H a l i n i n   f e j e t o n

Jarní nápad

Text: halina pawlowská

V

přírodě vůkol naší chalupy jsem o víkendu cítila takové napětí, že se mi vlasy vztyčily vší tou elektřinou, až jsem vypadala jak karikatura Einsteina. A co má duše? Jarní nepokoj mnou pronikl až k morku a já se roztetelila očekáváním. Jenže... očekáváním čeho?! Nejstrašnější je, když se mě lidé ptají, po čem toužím, a já si nemohu vzpomenout. Anebo si chmurně pomyslím, že toužím po tom, co jsem už měla a co vím, že se nemůže opakovat. Mám na mysli svůj bezpečný přístav, kde jsem tak dlouho kotvila se svým mužem, a taky mám na mysli svou mámu, která mne sice pořád peskovala, ale u které jsem ani na okamžik nezapochybovala, že svůj život žije pro mne. A protože nevím, co vlastně chci, aby se stalo, a protože strašně moc toužím, abych byla šťastnější, tak se musím ponořit do vzpomínek. A hned se mi vybaví šťavnatá tráva, jak drze raší, jak je jí pořád víc a víc a jak ji můj tatínek nespokojeně pozoruje a přemýšlí, kdy nastane ten čas a on prostě bude muset začít sekat!

Jenže můj tatínek nerad sekal trávu. Přemýšlel o všech variantách, jak se téhle únavné práce zbavit. A nějaký mudrc z vesnice mu poradil, že když si obstaráme ovci, že ta spase všechno a tatínek bude moci chodit na procházky po lese bez výčitek svědomí.

Tak tedy jo. Tatínek se domluvil s farmářem z vedlejší vsi, půjčil si dodávku od souseda a odjel pro ovci. Moc jsme se na ni těšili. Jsem narozená ve znamení berana a měla jsem dokonce pocit, že k vlastní ovečce jsem přímo osudově předurčená.

Tatínek přijel asi za dvě hodiny a tvářil se jako Caesar, když jel Římu ukázat Kleopatru. Pyšně otevřel dveře auta, ještě je měl v ruce, když se ovečka rozhodla opustit své automobilové vězení. Vrhla se dolů z korby tak vehementně, že si v autě nějak zapomněla nohu. Bečela šíleně a nemohla se postavit. Ležela v trávě a bekala. Málem jsme brečeli všichni. Tatínek se nakonec rozhodl k radikálnímu řešení.

„Jedeme k zvěrolékaři!“ pravil a nacpal sousedovi další dvě stovky, abychom mohli použít jeho vůz.

Veterinář hnal otce s ovcí na veterinární kliniku do okresního města a tam zjistili, že si ovečka nešťastným skokem nožku zlomila. Veterinář ji proto musel dát do dlahy a vyžádal si poměrně tučnou odměnu.

No a jak vypadalo naše jaro, a dokonce i léto? Museli jsme na zahradě postavit přístěnek. A tatínek pak každé ráno brzy vstal, posekal louku a dal žrát ovečce, která se válela pod přístřeškem. No a jednou týdně jsme jeli všichni s ovečkou k  veterináři na převaz!

Mimochodem, když jsme včera odjížděli z chalupy, tak má dcera, která měla vztek, že musí balit tašky z domova na chalupu a pak zase tašky balit z chalupy domů svému desetiletému synovi, netrpělivě řekla: „A ty si nachystej kolo!“

Můj už tak dost bledý vnuk zbledl ještě víc. „Kolo? Ale já myslel, že s vámi pojedu domů autem!“

Vaše H. P.

PS: A pamatujte, že platí:

I když jaro, léto volá,

neplýtvejte vášní

na žádného vola!  m

Foto: Profimedia

w w w . d r m a x . c z