1/2023

Usedl jsem k psaní tohohle úvodníku o víkendu, kdy se v pražském Prokopském údolí právě objevily první fialky. Jaro se hlásí o slovo čím dál vehementněji, městské promenády i oblíbené turistické trasy ve volné přírodě přestávají jet v režimu „bez živáčka“. Znovu je tu ten den, kdy člověk stojí ráno před domem a vnímá, že je něco jinak, a chvíli trvá, než mu dojde, že to je tím ptačím zpěvem v korunách stromů. Ty jsou pořád ještě průhledné, ale listy už čekají schoulené v pupenech na startovní čáře. ZASE JSME TO PŘEŽILI!, radujeme se. A raduje se i Padesátka Marie, která ve svém fejetonu připomíná i to, že to není jediné vítězství, za kterým se můžeme ve svém životě ohlížet.

• Titulka

  
  

  zdraví/péče/poradenství

  JARO 2023
  

  „Život se nedá naplánovat,“
  říká herec ŠTĚPÁN BENONI

• Olynth

  
  

  Koupit zde

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Ovládaní digitální čtečky

• Apivita

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Jaro se hlásí o slovo

  editorial

  e d i t o r i a l

  jaro se hlásí o slovo

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  usedl jsem k psaní tohohle úvodníku o víkendu, kdy se v pražském Prokopském údolí právě objevily první fialky. Jaro se hlásí o slovo čím dál vehementněji, městské promenády i oblíbené turistické trasy ve volné přírodě přestávají jet v režimu „bez živáčka“. Znovu je tu ten den, kdy člověk stojí ráno před domem a vnímá, že je něco jinak, a chvíli trvá, než mu dojde, že to je tím ptačím zpěvem v korunách stromů. Ty jsou pořád ještě průhledné, ale listy už čekají schoulené v pupenech na startovní čáře. ZASE JSME TO PŘEŽILI!, radujeme se. A raduje se i Padesátka Marie, která ve svém fejetonu připomíná i to, že to není jediné vítězství, za kterým se můžeme ve svém životě ohlížet.

  Teď už – doufejme poprvé – budou zase pár měsíců jak teplo, tak světlo přibírat na váze. A u nás to – doufejme podruhé – bude s tou váhou přesně naopak. Kdysi nám jeden čtenář poslal fotku toho, jak čte časopis Maximum během dovolené někde na horách u stolu s prostřenou snídaní. Časopisu to vedle croissantu a kávy s mlékem slušelo. A to je způsob, který bychom ke konzumaci následujících stránek vřele doporučovali (když ho vzápětí vystřídá nějaká túra nebo výlet na čerstvý vzduch).

  A co byste v tomto čísle neměli minout? Jestli o něčem platí, že neexistuje jen jediný pohled na věc, pak je to globální oteplování. A Maximum opravdu nemá ambici v tom jednou provždy udělat jasno. Každý sám za sebe v tom ale jasno může mít – a takovým člověkem je i Marie Šabacká, česká polární vědkyně, která nám poskytla rozhovor, v němž tvrdí, že ještě během tohoto století se zvedne hladina moří kvůli odtávání ledu o jeden až dva metry. Myslí si také, že oteplení planety je už nevyhnutelně dané a že se na to člověk musí adaptovat.

  Schopnost adaptace je klíčový atribut ve hře o zachování druhu a je dobře, že jí lidstvo disponuje v tak vysoké míře. Na všechno ale pořád nestačíme a na jednu takovou nepřekonatelnou bariéru upozorňuje svou poslední rolí herec Samuel L. Jackson. V seriálu, což je u něj vlastně nový formát, se jedná o Alzheimerovu chorobu. Je to pro něj osobní – jak v interview říká, v rodině ho tahle nemoc prakticky obklopuje. Zná ji a rád by prý, aby zdraví lidé pochopili, že pro ty, kteří trpí Alzheimerem, znamená minulost o dost víc než to, co se děje právě teď.

  Jsou mezi námi bohužel i takoví, kteří ten příchod jara, když už o něm byla v úvodu řeč, nejsou s to prožít. A tak si važme každého dne, kdy tu radost cítit naplno dokážeme.

  Tak tedy krásné jaro – deštivé i slunečné tak akorát – Vám přeju!

  Michal Petrov, šéfredaktor Maxima
  

  
  

  
  

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; odborná redakce: MUDr. Marie Vaněčková; náměty, dotazy, připomínky: redakcemaximum@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, tel.: 603 772 344; zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: jaro 2023, vychází v v březnu 2023, čtvrtletník; datum uzávěrky: 16. 3. 2023; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Foto: Lenka Hatašová, ilustrace na titulní straně Miro Budiš

• Dr.Max e-shop

  
  

  Prohlédnout zde

  I n z e r c e

• Vaše lékárny

  svět Dr.Max

  s v ě t   D r . M a x

  Vaše lékárny
  

  Nejen léky z e-shopu Dr.Max

  Pod mottem, které je téměř totožné s titulkem, totiž „z e-shopu Dr.Max nemusí přijít jen léky“, se rozjela nová kampaň, která zábavnou formou poukazuje na zásadní rozšíření sortimentu zmíněné virtuální lékárny. Určitě ji řada čtenářů Maxima koneckonců zaznamenala například v reklamních blocích českých televizních stanic. Na kampani spolupracovaly lékárny Dr.Max s agenturou McCann, která se rozhodla podtrhnout nejen fakt, že na e-shopu Dr.Max si lze vedle obvyklého sortimentu objednat třeba produkty pro péči o čistou domácnost, ale i to, že je to pohodlné. A toho může využít každý. Ani věk tu nehraje roli, protože počet seniorů, kteří dávno vědí, jaké výhody nákup po internetu má, je stále víc. Vždyť je to koneckonců jen pár kliknutí.

  Dr.Max – Partner Dejvického divadla
  

  Lékárenská síť Dr.Max (ČR) se stala novým generálním partnerem Dejvického divadla v Praze. Dosud jím byla banka ČSOB. Jedna z nejvyhledávanějších tuzemských divadelních scén tak spojuje své síly s největším hráčem na domácím lékárenském trhu. Pro své filantropické projekty užívá Dr.Max už tradičně slogan „...protože víme, že nejen léky léčí“ a ten je velmi dobře použitelný i v tomto případě. Logo Dr.Max už návštěvníci divadla na jeho průčelí i v šatně. A až se doprodají programy představení ve staré verzi, tak i v těch nových. Je to hrdé partnerství tím spíš, že se dejvická scéna stala Divadlem roku 2022.
  

  
  

  Taxík Maxík je jednička

  Určitě si to myslí nejenom v Příbrami, ale tam jsou zatím první, kteří si to dali dokonce na espézetku. Sociální autodopravu, kterou financují a organizují lékárny Dr.Max (z prodeje vlastní značky) a Konto Bariéry Nadace Charty 77, už využívá 25 měst a obcí ČR. Příbram, Kralupy a Kravaře jsou zatím posledními. Rozdalo se už celkem 28 aut, protože ve třech městech už první generace Taxíků Maxíků dosloužila a byla nutná obnova vozového parku. Ve třech nových destinacích začala služba fungovat na začátku roku.

  Kvalita péče u Dr.Max opět výborná

  V kontrolách Státního ústavu pro kontrolu léčiv si lékárny největší domácí sítě s průměrnou známkou 1,14 znovu připsaly výborné hodnocení a potvrdily i v tomto ohledu postavení jedničky na trhu. Teď už je možné výsledky podtrhnout, sečíst a vydělit a opět se ukazuje, že u Dr. Max je jen nepatrný počet závad, a naopak nejčastěji inspektoři konstatují, že je lékárna zcela bez nich, popřípadě jsou pochybení jen drobná. A co stojí za tím, že lékárny těchto výsledků dosahují? Je to velká a neutuchající snaha všech zaměstnanců lékáren dostát nejen všem legislativním požadavkům, ale i interním normám, směrnicím a pokynům.  Důležitou roli také hraje tým interních auditorů. Všem zmíněným patří obrovský dík.
  

  Nejpřesnější teploměry? Dr.Max

  Teploměry vlastní značky obstály, pokud jde o přesnost měření, jako jediné ve srovnání spotřebitelského časopisu dTest na plných 100 procent. To se žádnému z konkurentů nepodařilo. A  nebylo jich málo – jak dokládá doprovodný text dTestu: „I přes vysoké náklady na test jsme se snažili, abychom do výsledkové tabulky umístili co největší počet modelů.“ Celkově tak autoři testu zařadili do teploměrového klání 36 různých modelů. I příklad toho od Dr.Max dokládá, že kvalita nemusí být nutně drahá. Na e-shopu lze testovaný teploměr vlastní značky koupit za necelou stovku.

  
  

  Výpadky léčiv na tapetě

  Žádného lékárníka netěší, musí-li říci pacientovi, že lék není. Dotýkáme se tu tématu výpadků léčiv, kterým média nejen v Česku, ale i v zahraničí věnují značný prostor a nechtíce problém někdy i prohlubují. Někdy by k nim totiž vůbec nemuselo docházet, kdyby nebyla vyvolaná nákupní horečka. Pak se nelze divit, že lidé mají extrémní snahu se léky přezásobovat, a to i v nerozumné míře. Ilustrační graf například ukazuje, jak dramaticky narostla jen u sítě Dr.Max poptávka po dětských antipyretických sirupech Nurofen mezi lety 2019 a 2022. I když se Česko na přelomu roku potýkalo se souběhem několika infekcí, takový nárůst není adekvátní. Prosím, nakupujme léky s rozumem!

  
  

  Očkování v lékárnách? Jinde to jde
  

  Během covidové pandemie ještě vzrostla důležitost očkování, snaha o co nejrychlejší proočkovanost vedla v některých zemích k rozšíření sítě míst, kde je vakcinace možná. Takovým státem bylo například Polsko, kde mohli začít očkovat i lékárníci. Nejprve proti koronaviru, a dnes už i proti chřipce. Jako vůbec první lékárníci tam začali očkovat kolegové ze sesterské sítě Dr. Max. I po odeznění pandemie se podobné snahy v Evropě prosazují. Zpravodajská stanice Euronews tak například přinesla reportáž z další zahraniční sítě Dr.Max – tentokrát z Rumunska, kde už také lékárníci s vakcinací začínají. Jak je ze záběru vidět, nic složitého to vlastně není. Ne nadarmo se říká, že kde je vůle, tam je i cesta.

  Poděkování

  Do redakce nám občas přicházejí od čtenářů Maxima maily, dopisy a pohlednice, ve kterých redakci děkují za její práci. Za všechny takové ohlasy otiskujeme aspoň ten, který přišel z největší dálky, od paní Milady až z moravsko-slovenského pomezí. Poděkování ale musí nutně putovat i opačným směrem – k Vám čtenářům a zvláště k pisatelům takových lístků. Věřte, že je to pro redakci velké povzbuzení!
  

  Text: Michal Petrov, foto: archiv Dr.Max

• Tussirex

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• 10 kroků k pomalému životu

  psychologie

  p s y c h o l o g i e

  10 kroků

  k pomalému životu 
  

  Slow living, téměř doslova pomalý život, nabízí jeden z mnoha přístupů k seberozvoji. Sympatické na něm je, že neslibuje zázraky na počkání. Ukazuje cestu, ale metody i prostředky změny nechává na vás. A hlavně – nespěchá! 
  

  text: Olga Procházková

  M

  ůže se zdát, že slow living není pro vás. Jak má utahaná máma a vystresovaný táta s průměrným platem, třemi dětmi a hypotékou žít slow? No jistě. Většina příběhů na téma „Jak jsem začal žít jinak“ vypadá asi takhle: mladý talentovaný člověk vystuduje dvě vysoké školy, částečně v zahraničí, nastoupí do mezinárodního korporátu, pracuje od rána do noci a přes víkendy. Asi za deset let je kariérně úspěšný a dost bohatý. Jednoho dne ovšem procitne, řekne si dost, odjede na půl roku na Bali, kde medituje  – má totiž úspory a může si to dovolit. Konečně pochopí, co v životě chce. Vrátí se domů plný poznání, vezme méně náročnou a méně placenou práci, která ho baví a jež mu poskytuje čas na zajímavé koníčky. Nakonec, finančně si moc nepohorší, protože si v době před vyhořením vydělal zhruba na dva byty… To se to žije slow úplně jinak, než když jste prodavačkou v supermarketu a staráte se o rodinu a nemocnou maminku. 

  Slow realita

  „Tenhle příběh musím vyvrátit,“ říká Kamila Boudová, která napsala knihu Slou a dnes žije v Paříži, kde pracuje jako módní koučka a pedagožka. „Moje korporátní kariéra skončila ve čtyřiadvaceti letech. Když jsem přijela do Paříže, neměla jsem v podstatě nic. Ušetřené peníze mi vystačily na devět měsíců studia MBA v režimu existenčního minima. Doma jsem si nedovolila ani zapnout topení, protože jsem věděla, že na to nemám. Financí se slow living v podstatě moc netýká. Je to dlouhá a někdy náročná cesta, ale stojí za to.“ A evidentně funguje. Už jen rozhovor na lince Praha–Paříž bylo radost dělat. Kamila totiž na prosbu o spolupráci odpověděla hned s tím, že ano, MÁ ČAS. A videohovor vedla stylově: po ránu, kdy nachystala dceru do školy a byla si zaběhat, si zalezla do postele.

  Noha ve dveřích

  O slow living se píšou knihy, spousty knih. Do jednoho článku se přepsat nedají. Slow living neznamená válet se. Ale dělat věci ve svém tempu, najít svoji frekvenci a být v pohodě. Někdo má životní tempo rychlejší, jiný pomalejší. Slow obvykle znamená dělat věci trochu jinak, někdy pomaleji, někdy naopak rychleji, něco jindy nebo jinak, víc odpočívat, poslouchat své myšlenky a tělo. „Slow podle mě začíná tím, že nasloucháme svojí duši, svým emocím, svému tělu. Když se postaráme o sebe, můžeme se začít starat o druhé nebo o přírodu. Ano, slow living se váže k udržitelnému způsobu života. Ale když jste tak unavení, že nemáte ani sílu roztřídit odpad, nemůžete zachraňovat planetu. Nejdřív musíte zachránit sami sebe,“ říká Kamila. 

  Následující desatero je mírně nekoncepčním nahlédnutím do pootevřených dveří a hodí se hlavně pro ty, co stále nemají čas, natož aby měli čas začít žít pomalu. Zkuste do těch dveří aspoň strčit nohu, aby se vám téma nezavřelo. 

  1. Kdo je tady magor?

  Podívejte se na sebe, svou rodinu, kamarády, známé, kolegy. Kdo z nich má čas? Na schůzku, hospodu, návštěvu, sám pro sebe? Možná byste je spočítali na prstech jedné ruky. Nemáme na nic čas a je to normální. „Když všichni běží v životě jako o závod, vypadá ten, který nemá plný diář, jako magor. Když ale budeme žít všichni v přirozenějším rytmu, bude magor ten, který nestíhá,“ říká Kamila Boudová. 

  Efekt: I když všichni žijí zrychleně včetně vás, neznamená to, že je to správně. A jde to i jinak! Tenhle posun v myšlení je vstupní branou k dalším krokům. Začít můžete se změnami, které nespotřebují žádný čas navíc.

