p s y c h o l o g i e

Co nás můžou

Děti naučit

Pozorovali jste někdy dítě, jak si hraje, jak se směje, jak si věří? Jak se zajímá o svět kolem sebe? Je to hezké, že? Jejich upřímnost a důvěra jsou fascinující. Časem, jak dospíváme, v nás ale mizí. Smích, odvaha i pravdivost. Naštěstí se to můžeme zase trochu naučit.

Text: olga procházková

Z

ůstat navždy dítětem, to je ale nesmysl. Dítě a jeho život nejsou to samé, co svět dospělého člověka. Někdy jsme ale „dospělí“ až příliš a snažíme se z té nevinné existence v minulosti něco vrátit do současnosti. Byť krkolomně: necháváme se zavřít do tmy, jedeme meditovat do Indie nebo si leháme na pohovku terapeuta. Děláme psí kusy, abychom si dovolili prožít zase tu krásu, kdy zapomeneme na čas, uvěříme sami v sebe, na chvíli dokážeme nehodnotit.

Jsou dnešní děti jiné?

Rozhodně. Největší vliv na to, jaké jsou, mají jejich rodiče a přístup k výchově. Zásadně se ale změnila i atmosféra ve společnosti – děti v ní mají skoro výlučné postavení. Obecně se jim a jejich štěstí věnuje ve srovnání s minulostí obrovská pozornost. 

Ještě dnešní čtyřicátníci zažili ale úplně jiný svět. „Skoro vůbec jsem si se svými dětmi nehrála, nebyla jsem rozhodně tak shovívavá, jako jsou dnešní rodiče, a starala jsem se hlavně o sebe a svůj život. Moje dcery hlavně musely ,fungovat‘ a neměla s nimi být žádná větší starost,“ říká sedmdesátiletá Eva. „Když vidím, jak si moje dcera užívá vnučku, třeba její první školní den, večerní čtení pohádek, koupání, společný čas, chápu, o co všechno jsem sama přišla... Ale tehdy byla taková doba. Svoje děti jsem ale milovala a snažila se jim dát to nejlepší,“ dodává. 

Zdá se, že dnes jsou obohacenější obě strany – děti i dospělí. Mnohem intenzivněji si našich potomků všímáme a můžeme se právě od nich něco trochu i naučit. Co je tedy typické pro dětský svět? Kde se to časem ztratí, jak to v dětech podporovat a jak se k tomu v dospělosti trochu navrátit? 

1. Důvěra a sebedůvěra

„To je věc, která se v člověku buduje už od narození,“ říká psycholožka Barbora Čeledová. „Základní důvěra ve svět se ustavuje v nejnižším věku, malé dítě získává důvěru skrz rodiče, jejich náruč, péči, lásku, je to důvěra přes matku a otce. Klíčové období pro celý další život.“ V předškolním věku a později se dítě důvěře vědomě i nevědomky učí: skrz to, co mu říkají rodiče nebo okolí – i skrz to, co je nevyřčené. Velmi důležité tedy je, jak se rodiče sami chovají, jaký je jejich pohled na svět. 

„Druhé zásadní období pro zakotvení důvěry a sebedůvěry přichází v adolescenci, kdy se mladý člověk skrz konkrétní situace sám propracovává k nějakému postoji vůči druhým a okolí. Je zásadní, aby se naučil brát i negativní zkušenosti jako věc, která se může stát a z níž je možné se poučit. To je ovšem těžké, pokud doma slyší věty jako ‚Nevěř lidem‘, ‚Tohle špatně dopadne‘, ‚Já jsem ti to říkal‘,“ popisuje psycholožka.

