POVÍDKA Iva Pekárková Ulítlé manželství IVA PEKÁRKOVÁ K arlovi byly čtyři roky a Ilona ho měla už s bývalákem, ale Honza, i když ve všech ostatních věcech nesnesitelně trpěl žárlivostí, na Karla nežárlil. Karel k Iloně prostě patřil, byl její součástí – a Honzovi fakt ani trochu nevadilo, že ho měla dlouho předtím, než se poznali. Karel byl krásný, byl roztomilý, byl chytrý (pokud to Honza dovedl posoudit), oba se s ním učili a Karel nad očekávání dělal pokroky. Už uměl rozkošně zdravit – „Dobrrrý den!“, zdravil tak bez váhání každého cizího člověka, když vešel do místnosti – a oba, Honza i Ilona, na něho byli hrdí. V samých začátcích vztahu, když k němu – o tom byl Honza přesvědčený – planula upřímnou láskou, naučila Ilona Karla vykřikovat „Honza je krrrál!“ Vyslovoval to moc pěkně a srozumitelně, až na to ráčkování, které ho zaboha nemohli odnaučit. Honza dokonce nahlas přemítal, jestli by nemohli Karla poslat k nějakému speciálnímu logopedovi, ale Ilona se mu vysmála tím svým nádherným stříbrným smíchem a řekla: „Ty seš fakt blbej!“ „Seš fak blbej! Seš fak blbej!“ opakoval Karel od té doby, říkal to mnohem častěji než „Honza je krrrál!“, ale Honzovi to jeho žvatlání i tak dělalo dobře. Při každém „Seš fak blbej!“ se utěšoval tím, že z toho Karel nemá rozum, a každé „Honza je krrrál!“ ho zahřálo u srdce, jako by ho Karel vědomě pochválil. Honza byl dobrák a optimista. A Karla měl doopravdy rád. Dohodli se ale s Ilonou, že před Karlem nesmějí mluvit sprostě a hlavně se před ním nesmějí hádat. Karel nasával každé nevhodné slůvko jako houba. Stačilo, aby ho jedinkrát uslyšel, a začal ho bezchybně opakovat. Se slušnými, zdvořilými výrazy kolikrát míval potíž, přestože se zdály daleko jednodušší. Honza s Ilonou se, když se ještě měli rádi, nad touhle Karlovou schopností často podivovali. Bylo to zvláštní: někdy mluvil docela jako dospělý člověk, kterému v každé situaci vytanou na mysli ta nejpříhodnější slova, jindy zas jako malý hlupáček, donekonečna opakující věty, kterým nerozumí a jejichž význam nechápe. No, to je asi normální, říkali si svorně, hlavně se před ním nehádat. Hádali se ovšem čím dál tím víc. Kvůli práci. Kvůli penězům. Kvůli pitomostem. Kvůli pitomostem čím dál tím častěji. Iloně se přestal líbit design kachlíčků v koupelně. Design kuchyně. Design obýváku. Honza z toho býval zoufalý. Ilonina nespokojenost ve vztahu s ním jako by se čím dál tím víc přenášela do věcí – ani po druhé výměně kachlíčků (Honza to dělal sám, jen s kámošem, a musel uznat, že na první pokus se mu je nepovedlo moc dobře položit) nebyla Ilona spokojená. A dávala mu to najevo způsobem, který by jí před rokem či dvěma ani na mysl nepřišel. Vařila zásadně jídla, o kterých dobře věděla, že je Honza nemá rád, mrskala před něj talířem, div se nenaštípl, o důležitých věcech odmítala diskutovat s tím, že „tomu přece chlapi nerozuměj“, a když se Honza po hádkách toužil smiřovat tím nejosvědčenějším způsobem, pokaždé ji příšerně bolela hlava. Honza začínal mít podezření, že design kachlíčků, kuchyně či obýváku jsou jen zástupné problémy. Že se Iloně ve skutečnosti přestal líbit design Honzy, jejího manžela. (Ano, vzali se, bez rozmyslu a bez velkých oslav půl roku nato, co se poznali.) A, upřímně řečeno, ho to přestávalo bavit. Ani Ilona mu dnes už nepřipadala tak krásná. Začínal na ní vidět nedokonalosti: dvě bradavičky na krku, varhánky kůže. Vrásky od smíchu kolem očí, které jí před časem dodávaly šmrnc, se proměnily ve známky stárnutí. Zamilovanost se vytratila a