  2. Mluvit pravdu

  Vyberte si na začátek jen jeden den v týdnu, kdy budete mluvit pravdu. Ne tak, aby vás druhý den vyhodili z práce a z bytu. Stačí, když budete říkat pravdu o sobě. „Moc se mi líbí věta: ,Je pro mě důležitější říct ti pravdu, abych ochránila sama sebe a svoje hranice, než lhát ti, abych se ti zalíbila.‘ Zní mi v hlavě hodně často,“ říká Kamila Boudová. „Je pro nás tak obvyklé se upozaďovat, odkládat svoje potřeby, jen aby ostatní byli spokojení... Lepší je začít říkat a dělat věci tak, aby mi výhledově bylo líp, i když v danou chvíli musím překonat nějaký diskomfort, třeba odmítnout schůzku, která pro mě postrádá smysl, přestat dělat dítěti svačiny, i když by je lehce zvládlo samo.“ Důležité je také říkat pravdu sami sobě. Třeba jestli se cítíte šťastní. 

  Efekt: Vaše vztahy se trochu vyčistí, nebudete dělat práci za druhé a získáte trochu vnitřního klidu a jistoty a taky trochu víc času na sebe.

  
  

  3. Stop videům s tančící kočkou

  „Pamatuji si na jednoho kouče, který řekl: ,Jak vám koukání na video s tancující kočkou zlepší váš život zítra?‘“ říká Kamila Boudová. „Pravda je, že nijak. Nezlepší ho ani dort z ledničky, ani nový kabát, ani sjíždění Facebooku. Všechny tyhle věci jsou rychlé drogy, které nám v danou chvíli zlepší náladu. Když budete místo toho, abyste dvě minuty jedli dort nebo se dívali na video s kočkou, dvě minuty psát na papír, co je blbě ve vašem životě, proč zabíjíte čas u Facebooku nebo proč se cpete dortem v deset večer, je to cesta. Dělám to taky a vypěstovala jsem si způsob, jak se nepodělat z toho, že je něco špatně – a mít důvěru v to, že změna může přijít.“  

  Efekt: Psaní deníku, třeba pět minut denně, vám pomůže udělat si přehled o tom, jak se opravdu cítíte a co si přejete. Začněte klidně větou: „Ježíšmarjá, nevím, co psát.“ Dejte si čas, nespěchejte, časem to vykrystalizuje.   

  4. Přehodit či posunout pořadí činností

  „Někdy se mi stane, že přijdu domů ze schůzky, potřebuji vybalit nákup a umýt nádobí. Ale přitom vím, že úplně nejvíc si chci na deset minut lehnout a dát nohy nahoru. Dřív jsem to dělala opačně: nejdřív povinnosti, pak klid. Jenže když to přehodím, dostanu trochu energie na to, co mě čeká,“ říká Kamila Boudová. 

  Někdy má smysl věci posunout. Například si ráno vyšetřit deset minut a zacvičit si Pozdrav slunci nebo jít na rychlou procházku – a až pak sednout k počítači. Stačí začít něco dělat chvilku, ale hlavně začít!

  Efekt: Přestanete odkládat věci, které chcete nebo potřebujete udělat, na dobu, až bude čas. On se totiž často vůbec nenajde. Když je dáte na první místo, povinnosti vás stejně neminou, ale vy už budete mít „hotovo“ – odcvičeno, odprocházeno, odpočinuto.

  5. Samota jako lék

  Abyste mohli začít dělat i malé změny, potřebujete s nimi být v souladu. To znamená umět si naslouchat. Jak jsme řekli, slow living neznamená dělat věci pomalu, ale ve svém tempu. Ale jak zjistíte, jaké je vaše tempo, vaše potřeby a přání, když vás neustále něco rozptyluje? Děti, televize, mobil, fitness, výlety, návštěvy. „Jen v tichu uslyšíte ten bordel ve své hlavě… Jen v tichu uslyšíte myšlenky, které vám automaticky jedou. Pokud je zapnutá televize, děti křičí, vaše pozornost je venku. Vypněte na chvíli všechny displeje a naslouchejte sami sobě,“ říká Kamila Boudová. Možná zjistíte, že váš plný diář je jen útěk, abyste nemuseli poslouchat, že se vašemu já něco nelíbí. 

  Efekt: Obrátíte-li pozornost v tichu a samotě do sebe, mnohem snadněji rozklíčujete svoje starosti i radosti a můžete se podle toho řídit. 

  6. Žij pro to, co miluješ

  Smysl života se hledá více než těžko. Někteří filozofové tvrdí, že smysl života musí najít každý jeden člověk každý den svého života znovu a znovu, proto neexistuje žádný univerzální. Dobrým vodítkem je říct si, co milujete. Svoje děti, sport, tanec, svou práci? Dělat, co milujete, dá smysl každému vašemu dni. Je to docela dobrý klíč k tomu zjistit, co chcete a co ne. Pokud běháte jen kvůli tomu, abyste v létě vypadali dobře v plavkách, není to asi činnost, kterou milujete. Na věci, které milujete, se těšíte, dělají vám dobře a nechcete o ně přijít. Nejen v danou chvíli, ale opakovaně a vytrvale zlepšují kvalitu vašeho života. 

  Efekt: Když si uvědomíte, že žijete pro věci, které milujete, a začnete jim v životě dávat čas a prostor, bude se vám žít v mnohem větším souladu s vámi samými. A naopak.

  7. Jezte pomalu

  Začněte věnovat pozornost činnostem, které zrovna děláte. V hlavě neustále řešíme věci, co se staly, nebo plánujeme, co bude, a nesoustředíme se na to, co se děje právě teď. Platí to u spousty činností včetně jídla. Jíme rychle, nekvalitně, nesoustředěně. Dělejte to jinak. Zkuste si vychutnat každé sousto, nespěchat, být v pohodě. Samozřejmě, jídlo za to musí stát. Čím ve skutečnosti krmíte svůj „motor“, který ještě okrádáte o spánek, energii a radosti, a přitom chcete, aby bezchybně šlapal? Odborníci na slow living doporučují zdravou stravu, nejlépe bio. Tělo vám poděkuje a vy se budete cítit líp. 

  Efekt: Naše imunita i emoční naladění mají co dělat s tím, co jíme. Když zlepšíme kvalitu jídla a budeme mu věnovat pozornost, vychutnávat si ho, samozřejmě to posílí naše zdraví.

  
  

  8. Kultivace prostoru

  Nejznámější světová odbornice na úklid Marie Kondo sice už přiznává, že se třemi dětmi má doma  bordel, ale očista prostoru a udržovaný pořádek ke slow living neodmyslitelně patří. Pro začátek stačí malá čistka v domácnosti – ona se potom totiž i lépe uklízí. Klíč je jednoduchý. Ponechte si věci, u nichž si řeknete „chci“, „dělá mi dobře“ nebo „je užitečné“, a odstraňte ty s nálepkami „nechci“, „nenosím“ nebo „nepotřebuji“.

  Udržujte doma pořádek a čistotu, dělá to dobře vaší mysli. Nepořádek a chaos nás chtě nechtě stresují. „Ano, někdy je potřeba naučit se odpočívat i v tom. Na druhou stranu, když jsem k tomu donucená, říkám si, že jsem si něco asi špatně zařídila, když jsem nestihla udělat si to doma tak, aby mi v tom bylo dobře,“ říká Kamila Boudová.

  Efekt: Vaše prostředí je odrazem vašeho vnitřního světa. Když si uklidíte a uspořádáte věci doma, automaticky se vám vytřídí i myšlenky a budete mít víc jasno ve svém vnitřním prostoru.

  9. Začít můžete jakkoli 

  „Silným impulsem ke slow living je nějaký průšvih v životě: nemoc, vyhoření, rozchod, zdravé naštvání, že takhle to tedy fakt dál nejde. To je chvíle, kdy se rozhodnete, že to chcete mít jinak – žít víc po svém. „Ale jakákoli změna je náročná, s tím se musí počítat. Asi vám poběží hlavou: Co se stane, když začnu každé ráno běhat? Dokážu se vůbec někdy cítit dobře? V tom případě doporučuji, pokud chcete něco udělat, udělejte to – i kdyby ostatní zvedali obočí. Je to jako skočit z útesu. I ze skákání z útesu se může stát zvyk. Jděte běhat, tančit, psát deník, začít chodit na terapii, vypínat televizi, cokoli, aby vám bylo lépe. Začněte s čímkoli, slow living se pomalu může rozlít do všech aspektů vašeho života. Začněte respektem k sobě, pak k ostatním, pak ke světu. Zní to pateticky, ale je to tak,“ říká Kamila Boudová.

  Efekt: Když začnete dělat něco, co je v souladu s vámi a dělá vám dobře, s největší pravděpodobností se začnou narovnávat i další věci ve vašem životě.

  10. Máte na to čas

  Už se vidíte, jak běžíte schváceni na trh pro bio jablka a pak se večer v polospánku nutíte do meditace? Tak tohle není slow living. Slow living se nedá urvat a týká se spousty věcí. Jídla, vztahů, emocí, nakupování, trávení volného času. Ale i kdybyste začali jen s jedním bodem z tohoto krátkého desatera, bude to skvělé. Na postupné změny máte čas, můžete zkoušet, být více či méně úspěšní, máte roky a roky na to, abyste postupně zlepšovali svůj jídelníček, pohybové návyky, vztah k sobě, k druhým, budovali důvěru v život. „Místo věty ‚nemám čas a nestíhám‘ si začněte v hlavě říkat ‚všechno krásně stíhám‘. Dělejte jen to, co hoří. Všechno ostatní lze odložit. Zbohatnout a najít slávu můžete i v důchodu,“ usmívá se Kamila Boudová.

  Efekt: Žádný stres. Slow living ví, že dobré věci potřebují čas, dejte ho jim i sobě. m

  Foto: Adobe Stock

• Nurofen Rapid

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Marie Šabacká: Je důležité poslouchat svůj strach

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Marie Šabacká

  Je důležité poslouchat svůj strach *

  Marie Šabacká studuje ekologii ledovců v polárních oblastech a věnuje se výzkumu tropických ledovců v Africe. Uznávaná polární vědkyně z centra polární biologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích neváhá jet na výpravu do Antarktidy a strávit tam klidně i několik měsíců.
  

  text: Sandra Černodrinská a David Laňka

  K

  dy a jak se vlastně stalo, že jste se rozhodla věnovat tomu, čemu se věnujete? Určitě jste si jako dítě neřekla: Budu zkoumat ekologii ledovců!
  

  Asi vás zklamu, ale na to nemám žádnou zajímavou odpověď, prostě to tak vyplynulo (smích).

  Pravidelně jezdíte na polární expedice. Necítíte někdy strach? 

  Určitě, strach je přirozený obranný mechanismus těla, který pomáhá přežít. Je nesmírně důležité svůj strach poslouchat. Když se v nějaké situaci necítíte bezpečně, tak je dobré do ní nejít, protože kvůli strachu pravděpodobně nebudete umět adekvátně a racionálně zareagovat. Já třeba jezdím s člunem na moři a tím, že v tomto směru nejsem profesionál, jsem si o to víc vědoma svých limitů. Nepůjdu do situace, která je příliš nebezpečná, protože nemám dostatek zkušeností. Často mi pomáhají ostatní členové posádky, pozorují led, navigují a tím mi pomáhají zvládnout můj vlastní strach.

  Výprava do polárních oblastí může být příjemným únikem z hektického světa…

  Jsem typ člověka, který, když je doma, má tendenci spoustu času věnovat sledování zpravodajství, podcastů... A možná až nezdravě moc. Když odjedu do polárních krajů, kde nemám signál, a tím pádem ani internet, a to klidně i několik měsíců, musím se soustředit na svoji práci. Nemusím řešit papírování, daně ani placení účtů. A když se pak vrátím, tak jsem najednou schopná věci vnímat s určitým nadhledem. Třeba právě politika, kterou sleduju celkem intenzivně, když jsem v Čechách, mi najednou přijde nedůležitá a bezvýznamná. Určitě mi ty výpravy pomáhají k tomu, že se nehroutím z malých problémů, jako když se vám něco rozbije a podobně. Protože v polárních oblastech musíme jednat poměrně rychle a efektivně. A tenhle nadhled mi většinou zůstane po každé výpravě.

  Zkoumáte mikroorganismy, které jsou možná nejstaršími organismy žijícími na naší planetě. Dá se z nich něco vyčíst o historii planety? 

  Mikroorganismy jsou nejstaršími organismy na naší planetě, nikdo ale přesně neví, jak dlouho.  Odhadujeme to zhruba na 3,5 miliardy let. Na Zemi trvalo několik miliard let, než se vyvinuly nějaké složitější formy života. Pokud to vezmu v úplné zkratce, některé ty organismy po sobě zanechaly fosilie a z nich čistě teoreticky můžeme vyčíst, kdy život na naší planetě vůbec začal. 

  Kdyby tady nebyli lidé, tak by tady mikroorganismy byly v převaze pořád? 

  Ano, ale musíte si uvědomit, že i dnes jsou mikroorganismy prakticky všude. V našem těle nám pomáhají trávit, pokrývají většinu povrchu naší kůže. Jsou zodpovědné za to, že máme kyslík v atmosféře, že máme živiny v půdě. Takže nás v podstatě ovlivňují na každém kroku. 

  Když jsem pročítala rozhovory s vámi, přiznám se, že poprvé jsem narazila na pojem „tropické ledovce“. Člověka logicky napadne – jak mohou v tropech být ledovce? A co se v nich odehrává?

  To jsou ledovce, které jsou relativně blízko rovníku, a ty, které studuju já, se nacházejí v Africe. Jsou kolem třech nejvyšších hor ve výšce kolem pěti tisíc metrů. Klima tam řídí monzuny, nestřídají se tam roční období, přes rok panují stejné teploty. Ve dne je nad nulou, v noci pod ní. Takže tropické ledovce tají přes den a zamrzají v noci. Zkoumám je proto, že o nich víme relativně málo. Jsou velmi nápadně ovlivněny klimatickou změnou a mizí opravdu rychle. Podle posledních odhadů přestanou tropické, africké ledovce existovat v řádech desítek let, možná ještě dřív. 

  Ledovce jsou zásobárnou vody, ty v Arktidě i Antarktidě jsou důležité také pro celkové stabilní klima planety. Kdyby zmizely, tak to ještě víc zvýší teplotu Země. Díky své bílé barvě odrážejí velké množství slunečního záření zpátky do atmosféry. I to je důvod, proč se Arktida otepluje rychleji než zbytek světa, protože tam mizí ta bílá pokrývka, která odráží sluneční světlo. 

  Jejich úplné roztání by znamenalo apokalypsu? 

  Ledovce pokrývají 10 % planety, nejvíc ledovcových štítů je v Grónsku a Antarktidě. Kdyby zcela roztály, tak se už teď zvyšující se mořská hladina zvedne o 60 až 80 metrů. To je obrovská změna. Velké množství plochy by bylo pod vodou. Nicméně nestane se to přes noc, nehrozí to ani v nejbližším století, trvalo by to stovky let. 

  A ví se, o kolik se hladina zvedne ještě během tohoto století? 

  Předpokládá se, že o 1 až 2 metry. Což je hodně. Zároveň když odtávají ledovce třeba v horských oblastech, tak jsou často hlavním zdrojem pitné vody, energie do vodních elektráren nebo hlavním zdrojem pro zavlažování v zemědělství. Takže hrozí, že ten hlavní zdroj vody vyschne. Ledovce odtávají poměrně rychle a může tak docházet k nestabilitě krajiny v okolí, a tím pádem k sesuvům půdy apod.

