2/2021

Linda Rybová „Občas si říkám: Mlč a nic neříkej!“ Sedíme poblíž řeky, a byť je konec května, od vody fičí a nezahřeje nás ani ten mátový čaj, který jsme si dali. Česko rezonuje další výměnou ministra a skandálem poslance a pozitivní myšlenky aby ze sebe člověk doloval sbíječkou. Ale nebojte, skepse s touhle herečkou nikdy dlouho nehrozí.

• Titulka

  
  

  zdraví/péče/poradenství

  Léto 2021
  

  „Jezdím na místa, která mám ráda, a tam prostě jsem,“ 
  říká Linda Rybová

• Ovládaní digitální čtečky

• Erdomed

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Mužské číslo

  e d i t o r i a l

  mužské číslo

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  dřív než začnu jako obvykle upoutávat na obsah tohoto čísla, rád bych se ještě pár větami vrátil k editorialu v předešlém vydání Maxima. Přál jsem vám v něm totiž hezké jaro. Když se za tím ohlížím, trochu se mi zdá, jako bych spíš vyslovil nějakou kletbu. Máme na zahradě ranou třešeň a v minulých letech už jsme touhle dobou pomalu sklízeli… Pokud nám v tom tedy nezabránili kosi. Letos kosi ještě nepřilétli, zato zůstala kosa. To je ta stará známá, co přichvátala už v říjnu. Každopádně nesklízíme. Ani zdaleka ne. 

  Můj kamarád Pavel tvrdí, že tohle jaro ještě možná ušlo – ve srovnání s tím, jaké bylo v roce 2013. O tom tehdy napsal: „Letošním vítězem soutěže o nejstrašnější roční období se stává Jaro 2013. A to pro vytříbenou kompozici slejváků, trvalé oblačnosti, zimy a silného větru. Jaro uvedlo, že si svého titulu velmi váží, a slíbilo, že brzy budou padat…“ Nerad Pavla přerušuju, ale o tom, co bude padat, se vyslovil velmi jadrně.  

  Kromě Pavla znám i pár dalších lidí, kteří naopak tvrdí, že jaro, které máme pomalu za sebou, konečně připomínalo normální jaro, protože jsme nemuseli z kožichů rovnou do plavek. A těm bych zase já udělil titul Nezdolný optimista roku a vzkázal: Svatá ty prostoto! 

  Jednu výhodu pro nás v redakci ale studenější dny mají – lidé mají víc času na čtení. A když se dívám na titulek, který jsem editorialu tentokrát dal, tak musím dodat, že i na prohlížení. Protože téma „Deseti dekád krásy v bikinách“, kterému je věnována dvoustrana 36–37, by bez fotografií nemělo žádný smysl. Ovšemže je tahle upoutávka prvoplánová; vždyť ji také píše muž! 

  Ke studeným dnům patří ve zmíněné míře i koukání na televizi, a jestli pátráte po nové inspiraci, nenechte si ujít rozhovor s Kate Winslet. Kvůli přípravě na nový krimiseriál Mare z Easttownu, ve kterém září, se dokonce stala součástí policejních hlídek v Londýně. Ale i po této praxi tvrdí, že by byla mizerná policistka. Pro diváky a fandy je to dobře, i kdyby se nakrásně ukázalo, že zase tak mizerná ochránkyně zákona není. 

  Jak se za pár generací změnil vztah rodičů a dětí, to je horké téma, o to žhavější, že si kvůli uzavřeným školám byly obě strany uplynulé měsíce často blíž, než by si možná přály. Článek „Co nás mohou děti naučit“ ale nepojednává o lockdownu, nýbrž je mnohem obecnější a právě pro tu nadčasovost si vaši pozornost zaslouží. A když už jsme u covidových omezení, možná by se zdálo, že psát o problému alkoholismu v době, kdy se v Česku hospody rozjíždějí jen na půl plynu, se trochu míjí s realitou, bohužel to ale není pravda. Když to vyjádřím trochu lidově, tak platí, že chlast je zlo v každé době. A proto mu pár stránek pro odstrašení právem patří i v Maximu. 

  Léto v letních kulisách vám přeje

  Michal Petrov, šéfredaktor Maxima

  
  

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; odborná redakce: MUDr. Marie Vaněčková; náměty, dotazy, připomínky: redakcemaximum@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, tel.: 603 772 344; zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: Léto 2021, vychází v červnu 2021, čtvrtletník; datum uzávěrky: 31. 5. 2021; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Foto: Lenka Hatašová, ilustrace na titulní straně Miro Budiš

• Dr.Max VET

  
  

  Zjistit více

  I n z e r c e

• PÉČE PO COVIDU? První lékárny začínají.

  S v ě t   D r . M a x

  Péče po covidu?

  První lékárny začínají.

