1/2021

Veronika Žilková:"Každý den kráčím za štěstím". Před rokem se vrátila z Izraele, kde je její manžel velvyslancem, do Česka. Na chvíli, aby tu natáčela seriál Hvězdy nad hlavou. Ale kvůli pandemii a péči o svou maminku už tu zůstala...

• Titulka

  
  

  zdraví/péče/poradenství

  jaro 2021
  

  „Každý den kráčím za štěstím,“ říká VERONIKA ŽILKOVÁ

• Centrum

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Výroční číslo

  editorial

  e d i t o r i a l

  Výroční číslo

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  Friedrich Nietzsche řekl, že manželství je to údobí života, po které je žena šťastná a muž ženatý. Tenhle citát se s oblibou uvádí tam, kde se připomíná výročí nějakého manželského svazku a kde to snese trochu sarkasmu. My za sebou také máme jedno výročí – už rok tu žijeme s pandemií a zdá se, že zatímco viry jsou šťastné, protože našly své hostitele, my… No, my prostě žijeme s tou pandemií.  

  A kromě toho, že žijeme s pandemií, se taky snažíme, jak jen to jde, žít jako dřív, čemuž se staví do cesty spousta omezení, která je potřeba respektovat, a tak se náš běžný život odehrává v takových škvírách mezi tím, co nám ty mantinely povolí. Ale papír se pořád vyrábí, tiskárny pořád jedou a lidé pořád přemýšlejí a píšou, a tak se k vám dostává první letošní Maximum, kde si snad vyberete to své, a naše redakce si jen bude přát, aby toho bylo co nejvíc.

  Jsem z generace dnešních padesátníků, a tak zkrátka nutně musím upozornit na rozhovor s ex-Beatlem Paulem McCartneym. Své vrstevníky bych rád v té souvislosti „varoval“, že je to čtení jen pro silné povahy, protože obsahuje i informaci, před kolika lety se to vlastně legendární „Brouci“ rozpadli. Nečtěte to, pokud za sebou máte těžký den! Anebo vlastně ne – naopak si to přečtěte, protože z toho interview jde velice dobře načerpat sílu. „Obecně věřím, že svět je dobrý, jen my lidi ho kazíme,“ říká sice sir Paul a je to taková ta tradiční anglosaská zkratka, která s trochou nadsázky míří do černého, nejde ale o nijak pochmurný rozhovor, vždyť jedním dechem dodává: „Jako optimista jsem se narodil a jako optimista i umřu.“ Někdo má předsevzetí novoroční, někdo celoživotní a tohle určitě není špatné.

  Naše „cover girl“ Veronika Žilková miluje postavy, které jsou jiné než Žilková, ale v našem magazínu za Žilkovou je. A to je dobře. A vyplatí se rozhovor s touhle obdivuhodnou dámou dočíst až do konce, protože tam se dozvíte, že „štěstí je cesta za štěstím“. Říká se, že cesta může být cíl, a tady to platí beze zbytku.

  My už kráčíme k jaru, k druhému podivnému jaru ve dvou letech za sebou. A nemusíme z toho mít úplně komfortní pocit. Ale kráčíme k němu ze zimy, která po rocích byla jaksepatří krásně bílá a očistně mrazivá i ve městech. Loni v létě nám na zahradě ani na chviličku nezežloutla tráva. I to byl ten uplynulý rok (a první týdny letoška). A dny se prodlužujou. A slunce začíná už doopravdy hřát. A zanedlouho ráno na chvilku strneme, protože něco bude jinak. A za chvilinku nám dojde, že to je tím, že už zase slyšíme ptáky, ty velké Zvěstovatele.

  Je proč mít radost. I dneska. Jen je potřeba to vidět a slyšet. A nabít se tím, aby zbylo dost energie na rvačku s tím ostatním.

  Krásné jaro

  Michal Petrov, šéfredaktor Maxima

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; odborná redakce: MUDr. Marie Vaněčková; náměty, dotazy, připomínky: redakcemaximum@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, tel.: 603 772 344; zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: Jaro 2021, vychází v březnu 2021, čtvrtletník; datum uzávěrky: 20. 2. 2021; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Foto: Lenka Hatašová, ilustrace na titulní straně Miro Budiš

• Křivda jako upozornění i zátěž

  vztahy

  v z t a h y

  Křivda jako upozornění i zátěž

  Je přirozenou součástí většiny životů, ten pocit zná téměř každý, ale záleží na nás, jak se k ní postavíme. Upozorňuje nás na to, co bylo v minulosti zraňující a co může pořád bolet. Křivda je tu s námi, ať chceme, nebo ne.

  Text: Anna Nosková

  S

  amozřejmě tušíme, že pocit ukřivděnosti nám nic nepřináší, možná se dokonce kvůli němu cítíme trapně. Ale když ona ta emoce je tak palčivá! A nutí nás chodit v bludném kruhu výčitek i sebetrýznění. Znovu a znovu se v myšlenkách vracíme k tomu, kdo nám ublížil. Postupně tento neviditelný soupeř plní naši mysl, odvádí pozornost od přítomnosti a nárokuje si stále víc naší mentální energie.

  „Křivda nás upozorňuje na to, že ve svém nitru neseme určitou formu zátěže. Prvním krokem může být vynesení oné zraňující situace na světlo – cokoliv, co nás tíží a o čem nemluvíme, má větší či menší destruktivní potenciál. Proto už samotné pojmenování situace, která nám křivdu způsobila, může být velmi úlevné,“ říká psychoterapeutka Zuzana Karnoubová.

  Toto téma prý u klientů často rezonuje, a to i během pandemie. Sice nemáme tolik možností sociálního kontaktu, a tedy ani tolik příležitostí vidět se s širší rodinou a přáteli, ale na to, abychom se pohádali, nám bohatě stačí i sociální sítě. Hodnotíme ostatní za jejich komentáře, sdílené články i fotky, ale netušíme, jak vlastně vypadá celý příběh. V takové konstelaci je snadné odsoudit, přerušit komunikaci, a tím pádem způsobit dotyčnému křivdu. 

  Jestliže se vám stane křivda, můžete se pokusit podívat na celou věc z nadhledu a posoudit situaci z výšky. Bude to, v čem vám okolí ublížilo, relevantní ještě za pět let? Zažít nespravedlnost, to k životu patří. Pokud ji vnímáme příliš bolestně a dovolíme jí, aby opanovala naše nitro, bude se jako nestrávené jídlo vracet v momentech, které nám budou dávné zranění připomínat.

  „Můžeme se snažit uvědomit si, co s nespravedlností, která nás trápí, můžeme udělat. Je možné si s dotyčným vyjasnit, o co šlo, anebo musíme nakonec přijmout, že takhle nám prostě padly karty,“ navrhuje Zuzana Karnoubová.

  KDO JE OBĚŤ?

  Rádi na sebe v situacích, kdy nám bylo nespravedlivě ublíženo, také nahlížíme jako na oběti. To my jsme ti nevinní, které někdo zranil. Když ale poodstoupíme, musíme si přiznat, že také my jsme na své cestě životem určitě někomu křivdili. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.

  Pokud nechcete vyrazit rovnou probrat situaci s psychoterapeutem, zkuste se uklidit do ústraní, vypravit se na procházku bez telefonu a jen nechat proudit hlavou myšlenky, které se křivdy týkají. Nemusí se přitom jednat o okamžiky, kdy šlo o něco životně důležitého. Vždyť drobné křivdy pociťujeme denně: kolega nám jízlivě okomentoval sdílený článek, prodavačka v obchodě odsekla, partner se choval přehlíživě.

  Křivdu téměř vždy doprovází pocit vyloučení. Představte si sami sebe během dospívání: víte, že spolužáci chystají večírek, ale jste jediní, koho nepozvali. Jak vám je? Budete si připadat jako trosečník, který je osamělý, neviditelný, exkomunikovaný. Další nejčastější situací, kde křivda vystrkuje růžky, je hrubost druhých. V Čechách není problém se s ní setkat na denní bázi: už výše jsme zmiňovali protivnou prodavačku. Do tohoto výčtu ale patří i všichni ti, kdo vás drze předběhnou ve frontě, strkají se v autobusu, nepoděkují za mimořádnou práci přesčas… 

  Nikomu není příjemné, když se k němu okolí chová s přehlížením, či dokonce neotesaně. Ale pokud ve vás takové podněty z vnějšku vyvolávají déle trvající podráždění, zlost či smutek, můžete jim poděkovat. Dostalo se vám důležité zprávy o vlastním nitru, že některá stará zranění, velmi pravděpodobně dětská, nemáte dobře zahojená.

  Zažíváme pak fantazie, ve kterých se našim trýznitelům mstíme, ale pokud tyto představy doopravdy realizujeme, pak se pohybujeme na nezralé úrovni, která nám za cenu krátkodobého momentálního uspokojení přinese hlavně jen další škody. 

  Alternativou ale není nechat si všecko líbit, protože jednoho dne váš pohár plný hořkosti přeteče. V praxi jsou to všechna ta manželství, která se rozpadají „zničehonic“, nebo přátelství, kdy jeden odmítá druhému už jen odpovědět na pozdrav, aniž by protistrana tušila, co se to vlastně děje.

  Zjistili jste, že máte dávná zranění, ukřivděně se cítíte klidně i týden potom, co se na vás soused křivě podívá, ale zároveň už s tím chcete něco udělat? Začněte s přiznáním si, že vás křivda bolí. Až dostatečně procítíte, jak onen ostrý pocit prochází fyzickým tělem, výrazně se vám uleví.

  Pak zkuste změnit perspektivu a podívat se na záležitost očima toho, kdo vám křivdu způsobil. Opravdu vám chtěl přičinit bolest, nebo je to spíš dílo náhody, neopatrnosti nebo nedorozumění? Jakmile vám hlavou začnou myšlenky stoupat v ublíženecké spirále, dočkáte se jen mentální kocoviny.

  Cítíte, že vás emoce ovládají natolik, že vybuchnete? Zkuste udělat krok zpátky, hluboce se nadechnout nosem, vydechnout ústy a několikrát to zopakovat. Pak si představte, jak budou vypadat následky takové exploze. Pokud budete pravidelně opakovat podobná dechová cvičení a praktikovat mindfulness alias všímavost, palčivá bolest z křivdy a hněv s ní spojený ustoupí. Zásadní je také pochopit, že pokud k sobě skutečně chováte hlubokou sebeúctu, okolí vás svou nespravedlností může zasáhnout jen málo.

  Ponechte si také určitý „manévrovací prostor“, celá řada hlubokých křivd původně vznikla jako nedorozumění, ze kterého pak vyvstal zbytečný konflikt. Příkladem může být averze k sousedovi, který vás nepozdravil. Kromě toho, že vás napadne, že se jedná určitě o hulváta, kterému vy bůhvíproč nestojíte ani za pozdrav, zvažte také možnost, že si vás jednoduše nevšiml, protože byl zabraný do svých vlastních problémů. To, že jsme o něčem přesvědčeni (například o tom, že nezdravící soused je určitě nezdvořák), stále jde jen o náš názor, ne o fakt. 

  Najdeme celou řadu filozofů, kteří tvrdí, že hněv je naším nepřítelem. Vnitřní agrese, kterou během křivdy cítíme, se – pokud ji nezkrotíme – obrátí jen proti nám samým. Cestou ven je postupné přijetí situace. „Svým klientům se snažím vysvětlit, že přijetí reality neznamená rezignaci,“ popisuje psychoterapeutka Karnoubová. Dodává také, že mnohdy neneseme žádnou zodpovědnost za to, co se nám přihodilo, ale podstatné je hlavně stanovisko, které zaujmeme.

  Aby Zuzana Karnoubová svým pacientům v tomto ohledu pomohla, pracuje s nimi na symbolickém vyjádření křivdy pomocí obrazů a předmětů. Můžete to vyzkoušet i sami: namalovat obraz (či jen obrázek), vytvořit koláž. Prostřednictvím tvorby se dlouho potlačované emoce uvolní, vám se uleví a můžete dál v klidu pokračovat na své cestě. Aniž byste se na někoho zlobili nebo se litovali. m

  Foto: Adobe Stock

• Foresto

  
  

  Koupit zde

  
  

  Chci hrát

  I n z e r c e

• Ekopsychologie – medvědi na suchu a lidi ve strachu?

  moderní svět

  m o d e r n í   s v ě t

  Ekopsychologie – medvědi na suchu a lidi ve strachu?

  Jak je vám po těle, když se mluví o suchu, ledních medvědech bez ledu a umírajících želvách s brčkem v žaludku? Možná o tom nechcete ani vědět – a je to kupodivu úplně normální reakce. Jak vnímáme přírodu a její ochranu, zkoumá Renata Svobodová, odbornice na ekopsychologii a psychologii změny klimatu.

  Text: olga procházková

  Č

  ím se ekopsychologie zabývá?

  Zjednodušeně řečeno vztahy mezi člověkem, přírodou a životním prostředím. Ekopsychologie například zkoumá, jak na nás působí okolní prostředí, třeba hluk nebo zeleň, a co nám dává pobyt v přírodě. Zabývá se tím, proč někteří lidé chrání přírodu a jiní ne. A co si vůbec pod pojmem ochrany přírody představují nebo jak vnímají různé environmentální problémy. 

  A cílem je zjistit, jak to lidé s přírodou mají, a moci je tak směřovat k environmentální zodpovědnosti?

  To možná v druhém kroku. Základem je vůbec zkoumat ty vztahy a snažit se je popsat. Vést reklamní a osvětové kampaně není součástí typické vědecké práce. Výzkumy je ale určitě můžou pomoct smysluplně nasměrovat.

  Co se Vám na ekopsychologii líbí?

  Nejzajímavější mi připadá, že řešíme problematiku na úrovni jednotlivce, jedince a jeho prožívání. Samozřejmě můžeme i zobecňovat, ale jdeme ke kořenu věci: jak sám člověk prožívá svůj vztah k přírodě. Sledujeme jeho emoce, postoje, chování, rozhodování.

  Vaše hlavní odborné téma je změna klimatu. Existuje něco jako typický postoj českého člověka ke změně klimatu? 

  Toto téma se velmi dynamicky vyvíjí. V roce 2015, kdy jsem se mu začala věnovat, se veřejnost o klimatickou změnu moc nezajímala. Dnes ji většina lidí považuje za hrozbu, což je zásadní posun. Ve velkém průzkumu v zemích EU se zjistilo, že od roku 2017 do roku 2019 se výrazně zvýšil počet Čechů, kteří vnímají klimatickou změnu jako velmi závažný problém – poskočil o 14 procentních bodů. V roce 2019 to tedy bylo 71 procent české veřejnosti a k tomu ji dalších 20 procent považovalo za „spíše závažnou“. A typicky český postoj? Změnu klimatu považujeme za hrozbu a chceme, aby ji stát aktivně řešil. Zodpovědnost za ochranu klimatu přitom přisuzujeme vládě, EU, mezinárodním organizacím nebo velkým firmám. Roli jednotlivce vnímáme spíše skepticky – převažuje názor, že člověk sám nic nezmůže.

  Takže jsme informováni, uvědomujeme si vážnost situace, ale sami moc nevíme, co dělat. Není to vlastně legitimní postoj? Neměli by tohle opravdu řešit vlády a korporace?

  Samozřejmě ano. Ale jedno bez druhého nemůže existovat. Politici a firmy reagují na veřejné mínění. Proto je dobré, aby lidé měli povědomí o změnách klimatu, toužili ji zpomalit a dávali to politikům najevo.

  A co skutečně můžeme dělat sami? Odhaduji, že i kdyby se snažil každý občan Evropské unie, pokud nebude nic v ochraně klimatu dělat Čína, Indie, USA a další velké země, je naše úsilí skoro směšné.

  Je sice pravda, že je potřeba mezinárodní spolupráce, protože klimatická změna je globální problém. Na druhou stranu, Česká republika je na prvních příčkách zemí s největšími emisemi na obyvatele v EU. Takže i naše snížení emisí má smysl. Jednotlivec k tomu může přispět třeba tím, že bude apelovat na politiky, aby co nejdříve ukončili těžbu uhlí a zároveň podpořili lidi, na které tato změna nejvíce dopadne. Za politiky přitom nemusíme chodit osobně, můžeme podporovat organizace, které se tím zabývají. A pak je tu celá paleta aktivit s velkou uhlíkovou stopou, které můžeme sami změnit – například nelétat zbytečně letadlem, jezdit míň autem, nekupovat věci z druhého konce světa nebo jíst méně masa.

  Je pro lidi těžké rozhodnout se k nějakému jasnému kroku, který by snížil jejich uhlíkovou stopu?

  Ano. Je taky těžké vůbec uznat, že je klimatická změna hrozbou. Na psychické úrovni nám v tom brání minimálně tři bariéry. Za prvé: je to těžko srozumitelný problém. Kdybychom změnu klimatu porovnali s jiným velmi závažným problémem, například terorismem, tak u teroristického útoku bývá zcela jasné, kdo je viník a kdo oběť. Věnujeme mu zaslouženou pozornost. Zato změna klimatu je proti tomu abstraktní, lidé si ji neumí představit a propojit s jejími dopady. Za druhé: viníky jsme i my sami, každý z nás, to není úplně komfortní pocit. A za třetí: chceme-li snížit svou uhlíkovou stopu a zmírnit tak změny klimatu, obvykle musíme sáhnout na věci, které máme rádi, nebo ubrat ze svého pohodlí. Například vzdát se cesty letadlem na dovolenou, míň spotřebovávat, míň jezdit autem.