  Na tuhle otázku mě navedly děti. Mluví se o tom, že lidstvo plýtvá vodou. Voda ale přece nemůže nikam zmizet, když se odpařuje a zase se vrací. Vy ale moje děti nejspíš vyvedete z omylu…

  Vysvětlím vám to pomocí ledovců – hlavních zdrojů pitné vody –, které tají především na jaře a v létě. Velká města jako La Paz jsou na téhle vodě závislá, jenže ona z téhle konkrétní oblasti vymizí a přesune se jinam. Vypaří se do atmosféry a spadne ve srážkách někde jinde. Hlavním problémem klimatické změny je právě to, že nabourává ten vodní cyklus a způsobuje, že tam, kde bylo sucho, je to sucho ještě větší, a tam, kde bylo vody hodně, jí je ještě víc – třeba i kvůli přívalovým dešťům. Tání ledovců také naředí moře, což zase naruší mořskou rovnováhu.  

  Co můžeme jako společnost udělat pro to, aby se tání ledovců zastavilo, nebo přinejmenším zpomalilo? 

  Zmenšit produkci skleníkových plynů. Jinak se teplota může do konce tohoto století zvýšit o 3 až 4 stupně, možná i víc. Je tu celosvětový konsensus, že se v rámci všech států světa mají snižovat emise, které by se do roku 2050 měly dostat na nulu. Bohužel ale 87 % zemí, které toho produkují nejvíc a které se k tomu zavázaly, podle skutečných akčních plánů zaostávají. Nenaplňují dohody. Pokud se nám to ale i přesto nakonec podaří, teplota planety se zvedne o „pouhé“ 1 až 2 stupně. 

  Co to v praxi znamená?

  U nás v Čechách například mnohem méně sněžných a chladných dní, víc tropických dnů a tropických veder. Celkově musíme počítat s tím, že planeta bude trochu jiná. V Arktidě bude méně ledovců, méně mořského ledu. Víme, že v Alpách do roku 2050 zmizí asi polovina ledovců, takže budou třeba už jen v polohách nad 3,5 tisíce metrů. Oteplení nad 1,5 stupně Celsia nepřežijí korálové útesy. Způsobí to výrazné změny, ale pokud bychom to nezastavili, tak dojde k ještě horším nezvratným změnám a kolapsům. Tomu se snažíme zabránit.

  Jste ohledně vývoje globálního oteplování spíš optimistická, nebo pesimistická?

  Já jsem takový racionalista. Myslím si, že oteplení planety o minimálně 1,5 stupně je už nevyhnutelně dané, na to se musíme nějakým způsobem adaptovat. Teď jde o to oteplování zastavit. Je lepší, když rtuť stoupne „jen“ o jeden a půl stupně než o dva. Tím se totiž nezvýší jen teplota, ale i intenzita a frekvence extrémních událostí. A pro tohle máme dobré výpočty. Třeba událost, která byla jednou za 100 let – extrémní vlna veder, povodeň nebo nějaké velké požáry –, se najednou při oteplení o 1,5 stupně začne stávat jednou za 20 let. Při oteplení o stupně dva to pak bude devětkrát za deset let. Událost, která byla velice vzácná, se najednou stane velmi pravidelnou. Dnes jsou pro nás roky, které byly v České republice neobvykle teplé, standardem. A to vychyluje klima, podmínky, ve kterých žijeme, a musíme tak neustále „hasit“ ty požáry. A věnujeme tomu spoustu energie, místo toho, abychom žili ve stabilním klimatu a nějak se jako společnost vyvíjeli. 

  A když bude nejhůř, zkusíme to jinde? Miliardáři investují do vesmírných programů nemalé částky.

  Zatím nemáme planetu B. Není reálná možnost, že bychom se dokázali přesunout někam jinam. Nejsme na to technologicky vybavení. Jelikož jsme si ohřáli Zemi, tak teoreticky víme, jak si ohřát Mars, který je výrazně studenější. Jak jinak než skleníkovými plyny. Ty bychom tam museli vypouštět zhruba stovku let, abychom dokázali každé desetiletí oteplit o stupeň. Tím by se tam daly nastolit podmínky, za kterých by tam lidé mohli existovat.

  Výzkum vesmíru nám velmi pomáhá poznávat to, co se děje na Zemi. Díky němu se vyvinula spousta technologií, které dnes používáme. m

  Foto: Pavel Šinagl

  Marie Šabacká – Vědkyně a polární ekoložka

  

• Foresto

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Jaro je tu!

  padesátka Marie

  p a d e s á t k a   M a r i e

  jaro

  je tu!

  Přiznávám se na rovinu – miluju jaro a budu o něm psát. A ještě si dovolím být u toho trochu nostalgická, možná až sentimentální a klidně třeba kýčovitá. Což je samozřejmě prohřešek proti dobrému vkusu, ale přiznám se, že je mi to jedno. Snad právě i proto, že začíná jaro.
  

  Text: marie Petrovová

  M

  iluju jaro, navzdory tomu, že ve svém oblíbeném zahradnictví potkám úplně všechny zahrádkáře z okolí a budu muset stát frontu u kasy; navzdory tomu, že se zase ukáže, že jsem v zimě dost netrénovala, a budu funět do kopců jako sentinel; navzdory tomu, že poslední sníh napadne přesně v ten den, kdy prvně vyjedu na letních gumách; navzdory tomu, že až natáhnu cyklistické kraťasy, tak budu muset odhalit bílé nohy (brrrr) a začnu si vyrábět to, čemu se v létě u vody říká cyklistická nožka; navzdory tomu, že se mi nejspíš zase nepovede zhubnout tak, jak jsem celou zimu plánovala; navzdory tomu, že do května chytím nejmíň třikrát rýmu, protože neodhadnu počasí, málo se obléknu a ofoukne mě; navzdory tomu, že mě z práce na zahradě budou bolet záda jako čert a za stříhání růží utratím majlant, i navzdory tomu, že se mění čas a já ztvrdnu v kanceláři opakovaně nejmíň o dvě hodiny dýl, protože si nevšimnu, že už je vlastně večer.

  Miluju jaro, protože si konečně budu moct dát kafe na zahrádce; protože si u plotu naškubu kopřivy a uvařím si čaj; protože až si půjdu zaběhat, bude les plný fialových fialek; protože naše třešeň bude bzučet včelami; protože se ze dne na den zblázní všechny růže a tulipány; protože můj muž bude zase v noci proudem vody prohánět mrouskající se kocoury (já vím, když někdo nemůže kvůli kocourům spát, není to vtipné, ale stejně se musím vždycky smát); protože na konci dubna vzplanou (možná) vášně a (určitě) čarodějnické ohně, rozkvetou kaštany a šeříky. A bude se maturovat. To je asi to jaro, které mi utkvělo v paměti nejvíc.

  Železná opona ještě stála, a i když bylo jaro cítit ve vzduchu, netušili jsme, zda nás mráz vůbec někdy pustí ze svých spárů. Jenomže to také bylo to jaro, kdy jsem měla všechno před sebou. Myslela jsem si, že se svou velkou láskou prožiju celý život. Nestalo se. Ostnaté dráty zmizely z hranic, studentské lásky zůstaly v dopisech a maturitní vysvědčení jsem ukazovala jen jednou jedinkrát, když jsem se hlásila na vysokou školu. A to jsem na něj byla tolik pyšná. Když jsme se loučili se školou, měli jsme vázy plné šeříků a já se tímto omlouvám všem, kterým jsme možná tehdy tak trochu vyplenili dvorky a předzahrádky. Ty šeříky nezvadly nadarmo, věřte mi. Jar se od té doby překulilo hned několik desítek, ale ta vůně večera, kdy víte, že máte celý život před sebou, ta nevyvanula.

  Mohla bych psát o tom, co všechno jsme tuhle zimu lépe nebo hůře přežili. Mohla bych psát o tom, že jaro svou zelení spoustu prachu a šedi jen překryje, ale nezmění. Mohla, ale nechci. Protože mám tu obrovskou kliku, že když si přičichnu k šeříku, mám pocit, že je všechno přede mnou. Navzdory tomu, že už i ten 

  bezový keř, co jsme jako maličký proutek vysazovali na zahradě, za sebou má spoustu jar a už ho dávno oškubali naši maturanti, jejichž studentské lásky zůstaly někde v odložených mobilech, které nejspíš nikdo nikdy nevzkřísí. Šeřík tu čeká na další generaci. Možná toho ty děti, co se ještě nenarodily,  spoustu prožijí online, možná i většinu svých životů, ale věřím, že jarní vítr a vůně šeříků budou i pro ně vzkazem, že mají všechno před sebou.  

  Vaše padesátka Marie m
  

• neo-angin

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Jak se dělá legrace

  pohled na život

  p o h l e d   n a   ž i v o t

  Jak se dělá legrace *

  Humor neunikl důkladnému vědeckému zkoumání. Ovšem obecnou shodu na jeho definici najít nelze. Možná proto, že má tolik odstínů a smích nerovná se vždy veselí. Nakonec je mnohem zajímavější ptát se na humor lidí, kteří se jím zabývají profesně.

  text: Olga Procházková

  Nakresli vtip

  Vtipy Miroslava Kemela vycházejí v českých denících už třicet let, z toho posledních deset let v deníku Právo. Vymyslet vtip na každý všední den a ještě jeden na sobotu doslova není legrace. „Při práci se moc nesměju,“ říká kreslíř. „Abych neustrnul, měním vždy po nějakém čase rytmus práce, teď se třeba snažím pracovat hlavně ráno a dopoledne, ale ke kreslení sedám jednou za dva tři dny.“ 

  Nad pointami přemýšlí denně a stejně tak sleduje politické i společenské dění. Ač jeho vtipy komentují hlavně politiku, za politického komentátora se nepovažuje. „To jsou přeci jen jiní pašáci, mají mnohem hlubší znalosti. Já jsem postupně zjistil, že někdy je pro mě příliš hluboký ponor do problému lehce svazující. I tak toho čtu a sleduji možná až moc na to, že jsem vlastně výtvarník,“ říká.

  Nejvíc energie a času mu zabere vymyslet pointu. „Většina mé práce spočívá v tom, že koukám ,do zdi‘. Když mě nic nenapadá, jsem nervózní, a když to přijde, dost se mi uleví. Pak už ,jen‘ zbývá nakreslit obrázek. Někdy je to rychle, jindy se kresba nedaří a nezbývá než se vytrvale prokousávat k výsledku. Ale to už jsem v klidu,“ popisuje. Další svébytnou disciplínou je pak napsat text. „Nemám rád ukecané vtipy a vejít se do dvou vět je někdy náročné.“

  Politici a zvířátka

  Z redakce nemá zadání, že například v pondělí, středu, pátek musí nakreslit něco politického a úterý a čtvrtky nadčasové věci. „Snažím se vždycky reflektovat, co se děje, ale někdy, když se toho moc neděje nebo mě nic vhodného nenapadá, kreslím vztahové vtipy nebo zvířecí, ty mám rád, u nich si odpočinu,“ říká Miroslav Kemel. Typické jsou pro něj vtipy s medvědy a zajíci, vlky a ovečkami –  u nich je jasně dané, kdo koho žere. „Často přemýšlím, že bych smečku rozšířil, hledám zvířata, co se dobře malují, často kreslím i netopýry, šneky nebo pavouky.“ 

  Pokud maluje anonymní postavu ženy či muže, použije fantazii, nekreslí svoje známé ani rodinu. „Jen pro vlastní pobavení, když se to do vtipu hodí, používám jméno své ženy – Kateřina. Nese to trochu nelibě, ale zatím mi to nezakázala,“ usmívá se.

  Hledá se Schillerová

  „Samozřejmě, že výraznější tváře jsou snadnější – Miloš Zeman a Andrej Babiš jsou vděčné figury, v tomto ohledu musím říci, že je škoda, že jeden odchází z funkce a druhý prohlásil, že se trochu stahuje. Petra Pavla už mám v ruce a upřímně jsem se čistě z profesního hlediska obával vítězství Danuše Nerudové, ta by se mi malovala fakt špatně. Hezcí lidé se karikují těžko,“ popisuje Miroslav Kemel. Ještě pořád trochu „hledá“ Alenu Schillerovou. „Myslím ale, že je legitimní, když karikaturista naučí svoje čtenáře, že takhle kreslí danou osobnost, a stejně tak, když to vyplyne z kontextu.“

  Svoje politické názory ve vtipech tlumočí. „Rozhodně nemám nařízeno, že jeden vtip musí být pro vládu a jeden opoziční, ostatně vycházejí na stránce politických komentářů, což je dost subjektivní disciplína.“ Protože všechny svoje kresby publikuje i na Facebooku, dostává spoustu reakcí. „Nejvíc lidé reagují na aktuální dění a pravidelně se na mě sesype hromada ošklivých komentářů, kdykoli karikuji Miloše Zemana, Andreje Babiše nebo Tomia Okamuru. Ale už jsem si zvykl a naštěstí je většina ohlasů pozitivních.“ 

  Hranice

  „Zajíc říká obrovskému zajíci: jsem rád, že ta tvá operace dobře dopadla, ale říkat ti zajíci asi nedokáži, medvěde,“ popisuje jeden ze svých vtipů Miroslav Kemel. „Byl to komentář k tomu, že se hodně mluví o transsexualitě, tak jsem nakreslil medvěda, co se nechal změnit na zajíce. Vůbec jsem nečekal, kolik dotčených reakcí dostanu. Na Facebooku z toho byla obří diskuse. Moc mě překvapilo, jak citlivého tématu jsem se dotknul.“ 

  Sám si ale žádné cenzurní mantinely nestanovuje. „Nakreslit něco, čím někoho urazím nebo ponížím, je vlastně jednoduché a rozhodně to není můj cíl. Snažím se spíš o nadhled,“ říká kreslíř. „Když si ale stojím za myšlenkou, za pointou, chci něco sdělit, nebojím se být ostrý nebo použít vulgarismus. Líbí se mi, co jednou o hranicích humoru řekl Štěpán Kozub. Něco v tom smyslu, že mantinel začíná tam, kde komik neustojí reakci okolí. Takže kdykoli kreslím něco na hraně, vím, že tohle si obhájím před sebou i před ostatními.“ 

  
  

  
  

  Papír je pryč

  Klasickou kresbu Miroslav Kemel opustil před deseti lety a postupně se propracoval k práci na iPadu. „Je malý, skladný, můžu kreslit třeba v kavárně, což dělám docela často. Přechod k elektronické tužce byl náročný, v jedné mezifázi jsem měl třeba takzvaný slepý tablet – a to, co kreslím, jsem viděl až na monitoru počítače. Přesun práce na elektronická média mi rozhodil rukopis, myslím, že jsem se s tím srovnával tak půl roku. Dnes už papír vůbec nepoužívám, spíš příležitostně.“

  Za tenhle vtip by ti nikdo nezaplatil

  Na stará kolena, jak říká, se Miroslav Kemel věnuje i muzice a vydal už čtyři CD, povětšinou s hloubavými, poetickými texty. „Diváci zpočátku čekali nějaké vtipné protest songy, ale moje písně nejsou apriorně veselé. Teď jsem se na naučil na koncertech v pauzách mezi písněmi vyprávět svoje vtipy, což je další kategorie: vyprávět kreslený vtip – a baví mě, jak se to přirozeně prolnulo. Diváci na mě volají: Řekni vtip, řekni vtip!“

  „V soukromí nejsem prvoplánový bavič, i když se směju moc rád. Doma mě někdy rodina pochválí, když se mi povede karikatura, ale na mé vtipné poznámky mi mí velcí synové často řeknou: ,Teda, tati, za tenhle vtip by ti určitě nikdo nezaplatil!‘“

  Cesta k Cimrmanovi

  Herec Miroslav Táborský dlouho dostával ve filmech role záporáků, ale jak sám říká, po pětačtyřicítce se to změnilo. Často ho vidíme v pohádkách nebo komediích. „Má to různé důvody, hlavně je to o poptávce – a mně to nevadí. Když je co hrát, roli vezmu rád,“ říká.

