životní styl MEDITACE u rybníka Je to tak trochu útěk do klidu. A trochu meditace. A trochu sport. Taky trochu koníček a taky trochu životní styl. Rybaření. Jen v Česku se mu podle statistik věnuje více než 300 tisíc mužů. A bezmála 10 tisíc žen. P řestože řada lidí vnímá rybaření jako sport tichých bláznů, jsou tihle „blázni“ významnou skupinou posilující českou ekonomiku. Jen za rok 2015 nechali ve specializovaných prodejnách více než 1,3 miliardy korun. Nejvíce rybáři utratí za pruty a lokátory, ale také za rybářské zájezdy. Na ty jezdí především mladší ročníky, kterým český kapr nestačí a chtějí zažít situaci, kdy nahodí a už tahají ryby nad metr. Tvrdí se, že rybáři jsou podivíni, a tak jsem se rozhodl to vyzkoušet. Ze skříně jsem vytáhl pruty a vyrazil k rybníku kousek od Kladna. Najít místo není snadné. Břeh je doslova pokrytý rybáři. Odhadem jich tu je kolem třiceti. Až na jedinou výjimku samí muži. A ta jedna žena je tu jen jako doprovod. Leží na dece a čte si lesklý magazín. Konečně najdu místo. „Tam si nesedejte, tam se vám to zamotá do kořenů,“ řekne starší muž pohledem monitorující splávek svého prutu na hladině. „O pár metrů dál je to lepší,“ usměje se. Poděkuji a jdu, kam mi řekl. Rozbalím náčiní a za zády mi prochází dva rybáři. Jdou domů. „Nováček?“ ptají se. Přikývnu a ptám se, jak to poznali. „Podle prutů. Stará škola. Rodičů, že jo?“ Odhadli to. Na tenhle prut chytal táta. „Na co chytáte?“ Vytáhnu žížaly. Zasmějí se. „Na tohle už vám kapr nezabere. To chce buď těstíčko nebo chleba, ale ten se hned rozmočí,“ sáhne jeden do svého batohu a podá mi hrudku těstíčka. „Krupička s kukuřicí, po tom jedou jako blázni.“ Poděkuji a rozloučíme se. Nejsem u rybníku ani pět minut a už se naplno projevila rybářská solidarita. Ta ale za chvíli vezme za své. Chytím totiž kapra. 55 centimetrů. Starší muž, co mi doporučil, kam se mám posadit, nade mnou stojí a kroutí hlavou. „S touhle starožitností takovýho klacka? Já tu sedím od šesti a zatím ani ťuk!“ Snažím se to zlehčit tím, že jde o štěstí nováčka. „Tak snad,“ jde muž ke svým udicím. Ale to těstíčko, co jsem dostal, zřejmě rybám chutná. Záhy vytahuji druhou rybu. Menší, ale pořád bratelnou. To už jsou u mě dva rybáři a baví se o mně, jako bych tam nebyl. „Na co to chytá?“ „Dostal těstíčko od Franty.“ „Ten to umí umíchat.“ „To jo, ale podívej se na ten vercajk. To pamatuje šedesátý.“ Cítím v tom trochu závist, trochu zklamání a trochu naštvání, že jim tu ten hejsek s pražskou espézetkou vybírá rybník. Tenhle pocit ale opadne odpoledne v hospodě kousek u rybníka, kde se zase potkáme. Rybáři si ukazují své úlovky a u venkovních dřevěných stolů popíjejí pivo. „Přijdeš ještě, nebo to byla jednorázovka?