v komediích a jako jedna z mála italských filmových hereček slavila úspěchy také na divadle. Zatmění, Červená pustina, Drama žárlivosti, Dívka s pistolí nebo komedie Vím, že víš, že vím byly ve své době veliké hity. Svůj poslední film natočila v roce 1992.

  Sophia Loren (* 1934)

  Nikdy to neměla v životě lehké, a asi proto v sobě našla sílu ze všech útrap vyjít posílená. Jako dívce se jí smáli, že je ošklivá. Smáli se jí, že je nemanželská. Smáli se jí, když řekla, že chce být herečkou. Ale pak, když jí bylo šestnáct, se zúčastnila jedné soutěže krásy a to jí změnilo život. Jeden z porotců byl filmový producent Carlo Ponti a ten se rozhodl z ní udělat hvězdu. A už o 7 let později jí byla. Hrála doma i v Hollywoodu, sbírala filmové ceny, dvořili se jí slavní muži, ale ona byla věrná tomu jedinému, který v ní viděl hvězdu – Carlu Pontimu. „Co je úspěch? Radost ze života,“ říká.

  Gina Lollobrigida (* 1927)

  Na rozdíl od Sophie Loren byla vždy považována za krásku. Až ji to někdy štvalo. „Ráda bych, aby mi občas někdo nabídl roli pro to, co umím, a ne pro to, jak vypadám,“ posteskla si občas. Ale i když se jí největší slávy dostalo v trhácích, jako jsou Fanfán Tulipán, Římanka, Chléb, láska a žárlivost nebo Zvoník u Matky Boží, dočkala se i vážnějších rolí, za které byla nominována na řadu významných cen. Začátkem 70. let se pak rozhodla herectví pomalu opouštět, točila dokumenty, fotila a i na tomto poli byla úspěšná. 

  Ornella Muti (* 1955)

  „Táta byl ze staré školy a povolání herečky pro něj bylo zavrženíhodné. Mohla jsem se jí stát jen proto, že zemřel, což je rozpor, který mě trápí celý život,“ svěřila se jednou Ornella, která v 70. a 80. letech platila za nejkrásnější Italku. O muže nikdy neměla nouzi, stejně jako o dobré filmy. První láska, Swannova láska, Kronika ohlášené smrti, Nová strašidla, Smrt darebáka, Casanova, to jsou jen některé z jejích hitů. V posledním desetiletí se na plátně objevuje už jen zřídka a noviny plnila před pár lety její kauza, kdy se ukázalo, že fotí eroticky necudné snímky své dcery, kterou tak „podporuje“ v její instagramerské kariéře.adlí, takže vytvořit funkční pár jim nedělalo problém. Říkám záměrně funkční, nikoli fungující, protože Roman a Romana Hálovi jsou manželé, kteří přesně už neví, proč spolu vlastně jsou. A během filmu to nezjistí. 
  

  Claudia Cardinale (* 1938)

  Přestože si většina lidí z její obsáhlé filmografie vzpomene především na legendární Tenkrát na Západě, její talent zdobil také filmy o Růžovém panterovi, hrála po boku Alaina Delona, Jeana-Paula Belmonda, Johna Waynea, Henryho Fondy, Marcella Mastroianniho, Petera Sellerse, Roberta De Nira a Seana Conneryho. Ve své době znamenaly iniciály CC v Itálii to samé co BB ve Francii.

  Monica Bellucci (* 1964)

  Stačilo málo a z jedné z nejkrásnějších italských hereček by byla právnička. S tímhle cílem totiž opouštěla školu. A aby mohla studovat na univerzitě v Perugii, začala si přivydělávat modelingem. Svět lesku a módy ji oslnil, a když záhy přišla první filmová nabídka, rozhodla se hodit sen o právech za hlavu. Za to, že se prosadila jako herečka na obou stranách oceánu, může nejen její krása, ale také to, že mluví plynule třemi jazyky a že měla štěstí na režiséry Francise Forda Coppolu a Giuseppea Tornatoreho, jejichž filmy Dracula a Maléna ji vystřelily do hvězdných výšek. Za těch 30 let kariéry střídá velké filmy s uměleckými (ale i béčkovými) a říká: „Chci vyzkoušet všechno. Jako herečka, ale vlastně i jako žena.“

  Marcello Mastroianni (1924–1996)

  „Nechápu, proč ti Američané tolik trpí ztotožňováním se s postavou. Já prostě jdu a hraji. Je to skvělá zábava. Není v tom žádné utrpení,“ smál se svého času. A jedním dechem dodával: „Za kamerou se cítím jistě a sebevědomě, kéž bych to měl i v reálném životě.“ Pracoval s nejslavnějšími režiséry Fellinim, Viscontim, Ferrerim, de Sicou a vedle nejkrásnějších hereček, se kterými měl dost často románky. Nebo se to aspoň říkalo. Vyjmenovat zde filmy, které proslavil a které proslavily jeho, by vydalo na celou stránku. Jmenujme za všechny alespoň Sladký život, Slunečnice, Včera, dnes a zítra nebo Velká žranice. 