  Už dvanáct let je členem souboru Divadla Járy Cimrmana. Říkají, že jsou neherci. „Nikdy jsem neřešil, jestli jsou herci, nebo neherci. Ostatně, já jim výraz neherci vymlouvám, protože pro mě to jsou herci. Jen hrají jeden žánr, jeden rukopis – a dělají to velmi dobře. Rozhodně s nimi na jevišti herecky nestrádám, naopak musím využít svůj um a zkušenosti a odhadnout, jak hrát, abych mezi ně zapadl. Ne, že tam přijdu a ukážu jim, jak se to dá hrát jinak! A navíc, moje role v tomto divadle jsou charakterní postavy, třeba Krátkozraký, doktor Vypich nebo nově alternuji Zdeňka Svěráka ve Švestce, kde hraju starého vechtra, a to je figura se vším všudy.“ 

  Je v cimrmanovské šatně legrace, nebo se herci spíš „mažou opodeldokem“? „I mě občas něco bolí, roky nezastavíte, ale v šatně je hlavně veselo a milo. Zdeněk pravidelně nosí vtipy, protože je sbírá, a když má někdo hezký zážitek, tak ho vypráví. Rád si poslechnu i historky z doby, kdy jsem v divadle ještě nebyl.“

  Kde je schovaný smích

  „Hry v Divadle Járy Cimrmana jsou především založeny na vzdělání a chytrosti, přestože vypadají velmi jednoduše,“ říká Miroslav Táborský. „Ten humor je v něčem zjevný a v něčem podprahový a stojí i na tom, jak celé divadlo funguje: vnímám ho jako oázu dobré nálady, která je založená na skvělé souhře všech zúčastněných, a mezi diváky se začíná příjemná nálada šířit už ve foyer před představením.“ 

  V Divadle Járy Cimrmana jsou už dnes nové tváře, může ale v budoucnu fungovat i bez Zdeňka Svěráka? „Samozřejmě je to legitimní otázka, i když na ni nerad odpovídám, u toho by měl být hlavně Zdeněk. Před dvanácti lety mě přivedl, aby měl alternaci, a já to chápal jako výpomoc. Od té doby odešli, bohužel, někteří chlapi a mně přibyly role. Ale neberu to tak, že jsem nástupce. Já o tom přemýšlím jinak: máme tady patnáct her jedné autorské dvojice, v novodobé historii českého divadla unikát. A kdyby Zdeněk řekl, že končí a divadlo zavírá, vyvstala by otázka, jestli by se ty hry opravdu měly přestěhovat do knihovny. Už dneska je hrají amatéři nebo pražští Angloameričani v angličtině. A proč asi? Protože mají kvalitu. Samozřejmě jsou spojené s původním inscenováním a určitou podobou, ale takhle se na světový repertoár dostala spousta her. Ostatně, divadlo je postavené na nabídce a poptávce – a pokud by byla poptávka, aby to hráli i jiní než jen, jak říkám, ,otcové zakladatelé‘, proč ne? Ostatně už teď hrajeme v nepůvodních sestavách s juniorem Čepelkou, Vojtou Kotkem nebo Ondřejem Vetchým.“

  Matematika vtipu

  Profesních působišť má Miroslav Táborský mnoho. Se společností Komediograf právě hraje v novém představení Komedie o komikovi, které je občas k vidění v Divadle v Rytířské. Je o stárnoucím komikovi a z různých úhlů pohledu pojmenovává humor a jeho kvalitu. „Padají tam moc hezké věty, které bych podepsal. Třeba, že humor je matematika, přírodní věda a každý vtip, každá komická situace musí mít přesnou strukturu. A mě baví ji hledat: říkám vtip poprvé, podruhé, podesáté a pokaždé se ho snažím vylepšit, protože zjišťuji, že tady se mi zasmáli málo a tady třeba se zpožděním. Chci dosáhnout maximální reakce diváků během celého představení,“ popisuje Miroslav Táborský. 

  Dá se říct, zda jsou komediální kusy pro herce méně únavné než dramatické role? „Někdy je to dané už tím, že komedie jsou z principu kratší než tragédie,“ usmívá se herec. „Ale i komedie, třeba představení Taneční hodiny v Ungeltu, mě dokáže pěkně utahat.“

  Show a byznys

  Česká filmová i divadelní produkce se často zaměřuje na lehký žánr, možná až moc. „Beru to tak, že divák převážně touží po komedii, protože svět je někdy natolik tragický, že potřeba odreagovat se a potěšit převažuje. Ale i vážný prožitek – katarze – může mít očistný charakter. Já mám rád, když je v představení kontrast vážného a veselého, když přijde humor ve vážné chvíli nečekaně, to je osvobozující. Moje postava ve hře Komedie o komikovi říká: ,Když děláte komedii a nikdo se nesměje, tak se prostě nepovedla, hotovo, šlus. Ale když děláte tragédii a lidi mlčí, protože je to blbý jak váza, tak se ještě můžete tvářit, že to prostě nepochopili.‘“

  Udělat dobrou komedii je stejně náročné jako udělat dobré drama. „Co se týká filmu, jako člen České filmové a televizní akademie jsem viděl přehled produkce za minulý rok. Jsou tam komedie, u nichž mám pocit, že nemusely vzniknout a že jsou šité horkou jehlou. Možná se komedie trochu podceňuje. A to vytváří celkový dojem snížené kvality. Ale neviděl bych to černě. Jsou tam i dobré kousky. Náš obor se skládá ze dvou slov: show a byznys. A záleží na tom, co převáží.“ m

  Foto: Adobe Stock

  Felix Holzmann - Všechny televizní scénky | Nejlepší český humor | CZ HD

  

  Výročí plné polibků - Jiřina Bohdalová, Vladimír Menšík, Lubomír Kostelka, Karolína Slunéčková

  

  Na stojáka - Lukáš Pavlásek - Anička byla na zábavě

  

  Jára Cimrman - Opereta proso (dej)

  

• XADOS

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Úvodník

  DIA svět

  Vstoupit do DIA klubu

  
  

  Úvodník

  
  

  
  

  Milé čtenářky / Milí čtenáři, 

  každý nový rok začíná několikrát. Oficiální datum 1. ledna máme dávno za sebou, ale mnozí mají začátek roku spojený s příchodem jara. A to už je skoro tady!

  S jarem v člověku roste chuť vyzkoušet něco nového. Co třeba dát šanci novým technologiím, které usnadňují a zefektivňují léčbu cukrovky? Lidé je často odmítají, protože se obávají náročné obsluhy. Není však čeho se bát, vývoj neuvěřitelně pokročil. Současné přístroje jsou opravdu chytré a pracují za vás, k zacházení s nimi není třeba být žádný IT odborník. Navíc jsou malé a nenápadné.

  Skvělé na nich je, že umožní lépe plánovat aktivity v podobě výletů, sportování i dovolených – a právě teď, v teplejším období roku, na ně přichází ten pravý čas. Stejně jako si každý diabetik rád vyměnil injekce za pohodlné používání předplněného inzulinového pera, tak i další novinky dokáží zjednodušit život a lépe zvládat onemocnění.

  Vývoj přinesl například tzv. chytrá pera. Ta sice inzulin sama nedávkují, ale malý displej ukáže, kolik času uplynulo od posledního použití a jaká dávka byla použitá.

  Užitečné jsou zejména glykemické senzory, které daleko předčí dosavadní domácí měření cukru v krvi pomoci glukometru. Existují dva druhy glykemických senzorů: kontinuální (CGM) a okamžité (FGM). Jde o malá zařízení velikosti palce, která se připevní na paži a neustále snímají hladinu krevního cukru.

  V případě CGM se výsledky přenášejí do mobilní aplikace nebo chytrých hodinek, takže kdykoliv poskytnou aktuální přehled o glykemii. Mohou však rovněž zobrazit například trend vývoje hladiny krevního cukru během posledních hodin.

  Senzor FGM není přímo spojený s telefonem, ale pro předání dat vyžaduje přiložení speciální čtečky nebo mobilu s technologií umožnující rychlou a zabezpečenou výměnu dat v blízkém poli, tzv. NFC (near-field communication) čipem.

  Kontinuální monitorování glykemie poskytuje pacientům komplexní přehled o aktuálních hodnotách a diskrétním alarmem upozorní na vývoj glykemie v následujících minutách, což umožní okamžitě reagovat.

  Druhým takovým pilířem v moderní terapii diabetu jsou inzulinové pumpy. Jsou to malé a kompaktní přístroje se speciálně přizpůsobenou kanylou, které se snadno schovají pod oblečením. Na trhu jsou už i bezhadičkové, takzvané patch pumpy. Malé krabičky se na tělo připevní podobně jako senzor.

  Nejúčinnější možností léčby je kombinace obou technologií. Senzory mohou data posílat přímo do inzulinové pumpy. Ta už si sama podle aktuální potřeby vypočítává dávku inzulinu a rovnou ji aplikuje.

  V době nastupující telemedicíny je důležité, že uvedené chytré přístroje také stále častěji umožňují telemonitoring. Inzulinová pumpa a glukózový senzor zasílají data na centrální server, kde je prohlíží a kontroluje ošetřující lékař, který může v případě potřeby zasáhnout.

  redakce
  

• Espumisan

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Pečujeme o zdraví + Rozhýbejte se

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Pečujeme

  o ZDRAVÍ 

  
  

  
  

  Do sauny ano, či ne?
  

  
  

  Pozitivní účinky saunování na zdraví jsou známé. V sauně nás však může čekat 45 až 100 °C, a to už je pořádné vedro. Vysoké teploty s sebou mohou nést i zdravotní rizika. Je tedy saunování bezpečné i pro diabetiky?
  

  Jak může horko ovlivnit cukrovku?

  Dehydratace: Diabetici ztrácejí vodu z těla rychleji než ostatní. Nedostatečný přísun tekutin může zvýšit hladinu cukru v krvi. To může vyvolat častější nutkání k močení, což dále způsobuje dehydrataci. Navíc horko může přispět ke zvýšení krevního tlaku, který u diabetiků není žádnou výjimkou.

  
  

  Potíže s ochlazováním: Pokud člověk nemá hladinu krevního cukru v cílovém rozmezí, může to poškodit jeho cévy a nervy. Poškození nervů pak ztěžuje regulaci tělesné teploty, což má za následek abnormální pocení. Poškození cév a nervů (neuropatie) může také zvýšit riziko srdečních onemocnění.

  
  

  Inzulin: Vysoké teploty mohou změnit způsob, jakým tělo využívá inzulin. Protože se za vysokých teplot zrychluje metabolizmus, tělo inzulin vstřebává intenzivněji. To znamená rychlejší pokles hladiny cukru v krvi, což zvyšuje riziko hypoglykemie.

  
  

  Některé důkazy však naznačují, že saunování jako pasivní tepelná terapie přispívá ke zlepšení kontroly glykemie a může pomoci předcházet hyperglykemii.

  Jaké zásady dodržet?

  
  

  • Vždy předem zkonzultovat s lékařem – diabetologem.

  
  

  • Nepoužívat saunu déle než 20 minut, a pokud možno do ní chodit s někým dalším.

  
  

  • V průběhu saunování udržovat v těle hydrataci pitím studené vody a po skončení se ochlazovat postupně.

  
  

  • Častěji než obvykle kontrolovat hladiny cukru pomocí přístrojů, jako jsou kontinuální glukometry.

  
  

  • Dbát na podávání inzulinu, protože při vysokých teplotách jej tělo vstřebává rychleji.

  
  

  • Pozorně sledovat možné příznaky hypoglykemie a mít po ruce zásobu sacharidů pro případ nouze.

  
  

  • Omezit riziko poranění nebo infekce nohou nošením žabek nebo koupací obuví.

  
  

  rozhýbejte se! 

  
  

  
  

  Blížící se jaro přímo volá po tom, abychom se dali zase do pohybu. Pokud uvažujete, do jakého druhu fyzických aktivit se pustit, může vám napovědět žebříček činností, které nejvíc prodlužují život.

  Podle studie, zveřejněné v lékařském časopisu British Journal of Sports Medicine, jsou to plavání, aerobik, jízda na kole a všechny pálkové sporty. Pozor však na jednostranné zatížení jedné poloviny těla. Dále se mezi doporučovanými sporty objevují i ty, které si obvykle s vyšším výdejem energie moc nespojujeme. Vhodný je třeba badminton pro velký rozsah pohybů, rychlé spalování kalorií a zapojení celého těla. Skvělá je i turistika (neboli chůze rychlejším tempem alespoň 30 minut denně) a golf (při něm se toho taky hodně nachodí). Nezavrhujte ani nordic walking, není to žádné cvičení pro důchodce, jak by se mohlo zdát, a ani pak by na tom nebylo vůbec nic špatného, naopak. Zapojuje se při něm až 90 % svalů v těle!

  Seznam 10 nejzdravějších sportů sestavil také časopis Health Fitness Revolution. S těmi výše jmenovanými se v mnohém shoduje.

  
  

  1. Běh: Posiluje nejen svaly a kosti, ale přispívá k celkovému tělesnému i psychickému zdraví.

  
  

  2. Cyklistika: Spálíte při ní hodně kalorií bez zátěže kloubů a dostanete se do přírody, což přináší pohodu.

  
  

  3. Plavání: Přispívá k větší výdrži srdce a kapacitě plic a posiluje svaly.

  
  

  4. Běžky: Běh na nich zapojí celé tělo, přispívá k lepší kondici pro další sport a spaluje velké množství energie.

  
  

  5. Veslování: Znamená bezpečné hubnutí i posilování svalstva jak venku, tak na trenažéru.

  
  

  6. Basketbal: Pomáhá zbavit se kalorií, ale týmový duch přispívá také k odbourání stresu. Zároveň se díky němu zlepšují prostorová orientace, schopnost rozhodování, koordinace i sebedůvěra.

  
  

  7. Volejbal: Jako kolektivní sport rovněž vylepšuje psychiku, dále spaluje velké množství kalorií a napomáhá koordinaci pohybu.

  
  

  8. Tenis: Jeden z nejnáročnějších sportů co do výdeje energie a zároveň pomocník při budování síly.

  
  

  9. Squash: Prospívá svalům včetně srdce, zlepšuje mrštnost, rychle spaluje energii. Zdokonaluje se při něm koordinace rukou a očí.

  
  

  10. Gymnastika: Podporuje flexibilitu, sílu a fyzičku celkově, ale rozvíjí také velkou psychickou odolnost a schopnost se soustředit.

  
  

  
  

• Stoptussin

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Vaříme + Přírodní lékárna + Osmisměrka

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Vaříme

  
  

  
  

  Vyzkoušejte recepty s cizrnou

  Luštěniny patří do zdravého jídelníčku pro vysoký obsah rostlinných bílkovin. Zatímco čočku, hrách a fazole známe dobře, cizrna se tak často na našem talíři neobjevuje. A je to škoda! Můžete z ní připravit vše od předkrmu po moučník – a na všem si pochutnáte. Jen ne najednou, přece jen je to luštěnina se všemi svými „větrnými“ vlastnostmi!
  