“ ptají se, když u jejich stolu usrkávám točenou malinovku. Cítím příležitost. „Přijedu,“ řeknu a další víkend jsem tu zase. Už se zdravíme jako staří známí. A jak sedíme u rybníka, dáváme se do řeči. Nejsou to žádné velké řeči. Filozofické diskuze sem nepatří. Ale během čtyř víkendů vím něco o každém, kdo sem chodí. Franta je řidič autobusu a vychovává sám dvě děti. Žena mu utekla. K rybníku zajde, když jsou děti u ní. Zato Jirka nedávno oslavil zlatou svatbu. Prý také díky rybaření. Kdyby měl být dnes a denně doma s tou svojí, prý by už spolu nebyli. Karel dělá ředitele stavební firmy. K rybníku si chodí vyčistit hlavu, a nic nezáleží na tom, že už půl roku nechytil rybu, kterou by si mohl odnést, a tak si z něj doma trochu utahují. Z Rosti si zase utahují všichni rybáři. Je mu třicet, dělá obchodního zástupce kopírek a kluci říkají, že je to „rybářská modelka“, protože má jen to nejmodernější rybářské vybavení. Zakládá si na tom. Na lidi s prutem, jaký mám já, se dívá jako na lúzry. Místo skládací sesličky si vozí rozkládací křeslo, pruty každý za dvacet vybaluje s posvátnou úctou a sakra se snaží, abychom je všichni viděli. A pak sedí u vody jako král a u vytahování každé čudly dělá tyjátr, jako kdyby chytil mečouna. A jak se separuje u rybníka, separuje se i v hospodě. Jsme mu málo. A on na nás je moc. Moc fouňa, moc frajer, moc drahej, moc všechno. Občas se u rybníka objeví žena jako doprovod některého z nás. Většinou proto, aby poznala, co nás na tom chytání ryb tak baví. A po půl hodině už se nudí a mluví. Tehdy se rybář ze solidarity zvedá, aby ta jeho nerušila ryby ostatním. Lepší je to s dětmi. Ty kupodivu vydrží soustředěné déle. Když jim dáte vlastní prut, tak i hodinu. Tedy až na ty Františkovy. Ty už to nebaví a chodí po rybářích a dávají se s nimi do řeči. A občas si rejpnou: „Strejdo, a víš, že strejda Karel tuhle chytil štiku, co měla 70 centimetrů?“ No jasně, že to víme. Karel se tím všude chlubí a my mu to všichni závidíme. Ale přejeme. Líčil na ni půl roku. Zasloužil si ji. Po dvou měsících si mezi rybáři připadám jako doma. Doporučujeme si fleky a jiné rybníky, víme o sobě prakticky všechno. A až na Rosťu jsme jako jedna rodina. Myslel jsem si, že jen napíšu tuhle reportáž z břehů českého rybníka, ale zjišťuji, že sem budu chodit dál. Dokonale se tu medituje. Když sledujete klidnou hladinu, ve které se odráží vycházející slunce, na stonkách trávy se třpytí rosa a z korun stromů se ozývají ptáci, když ticho přírody jen čas od času naruší šplouchnutí ryby nebo zvuk do vody dopadající návnady, je to jedna z těch čistých radostí, okamžik, kdy doslova cítíte splynutí s přírodou. Najednou vám nejde o to, abyste něco chytili, ale užíváte si, že jste součástí něčeho vyššího. S tímhle vědomím člověk dojde určité pokory. Když dneska jedu autem kolem vody a vidím břehy obsypané rybáři, už nemám pocit, že ti chlapi od něčeho utíkají, ale vnímám je jako básníky života, o kterém toho vědí víc, než všechny knihy o životě. Prostě proto, že ho žijí a že si dokážou najít čas, aby o něm mohli v klidu přemýšlet, a pak o něm dokážou poutavě vyprávět. Nevěříte? Tak vezměte ze skříně pruty a vyrazte k rybníku. Třeba se tam potkáme. m „Co je to tady za hejska s pražskou espézetkou? Ten nám tu náš rybník vybírat nebude!“ Chytání ryb není ani tak o lovu, jako o splynutí s přírodou a pochopení, že jsme součást něčeho vyššího. Foto: Ingimage www.drmax.cz