  Já se většinou chovám ekologicky, jen když se mi to hodí. Po Praze jezdím MHD, protože se bojím, že nikde nezaparkuju. Letadlem cestuju jen jednou ročně, protože na dvě dovolené nemáme peníze. Třídím odpad. Snažím se nepropadat konzumu. Co mám dělat jiného?

  Můžete omezit spotřebu masa, protože chov zvířat na maso vytváří opravdu velkou uhlíkovou stopu. Jet na výlet po Česku vlakem, a ne autem. Zateplit si dům a ušetřit energii. A na většině těchto aktivit se dají najít pozitiva: částečné nahrazení masa v jídelníčku ušetří peníze a prospěje vašemu zdraví. Zateplený dům omezí výdaje za energie. Když se ve vašem okolí modernizuje nebo zavře podnik znečišťující ovzduší, budete mít méně nemocí dýchacích cest. Můžete si najít jednu věc, která má opravdu dopad na produkci emisí, a na tu se zaměřit – nemusíte se snažit ve všech oblastech.

  Jak to řešíte vy?

  Když jsem se před pár lety odstěhovala od rodičů, cítila jsem velkou svobodu v tom, co si budu kupovat a jak budu žít s ohledem na životní prostředí. Maso jsem jedla jen na návštěvách, s manželem jsme využívali sdílená auta nebo jezdili vlakem. Před rokem se nám narodil syn a auto jsme koupili před měsícem. Je to pohodlnější, i když s ním jezdíme jen jako dřív, když jsme auta sdíleli. Začala jsem synovi vařit maso, protože je to zdravé pro jeho vývoj. Ale používám třeba látkové pleny. Snažím se vždycky najít řešení a cestu, která mi dává v danou chvíli smysl. V každé životní etapě se dá dělat něco jiného, ale něco dělat se dá vždycky.

  Měla jste někdy pocit, že se lidstvo řítí do záhuby, že nepřežijeme devastaci planety?

  To jsem takto explicitně nikdy neřekla, ale obavy z budoucnosti mám. Ale věřím, že žijeme v době, kdy toho právě teď můžeme hodně změnit a ty nejčernější scénáře zvrátit. 

  Myslíte, že nás zachrání technologie? Například umělá inteligence zefektivní výrobu a minimalizuje náklady na výrobu, energii i odpady. Třeba vymyslíme auto na vodu.  

  Technologie nám určitě hodně pomůžou, ale nemůžeme spoléhat jen na ně. Vlády musejí učinit jednoznačné a zásadní politické kroky ke snížení obsahu skleníkových plynů v atmosféře a nečekat na nějaké nové technologie, které nás spasí. Spousta potřebných technologií, například na výrobu energie z obnovitelných zdrojů, je už dostupná.

  Co říkáte na auta na elektropohon? Mně se zdá, že ekologická stopa zanechaná jejich výrobou i likvidací je hodně veliká. Například na výrobu baterií je potřeba masivně těžit vzácné kovy. Auta musíme napájet elektřinou. Ale z čeho? Z atomu, nebo z uhelných elektráren? Nejsou elektromobily velký ekologický omyl, stejně jako například biopaliva první generace?

  Existují výzkumy na to, kolik emisí vyžaduje výroba a provoz elektromobilu. A vycházejí v tomto ohledu stále o něco lépe než běžné automobily. Samozřejmě čím je větší podíl obnovitelných zdrojů v elektřině, kterou je dobíjíme, tím lépe. I když nejsou „dokonale ekologické“, je třeba vyvíjet elektromobily teď, protože se předpokládá, že Evropa půjde cestou uhlíkové neutrality a v budoucnu budeme mít čistší energii. Nemá cenu čekat. Je to jen část procesu, postupně se budeme zbavovat uhlí a mít více elektromobilů. Navíc už teď mají své výhody, například snižují hluk nebo znečištění ve městech.

  Máte strach o budoucnost, o to, jak bude žít váš syn?

  Už teď je jisté, že naše děti budou žít v jiném světě, než je ten současný. Máme propočty, jak asi bude vypadat svět i Česká republika v roce 2050, a bude to velký rozdíl: mnohá místa budou neobyvatelná, bude panovat větší sucho a častější vlny veder. Byla bych samozřejmě ráda, kdyby to všechno dopadlo jinak, ale pochybuji o tom. Snažím se ale sama něco dělat. Až se mě syn zeptá „A co vy, moji rodiče, jste udělali pro ochranu klimatu?“, budu mu mít co říct.

  Já vůbec nechci vědět, jak bude svět jiný ani jak bude u nás jinak. Nečtu články o devastaci ekosystémů, nedívám se na dokumenty poukazující na ně. Dělá se mi z toho špatně. Je to normální? 

  Ano. A stejně normální by bylo, kdybyste říkala, že klimatická změna neexistuje, nebo ji zlehčovala. Je to přirozená obranná reakce na závažný problém. Myšlenková zkratka, která nám uleví. Pro naši mysl je rozhodně pohodlnější říkat, že něco nechci číst nebo vědět nebo že to neexistuje. Nemusí pak řešit, jak tomu problému čelit. Tohle přesně v ekopsychologii studujeme. Nebo se můžete tak snažit zachránit planetu, až psychicky vyhoříte, i to známe.

  Pak jste určitě slyšela i o takzvaném environmentálním smutku nebo environmentální úzkosti. Jsou to nepříjemné duševní stavy, plynoucí z bezmoci napravit nebo oddálit ekologickou devastaci planety, strach z budoucnosti, zejména strach o životy dětí. Co s tím dělat, pokud to někdo takto prožívá?

  Vůbec nejdůležitější je přiznat si, že environmentální smutek či úzkost existují, jsou to reálné pocity. Pokud někdo trpí psychickými problémy z práce nebo nešťastného manželství, okolí pro něj má obvykle pochopení. Ale s environmentální úzkostí je spousta lidí sama, protože kamarádi i rodina jejich problémy zlehčují. Prvním krokem je tedy pochopit, že jde o legitimní reakci. Řeší se jako jiné úzkosti psychoterapií. V Česku dokonce existuje pár specialistů na environmentální úzkost, například terapeutka Zdeňka Voštová. m

  Je to věda...

  • V zahraničí, kde má ekologická problematika delší tradici, se vyčlenily tři hlavní obory, které spojují ekologii a psychologii: environmentální psychologie, ekopsychologie a psychologie ochrany životního prostředí. V České republice se všechny začleňují do jednoho okruhu: ekopsychologie.

  • Jedním z nejzávažnějších problémů, jemuž se vědci zabývající se ochranou a výzkumem životního prostředí věnují, je klimatická změna. Způsobuje ji vysoký obsah skleníkových plynů v atmosféře. Ty se do atmosféry dostávají zejména spalováním fosilních paliv, tedy činností různých druhů průmyslu, výrobou elektřiny a dopravou. Tím pádem jakýkoliv výrobek zanechává nějakou spočitatelnou stopu CO2. Mimo jiné tedy, čím více výrobků spotřebováváme, tím větší je naše tzv. uhlíková stopa. Na to je navázaná další problematika, například odpady, včetně plastů v oceánech, a tak dále. Klimatická změna způsobuje v České republice sucha, záplavy a jinde ve světě i další, závažnější katastrofy.

  Renata Svobodová

  
  

  • Působí jako doktorandka na Katedře environmentálních studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

  • Věnuje se psychologickým aspektům klimatické změny, komunikace změny klimatu a environmentálním postojům a chování české veřejnosti.

  • Je spoluautorkou publikace Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí: Reprezentativní studie veřejného mínění. Brno: Masarykova univerzita, 2018.

  • Je redaktorkou společensko-ekologického časopisu Sedmá generace.

  Foto: Adobe Stock, archiv Renaty Svobodové

• Design na kolech

  z historie

  z   h i s t o r i e

  design na kolech*

  Ty tam jsou doby, kdy každý nový automobil představoval průlom, nejen co se „motorových“ kvalit týče, ale především designu. Zatímco dnes má člověk občas pocit, že od sebe jednotlivé automobilky opisují a zjednodušují design, aby auta byla co nejdostupnější, naši předkové se snažili i v rámci lidových vozidel vytvořit automobil, jenž by byl něčím unikátní. A my vám představujeme deset „kousků“, které se zapsaly do historie.

  Text: Martin Müller

  FORD MODEL T

  „Postavím auto pro masy,“ prohlásil Henry Ford a 27. září 1908 sjel z výrobní linky model T, všeobecně pokládaný za první dostupný vůz, který „postavil Ameriku na kola“. Lidově se mu říkalo „plechová Líza“ (Tin Lizzie) nebo „kraksna“ (Flivver). Téčko mělo vpředu montovaný řadový čtyřválec o objemu 2,9 litru a výkonu 15 kW (20 koní) s maximální rychlostí 64–72 km/h. Motor mohl spalovat benzín a ethanol. Spotřeboval cca 11,1–18,7 litru na 100 km. Startoval se pomocí kliky. Palivová nádrž byla umístěna pod předními sedadly. A protože benzín tekl do nádrže samospádem, nemohl model T jezdit do prudkých kopců, pokud bylo v nádrži málo paliva. Řešením bylo do kopců couvat. V roce 1917 vznikl i nákladní podvozek Ford model TT. Díky čemuž vznikly i autobusy, cisterny, nákladní vozy, hasičské vozy a spoustu dalších.

  Model T začínal s cenou 850 amerických dolarů. Srovnatelné vozy tehdy stály dva až tři tisíce dolarů. Zaměstnanec montážní linky si mohl svůj model T dovolit za čtyřměsíční plat. Ford věřil, že model T má vše, co člověk od automobilu potřebuje. Nicméně ostatní automobilky stále zvyšovaly komfort a zlepšovaly design a nakonec i s cenou se přiblížily k modelu T. Výroba byla zastavena 31. května 1927 s 15 007 033 vyrobenými kusy. V té době mělo devět z deseti vozů po celém světě značku Ford. Tento rekord nebyl překonán následujících 45 let. V roce 1999 byl Ford model T vyhlášen automobilem století.

  Volkswagen Typ 1

  V roce 1931 dostala konstrukční kancelář Ferdinand Porsche zakázku od výrobce motocyklů Zündpapp na vývoj tzv. auta pro každého (Auto Für Jedermann) jako reakci na úspěšný lidový Ford model T. Tehdy vznikly tři prototypy vozu Porsche Typ 12, ale se sériovou výrobou se nakonec nezačalo. Historie se začala psát, když v roce 1933 „objednal“ samotný Adolf Hitler konstrukci tzv. lidového vozu (der Volkswagen). Zadání znělo jednoduše: vůz by měl přepravit dva dospělé a tři děti, dosáhnout maximální rychlosti 100 km/h se spotřebou méně než sedm litrů benzínu na 100 km a stát pod tisíc říšských marek. A tak vznikl prototyp Porsche 60. Hitler s ním byl spokojen, a tak v roce 1938 sjely z linky první vzorové vozy. Dodávky vozů měly začít koncem roku 1939. Druhá světová válka však zabránila v dodávce objednaných a již zaplacených „brouků“. Nikdo z více než 330 tisíc střadatelů svoje auto nezískal. Továrna začala vozy vyrábět pouze pro vojenské účely. Vozidla byla totiž díky své jednoduché konstrukci velmi odolná. Například vzduchem chlazený motor se osvědčil na východní frontě ve vysokých teplotách.

  Po druhé světové válce byl závod ve Wolsfburgu opět otevřen pro výrobu předválečného modelu. Prvních 20 tisíc vozů směřovalo pro britskou armádní správu v okupovaném Německu. Zájem projevily i USA, které chtěly menší vozy do rodin.

  Vůz designéra Erwina Komendy a konstruktéra Ferdinanda Porscheho se vyráběl ve 12 zemích v letech 1938–2003 a vyrobilo se ho 21 529 464 kusů. Jedná se tak o nejdéle vyráběný vůz se stejným designem této značky. V roce 1998 začala automobilka souběžně vyrábět New Beetle. Výroba trvala do roku 2010. Poslední původní brouk byl vyroben v roce 2003 v továrně Puebla v Mexiku. 

  The Rise And Fall Of The Volkswagen Beetle (ENG)

  

  Citroën 2CV
  

  A touha po vlastním lidovém vozítku neminula ani Francii. Je přitom zajímavé, jak se v jednotlivých zemích lišilo zadání. To, které totiž dostali designéři André Lefèbvre, Flaminio Bertoni, Walter Becchia a Marcel Chinon, znělo podle jejich vzpomínek takto: „Auto musí převézt čtyři venkovany v dřevácích a slamáku a pytel brambor přes zorané pole rychlostí 60 km/h, aniž by se rozbilo jediné vejce.“ A tak se zrodila slavná „kachna“, která si svou přezdívku vysloužila kvůli měkkému odpružení, díky němuž se nakláněla ze strany na stranu.

  Sériová verze se poprvé představila na autosalonu v Paříži 7. října 1948. Ale i přes kritiku motoristických novinářů („Prodávají to i s otvírákem na plechovky?“) byl o levnou kachnu obrovský zájem. Továrna nestíhala vyrábět a na objednaný vůz se čekalo až dva roky! Tehdy byly ojeté kachny dokonce dražší než nové, protože se lidem prostě nechtělo čekat. O tom, že se jednalo o opravdu levný vůz, svědčila plátěná střecha, která se dala úplně srolovat, pouze jedno zadní světlo, hladina benzínu se zjišťovala pomocí měřicí tyčinky, stěrače byly spřažené s rychloměrem, takže rychlost stírání závisela na aktuální rychlosti. Kachna se také vyráběla zpočátku pouze v jedné barvě, a to v šedé. Výroba tohoto vozu skončila v roce 1990. Dohromady sjelo z linky více než pět milionů kusů.

  History of CITROEN 2CV (ENG)

  

  Fiat 500

  A když už Francie, tak to by bylo, aby si k lidovým vozítkům neřekla své také Itálie. A tak přišlo na Fiat 500 designéra Danteho Giacosy. Vyráběl se mezi lety 1957–1975 a díky svým moderním zakulaceným tvarům, malým rozměrům a nízkou cenou se stal s více než 3 500 000 prodanými kusy jedním z nejúspěšnějších automobilů pro masy.

  Fiat s koncepcí „vše vzadu“ dokázal uhánět rychlostí 85 km/h při spotřebě necelých 5,5 litru na 100 km. A s délkou necelé tři metry se skvěle hodil do městského provozu. Do italského slunečného počasí se skvěle hodila i stahovací plátěná střecha. V roce 1960 byl představen model 500D. Zvýšil se objem motoru a výkon stoupl na 18 koní a vůz si dokonce vysloužil plechovou střechu. Poslední verzí byla „pětistovka“ s označením R. Měla nový motor z modelu 126 o výkonu 23 koní a s maximální rychlostí 95 km/h. A právě 126, souběžně prodávaná s 500, zapříčinila klesající prodeje a nakonec i zastavení výroby.

  Fiat nicméně i dále pokračoval ve výrobě obdobně konstruovaných modelů. Malé, milé, levné. Není divu, že si pětistovka stále získává srdce milovníků aut a mezi výstavami veteránů patří mezi nejobletovanější.

  MINI

  Milovníci seriálu Koruna si možná pamatují, že po tzv. suezské krizi v roce 1956 trpěla Velká Británie nedostatkem pohonných hmot. To vedlo Brity k tomu, že si hromadně pořizovali buď brouky, nebo pětistovky. A právě tehdy se šéf British Motor Corporation Leonard Lord rozhodl, že i Británie by měla mít malé a dostupné vozidlo. A tak designér sir Alec Issigonis stvořil slavné Mini, které se začalo vyrábět roku 1959.

  Navzdory většině ostatních aut té doby přišlo Mini s koncepcí „vše vepředu“ a umístěním motoru napříč vozidlem, což umožnilo větší místo pro posádku se zachováním malých vnějších rozměrů. Vůz měl čtyřstupňovou manuální převodovku, později i pětistupňovou a automatickou. Kvůli úspoře místa se muselo vymyslet i nové odpružení. Místo klasických tlumičů se použily speciální gumové kužely. Mini dostalo i desetipalcová kola, což v tu dobu nebylo obvyklé, takže firma Dunlop vyvinula nové pneumatiky. A protože Britové věděli, že vychytávky bodují, disponovalo Mini na svou dobu nezvyklými ukládacími prostory, například držáky lahví ve dveřích a prostory pod sedadly.

  Mini zaznamenalo velký prodejní úspěch po celém světě. Dočkalo se i několika karosářských variant, kombi, pick-up, off-road a dalších, nebo sportovní verze S. Původní Mini, které se stalo oblíbeným mezi hudebníky a herci, je považováno za ikonu britské popkulturní scény šedesátých let. Mini si zahrálo hlavní roli ve filmu Loupež po italsku nebo se v něm proháněl Mr. Bean. Vyrábělo se až do roku 2000 a v roce 1999 bylo zvoleno jako druhé auto století, hned za vozem Ford model T.