  Text: David Laňka, foto: archiv redakce

  INZERCE

  
  

  Koupit zde

• Olfen

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Dokonalá matka aneb Užívejte si nazí, než se vám figurka zkazí!

  Halinin fejeton

  H a l i n i n   f e j e t o n

  Dokonalá matka

  aneb Užívejte si nazí,
  než se vám figurka zkazí!

  Text: halina pawlowská

  M

  oje máma byla velice ctižádostivá. Pocházela ze šesti dětí, měla tři sestry a dva bratry, dědeček byl starostou a taky hodně „koukal na korunky“. Rozhodl se  přesto svou nejstarší dceru podporovat na studiích. Máma velikou rychlostí zvládla dva ročníky v průběhu jednoho roku a za tři roky se stala promovanou pedagožkou. Pak se ovšem seznámila s mým otcem, který prohlásil, že učitelky nesnáší. Tehdy on sám studoval práva a moje máma se tedy přihlásila na právnickou fakultu, kterou úspěšně absolvovala dřív než on. 

  Tohle píšu o mámě proto, abych jasně ukázala, jak byla houževnatá a odpovědná, a taky že ji v jejích názorech neinspirovaly jen jeptišky, které byly na peďáku jejími spolužačkami, ale taky domýšliví, zpupní a moderní mladí lidé (jako byl můj otec), kteří chtěli Československu určovat jeho právní řád.

  Právníci hráli šachy, chodili do divadel, klábosili po kavárnách...

  Máma žila na statku v Kunraticích, měli šest koní, husy, slepice a hektary polí... V mámě se míchala praktická krev českého zemědělce s elegantním intelektualismem první republiky.

  Máma byla zanícenou sokolkou. Cvičila třikrát týdně v kunratické sokolovně a pak se stala učitelkou tělocviku, češtiny a občanské nauky. Když jsem našla fotky z jejího dětství, všimla jsem si, že na sobě nikdy neměla tepláky a že ústřední barvou její puberty byla pískově hnědá. Když máma dospěla a chodila s mým tátou, který byl mužem Velkého světa, tak se vrhla na kloboučky a límce!

  Moje maminka milovala gigantické límce. Můj otec je ale nenáviděl. Tvrdil, že máma ve svých límcových kreacích vypadá jak ředitelka netopýřího hejna, a odmítal s ní chodit na veřejnost.

  Mámu to ovšem od její lásky k límcům nemohlo odradit. Pořídila si šedý flaušový plášť, jehož límec se musel dvakrát obtočit o 360 stupňů, jak byl dlouhý. Taky si nechala ušít jahodovou kreaci s perziánovým černým límcem, že vypadala, jako by si přes šíji ležérně přehodila středně velkého pudla.

  Můj otec se věnoval historii a říkal, že ve 14. století dámy v Anglii nosily taky tak veliké límce z kožešiny, a to proto, aby na ně nalákaly blechy a ony pak daly pokoj ostatním částem jejich těla.

  Ani tato informace mou mámou nepohnula. Udivovalo mne, že máma na svých límcových modelech tak trvá, většinou se tátově vkusu přizpůsobovala, chtěla se vyrovnat všem těm jeho podezřelým, elegantním kamarádkám, o kterých jí zaníceně vyprávěl a které, když je náhodou někde na nějakém večírku potkala, tak uhýbaly očima a tvářily se, že ví o životě, včetně mého otce, úplně všechno.

  O mamince píšu proto, že je nutné, abyste pochopili, že její houževnatá touha obsáhnout dva nesrovnatelné světy ovlivnila veškerou mou existenci. Samozřejmě se to dotklo i toho, co mi máma pořídila na sebe.

  Nikdy nezapomenu, jak bylo září, už mámě začala škola. Učila na druhém stupni a hned v prvním týdnu po zahájení vyučování máma k nám domů pozvala své nejoblíbenější kolegyně a taky své sestry.

  Byl to docela pěkný mejdan. Dámy se hihňaly, pily griotku a jedly štrúdl a pak jim máma líčila, jak jsem se naučila plavat v Pecce na koupališti. A jak jsem byla moc roztomilá ve svých plavečkách její výroby. A všechny učitelky i mé tety chtěly hned vidět, jak moc mi plavky sluší, a já se do nich poctivě oblékala, i když mi to u nás doma, bez trávy a bez bazénu, připadalo takové nějaké nepatřičné.

