Maximum

i n t i m n í ž i v o t

Dneska ne...

Únava, nemoc, děti, nenálada… Existuje tisíc a jeden důvod, proč člověk právě nemá chuť se pomilovat. Existuje něco jako křivka sexuální apetence mužského a ženského života? A co dělat, když se linie partnerů začnou rozcházet?

Text: Olga Procházková

ned na úvod je třeba si říct, že člověk je tvor sexuální od narození až po stáří. A naši chuť na sex ovlivňují zejména hormony, zdravotní kondice a psychický stav. „Sexuální vrchol je obecně u mužů zaznamenáván ve věku okolo dvaceti let a u žen kolem třicítky,“ říká sexuoložka Laura Janáčková. U mužů je popis dlouhodobé křivky sexuální apetence jednodušší: ke zmírnění libida obvykle dochází zvolna, spolu s postupným snižováním hladiny testosteronu vlivem stárnutí. Ženám se mění chuť na sex během měsíčního cyklu a v době ovulace je charakterizována jako nejvyšší. Během života pak přicházejí období, kdy je ženská apetence naopak většinou nižší, například v době těhotenství, kojení, v období menopauzy a po ní. „Pozitivní výjimku u obou pohlaví tvoří období zamilovanosti, kdy díky vzájemné součinnosti celé řady hormonů dochází k prudkému nárůstu sexuální touhy a zvýšení libida,“ říká sexuoložka.

Když to neladí

„Sexuální potřeba je přirozenou součástí našich životů a její potlačování nám rozhodně neprospívá ani duševně, ani fyzicky. Výzkumy z poslední doby jednoznačně prokazují prospěšnost masturbace například v rámci prevence rakoviny prostaty, jiné doporučují sex dvakrát týdně jako prevenci kardiovaskulárních onemocnění,“ říká Laura Janáčková. Bohužel představa, že člověk potká životního partnera se stejnou a neměnnou sexuální potřebou, jako má on sám, může být naplňována pouze ve fantaziích v době zamilovanosti či v romantických filmech.

Není to ovšem vždy tak, že muži chtějí více sexu než ženy. „To je mylná utkvělá představa. Mnoho mužů má nižší sexuální apetit, intimní život nepožaduje, nechce,“ říká terapeutka Dominika Marková. Muži i ženy tedy můžou trpět sexuální frustrací stejně, rozdíl je ovšem v jejím prožívání. Ženy často současně se sexem ztrácejí pro ně důležitou intimitu, důvěrnost a pocit vztahové sounáležitosti. Mají pocit, že jsou odmítány, začínají o sobě pochybovat, připadají si neatraktivní, myslí si, že dělají v intimním životě nějakou chybu a vnímají sexuální nesoulad jako svoje selhání.

Muži se cítí odmítnuti jinak. Mají často pocit, který by se dal popsat slovy: dělám všechno, starám se o rodinu, nosím peníze, opravuju barák, a ani si nezasouložím.

A jak jsou na tom partneři s menší sexuální apetencí? Ženy mají tendence se partnerovi přizpůsobit, což může být z dlouhodobého hlediska devastující a může to vést až k fyzickému odporu a psychickým blokům.

Muž s nižší sexuální apetencí má pak s živelnou ženou toužící po časté rozkoši pocit: proboha, už zase? Pro obě pohlaví jednoznačně platí, že vycházet někomu vstříc na úkor sebe je špatné. A základním východiskem pro udržení funkčního vztahu je pravidlo, že intimní život páru je dobré přizpůsobit tomu méně aktivnímu.

Komunikace a ideální řešení

Jak z toho ale ven? Ono je sice hezké říct, že je potřeba o všem komunikovat, ale co si budeme nalhávat, ne každému to jde snadno. Některé páry mají problém domluvit se, co budou dělat o víkendu, natož na tom, co budou dělat v posteli. Říct se to ale musí, jinak se nikam nepohnou. „Díky společné komunikaci o intimních věcech můžeme zmapovat očekávání partnera, odhalit problém, zdravotní, psychickou, tělesnou, technickou či jinou příčinu,“ říká Laura Janáčková. Dominika Marková ji doplňuje: „Je třeba si uvědomit, že i jen rozhovor o sexuálním životě je stejně intimní a křehký jako samo sexuální soužití a mělo by se s ním tak zacházet. Stydlivý partner například může říct: uděláme si večer chvíli na povídání, já ale o tom můžu mluvit, jen když se na mě nedíváš, stydím se. Nebo: nejdřív ti napíšu dopis a pak si řekneme víc.“ Vytvořit tedy podmínky, vhodnou atmosféru a pocit bezpečí pro takový rozhovor je velmi důležité. V rozhovoru je pak třeba být citlivý, ale upřímný, nesrovnávat se, zahodit předsudky.