  MERCEDES-BENZ SSK

  Své místo mezi vozy, jejichž design byl ve své době, a vlastně dodnes je, jedinečný, má nepochybně i tento Mercedes. Vyráběl se pouze v letech 1928–1932 a byl posledním modelem, který navrhl Ferdinand Porsche ve své návrhářské kanceláři, než si založil svoji vlastní automobilku.

  Sedmilitrový řadový šestiválec s kompresorem měl výkon 150 až 220 kW (200–300 koní) a dokázal uhánět 190 km/h, což z něj dělalo nejrychlejší vozidlo té doby. Díky tomu se SKK umístil na prvních místech mnoha závodů.

  Za ty pouhé čtyři roky, co se vyráběl, sjelo z linky pouze 40 kusů, z nichž polovina byla závodní. Většina z nich byla zničena právě při závodech a rozebrána na náhradní díly. K dnešnímu dni se dochovaly pouze čtyři původní modely a to z nich dělá jedno z nejvíce ceněných aut současnosti. V roce 2004 se jeden z SSK podařilo vydražit za neuvěřitelných 7,4 milionu dolarů, což v té době bylo nejdráže prodané auto. Jedním z dochovaných modelů je i aerodynamická verze Count Trossi (jméno nese po italském automobilovém závodníkovi), kterou si sám navrhl módní návrhář Ralph Lauren.

  Porsche 356

  Ferdinand Porsche se věnoval navrhování vozů již od roku 1931, ale první vůz s jeho jménem, Porsche 356, vyjel na svět až v roce 1949. Konstrukci tohoto vozu navrhl jeho syn Ferry Porsche. A stejně jako u brouka design 356 navrhl Erwin Komenda. Možná i proto jsou si svým kapkovitým tvarem podobné. 

  Ve všech verzích byla čtyřstupňová manuální převodovka. Základní design se po celou dobu výroby měnil jen minimálně a většinou jen kvůli funkčním vylepšením. Například první verze (do roku 1950 vyráběné v Rakousku) měly ploché, uprostřed dělené přední okno. Pozdější verze měly již klasické jednodílné zaoblené přední sklo, větší zadní okno a o něco vyšší příď. Posledních deset modelů ve verzi kabriolet bylo předáno holandské policii.

  Vůz se vyráběl ve variantě kupé, kabriolet a speedster. Výroba vozu skončila v roce 1965 s počtem 82 363 vyrobených kusů. V roce 2004 se 365 umístila na desátém místě žebříčku nejlepších sportovních aut šedesátých let. Nyní se na aukcích pohybuje v cenovém rozmezí 20–100 tisíc dolarů. Pokud byste si chtěli svoje Porsche 365 Speedster pořídit, můžete si koupit i repliku. Nástupcem se stalo legendární Porsche 911.

  Tatra 87

  I na domácí půdě najdeme hodně designově povedených aut. Jedním z nich je i legendární Tatra 87, která i díky své kvalitě objela svět se Zikmundem a Hanzelkou. Vyrábět se začala v roce 1937 a jako i pro většinu ostatních Tater je pro ni typický tzv. proudnicový design. Tento tvar karoserie s plynule svažitou zádí zaručoval co nejlepší obtékání vzduchu. V roce 1948 došlo k modernizaci vozu, zejména jeho přední části, přičemž jedním z designérů byl i Hans Ledwinka, s nímž Ferdinand Porsche konzultoval svoje koncepce. To zapříčinilo podobnost vozů, která později vyvrcholila soudním sporem mezi Tatrou a VW (pro které Ledwinka pracoval).

  Maximální rychlost vozu byla 150–160 km/h. Aerodynamický tvar karoserie zaručil spotřebu 12,5 litru paliva na 100 km, přičemž vozy konkurenčních značek v té době spotřebovaly kolem 20 litrů na 100 km. Stabilizační ploutev na zádi sloužila k rovnoměrnému rozložení tlaku vzduchu a není bez zajímavosti, že tato vychytávka byla později použita i u letadel. 

  Mezi slavné majitele vozu patřil básník Vítězslav Nezval, divadelní režisér E. F. Burian, britský architekt Norman Foster, televizní moderátor Jay Leno a další. Od roku 1948 byla Tatra dodávána pouze pro potřeby státních a stranických orgánů. Výroba pak byla ukončena v roce 1950 na počtu 3 023 kusů.

  Tatra dokument

  

  Citroën DS

  Po 18 letech tajného vývoje, kdy francouzská automobilka hledala nástupce pro model Traction Avant, byl na Pařížském autosalonu v roce 1955 představen model DS. Vyráběl se v mnoha provedeních a je to jeden z nejznámějších modelů značky. Již při představení na autosalonu bylo přijato 80 tisíc objednávek. Rekord, držený po 60 let, překonala až Tesla v roce 2016 se svým Modelem 3, která přijala 180 tisíc objednávek.

  Na svou dobu byl vůz inovativní a dlouho nenašel konkurenta. Jedním z prvků byl i revoluční hydropneumatický systém, který upravoval výšku vozu, aby se mohl lépe vyrovnat s nerovnostmi terénu. Při vypnutí zapalování se vůz opět vrátil do nízké polohy. Tvar karoserie zůstal po celou doby výroby nezměněn. 

  DS se vyvážel do mnoha zemí po celém světě a vyráběl se do roku 1975. Za těch dvacet let bylo vyrobeno 1 455 746 kusů. Ve svém DS se podařilo prezidentu Charlesi de Gaulleovi uniknout z místa atentátu, kdy byl schopen jet dál i s prostřílenými pneumatikami. Vůz se stal legendou také díky sérii filmů o Fantomasovi, kde patřil titulnímu padouchovi. Časopis Classic & Sports Car ho zvolil za nejkrásnější auto všech dob.

  Aston Martin DB5

  Tenhle vůz, tahle legenda, tu prostě nemohl chybět. Auto Jamese Bonda. Mimochodem, písmena DB jsou iniciály Davida Browna, podnikatele, který automobilku převzal v roce 1946.

  Dokonalý nebyl jen jeho design. Karoserie byla vyrobená ze slitiny hořčíku, vůz byl vpředu osazen šestiválcovým hliníkovým motorem se třemi karburátory o objemu 4 l, který poháněl zadní kola. V kombinaci s pětistupňovou manuální převodovkou (nebo třístupňovou automatickou) dával výkon 210 kW (282 koní) s maximální rychlostí 233 km/h.

  Tento nejslavnější model se v bondovkách poprvé objevil ve filmu Goldfinger. Ian Fleming původně Bonda posadil do DB Mark III, ale specialista na zvláštní efekty John Stears, který později upravoval vůz pro filmové účely, přesvědčil automobilku, aby na natáčení dokončili prototyp DB5. Mezi jeho speciální výbavu patřily kulomety, neprůstřelná skla, vystřelovací sedadlo spolujezdce, telefon a nechyběl ani minibar. Pokud byste rádi viděli jeden z exemplářů naživo, je umístěn v London Film Museum v Covent Garden.

  Výroba skončila v roce 1965 a vyrobilo se celkem 1 059 kusů.

  Podívejte se na další fotky legendárních automobilů 

  
  

  Tažením fotky do stran se posouváte

  Klepnutím na tuhle bublinu otevřete celstránkovou galerii 

  Foto: archiv automobilek a redakce

• Veronika Žilková: Každý den kráčím za štěstím

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Veronika Žilková

  Každý den kráčím za štěstím *

  Před rokem se vrátila z Izraele, kde je její manžel velvyslancem, do Česka. Na chvíli, aby tu natáčela seriál Hvězdy nad hlavou. Ale kvůli pandemii a péči o svou maminku už tu zůstala. 

  Text: david laňka

  K

  dyž jsme domlouvali tenhle rozhovor, říkala jste, že doma fungujete jako takový rodinný lékař. Jak jste si tuhle „funkci“ vysloužila?

  Při tom mém množství dětí, což je šest dětí vychovaných a pět porozených, nemůžete pořád obtěžovat dětského lékaře. Musíte ráno, před odchodem do školy, provést první diagnózu nemocných. Kdo z nich má písemku a vymlouvá se a komu je opravdu špatně. Ale samozřejmě jsem „lékař amatér“ a dětská nemocnice v Motole je můj oblíbený noční podnik. Někdy i dvakrát za noc jsem to tam otočila. Jen co jsem přivezla dítě se zlomenou rukou, tak další se hlásil s akutním zánětem středního ucha. Jednu dobu se mi manžel smál, že když mám večer volno, auto mi samo startuje směr dětská pohotovost.

  Při tom počtu dětí si musíte s některými lékaři už tykat…

  Vy jste vtipný. Naopak. Já si doktorů nesmírně vážím a tykat jim by mě nenapadlo. Mrzí mě, že žádný syn ani manžel lékař není. Je to mužnější povolání než napudrovaný herec. Omlouvám se Hughu Grantovi.

  A co „pacienti“ – poslouchají vás?

  Když bylo těch prvních pět dětí malých a onemocněly všechny, vyvěšovala jsem na dveře červený kříž… Ano, dům se proměnil v polní nemocnici. Dětských nemocí se bojím, bezmoci dívat se na trpící dítě. Dvakrát za život jsem dlouhodobě s dítětem pobývala na JIPce. Jednou to dopadlo dobře a podruhé jsem odešla bez dítěte. Ale to je život a příroda, jejíž jsme součástí.

  A v rámci toho rodinného léčitelství jste spíš farmaceut, nebo bylinkářka? 

  Vzhledem k hrůze z alergií nejvíc používám metodu pozitivní energie. Vážně. Nemocné dítě je třeba objímat a dodávat mu sílu s nemocí bojovat. Ale spíš věřím práškům než čajům. Z bylin mám oblíbenou šalvěj a heřmánek a cibuli. Z mazání octan, fenistyl a bepanthen. A z léků paralen a zyrtec. Těmi léčím vše.

  Když jsem měla těžké období po úmrtí syna, praktický lékař dr. Čupka mi předepsal pro mě neznámý lék neurol. Odmítla jsem ho brát. A on mi řekl úžasnou větu: Tak ten prášek aspoň noste v kabelce. Poradil mi moudře. Vlastními silami jsem bojovala se smutkem ze všech sil, jen abych nikdy nemusela tu kabelku otevřít a spolknout prášek.

  Bylo pro vás tehdy cestou vypořádat se s tím mlčením, nebo naopak mluvením?

  Samota. Nemůžete si povídat s nikým jiným než s tím, kdo podobné trauma zažil. Vzpomínám si, že jsem byla schopna číst pouze černou kroniku. Hledala jsem, kdo další přišel o dítě… Schíza.

  Druhou stranou mince rodinného lékaře občas bývá přehnaná starostlivost. Jak s tou to máte?

  Starostlivá jsem až u vnoučat. Už se mi stalo, že v době mého hlídání jsem zlomila vnukovi nešťastnou náhodou nohu. Zakopli jsme o sebe a já na něho upadla. Od té doby jsem nejšťastnější, když už vnoučata vracím matce.

  To by mě zajímala reakce dcery, když jste jí syna vracela polámaného…

  Žádná. Ví, že dělám maximum. Je to dodnes má noční můra.

  Kdo vás zná, nemůže ho nenapadnout, kde vy pořád berete ten optimismus. 

  Nechci se už stresovat. Výhoda mého věku je, že už se chci každý den jen radovat. Nejde mi něco ? No a co, tak to zkusím znova a jinak.

  A platí to u všeho, nebo u něčeho vám ta trpělivost dochází rychleji?

  Učím na Mezinárodní konzervatoři. Trpělivost mi dochází, když studenti nechápou, že herectví není jízda taxíkem od baru k baru, ale náročná profese. Zuřím, když jsou nedochvilní. Zase ten dril tatínka. Pozdě se prostě nechodí.

  A že se zase vrátím k rodině – jak tu vaši energii snášejí třeba vaše děti?

  Máme ji všichni a poděděnou po mém otci. Stella Zázvorková říkala: „Žilková? To je Marťan. Normálním lidem se baterky vybíjí a ona si je sama nabije a pak dobíjí i okolí.“ Ale někdy jsem sama ze sebe i ze svých dětí a naší šílené energie unavená. Omlouvám se svému okolí, ale my se takoví narodili.

  Mluvili jsme spolu o tom, že vaše dcera Kordula se občas staví do „protipostoje“, a že když něco musí, tak prostě nechce. Tam se musí vaše energie nutně srazit.

  Puberta a geny Stropnickýho, to je síla. Dnes, když jsem jí nesla do pokoje tác s obědem, mi řekla: „Když zaklepeš, tak musíš vyčkat, až řeknu dále.“ Nechala jsem „to“ být, protože bych jí jinak tu polívku musela nalít na hlavu. Její starší sourozenci ze mě měli větší respekt. Byla jsem mladší matka. Týhle puberťačce jsem bábrdle k smíchu.

  A připadáte si někdy jako ta bábrdle?

  Bohužel ne. Mám pocit, že mi je 35.

  Když jste tím domácím lékařem, fungujete v rodině třeba i jako rodinný psycholog? Protože s tolika členy domácnosti tak člověk musí nutně fungovat… Pro každého z nich být určitou částí své osobnosti…

  Ano, často. Teď mě ale jako psychologa nejvíc využívá moje 97letá matka. Atmosféra ve společnosti je plná strachu a úzkosti a matka tomu občas propadá. Zakazuju jí zprávy, ale ona se na ně stejně dívá a pak v noci nespí. Já jsem zprávy neviděla asi pět let. Na internetu nic nečtu a jsem v pohodě. Je třeba si vědomě bránit duševní zdraví.

  Sám to dělám podobně a občas na mě lidi koukají jako na Marťana, jak můžu žít bez toho, aniž bych věděl, co se zrovna děje. Nechápou, že v tom mém světě je mi občas prostě líp. Co – obrazně řečeno – tvoří ten váš svět, ve kterém vám je dobře?

  Dlouhé procházky přírodou v dešti, kamarádky cizinky, které jsem potkala v Izraeli, dobré filmy a můj největší koníček – neustálé přestavby a rekonstrukce. Umím bourat kangem i štukovat omítku. Rodina odejde ráno z kuchyně, a když se večer vrátí, je v kuchyni vybouraná příčka.

  
  

  
  

  Sám vím, jak je někdy složité pozorovat zpovzdálí své děti, jak dělají rozhodnutí, ke kterým bychom třeba chtěli něco říct, ale víme, že to nemá smysl, že má naopak smysl nechat je spálit se. Jak je to pro vás složité? Jste pozorovatelka, nebo „zasahovatelka“?

  Zasahováním rodičů nedojde k poznání a dospění jejich dětí. Bohužel rodič musí zpovzdálí pozorovat, jak dítě sahá na kamna, a mít po ruce první pomoc a pak foukat. Nevyžádané rady vždy situaci zhorší. Jsou to občas šílená muka, dívat se v přímém přenosu na chyby, které vy už sám máte bolestně za sebou. Ale úspěšně mlčím.

  Mlčky ošetřujete i rány?

  Musíte foukat na bebíčka, to pak mlčíte fyziologicky.

  A jak je tohle těžké, když se do toho neustále pletou média?

  Jo, vy myslíte tu nejstarší? Ta už je sama matka, tu už neřeším.

  Vrátím se o pár otázek zpátky, k těm různým osobnostem, které v sobě člověk má. Popadne vás někdy taky taková ta potřeba určitého zdravého „sobectví“? Kdy prostě potřebujete nebrat na nikoho moc ohled, být naplno za sebe a pro sebe?

  Myslím, že to je podmínka herectví. Když natáčím nebo hraju, nechávám Veroniku Žilkovou pěkně doma a sobecky si žiju jiným životem, životem postavy. Na jevišti rodině telefon nezvedám.

  Ptám se na to i z toho důvodu, že v době, kdy jste byla se svým manželem a byla „paní velvyslancovou“, určitě jste se při oficiálních událostech musela držet trochu zpátky…

  Myslím, že oficiální a společenský svět byl pro mě známá situace. Jako herečka jsem zažila mnoho obdobných akcí, na jaké člověk narazí v diplomatickém světě. Naopak to bylo lehčí než třeba recepce na karlovarském festivalu. Nebyli tam totiž novináři ani bulvár. Nikdo vás druhý den neponižoval, že máte špatné šaty, účes nebo jste na fotce se skleničkou vína. Diplomatický svět je noblesní a to mi vyhovovalo víc než večírek po Českém lvu, kdy paparazziové číhají na každé prasklé oko na punčoše. A že jste zrovna dostala Lva nebo jste členka Akademie, je jim fuk. Prostě vás druhý den veřejně zesměšní.

  Bylo nutné si v Izraeli osvojit nějaká specifika protokolu?

  Ano, například při kontaktu s ortodoxními Židy. Ale víte, já jsem vycepovaná od Václava Žilky, tatínka, který společenské vychování vyučoval na svých výchovných koncertech. Žádný oficiální protokol nebyl tak náročný jako ten u nás doma. Kdo komu podá ruku, kdo si kdy sedne, jaké je pořadí při představování atd. Byla jsem se schopná rozejít s životní láskou, když mi podal ruku jako první. I moje děti důsledně řeší společenské konvence. Vychovanost je hodnota, kterou ctíme.

  Tak teď přemýšlím, jestli jsem vám ruku taky nepodal jako první… S tímhle nastavením musíte dneska často trpět, ne?

  Nepodal. V Americe a jejich filmech je to obráceně. Asi tam Guth Jarkovský nebyl populární.

