+ Rozhovor Václav Kopta vrtochy stárnoucího pána Populární a oblíbený herec jde v posledních deseti letech z role do role a dokazuje, že by byla chyba vnímat ho jen jako představitele bodrých chlapíků. To ostatně dokazuje i svou novou rolí v komedii Chata na prodej, která jde v červenci do kin. Blíží se léto. Na co se nejvíc těšíte? Na pobyt u moře. Už popáté pojedeme s partou lidí kolem kamaráda Jardy Duška na takový malý chorvatský ostrov. Uplynulý rok jsem měl pracovně poměrně náročný, takže už se vidím na lodi. A ač jsem viděl kus světa, sem se opravdu rád vracím. Takže objevování nových míst už vás tolik neláká? Já jsem člověk veskrze tradiční, konzistentní a nevyhledávám zbytečný adrenalin ani vzrušení, protože obojího mám dost díky svému povolání. Ne, že bych nerad poznával nová prostředí, ale… Nedávno jsme byli se ženou na Madeiře. Je to krásný ostrov a opravdu jsme si to tam užili, jenomže při zpáteční cestě jsme se stali zajatci aerolinek. Dvě hodiny jsme trčeli v zavřeném autobuse na přistávací ploše, předtím jsme čekali v hale. Návrat domů se tak protáhl na šestnáct hodin. Což mě na nějakou dobu z létání tam, kde to neznám, vyléčilo a raději se budu vracet tam, kde to znám, kde vím, co mě čeká. V červenci jde do kin film Chata na prodej, kde hrajete. Jste chalupář? Měl jsem chalupu po rodičích v Libochovicích, rodišti mých předků. Strávil jsem tam celé dětství, ale chalupářský gen po svém otci jsem bohužel nezdědil. S ohledem na své časové vytížení jsem se tam dostal jednou za čtrnáct dní a to člověk stačí posekat trávu, uklidit a už jede pryč a za dva týdny to samé. No a když nás potom vykradli, řekl jsem si dost. Prodal jsem to kamarádovi, takže se tam kdykoliv můžeme přijet podívat a musím říct, že se nám všem ulevilo. Koupili jsme si malou kajutovou loď, na které občas se ženou vyrazíme na Vltavu, a je nám dobře. Když zmiňujete loď – mezi vaše další záliby patří ještě řízení autobusu, včelaření. Jak městský kluk ze spisovatelské rodiny přijde k takovým koníčkům? To má kořeny v mém dětství. Bydleli jsme na Hanspaulce a tam byl dobře vedený včelařský kroužek. Jasně, mohl jsem chodit modelařit nebo do pionýra, ale mně včely přišly zajímavější. V očích spolužáků to byl samozřejmě projev největší stupidity. Jako bych je slyšel, jak říkají: Včely, vole, seš debil?! Jenomže včely… Vůně otevřených úlů, to je jedna z nejkrásnějších vůní na světě. Během dospívání, jak se ze mě stal konzervatorista, bohém a umělec ve velkých uvozovkách, včely skončily na vedlejší koleji. Ale pak jsem se přehoupl přes padesátku a to byl zlom. Najednou jsem si uvědomil, že čas není nekonečná veličina, že sice ubíhá všem stejně, ale rozebíhá se rychleji, a řekl jsem si, že si začnu plnit všechny své dávné sny. No a tak jsem si udělal řidičák na autobus, pořídil si malou loď a teď mi přibudou dva úly, snad i k radosti sousedů (smích). Prostě takové decentní vrtochy stárnoucího pána. Václav Kopta * 21. 6. 1965 Pochází ze „spisovatelské“ rodiny. Tatínek Pavel byl slavný textař, dědeček Josef Kopta spisovatel, mj. autor známého románu Hlídač č. 47. Václav zazářil ve filmu Sněženky a machři z roku 1982, ale během následujícího čtvrtstoletí natočil jen dva filmy. Na vrchol popularity vystoupal až filmem Sněženky a machři po 25 letech. Od roku 2008 natočil jedenáct celovečerních filmů a objevil se v osmnácti seriálech. Žije s herečkou Simonou Vrbickou, se kterou má dcery Františku a Janu. Film Chata na prodej, který jde v létě do kin, je podle Václava Kopty komedií, která pobaví Po filmu Sněženky a machři mu prorokovali slávu. Dočkal se jí až o 25 let později Je pro vás důležitý ten klid, který plavba po řece a včelaření přinášejí? Pojmenoval jste to přesně. Je to kontrast k tomu hektickému hereckému životu. Člověk podvědomě hledá protipól, kdy nemusí jen plnit úkoly, být někde včas, umět nazpaměť stránky textů a kdykoliv být ten milý, sympatický usměvavý chlapík. Když pak vyrazíme se ženou na tříhodinovou plavbu po Vltavě mezi železničním mostem a modřanským zdymadlem, stane se z toho týdenní dovolená v Lurdech! Vedle hraní také píšete písňové texty. Potřebujete na to klid? Ne. Můj táta vždycky říkal, že ryby se chytají tak, že se na ně chodí. Prostě nežvaň o tom, dělej to! Dělá to tak i Jiří Suchý, kterému v Semaforu už přes třicet let koukám přes rameno a nestačím se divit, jak nesmírně pilný člověk to je. My jsme jako rodina měli blízko k Jaroslavu Seifertovi, který byl tchánem mého strýce Petra, a tenhle veliký básník napsal své největší verše v kuchyni svého bytu na Ladronce, kde paní Seifertová vařila, malá Jana