r o z h o v o r

Veronika Žilková

Každý den kráčím za štěstím *

Před rokem se vrátila z Izraele, kde je její manžel velvyslancem, do Česka. Na chvíli, aby tu natáčela seriál Hvězdy nad hlavou. Ale kvůli pandemii a péči o svou maminku už tu zůstala. 

Text: david laňka

K

dyž jsme domlouvali tenhle rozhovor, říkala jste, že doma fungujete jako takový rodinný lékař. Jak jste si tuhle „funkci“ vysloužila?

Při tom mém množství dětí, což je šest dětí vychovaných a pět porozených, nemůžete pořád obtěžovat dětského lékaře. Musíte ráno, před odchodem do školy, provést první diagnózu nemocných. Kdo z nich má písemku a vymlouvá se a komu je opravdu špatně. Ale samozřejmě jsem „lékař amatér“ a dětská nemocnice v Motole je můj oblíbený noční podnik. Někdy i dvakrát za noc jsem to tam otočila. Jen co jsem přivezla dítě se zlomenou rukou, tak další se hlásil s akutním zánětem středního ucha. Jednu dobu se mi manžel smál, že když mám večer volno, auto mi samo startuje směr dětská pohotovost.

Při tom počtu dětí si musíte s některými lékaři už tykat…

Vy jste vtipný. Naopak. Já si doktorů nesmírně vážím a tykat jim by mě nenapadlo. Mrzí mě, že žádný syn ani manžel lékař není. Je to mužnější povolání než napudrovaný herec. Omlouvám se Hughu Grantovi.

A co „pacienti“ – poslouchají vás?

Když bylo těch prvních pět dětí malých a onemocněly všechny, vyvěšovala jsem na dveře červený kříž… Ano, dům se proměnil v polní nemocnici. Dětských nemocí se bojím, bezmoci dívat se na trpící dítě. Dvakrát za život jsem dlouhodobě s dítětem pobývala na JIPce. Jednou to dopadlo dobře a podruhé jsem odešla bez dítěte. Ale to je život a příroda, jejíž jsme součástí.

A v rámci toho rodinného léčitelství jste spíš farmaceut, nebo bylinkářka? 

Vzhledem k hrůze z alergií nejvíc používám metodu pozitivní energie. Vážně. Nemocné dítě je třeba objímat a dodávat mu sílu s nemocí bojovat. Ale spíš věřím práškům než čajům. Z bylin mám oblíbenou šalvěj a heřmánek a cibuli. Z mazání octan, fenistyl a bepanthen. A z léků paralen a zyrtec. Těmi léčím vše.

Když jsem měla těžké období po úmrtí syna, praktický lékař dr. Čupka mi předepsal pro mě neznámý lék neurol. Odmítla jsem ho brát. A on mi řekl úžasnou větu: Tak ten prášek aspoň noste v kabelce. Poradil mi moudře. Vlastními silami jsem bojovala se smutkem ze všech sil, jen abych nikdy nemusela tu kabelku otevřít a spolknout prášek.

Bylo pro vás tehdy cestou vypořádat se s tím mlčením, nebo naopak mluvením?

Samota. Nemůžete si povídat s nikým jiným než s tím, kdo podobné trauma zažil. Vzpomínám si, že jsem byla schopna číst pouze černou kroniku. Hledala jsem, kdo další přišel o dítě… Schíza.

Druhou stranou mince rodinného lékaře občas bývá přehnaná starostlivost. Jak s tou to máte?

Starostlivá jsem až u vnoučat. Už se mi stalo, že v době mého hlídání jsem zlomila vnukovi nešťastnou náhodou nohu. Zakopli jsme o sebe a já na něho upadla. Od té doby jsem nejšťastnější, když už vnoučata vracím matce.

To by mě zajímala reakce dcery, když jste jí syna vracela polámaného…

Žádná. Ví, že dělám maximum. Je to dodnes má noční můra.

Kdo vás zná, nemůže ho nenapadnout, kde vy pořád berete ten optimismus. 

Nechci se už stresovat. Výhoda mého věku je, že už se chci každý den jen radovat. Nejde mi něco ? No a co, tak to zkusím znova a jinak.

A platí to u všeho, nebo u něčeho vám ta trpělivost dochází rychleji?

Učím na Mezinárodní konzervatoři. Trpělivost mi dochází, když studenti nechápou, že herectví není jízda taxíkem od baru k baru, ale náročná profese. Zuřím, když jsou nedochvilní. Zase ten dril tatínka. Pozdě se prostě nechodí.