  A je to tedy tak, že když náhodou jdete vedle muže a on se zařadí k vašemu pravému boku, obejdete ho, abyste byla na správném místě?

  No, kdybyste si v restauraci sedl dřív než já, jdu domů.

  Když jste se skoro před rokem vracela do Česka na natáčení seriálu Hvězdy nad hlavou, tušila jste, že tu zůstanete tak dlouho?

  Ne. Mrzí mě, že Izrael je pro mě kvůli pandemii ukončená kapitola. Ale jsem vděčná i za ten rok a půl.

  A když jsme u Hvězd, jak jste si to natáčení užila?

  Je to skvělý seriál. Největší herecké hvězdy se střídaly v komparsu. Úžasné. Někdy mlčel jako kompars Nárožný a Polívka mluvil a druhý den to bylo naopak. Seriál s nejlepším a nejdražším komparsem. Výborný nápad, jak nechat hrát celou vesnici.

  Bavilo vás být za tu občas vlezlou, ale jinak vlastně milou drbnu Šímovku?

  Miluju postavy, které jsou jiné než Žilková. Každý máme v sobě celou paletu barev, povah. Barvičku drbny jsem použila poprvé. Musím ale Šímovou bránit. Ona nedrbe ze zloby, jen chce, aby bylo ve vsi „jasno“.

  Staráte se o svoji maminku. Jaký jí děláte denní program?

  Moje skvělé děti s ní hrají společenské hry a největší radost má, když nás všechny porazí. Ale moje matka má ještě další dvě děti a ty mají děti, takže je nás na ten program celá jednotka.

  Využíváte to, že jste spolu teď tak intenzivně, třeba i k tomu, že mluvíte o věcech, na které do téhle chvíle nebyl kvůli práci čas?

  V jejím věku už se ty její historky točí dokola. Ale jsem její personál – její lazebnice, kadeřnice, uklízečka, pedikérka, masérka, kuchařka i animátor volného času.

  Zaujala mě ještě jedna věc, a to že každý den živě přenášíte na Instagramu, jak cvičíte. Co vás k tomu, Veroniko, vedlo?

  Chybí mi pohyb na jevišti a diváci. Ranní rozcvička pro 10 tisíc odběratelů spojuje oboje.

  Tohle je otázka poslední, tak by měla být nějaká jednoduchá. Jste šťastná?

  Štěstí je cesta za štěstím... Takže? Každý den se snažím za ním kráčet. m

  Veronika Žilková

  Strávili jsme spolu kus léta během natáčení seriálu Hvězdy nad hlavou, a tak mám možná nárok napsat, jaká Veronika Žilková je. Skvělá! Jak jste asi z rozhovoru pochopili, jde z ní neuvěřitelně pozitivní energie, kterou šíří kolem sebe. Aby všem bylo hezky. A skvěle se s ní povídá. O všem. O vaření, pletení, stavařině, herectví, cestování, o životě. Je z těch lidí, se kterými vám den uteče jako nic.

  
  

  Chcete vědet více?
  Klepnutím na tuhle bublinu naleznete více informací na Wikipedia.cz

  Foto: Lenka Hatašová a Profimedia

  Veronika Žilková - Show Jana Krause 14. 10. 2020

  

• Virostop

  
  

  Koupit zde

• Bourání pomníků – a komu tím prospějete?

  nová doba

  n o v á   d o b a

  Bourání pomníků – a komu tím prospějete?

  Velké téma loňského roku přetrvává i přes covidovou pandemii a neztrácí na aktuálnosti. Bourání pomníků konfederačních vůdců v USA nebo osobností koloniálních časů v Anglii je vrcholek ledovce. Začínáme vidět svět jinýma očima.  

  Text: Olga Procházková

  D

  ekapitovaný Kryštof Kolumbus v americkém Bostonu, zbořený prezident Konfederace Jefferson Davis v Richmondu, krvavou barvou politá socha belgického krále Leopolda II. v Gentu, to když se vlna boření přesunula už i na starý kontinent. Jako by západní společnost dostala chuť zúčtovat s minulostí a říkat častěji a nahlas, že euroatlantická historie má spoustu děsivých míst, jimž jsme doposud nevěnovali pozornost, a je třeba o nich mluvit. A někdy ani mluvení nestačí. Letitá diskuse trvala v Británii nad sochou člena parlamentu Edwarda Colstona v Bristolu. Když si vygooglíte jeho jméno, dočtete se, že žil v 17. století, byl „filantrop“ a „obchodník s otroky“. Sochu nakonec také zničili rozzuření demonstranti. 

  
  

  Krvavý Leopold a spol.

  Zdá se, že všechno začalo divokými protesty hnutí Black Lives Matter, ale ve skutečnosti se dějí věci mnohem hlubší a komplexnější. Mění se paradigma vnímání světa. Naše planeta je stále „menší“ a stále více to, co činí jeden, ovlivňuje druhého – a jako bychom se navzájem i lépe slyšeli. Jako by pohled kultur a společností mimo Evropu a USA začal být důležitější, jako by „dobro a zlo“, „vítězství a porážky“, jak jsme se je jako bílé evropské děti učili v dějepisu, byly najednou relativnější. Zároveň se přesouvá síla mezi největšími geopolitickými světovými hráči. 

  Ale zpět k bourání pomníků. Jeden příklad za všechny: belgický král Leopold II. nechal ve své soukromé kolonii ve středu Afriky, kterou nazval Svobodným státem Kongo, zlikvidovat asi polovinu obyvatel (odhaduje se, že asi pět milionů lidí v letech 1885–1908), jeho zákony umožňovaly usekávat ruce a nohy dospělým a jejich dětem při neplnění pracovních norem. Belgie v době jeho vlády zbohatla, Brusel vzkvétal a pomníky vůdce, pod jehož péčí prospívala celá země, a vlastně z ní těží dodnes, jsou leckde. Co s tím? Kdo rozhoduje o „vině“ a „nevině“? Jak chápat vinu těch, kteří dělali a mysleli si to, co bylo v tehdejší společnosti běžné? Jak zúčtovat se stovkami let kolonialismu a otrokářství? A co nevolnictví? A do jak hluboké minulosti bychom se měli pohoršovat? Sítem současných standardů humanismu, rovnosti náboženství, ras či rovnosti žen a mužů by neprošel nejen Churchill, ale ani třeba Mahátma Gándhí, Jan Hus, Karel IV. nebo Jan Žižka. Zboříme je všechny? 

  A naopak. Projdeme my optikou budoucnosti? Obstojí současné ikony, obstojíme my, když si kupujeme produkty od firem, kde vládnou nelidské podmínky výroby a dětská práce? Když bez povšimnutí necháváme týrat statisíce zvířat v zemědělském průmyslu? Na názory jsme se zeptali tří odborníků ze tří různých oborů. m

  Foto: Antecom, Jakub Stadler, archiv Václava Němce 

  Michael Romancov, politický geograf, pedagog a publicista, působící na UK FSV Praha a Metropolitní univerzitě Praha

  Jak vnímáte problematiku bourání pomníků? 

  Možná bychom si měli nejdříve říci, že pomníky jsou součástí veřejného prostoru, a je velmi důležité, jak tento veřejný prostor vnímáme. Standardně by měl sloužit k vyjádření toho, co je pro společnost, pro lidi v něm žijící, podstatné. V Česku jsme stále ještě poznamenáni 40 lety totalitního režimu, kdy byl veřejný prostor využíván pro demonstraci monolitické jednoty vládnoucích a podřízených. A vlastně až teď, mnoho let po revoluci, se o něj začínáme hlouběji zajímat. Diskutujeme o památnících a jejich významu. Je to z podstaty komplikovaný proces, ale těší mě, že náměstí Pod kaštany v Praze 6 se přejmenovalo na náměstí Borise Němcova, na památku zavražděného ruského opozičního politika. Promenáda v Bubenči nese jméno Anny Politkovské, zavražděné ruské novinářky a spisovatelky. Nově je připomenut podíl vlasovců na osvobození Prahy. Tohle všechno reaguje na změnu chování a rétoriky Ruska na mezinárodní scéně a já s tím souhlasím.

  Jak se díváte na situaci v USA, Belgii, Velké Británii?

  USA a Velká Británie jsou v diskusi o veřejném prostoru úplně jinde, navíc jejich společnost je zcela jiná než naše, vrstevnatější, otevřenější, multikulturní. Jejich veřejný prostor se ustavoval zhruba v 19. století a teď se mění. 

  Trochu se to ale zvrtlo. Měl by sochy svrhávat zuřící dav?

  Rozhodně ne. Násilná vůle, kterou uplatňuje „křičící menšina“, nevede k ničemu dobrému. Jsem vždy pro otevřenou diskusi. Na druhou stranu, loňské boření pomníků v anglosaském světě bylo součástí delšího a hlubšího procesu. Podstatná část lidí nejen v USA měla dlouhou dobu pocit, že nejsou slyšeni, že jejich názory a představy nejsou důležité, a tato frustrace se svezla s demonstracemi hnutí Black Lives Matter.

  A také tichého odklizení památníků do muzeí po klidné demokratické diskusi by si všimlo možná pár intelektuálů. Pak by se jen těžko měnilo nazírání celé společnosti.  

  Ano, násilné svržení sochy je určitě silný signální moment, který vytvoří velký prostor k diskusi.

  Co říkáte na sochu Winstona Churchilla v Praze? Nechat, odstranit, ocedulkovat?

  U každé sochy je velmi důležité, kdy a proč byla instalována. Památník Winstona Churchilla v Praze byl postaven v devadesátých letech minulého století jako odkaz na osobnost pro nás ikonickou, která se postavila nelidské totalitě jak v podobě nacistického Německa, tak později stalinistického Sovětského svazu. Bez něj by tu dnes jakákoliv diskuse o jakémkoliv svobodném veřejném prostoru nebyla. Je pochopitelné, že Churchillovi nepostaví sochu v Indii nebo na Blízkém východě. Nutno ovšem říci, že jeho dnes nekorektní názory na Indy, Afričany nebo jiné národy byly poplatné době. Jeho výjimečnost nespočívá v tom, co si myslel o indiánech – něco velmi podobného si o neevropských národech v té době mysleli téměř všichni vzdělaní Evropané –, ale v tom, že nás zachránil před Hitlerem, jako nikdo v Evropě. A tímto prizmatem bychom podle mě měli sochu interpretovat. Ale zase, diskutujme o tom!

  Souhlasíte s instalováním vysvětlujících cedulek k sochám významných osobností?

  Rozhodně. I Karel IV., jehož vnímáme jako otce vlasti, možná spíš jako Vlastimila Brodského v Noci na Karlštejně než jako reálnou středověkou postavu, by se dnes měl za co kát. Mimo jiné například nechal rozpoutat pogrom na židovské ghetto v Norimberku. Osobnosti, k nimž se vztahuje nejen naše historie, bychom měli vnímat komplexně, rozumět kontextu jejich životů a vědět o jejich dobrých i špatných činech. A i vysvětlující cedulky na sochách jsou toho součástí.

  Měli bychom učit dějepis jinak? 

  Nejen dějepis. Měli bychom učit všechny předměty tak, aby děti lépe rozuměly současnému světu. Obecně bychom je měli vést k tomu, aby byly flexibilní, kritické v myšlení, aby uměly vážit informace a pracovat s nimi v kontextu. Rozhodně by neměly propadnout představě, že všechno, co se událo v minulosti, je neakceptovatelné, protože to neodpovídá dnešním standardům. Pak bychom mohli skončit tak, že svrhneme sochu Churchilla, protože kouřil – a kouření není zdravé.

  PhDr. Oldřich Tůma, Ph.D., historik, působící v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 

  Jak vnímáte problematiku bourání pomníků?  

  Začnu trochu osobně. Začátkem devadesátých let jsem byl poprvé v USA. Na různých místech jsem viděl hřbitovy padlých z americké občanské války. Vedle sebe tam leželi vojáci Konfederace i Unie, vlály obě vlajky, člověk mohl vidět sochy generálů obou armád. Tehdy jsem si říkal, že Američané svou historii skvěle zvládají: ustojí pohled na své dějiny. Měli bychom to dokázat i my teď. Umět si říct, co se stalo, vnímat všechny souvislosti, kontext a udržet si nadhled. 

  Jak byste, kdybyste byl Angličan, zacházel se sochou Edwarda Colstona?

  Elegantní a účelné by mi přišlo postavit hned vedle nebo naproti sochu, jež by připomínala oběti a nelidskost otrokářství.

  Dal byste na sochy, které již stojí, vysvětlující cedulky?

  Rozhodně ano. Dějiny jsou plné pozitivních, negativních a kontroverzních momentů a je dobré, když je vidíme úplně a v celku. To špatné z minulosti nezmizí odstraněním sochy, historii nemůžeme vymazat. 

  Měli bychom začít učit dějepis na školách jinak?

  Rozhodně. Ale měli bychom se vystříhat pokusů o politickou instrumentalizaci výkladu historie.

  Máme vůbec stavět dnes pomníky, když nás bude soudit budoucnost?

  Ano, a měli bychom je stavět podle dnešních standardů a požadavků, podle dnešních měřítek. A doufat, že budoucnost náš výběr bude respektovat a že je nebude podle budoucích názorů a budoucího hodnocení zase odstraňovat. 

  Doc. Václav Němec, Ph.D., filozof, občanský aktivista, pedagog Ústavu filosofie a religionistiky na Filozofické fakultě UK v Praze

  Jak vnímáte celou problematiku bourání pomníků? 

  To, že kus kamene či kovu dokáže tímto způsobem vzbuzovat vášně, je samo o sobě pozoruhodným psychologickým a antropologickým fenoménem. Obecně platí, že potřeba odstraňovat pomníky je zpravidla výrazem aktuálních společenských konfliktů. Tam, kde společnost takovými konflikty není zmítána, sochy a pomníky obvykle nevzbuzují zvláštní zájem. Nedávná vlna obrazoborectví v USA je projevem nevyřešeného rasového problému, který vyhřezl v nepřiměřených a brutálních zákrocích policistů vůči obyvatelům černé pleti a v následných protestech, jež toto policejní násilí vyvolalo. Myslím, že ani socha maršála Koněva by u nás nevzbudila takovou pozornost a takové emoce, kdyby nebylo agresivní imperiální politiky současného Ruska a kdyby u nás nepůsobila silná proruská pátá kolona, která má dokonce své zastoupení v osobách obou našich posledních prezidentů. Domnívám se ovšem, že důležitější než odstraňovat sochy je hojit vnitrospolečenské konflikty, které potřebu odstraňování soch vyvolávají. 

  Kdo by měl rozhodovat o tom, kdo si sochu zaslouží a kdo ne? Kdo by měl měřit konání dobrého a špatného? A rozhoduje úhel pohledu? 

  Vyjasňování vztahu k vlastním monumentům je pro každou společnost důležité. Tím, jaké pomníky staví či boří, dává najevo, na co z vlastní minulosti chce navazovat a na co nikoliv. Diskuse o sochách je tedy vždy diskusí o nás samých: o tom, kým jsme a chceme být, k jakým hodnotám se hlásíme. O stavění i odstraňování soch by se každopádně mělo rozhodovat na základě veřejné a odborné diskuse. Situace, kdy tuto záležitost berou do rukou samozvané skupinky obrazoborců, je velmi neblahá a svědčí o neschopnosti civilizovaného dialogu mezi různými částmi rozdělené společnosti. Přitom je třeba mít na paměti, že většina významných historických postav byla nějak rozporuplná nebo měla i své temné stránky. Jejich klady a zápory by se měly klást spravedlivě na misky vah. Osoby a události by se rovněž neměly vytrhávat z historického kontextu a posuzovat anachronicky. Řada postojů, které se z dnešního hlediska jeví jako nepřijatelné, byla ve své době a v dobovém kontextu zcela běžná. Otázkou je, kolik monumentů by nám pak ve veřejném prostoru zůstalo. Je jasné, že klíčový význam má konkrétní historická zkušenost, která může být s jednou a touž osobou v různých kontextech rozdílná. Hodnota, již daná historická osoba reprezentuje, je vždy závislá na roli, kterou sehrála v dějinách určité společnosti či národa. 

  Co vůbec symbolizuje pomník ve veřejném prostoru? Jak se k němu vztahujeme a neměli bychom spíše rozšířit povědomí o relativitě lidských skutků?

  Pomníky zpravidla symbolizují nějaké hodnoty, jež dotyčná historická osoba v očích společnosti ztělesňuje. Může však sloužit také jako demonstrace moci či symbol nadvlády, jak se tomu děje zejména v autoritářských či totalitních režimech. Proto je pochopitelné, že v případě svržení totalitních či autoritářských režimů se svrhávají i sochy, které jejich útlak symbolizují. Hledání hranice, kde ještě jde o legitimní odmítnutí takového symbolu a kde už se jedná o anachronismus, či dokonce o vandalství či barbarství, je přitom v některých případech velmi obtížné a vyžaduje notnou dávku soudnosti a vůle k dialogu. Nicméně jsem přesvědčen, že v demokratických státech by neměly mít ve veřejném prostoru své místo monumenty, jimiž se nějaká významná část společnosti cítí zraňována nebo je vnímá jako symbol útlaku. 