  A všechny ženy obdivovaly máminu šikovnost, ale máma pořád neměla lichotek dost a donutila mne, abych jedny plavky, ty nejpovedenější, na sobě  ukázala, jak báječně fungují, i když se namočí. Máma mi napustila vanu a já musela předstírat, že v ní  plavu prsa a znak, až to všechny přestalo bavit a vrátily se ke skleničkám.

  A tehdy na mne máma koukla zlomyslnýma očima a řekla: „To ses napředváděla, co?!“

  Tehdy na koupališti jsem měla dva dětské ctitele. Mirečkovi jsem se moc líbila, když jsem si s ním ve svých kytičkovaných plavkách házela míčem. Tak moc jsem se mu líbila, že mi skočil na záda a málem mne utopil.

  Lukášek měl pro mne taky slabost. Moje bikinky s miniaturní podprsenkou byly červené s černými puntíky a bílou mašličkou. „Jsi be... be... beruška!“ řekl mi Lukášek, utrhl mi mašli, že mne přitom skoro zardousil, strčil si úlovek do kapsy a utekl.

  Jeho máma přišla večer k nám, aby mé mámě šňůrku vrátila. Řekla, že Lukášek se musí naučit, že holkám se láska vyznává jinak.

  Moje máma se tomu s paní Lukáškovou dlouho smály a říkaly: „Chlapi jsou už od narození všichni stejní...“ A tomu jsem moc nerozuměla, protože jsem tátu s máminou stužkou od plavek nikdy neviděla.

  PS: I když nás covid pořád mučí, za dobrou náladu vzpomínky ručí!

  Vaše Halina  m
  

  
  

  w w w . d r m a x . c z
  

• Voltaren

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• 257761.png
• 257764.jpg
• 257766.png
• 257767.png
• 257768.png
• 257769.png
• 257794.jpg
• 257797.png
• 257803.png
• 257806.png
• 257816.jpg
• 257840.png
• 257842.jpg
• 257843.png
• 258046.jpg
• 258426.jpg
• 258427.jpg
• 258428.jpg
• 258429.jpg
• 258430.jpg
• 258431.jpg
• 258432.jpg
• 258433.jpg
• 258434.jpg
• 258435.jpg
• 258436.jpg
• 258437.jpg
• 258439.jpg
• 258440.jpg
• 258441.jpg
• 258442.jpg
• 258443.jpg
• 258444.jpg
• 258445.jpg
• 258446.jpg
• 258447.jpg
• 258448.jpg
• 258449.jpg
• 258450.jpg
• 258451.jpg
• 258452.jpg
• 258453.jpg
• 258454.jpg
• 258455.jpg
• 258456.jpg
• 258457.jpg
• 258458.jpg
• 258459.jpg
• 258460.jpg
• 258461.jpg
• 258462.jpg
• 258463.jpg
• 258464.jpg
• 258465.jpg
• 258466.jpg
• 258467.jpg
• 258468.jpg
• 258469.jpg
• 258470.jpg
• 258471.jpg
• 258472.jpg
• 258473.jpg
• 258474.jpg
• 258475.jpg
• 258476.jpg
• 258477.jpg
• 258478.jpg
• 258479.jpg
• 258480.jpg
• 258481.jpg
• 258482.jpg
• 258483.jpg
• 258484.jpg
• 258485.jpg
• 258486.jpg
• 258487.jpg
• 258488.jpg
• 258489.jpg
• 258490.jpg
• 258491.jpg
• 258492.jpg
• 258493.jpg
• 258494.jpg
• 258495.jpg
• 258496.jpg
• 258497.jpg
• 258498.jpg
• 258499.jpg
• 258500.jpg
• 258501.jpg
• 258502.jpg
• 258505.jpg
• 258506.jpg
• 258507.jpg
• 258508.jpg
• 258510.jpg
• 258512.jpg
• 258513.jpg
• 258514.jpg
• 258515.jpg
• 258516.jpg
• 258517.jpg
• 258518.jpg
• 258519.jpg
• 258521.jpg
• 258522.jpg
• 258523.jpg
• 258524.jpg
• 258525.jpg
• 258526.png
• 258527.jpg
• 258528.jpg
• 258529.jpg
• 258530.jpg
• 258531.jpg
• 258532.jpg
• 258534.jpg
• 258535.jpg
• 258536.jpg
• 258537.jpg
• 258538.jpg
• 258539.jpg
• 258540.jpg
• 258541.jpg
• 258542.jpg
• 262687.jpg