příběh monolog pro dva hlasy Mluví pomalu, námaha za každým slovem, které mu vychází z úst, je znát. Jirka Holub (42 let) nejdřív na místo našeho srazu nedorazil, až když jsem mu připomenula termín. Pomalu mi jeho diagnóza začala dávat smysl. Někdy mu prostě vypadne reálie jako ze skládanky dílek puzzle. K dyž konečně přichází do přeplněné Té kavárny na pražském Vyšehradě, kde i pracuje – omlouvá se a celou situaci převede v žert: „Dřív, když jsem nepřišel na domluvené místo, zlobil jsem se na toho, kdo se hněval! Protože neakceptoval, že třeba bloudím. Myslel jsem si – mám na to přece právo.“ Ztrátou paměti a orientace v čase i v prostoru trpí Jirka od okamžiku, kdy jedné noci bez varování utrpěl cévní mozkovou příhodu. Zažil a ještě zažívá časovou dezorientaci. Ne ovšem jako v kině, kde se filmová diva probudí bez paměti a celý snímek hledá, jak žila. Jemu vypadly jen dva roky. Některé záležitosti zůstanou Jirkovi navždy jako vygumované, a proto jsme požádali o komentář také Helenu, jeho ženu. Výlet v babím létě Pohledný čtyřicátník vyrůstal s bratrem v prima rodině a byl pohybově zdatný. Ještě před absolvováním střední průmyslové školy elektrotechnické se seznámil se svou láskou, vzali se a brzy se jim narodila dcera Tereza. Až o deset let později se Holubovi znovu rozrostli – o dnes jedenáctiletou Lucii. Ortodoxní Libeňák nikdy nezačal pracovat v oboru, který vystudoval, pracoval v potravinářství: „Žádný hypermarket, chtěl jsem vždycky prodávat potraviny – a vlastně se mi to podařilo,“ konstatuje. Prostě ho tahle specializace zaujala, později pracoval pro společnosti Tchibo nebo Coca-Cola. Pomáhala mu nejen obchodní zdatnost, ale v komunikaci s partnery také znalost angličtiny. Ovšem v rozletu a profesním růstu ho zastavila nemoc. Jak se to stalo Co se vůbec stalo? Na podzim 2013 vyrazili Holubovi na víkend na chatu. Helena si na poslední večer dobře pamatuje: „Jirka mi připadal trochu unavený – to jsem ale přikládala jeho pracovnímu vytížení. On sám nic nepozoroval; tehdy asi začínal jeho pozdější výpadek paměti.“ A Jirka přitaká: „Až po mnoha týdnech, v rehabilitačním ústavu, jsem se začal víc zajímat, co se se mnou vlastně děje.“ Ráno se manželka vzbudila, Jirka ještě spal, sešla tedy dolů uvařit snídani. Po chvíli ale volala malá Lucinka, ať Helena běží nahoru. Tam se Jirka snažil vstát z postele, ale nešlo to; říká: „Ihned jsme volali záchranku. Jirka pobyl chvíli v nemocnici, nic si z pobytu nepamatoval. Proběhly asi dva měsíce. Diagnózu mi lékaři sdělili – cévní mozková mrtvice a zasažený celý zadní mozek – paměť a oči. Bylo to pro mne velmi šokující, prognóza nezněla vůbec povzbudivě, spíše pesimisticky.“ Jak bylo Jirkovi po tom, co se probudil? Dnes už dokáže odpovídat s úsměvem: „Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jde o jakousi formu špatného vtipu. Byl jsem zpočátku hodně špatný pacient, vzdoroval jsem roli, do které jsem se probudil. Za chvilku to přece skončí! Moc jsem se těšil na první setkání se svou paní, ale pořád jsem chtěl zpátky do našeho běžného života. Nešlo to.“ Manželka dodává: „On si opravdu celý rok, možná i déle myslel, že jsme pro něj vymysleli nějaké hloupé překvapení!“ Helena vzala celou věc pragmaticky, stála při svém muži ve velké zkoušce, rodinné zázemí mu dodávalo potřebný klid. Jirka si nakonec přece jen musel definovat, jaký je jeho momentální stav – byl špatně pohyblivý, měl limitovaný pohyb nohou a horší stabilitu. To vše i kvůli špatnému zraku. Zpočátku měl velké problémy s viděním, obraz mezi očima se nespojoval – takzvané trubicové vidění. Špatně vyslovoval. Když vyšel ze svého pokoje, nedokázal se bez pomoci vrátit. Pořád bloudil. „Byl jsem vržený do úplně jiného světa! Zůstala mi dlouhodobá paměť, pamatuji si všechno, co bylo dřív. Poznával jsem příbuzné, kamarády. Ale co bylo před hodinou, to někdy pořád nevím,“ říká. Na rehabilitaci mimo Prahu pobyl pouze tři týdny, chtěl domů. Jirka dlouho nechával stranou otázku, co bude dál… „Byl jsem hlavně konečně doma! Denně jsem docházel na Albertov, kde jsem cvičil hybnost, a také jsem chodil na logopedii a ergoterapii. A cvičil paměť. Kvůli mé neorientaci mě musela doprovázet především manželka nebo starší dcera, někdy i kolegové z práce. Můj zaměstnavatel se ke mně zachoval na dnešní dobu velmi osvíceně: dohodli jsme se na rozvázání pracovního poměru dohodou a firma, kde jsem pracoval, mi věnovala finanční prostředky, které mě zabezpečily.“ Ekonomicky se tak naštěstí vše kolem rodiny udržovalo v normálním chodu. Navigace pro případ nouze Jirkova rehabilitace byla velmi dlouhá trasa, hodně intenzivní dny a hodiny; kromě Albertova docházel ještě do ErgoAktivu. Dneska už cestuje sám, ale někdy se stává, že potřebuje pomoc. Pak pomáhají lidé i aparát s GPS. Jirka pořád pociťuje těžkopádnost v řeči a zhoršenou orientaci. Po čase se chtěl „zapojit do procesu“, a začal pracovat v kavárně. Od přípravy nápojů, přes obsluhu, po službu na pokladně. Ale především má možnost komunikovat. Sám vypočítává: „Osobně mi každá šichta přináší plusové posuny v toku mé řeči. Nepohybuju se jen mezi domovem a prací. Fyzicky jsem na tom slušně, chodívám s přáteli cvičit a běhat. Momentálně mě nejvíc limituje orientace, a to v prostoru i v čase. Ale naučil jsem se už svou situaci respektovat…“ Jirka Holub skutečně nepůsobí jako pasivní stěžovatel, hovoří otevřeně, bez jakékoliv nostalgie, dokonce s humorem a nadhledem. Sotva se v kavárně rozloučíme, už tančí ve své velké modré zástěře prostorem kolem ostatních hostů kavárny. Jeho story má přece jen happy end. Dostal se z obtížné situace a míří zhruba do míst, kde už jednou byl… m PŘÍBĚHY PRO VÁS Časopis Můžeš je zaměřen na znevýhodněné občany a přináší řadu poutavých reportáží a rozhovorů s velmi inspirativními osobnostmi. Také proto jsme se rozhodli, že vám v každém čísle našeho časopisu z titulu Můžeš přineseme jeden zajímavý příběh. „Na začátku jsem byl špatný pacient. Vzdoroval jsem roli, do které jsem se probudil. Chtěl jsem zpět svůj život.“ Autor: Michaela Zindelová Foto: Jan Šilpoch INZERCE