• Úvodník

  DIA svět

  Vstoupit do DIA klubu

  
  

  
  

  
  

  Úvodník

  Michal Petrov, šéfredaktor

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  zoufale nerad začínám frází, ale co dělat v situaci, kdy je fráze zkrátka pravdivá? A tak ji tedy nakonec přece jenom použiju. „Veselá mysl, půl zdraví,“ říká se. A pak taky, že „smích léčí“. Ani v jednom případě nejde o nic objevného, to ale tvrzením na důležitosti neubírá. 

  Žít s diabetem, ať už roky, anebo s čerstvě diagnostikovaným, může znamenat změnu nálady k horšímu samo o sobě, natož v době poznamenané pandemií. Ale zkusme teď trochu nevýhody přeměnit ve výhody. Píšu tento úvodník v době, kdy se mluví o možném rozvolnění koronavirových opatření a o tom, že by měli lidé převzít větší díl odpovědnosti za své zdraví. A to je například věc, kterou diabetici – pokud se na své zdraví skutečně ohlížejí – dávno znají a mohou tu jít příkladem ostatním. Život s nemocí přináší zkušenost se stresem, a tak jsou diabetici možná na zvládnutí momentální, v mnoha ohledech skličující, situace připraveni lépe než někteří ostatní. 

  Aby na tom člověk s emocemi nebyl hůř, než musí, neuškodí připomenout si jedno důležité pravidlo: zabývat by se měl tím, nad čím dokáže udržet kontrolu, a mávnout rukou by měl nad tím, co pod kontrolou nemá. O lecčem, co ve svých rukách diabetici mají, tu není řeč poprvé: léková disciplína, pohyb, zdravá strava, pitný a spánkový režim… A pak jsou tu věci, které při nejlepší snaze ovlivnit nemůžeme. Nejde nad nimi sice třeba úplně mávnout rukou, ale také nemá smysl se jimi zabývat přehnaně.

  Například neovlivníme to, jaké zprávy uslyšíme z televize nebo z rádia. Tady je dobré si uvědomit, že program zpravodajských stanic je postaven podle toho, že mu za běžných okolností lidé věnují pozornost pár minut denně. Jenže tento program se nezměnil ani teď, kdy žijeme už rok ve výjimečném režimu. Leckdo z nás kvůli tomu u zpráv tráví celé hodiny. Navíc pandemie trvá a čísla spojená s nemocí už nejsou jen vzdálená statistika, protože lidí, pro které mají už i osobní rozměr, přibývá. A tady platí: každá televize se dá přepnout nebo vypnout. Protože dnešní média, a bohužel se ukazuje, že ani politici, nejeví příliš ochoty k tomu, aby o pandemii komunikovali empaticky, tedy s ohledem na co nejmenší ztráty psychosociální pohody. 

  Úzkost a obavy jsou za současné situace zcela běžné reakce, ale ničemu neprospěje, když jim půjdeme naproti. To, že existuje úzká souvislost mezi cukrovkou a horší náladou, pozorovali lékaři už v 17. století. A je to pravda i dnes, a kdo jiný by si ji měl uvědomovat více než diabetici samotní. Už jen z toho prostého důvodu, že stres ovlivňuje hladinu cukru. Pokud se člověk do stresu dostane, tělo uvolňuje stresové hormony, zejména kortizol a adrenalin – to dodává tělu energii pro řešení, kterému se anglicky říká „fight or flight“, tedy boj, nebo útěk. Jenže tyto hormony blokují správnou funkci inzulinu, vzniká inzulinová rezistence. Absorpce cukru v krvi klesá, a jestliže stres nemizí, hladina cukru se drží nahoře. A tím roste i riziko komplikací.

  Proto je lepší držet nahoře náladu. Dělejte si život hezčí, jakýmkoli způsobem, který vás napadne, vyhoďte z něj všechno negativní, čeho se můžete zbavit. Vyplatí se to.

  
  

• Pečujeme o zdraví + Rozhýbejte se

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Pečujeme

  o zdraví 

  
  

  
  

  Zažeňte stres i pomocí jídla

  Situace s koronavirem rozhodně nikomu na klidu a duševní pohodě nepřidává. Přitom u diabetu stres a rozrušení významně přispívají ke zhoršení stavu. Jak z toho ven? 

  Působení stresu negativně ovlivňuje hodnoty krevního cukru a je považováno i za jeden z faktorů zodpovědných za nárůst počtu pacientů s diabetem v posledních letech. Při stresu se v těle uvolňují stresové hormony, zejména adrenalin a kortizol, které krátkodobě zvyšují glykemii. Čím častěji stres zažíváme, tím častěji se tato hladina zvyšuje, až zůstane trvale vysoká. Snažte se proto stres ze svého života co nejvíce vyloučit.

  Významným pomocníkem je duševní hygiena neboli psychohygiena, která v souladu se svým názvem pomůže „očistit“ psychiku od negativních vlivů. 

  Jejím smyslem je najít onen pověstný „mír v duši“ neboli (znovu)nalézt psychickou rovnováhu. Ta totiž není automatická. Nejde však ani o neměnný stav v případě, že ji ztratíme. Je to proces, který lze vůlí a přístupem ovlivnit. 

  Patří k tomu několik zásad: 

  • Vyhýbat se tomu, co nás rozčiluje, znervózňuje, znejisťuje. Není třeba hltat negativní, často senzační zprávy, naslouchat lidem, kteří se v nich vyžívají.

  • Pozitivní myšlení se dá naučit. Znamená to vědomě „odkloňovat“ tok myšlenek od chmurných úvah „co by kdyby“, soustředit se na to, co nás povzbuzuje a nabíjí. Neustále sám sebe přesvědčovat k víře ve šťastné konce. 

  • Vědomě si připomínat všechny dobré věci a lidi, co v životě máme. A ocenit to – je dobré si připomínat, že jde o dar, ne samozřejmost. 

  • Možná tomu nebudete věřit, ale důležitý je také výběr slov, která používáme: čím víc negace, tím horší pocity v sobě máme. 

  • Seďte i choďte vzpřímení, s narovnanými zády. Posílíte tak sebedůvěru i vnitřní pozitivní sílu. Také se často usmívejte – studie prokázaly, že typický pohyb obličejových svalů dokáže ovlivnit procesy v mozku tak, že se brzy skutečně začneme cítit lépe.

  • Zahrňte do pravidelného režimu kromě práce také další aktivity – pohyb, sport, koníčky a rodinu. A naučte se správně relaxovat, třeba pomocí meditace.

  
  

  Dvě mouchy jednou ranou

  Zmíněný pravidelný pohyb má pro zlepšení psychiky neocenitelný význam. Navíc je známo, že diabetes a obezita jsou takříkajíc spojené nádoby. Snížením váhy tedy můžete nejen zmírnit průběh diabetu. 

  Navíc skladba jídelníčku ovlivňuje i duševní stav. A tím nemyslíme kus čokolády, i když zabírá. K lepší pohodě přispívají i jiná jídla, která se nadto dobře snesou i s diabetickou dietou. Maximálně proto omezte pití alkoholu a smažená, tučná či sladká jídla. Naopak jezte více ryb a bílého masa (kuře, krůta či králík), oříšků, ovoce a zeleniny, zejména té zelené, jako je špenát či brokolice. Přinesou vám užitek hned ve dvou směrech.

  
  

  rozhýbejte se! 

  
  

  
  

  Jóga pro tělo i duši

  Že pohyb je u diabetu účinnou součástí léčby, ví snad už každý. Potíž je spíš v tom, jak se k němu přimět. Skupinovému cvičení v tělocvičnách a centrech nepřeje současná epidemie, venkovním aktivitám zase počasí. Naštěstí tu je jóga! 

  Jógu lze snadno cvičit i doma. Nebojte se krkolomných pozic, na internetu najdete spoustu inspirace i pro začátečníky. Zároveň se nemusíte bát, že byste na konci nebyli zadýchaní a nespálili dost kalorií. Ucítíte to v těle a budete vědět, že jste pro sebe něco udělali.

  Zpočátku postačí cviky na uvolnění a protažení svalstva, postupně si přidáte náročnější cvičení. Jóga vás určitě „chytne“, představuje totiž spojení těla s duší – jinými slovy,

  zmírní stres a přispěje k dosažení psychické pohody, což je základ zdraví. Pomůže také se zády a přispěje k nápravě dysbalancí svalových skupin, které způsobují bolesti. 

  Jóga má významný vliv také na hubnutí. Dochází při ní ke spalování energie a snižováním hladiny kortizolu zahání chutě k jídlu. Cvičení jógy rovněž přispívá k dobrému trávení už tím, že masíruje břišní orgány. 

  Jóga prokazatelně zvyšuje vytrvalost a po čase dokáže snížit také tepovou frekvenci, což má pozitivní vliv na stav srdce. Jóga zlepší pružnost těla a zdokonalí koordinaci pohybů, takže umožní se později pustit i do jiných sportů, na které jste si možná netroufli.

• Nutridrink

  
  

  Zjistěte více na stránkách Nutridrink

  
  

  Podívejte se na video recepty a návody

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Vaříme + Přírodní lékárna + Osmisměrka

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Vaříme

  
  

  
  

  Čím víc zeleniny si dopřejeme, tím menší množství méně vhodných potravin sníme. Spoustu různých druhů zeleniny lze do pokrmů „vpašovat“, aniž byste si toho všimli. A chuť je skvělá! 

  Zapečené fazole 
  po řecku 

  • 200 g suchých fazolí

  • rajčatové pyré

  • 230 g brokolice

  • 180 g žampionů

  • 120 g cibule

  • 110 g celeru

  • 80 g mrkve

  • 100 ml bílého suchého vína

  • 16 g česneku

  • 2 lžíce olivového oleje

  • 120 g sýru Halloumi

  • sůl

  • bobkový list

  • rozmarýn
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Namočené fazole uvaříme. Na pánvi opečeme pokrájenou zeleninu, podlijeme vínem a přidáme bobkový list, rozmarýn a zalijeme rajčatovým pyré. Přisypeme uvařené fazole, pokrájené žampiony a v zapékací míse pečeme zakryté na 150 °C cca 40 minut. V polovině pečení přidáme na kostky nakrájený sýr Halloumi a dopečeme odkryté. 

  počet porcí: 4
  

  
  

  Celerová
  pomazánka 

  • 350 g syrového celeru

  • 80 g jablek

  • 30 g vlašských ořechů

  • 30 g Lučiny

  • sůl

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Celer nakrájíme na menší kousky a v troubě upečeme na 170 °C doměkka. Po vychladnutí rozmixujeme, přidáme nadrobno nasekané ořechy, Lučinu, sůl a nastrouhané jablko. Namažeme na pečivo (ideální je knäckebrot) a před podáváním ozdobíme ořechy a jablkem. 

  počet porcí: 4
  

  
  

  Slaný koláč
  se žampiony 

  Na těsto:

  • 75 g másla

  • 2 žloutky

  • 3 g kypřicího prášku

  • sůl

  Na náplň:

  • 450 g sýru cottage

  • 280 g květáku (lze nahradit i jinou zeleninou)

  • 100 g šunky

  • 2 vejce

  • sůl

  • pepř

  • pažitka

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Ze všech ingrediencí vytvoříme těsto (podle potřeby zředíme vodou) a vmáčkneme do vymazané formy. Květák nakrájíme na kousky, krátce povaříme a necháme vychladnout.

  V míse smícháme cottage, vejce, přidáme nakrájenou šunku a květák. Ochutíme solí a pepřem, zamícháme a vlijeme na těsto. Pečeme v rozehřáté troubě na 170 °C asi 40 minut, dokud náplň neztuhne. Před podáváním posypeme nasekanou pažitkou.

  počet porcí: 4
  

  
  

  Přírodní
  lékárna
  

  
  

  
  

  Těšíte se na jaro? 

  Nemáte rádi zimu? Možná ji vezmete na milost, když zjistíte, jak je pro diabetiky vlastně prospěšná. 

  K tomuto překvapivému závěru dospěla studie vědců z Nizozemí na základě objevu souvislosti mezi zvýšeným výskytem cukrovky a vyššími teplotami. Pojítkem je zřejmě tzv. hnědá tuková tkáň. Ta se aktivuje vlivem chladu a podle různých předchozích studií může způsobovat mírný úbytek váhy a zvyšovat citlivost tkání na inzulin. Vyšší teploty mají opačný efekt: inzulinovou intoleranci a rozvoj diabetu. 

  Ale pokud se už opravdu nemůžete dočkat jara, vyhlížejte jeho posly zlaté jako sluníčko – pampelišky, které rozkvétají mezi prvními. Smetanka lékařská, jak se tato zdánlivě obyčejná rostlinka správně nazývá, totiž obsahuje inulin – zásobní cukr vhodný pro diabetiky. Dokáže ovlivňovat celkový metabolismus a pomáhá snížit hladiny krevních cukrů (triglyceridů) i celkového cholesterolu a zároveň zvyšuje HDL „hodný“ čili prospěšný cholesterol. Zkuste ji syrovou!

  Sbírají se celé stvoly i s květy. Na snížení obsahu cukru v krvi se doporučuje sníst denně asi 10 stvolů. Zpočátku chutnají nahořkle, důkladným žvýkáním se však tato chuť vytratí. Diabetici si také mají přidávat jarní listy pampelišky do salátu.

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  Pro ty z vás, kteří rádi soutěží, jsme si opět připravili osmisměrku! Tentokrát můžete soutěžit o tyto produkty: Dr. Max Vitamin C Imuno Akut, který obsahuje silnou dávku vitaminu C, zinku a extraktu z echinacey pro zdravou imunitu; Dr. Max Magnesium B6 Premium, které snižuje míru únavy a vyčerpání a přispívá k normální činnosti nervové soustavy; Dr.Max Krém na nohy 25% UREA – pro regeneraci a obnovení přirozené kožní bariéry.

  
  

  Koupit zde

  
  

  Dr. Max Magnesium B6 Premium

  
  

  Koupit zde

  
  

  Dr. Max Krém na nohy 25% UREA

  
  

  Koupit zde

  
  

  Dr. Max Vitamin C Imuno Akut

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 30. dubna 2021. Přejeme hodně štěstí!

• Dr.Max pro vás

  svět Dr.Max

  s v ě t   D r . M a x

  Dr.Max pro vás

  Absolutní vítězství pro Dr.Max

  Soutěž MasterCard Obchodník roku je považována za velmi prestižní, a i když lékárny jsou obchod zvláštního druhu, mohou na titul absolutního vítěze aspirovat, a dokonce uspět. Dokázaly to právě lékárny Dr.Max, které v posledním ročníku soutěže po sedmi letech zdánlivě neotřesitelné dominance sesadily z trůnu tradičního premianta, skandinávského nábytkářského obra IKEA. Je to velký úspěch, který jde jednoznačně za skvělou prací lidí v lékárnách. Nechme teď stranou slovíčko obchod v názvu soutěže a podívejme se na to, co o vítězství vlastně rozhoduje. Není to totiž například obrat, nýbrž věrnost klientů, zapamatovatelnost značky nebo ochota ji doporučit. To je klíčové, a jestliže značka Dr.Max v důvěře a loajalitě překonala jednu z nejsympatičtějších firem na světě, vypovídá to o mnohém. Svou váhu má i to, že tohoto úspěchu dosáhla lékárenská síť v „covidovém“ roce. Díky tomuto vítězství je jasné, že se lékárníci jako neprávem málo zmiňovaná součást první zdravotnické linie těší u svých pacientů výborné autoritě. Ti ze sítě Dr.Max navíc i z dalšího vítězství ve vlastní, nové kategorii soutěže MasterCard Obchodník roku – jako Lékárna roku. 

  Nové plenky od lékárnic maminek

  Hlas maminek a odbornic v jednom se spojil při vývoji nových dětských plenek Bebelo. Jejich hlasy a doporučení po otestování nulté série totiž ovlivnily, jak bude finální výrobek vypadat, přesněji řečeno jak bude co nejlépe splňovat očekávání. Padesátka lékárnic maminek se vyjadřovala ke kvalitě vnitřní vrstvy plenek, k jejich savosti, tloušťce, pružnosti i ceně. A výsledek je po deseti měsících tady – plenky Bebelo, které při dobré ceně vykazují velmi dobré absorpční schopnosti, neškrábou, umožňují pohyb a nezpůsobují otlaky.

  
  

  Koupit zde

  Sociální taxi. Od Konta Bariéry a Dr.Max

  Letos vyjíždějí do ulic dalších tří obcí vozy speciální autodopravy pro seniory a další potřebné, které poskytuje Konto Bariéry Nadace Charty 77 díky sponzorství největší české sítě lékáren. Projekt Taxík Maxík funguje už od roku 2016. Pandemická opatření se podepsala na tom, že předávací ceremoniál, při kterém si reprezentanti měst přebírají klíčky od nových vozů, proběhl skromněji než v uplynulých letech. To podstatné se ale nezměnilo: auta vyjela a s letoškem začínají sloužit lidem. Čerstvě v Čáslavi, Orlové a Ústí nad Labem. Tyto lokality se tak řadí k předešlým a jejich výčet už dnes zahrnuje desítky obcí. „Ačkoli služba zahajuje provoz krátce po Novém roce, auta si provozovatelé přebírají tradičně o adventu a v předvánoční čas dvacítkového roku 2020 jsme měli to potěšení předávat už dvacátý automobil,“ říká Daniel Horák, generální ředitel lékárenské sítě Dr.Max. Celkem se předávaly čtyři vozy – tři do nových destinací a jeden vystřídá už doslouživší Taxík Maxík v Liberci. „Liberec byl městem, kde služba startovala a lidé tam o ni mají zájem pořád, což se bez obnovy vozového parku neobejde,“ vysvětluje Daniel Horák.

