m o d e r n í   s v ě t

Ekopsychologie – medvědi na suchu a lidi ve strachu?

Jak je vám po těle, když se mluví o suchu, ledních medvědech bez ledu a umírajících želvách s brčkem v žaludku? Možná o tom nechcete ani vědět – a je to kupodivu úplně normální reakce. Jak vnímáme přírodu a její ochranu, zkoumá Renata Svobodová, odbornice na ekopsychologii a psychologii změny klimatu.

Text: olga procházková

Č

ím se ekopsychologie zabývá?

Zjednodušeně řečeno vztahy mezi člověkem, přírodou a životním prostředím. Ekopsychologie například zkoumá, jak na nás působí okolní prostředí, třeba hluk nebo zeleň, a co nám dává pobyt v přírodě. Zabývá se tím, proč někteří lidé chrání přírodu a jiní ne. A co si vůbec pod pojmem ochrany přírody představují nebo jak vnímají různé environmentální problémy. 

A cílem je zjistit, jak to lidé s přírodou mají, a moci je tak směřovat k environmentální zodpovědnosti?

To možná v druhém kroku. Základem je vůbec zkoumat ty vztahy a snažit se je popsat. Vést reklamní a osvětové kampaně není součástí typické vědecké práce. Výzkumy je ale určitě můžou pomoct smysluplně nasměrovat.

Co se Vám na ekopsychologii líbí?

Nejzajímavější mi připadá, že řešíme problematiku na úrovni jednotlivce, jedince a jeho prožívání. Samozřejmě můžeme i zobecňovat, ale jdeme ke kořenu věci: jak sám člověk prožívá svůj vztah k přírodě. Sledujeme jeho emoce, postoje, chování, rozhodování.

Vaše hlavní odborné téma je změna klimatu. Existuje něco jako typický postoj českého člověka ke změně klimatu? 

Toto téma se velmi dynamicky vyvíjí. V roce 2015, kdy jsem se mu začala věnovat, se veřejnost o klimatickou změnu moc nezajímala. Dnes ji většina lidí považuje za hrozbu, což je zásadní posun. Ve velkém průzkumu v zemích EU se zjistilo, že od roku 2017 do roku 2019 se výrazně zvýšil počet Čechů, kteří vnímají klimatickou změnu jako velmi závažný problém – poskočil o 14 procentních bodů. V roce 2019 to tedy bylo 71 procent české veřejnosti a k tomu ji dalších 20 procent považovalo za „spíše závažnou“. A typicky český postoj? Změnu klimatu považujeme za hrozbu a chceme, aby ji stát aktivně řešil. Zodpovědnost za ochranu klimatu přitom přisuzujeme vládě, EU, mezinárodním organizacím nebo velkým firmám. Roli jednotlivce vnímáme spíše skepticky – převažuje názor, že člověk sám nic nezmůže.

Takže jsme informováni, uvědomujeme si vážnost situace, ale sami moc nevíme, co dělat. Není to vlastně legitimní postoj? Neměli by tohle opravdu řešit vlády a korporace?

Samozřejmě ano. Ale jedno bez druhého nemůže existovat. Politici a firmy reagují na veřejné mínění. Proto je dobré, aby lidé měli povědomí o změnách klimatu, toužili ji zpomalit a dávali to politikům najevo.

A co skutečně můžeme dělat sami? Odhaduji, že i kdyby se snažil každý občan Evropské unie, pokud nebude nic v ochraně klimatu dělat Čína, Indie, USA a další velké země, je naše úsilí skoro směšné.

Je sice pravda, že je potřeba mezinárodní spolupráce, protože klimatická změna je globální problém. Na druhou stranu, Česká republika je na prvních příčkách zemí s největšími emisemi na obyvatele v EU. Takže i naše snížení emisí má smysl. Jednotlivec k tomu může přispět třeba tím, že bude apelovat na politiky, aby co nejdříve ukončili těžbu uhlí a zároveň podpořili lidi, na které tato změna nejvíce dopadne. Za politiky přitom nemusíme chodit osobně, můžeme podporovat organizace, které se tím zabývají. A pak je tu celá paleta aktivit s velkou uhlíkovou stopou, které můžeme sami změnit – například nelétat zbytečně letadlem, jezdit míň autem, nekupovat věci z druhého konce světa nebo jíst méně masa.

Je pro lidi těžké rozhodnout se k nějakému jasnému kroku, který by snížil jejich uhlíkovou stopu?