Pokud se pak partneři dohodnou na řešení v podobě nekoitálních praktik, nemělo by to ze strany pasivnějšího partnera probíhat v nějakém přehlíživém módu. Naopak. Měli bychom partnerovi dát plně najevo, že ho milujeme, že je pro nás důležitý a jeho potřeby také, být tam v dané chvíli plně pro něj a vnímat ho. Mít potěšení z toho, že můžu učinit potěšení druhému. Takový je ideální stav.

Co se týká komunikace mimo „postel“, žena může muži dávat i jinak najevo, že si uvědomuje, co všechno pro rodinu dělá, a že to všechno vidí, stejně muž může dávat ženě najevo, že mu připadá krásná a žádoucí, a dopřát jí pocit intimity i bez sexu.

Co dál? Odborník

Pokud výše nastíněné řešení z nějakého důvodu nefunguje, nemusejí hned oba běžet do sexuologické poradny, i když by se to asi hodilo. „V tomto případě platí, že není ostuda vyhledat odborníka, který navrhne cílené a často i nejrychlejší řešení situace,“ říká Janáčková. Už to, že se oba do poradny vydají, je signálem, že jejich komunikace a vůle řešit problémy je na vysoké

úrovni.

„Terapii může zkusit i jen jeden z páru, protože intimní život je důležitou součástí vztahu jako komplexní záležitosti,“ doplňuje Dominika Marková. Může se ukázat, že problémy jsou ještě jiné a jinde, a jejich řešení uvolní i sexuální život.

Stále se ještě pohybujeme na poli ideálních a bezpečných řešení. Tím je například také individuální masturbace. Diskutabilní už ale může být sledování porna při masturbaci. Dosavadní výzkumy ukazují, že pokud se na porno sami díváme občas a bez výčitek, nemělo by to nijak zvlášť ohrozit ani náš vztah, ani naše sebehodnocení. Zda to partnerovi sdělovat, je na uváženou, záleží na tom, jak by danou informaci přijal a zda máme potřebu a vidíme smysl v tom, dělit se s ním o takovou informaci. „Porno je samozřejmě velmi rizikové u dětí a nezralých jedinců. Dospělí zralí muži a ženy, kteří vědí, že pornofilm má k realitě stejně blízko jako princ na bílém koni nebo Stepfordské paničky, by měli k pornu přistupovat asi tak, že může být dobrý sluha, ale špatný pán,“ říká Dominika Marková. Mnozí lidé ale vidí ještě jiné řešení, které je v mnoha ohledech zdaleka nejrizikovější – nevěru (a neřešme už, jestli v podobě milenky, nebo placené společnice).

Nevěra

„V dnešní době má člověk stejnou možnost k nevěře, jako tomu bylo kdykoliv v historii. To, co se v různých dobách liší, je její morální a společenská přijatelnost. Společnost dnes v této souvislosti nezasahuje, nehodnotí a tiše toleruje rozhodnutí každého člověka, který by však měl nést osobní odpovědnost za svou volbu. Ta spočívá přinejmenším v přijetí faktu ohrožení trvalého vztahu, případného rizika pohlavně přenosných nemocí, rizika nenávratných investic času i zdrojů a tak dále. Nevěra je obecně daleko rizikovějším ‚sportem‘ pro ženy než muže,“ říká Laura Janáčková.

Existují samozřejmě životní fáze, kdy se nechováme rozumně nebo jsme naopak nuceni leccos skousnout. Nic to ale nemění na faktu, že máme stále plnou zodpovědnost za to, jak žijeme a s kým jsme se rozhodli žít. Zároveň máme plně ve své moci to změnit. Nebo to naopak přijmout, zvládnout a překonat i těžké období, protože nám to tak prostě dává smysl. I za cenu toho, že naše milostné aktivity s partnerem nebudou tak časté a žhavé, jak bychom si třeba představovali. m

Foto: Adobe Stock

Co bezprostředně ovlivňuje naši chuť na sex

Zdravotní stav, kondice, schopnost dosáhnout orgasmu, psychický stav, aktuální nálada a rozpoložení, ale též předsudky, sexuální výchova, náboženství, vyšší hodnoty, morálka a další faktory, jako stres, únava, vyčerpanost, nemoc, některé léky, alkohol a návykové látky, místo, čas.

w w w . d r m a x . c z