n a š e   s u p e r s t a r

Paul McCartney 

Místo lockdownu rockdown*

Loňský rok znamenal pro legendárního člena ještě více legendární kapely Beatles trochu bilancování. Nejen že od smrti Johna Lennona uplynulo neuvěřitelných 40 let, ale také nahrál novou sólovou desku, na které se pocitově vrací do minulosti. A do té jsme se vrátili i při rozhovoru s ním.

text: Jonathan Dean (Interview with people)

T

o, jak se loni zastavil svět, přimělo řadu lidí zastavit se s ním, říká Paul McCartney. „Dlouhé roky žijete v zajetí nějakých životních stereotypů, hektického rytmu, a najednou to někdo utne. Odjel jsem na svou farmu ve Východním Sussexu a pár dní jsem nevěděl, co dělat. Když člověk nemůže plánovat, jako by přišel o budoucnost. Tou se vlastně stal jen druhý den. Dál nikdo nedohlédl. A tak jsem si po týdnu zírání do stropu řekl, že budu prostě dělat to, co mi jde, doufám, nejlíp. Chodil jsem do studia. Nejprve sám, pak se ke mně přidávali kamarádi muzikanti. Vždycky na dvě tři hodiny, protože déle jsme se v roušce dusit nevydrželi. A pro mě se tak lockdown stal rockdownem,“ směje se a vypráví, jak se vždycky těšil, až přijde ze studia do kuchyně, kde na něj bude čekat dobré jídlo od jeho nejstarší dcery Mary, fotografky, jež svými snímky vybavila album, které na sklonku loňského roku McCartney vydal pod názvem McCartney III.

Jak název napovídá, navazuje jím na předchozí dvě desky (ty ostatní, které po rozpadu Beatles vydal, nahrál s kapelou, nepovažují se proto za sólové). To s číslovkou I přitom vydal v roce 1970, ještě v roce rozpadu Beatles, a jak sám říká: „Tehdy mi s ním pomohla Linda. Byla ramenem, o které jsem se mohl v té bolavé době opřít. Kotvou v novém životě, když ten starý skončil. A teď na trojce tuhle roli převzala naše dcera Mary. Při večeři jsem jí přehrával, co jsme ve studiu dali dohromady, ona mi k tomu říkala své pocity a my je pak druhý den zapracovali do výsledných aranží. Nikdy jsme takhle spolu netvořili, byly to krásné chvíle.“

NAJÍT SÁM SEBE

A co jiného kromě nahrávání Paul v době lockdownu dělal? „Asi to samé, co vy všichni. Díval jsem se na seriály, přičemž Peaky Blinders mě úplně uhranul, a hodně jsem četl knihy. Děti se mě pořád snaží přesvědčit, že mám přejít na čtečku, ale já miluju vůni knih, otáčení stránek, obaly, jsem prostě stará škola. Tak stará, že už jsem byl dospělý, když na Měsíci přistál člověk. Když tohle vyprávím někdy vnoučatům, mají pocit, že si z nich utahuju.“ Nejvíc si ale užíval nakonec právě to, že může být doma se svou rodinou, trávit s nimi celé dny, protože domov je pro něj nakonec to, co považuje za největší vzácnost. „Byl to právě domov, který mi dal přežít tu dobu před, to je vážně strašná číslovka, padesáti lety, kdy se Beatles rozpadli. Vzpomínám si, jak v roce 1971 John vydal své úžasné sólové album Imagine a my jsme ho poslouchali s Lindou na naší farmě a cítili jsme, že i když my jsme ve Skotsku a John v New Yorku, že i když naše cesty už nevedou stejnou trasou, tak jsme pořád ti kluci z Liverpoolu, co se sice na chvilku pohádali, ale nepřestávají se mít rádi. On musel z domova odejít, aby našel sám sebe, já jsem zase sám sebou byl vždycky doma.“