A že se zase vrátím k rodině – jak tu vaši energii snášejí třeba vaše děti?

Máme ji všichni a poděděnou po mém otci. Stella Zázvorková říkala: „Žilková? To je Marťan. Normálním lidem se baterky vybíjí a ona si je sama nabije a pak dobíjí i okolí.“ Ale někdy jsem sama ze sebe i ze svých dětí a naší šílené energie unavená. Omlouvám se svému okolí, ale my se takoví narodili.

Mluvili jsme spolu o tom, že vaše dcera Kordula se občas staví do „protipostoje“, a že když něco musí, tak prostě nechce. Tam se musí vaše energie nutně srazit.

Puberta a geny Stropnickýho, to je síla. Dnes, když jsem jí nesla do pokoje tác s obědem, mi řekla: „Když zaklepeš, tak musíš vyčkat, až řeknu dále.“ Nechala jsem „to“ být, protože bych jí jinak tu polívku musela nalít na hlavu. Její starší sourozenci ze mě měli větší respekt. Byla jsem mladší matka. Týhle puberťačce jsem bábrdle k smíchu.

A připadáte si někdy jako ta bábrdle?

Bohužel ne. Mám pocit, že mi je 35.

Když jste tím domácím lékařem, fungujete v rodině třeba i jako rodinný psycholog? Protože s tolika členy domácnosti tak člověk musí nutně fungovat… Pro každého z nich být určitou částí své osobnosti…

Ano, často. Teď mě ale jako psychologa nejvíc využívá moje 97letá matka. Atmosféra ve společnosti je plná strachu a úzkosti a matka tomu občas propadá. Zakazuju jí zprávy, ale ona se na ně stejně dívá a pak v noci nespí. Já jsem zprávy neviděla asi pět let. Na internetu nic nečtu a jsem v pohodě. Je třeba si vědomě bránit duševní zdraví.

Sám to dělám podobně a občas na mě lidi koukají jako na Marťana, jak můžu žít bez toho, aniž bych věděl, co se zrovna děje. Nechápou, že v tom mém světě je mi občas prostě líp. Co – obrazně řečeno – tvoří ten váš svět, ve kterém vám je dobře?

Dlouhé procházky přírodou v dešti, kamarádky cizinky, které jsem potkala v Izraeli, dobré filmy a můj největší koníček – neustálé přestavby a rekonstrukce. Umím bourat kangem i štukovat omítku. Rodina odejde ráno z kuchyně, a když se večer vrátí, je v kuchyni vybouraná příčka.

Sám vím, jak je někdy složité pozorovat zpovzdálí své děti, jak dělají rozhodnutí, ke kterým bychom třeba chtěli něco říct, ale víme, že to nemá smysl, že má naopak smysl nechat je spálit se. Jak je to pro vás složité? Jste pozorovatelka, nebo „zasahovatelka“?

Zasahováním rodičů nedojde k poznání a dospění jejich dětí. Bohužel rodič musí zpovzdálí pozorovat, jak dítě sahá na kamna, a mít po ruce první pomoc a pak foukat. Nevyžádané rady vždy situaci zhorší. Jsou to občas šílená muka, dívat se v přímém přenosu na chyby, které vy už sám máte bolestně za sebou. Ale úspěšně mlčím.

Mlčky ošetřujete i rány?

Musíte foukat na bebíčka, to pak mlčíte fyziologicky.

A jak je tohle těžké, když se do toho neustále pletou média?

Jo, vy myslíte tu nejstarší? Ta už je sama matka, tu už neřeším.

Vrátím se o pár otázek zpátky, k těm různým osobnostem, které v sobě člověk má. Popadne vás někdy taky taková ta potřeba určitého zdravého „sobectví“? Kdy prostě potřebujete nebrat na nikoho moc ohled, být naplno za sebe a pro sebe?

Myslím, že to je podmínka herectví. Když natáčím nebo hraju, nechávám Veroniku Žilkovou pěkně doma a sobecky si žiju jiným životem, životem postavy. Na jevišti rodině telefon nezvedám.