si tam hrála, z okna dovnitř doléhal zvuk velkoměsta, puštěné rádio… A on tam seděl, v ruce tužku, pokuřoval a psal básně, které ho dovedly k Nobelově ceně. Takže žádná setmělá pracovna, žádný absint nebo polonahé víly, jen potřeba to napsat. Kde se nejlépe píše vám? V poslední době jsem své nejlepší texty napsal ve vlaku. Loni jsem na Slovensku točil pohádku, když mi volal Petr Malásek, že by potřeboval text pro Lucii Bílou a že do studia se jde za pár dní. A já měl jedinou chvíli volna právě ve vlaku na cestě do Prahy. Vlak plný, hluk. Našel jsem si kus čistého papíru, tužku a najednou to přišlo. A zrovna včera se stalo něco podobného. Tak jsme se domluvili, že když ode mě budou potřebovat dobrý text, koupí mi permici, nechají mě pendlovat vlakem po republice a já jim klidně napíšu celou desku (smích). Neměl jste někdy chuť napsat knihu? Já už ji mám hotovou. Je to série povídek, vzpomínek na dětství. Velmi mi s ní pomohla Halina Pawlowská, která mě vracela k počítači, abych tu něco doplnil, upravil, dopsal, aby ta kniha stála za to. Do roka by mohla být na světě. Také vás někdy přepadne potřeba vracet se do míst, kde jste trávil dětství, nebo ještě hůř – vodit na ně svoje děti? Ale jistě. Mám v sobě, stejně jako většina českých mužů, genetickou výbavu pana Spejbla. Protože Spejbl je podle mě ukázkovým českým otcem, se vší tou schopností stát se trapným v očích svých dětí (smích). Zrovna před chvílí po mně chtěla dcera, abych se jí podíval do mailu, jestli tam nemá maturitní výsledky. A co myslíte?! Já se umím podívat do své schránky, ale do její jsem se nedostal. V tu chvíli jsem byl ukázkový Spejbl, nitě se mi blýskaly nad hlavou. Pěkně mě pak Skupa povodil. Ale ono je to nutné. Je třeba dětem říkat, kde jsem se topil, kdy jsem se zamiloval, a ony budou se sluchátky na uších dělat, že je to zajímá. A pak přejde čas, ony si na to vzpomenou a budou to zase vyprávět svým dětem. Je to kolečko, kterým si musí projít všichni rodiče i děti. Neděsí vás někdy ten jejich virtuální svět? Vlastně ani ne. Je to součást vývoje. To, že děti dnes mají v ruce pořád telefon… ony komunikují, jen jinak. Moje dětství bylo, že jsme seděli v parku a čuměli jsme, pak jsme jezdili na kole, čuměli, šli jsme k řece, kouřili jsme a zase čuměli… A teď co je lepší?! Děsí mě spíš to, co ten virtuální svět přinesl, a upřímně říkám, že kdybych měl ty kompetence, plošně bych zakázal internetové diskuse. Kdejaký zamindrákovaný blb, kterému se nepovedl život, si tam dá přezdívku a vyblije všechnu svou frustraci vůči všem a všemu. Netušil jsem, kolik zla a špíny v lidech je, a to mě trápí. „Mám v sobě genetickou výbavu pana Spejbla. On je ukázkovým českým otcem.“ fotogalerie Kliknutím vstoupíte do fotogalerie. S herečkou Simonou Vrbickou jsou manželé už neuvěřitelných pětatřicet let Nelze se vyhnout filmu Sněženky a machři. Tušil jste, že po druhém díle přijde to, co všichni ve vašem případě očekávali spíš po tom prvním – že se stanete populárním? To by mě nikdy nenapadlo. Vědělo se, že na ten film přijde hodně lidí, protože jednička je, jakkoliv tomu dodnes nerozumím, kultovní. Ale že mi natolik změní život… Já jsem od prvního dílu dlouhých pětadvacet let seděl na zadku, vedl jsem poklidný život, seděl jsem na obláčku, a až bych na něm doputoval do krematoria, nikdo by si toho nevšiml. Nestrádal jsem, ale rozhodně jsem nevedl dynamický život. A když najednou přišla ta šance, rozhodl jsem se chytit ji za pačesy, protože mi došlo, že to je možná šance poslední. Začal jsem chodit na konkurzy, přestal jsem ohrnovat nos nad seriály. Úplně se mi změnil život a jsem za to opravdu vděčný. Žijete už třicet pět let ve spokojeném manželství. Kdo z vás je doma větší držák? Vztah je vždycky otázkou rovnováhy. Tam, kde jeden zaostává, musí druhý přidat, a naopak. Pokud to tak není, začne se to přehoupávat k jedné nebo druhé straně a pak to končí u rozvodových soudů. My jsme se Simonou naštěstí lidé povahou konzistentní. Nelibujeme si ve změnách pro změnu. A když i po těch letech máte chuť strávit spolu den, večer si sednout k vínu, vyjet někam na víkend, je to znamení, že všechno funguje, jak má. A to není zásluha ani moje, ani Simony, ale manželů Koptových. Co se vám honí hlavou, když se na ni díváte? Že je to neskutečně krásná ženská a že jsem si před těmi pětatřiceti lety opravdu dobře vybral. A přál bych si, aby si to samé říkala i ona. m Text: David Laňka Foto: Tomáš Pánek, Profimedia a CinemArt Chata na prodej (trailer) DOSTUPNÉ POUZE POKUD JSTE ONLINE Sněženky a machři - nejlepší scény z filmu DOSTUPNÉ POUZE POKUD JSTE ONLINE INZERCE