Ano. Je taky těžké vůbec uznat, že je klimatická změna hrozbou. Na psychické úrovni nám v tom brání minimálně tři bariéry. Za prvé: je to těžko srozumitelný problém. Kdybychom změnu klimatu porovnali s jiným velmi závažným problémem, například terorismem, tak u teroristického útoku bývá zcela jasné, kdo je viník a kdo oběť. Věnujeme mu zaslouženou pozornost. Zato změna klimatu je proti tomu abstraktní, lidé si ji neumí představit a propojit s jejími dopady. Za druhé: viníky jsme i my sami, každý z nás, to není úplně komfortní pocit. A za třetí: chceme-li snížit svou uhlíkovou stopu a zmírnit tak změny klimatu, obvykle musíme sáhnout na věci, které máme rádi, nebo ubrat ze svého pohodlí. Například vzdát se cesty letadlem na dovolenou, míň spotřebovávat, míň jezdit autem.

Já se většinou chovám ekologicky, jen když se mi to hodí. Po Praze jezdím MHD, protože se bojím, že nikde nezaparkuju. Letadlem cestuju jen jednou ročně, protože na dvě dovolené nemáme peníze. Třídím odpad. Snažím se nepropadat konzumu. Co mám dělat jiného?

Můžete omezit spotřebu masa, protože chov zvířat na maso vytváří opravdu velkou uhlíkovou stopu. Jet na výlet po Česku vlakem, a ne autem. Zateplit si dům a ušetřit energii. A na většině těchto aktivit se dají najít pozitiva: částečné nahrazení masa v jídelníčku ušetří peníze a prospěje vašemu zdraví. Zateplený dům omezí výdaje za energie. Když se ve vašem okolí modernizuje nebo zavře podnik znečišťující ovzduší, budete mít méně nemocí dýchacích cest. Můžete si najít jednu věc, která má opravdu dopad na produkci emisí, a na tu se zaměřit – nemusíte se snažit ve všech oblastech.

Jak to řešíte vy?

Když jsem se před pár lety odstěhovala od rodičů, cítila jsem velkou svobodu v tom, co si budu kupovat a jak budu žít s ohledem na životní prostředí. Maso jsem jedla jen na návštěvách, s manželem jsme využívali sdílená auta nebo jezdili vlakem. Před rokem se nám narodil syn a auto jsme koupili před měsícem. Je to pohodlnější, i když s ním jezdíme jen jako dřív, když jsme auta sdíleli. Začala jsem synovi vařit maso, protože je to zdravé pro jeho vývoj. Ale používám třeba látkové pleny. Snažím se vždycky najít řešení a cestu, která mi dává v danou chvíli smysl. V každé životní etapě se dá dělat něco jiného, ale něco dělat se dá vždycky.

Měla jste někdy pocit, že se lidstvo řítí do záhuby, že nepřežijeme devastaci planety?

To jsem takto explicitně nikdy neřekla, ale obavy z budoucnosti mám. Ale věřím, že žijeme v době, kdy toho právě teď můžeme hodně změnit a ty nejčernější scénáře zvrátit. 

Myslíte, že nás zachrání technologie? Například umělá inteligence zefektivní výrobu a minimalizuje náklady na výrobu, energii i odpady. Třeba vymyslíme auto na vodu.  

Technologie nám určitě hodně pomůžou, ale nemůžeme spoléhat jen na ně. Vlády musejí učinit jednoznačné a zásadní politické kroky ke snížení obsahu skleníkových plynů v atmosféře a nečekat na nějaké nové technologie, které nás spasí. Spousta potřebných technologií, například na výrobu energie z obnovitelných zdrojů, je už dostupná.

Co říkáte na auta na elektropohon? Mně se zdá, že ekologická stopa zanechaná jejich výrobou i likvidací je hodně veliká. Například na výrobu baterií je potřeba masivně těžit vzácné kovy. Auta musíme napájet elektřinou. Ale z čeho? Z atomu, nebo z uhelných elektráren? Nejsou elektromobily velký ekologický omyl, stejně jako například biopaliva první generace?