  
  

  Koupit zde

  Ať si pleť odpočine od roušky snáz

  Speciálně pro podrážděnou pleť byl vyvinut ultralehký gelový krém Uriage bariéderm CICA. Hydratační přípravek poskytuje zklidnění a přispívá k obnově rovnováhy pleti třeba tehdy, když je podrážděná kvůli nošení roušek a respirátorů. Další novinkou CICA řady je zklidňující sérum s neparfémovanou texturou určené pro unavenou pleť. Neodmyslitelnou součástí je u této značky samozřejmě léčivá termální voda Uriage, název řady vychází z latinského jména pro pupečník asijský (Centella asiatICA), u složení jmenujme i kyselinu hyaluronovou a vitamin B5 s opravným účinkem.

  
  

  Koupit zde

  Zuby? Vybíleno!

  Leccos z toho, co se dřív mohlo odehrávat jen v lékařských ordinacích, už si můžeme udělat sami doma. Aktuálně se třeba mluví o antigenních testech a tady je otázka pořád otevřená. To ale neplatí třeba pro bělení zubů, které si můžeme beze všeho provést v pohodlí domova. Inovativní pětidenní bělicí sada Dr.Max PRO32 Whitening obsahuje bělicí zubní pastu a bělicí gel s aplikátorem. Bělicí zubní gel slouží k aktivnímu bělení chrupu a je šetrný k dásním i ke sklovině. Bělicí zubní pasta je vhodná ke každodennímu použití, snižuje zbarvení zubů a pomáhá udržet je bílé i  po vybělení gelem. Neobsahuje peroxidy. Dr.Max PRO32 Whitening Set je exkluzivně k dostání v kamenných lékárnách Dr.Max nebo na e-shopu www.drmax.cz.

  
  

  Koupit zde

  Foto: archiv Dr.Max

• 15 životních zkušeností od životem zkušených a často i zkoušených

  padesátka Marie

  p a d e s á t k a   M a r i e

  15 životních zkušeností 

  od životem zkušených a často i zkoušených

  Zpovídáme s kamarádkou Šárkou zajímavé lidi. Pak to pouštíme do éteru, přes internet. Míříme sice na dámy po padesátce, ale zveme si do studia i mladší ženy (protože jim také jednou bude padesát plus) a k mikrofonu s námi často usedají také muži (protože jsou prostě druhá, stejně důležitá polovina lidstva). Ať chceme, nebo ne, plus mínus padesát je na cestě života docela důležitý milník. A tak bedlivě poslouchám naše hosty. A co jsem se od nich už naučila?

  Text: marie Petrovová

  1. Všichni padesátníci tak nějak vnímají, že tělo chátrá. Všichni se ale uvnitř cítí maximálně na 35.

  2. Vzpomínáme na mládí prožité za socialismu s nostalgií, protože to zkrátka byla doba pevných prsou, prvních lásek a prvních džín. Od nikoho jsem neslyšela, že by to chtěl vrátit – ani socík, ani ten věk.

  3. Možná by některé/někteří z nás chtěly/chtěli vrátit ta pevná prsa, stehna bez celulitidy a víčka, která neklesají. Jde to, ale bolí to. Alespoň mě. Chtělo to s tím cvičením začít dřív. Ale jak zní titulek mého oblíbeného filmu: Lepší pozdě nežli později.

  4. Víčka se cvičením zvednout nedají. 

  5. I pod pokleslými víčky může být jasný pohled, ten totiž vychází z duše. 

  6. Není důležité, co si pod tou duší představujeme, důležité je, jestli o svou duši pečujeme. Například tím, že dokážeme přijmout sami sebe. To neznamená, že nemakáme na tom, abychom byli lepší. To znamená, že jsme sami k sobě laskaví. A být k sobě laskavá znamená být k sobě otevřená. Někdy to taky bolí. Jedna z dam, se kterou jsme si povídaly, si dává zpětnou vazbu před zrcadlem. Je to žena, která srší energií, vtipem a zároveň z ní vyzařuje klid, takže s tím zrcadlem to asi dost funguje. Nejspíš to budu muset zkusit. 

  7. Nemá cenu potlačovat emoce, to vede jen k frustraci. Má cenu naučit se s nimi pracovat. Mají je i muži. 

  8. Základem dobrých vztahů je naučit se naslouchat a také občas mlčet. O nevyžádané rady nestojí nikdo. Ostatně, muzikanti vědí, že i pauza je součást hudby. Snažím se radit teprve tehdy, jsem-li o radu požádána. Jasně, že mám rozkousaný jazyk, protože ve svém věku mám těch rad v hlavě požehnané množství, včetně těch babských. To je holt ta cena za to, že s vámi pak lidé chtějí trávit čas. 

  9. Čas je to nejcennější, co máme. Rozhodně stojí za to zamyslet se, s kým a čím ho chci strávit. 

  10. Toxické lidi vypakovat ze života. Někdy to nejde úplně. Pak se vyplatí investovat do odborné pomoci. 

  11. Nikdy, ale opravdu nikdy, nezanedbávat prevenci. Ani když na světě řádí covid. Spousta průšvihů se dá odchytit včas. Platí to pro ženy i muže. 

  12. U jídla se mluví. Už je čas opravdu zapomenout na to, co nám vtloukali v dětství do hlavy. Společné jídlo a povídání s lidmi, které máme rádi a kteří mají rádi nás, je dobře strávený čas. Obojí nás nabíjí energií. Takže se určitě vyplatí přemýšlet o tom, co dávám do pusy, i o tom, co z ní vypouštím. 

  13. Po padesátce je čas na to, udělat si pořádek ve vztazích. A také ve financích. 

  14. Nikdy není pozdě začít s něčím novým. Nemusí to být hned velký byznys nebo univerzita. Není potřeba zítra prodávat dům a vrhat se do něčeho po hlavě. Ale mám-li nápad nebo touhu, můžu to začít zkoušet. Pomalu. Po menších krocích. Je to stejné jako se sportem nebo otužováním. Strhnout se na začátku není efektivní. 

  15. Malé radosti a příjemné rituály dělají náš život hezčím, i když zrovna venku zuří bouře nebo virus nebo dotěrné myšlenky v hlavě. Zkuste třeba Pět Tibeťanů. Ručím vám za to, že už po druhém nebudete mít na myšlenky ani pomyšlení, a ještě si zlepšíte imunitu. 

  Hodně štěstí a zdraví ve druhé půlce života. :) m

• Vitamin D

  
  

  Máte vybráno?

  Klepněte na obal a přidejte si ho do košíku!

  I n z e r c e

• Ryba s lucernou

  zvíře

  z v í ř e

  ryba s lucernou

  Pokud máte rádi svět pohádek a fantazie, možná si tuhle rybu vybavíte z filmů Baron Prášil a Hledá se Nemo. A možná jste si až doteď nespojili, že tuhle rybu občas vidíte vystavenou na pultech s čerstvými rybami. Protože jinak je tahle ryba s lucernou v přírodě takřka neviditelná.

  M

  ořský ďas, jak se tahle ryba, vzhledem připomínající své prehistorické předky, nazývá, není kupodivu zase tak vzácná. Žije prakticky ve všech mořích a oceánech tropického a mírného podnebního pásma, ale protože se drží ve větších hloubkách a u dna a protože má dokonalé maskování placatého kamene, takže splývá s mořským dnem, kromě potápěčů nemá prakticky nikdo šanci ji vidět. Což je taky důvod, proč jde o rybu, která dosud patří mezi málo prozkoumané živočichy.

  TAJEMSTVÍ SVĚTLA

  A jak se dá čekat, vědce na ďasovi nejvíce zajímá právě ta jeho „lucerna“. To, co bezpečně víme, je fakt, že lucerničku mají samičky, které jí lákají partnery a kořist, ale až donedávna vědci netušili, že za tím světlem stojí bakterie. Bakterie, které si „mořská ďasová“ doslova chová právě proto, aby mohla svítit. Skutečnost, že někteří živočichové žijí s bakteriemi v symbióze a vzájemně se využívají, není v přírodě až takovou výjimkou. 

  Až dosud se mělo za to, že typy tohoto soužití jsou dva. Takzvané úzké, kdy má bakterie svou dědičnou informaci potlačenou na minimum, všechno jí dodává hostitel a ona jen tak tupě přežívá. A pak tzv. volnější, kdy si bakterie i hostitel žijí vlastním životem a využívají se jen ve chvíli, kdy se to oběma hodí. Jako příklad vědci uvádí sepiolu kropenatou, hlavonožce, který na sobě přes noc nechá množit se bakterie vibrio, a ony na něm za „odměnu“ přes noc svítí, čímž jej chrání před predátory, které světlo oslňuje.

  A jak vědci před časem zjistili, bakterie, které obsluhují světýlko u mořského ďasa, jsou někde mezi tím. Mají potlačenou dědičnou informaci, ale jen částečně, aby mohly žít i bez hostitele. Žijí tak v lucerničce, ale mimo buňky ďasa.

  
  

  
  

  
  

  Chcete vědět více?
  Více informacá na Wikipedia.cz

  TO JE ALE TLAMA

  Lucernička ale není jedinou zvláštností mořského ďasa. Tou je i jeho hlava, která zabírá přibližně jednu třetinu jeho velikosti a dvě třetiny hmotnosti. Dolní čelist má výrazně vystouplou a přesahuje horní část, přičemž je lemována řadou skutečně ostrých zahnutých zubů, které, když se do něčeho zakousnou, jen tak to nepustí. Pozoruhodné jsou také jeho oči, velmi malé a umístěné na horní části hlavy. Jejich velikost je přitom dána prostředím, kde mořský ďas žije. Ve velkých hloubkách, kde žije, je totiž tma, a proto ďas nepotřebuje veliké oči, když by stejně nic neviděl.

  Samice ďasa může dorůstat délky až dva metry a maximální váha se pohybuje kolem 50 kilogramů. Jak už bylo řečeno, ďas patří mezi oblíbené ryby v gastronomii, ale protože lovit je není snadné, pohybuje se roční výlov kolem 800 tun (pro porovnání, kapra se v Česku ročně vyloví 18 tisíc tun). m

• Dneska ne...

  intimní život

  i n t i m n í   ž i v o t

  Dneska ne...

  Únava, nemoc, děti, nenálada… Existuje tisíc a jeden důvod, proč člověk právě nemá chuť se pomilovat. Existuje něco jako křivka sexuální apetence mužského a ženského života? A co dělat, když se linie partnerů začnou rozcházet?

  Text: Olga Procházková

  H

  ned na úvod je třeba si říct, že člověk je tvor sexuální od narození až po stáří. A naši chuť na sex ovlivňují zejména hormony, zdravotní kondice a psychický stav. „Sexuální vrchol je obecně u mužů zaznamenáván ve věku okolo dvaceti let a u žen kolem třicítky,“ říká sexuoložka Laura Janáčková. U mužů je popis dlouhodobé křivky sexuální apetence jednodušší: ke zmírnění libida obvykle dochází zvolna, spolu s postupným snižováním hladiny testosteronu vlivem stárnutí. Ženám se mění chuť na sex během měsíčního cyklu a v době ovulace je charakterizována jako nejvyšší. Během života pak přicházejí období, kdy je ženská apetence naopak většinou nižší, například v době těhotenství, kojení, v období menopauzy a po ní. „Pozitivní výjimku u obou pohlaví tvoří období zamilovanosti, kdy díky vzájemné součinnosti celé řady hormonů dochází k prudkému nárůstu sexuální touhy a zvýšení libida,“ říká sexuoložka.

  Když to neladí

  „Sexuální potřeba je přirozenou součástí našich životů a její potlačování nám rozhodně neprospívá ani duševně, ani fyzicky. Výzkumy z poslední doby jednoznačně prokazují prospěšnost masturbace například v rámci prevence rakoviny prostaty, jiné doporučují sex dvakrát týdně jako prevenci kardiovaskulárních onemocnění,“ říká Laura Janáčková. Bohužel představa, že člověk potká životního partnera se stejnou a neměnnou sexuální potřebou, jako má on sám, může být naplňována pouze ve fantaziích v době zamilovanosti či v romantických filmech.  

  Není to ovšem vždy tak, že muži chtějí více sexu než ženy. „To je mylná utkvělá představa. Mnoho mužů má nižší sexuální apetit, intimní život nepožaduje, nechce,“ říká terapeutka Dominika Marková. Muži i ženy tedy můžou trpět sexuální frustrací stejně, rozdíl je ovšem v jejím prožívání. Ženy často současně se sexem ztrácejí pro ně důležitou intimitu, důvěrnost a pocit vztahové sounáležitosti. Mají pocit, že jsou odmítány, začínají o sobě pochybovat, připadají si neatraktivní, myslí si, že dělají v intimním životě nějakou chybu a vnímají sexuální nesoulad jako svoje selhání. 

  Muži se cítí odmítnuti jinak. Mají často pocit, který by se dal popsat slovy: dělám všechno, starám se o rodinu, nosím peníze, opravuju barák, a ani si nezasouložím. 

  A jak jsou na tom partneři s menší sexuální apetencí? Ženy mají tendence se partnerovi přizpůsobit, což může být z dlouhodobého hlediska devastující a může to vést až k fyzickému odporu a psychickým blokům. 

  Muž s nižší sexuální apetencí má pak s živelnou ženou toužící po časté rozkoši pocit: proboha, už zase? Pro obě pohlaví jednoznačně platí, že vycházet někomu vstříc na úkor sebe je špatné. A základním východiskem pro udržení funkčního vztahu je pravidlo, že intimní život páru je dobré přizpůsobit tomu méně aktivnímu. 

  Komunikace a ideální řešení

  Jak z toho ale ven? Ono je sice hezké říct, že je potřeba o všem komunikovat, ale co si budeme nalhávat, ne každému to jde snadno. Některé páry mají problém domluvit se, co budou dělat o víkendu, natož na tom, co budou dělat v posteli. Říct se to ale musí, jinak se nikam nepohnou. „Díky společné komunikaci o intimních věcech můžeme zmapovat očekávání partnera, odhalit problém, zdravotní, psychickou, tělesnou, technickou či jinou příčinu,“ říká Laura Janáčková. Dominika Marková ji doplňuje: „Je třeba si uvědomit, že i jen rozhovor o sexuálním životě je stejně intimní a křehký jako samo sexuální soužití a mělo by se s ním tak zacházet. Stydlivý partner například může říct: uděláme si večer chvíli na povídání, já ale o tom můžu mluvit, jen když se na mě nedíváš, stydím se. Nebo: nejdřív ti napíšu dopis a pak si řekneme víc.“ Vytvořit tedy podmínky, vhodnou atmosféru a pocit bezpečí pro takový rozhovor je velmi důležité. V rozhovoru je pak třeba být citlivý, ale upřímný, nesrovnávat se, zahodit předsudky.

  Pokud se pak partneři dohodnou na řešení v podobě nekoitálních praktik, nemělo by to ze strany pasivnějšího partnera probíhat v nějakém přehlíživém módu. Naopak. Měli bychom partnerovi dát plně najevo, že ho milujeme, že je pro nás důležitý a jeho potřeby také, být tam v dané chvíli plně pro něj a vnímat ho. Mít potěšení z toho, že můžu učinit potěšení druhému. Takový je ideální stav.

  Co se týká komunikace mimo „postel“, žena může muži dávat i jinak najevo, že si uvědomuje, co všechno pro rodinu dělá, a že to všechno vidí, stejně muž může dávat ženě najevo, že mu připadá krásná a žádoucí, a dopřát jí pocit intimity i bez sexu. 

  
  

  
  

  Co dál? Odborník

  Pokud výše nastíněné řešení z nějakého důvodu nefunguje, nemusejí hned oba běžet do sexuologické poradny, i když by se to asi hodilo. „V tomto případě platí, že není ostuda vyhledat odborníka, který navrhne cílené a často i nejrychlejší řešení situace,“ říká Janáčková. Už to, že se oba do poradny vydají, je signálem, že jejich komunikace a vůle řešit problémy je na vysoké 

  úrovni. 

  „Terapii může zkusit i jen jeden z páru, protože intimní život je důležitou součástí vztahu jako komplexní záležitosti,“ doplňuje Dominika Marková. Může se ukázat, že problémy jsou ještě jiné a jinde, a jejich řešení uvolní i sexuální život. 

  Stále se ještě pohybujeme na poli ideálních a bezpečných řešení. Tím je například také individuální masturbace. Diskutabilní už ale může být sledování porna při masturbaci. Dosavadní výzkumy ukazují, že pokud se na porno sami díváme občas a bez výčitek, nemělo by to nijak zvlášť ohrozit ani náš vztah, ani naše sebehodnocení. Zda to partnerovi sdělovat, je na uváženou, záleží na tom, jak by danou informaci přijal a zda máme potřebu a vidíme smysl v tom, dělit se s ním o takovou informaci. „Porno je samozřejmě velmi rizikové u dětí a nezralých jedinců. Dospělí zralí muži a ženy, kteří vědí, že pornofilm má k realitě stejně blízko jako princ na bílém koni nebo Stepfordské paničky, by měli k pornu přistupovat asi tak, že může být dobrý sluha, ale špatný pán,“ říká Dominika Marková. Mnozí lidé ale vidí ještě jiné řešení, které je v mnoha ohledech zdaleka nejrizikovější – nevěru (a neřešme už, jestli v podobě milenky, nebo placené společnice).