Když jsme na začátku zmiňovali, že se nad novým albem McCartney scházel s jinými muzikanty, je potřeba to upřesnit. Tahle fáze nastala až na samém konci. Prakticky celé album totiž sir Paul nahrál sám. Hrál na každičký nástroj, který tu zazní, všechny zvukové stopy míchal dohromady. A nápady na písničky přicházely každý den. Bylo jich dokonce tolik, že musel tu nenadálou vlnu inspirace brzdit. A odkud inspiraci čerpá? „Nevím, ta prostě přichází. Z vůně, zvuku, slova. A možná taky z mého hyperaktivního mozku, který pracuje, i když ho prosím, aby si dal na chvíli pohov. Vlastně se málokdy stane, že by píseň vznikla na základě něčeho konkrétního. Není to tak, že bych znal někoho, kdo se jmenuje Eleanor Rigby, a podle ní napsal písničku. Byla to má empatie vůči opuštěným starým dámám, která mě k napsání písně vedla, a shodou okolností jsem kdysi dávno v Liverpoolu pro jednu z nich jménem Eleanor Rigby pravidelně dělal větší nákupy.“

To, co se většině lidí při vyslovení jména Paul McCartney vybaví, jsou kromě jeho písní jeho nehynoucí úsměv a optimismus. „Není to tak, že by mě někdy nechytla skepse vůči lidem jako mase, že bych se nedokázal rozčílit, ale pravdou je, že jsem se jako optimista narodil a asi jako optimista i umřu. Obecně věřím, že svět je dobrý, jen my lidi ho kazíme. Právě během lockdownu lidi vzdychali a hořekovali, ale mě pořád dokola napadalo, že všechno zlé je pro něco dobré. Ale bál jsem se říkat nahlas, že je přece fajn, že rodiny najednou mohou být víc spolu, protože je mi jasné, že bych slyšel, že se mi to říká, když mám peněz dost a nemusím řešit existenciální problémy. Na to bych neměl co říct, protože to je jistě pravda, ale myslím, že v hloubi duše by lidi museli uznat, že to, že jsme se zastavili, že tím hlavním se pro nás stala přítomnost, že planeta dostala šanci si oddechnout od toho, jak ji soustavně vraždíme, prostě dobré bylo.“

POVZBUZENÍ OD FANOUŠKŮ

Ale tato „dědkovská moudra“, jak sám říká, prý do písniček nepatří. Ty podle něj naopak musí být o těch docela běžných chvílích života. „Musí to být nenásilné. Třeba písnička ‚Women and Wives‘ je vlastně o tom, že dávat mladým lidem rady je v pořádku, ale že je na nich, jak s nimi naloží. ‚Let It Be‘ zase byla pro lidi inspirující v tom, že jim říkala, aby si užívali každý den jako poslední. A ona vůbec hudba má tu neuvěřitelnou moc pomáhat, dodat jim naději a radost. Když mi třeba lidi řeknou, že mé písničky poslouchali, když se léčili s rakovinou…“ Paul se na chvíli odmlčí, trochu se mu chvěje hlas, dívá se na fotku své ženy Lindy, která na rakovinu zemřela. „To prostě stojí za všechnu tu námahu, za to věčné snažení, i když si někdy říkám, že už bych se na to ve svém věku měl vykašlat. Ale pak přijde takováhle reakce a…“ Zase chvíle ticha.

Když se zase dá do řeči, začíná s tím, že tvoří vlastně proto, aby si nepřipadal zbytečný. Zmiňuje kauzu, kdy nazpíval píseň s Rihannou a mladí lidé o něm na sociálních sítích psali ve stylu „co je to za starýho pána“… Neříká to ale s rozhořčením. Ví, že mladí mají svoje idoly, svoje problémy. V šedesátých až osmdesátých letech byla jeho sláva bezprecedentní, teď už z ní prý jen žije a nic na tom podle něj nemění ani fakt, že různé kompilace písní Beatles i těch jeho sólových mají pořád slušné prodeje.