Existují výzkumy na to, kolik emisí vyžaduje výroba a provoz elektromobilu. A vycházejí v tomto ohledu stále o něco lépe než běžné automobily. Samozřejmě čím je větší podíl obnovitelných zdrojů v elektřině, kterou je dobíjíme, tím lépe. I když nejsou „dokonale ekologické“, je třeba vyvíjet elektromobily teď, protože se předpokládá, že Evropa půjde cestou uhlíkové neutrality a v budoucnu budeme mít čistší energii. Nemá cenu čekat. Je to jen část procesu, postupně se budeme zbavovat uhlí a mít více elektromobilů. Navíc už teď mají své výhody, například snižují hluk nebo znečištění ve městech.

Máte strach o budoucnost, o to, jak bude žít váš syn?

Už teď je jisté, že naše děti budou žít v jiném světě, než je ten současný. Máme propočty, jak asi bude vypadat svět i Česká republika v roce 2050, a bude to velký rozdíl: mnohá místa budou neobyvatelná, bude panovat větší sucho a častější vlny veder. Byla bych samozřejmě ráda, kdyby to všechno dopadlo jinak, ale pochybuji o tom. Snažím se ale sama něco dělat. Až se mě syn zeptá „A co vy, moji rodiče, jste udělali pro ochranu klimatu?“, budu mu mít co říct.

Já vůbec nechci vědět, jak bude svět jiný ani jak bude u nás jinak. Nečtu články o devastaci ekosystémů, nedívám se na dokumenty poukazující na ně. Dělá se mi z toho špatně. Je to normální? 

Ano. A stejně normální by bylo, kdybyste říkala, že klimatická změna neexistuje, nebo ji zlehčovala. Je to přirozená obranná reakce na závažný problém. Myšlenková zkratka, která nám uleví. Pro naši mysl je rozhodně pohodlnější říkat, že něco nechci číst nebo vědět nebo že to neexistuje. Nemusí pak řešit, jak tomu problému čelit. Tohle přesně v ekopsychologii studujeme. Nebo se můžete tak snažit zachránit planetu, až psychicky vyhoříte, i to známe.

Pak jste určitě slyšela i o takzvaném environmentálním smutku nebo environmentální úzkosti. Jsou to nepříjemné duševní stavy, plynoucí z bezmoci napravit nebo oddálit ekologickou devastaci planety, strach z budoucnosti, zejména strach o životy dětí. Co s tím dělat, pokud to někdo takto prožívá?

Vůbec nejdůležitější je přiznat si, že environmentální smutek či úzkost existují, jsou to reálné pocity. Pokud někdo trpí psychickými problémy z práce nebo nešťastného manželství, okolí pro něj má obvykle pochopení. Ale s environmentální úzkostí je spousta lidí sama, protože kamarádi i rodina jejich problémy zlehčují. Prvním krokem je tedy pochopit, že jde o legitimní reakci. Řeší se jako jiné úzkosti psychoterapií. V Česku dokonce existuje pár specialistů na environmentální úzkost, například terapeutka Zdeňka Voštová. m

Je to věda...

• V zahraničí, kde má ekologická problematika delší tradici, se vyčlenily tři hlavní obory, které spojují ekologii a psychologii: environmentální psychologie, ekopsychologie a psychologie ochrany životního prostředí. V České republice se všechny začleňují do jednoho okruhu: ekopsychologie.

• Jedním z nejzávažnějších problémů, jemuž se vědci zabývající se ochranou a výzkumem životního prostředí věnují, je klimatická změna. Způsobuje ji vysoký obsah skleníkových plynů v atmosféře. Ty se do atmosféry dostávají zejména spalováním fosilních paliv, tedy činností různých druhů průmyslu, výrobou elektřiny a dopravou. Tím pádem jakýkoliv výrobek zanechává nějakou spočitatelnou stopu CO2. Mimo jiné tedy, čím více výrobků spotřebováváme, tím větší je naše tzv. uhlíková stopa. Na to je navázaná další problematika, například odpady, včetně plastů v oceánech, a tak dále. Klimatická změna způsobuje v České republice sucha, záplavy a jinde ve světě i další, závažnější katastrofy.

Renata Svobodová

• Působí jako doktorandka na Katedře environmentálních studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

• Věnuje se psychologickým aspektům klimatické změny, komunikace změny klimatu a environmentálním postojům a chování české veřejnosti.

• Je spoluautorkou publikace Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí: Reprezentativní studie veřejného mínění. Brno: Masarykova univerzita, 2018.

• Je redaktorkou společensko-ekologického časopisu Sedmá generace.

Foto: Adobe Stock, archiv Renaty Svobodové

w w w . d r m a x . c z