  Nevěra

  „V dnešní době má člověk stejnou možnost k nevěře, jako tomu bylo kdykoliv v historii. To, co se v různých dobách liší, je její morální a společenská přijatelnost. Společnost dnes v této souvislosti nezasahuje, nehodnotí a tiše toleruje rozhodnutí každého člověka, který by však měl nést osobní odpovědnost za svou volbu. Ta spočívá přinejmenším v přijetí faktu ohrožení trvalého vztahu, případného rizika pohlavně přenosných nemocí, rizika nenávratných investic času i zdrojů a tak dále. Nevěra je obecně daleko rizikovějším ‚sportem‘ pro ženy než muže,“ říká Laura Janáčková. 

  Existují samozřejmě životní fáze, kdy se nechováme rozumně nebo jsme naopak nuceni leccos skousnout. Nic to ale nemění na faktu, že máme stále plnou zodpovědnost za to, jak žijeme a s kým jsme se rozhodli žít. Zároveň máme plně ve své moci to změnit. Nebo to naopak přijmout, zvládnout a překonat i těžké období, protože nám to tak prostě dává smysl. I za cenu toho, že naše milostné aktivity s partnerem nebudou tak časté a žhavé, jak bychom si třeba představovali. m

  Foto: Adobe Stock

  Co bezprostředně ovlivňuje naši chuť na sex

  Zdravotní stav, kondice, schopnost dosáhnout orgasmu, psychický stav, aktuální nálada a rozpoložení, ale též předsudky, sexuální výchova, náboženství, vyšší hodnoty, morálka a další faktory, jako stres, únava, vyčerpanost, nemoc, některé léky, alkohol a návykové látky, místo, čas.

• Paul McCartney: Místo lockdownu rockdown

  naše superstar

  n a š e   s u p e r s t a r

  Paul McCartney 

  Místo lockdownu rockdown*

  Loňský rok znamenal pro legendárního člena ještě více legendární kapely Beatles trochu bilancování. Nejen že od smrti Johna Lennona uplynulo neuvěřitelných 40 let, ale také nahrál novou sólovou desku, na které se pocitově vrací do minulosti. A do té jsme se vrátili i při rozhovoru s ním.

  text: Jonathan Dean (Interview with people)

  T

  o, jak se loni zastavil svět, přimělo řadu lidí zastavit se s ním, říká Paul McCartney. „Dlouhé roky žijete v zajetí nějakých životních stereotypů, hektického rytmu, a najednou to někdo utne. Odjel jsem na svou farmu ve Východním Sussexu a pár dní jsem nevěděl, co dělat. Když člověk nemůže plánovat, jako by přišel o budoucnost. Tou se vlastně stal jen druhý den. Dál nikdo nedohlédl. A tak jsem si po týdnu zírání do stropu řekl, že budu prostě dělat to, co mi jde, doufám, nejlíp. Chodil jsem do studia. Nejprve sám, pak se ke mně přidávali kamarádi muzikanti. Vždycky na dvě tři hodiny, protože déle jsme se v roušce dusit nevydrželi. A pro mě se tak lockdown stal rockdownem,“ směje se a vypráví, jak se vždycky těšil, až přijde ze studia do kuchyně, kde na něj bude čekat dobré jídlo od jeho nejstarší dcery Mary, fotografky, jež svými snímky vybavila album, které na sklonku loňského roku McCartney vydal pod názvem McCartney III.

  Jak název napovídá, navazuje jím na předchozí dvě desky (ty ostatní, které po rozpadu Beatles vydal, nahrál s kapelou, nepovažují se proto za sólové). To s číslovkou I přitom vydal v roce 1970, ještě v roce rozpadu Beatles, a jak sám říká: „Tehdy mi s ním pomohla Linda. Byla ramenem, o které jsem se mohl v té bolavé době opřít. Kotvou v novém životě, když ten starý skončil. A teď na trojce tuhle roli převzala naše dcera Mary. Při večeři jsem jí přehrával, co jsme ve studiu dali dohromady, ona mi k tomu říkala své pocity a my je pak druhý den zapracovali do výsledných aranží. Nikdy jsme takhle spolu netvořili, byly to krásné chvíle.“

  NAJÍT SÁM SEBE

  A co jiného kromě nahrávání Paul v době lockdownu dělal? „Asi to samé, co vy všichni. Díval jsem se na seriály, přičemž Peaky Blinders mě úplně uhranul, a hodně jsem četl knihy. Děti se mě pořád snaží přesvědčit, že mám přejít na čtečku, ale já miluju vůni knih, otáčení stránek, obaly, jsem prostě stará škola. Tak stará, že už jsem byl dospělý, když na Měsíci přistál člověk. Když tohle vyprávím někdy vnoučatům, mají pocit, že si z nich utahuju.“ Nejvíc si ale užíval nakonec právě to, že může být doma se svou rodinou, trávit s nimi celé dny, protože domov je pro něj nakonec to, co považuje za největší vzácnost. „Byl to právě domov, který mi dal přežít tu dobu před, to je vážně strašná číslovka, padesáti lety, kdy se Beatles rozpadli. Vzpomínám si, jak v roce 1971 John vydal své úžasné sólové album Imagine a my jsme ho poslouchali s Lindou na naší farmě a cítili jsme, že i když my jsme ve Skotsku a John v New Yorku, že i když naše cesty už nevedou stejnou trasou, tak jsme pořád ti kluci z Liverpoolu, co se sice na chvilku pohádali, ale nepřestávají se mít rádi. On musel z domova odejít, aby našel sám sebe, já jsem zase sám sebou byl vždycky doma.“

  Když jsme na začátku zmiňovali, že se nad novým albem McCartney scházel s jinými muzikanty, je potřeba to upřesnit. Tahle fáze nastala až na samém konci. Prakticky celé album totiž sir Paul nahrál sám. Hrál na každičký nástroj, který tu zazní, všechny zvukové stopy míchal dohromady. A nápady na písničky přicházely každý den. Bylo jich dokonce tolik, že musel tu nenadálou vlnu inspirace brzdit. A odkud inspiraci čerpá? „Nevím, ta prostě přichází. Z vůně, zvuku, slova. A možná taky z mého hyperaktivního mozku, který pracuje, i když ho prosím, aby si dal na chvíli pohov. Vlastně se málokdy stane, že by píseň vznikla na základě něčeho konkrétního. Není to tak, že bych znal někoho, kdo se jmenuje Eleanor Rigby, a podle ní napsal písničku. Byla to má empatie vůči opuštěným starým dámám, která mě k napsání písně vedla, a shodou okolností jsem kdysi dávno v Liverpoolu pro jednu z nich jménem Eleanor Rigby pravidelně dělal větší nákupy.“

  To, co se většině lidí při vyslovení jména Paul McCartney vybaví, jsou kromě jeho písní jeho nehynoucí úsměv a optimismus. „Není to tak, že by mě někdy nechytla skepse vůči lidem jako mase, že bych se nedokázal rozčílit, ale pravdou je, že jsem se jako optimista narodil a asi jako optimista i umřu. Obecně věřím, že svět je dobrý, jen my lidi ho kazíme. Právě během lockdownu lidi vzdychali a hořekovali, ale mě pořád dokola napadalo, že všechno zlé je pro něco dobré. Ale bál jsem se říkat nahlas, že je přece fajn, že rodiny najednou mohou být víc spolu, protože je mi jasné, že bych slyšel, že se mi to říká, když mám peněz dost a nemusím řešit existenciální problémy. Na to bych neměl co říct, protože to je jistě pravda, ale myslím, že v hloubi duše by lidi museli uznat, že to, že jsme se zastavili, že tím hlavním se pro nás stala přítomnost, že planeta dostala šanci si oddechnout od toho, jak ji soustavně vraždíme, prostě dobré bylo.“

  POVZBUZENÍ OD FANOUŠKŮ

  Ale tato „dědkovská moudra“, jak sám říká, prý do písniček nepatří. Ty podle něj naopak musí být o těch docela běžných chvílích života. „Musí to být nenásilné. Třeba písnička ‚Women and Wives‘ je vlastně o tom, že dávat mladým lidem rady je v pořádku, ale že je na nich, jak s nimi naloží. ‚Let It Be‘ zase byla pro lidi inspirující v tom, že jim říkala, aby si užívali každý den jako poslední. A ona vůbec hudba má tu neuvěřitelnou moc pomáhat, dodat jim naději a radost. Když mi třeba lidi řeknou, že mé písničky poslouchali, když se léčili s rakovinou…“ Paul se na chvíli odmlčí, trochu se mu chvěje hlas, dívá se na fotku své ženy Lindy, která na rakovinu zemřela. „To prostě stojí za všechnu tu námahu, za to věčné snažení, i když si někdy říkám, že už bych se na to ve svém věku měl vykašlat. Ale pak přijde takováhle reakce a…“ Zase chvíle ticha.

  Když se zase dá do řeči, začíná s tím, že tvoří vlastně proto, aby si nepřipadal zbytečný. Zmiňuje kauzu, kdy nazpíval píseň s Rihannou a mladí lidé o něm na sociálních sítích psali ve stylu „co je to za starýho pána“… Neříká to ale s rozhořčením. Ví, že mladí mají svoje idoly, svoje problémy. V šedesátých až osmdesátých letech byla jeho sláva bezprecedentní, teď už z ní prý jen žije a nic na tom podle něj nemění ani fakt, že různé kompilace písní Beatles i těch jeho sólových mají pořád slušné prodeje.

  „Já už nemohu zaujmout mladé, protože nevím, čím žijí, mám úplně jiné problémy než oni. Tedy přesně vzato, máme je stejné, ale byly spojené s jinou dobou. A já jim rozumím. Taky mě víc zajímali vrstevníci než generace mých prarodičů,“ svěřuje se. „Ti mladí se musí mít s kým ztotožnit. Ale někdy to volání o pomoc nepřichází. Když John napsal ‚Help‘, měla to většina lidí jen za chytlavou písničku, ale on opravdu volal o pomoc. Pomoc jsem potřeboval i já, když se Beatles rozpadli, a poskytla mi ji Linda. Pomoc potřeboval Ringo, když měl problémy s pitím, a my všichni kolem něj jsme mu ji dali a dneska je z něj abstinent roku! Ale vy tohle o svých idolech vlastně nechcete vědět. Máte pocit, že by to měli být nadlidi, které nesejme to samé, co vás. A proto se většina lidí, co v showbyznysu dělá, prezentují jako věčně sluncem zalité bytosti. Aby svým fanouškům dodali energii, víru v dobré zítřky. Někdo si myslí, že to je přetvářka, ale já si to nemyslím. Je potřeba šířit dobré a pozitivní vibrace. Tenhle náš svět, do kterého se bohužel stále citelněji derou násilí a arogance, to potřebuje.“

  
  

  „Je potřeba šířit dobré a pozitivní vibrace. Tenhle náš svět, plný násilí, to potřebuje.“

  
  

  VELKÉ USMÍŘENÍ

  Paula tyhle vzpomínky přivádí k Johnu Lennonovi. Navzdory sporům, které spolu měli, se usmířili dlouho předtím, než byl Lennon zastřelen před svým domem. „Naše poslední setkání proběhlo v New Yorku. Jen tak jsme se procházeli tím velikým městem a Central Parkem a povídali jsme si, jako když jsme byli ještě kluci. Ani nevím, kdo z nás to nadnesl, že by bylo fajn si zase spolu zahrát, ale pak jsme se shodli, že když jsme dokázali jednu kapitolu našich životů uzavřít, nemělo by smysl se do ní vracet. Rozloučili jsme se tehdy s tím, že se brzy uvidíme, ale už k tomu nedošlo… Ale on je se mnou pořád. Celých těch padesát let od rozpadu Beatles se při psaní písniček občas přistihnu, jak čekám na to, že mi nahodí nějaký verš, že rozvine mou melodii.“

  Posledních pár dní předcházejících tomuto rozhovoru McCartney strávil konzultacemi s režisérem Peterem Jacksonem (Pán prstenů), který natočil dokument Beatles: Get Back. Není to zdaleka první a jistě ani ne poslední dokument o této kapele, ale podle Paula je tenhle výjimečný tím, že přináší spoustu záběrů, o nichž ani on sám netušil, že existují. McCartney je z filmu nadšený. „Srší to humorem, který mezi námi v té době panoval. Byli jsme čtyři kluci, co se tak poflakovali životem a ani si neuvědomili, že pomáhají měnit svět. Jasně, člověka občas popadne smutek, že to všechno už nikdy nebude, ale zase si můžu říct, že jsem prožil bezva život.“

  Když Beatles vydali album Let It Be, odpověděl McCartney na otázku, jaké má plány, že by rád dospěl. A dneska se směje, že tenhle plán pořád ještě nemá splněný. „Asi je to tím, že si myslím, že by si člověk trochu toho dítěte v sobě měl ponechat, protože vám to umožní ještě pořád nad něčím žasnout, nechat se překvapit a nadchnout nějakým nápadem. A já chci být každý den z něčeho nadšený. I za cenu toho, že už mě třeba stejná věc nadchla už několikrát v životě. Ale jako osmdesátiletý pán s drobnou sklerózou na to mám přece nárok, co?“ m

  Se skupinou Beatles v dobách největší slávy

  S Johnem Lennonem byli přátelé od dětství
  

  Manželka Linda byla ženou Paulova života
  

  Foto: Profimedia a archiv redakce

  McCartney III (Full Album)

  

  I n z e r c e

  
  

  Koupit zde

• Hylak

  
  

  Koupit zde

• Marta Dancingerová: Helena

  povídka

  p o v í d k a

  Marta Dancingerová 

  Helena 

  O

  její lásce přes internet nikdo nevěděl. Ani by jí to nikdo nevěřil. Mysleli by, že zešílela. „V bytě 91C bydlí paní Helena. Moc o ní bohužel nevím. Je milá, ale taková... Taková sama,“ řekl jednou sklesle domovník Hložek na její konto novým nájemníkům domu a smutně sklopil oči. 

  Helena mezitím díky svému počítači, zakoupenému před pěti lety, zažívala nejvzrušivější chvíle svého života. Internet jí otevřel spoustu nových možností, a především jí umožnil mít partnerský vztah bez všech těch faktorů, které ji tak děsily: oční kontakt, rande, první věta, dotyky. Až teď, ve svých šedesáti letech, zažívala díky té stříbrné krabičce poprvé pocit zamilování. Bylo to tak silné. Nové. Absurdní nedotknutelno. A přitom na dosah. 

  Byly tři hodiny po půlnoci a Helena už pár hodin převracela v rukou vytištěnou letenku směr Frankfurt. „Albert z Frankfurtu. Albert z Frankfurtu,“ říkala si v duchu. To jméno jí lezlo do každé myšlenky, která jí následně vykouzlila úsměv od ucha k uchu, doprovázený mírným vzrušivým zahýknutím. Stála ve svém bytě, ve kterém se narodila a žila celý život po boku své matky. „Budiž jí země lehká,“ pomyslela si Helena a koukla lehce provinile na černou urnu dřímající na nočním stolku. V tom bytě byl celý její život. 

  „Poletím do Frankfurtu. Do Frank-FURT-Tu,“ řekla si a pousmála se nad tou slovní hříčkou. Milovala svoje slovní hříčky. Její vnitřní svět a humor ji provázely každým dnem a dost si s nimi vystačila. Nikdy nepotřebovala společnost. Helena byla spokojený samotář. Až do chvíle, kdy zabouchla dveře bytu a rozhodla se poprvé v životě zariskovat. 

  Odlítala vybavená pouze několika fotografiemi z dětství, na kterých se příliš nelišila od momentálního stavu. Oblečení téměř stejné. Plizovaná sukně, košile, kožené polobotky. Vlasy kratší mikádo s pěšinkou uprostřed. Jen víc vrásek. Celý let se upřeně dívala z okna do mraků. Ignorovala všechny nabídky letušky nebo upozornění pilotů. Během cesty chtěla s láskou a úctou udělat tlustou čáru za svým dosavadním bytím. Koukala na obrazce v mracích a viděla v nich obrázky ze svého života. Tělem jí projíždělo turbulentní vzrušení a spousta otázek. Po výstupu z letadla procházela s davem dlouhými koridory, sledovala tu masu lidí, která proudila kolem ní. Kontroly pasažérů a zavazadel, toalety, automaty, setkání, zmatek, rychlost. Už jen několik minut ji dělilo od setkání s NÍM. 

  Konečně se otevřely ty poslední dveře a před Helenou se otevřel pohled na spoustu lidí s natěšenými tvářemi a očekáváním v očích. Desítky cedulek se jmény. Pevně stiskla svoji tašku a druhou rukou se chytla knoflíku u krku na svém kabátě. Jako by tak sama sebe chtěla podržet v situaci, kterou si představovala tolikrát, a přesto ji intenzita téhle chvíle tak rozproudila tep, že měla pocit, že je to síla jejího srdce, která jí tluče zezadu do kolen tak silně, až se jí podlamují. Zběžně začala číst jména na cedulích. Její oči těkaly sem a tam. Nevydržely dočíst nic, co nezačínalo na H nebo F. „Helena Fárová, Helena Fárová,“ opakovala si v duchu a čekala, kdy se její vnitřní hlas potká s nápisem na ceduli. 