Ptám se na to i z toho důvodu, že v době, kdy jste byla se svým manželem a byla „paní velvyslancovou“, určitě jste se při oficiálních událostech musela držet trochu zpátky…

Myslím, že oficiální a společenský svět byl pro mě známá situace. Jako herečka jsem zažila mnoho obdobných akcí, na jaké člověk narazí v diplomatickém světě. Naopak to bylo lehčí než třeba recepce na karlovarském festivalu. Nebyli tam totiž novináři ani bulvár. Nikdo vás druhý den neponižoval, že máte špatné šaty, účes nebo jste na fotce se skleničkou vína. Diplomatický svět je noblesní a to mi vyhovovalo víc než večírek po Českém lvu, kdy paparazziové číhají na každé prasklé oko na punčoše. A že jste zrovna dostala Lva nebo jste členka Akademie, je jim fuk. Prostě vás druhý den veřejně zesměšní.

Bylo nutné si v Izraeli osvojit nějaká specifika protokolu?

Ano, například při kontaktu s ortodoxními Židy. Ale víte, já jsem vycepovaná od Václava Žilky, tatínka, který společenské vychování vyučoval na svých výchovných koncertech. Žádný oficiální protokol nebyl tak náročný jako ten u nás doma. Kdo komu podá ruku, kdo si kdy sedne, jaké je pořadí při představování atd. Byla jsem se schopná rozejít s životní láskou, když mi podal ruku jako první. I moje děti důsledně řeší společenské konvence. Vychovanost je hodnota, kterou ctíme.

Tak teď přemýšlím, jestli jsem vám ruku taky nepodal jako první… S tímhle nastavením musíte dneska často trpět, ne?

Nepodal. V Americe a jejich filmech je to obráceně. Asi tam Guth Jarkovský nebyl populární.

A je to tedy tak, že když náhodou jdete vedle muže a on se zařadí k vašemu pravému boku, obejdete ho, abyste byla na správném místě?

No, kdybyste si v restauraci sedl dřív než já, jdu domů.

Když jste se skoro před rokem vracela do Česka na natáčení seriálu Hvězdy nad hlavou, tušila jste, že tu zůstanete tak dlouho?

Ne. Mrzí mě, že Izrael je pro mě kvůli pandemii ukončená kapitola. Ale jsem vděčná i za ten rok a půl.

A když jsme u Hvězd, jak jste si to natáčení užila?

Je to skvělý seriál. Největší herecké hvězdy se střídaly v komparsu. Úžasné. Někdy mlčel jako kompars Nárožný a Polívka mluvil a druhý den to bylo naopak. Seriál s nejlepším a nejdražším komparsem. Výborný nápad, jak nechat hrát celou vesnici.

Bavilo vás být za tu občas vlezlou, ale jinak vlastně milou drbnu Šímovku?

Miluju postavy, které jsou jiné než Žilková. Každý máme v sobě celou paletu barev, povah. Barvičku drbny jsem použila poprvé. Musím ale Šímovou bránit. Ona nedrbe ze zloby, jen chce, aby bylo ve vsi „jasno“.

Staráte se o svoji maminku. Jaký jí děláte denní program?

Moje skvělé děti s ní hrají společenské hry a největší radost má, když nás všechny porazí. Ale moje matka má ještě další dvě děti a ty mají děti, takže je nás na ten program celá jednotka.

Využíváte to, že jste spolu teď tak intenzivně, třeba i k tomu, že mluvíte o věcech, na které do téhle chvíle nebyl kvůli práci čas?

V jejím věku už se ty její historky točí dokola. Ale jsem její personál – její lazebnice, kadeřnice, uklízečka, pedikérka, masérka, kuchařka i animátor volného času.

Zaujala mě ještě jedna věc, a to že každý den živě přenášíte na Instagramu, jak cvičíte. Co vás k tomu, Veroniko, vedlo?

Chybí mi pohyb na jevišti a diváci. Ranní rozcvička pro 10 tisíc odběratelů spojuje oboje.

Tohle je otázka poslední, tak by měla být nějaká jednoduchá. Jste šťastná?

Štěstí je cesta za štěstím... Takže? Každý den se snažím za ním kráčet. m

Veronika Žilková

Strávili jsme spolu kus léta během natáčení seriálu Hvězdy nad hlavou, a tak mám možná nárok napsat, jaká Veronika Žilková je. Skvělá! Jak jste asi z rozhovoru pochopili, jde z ní neuvěřitelně pozitivní energie, kterou šíří kolem sebe. Aby všem bylo hezky. A skvěle se s ní povídá. O všem. O vaření, pletení, stavařině, herectví, cestování, o životě. Je z těch lidí, se kterými vám den uteče jako nic.

Chcete vědet více?
Klepnutím na tuhle bublinu naleznete více informací na Wikipedia.cz

Foto: Lenka Hatašová a Profimedia

Veronika Žilková - Show Jana Krause 14. 10. 2020

w w w . d r m a x . c z