  Salát Caesar s cizrnovými krutónky
  

  Ingredience:

  1 hlávka římského salátu, 1 konzerva cizrny, 6 ks ančoviček, 6 lžic olivového oleje, 2 žloutky, 3 lžíce hoblinek z parmazánu, 2 lžíce citronové šťávy, ½ lžičky dijonské hořčice, stroužek česneku, pepř, sůl, špetka římského kmínu

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  V misce smícháme římský kmín, 2 lžíce oleje, sůl a pepř s cizrnou a v troubě předehřáté na 200 °C pečeme na pečícím papíru asi 30 minut, mezitím jednou „prohodíme“. Na dresink utřeme ve velké míse do hladké omáčky ančovičky, česnek (sůl a pepř dle chuti) se žloutky a citronovou šťávou. Přiléváme po kapkách zbytek oleje a šleháme do zhoustnutí. Celé listy salátu promícháme s dresinkem a rozdělíme na talíře. Posypeme parmazánem a křupavými cizrnovými krutony.

  
  

  Marocký cizrnový „guláš“
  

  Ingredience:

  1 konzerva cizrny, 1 velká cibule, 2 mrkve, 3 brambory, 1 menší petržel, 2 lžíce pasírovaných rajčat (nebo 4 čerstvá), 2 lžíce oleje, citronová šťáva, lžička mleté papriky, lžička římského kmínu, hrst nasekaných koriandrových lístků, sůl
  

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Cibuli, mrkve i petržel očistíme, nakrájíme na drobné kostky a v hrnci orestujeme dozlatova. Přidáme mletou papriku a rajčata, vlijeme cizrnu i s nálevem a nakrájené kousky brambor. Dusíme doměkka. Pak část zeleniny vyjmeme, rozmixujeme a vložíme zpět. Ochutíme solí a kořením a ještě krátce provaříme. Jako příloha se hodí chléb.

  
  

  Cizrnová buchta
  

  Ingredience:

  2 konzervy cizrny, 2 banány, 4 vejce, 2 lžíce mléka (i rostlinného), 1 lžička prášku do pečiva, 50 g čokolády s vysokým podílem kakaa, 2 lžíce kakaa, sladidlo (množství podle použitého druhu)
  

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Rozehřejeme čokoládu a pak ji spolu se všemi ostatními surovinami tyčovým mixérem umícháme v míse dohladka. Ideální je použít silikonovou formu, která se nemusí vymazávat. Pečeme ve vyhřáté troubě při 175 °C asi 45 minut.

  
  

  Přírodní

  PRODUKTY

  
  

  
  

  Co pomůže podpořit organizmus v náročném období? Základem je samozřejmě zdravá strava. Pak jsou tu ale bylinky, a dokonce i zelenina, které mají mimořádnou sílu a využijete je právě v období, kdy jsou nároky na imunitu zvýšené. Buď čerstvé, nebo v podobě doplňků stravy.  

  Patří k nim echinacea (nově se jí už česky říká třapatkovka, ne třapatka) a černý bez, které stimulují imunitní systém a podporují funkci dýchacího systému. Podobně jako echinacea účinkují na imunitní systém i rakytník, nebo třeba čertův kořen (eleuterokok).

  Osvědčeným silákem s antioxidačním účinkem je česnek a stejně působí také cibule. 

  Rovněž tymián zná z kuchyně každý. Podobně jako jeho příbuzná mateřídouška podporuje obranyschopnost. Připravit si z něj můžete sirup, který pomáhá správné funkci dýchacího systému. Velmi účinný je zejména tymiánový čaj. Můžete ho navíc použít i jako kloktadlo pro krk a ústní dutinu. 

  Sáhnout můžete také po celeru. Kromě vitaminů skupin B, C, K, A a E obsahuje i draslík, hořčík, chrom, sodík, železo, zinek a vápník, čímž celkově posílí náš organizmus.

  
  

  Máte doma?

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  Pro příznivce luštění jsme i tentokrát připravili osmisměrku. Ve hře je produkt z lékáren Dr.Max Coenzyme Q10 60 mg, který obsahuje kombinaci koenzymu Q10 a vitaminu B1 (thiamin), jenž pomáhá uchovat vaše srdce zdravé a je důležitý pro energetický metabolizmus. Těšit na výhru se může pět luštitelů, kteří nám zašlou správné řešení.
  

  Dr.Max Coenzyme Q10 60 mg
  

  
  

  Koupit zde

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 31. dubna 2023. 

  Přejeme hodně štěstí!

  Do soutěže přijímáme pouze odpovědi zaslané na e-mail.
  

• Coldrex

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Štěpán Benoni: Nepřemýšlet o sobě

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Štěpán Benoni

  Nepřemýšlet o sobě *
  

  text: Olga Procházková
  

  V kavárně Studia Dva, kde je jeho domovská scéna, si dal salát. Nad rukolou a rajčaty pak byl Štěpán Benoni nucený mluvit o sobě, což mu nepůsobí žádné zvláštní potěšení. To ale neznamená, že by jeho vyprávění nebo okouzlující úsměv netěšily posluchače. 
  

  J

  ako většina studentů herectví jste kdysi chtěl zasvětit život jen a pouze divadlu. Realita ale byla asi jiná… 

  Jedinou nepříjemnou životní zkušenost jsem zažil, když jsem vyšel ze školy. A netýkala se práce, ale toho, co všechno musím platit a co všechno musím řešit, když se chci sám o sebe postarat. To bylo jediné rozčarování: život s poplatky a zodpovědností. S tím jsem se ale vypořádal docela rychle a naopak poslední dobou jsem nadšený až optimistický. Spokojený s tím, jak věci řeším a objevuju. 

  Který moment na své práci nemáte rád?

  Obecně má herecká profese zásadní nevýhodu, že je nenaplánovatelná, a tím je nenaplánovatelný i mimopracovní život, třeba volno. Někdy na sto procent počítáte s termínem, projektem a nevyjde to – a naopak. Na volné noze jsem sice pánem svého času, všechno se ale mění jedním telefonátem. Tohle nastavení není snadné, jenže nezbývá, než je přijmout. 

  S plánováním vám pomáhá manažerka, ulevilo se vám?

  Bez té už si svou práci nedokážu představit. Když řeším smlouvy a hraní ve třech různých seriálech ve dvou televizích, divadlo, kde mám měsíčně dvanáct představení a pět z toho jsou zájezdy a pět na jiné scéně, je to hrozné. Pokud něco pokazím, jde to za mnou – to je obří stres sám o sobě. Takže jsme na telefonu, kdykoli je potřeba. Včera se jí povedl husarský kousek. Domluvila mi kamerové zkoušky v jedné televizi a já jsem ji poprosil, ať to zruší, protože se mi protáhlo natáčení a neměl jsem ani auto. Když jsem odcházel z placu, čekala na mě, vzadu v autě jí spalo dítě a řekla jen: „Sedej a jedeme.“ 

  Je určitě náročné i dojíždět z Prahy na Šumavu, kde máte domov.

  Není snadné plánovat soukromý život. Když jsem v Praze a mám hodně práce, za odměnu jedu domů jednou za čas jen na dva tři dny. Je to komplikace, ale zároveň motor. Mám na Šumavě spoustu přátel a řada z nich na začátku ani nevěděla, že jsem herec. Máme jiná témata k povídání, Šumava je můj druhý život, který mě dobíjí.

  Výstupy na vašich sociálních sítích by heslovitě zněly asi takhle: příroda, sport, svaly, střelba, psi, stálý vztah. To vypadá jako definice ideálního muže. Kdo pro vás byl vzorem, jaký má být a co má dělat správnej chlap?

  Člověk něco přejímá od rodičů a prarodičů, i geneticky, ale když se budeme bavit o disciplínách, které působí mužsky či maskulinně, ty přicházejí nějak samozřejmě. Často jsem v určitých životních situacích či krizích hledal, co je jak správně, a vedlo mě to přirozeně tímhle směrem. Odmala se pohybuji v uměleckém prostředí a to není typicky mužsky archetypální. Herec je citlivý, empatický, vnímavý, neustále pracuje se svou emocí, taková přecitlivělá divná schránka. Na chlapa nic moc. Mužští herci pak tím pádem musejí trochu hrát…

  … že jsou chlapy.

  Nebo to nehrát, ale hledat jinde. Potřebujete pevné body mimo to stálé prožívání se a hroucení se. Myslím, že proto jsou herci často alkoholici nebo skončí na psychiatrii. I takoví, které znáte jako chlapáky, jsou nesmírně citliví kluci. Je to pořád taková hra. A já se snažím, aby to hra nebyla. Chtěl jsem se naučit čelit situacím, ze kterých mám strach, vědět si rady. Třeba jsem měl strach ze střelných zbraní, tak jsem začal střílet, udělal jsem si kurzy první pomoci, protože je dobrý vědět, co dělat, když se stane nehoda a z někoho cáká krev... Ono to zní, jako by to do našeho světa nepatřilo, ale patří, i když jde o extrémní situace. Žijeme v divných, jakoby bezpečných bublinách: práce, rodina, sociální sítě, ale něco surového a prapůvodního je v našem životě pořád a je dobrý si s tím vědět rady, když to přijde. Ne všichni samozřejmě musíme být lovci, zabíjet zvířata a jíst je, ale i třeba zabít zvíře a sníst ho může být docela zajímavá duchovní zkušenost. 

  Z čeho ještě jste měl strach?

  Třeba z konfliktů. Takže dělám věci, na které mám snad trochu talent: box, šerm. Ne proto, že bych se chtěl prát, ale pomůže mi to mentálně líp zvládnout strach. Rád se fyzicky zničím. Cítím to tak, že by chlap měl být pořád na svém fyzickém vrcholu, který mu dovolí věk. Zas ale nesmíte zmagořit ze střílení a boxu. Na to mám naštěstí dost práce. 

  A pořád ještě máte čas i chodit po Šumavě.

  Lidi se mě ptají, co furt mám s tou Šumavou. Ale pro mě s mužskými záležitostmi souvisí i surová, prapůvodní příroda a pobyt v ní. Mně je tam zdaleka nejlíp. Někdo hledá duchovní cesty, náboženství, jiní se upínají k rodinnému zázemí nebo kariéře. Já jdu na procházku a je mi dobře. To stačí. Moc o sobě nepřemýšlím. Ono je to lepší.

  Co vám běží hlavou tam venku, v tichu lesa?

  Právě že skoro nic. Nemusím nic dělat, ani přemýšlet, ani meditovat, objímat stromy, řešit. Je snadné v přírodě jen být. Cítím klid a to mi nakonec třeba dovolí úplně racionálně vyřešit nějaký problém. Nehledám umělou harmonii. Je přeci fajn vědět, kde je vám dobře – a pak tam chodit, vědět, co vás baví –, a pak to dělat. Člověk by se měl snažit být co nejvíc šťastný, ale taky dávat pozor, aby tím kolem sebe udělal co nejmíň škody.

  Na Šumavě jste dobrovolným strážcem. Máte rád české turisty v českých lesích?

  Mám. A nejvíc rád mám na té práci, že jsem tam sám za sebe. Měl jsem krásné období, kdy mě ještě nikdo nepoznával, a naplňovalo mě to neuvěřitelně. Teď se mě lidi ptají, proč na Šumavě jsem, jestli něco točím, nebo jde o legraci. Baví mě potkávat různé lidi. Někteří nevědí, co mají v lese dělat, jiní potřebují konkrétně poradit, ale spousta z nich hrozně moc ví, o Šumavě a vůbec. Povídám si s nimi. 

  Čekala jsem, že si budete stěžovat, jak turisté v přírodě odhazují odpadky.

  To dělají. Ale už se nerozčiluju, naučil jsem se ty odpadky sbírat. Ale fascinuje mě, že by se skoro dala udělat typologie rodin či skupin lidí, kteří na Šumavu přijíždějí. Pět sedm škatulek, pořád dokola. 

  Jaké byste jmenoval?

  Teď budu mluvit jen o lidech, kteří neznají Šumavu, přírodu a nevědí, jak se v ní chovat. Takže: skoro všichni na sebe pořád řvou. Často se objeví parta, kde je jedinec, který se snaží být dominantní. Buď babička, matka rodu, nebo mužský vůdce, který neustále řve po dětech, po ženách a do toho se snaží být vtipný. Pro mě je to mimochodem skvělá herecká študýrka. Cílem devadesáti procent těchto turistů je někam dojít, tam se vyfotit a dát to na sítě. Bez fotky jako by výlet neměl cenu. Obvykle jdou z jednoho bodu do druhého a vůbec se nekoukají, co je cestou. Nedokáží se koncentrovat, nesou si sebou svůj městský svět, který jim nedovolí schovat telefon do kapsy a uklidnit se. Chápu, že je těžké vystoupit z nutkání neustále vše organizovat a kontrolovat. Přijedou zdaleka, benzín je drahý, jdou na jídlo, to je taky drahý – a pak se jim chce na záchod... Sto metrů za Modravu bych vám nedoporučoval chodit do lesa. Ale jak jsem říkal, nejsou takoví všichni a já jsem dalek někoho soudit.

  Často hezky mluvíte o svém kolegovi a kamarádovi Predragu Bjelacovi, s nímž jste hrál v seriálu Duch. V čem je pro vás inspirující? 

  S Pedjou se nám podařilo přerodit vzájemné uznání a respekt ve velice osobní přátelství. Jako když mezi dvěma lidmi vznikne chemie, ne sexuální, ale taková, která stojí na sympatiích, společném smyslu pro humor, naladění na svět a život. V herectví je to nesmírně důležité, protože na sebe na place takzvaně slyšíte. Čas od času si s Pedjou zavoláme. Vím, že někde je, něco dělá, ale kdybych mu zavolal teď, tak jsme hned zase na sebe naladění. A těším se na léto, kdy budeme točit pokračování Ducha. Pedja není český herec a to je zatraceně poznat, má výrazný východní spirit, charisma. Něco vyzařuje a to mě fascinuje. Jsem úplně jiný typ než on, ale podprahově nebo v určitém přístupu k věcem mi pomohlo s ním pracovat. 

  Pomohl vám nějakou konkrétní hereckou radou?

  Takhle se to nedá říct. Ale měl jsem třeba rád, že když jsem točil scénu, kde bylo co hrát, věděl jsem, že se přijde podívat. A pak mi obvykle řekl přesně tuhle větu: „To bylo velice seriózní.“ 

  Pracujete s mnoha hereckými i režisérskými osobnostmi. O režiséru Robertu Sedláčkovi jste řekl, že odloupává z herců manýry, zvyky, automatismy. Oceňujete, když dostáváte takovou zpětnou vazbu? 

  Ano, ale práce je to velmi namáhavá a občas pro herce nemusí být příjemná. Protože herec si nese spoustu návyků z žánrů, které dělá nejčastěji. A není schopen poznat, že už má předvídatelné, obecné reakce nebo není s to se naladit na přirozený projev, uvolnit se. Na odbourání podobných nešvarů existují různé metody, různí režiséři a výsledkem je taky nespočet plačících herců. Na divadle je častější, že režiséři herce trápěj. A konkrétně Robert vás nepustí, dokud výsledek není, jak on potřebuje, a jde po strašně drobounkých věcech v projevu nebo mimice. To může leckoho zaskočit, ale my jsme si vždycky rozuměli. Je příjemné, když se nenecháte vyděsit.

  Hrajete ve více seriálech…

  … snad ve všech!

  Je to pro vás fáze takzvaného nabírání objemů? Dřina, která vám později umožní trochu vydechnout a víc sklízet?

  Pořád a jednoznačně sbírám zkušenosti, které můžu proměnit v další práci v něco pozitivního. Herec by měl mít určité sebevědomí, jistotu, že se například nenechá rozhodit řadou řemeslných záležitostí. Na seriálech se naučíte škálu dovedností, třeba kde a jak stát. Navíc se vše vyžaduje strašně rychle. Když se pak dostanu k práci na jiné sérii nebo filmu, kde mám čtyřikrát více času, než jsem zvyklý, cítím velký komfort a vím, jak s tím časem profesně naložit. 