„Měla jsem na terapii moc hezkého, chytrého a šikovného kluka. Běželo mi hlavou, co asi má za problém. Záhy se ukázalo, že ho otec od malička shazoval a ponižoval a on se vnitřně cítil nesmírně nejistý a nesebevědomý.“ 

Chybou je ale i opačný extrém. Při větě „Jen věř ve své sny, a celý vesmír se spojí, aby se ti splnily“ se spoustě lidí otevírá kudla v kapse. „Pokud jde o důvěru v budoucnost, důležitý je hlavně citlivý přístup. Určitě bychom měli respektovat sny dětí a nechat je vyzkoušet, co chtějí a co je baví. Ony samy postupně přijdou na to, kde jsou jejich limity a jaké jsou jejich reálné možnosti. Stačí je vést, ale neshazovat je a nelhat jim,“ říká psycholožka.

Co se z toho můžou naučit dospělí? Dělejte to jako Obama.

Prvním krokem je uvědomit si, jak my to vlastně máme s lidmi, jak to máme se světem, z jakých zkušeností se učíme a proč. Bývalý americký prezident Barack Obama řekl v jednom z rozhovorů, že se někdy záměrně snaží myslet si o druhém člověku jen to nejlepší. A nečiní tak proto, že by byl naivní, ale proto, že se tak vědomě rozhodl. Zahořknout je velmi snadné. Pracovat na důvěře a sebedůvěře je možné hlubokou reflexí, tréninkem v konkrétních životních situacích i terapií.

2. Dobré naladění

Jak říká Jaroslav Dušek ve svém představení Čtyři dohody, všimněte si, že děti, když je nikdo neruší, mají pořád dobrou náladu. Říct toto o  dospělých je už docela těžké. Logicky: zdravé dítě z běžné rodiny si komfort dobré nálady může tak trochu dovolit. Netíží ho hypotéka, šéf, termíny v práci ani manželské těžkosti.  

„Někdy mám pocit, že když mi rodiče přivedou na terapii dvanácti- až třináctileté dítě, které má úzkosti nebo počínající deprese, tak podprahově jako by mi říkali: ‚Tak nám ho opravte a vraťte.‘ Ale to není možné. První, s kým se musím bavit, jsou právě rodiče. Ano, spontánní dobré naladění ztrácíme s věkem, ale mít ve dvanácti úzkosti není standardní – a problém je obvykle v rodině,“ říká Barbora Čeledová. 

Tady je ovšem dobré si říct, že neexistuje dokonalá výchova, a než snaha o výkon perfektního rodiče je třeba spíše rodičovské autentičnosti. „Znám ženu, co měla oba rodiče terapeuty, a už na střední škole trpěla úzkostmi. Když jsme si o tom povídaly jako dospělé, řekla mi, že její rodiče nikdy neudělali chybu. Byli dokonalí. Vše řešili rozumně a domluvou, nikdy na ni neřvali, nikdy jim neujely nervy, nikdy se před ní nehádali, nikdy jí nedali výprask. Byli tak dokonalí, že se cítila, že ona je tou jedinou chybou. Víc netřeba dodávat. I z občasných selhání rodičů, z jejich konfliktů a následných řešení se jejich potomci učí, že sami taky nemusí být dokonalí, což je velmi úlevné. A zároveň, že chyby a konflikty mají řešení,“ popisuje odbornice.

Co se z toho můžou naučit dospělí? Životní pilíře.

Přijmout fakt, že spontánní dobrá nálada se se starostmi dospělého života částečně ztratí. Filozofové dokonce říkají, že trochu smutku do našich životů bytostně náleží. Dobré naladění můžeme hledat a vytvářet tím, že se postaráme o sebe a o svůj život. A to například tak, že svou pohodu postavíme na více pilířích: rodině, práci, přátelích, koníčcích a podobně. Když jeden pilíř padne, nemusí přijít hned „depka“, ostatní pilíře nás udrží, aniž bychom padli do propasti. 

V dětech bychom dobré naladění rozhodně neměli zabíjet, ani když jsme sami v těžké situaci. Rozvod či jiná traumatizující událost by nás nikdy neměla donutit vtáhnout děti do světa dospělých a naložit na ně svoje problémy nebo si z nich udělat kamarády.