Honza začal Ilonu vidět takovou, jaká skutečně byla: docela přitažlivá ženská mírně přes třicet, s nezajímavým zaměstnáním a nezajímavými názory. A – samozřejmě – s Karlem, kterého Honza pořád zbožňoval. Hádky nabraly na síle, délce a krutosti. Před Karlem teď stále častěji zavírali dveře a stále častěji si ho nevšímali, když se tím svým nezvykle chraplavým hlasem dožadoval jejich pozornosti. Zanedbávali ho a vůbec se na něj neohlíželi. Teď se jejich hlasy, když na sebe křičeli, rozléhaly jistě po celém bytě, dveře nedveře, bylo s podivem, že Karel nezačal mluvit sprostě. Ale nezačal. Dál všechny zdravil „Dobrrrý den“, když vešli do místnosti, a k Ilonině malé radosti Honzu ujišťoval, že je „krrrál“. Rozvod nebyl tak „přátelský“ a bezproblémový, jak by se dalo čekat u slušných, kultivovaných partnerů. Společný byt museli prodat, protože se prostě nemohli dohodnout, kdo v něm zůstane a kdo se odstěhuje. Donekonečna si vyčítali každou hloupost, Honza byl přesvědčený, že kvůli Iloně přišel o spoustu peněz, a Ilona zas, že o spoustu peněz přišla kvůli Honzovi. A začali se tahat o Karla. Ovšem, původně nebyl Honzův, Ilona ho měla dávno předtím, než se poznali, ale Honza se o něj staral stejně jako ona, připravoval pro něj dobroty, dával mu pít, uklízel po něm a povídal si s ním. A Karel k němu přilnul snad ještě víc než k Iloně. „Chlapi přece musej držet při sobě, né?“ říkával mu Honza a Karel tu větu po něm opakoval tím svým roztomile nakřáplým hlasem. Bylo jen přirozené, že po rozvodu měli Karla ve střídavé péči. Lidé se tomu sice divili a posměšně se ušklíbali, když se týden co týden Honza scházel s Ilonou, aby si předali toho malého bezbranného tvorečka, ale co jiného měli dělat? Oba Karla milovali, ale nemilovali už jeden druhého. Když si Honza zas jednou Karla převzal, zhrozil se. Karel ho, už když si ho nesl domů, oslovil „Honzo, ty debile!“ Ovšem, nemá z toho rozum, utěšoval se. To jistě Ilona. Honza strávil celý týden recitováním vět „Ilona je kráva!“, „Ilona je blbá!“ a „Ilono, jdi do řiti!“, dokud Karel spolehlivě nezvládl všechny tři, a mnul si ruce: ta se bude divit. Týden nato se ovšem doslechl, že „Honza je blbec, blbec, blbec!“ a ještě daleko nevybíravější věci. Karel je radostně opakoval znova a znova. Honza věděl, že z toho nemá rozum, ale i tak ho to ranilo. Se zaťatými zuby ho začal učit nelichotivé postřehy o Iloně. A potom se to stalo. Když Ilona pár týdnů nato předávala Karla, nepochybně dobře zásobovaného dalšími sprosťárnami, bývalému manželovi, chtěla si s ním ještě naposled dát pusinku – a vytáhla ho z klece. Jen tak, pod širým nebem, na zastávce autobusu. A Karel se jí vysmekl, klovl ji do palce a frrr – byl pryč. Posadil se na římsu nad jejich hlavami, vyzývavě nakláněl červenou hlavičku, jako by se jim posmíval, protahoval si zelená křídla a opakoval: „Polibte mi řřřiť!“ Bylo těžké uvěřit, že z toho nemá rozum. m Známá česká spisovatelka sama o sobě říká, že je autorka knih, tlumočnice, barmanka a taxikářka na obou stranách silnice. Studovala Přírodovědeckou fakultu, obor mikrobiologie a virologie, ale krátce před jejím dokončením, v roce 1983, emigrovala, aby nakonec zakotvila v Americe, kde zůstala až do roku 1997, kdy se natrvalo přemístila zpátky do Česka. Patří mezi nejvýraznější české spisovatelky, přičemž úspěchy sbírá i v zahraničí. Z jejích posledních knih jmenujme: Levhartice, Beton, Péra a perutě nebo Pečená zebra. úsměvy smutných ... DOSTUPNÉ POUZE POKUD JSTE ONLINE Foto: Ingimage, archiv I. Pekárkové INZERCE