nová doba konec filmů konec filmů pro pamětníky M ůže to znít jako nesmysl, ale úplně planá tato obava není. Všechny filmy, které se přibližně do roku 2010 natočily, existovaly na záznamech na filmové surovině (záměrně neříkáme celuloidu, byť se tak o filmu dodnes mluví, ale již řadu let se filmový pás z celuloidu nepoužívá). Ta má prokázanou životnost sto let, a u černobílého materiálu se dokonce odhaduje na pět set let. Také proto se k filmové produkci z dob minulých můžeme neustále vracet a ve chvíli, kdy se začne materiál kvůli špatnému skladování rozpadat, existují způsoby a technologie, jak film vyčistit a celkově restaurovat. S vidinou omezení nákladů, ale také se zdokonalováním technologií, se zhruba před sedmi lety začaly prakticky všechny filmy natáčet na digitální záznam. V digitálním formátu se natáčí, v digitální střižně se stříhá, výsledný film se promítá z digitálního nosiče. Odpadají náklady na filmovou surovinu, laboratoře, přepisy a uvolňují se finanční prostředky pro digitální postprodukci, otevírají se možnosti pro využití celého rejstříku efektů při dokončování filmů. Dalo by se říct – co víc si přát?! Jenomže s tím přichází problém, který si – opojeni „lácí“ digitálních formátů – neuvědomujeme a možná ani nechceme připustit. Digitalizace totiž nepředstavuje kvalitní a dlouhodobou archivaci! Každý z nás už se setkal s tím, že si chtěl prohlédnout dokumenty vypálené na CD a místo zobrazení souborů po něm počítač „hodil“ komentář, že soubory jsou poškozené a nejdou zobrazit. Právě absence bezpečného a levného archivování v digitálním světě budí obavy z budoucnosti. Pravděpodobnost ztráty digitálních dat a neschopnost data „přečíst“ kvůli změně softwaru je velká. Potvrzuje to i Roman Berka, ředitel Institutu intermédií na ČVUT: „Tento nedostatek se dnes překonává kontinuálním kopírováním a zálohováním informací ze starého média na nové v kombinaci s dalšími opatřeními. Nicméně riziko ztráty dat a především ztráty přístupu k nim to neřeší.“ Jak Berka nastiňuje, tak zatím jediný způsob, jak lze digitální data uchovat, je jejich neustálá migrace, tedy přepis na nově vznikající nosiče nebo úložiště. Ale ani ta stále ještě nejsou stabilní, a navíc jsou závislá na aktuální vybavenosti západní civilizace. Jak upozorňuje Aleš Boštička, přední český expert na zpracování filmového materiálu, pedagog FAMU a ředitel filmových laboratoří ve Zlíně, je třeba si uvědomit, že digitalizace nepředstavuje archivaci, ale zpřístupnění. Ale zpátky k filmu. Čeští filmoví producenti jsou si tohoto nebezpečí vědomi. „Nestabilnost digitálních nosičů představuje velký problém,“ říká producent Jiří Konečný ze společnosti Endorfilm (Trabantem až na konec světa) a potvrzují to i Pavel Strnad z Negativu (Fair Play, Bába z ledu) nebo Rudolf Biermann z In Filmu (Sedmero krkavců, Masaryk). Své negativní zkušenosti s digitálním zálohováním popisuje režisér a producent Václav Marhoul (Mazaný Filip, Tobruk): „Jako milovník klasické filmové suroviny natáčím všechny své filmy na klasický film, nicméně v digitálním formátu jsem si nechal vyrobit znělku své společnosti a dvakrát se mi stalo, že ten soubor nešel otevřít a nosič, na kterém byla nahrána, byl prázdný. Takže jsem si tu znělku nechal přepsat na filmovou surovinu a mám po starostech.“ V zahraničí se běžně po dokončení filmu vyrábí z digitálních dat duplikátní negativ. V některých případech, a to hlavně u amerických producentů, se vyrábějí z dat celkem tři kopie, následně je každá uložena na jiném místě, aby v případě živelných katastrof nebo mechanického poškození kopie bylo možno sáhnout pro další. Čeští filmoví producenti bojující o každou korunu v rozpočtu se však shodují, že pořízení filmového duplikátního negativu každého filmu pro ně představuje takovou finanční zátěž, že k němu nakonec nedojde. Náklady na filmový duplikátní negativ se pohybují kolem 250 tisíc korun. V Česku sice existuje nabídková povinnost Národnímu filmovému archivu, jemuž producenti odevzdávají kopie svých děl, takže vzniká další úložiště, ale problém to neřeší – kopie jsou totiž opět uchovávány v digitálním formátu na datových úložištích. „Data sice průběžně migrují na nové technologie, ale stále jde o dočasná a časem neprověřená řešení,“ upozorňuje Katarína Morvai, ředitelka společnosti Bonton, a zmiňuje, že například v Polsku existuje zákonná povinnost, která filmovým producentům ukládá pořízení duplikátního negativu filmového díla na filmový materiál, aby byl současný kulturní odkaz zachován pro příští generace. Dlužno však dodat, že polským producentům stát na tuto povinnost přispívá. U nás takový model nefunguje a názor českých filmových producentů na to, zda by měl stát na archivaci filmů na filmové negativy přispívat, není jednotný. Přitom při eventuální ztrátě digitálních dat je poškozen nejen producent, ale také autoři a výkonní umělci, jejichž příjmy se od užití audiovizuálního díla odvíjejí, a v neposlední řadě i budoucí divák. Protože ve chvíli, kdy se bude chtít za nějakých dvacet let podívat na film, který vznikl v dnešní době, může se velmi snadno stát, že nosič, na kterém byl uložen, předvede jen upozornění: „Soubor je poškozený a nelze ho zobrazit.“ m Řada z nás si neumí představit víkend bez filmů pro pamětníky. Sledujeme snímky bezmála sto let staré a dodnes nás baví. Ale budou se dnešními filmy bavit budoucí generace? Možná ne, protože je tu veliké riziko, že všechny současné filmy jednoho dne prostě zmizí. INZERCE Digitalizace rozhodně není archivace, je to jen zpřístupnění, upozorňují odborníci a varují před ztrátou dat Autor: David Laňka Foto: archiv redakce Hugo Haas patří mezi významné umělce světového významu a jeho výkony zůstávají zachovány díky filmové surovině Oldřich Nový a Adina Mandlová v nestárnoucí komedii Kristián, která patří mezi trvalky televizního vysílání INZERCE