  Některým hercům vadí, že v nekonečných seriálech nevědí, jak se jejich postava bude vyvíjet. Chybí jim dramatický oblouk. Vám ne?

  To chápu. Telenovely jsou jednak psané specifickým jazykem, jednak, jak říkáte, nikdo neví, kam se budou postavy ubírat. Herce to nutí k takovému obecnému projevu. Kdybych svou roli uchopil extrémně, může mi to v dalších dílech zlomit vaz, protože chování té postavy bude najednou nelogické. Nechci mentorovat, ale občas hlavně mladým hercům hrozí, že si začnou myslet, že práce v nekonečném seriálu je ten jediný způsob práce. Není.

  Kde berete herecké uspokojení?

  Když aspoň jednou za rok udělám věc, v níž jsem spokojený sám se sebou bez ohledu na to, jak velký nebo populární to byl projekt. Ale nikdy bych si nedovolil hrát v seriálech a být nespokojený nebo říkat, že v nich hraju, abych měl na složenky. To bych se ze sebe poblil. Možná je to alibismus, ale v práci na seriálech pořád vidím spoustu pozitivního, třeba teď točím „jen“ jeden seriál, mám tam skvělé kolegy, práce je příjemná. Přitom možná už bych se uživil jenom divadlem, ve Studiu Dva jsem moc spokojený.

  Zajímavé je, že popularitu, která k vaší profesi patří, vnímáte spíš jako nutné zlo.

  Nikdy mě nelákala, necítím se komfortně, když jsem středem pozornosti. Lidi uvažují ve stereotypu: Hele, to je herec, bude vyprávět historky! Tohle v sobě nemám. Ale klidně se s nimi vyfotím nebo dám rozhovor. Teprve nedávno jsem pochopil, že i tohle je součástí mé práce. Ale nepolezu do pořadů, kde bude mým úkolem dělat baviče. V soukromém životě jsem introvert. Pozornost ale potřebuju – v divadle, na jevišti.

  Na něm jste poprvé stál, když vám bylo jedenáct. A hned to byla prkna Národního divadla. Děti vnímají jinak než dospělí, pamatujete si třeba vůni zákulisí? 

  Pamatuju si ji úplně přesně. Nejde k ničemu přirovnat. I když nevím, jestli se dá mluvit o vůni. Stavovské divadlo, jeho chodby, zákulisí, šatny mají svůj specifický pach. To mám emočně zažrané v hlavě. 

  A jsou ty emoce dobré?

  Cítím takové to prapůvodní vzrušení, prvotní zdravou trému, příjemné rozrušení ze světa, který jsem si vybral. Když o tom teď mluvím, vidím i konkrétní lidi, tehdejší bardy, přesně se mi všechno vybavuje. Děti citlivě vnímají lež a pravdu a stejně tak dobré a horší herce a většina z nich byla fantastická. Ale tohle všechno mi dochází až zpětně. 

  Kde byste chtěl být za deset let? V osobním životě, v práci?

  Tohle jsem absolutně přestal řešit a strašně mě to osvobodilo. Já se ani nemůžu na něco nastavovat. Život se nedá naplánovat. Nevím, co budu dělat na podzim příštího roku, tak jak můžu vědět, co bude za deset let? Když se s tím člověk smíří, přestane být nervózní. Ale než k tomu dojde, trvá to. m

  Štěpán Benoni 

  • Vystudoval Pražskou konzervatoř.

  • Během svého prvního angažmá v kladenském Městském divadle byl v roce 2013 za postavu Christophera v inscenaci Podivný případ se psem nominován na Cenu Thálie. 

  • Popularitu získal zejména díky seriálům. Ještě za studií hrál v Ulici, později účinkoval v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Duch, Kriminálka Anděl, Cirkus Bukowsky nebo Pustina. Mezi jeho poslední projekty patří Zoo nebo Kukačky.

  • Účinkoval na mnoha pražských scénách, nyní vystupuje ve Studiu Dva. Vidět ho můžete například v představeních Odpočívej ve svém pokoji, Lovci bobrů, Líbánky na Jadranu nebo v muzikálu Saxana.

  • Od roku 2021 pracuje jako strážce přírody v Národním parku Šumava. Chystá se natočit dokumentární sérii o Šumavě o ochraně přírody.

  • Jeho předci přišli z Itálie do Čech v 17. století a pracovali jako kameníci – z těchto kořenů pochází jeho nezvyklé jméno.

  
  

  
  

  Foto: archiv TV Prima

  Štěpán Benoni - Show Jana Krause

  

• TANTUM VERDE

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Rozhýbejte se! Podruhé

  cestování

  s v ě t   D r . M a x

  Rozhýbejte se! Podruhé
  

  Nečekali bychom to, ale zatím největší ohlas ze všech textů publikovaných v Maximu měl článek věnovaný výletům na kole. A díky jedné z reakcí jsme se dozvěděli také to, že si náš časopis čtou i lidé za mřížemi.
  

  text: michal petrov

  D

  opis odeslaný z mírovské věznice osmého ledna má téměř čtyři plné strany. Obvykle do redakce Maxima chodí takové, které čtenáři píšou na stroji nebo na počítači, ale tenhle je vyvedený rukou. Psal ho pan Karel. Podpis byl sice kompletní, ale pro tuhle chvíli stačí křestní jméno. Pan Karel si momentálně odpykává trest a na toho, kdo si přečte jeho dopis, až padne tíseň. Nejen z představy káznice jako takové, ale také kvůli tomu, že jde očividně o člověka, který kolu doopravdy propadl: jezdil na něm do práce a jen při tomhle cestování prý najel 36 tisíc kilometrů, do pedálů šlapal po cestách sedmi cizích zemí, Česko prokřižoval ze severu na jih a z východu na západ. Třeba za deset dnů tisíc kilometrů z Chebu přes Šumavu do Uničova. Jestliže se říká, že nejhezčí pohled je ze hřbetu koně, tak já tvrdím, že nejkrásnější je z trekového kola, napsal nám pan Karel. Napsal toho vůbec spoustu a s tím souvisí druhý rozměr už zmíněné čitatelovy tísně, protože kdo jednou ochutnal tuhle míru svobody, tak se s pobytem mezi vězeňskými zdmi srovnává určitě ještě hůř. Na druhou stranu je patrné, že mu tyhle vzpomínky pomáhají – i v tom, že se má nač těšit, až bude zase venku. Dopis končí prosbou, zda bychom na stránkách Maxima ještě nepřinesli nějakou další inspiraci pro cyklisty, a třebaže nemíníme z magazínu dělat „kolařský“ časopis, řekli jsme si proč ne. Jaro je tady, a když se povede, lepší sezónu lidi za řídítky sotva najdou.

  Víkend kousek za čárou

  Není žádné tajemství, že cyklistická infrastruktura je za našimi hranicemi rozvinutější než v Česku. Má to mnoho výhod – „kolaři“ se především líp rozptýlí, a tak si nelezou na nervy s chodci a řidiči. A tak vůbec není od věci poohlédnout se po nějakém výletnickém cíli v blízké cizině. 

  Za doporučení rozhodně stojí rakouská část dunajské cyklostezky, protože si tu přijdou na své jak milovníci jízdy „na pohodu“, tak i ti, kteří si rádi „hrábnou“. V tomhle směru bychom rádi zmínili úsek těsně navazující na Pasov, oblast, která se nazývá Sauwald. Spousta cyklistů sice dává přednost „profláklejšímu“ Vachau – už jen pro to spojení s veltlínským zeleným a ryzlinky –, ale my bychom se rádi přimluvili za jeho krajinného souseda. 

  Poklidnou jízdu na úseku mezi Pasovem a Dunajskou smyčkou (Donauschlinge) lze absolvovat po obou březích při korytu řeky. Profil téhle trati je prakticky neměnný a člověka, který se chce jen trošku kondičně hýbnout, určitě potěší. Pasov sám je zajímavý, ale za zastávku stojí i Engelhartszell se svým klášterem a jízdu si tu lze zpestřit i občasnou výměnou břehů za pomoci trajektů.

  Ale to, co dělá Sauwald opravdu nezapomenutelným, je panoramatická trasa na vrcholku hornodunajského kaňonu, odkud se nabízejí skvělé výhledy na jednu z nejvýznamnějších evropských řek. Vyhlídek je celkem patnáct a za hezkého počasí je odtud vidět třeba až do Česka. Každá z nich je kouskem galerie ve volné přírodě – dřevěné plastiky řezbáře Michaela Lausse, který je vlastně místní, neuvěřitelně zážitek z vyhlídky umocní. Stoupání na panoramatickou cestu není sice zadarmo, ale vyplatí se. U elektrokol pak o žádné překážce už vůbec nelze mluvit. m

  Mapa: Donauregion.at, foto: Michal Petrov

• Biopron

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Alena Mornštajnová: Taková milá paní

  povídka

  p o v í d k a

  Alena Mornštajnová

  Taková milá paní 

  „A

  taková milá paní to byla,“ vzlykla stařenka opírající se o hůl a utřela si neexistující slzu. Plakat na pohřbech se přece sluší.

  
  

  Poručík Horák přešlápl z nohy na nohu. Přišel, protože byl od pondělí v důchodu a najednou neměl nic na práci. Ale dorazil asi příliš brzy a teď stál před zavřenými dveřmi obřadní síně a sledoval hloučky lidí oděných v tmavých barvách, které po kamínky vysypaném chodníčku stoupaly k místu posledního rozloučení. Příchozích bylo nezvykle mnoho, spousta z nich určitě dorazila jen ze zvědavosti nebo proto, aby mohli sousedům, známým či vnoučatům ještě po letech vyprávět: „Jo, já jí byl na pohřbu, bylo to opravdu strašné.“

  Ano, bylo to strašné, každý zmařený život je tragédie, obzvlášť když zesnulá Eva Poláková, se kterou se přišli tihle lidé rozloučit, byla zavražděna.

  Poručík ji neznal. Nevěděl, jak zněl její hlas, nedokázal si představit gesta, která používala. Když ji uviděl poprvé, byla už po smrti. Ležela v obývacím pokoji před krbem, nohy mírně roztažené, jako kdyby zakopla, ruce rozhozené, hlava v kaluži krve. A vedle se povaloval odhozený pohrabáč. Nebylo těžké pochopit, že to byl ten kus kovu, který ji srazil na podlahu, daleko těžší bylo zjistit, kdo ho v tu chvíli držel v rukou, protože žádné otisky prstů na něm nebyly.

  To poručíka mátlo. Když vcházel pečlivě udržovanou zahradou a vdechoval svěží vzduch poznamenaný kouřem z páleného listí, tak typický pro podzimní měsíce, myslel si, že se bude jednat o jednoduchou záležitost. Domácí hádka, povolené nervy, neuvážená reakce končící neplánovanou a hořce oplakanou smrtí. Ale už když procházel chodbou do přízemního obývacího pokoje a překračoval listí, které dovnitř zavál vítr, protože podle slov zdrceného manžela byly v okamžiku, kdy svou ženu našel zhroucenou před krbem, otevřené, pochopil, že tak snadné to nebude. Pohrabáč bez jediného otisku prstů, soupis odcizených věcí, otevřené dveře. Manžel, kterého musela do své péče převzít lékařka, a teď seděl lehce omámený, ale pořád hrozně nešťastný za kuchyňským stolem, vedle něj syn s manželkou, oba uslzení a hlavně vyděšení, vždyť se jim do domu vetřel cizí člověk a zabil jim mámu. Na opačné straně stolu dcera, ne tak úplně nepodobná mrtvé ženě, kterou právě teď nakládali uzavřenou v tmavém pytli na nosítka a převáželi do podzemí místní nemocnice, aby při pitvě zjistili to, co už bylo všem zřejmé. Zabila ji rána pohrabáčem. 

  „Omlouvám se,“ řekl poručík směrem k pozůstalým. „Chápete jistě, že čím dříve si promluvíme o okolnostech...“ Původně chtěl říct vraždy, ale při pohledu na uslzenou skupinku před sebou se zarazil a opatrně dodal: „... toho co se dnes odehrálo, tím dříve se nám podaří najít pachatele a zabránit tomu, aby svůj čin zopakoval.“

  Dcera dlouze zaúpěla a všichni jako na povel zvedli kapesníky, ženy si utřely oči a muži se vysmrkali. 

  „Nebude vám vadit, když si promluvíme vedle?“ 

  Vedle znamenalo v malém pokoji, který dřív asi sloužil jako dětský pokoj, ale teď z něj majitelé udělali pokoj pro hosty.

  „Kdybyste mohl…“ Poručík kývl na manžela, ten se na něj chvíli díval, jako kdyby nechápal, kdo je a co po něm vlastně chce, ale potom se zvedl a kolébavým krokem přešel vedle. Poručík vešel za ním, zavřel dveře a posadil se proti němu. 

  „Vy jste svou ženu našel, je to tak?“

  Manžel přikývl. Pohled stále upíral na ruce sepjaté na kolenou. Vzlykl. „Byli jsme spolu skoro čtyřicet roků. Co teď… Já… Omlouvám se.“

  „Víte, kolik bylo hodin?“

  Muž naklonil hlavu ke straně. „Asi tak dvě, možná čtvrt na tři. Po obědě si chodím na chvíli zdřímnout. To víte, už jsem v důchodu.“ Vzlykl. „Oba jsme v důchodu.“ Podíval se směrem ke dveřím. „Tedy… byli.“ Zvedl mokrý kapesník a utřel si oči. „Já... já to nechápu. Takhle za bílého dne. Vždyť zamykáme branku. A zvonek bych slyšel, ten se nedá přeslechnout. Musel přelézt přes plot. Zeptejte se sousedů, určitě ho někdo viděl.“

  „To víte, že se zeptáme,“ ujistil ho poručík. 

  „Ty věci, které se ztratily, jakou měly cenu?“

  Manžel rozhořčeně zvedl hlavu. „Takové šunty to byly, dva pozlacené talíře. Koupila si je na dovolené v Turecku a vystavila na krbové římse. Krámy, nic víc.“ Sevřel ruku v pěst a bouchl do opěradla křesla. „Krámy.“

  „Ještě bych potřeboval vědět, kdy jste svou ženu viděl naposledy.“

  „No přece u oběda. Asi tak v půl jedné.“

  Poručík si poznamenal údaje do malého zápisníku. „A poslední otázka. Napadá vás, kdo by chtěl vaší paní ublížit? Měla s někým spory?“

  Na tuhle otázku manžel neodpověděl. Jen se podíval nepřítomným pohledem na poručíkův zápisník a nekontrolovaně se rozvzlykal.

  . . .

  „Vy bydlíte v prvním patře, že?“ zeptal se poručík nebožčina syna, když se posadil do křesla proti němu.