„Já už nemohu zaujmout mladé, protože nevím, čím žijí, mám úplně jiné problémy než oni. Tedy přesně vzato, máme je stejné, ale byly spojené s jinou dobou. A já jim rozumím. Taky mě víc zajímali vrstevníci než generace mých prarodičů,“ svěřuje se. „Ti mladí se musí mít s kým ztotožnit. Ale někdy to volání o pomoc nepřichází. Když John napsal ‚Help‘, měla to většina lidí jen za chytlavou písničku, ale on opravdu volal o pomoc. Pomoc jsem potřeboval i já, když se Beatles rozpadli, a poskytla mi ji Linda. Pomoc potřeboval Ringo, když měl problémy s pitím, a my všichni kolem něj jsme mu ji dali a dneska je z něj abstinent roku! Ale vy tohle o svých idolech vlastně nechcete vědět. Máte pocit, že by to měli být nadlidi, které nesejme to samé, co vás. A proto se většina lidí, co v showbyznysu dělá, prezentují jako věčně sluncem zalité bytosti. Aby svým fanouškům dodali energii, víru v dobré zítřky. Někdo si myslí, že to je přetvářka, ale já si to nemyslím. Je potřeba šířit dobré a pozitivní vibrace. Tenhle náš svět, do kterého se bohužel stále citelněji derou násilí a arogance, to potřebuje.“

„Je potřeba šířit dobré a pozitivní vibrace. Tenhle náš svět, plný násilí, to potřebuje.“

VELKÉ USMÍŘENÍ

Paula tyhle vzpomínky přivádí k Johnu Lennonovi. Navzdory sporům, které spolu měli, se usmířili dlouho předtím, než byl Lennon zastřelen před svým domem. „Naše poslední setkání proběhlo v New Yorku. Jen tak jsme se procházeli tím velikým městem a Central Parkem a povídali jsme si, jako když jsme byli ještě kluci. Ani nevím, kdo z nás to nadnesl, že by bylo fajn si zase spolu zahrát, ale pak jsme se shodli, že když jsme dokázali jednu kapitolu našich životů uzavřít, nemělo by smysl se do ní vracet. Rozloučili jsme se tehdy s tím, že se brzy uvidíme, ale už k tomu nedošlo… Ale on je se mnou pořád. Celých těch padesát let od rozpadu Beatles se při psaní písniček občas přistihnu, jak čekám na to, že mi nahodí nějaký verš, že rozvine mou melodii.“

Posledních pár dní předcházejících tomuto rozhovoru McCartney strávil konzultacemi s režisérem Peterem Jacksonem (Pán prstenů), který natočil dokument Beatles: Get Back. Není to zdaleka první a jistě ani ne poslední dokument o této kapele, ale podle Paula je tenhle výjimečný tím, že přináší spoustu záběrů, o nichž ani on sám netušil, že existují. McCartney je z filmu nadšený. „Srší to humorem, který mezi námi v té době panoval. Byli jsme čtyři kluci, co se tak poflakovali životem a ani si neuvědomili, že pomáhají měnit svět. Jasně, člověka občas popadne smutek, že to všechno už nikdy nebude, ale zase si můžu říct, že jsem prožil bezva život.“

Když Beatles vydali album Let It Be, odpověděl McCartney na otázku, jaké má plány, že by rád dospěl. A dneska se směje, že tenhle plán pořád ještě nemá splněný. „Asi je to tím, že si myslím, že by si člověk trochu toho dítěte v sobě měl ponechat, protože vám to umožní ještě pořád nad něčím žasnout, nechat se překvapit a nadchnout nějakým nápadem. A já chci být každý den z něčeho nadšený. I za cenu toho, že už mě třeba stejná věc nadchla už několikrát v životě. Ale jako osmdesátiletý pán s drobnou sklerózou na to mám přece nárok, co?“ m

Se skupinou Beatles v dobách největší slávy

S Johnem Lennonem byli přátelé od dětství

Manželka Linda byla ženou Paulova života

Foto: Profimedia a archiv redakce

McCartney III (Full Album)

I n z e r c e

Koupit zde