3. Pravdivost 

Ještě u předškoláků se o ní dá mluvit, ale někteří školáci už lžou, jako když tiskne. Ztráta upřímnosti vůči dospělým vypadá schematicky zhruba takto: rodič dítě donutí říct pravdu – a pak ho náležitě potrestá. Stačí jedna dvě zkušenosti a dítě se naučí, že lepší je lhát. „Mluvila jsem ve škole, kde mimo jiné působím, s více dětmi a jejich příběhy, proč lžou, byly v podstatě stejné. Řekly pravdu, následoval trest,“ říká Barbora Čeledová. 

Jak to ale udělat, když dítě něco provede, řekne pravdu a my jsme šíleně naštvaní? „Za prvé ocenit, že řeklo pravdu. Za druhé zachovat vážnost situace a s dítětem vyřešit průšvih nejlépe tak, aby samo vzalo zodpovědnost do svých rukou a situaci vyřešilo, třeba s částečnou rodičovskou dopomocí. Například: vylil jsi limonádu do drahého počítače? Kolik z kapesného dáš na opravu? Najdi si v okolí opraváře, já tě tam doprovodím, pokud to potřebuješ. I komunikaci s opravářem můžeme nechat na dítěti. Pak můžeme upravit režim u počítače či zakázat nápoje u práce s počítačem.“ Není to samozřejmě vždy tak idylické, ale model „udělal jsi chybu, naprav ji, já ti můžu pomoci“ je důležitý. Stejně tak je třeba, aby dítě projevilo upřímnou lítost. 

Co se z toho můžou naučit dospělí? Pravdivé pondělky.

S pravdou a lží je to v dospělém světě ošemetnější. Stačí ale zkusit jednoduchý trik: třeba každé pondělí říkejte lidem pravdu. Samozřejmě, tu aférku s kolegou před pěti lety si nechte pro sebe, jde o takové ty malé všednodenní lži. Třeba: kolegovi se něco moc nepovedlo, ale vy ho stejně obvykle pochválíte. Ale ve svém „pondělí pravdy“ mu citlivě řekněte, co si skutečně myslíte. Nebo když tvrdíte partnerovi, že všechno zvládnete, ale ve skutečnosti máte všeho tak akorát. Nebo vás partner naštve a vy řeknete, že to fakt nevadí. Tak v pondělí pravdy to vadí. Tyhle malé pravdy jsou v dospělém světě, plném kliček, kudrlinek a ubezpečování, velmi osvobozující. Zkuste to! Velké pravdy pak říkejte hlavně sami sobě.

4. Žití v přítomnosti

Děti neznají časovost, žijí hlavně teď a tady. A umějí si to skvěle vychutnávat. Dospělí se o to snaží, ale neustále na ně dotírá minulost i budoucnost. „Když úplně zapomeneme na přítomnost, může se nám taky stát, že ve stáří zjistíme, že nám život protekl mezi prsty,“ říká Barbora Čeledová. 

Aby tohle nepotkalo naše děti, můžeme je v prožívání přítomnosti rozumně podporovat. Například nerušit je, když si hrají, neotravovat je pořád otázkami, zda jim není zima, nemají hlad a jak se jim to líbí. Nenutit je vracet se, byť i k hezkým, okamžikům minulosti: když si dítě vychutnává večerní pohádku u televize, nemusíme mu chodit říkat, jaký to byl dnes hezký výlet. Byl, ale dítě už je jinde, užívá si jiný přítomný čas. To my sami sebe konejšíme, jaké to bylo hezké, protože nás čeká vyndat myčku a kupa prádla na žehlení. Dítě ale tohle nepotřebuje a hezký zážitek se mu určitě neztratí. Takže první pravidlo zní, nevytrhávat děti z přítomnosti, nevracet, nehodnotit, neplánovat, když není vhodný čas. Zároveň musíme svého potomka naučit přebírat zodpovědnost za svoje povinnosti, úkoly a domácí práce, musí se samozřejmě naučit hodiny, chodit včas a začít nějak rozumně fungovat ve světě. A k tomu se vztahuje časovost: co bude, co musím, jaké mám plány. Vždy přiměřeně věku.