  „S manželkou. Vchod máme společný s rodiči, ale byty jsou oddělené.“

  „Byli jste dnes celý den doma?“

  „Ano.“

  „Viděl jste během dne svou matku?“

  Syn potáhl a sklonil hlavu. Poručík si všiml, že i přes své mládí začíná plešatět. „Jen z okna, hrabala na zahradě listí.“

  „Kdy přesně?“ 

  „Nevím, někdy okolo poledne.“

  „Neobědvali jste společně?“

  Zavrtěl hlavou. „Ne.“

  „A obědváte někdy u rodičů?“

  Syn si neklidně poposedl. „Poslední dobou ne.“

  „Byly mezi vámi a vašimi rodiči nějaké spory?“

  Chvíli bylo ticho. „Neřekl bych přímo spory, spíš napjatá atmosféra.“

  „Z nějakého konkrétního důvodu?“

  Syn si znovu poposedl a pak zvedl hlavu a nečekaně rozhodně pronesl: „Maminka byla generál a Eliška, tedy moje paní, to nenesla dobře. Obzvlášť když máma pořád mluvila o dětech.“

  „Vy máte děti?“

  „Právě že ne. Chtěli bychom...ale… prostě to nějak nejde.“

  Poručík poklepal tužkou na zápisník. „Hádali se vaši rodiče?“

  Syn zaváhal. „Asi tak jako všude.“

  „A dnes?“

  „Dnes jsem žádnou hádku neslyšel,“ řekl syn rozhodně. Až moc rozhodně, pomyslel si poručík. Jako kdyby na tu otázku čekal a připravil si, co odpoví.

  . . .

  Útlá snacha ženy, která před pár okamžiky navždy opustila svůj domov, potvrdila slova svého manžela. Ano, nevycházela s tchýní příliš dobře, ano, tchýně byla tak trochu panovačná – v tu chvíli si poručík pomyslel, že slovo „trochu“ použila, protože o zesnulých se má mluvit jen v dobrém –, ano, vadilo jí, že jejich manželství je po devíti letech bezdětné. Ano, v hádce dokonce zmínila, že by se měl její syn rozvést, aby se konečně dočkala vnoučat. Ale na otázku, jestli dnes neslyšela nějakou hádku, odpověděla křehká snacha úplně jinak než její muž.

  „V tomhle domě jsou hádky na denním pořádku. Tchýně se hádala s každým, i dnes dole křičela.“

  „Nevíte, kvůli čemu?“

  „To nevím, ale byla hrozně vzteklá. Ječela ještě na zahradě.“ Zvedla k poručíkovi pohled. „Ale to nic neznamená. Pravda je, že ať byla jakákoli, táta, tedy její muž, ji bezmezně zbožňoval.“

  . . .

  Když se do křesla posadila nebožčina dcera, poručík se nemohl zbavit dojmu, že proti němu sedí ta žena, kterou viděl ležet v kaluži krve před krbem. Byla mladší a rozhodně živější, ale podoba byla nepopiratelná. 

  „Přišla jsem hned, když mi bratr zavolal,“ vzlykla. „Chudák maminka.“

  „Bydlíte poblíž?“

  „Ano, jen o dva domy dál.“

  „Když jste přišla, byla branka zamčená?“

  „To nevím, přišla jsem zadem.“

  „Zadem?“

  „Ano, kolem všech domů vede pěšina skrz zahrady. Zkracuje cestu z města. Je tam, co pamatuju. Branky mezi zahradami se nezamykají, říkáme jim branky přátelství.“

  „Takže jimi může projít i kdokoli cizí?“

  „Ne, to ne, jen sousedé. Branka do první zahrady se samozřejmě zamyká, ale místní od ní mají klíče.“ Zarazila se. „Ale to neznamená, že k nám nemohl vlézt někdo cizí. Přes plot umí lézt každé malé dítě.“

  Jo, pomyslel si poručík. Ale během bílého dne?

  „Rád bych si promluvil s vaším mužem. Kde ho zastihnu?“

  Žena pohodila hlavou a poručík si uvědomil, že mu připomíná ještě někoho jiného. Mladou Sophii Lorenovou.

  „Je v práci, má odpolední. Ale stejně vám neřekne nic jiného než já.“

  „Měli jste s matkou nějaké spory?“ 

  Žena si přitiskla kapesník na oči. „Ne, ne, to vůbec ne! Jak vás mohlo něco takového napadnout?“

  No, pomyslel si poručík. Je Lorenové sice podobná, ale v herectví jí nesahá ani po paty.

  . . .

  Poručík Horák zazvonil u vedlejší branky, ozdobené na obou sloupcích květináči s dodýchávajícími muškáty. Otevřel mu muž v montérkách. „Pan Koudelka?“

  „Jo, ale já doma nebyl, před chvílí jsem přijel z práce, dělám v nepřetržitém provozu a přes víkendy máme dvanáctky.“

  „A co vaše paní?“

  „Ta doma byla, ale moc vám toho asi nepoví, hrozně ji to sebralo, to víte, byly s Evou spolužačky, znaly se od dětství.“

  Nejlepší terapie je terapie sdílením a ubrečená sousedka Koudelková byla přímo studnicí informací, i když jí chvílemi přes vzlyky bylo těžké rozumět. „To je hrozné, co se tady děje. Ani doma není člověk v bezpečí. Zabít chudáka ženskou kvůli zlatým talířům… Byla to loupež, že jo? Ale pardon, já vám nenabídla ani kafe…“

  „Viděla jste někoho přicházet k Polákovým?“

  „Ne, já dnes ani nevystrčila nos z domu. Vařila jsem, pekla bábovku. Myslíte, že to udělal někdo cizí? Přece jenom se doma dost hádali.“

  Utřela si oči, postrčila k němu talíř s bábovkou, zamyslela se a váhavě řekla: „No, on ten její je docela žárlivý, ona Eva přece jenom byla koketa, když chtěla, uměla si obtočit každého chlapa kolem prstu, to zase jo.“ Pohledem zaletěla k manželovi. Pokrčil rameny a vyšel z místnosti. „A snaše nedovolila adopci, to by je prý vyhodila z domu, kdyby přitáhli cizího parchanta. A s dcerou se poštěkaly zrovna včera, ale proč, to nevím.“ Povzdechla si. „V každé rodině je něco. Ale zabít člověka kvůli talířům…“

  . . .

  Poručík vyšel ven, minul doutnající hromadu shrabaného listí, prošel brankou a zamířil k sousedovi na druhé straně. „Pan Štětina?“ Muž přikývl a posunul se, aby mu udělal místo vedle sebe na lavici. Poručík se posadil vedle něj a sledoval zapadající slunce.  Muž mu nabídl cigaretu. „Hezká ženská to byla, ta Eva. Trochu koketa. Všichni chlapi po ní koukali. Všichni. Semetrika, ale fakt kus. Jo, je jí škoda.“

  „Prý s ní byly potíže.“

  „No to si pište. Ten její je buď svatý, nebo ňouma. Řvala v jednom kuse, hádala se s každým.“

  „I s vámi?“

  „Jasně. Kvůli jablkám, která spadala z jejich jabloně na moji zahradu, garáži postavené blízko plotu. Se sousedem támhle naproti se hádala, že mu smrdí čistička, s Koudelkovou kvůli pálení listí. Hádala se se všema.“

  „A s dcerou?“

  „Spíš se zetěm. Ale v tom měla pravdu. On umí vydělat, ale občas hraje automaty, a když mu dojdou prachy, chodí si půjčovat, aby to ta jeho nevěděla. Je celá máma. Stejně pohledná, ale taky stejná semetrika.“

  . . .

  To všechno se událo před týdnem. Teď stál poručík Horák před obřadní síní a na půl ucha poslouchal lamentace bělovlasé důchodkyně. „Taková milá paní,“ zopakovala a podívala se na hodinky. Přece jenom už postávali na hřbitově dost dlouho. Určitě ji bolely nohy.

  „Milé paní nezabíjejí jiné lidi,“ řekl poručík zamyšleně. „Dokonce ani když mají pocit, že jim bývalá spolužačka svádí manžela, dělá naschvály a vyhrožuje policií, když pálíte na zahradě listí. Možná vám vynadají, ale nepopadnou pohrabáč, nepraští vás po hlavě, nepředstírají loupež a neutečou zadní pěšinou domů, zatímco krvácíte před krbem. Ne, to hodné paní nedělají.“

  „Co to povídáte?“ podivila se důchodkyně a kousek poodstoupila.

  „Pardon, neuvědomil jsem si, že přemýšlím nahlas,“ řekl rozpačitě poručík. Pořád měl před očima ubrečenou sousedku Koudelkovou, jak jim při rekonstrukci vysvětluje, že si to běžela s Evou Polákovou konečně vyřídit, vynadat jí, že pokukuje po jejím manželovi, že na ni chce volat policii kvůli kouři z páleného listí. Viděl ji, jak vzlyká, že se ve vzteku nahromaděném za celé ty roky rozmáchla pohrabáčem, a jak zdrceně ukazuje, kam schovala pozlacené talíře, aby předstírala loupež.

  „Ale já přece mluvím o nebožce!“ rozhořčila se stará paní, rozčíleně se opřela o hůl a zaplula s davem do konečně se otevírajících dveří obřadní síně.

  „Jenže ta milá rozhodně nebyla,“ pomyslel si poručík. Ale nahlas to neřekl, protože o mrtvých jen dobré. m

  Foto: Adobe Stock

• Orofar

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Samuel L. Jackson: na deníky nemám čas

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Samuel L. Jackson

  na deníky nemám čas * 
  

  Už dobře tři desetiletí patří mezi největší americké hvězdy. Střídá role v malých filmech a v těch komiksových, role komické i tragické. Ale tragicky se na život nedívá, byť jeho život rozhodně není procházka růžovou zahradou.  
  

  J

  e to jeho první velká seriálová role. Jako ostřílený herec se jí ujal se ctí. Jak jinak. V seriálu Poslední dny Ptolemyho Greye hraje postavu muže trpícího demencí. Jak zvládnout stárnutí a jaké to je, když člověk ztrácí nejen okolí, ale i sám sebe? 

  Ptolemy Grey, nemocný muž, na kterého zapomněla nejen rodina, přátelé, ale dokonce i on sám, zůstane náhle bez svého opatrovníka. Se svou postupující demencí je svěřen do péče teenagerky Robyn. Jako zázrakem se však objeví léčba, která může osamělému stárnoucímu muži dočasně vrátit vzpomínky. Tím začíná cesta k šokujícím pravdám o jeho minulosti, přítomnosti i budoucnosti. 

  Ztvárňujete hlavní postavu seriálu, který zároveň také produkujete. Jak byste jej ve zkratce popsal?

  Prolínají se v něm dvě roviny. Jedna je ta tíživá realita a pak ta fantaskní, kdy vidíme, jaký Ptolemy byl, že žil skutečně plnohodnotný, skvělý život. Je to v podstatě novodobá pohádka o člověku, který má Alzheimera a kterému se podaří díky léku, který bohužel v běžném životě neexistuje, na chvíli získat svou paměť zpět. Spolu s osiřelou teenagerkou Robyn postupně znovu objevuje kus svého života a snaží se vyřešit to, co ho nejvíc trápí a na co kvůli nemoci zapomněl. Prostě skvělá látka, do které jsem se zamiloval a kterou jsem se rozhodl zfilmovat, já blázen.

  Býváte do role ponořený po celou dobu natáčení, nebo dokážete během záběrů z role „vypadnout“ a pak se do ní zase dostat? 

  Nejsem úplně metodický herec. Všechnu tu práci udělám tak nějak předem, a když pak jdu točit, tak do role prostě „vpluju“. Dominique, která hraje Robyn, by vám určitě řekla, že se určitě občas chovám jako blbec, třeba když jsem se jí po scéně, kde byla dojatá a plakala, zeptal: „Není ti něco?“ Chlap, no... mi to nedošlo (smích).

  Takže žádné slzy mimo záběr? 

  Walter Mosley, podle jehož knihy jsme seriál natočili, by vám mohl vyprávět, jak dlouho jsem tenhle projekt připravoval, jak dávno jsem toužil ho dělat. Asi 10 let jsem nosil v hlavě všechny ty scény, takže při natáčení jsem měl pocit, že tu největší práci jsem zkrátka už udělal. Když pak přišlo na věc, zapnul jsem svůj „emoční rezervoár“ a prostě to zahrál. Běžně si po natáčecím dni volám s agentem, abych se ho zeptal, co mě čeká v nejbližších dnech. Prostě vypnou kamery a žiju normální život.

  To je obdivuhodné, prosazovat jeden projekt tak dlouho. Co vás k tomu vedlo? 

  V rodině jsem v podstatě obklopen Alzheimerovou chorobou. Dědeček, strýc, teta, máma, někteří z otcovy strany – tihle všichni touhle nemocí onemocněli. Sledoval jsem, jak se mění, ztrácí svoje schopnosti a jak se z nich postupem času stávají jiní lidé. Chtěl jsem ukázat všem, kteří zažívají něco podobného se svými nejbližšími, že v tom nejsou sami a že je v pořádku se občas cítit mizerně. Chtěl jsem také, aby ostatní pochopili, že pro lidi trpící Alzheimerovou chorobou znamená minulost o dost víc než to, co se jim děje v každodenním životě. 

  Takže je v pořádku žít ve vzpomínkách? 

  Někteří už nic jiného ani nemají a je hezké, když jim ostatní dokážou naslouchat. Když nejsou zavrženi jen proto, že jim každodenní realita protéká mezi prsty. Ten citlivý přístup zosobňuje v seriálu právě Robyn, která se k Ptolemymu chová s úctou, to spousta lidí nedokáže. 

  Ptolemy a Robyn si nakonec utvoří velmi speciální pouto. Jaký máte s Dominique vztah v reálném životě?

  S Dominique mě seznámila moje žena, která s ní pracovala. Pak jsem ji potkal na premiéře jednoho filmu a pořád jsem ji musel sledovat. Pak si vzpomínám, že jsem jednou seděl doma a díval se na film s Jamiem Foxxem, ve kterém taky hrála. V momentě jsem volal svému manažerovi, že už jsem Robyn našel – aniž mi ještě došlo, že to je ta samá dívka, kterou jsem sledoval už na té premiéře! A pak přišla na plac a vytřela nám všem zrak (smích). 

  I tak zkušenému herci, jakým jste vy? 

  Od Dominique jsem se naučil, že existuje mladší generace herců s vlastním pojetím herectví. Vždycky jde o to najít toho správného člověka. Dominique je velmi soustředěná, pečlivá. Dokonce svým postavám píše deník, což je trochu šílené.  

  Děláte to taky tak? 

  Já na takové věci nemám čas. (smích). Pro vaši představu – točili jsme pokaždé 5 dílů v jednom bloku. A v tom bloku jsme přeskakovali z dílu do dílu. Abyste pochopili, co a jak máte hrát, musíte si všechno pečlivě prostudovat a být schopni jít z bodu A do bodu B a pak do bodu C a naopak. A Dominique to vždycky perfektně zvládla. Jsem opravdu rád, že tu práci vzala. A sedli jsme si i lidsky, mezi záběry jsme si často povídali a hodně se spolu nasmáli. 

  Nikoho staršího, než je Ptolemy, jste prý ještě nehrál. Stáří je obecně téma, které hodně rezonuje společností, a obzvlášť pak tou hollywoodskou. Máte nějaké tajemství, jak ho zvládnout?

  Mám štěstí na skvělý genofond. Sice je okolo mne spousta lidí s Alzheimerovou chorobou, ale také spousta lidí, co se dožili vysokého věku. Mám čtyřiadevadesátiletou tetu v L.A., která si může připsat zásluhy za všechno, co dělám. Ona byla první člověk, který mě podporoval v hraní, recitování a tanci. Vždycky tu pro mě byla. Je neuvěřitelně vitální a je na tom mentálně velmi dobře, na rozdíl od mámy, strýce, dědečka i jeho sestry. Pak musím samozřejmě zmínit cvičení, stravu a vůbec pochopení toho, jak se o sebe starat. 

  Jak? 

  Jakmile jsem přestal pít, došlo mi, jak je spánek důležitý a jak moc jsem ho zanedbával. Běžně jsem spával třeba jen tři hodiny denně. Dnes si spánku vážím. Jsem dokonce schopný si během dne na 15 minut zdřímnout, probudit se a jít zas něco dělat. 