  Po dvou hodinách hledání svého jména, Alberta z Frankfurtu a několika pokusech o telefonní spojení s ním se o její tělo pokusila ukrutná slabost. Něco mezi panickou atakou, epileptickým záchvatem a totálním rozkladem osobnosti. Otázky. Samé otázky. Jedna za druhou. S každým krokem po obřím komplexu frankfurtského letiště ztrácela Helena sama sebe. Když už chodil po letišti jen kabát, košile, plizovaná sukně a pár fotografií z dětství zcela bez duše, tak se zastavila. Stála naproti vitríně s koblihami různých barev, polev a vůní za nekřesťanské peníze. 

  „Fuj,“ řekla nahlas hlubokým hrdelním tónem a vydechla tak ze sebe poslední zbytky své naděje. „Kaufen Sie doch das?“ ozvalo se z úst prodavačky za pultem. „Helena Fárová,“ řekla Helena a nepřítomně koukala na prodavačku. „Susan Bauer,“ odpověděla prodavačka a dál utírala upatlaný pult. Kabát, košile, plizovaná sukně a taška s fotografiemi strávily na letišti z bezradnosti, setrvačnosti a neschopnosti čehokoliv dva dny a dvě noci. 

  Nakonec si s pomocí posledních sil koupila letenku směr Praha. Koridory, kontroly, zavazadla, masa lidí. Všechno stejné jako před dvěma dny. Jen ona už tam nebyla. Po cestě v letadle seděla v uličce, nedbala nabídek letušek ani pokynů pilotů a snažila se na koberci společnosti Lufthansa najít nějaký záchytný bod svého starého života. 

  Dokodrcala se kombinací téměř všech dopravních prostředků až před svůj dům. Stála tváří v tvář svému minulému životu, který doufala, že už nikdy neuvidí, a tváří v tvář domovníku Hložkovi, který seděl na schodech před domem, usedavě plakal a svíral v ruce velkou modrou obálku od starých volebních lístků. Do té mu Helena před třemi dny vložila dopis: „Milý pane Hložku, rozhodla jsem se radikálně změnit život. Důvodem je láska. Přikládám klíče a příslušné papíry, abyste se mohl ujmout prodeje mého bytu a utržené peníze věnoval na charitativní účely zmíněné níže. Děkuji za ta léta, co jsme vedle sebe žili, a za všechna vaše gesta, jako například občasné vynášení koše, který jsem nechávala za dveřmi. Vím, že jste to byl vy. S úctou Helena.“ V druhé ruce svíral dvoulitrovou plastovku piva Braník. Koukali na sebe, jako by se viděli poprvé, a z Hložka nakonec nakřáple uslzeným hlasem vypadlo: „Heleno… Vy... Heleno... Jak to?... Vy... Bože, Heleno...!“ Heleně se podle dechu i dikce zdálo, že na ni mluví spíš ta dvoulitrovka Braníku, ale přece jen to byla slova, která v ní dokázala něco zlomit, a drobně se pousmála. „Nejste vy Albert z Frankfurtu?“

  „To nejsem, ale jsem FURT TU,“ pobavil se nad svou slovní hříčkou, víc než se hodilo, a zakryl si dlaněmi oči, ze kterých mu vytryskly slzy štěstí. m

  Foto: Adobe Stock

• Už jste o nich slyšeli?

  svět hvězd

  s v ě t   h v ě z d

  Už jste o nich slyšeli?*

  Zpěvaček, zpěváků a kapel je dnes jako naseto. Už nepotřebují vydávat fyzická alba, ti mladí se prezentují hlavně na internetu. Ani jim nic jiného nezbývá, když rádia hrají dokola ty samé osvědčené interprety a nové hlasy moc příležitostí nedostanou. A tak jsme pro vás vybrali pár tipů, kterým podle nás stojí za to naslouchat.

  Text: david laňka

  paris jackson

  Jak vás asi při pohledu na příjmení téhle blonďaté krásky napadlo, jde o dceru někdejšího krále popu Michaela Jacksona. V dětství vyrůstala spolu se svým bratrem na legendárním ranči Neverland, a tak měla k hudbě blízko. Že to s vlastní tvorbou zkouší, se vědělo, ale nikdo to nebral moc vážně. Spíše se psalo o jejích psychických problémech, o jejím pokusu o sebevraždu v patnácti letech… Ale když na sklonku loňského roku vydala své debutové album Wilted, všem spadla čelist. Jde o vyzrálou popovou nahrávku, která je tak příjemně lehounká a tak dobře se poslouchá, že všichni, kteří pochybovali o tom, zda je Paris biologická dcera Michaela Jacksona, museli svůj názor začít přehodnocovat.
  

  paris jackson - eyelids ft. andy hull (official music video)

  

  Michael Kiwanuka

  Až do seriálu Sedmilhářky byl tento britsko-ugandský hudebník známý jen hudebním fajnšmekrům, ale pak se všechno změnilo. Přitom odmala bylo jasné, že o něm svět uslyší. Poté, co s rodiči utekl z Ugandy do Londýna, aby se vyhnuli nově nastolenému režimu, začal studovat hudbu a záhy si vysloužil pověst skvělého kytaristy. To mu přineslo nabídky doprovázet takové zpěváky, jako byli rapeři Chipmunk a Bashy nebo Adele. Vedle toho ale také sólově vystupoval po klubech a právě tam si ho všimli lidé z nahrávací společnosti a umožnili mu natočit album. Ale nemělo očekávaný úspěch. Ten přišel až se Sedmilhářkami. Zaslouženě. Protože písně Michaela Kiwanuky oplývají takovou melodičností, která se dnes už neslyší. 
  

  Michael Kiwanuka - Cold Little Heart (Official Video)

  

  Yonaka
  

  Británie byla odjakživa semeništěm hudebních talentů a tahle rocková skupina z přímořského Brightonu je toho důkazem. „Chci, aby se lidi při poslechu naší hudby cítili silní. Aby měli pocit, že když budou chtít, můžou vykopnout dveře a dělat si, co chtějí,“ říká se sympatickou drzostí zpěvačka Theresa Jarvis, kterou k hudbě přivedl pocit, že je až příliš odkázaná na život ve společenských mantinelech. Spolu s kamarády dali dohromady kapelu a zkusili se vypsat ze svých pocitů. A protože vedle školy a brigád měli čas na psaní a zkoušení hlavně v noci, pojmenovali svou kapelu Yonaka, což je japonsky půlnoc. Hráli po klubech, získávali si fanoušky, a když se pak jeden jejich song objevil ve filmu Rychle a zběsile: Hobbs a Shaw, přišla sláva doslova přes noc. Ale oni sympaticky dál žijí v Brightonu a zkouší v té samé zkušebně jako dřív.
  

  YONAKA: Rockstar [OFFICIAL VIDEO]

  

  Pina Berlin

  Stejně jako v případě Michaela Kiwanuky, tak i hudební dráha téhle krásky začala stěhováním. Tentokrát z rodného Turecka do Berlína. Už jako malá zpívala Pinar (jak zní její celé jméno) ve školní kapele. Ale nebyl to žádný pop nebo rock, ale pod vlivem svých rodičů se rovnou pustila do jazzu. A šlo jí to tak dobře, že když se rozhodovala, kam nastoupí na vysokou, přihlásila se na Cathy Hole, jazzovou katedru University of Massachusetts, a svůj jazzový hlas pak ještě brousila soukromými hodinami u Céline Rudolph. Když se vrátila do Německa, zkoušela to s různými kapelami, ale nakonec usoudila, že největší svobodu bude mít, když bude zpívat sama. Záhy se jí ujal producent a v současné době dokončují její debutové album.
  

  Pina Berlin - I'll be missing you (Official Video)

  

  Kateřina Marie Tichá

  Hudební publicisté ji označují jako jednu z nadějí české scény. Odmala zpívala ve sborech a hudba byla vždy jejím snem. Ten se začal psát ve chvíli, kdy několik písní, které nazpívala, poslala producentovi Martinu Červinkovi, jenž stál například u zrodu kapely Mandrage nebo zpěvačky Jany Kirschner. Tomu se Kateřinin hlas okamžitě zalíbil, a tak spolu prakticky bezprostředně nahráli písničku „Vzpomínej“. Ale místo aby stála u zrodu hvězdy, Kateřina na několik let přestala zpívat. Cítila, že by na sobě měla pracovat, a tak pár let jen doprovázela jiné interprety, jako třeba skupinu Jelen nebo rapera Lipa. A teprve dlouhých osm let po singlu „Vzpomínej“ přišla v loňském roce s debutovou deskou, nazvanou Sami, která ukázala, že její někdejší rozhodnutí bylo rozumné. Na albu se totiž představila jako vyzrálá zpěvačka s hlasem, který skutečně má na to, stanout na českém pěveckém olympu.

  Kateřina Marie Tichá - Zničená zem

  

  Saint Sinner

  Mladá americká zpěvačka Hannah Cottrell, která vystupuje jako Saint Sinner, o sobě zatím nejvíce dala vědět spoluprací s DJ Tycho a skladba „No Stress“ patřila v době vydání v rámci tohoto žánru mezi nejhranější. Není divu, Saint Sinner totiž do Tachových skladeb vnesla něco, co jeden z posluchačů pojmenoval takto: „Zní to jako anděl na prázdninách. Uvolněně, snově, vlastně až božsky.“ To, co je na zpěvačce pozoruhodné, je skutečnost, že o sobě nedává příliš vědět, a stejně tak si hlídá soukromí. Ví se vlastně jen to, že žije v Mexico City, kde má studio. „Myslím si, že umělci dnes obecně až moc mluví. O svých postojích, názorech, a dokonce i když se v té problematice nevyznají. Jako by chtěli mít patent na všechno. Ale kdo o to stojí?“
  

  Tycho - No Stress (Official Music Video)

  

  Pearl Charles

  Chybí vám někdy takový ten sedmdesátkově prosluněný popík, který rozehřál sebevětší závěje, měl zapamatovatelné melodie, na nějž se ještě po padesáti letech tancuje a o jehož resuscitaci se před dekádou snažili Scissors Sisters? Tak přesně s tím teď přichází mladičká Američanka Pearl Charles. A sotva si její album Magic Mirror pustíte, začnete se usmívat. Protože všechny skladby, které tu najdete, jsou jakousi poctou skupinám ABBA nebo Bee Gees, aniž byste měli pocit, že jde o vykrádačku. A co víc, zpěvačka má příjemně neoposlouchaný hlas, a tak se vsaďte, že sotva si její album poslechnete, záhy si ho zase pustíte.
  

  Pearl Charles - Only For Tonight

  

  Myles Kennedy

  A od pop music bychom si mohli alespoň na závěr odskočit ke starému dobrému bigbítu. Myles Kennedy sem vlastně moc nezapadá ani mládím (ročník 69) ani krátkostí kariéry. Chlapík, který například zpívá se Slashem (ex Guns N‘ Roses), se ale nedávno (2018) rozhodl vydat i sólovou desku Year of the Tiger (česky Rok tygra), která potěší uši i srdce. Album, pojmenované podle roku 1974, kdy Kennedymu zemřel otec, je odskok od jeho dosavadního manželství s hardrockem. A prý zpěvákovi jeho nahrávání posloužilo i jako terapie. Má potenciál tuhle službu udělat i posluchačům. Obsahuje i vyloženě bluesové písničky, které rozehrávají celou škálu emocí. Prestižní časopis Classic Rock dal albu čtyři z pěti možných hvězdiček.
  

  Myles Kennedy: In Stride (Official Video)

  

  Foto: archiv vydavatelů a redakce

• Rohlíky a lidstvo v háji

  Halinin fejeton

  H a l i n i n   f e j e t o n

  rohlíky a lidstvo v háji

  Uf! Někdy je to fuška, hledat něco optimistického v kalných vodách reality. Ale jo, vždycky jde něco najít. 

  Text: halina pawlowská

  T

  řeba mi dnes napsal mail Ivan Kraus. Spisovatel, herec, loutkoherec, skvělý vypravěč, citlivý posluchač, asi moc fajn manžel i bratr. Mimo jiné i moderátora Jana Krause. Ivan mi psal, že občas jde na zahradu čistit rybníček, aby nebyl v kontaktu s aktualitami ze současného světa, a že jako lidstvo jdeme zřejmě do háje. Pořád na to musím myslet. Že lidstvo jde do háje. A napadlo mne, proč si vlastně myslíme, nebo aspoň většina z nás, včetně mě, že by mělo jít lidstvo někam jinam?!

  Vždyť se přece všichni učíme, že celá zeměkoule je jen malinkou součástí nepoznaného vesmíru, že nevíme, kde a co se odehrává, a nikdo nikdy neformuloval úplně přesně, kdo a za jakých okolností byl a třeba i je hybatelem všech dějů. A třeba prostě nastal čas, abychom se nad tím začali víc zamýšlet. Abychom se přestali chlubit bezvěrectvím a spokojeností. Třeba je čas, abychom přestali být sami sebou a uctivě jsme v nepohodlí a strázních jen čekali na konečný verdikt bůhví koho či čeho...

  Ano, vím, je to peklo, když žena s kily navíc, které jí už od puberty určují, aby byla veselou kopou, začne takhle naivně filozofovat. Ale nemohu si pomoci, musím pořád myslet proč a na jak dlouho a hledám vysvětlení a dívám se na svého vnuka a fascinuje mne, s jakou samozřejmostí sleduje lidi v rouškách, přijímá, že nejde ven s kamarády, sedí doma a učí se s pohledem upřeným na monitor. 

  A taky se mi vybavil můj syn, tehdy mu nebylo devět, jako je mému vnukovi teď, ale bylo mu tak nějak kolem šestnácti, byli jsme na chalupě a koukali na noční nebe a najednou jsme tam uviděli světlo, které se pohybovalo, ale ne tak běžně jako letadla, to světlo se propadalo a zvedalo a přitom bylo pořád na stejném bodě oblohy a jen občas jako by se zvědavě předklonilo a „zašajnilo“ směrem k zemi...

  Byli jsme tím světlem jak zhypnotizovaní a já pak řekla: „Ty hele, Péťo, to vypadá jako létající talíř.“ A Péťa pravil: „Radši zavři okno!“

  No... Taky jsme teď radši doma zavření, než abychom byli vystaveni nebezpečí zvenčí, ale včera jsme se měli báječně. Po obědě jsem totiž upekla rohlíky. Recept jsem měla svérázný, protože v rohlících nebylo droždí, jen prášek do pečiva, ale rohlíčky byly přesto vláčné, voňavé, a když jsme si je mazali tuňákovou pomazánkou, tak jsem se cítila skoro v bezpečí. 

  A proto můj dnešní závěr zní optimisticky: 

  Zákeřnému viru jeho zvrhlé choutky zmař!

  Nechoď ven a denně dobře vař! m

  Foto: Profimedia

• Stoptussin

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Design na kolech

  d e s i g n   n a   k o l e c h  –  f o t o g a l e r i e

  
  

  Tažením fotky do stran se posouváte.

  Klepnutím se vrátíte.

• 123258.jpg
• 123260.jpg
• 123261.jpg
• 123262.jpg
• 123263.jpg
• 123264.jpg
• 123271.png
• 123273.jpg
• 123274.jpg
• 123275.jpg
• 123379.jpg
• 123380.jpg
• 123383.jpg
• 123384.jpg
• 123391.jpg
• 123392.jpg
• 123393.jpg
• 123394.jpg
• 123395.jpg
• 123396.jpg
• 123397.jpg
• 123398.jpg
• 123399.jpg
• 123900.jpg
• 123902.jpg
• 123903.jpg
• 123914.jpg
• 130669.png
• 130856.png
• 131730.jpg
• 131934.jpg
• 132041.jpg
• 132043.jpg
• 132477.jpg
• 132478.jpg
• 132482.jpg
• 132550.png
• 137625.png
• 137629.jpg
• 137630.jpg
• 137632.jpg
• 137633.jpg
• 137823.jpg
• 137875.jpg
• 137944.jpg
• 137946.jpg
• 138030.png
• 144860.jpg
• 144862.jpg
• 144864.jpg
• 144865.jpg
• 144866.jpg
• 144867.jpg
• 144869.jpg
• 144871.jpg
• 144872.jpg
• 144873.jpg
• 144875.jpg
• 144911.jpg
• 144961.jpg
• 144975.jpg
• 145006.jpg
• 145037.jpg
• 145038.jpg
• 145039.jpg
• 145042.jpg
• 145044.png
• 145047.jpg
• 145048.jpg
• 145050.jpg
• 145051.jpg
• 145054.jpg
• 145055.jpg
• 145057.jpg
• 145058.jpg
• 145060.jpg
• 145062.jpg
• 145064.jpg
• 145246.jpg
• 145248.png
• 145250.png
• 145253.jpg
• 145698.jpg
• 145700.jpg
• 145701.jpg
• 145703.jpg
• 145706.jpg
• 145708.jpg
• 145710.jpg
• 145712.jpg
• 149646.png
• 149647.png
• 149648.png
• 150209.jpg
• 150210.jpg
• 150215.jpg