Co se z toho můžou naučit dospělí? A celou výplatu, celou projíme...

Ezotericky povlávat světem, utratit výplatu v prvním týdnu a po nás potopa není cesta. Tedy pokud jste se nezapomněli v San Franciscu a šedesátkách. Dobré je najít si cíleně „okýnka“ žití v přítomnosti a pěstovat si je. Třeba sport, hobby, čtení knih, setkání s rodinou nebo kamarády. V takových chvílích se můžeme vědomě vykašlat na to, co bylo, i na to, co bude. Do prožívání přítomnosti patří i plná pozornost tomu, co právě děláme: v práci nebo při rozhovorech s lidmi. Kolikrát jste telefonovali s maminkou a přitom psali e-mail nebo si prohlíželi Facebook? 

5. Nehodnocení 

Když budete na podzim sbírat lupeny, tříleté dítě vám přinese všechny: i ty od bláta nebo uhnilé. Nehodnotí, jak jsou krásné, pevné, čisté, prostě přinese lupeny. Nehodnotí tak ani vás, ani sebe. Čistý zen… To se časem samozřejmě mění. Někdy se dokonce stáváme úplnými otroky hodnocení a sebehodnocení a ztrácíme sami sebe ve snaze vyhovět nějakému nesmyslnému ideálu.

Hodnotit se dítě učí opět hlavně od rodičů – a taky je často z jejich strany, někdy úplně nevědomky, hodnoceno. Dítě, které se trochu stydí, slyší na každé návštěvě: „No jo, ten náš stydlín, až se rozkouká, bude to s ním lepší.“ Nebo: „Matika jí moc nejde, v tom je po mně.“ Nebo: „Je trochu tlustý, to víte, chutná mu...“ 

Co ale dělat, když máme doma stydlína, ale nechceme mu dát nálepku? „Když je dítě introvertní, zkuste mu pomoci se více osmělit, zároveň mu nechte jeho autentičnost, bez kritiky. Když je špatné v matematice, pomozte mu, aby nepropadalo, ale zároveň ho oceňte za to, co mu jde, třeba čeština nebo sporty, ať si nepřipadá, že je špatné úplně ve všem,“ doporučuje Barbora Čeledová.

Co se z toho můžou naučit dospělí? Cesta za svobodou.

Hodnocení je past, v níž může naše sebevědomí úplně zahynout. Vždycky bude někdo krásnější, chytřejší, mladší, energičtější, zajímavější. Naším cílem by mělo být, abychom se my sami sobě stali měřítkem: Mohl jsem být rychlejší? Opravdu můžu zhubnout? A chci to? Opravdu potřebuji kariérní postup? Odpověď nám na to nedá nikdo zvenčí. Jen my sami. Ve chvíli, kdy se sami staneme měřítkem vlastního života, získáme obrovskou svobodu. Ale oprostit se úplně od hodnocení okolí, jehož jsme bezprostřední součástí, je těžké. Takže, pokud vás pochvaly těší a kritika nutí k sebereflexi či zdravému nadhledu, nechte tak, na osvícení tu máme jiné kádry. m

Mgr. Barbora čeledová

• Vystudovala psychologii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. 

• Absolvovala pětiletý daseinsanalytický sebezkušenostní výcvik v komunitní a skupinové psychoterapii a neustále se dále vzdělává.

• Pracuje jako psycholožka a terapeutka na základní škole, na psychosomatické klinice a v soukromé ordinaci v Praze, kde se věnuje především práci s rodinami, dětmi a adolescenty.

Foto: Adobe Stock, archiv Renaty Svobodové

w w w . d r m a x . c z