  To je rychlý restart…

  Myslím, že je důležité odpočívat, ale zároveň udržovat mysl aktivní. Hodně čtu. A v neposlední řadě se mi naštěstí podařilo vydělat dost peněz na to, abych mohl chodit na masáže a akupunkturu, kdy se mi zachce. Odhaduju, že všechny tyhle věci mě na tomhle světě udrží ještě nejmíň dvacet let (smích).

  Ztvárnil jste několik nezapomenutelných, ikonických postav. Které vás nejvíc ovlivnily a kam by se zařadil Ptolemyho Greye? 

  To je těžká otázka, protože všechny postavy, které jsem hrál, jsou pro mě důležité. Ve chvíli, kdy je hraju, jsou pro mě nejsilnější. Knižní předlohu seriálu o Ptolemym jsem četl mnohokrát v mnoha rozdílných životních obdobích. Někteří kolegové navrhovali z toho natočit hodinu, hodinu a půl dlouhý film, což jsem považoval za nemožné. Nechtěl jsem ten příběh vyprávět tímhle způsobem. Takže Ptolemy tak nějak zapadá do chronologie mého skutečného života… Života obklopeného Alzheimerem. Chtěl jsem všechny ty své blízké seriálem tak nějak uctít. Pokaždé když jsem vešel do místnosti a nemohl si vzpomenout, kvůli čemu, nebo když jsem si nemohl vybavit jméno herce z nějakého filmu, mi došlo, jak moc se mi Ptolemy a jeho příběh zaryli do kůže. m

  
  

  Samuel L. Jackson      

  • Při studiích herectví se živil jako vrátný v hotelu Plaza.

  • V mládí hrál na lesní roh a trubku.

  • Jako zřízenec krematoria byl účastníkem pohřbu Martina Luthera Kinga.

  • Jedním z jeho prvních filmů bylo drama Ragtime režiséra Miloše Formana.

  • Přestože se do roku 1993 objevil ve více než 30 filmech, mezi něž patří třeba Mafiáni nebo Jurský park, hvězdu z něj definitivně udělal až Quentin Tarantino filmem Pulp Fiction.

  • Je vášnivým hráčem golfu.

  
  

  
  

  Text: Olga Procházková, foto: Profimedia

  The Last Days of Ptolemy Grey — Official Trailer | Apple TV+

  

• Voltaren

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Chapadla, harpuny a vinný ocet

  zvíře

  z v í ř e

  Chapadla, harpuny a vinný ocet
  

  Mořská medúza z čeledi Chidropidae patří k nejjedovatějším živočichům na naší planetě. Zrak, schopnost poměrně rychle plavat a tenká chapadla obsahující tisíce miniaturních harpun naplněných jedem…To vše dělá ze čtyřhranky Fleckerovy obávaného predátora severní Austrálie.   
  

  P

  o celém světě existuje na 50 druhů čtyřhranek, ovšem tahle, jinak také přezdívaná „mořská vosa“, patří k nejobávanějším. Její jed obsahuje kardiotoxiny, které by stačily na zabití 60 dospělých lidí během 2 minut. Tento druh jedu způsobuje nesnesitelnou bolest, provázenou otokem a šokem, takže plavec často utone dřív, než se stihne dostat na břeh. 

  Cílevědomé medúzy 

  Čtyřhranka Fleckerova, jejíž tělo je velké okolo 25 cm, vlastní 60 tenkých chapadel, která mohou dosahovat až třímetrové délky. Na rozdíl od ostatních medúz čtyřhranky vidí – a to rovnou dvanácti páry očí. Další schopností, která je od ostatních medúz odlišuje, je plavání. „Nevznášejí se“ jen tak ve vodě, ale většinou plavou cílevědomě za svou kořistí čili potravou. Živí se drobnými rybami a krevetami. Potíž je v tom, že tyhle mořské vosy mají v oblibě mělké a teplé vody. Pro člověka jsou špatně viditelné, a jakmile se zamotá do jejich chapadel, může to skončit fatálně. Jako první pomoc je nezbytné zasažené místo polít vinným octem, mají ho na každé australské pláži, a rychle volat záchrannou službu.  

  Harpuny plné jedu 

  U „box jellyfish“, jak zní její anglický název, se vyvinuly mimořádně zákeřné žahavé buňky harpunovitého tvaru – nemeocyty, kterých mají až 5 tisíc. Pokud se čtyřhranka dostane do kontaktu se svou obětí, vypustí z chapadel tyhle smrtící harpunky a s jejich pomocí vpraví do oběti jed.

  Toto zvíře je obdivuhodné, jak se dokázalo přizpůsobit životu v oceánu. Vidět ho je ale lepší jen na obrazovce. m

  Text: Sandra Černodrinská, foto: Adobe Stock

• Panadol

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Je libo „feel good“ seriál nebo se rádi bojíte?

  svět hvězd

  s v ě t   h v ě z d

  Je libo „feel good“ seriál nebo se rádi bojíte? *

  Malá ochutnávka několika seriálů, které stojí za to. Ještě je stále čas se zachumlat do peřin, udělat si nějaký dobrý čaj a „zkouknout“ to, co nám filmové produkce nabízejí. 
  

  Ted Lasso

  Komediální seriál s Jasonem Sudeikisem v hlavní roli trenéra amerického fotbalu svou dávkou humoru překvapil i vyloženě nesportovní diváky. Ted Lasso (Jason Sudeikis) dostane nabídku z Premier League, aby trénoval jeden anglický fotbalový tým. Nejenže Ted nemá vůbec žádné zkušenosti s fotbalem (na rozdíl od toho amerického), ale ještě je na anglické poměry často velmi přemotivovaný a „přeangažovaný”. Seriál, u kterého se upřímně zasmějete a pochopíte, co je spojení „jako když Lassem mrská”, si vás lehce omotá kolem prstu. 

  Ted Lasso — Season 3 Official Trailer | Apple TV+

  

  1923

  Další z rodiny westernových seriálů (Yellowstone, 1883) představuje generaci rodiny Duttonových. Společně s Harrisonem Fordem a Helen Mirren se ocitáme v době, kdy západ Spojených států trápí sucho, pandemie, prohibice a nastává také velká hospodářská krize. Jak se s tím Duttonovi poperou, se můžete sami přesvědčit. 

  1923 Trailer (2022) Harrison Ford, Helen Mirren

  

  Tokyo Vice
  

  Kriminální drama nás prostřednictvím amerického novináře přenáší do tokijského podsvětí konce 90. let minulého století. Američan Jake Adelstein pracuje jako investigativní novinář prestižních novin Meicho Shimbun a ujímá se případů, které spolu vzájemně zdánlivě nesouvisí. Jakmile se s pomocí detektiva Hirota Katagiriho dostane k tokijské policii, začíná odkrývat nebezpečné vrstvy světa korupce a japonské jakuzy. Seriál je volně inspirován stejnojmenným memoárem Jakea Adelsteina. Tokio, devadesátky a jakuza? Z toho běhá mráz po zádech už teď. 
  

  
  

  Cesta ven (From)

  Hororový seriál nás přivádí do tajemného města uprostřed Ameriky, které uvězní každého, kdo se do něj dostane. Místní obyvatelé se i přes snahu žít normální život snaží mermomocí dostat ven. Ovšem překážky jim kladou kromě jiného i podivná stvoření, která se po západu slunce vynořují z nedalekého lesa. Nevím, jak vy, ale já po západu slunce už nikam nechodím. Pro jistotu. 

  Peacemaker

  Hlavní hrdina Christopher Smith je známý pod přezdívkou Peacemaker. Je to neohrožený akční hrdina a jeho úkolem je dosáhnout míru za každou cenu. John Cena v hlavní roli je arogantní, zábavný a je mu úplně jedno, kolik lidí bude muset pro dosažení míru zabít. Režisér James Gunn se nebojí nekorektního humoru ani ne úplně košer narážek. 
  

  Anatomie skandálu (Anatomy of Scandal)

  Sophie je manželkou vlivného politika a užívá si skvělý život. Vše se začne komplikovat ve chvíli, kdy je její manžel obviněný ze znásilnění. Kdo z aktérů skandálu, který otřese britskou společností, má pravdu? A kde je místo pro manželku, která je konfrontována se spoustou nepříjemně intimních  informací o svém muži? Má při něm stát? Věří člověku, se kterým má dvě děti, že by se něčeho takového jako znásilnění skutečně nedopustil? Seriál odkrývá spoustu v dnešní době diskutovaných otázek

  
  

  Bodyguardi

  A za zmínku stojí také nový český komediální seriál, který si dělá nepokrytou legraci ze všeho korektního, a protože má za hlavní hrdiny dva trouby (hrají je Predrag Bjelac, známý ze seriálu Duch nebo jako Igor Karkarov z Harryho Pottera, a neskutečně zábavný Adam Ernest), kteří pracují pro svého mafiánského šéfa, není tu nouze o černý humor, trochu násilí, hodně siláckých řečí a sympatickou komediální podívanou. A jen tak mimochodem – snad ještě nikde nebyl David Švehlík natolik k sežrání jako právě v tomto seriálu v roli Sídlištního vraha.
  

   Bodyguardi - těžce nekorektní gangsterka již nyní na prima+

  

  Text: Sandra Černodrinská, foto: archiv redakce

• Hudební divadlo Karlín

  I n z e r c e

• Jemná pařba v Paříži

  Halinin fejeton

  H a l i n i n   f e j e t o n

  Jemná pařba v Paříži
  

  Text: halina pawlowská

  N

  erada létám letadlem. Noc před odletem propadám záchvatům paniky, kdy si říkám, že do letadla nevkročím, že je přece krajně nepřirozené důvěřovat stroji, který se nelogicky vznáší nad zemí. Z filmů znám hrdinky, které na vysokých kramflecích v nepomačkaném kostýmku usedají do tryskáče, upijí šampaňského, usmějí se na spolucestujícího a buď ho sbalí, anebo usnou a probudí se za několik hodin svěží jako rosa, aby mohly vychutnávat cizokrajná dobrodružství. Ať dělám, co dělám, nedokážu jen tak pohazovat kabelkou a ležérně klouzat s kabinovým kufříkem. I teď, když jsem se chystala do Paříže a měla jsem fakt drahý kufr a miniaturní kožený batůžek, to nebylo ono.

  Sedadlo v letadle bylo malé, pásy byly krátké, a když jsem si chtěla postavit vodu na stoleček, tak jsem měla dvě možnosti: buď si zvednout prsa a stůl si zarazit do žaludku, anebo si naopak prsa zmáčknout a ze stolu vytvořit jakousi skluzavku, obrovský bryndák, který mi povede od brady až k žebrům. 

  Zvolila jsem první verzi, teplé jídlo jsem tedy přes své vnady neviděla a tápavě jsem nabodávala na vidličku kousky něčeho velmi podezřelého. Turbulence byly naštěstí, navzdory oblačnosti, mírné, takže jsem se jen trošku polila omáčkou, pokecala vanilkovým krémem a opařila kávou.

  A neuplynuly ani dvě hodiny a Paříž byla tady a my v ní! 

  Hotel v Rue de Seine je starý, ale architektonicky vyšperkovaný činžák, ve kterém je využit každý metr.

  Náš pokoj by dvěma čtyřicetikilovým zamilovaným teenagerům určitě stačil. Pro nás byl malý. Tak malý, že když jsem chtěla jít do koupelny, tak jsem musela na svou trasu upozornit předem a můj spolubydlící musel vyjít na chodbu a tam počkat.

  Postele byly úzké a divně vyboulené uprostřed, svažovaly se ke krajům, takže když jsem se prudčeji otočila, skutálela jsem se na koberec. Leželi jsme tři dny na jednom boku, do kterého jsem dostala křeče, a to jen proto, abychom si v noci nefuněli přímo do obličeje.

  Proč jsem si takový hotel objednala?!

  Protože to místo, kde leží, je kouzelné. Žije to tam! Cítíte pulz Paříže, města, které vždy patřilo lehké existenci bytí a umělcům. 

  Champs-Élysées je pořád živá a pořád vede k Vítěznému oblouku, který hrdě lemuje bulvár a skutečně ve mně evokuje důstojnost a svobodu.

  Podél Seiny jsou pořád malé stánky, ve kterých se prodávají staré grafiky, drobné obrázky a podivné umělecko-kýčovité maličkosti, které mají připomínat Paříž.

  Louvre je majestátní ze všech stran a na katedrále Notre Dame se po požáru stále pracuje. 

  Kostel Saint-Germain-des-Prés je konečně opravený.

  V Paříži jsem viděla kvetoucí stromy v Tuilerijských zahradách, spoustu spěchajících studentů, nalíčených holek v teniskách, činžák v Rue de Buci, celý vyzdobený světýlky a papírovými růžemi, a vnukovi jsem koupila lampičku s myší, která drží žárovku a propisku, ve tvaru bagety.

  A pak jsme, krásně na čas, přijeli na letiště Charlese de Gaulla, zastavili jsme se před cedulí s rozsvícenými časy odletů a tam jsem si přečetla, že náš let byl zrušen. Bylo to tam napsáno v několika světových jazycích.

  No nic… za dvě hodiny letělo jiné letadlo a naštěstí tam měli místo. S kufry jsme na letišti absolvovali asi pět kilometrů, po schodech nahoru a dolů, a i když se bojím létat, tak jsem se na palubu letadla vysloveně těšila. Jako do bezpečí, se kterým se dostanu domů – do svého čistého, pohodlného domečku s mou širokou postelí…

  Můj syn, když slyšel mé cestovatelské naříkání, pravil, že létat by měli jen mladí, zdatní lidé, co ovládají osm cizích jazyků. Já si myslím, že občas by měl letět každý. Protože, jak už jsem několikrát říkala, ať je vám bůhvíkolik let, nikdy není pozdě na úlet!

  Vaše Halina  m
  

• Centrum

  
  

  Koupit zde

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• 991736.png
• 991737.png
• 991738.jpg
• 991739.jpg
• 991740.png
• 991741.png
• 991742.png
• 991743.png
• 991752.jpg
• 991763.png
• 991771.png
• 991773.png
• 991793.jpg
• 991831.jpg
• 991910.jpg
• 991911.jpg
• 991912.jpg
• 991913.jpg
• 991914.jpg
• 991915.jpg
• 991916.jpg
• 991917.jpg
• 991918.jpg
• 991919.jpg
• 991920.jpg
• 991921.jpg
• 991927.jpg
• 991928.jpg
• 991929.jpg
• 991930.jpg
• 991931.jpg
• 991932.jpg
• 992609.jpg
• 992617.jpg
• 992618.jpg
• 992619.jpg
• 992620.jpg
• 992621.jpg
• 992622.jpg
• 992623.jpg
• 992624.jpg
• 992625.jpg
• 992626.jpg
• 992627.jpg
• 992629.jpg
• 992630.jpg
• 992631.jpg
• 992632.jpg
• 992633.jpg
• 992634.jpg
• 992635.jpg
• 992636.jpg
• 992637.jpg
• 992638.jpg
• 992639.jpg
• 992640.jpg
• 992641.jpg
• 992642.jpg
• 992643.jpg
• 992644.jpg
• 992645.jpg
• 992646.jpg
• 992647.jpg
• 992648.jpg
• 992649.jpg
• 992650.jpg
• 992651.jpg
• 992652.jpg
• 992653.jpg
• 992654.jpg
• 992655.jpg
• 992656.png
• 992657.jpg
• 992658.jpg
• 992659.jpg
• 992660.jpg