  Odhady toho, kolik lidí zatím v Česku prodělalo covid, se značně liší. Kolísají mezi více než desetinou a třetinou obyvatelstva. Značné rozdíly jsou i mezi tím,  jak se lidé dokážou vyrovnat nejen s nemocí během jejího přímého průběhu, ale i s jejími následky. Síť lékáren Dr.Max se rozhodla zaměřit právě na postcovidovou péči.   

  Text: Michal petrov

  Lékárny Dr.Max spouštějí svůj program pod heslem „vraťte se zpátky do formy“.

  Největší síť lékáren v ČR

  zejména zmiňuje potíže jako kašel, dušnost, zadýchávání, zvýšenou únavu či slabost, bolest hlavy, zad a hrudníku, přetrvávající ztrátu čichu a chuti, nespavost, poruchy soustředění a zapomnětlivost. Všem, kdo covid prodělali a potýkají se se zmíněnými problémy, řetězec doporučuje návštěvu nejen svých poboček, ale i internetových stránek, kde najdou odborné texty zaměřené na uvedená témata. 

  Lékárny Dr.Max tak sledují světový trend. Po roce sbírání zkušeností o infekci se už dají rozpoznat některé častější důsledky onemocnění a lékárnami popsané příznaky v mnohém odpovídají škále symptomů, kterým se v zahraničí někdy říká „long covid“. Jak už označení napovídá, jde o symptomy dlouhodobé, které mohou trvat týdny i měsíce po prodělané nemoci. S leckterými mohou pomoci právě lékárníci, kteří případně mohou doporučit vyhledání vhodné lékařské péče. 

   Upozorňují, že covid je nemoc, u níž často neplatí, že má jednoznačný začátek a konec. Nemusí platit, že jak přišla, tak i odejde. Je potřeba počítat s jejími dozvuky, protože nemá jen akutní fázi, ale může zanechávat následky na organismu. A stejně jako u řady jiných onemocnění je riskantní zanedbat následnou péči, protože existuje zvýšené riziko vzniku chronických obtíží.

  Vlastní značka Dr.Max slaví 10 let

  Květen je měsíc, kdy se tradičně připomínaly „slavné májové dny“. Z pohledu lékáren Dr.Max to má trochu jiný rozměr. Byl to máj 2011, kdy na scénu vstoupila jejich vlastní značka, a za tu dobu se stala jedním z důvodů, proč tyto lékárny lidé vyhledávají, a to nejen v Česku, ale i v dalších zemích Evropy. V rámci ČR je Dr.Max největším hráčem ve výrobě volně prodejných přípravků, což je úspěch, který by bez přízně klientů nebyl dosažitelný. A ta by zase nepřišla bez kvality a férové ceny. Portfolio vlastní značky čítá dnes stovky přípravků a dalšího lékárenského sortimentu – jen za uplynulých 12 měsíců spatřilo světlo světa na 150 produktů se značkou Dr.Max, buď úplně nových, nebo zásadně inovovaných, a další se samozřejmě chystají.
  

  Lékárníci pomáhají při očkování
  

  Lékárníci Dr.Max se aktivně zapojili do procesu vakcinace proti onemocnění covid-19. Česká legislativa sice neumožňuje zatím očkovat přímo v lékárnách, ale farmaceutičtí zdravotníci mohou uplatnit svou odbornost jinak – například při ředění vakcín. Například lékárnice z laboratoře Dr.Max v moravské metropoli Gabriela Škovranová a Michaela Mišutková dočasně zastoupily v rámci dobrovolnické výpomoci v očkovacím centru zřízeném na brněnském výstavišti. Jejich kolegyně z centrální laboratoře Dr.Max v Nučicích se jako brigádnice rovněž zapojily do procesů ve vakcinačním středisku v pražské O2 Aréně.
  

  Foto: archiv Dr.Max

• Z vážných věcí legrace

  m o d e r n í   s v ě t

  Z vážných věcí legrace
  

  Michaela Duffková, abstinující alkoholička, sedí na červeném gauči v Show Jana Krause nebo později v talk show 7 pádů Honzy Dědka. Rozhovor začíná vážně, ale pak se nutně dostaví smích. Smích, který se týká nejhorších chvil jejího života. Někdo si možná řekne: Není tohle moc? 

  text: Olga Procházková

  P

  okud zatím nevíte, o kom je řeč, Michaela Duffková je mladá žena, maminka dcery a syna, která má za sebou období závislosti na alkoholu. Nastoupila léčbu a už několik let abstinuje. Svůj příběh sdílela na blogu Zápisník alkoholičky, za nějž v roce 2019 dostala cenu Magnesia Litera. Později vydala i stejnojmennou knihu a naposledy její pokračování Zápisník abstinentky. Michaela se vědomě, cíleně vydala na cestu osvěty, která ji nutně zavedla nejen do seriózních diskusí, ale i do pořadů, kde se věci zas až tak vážně neberou. 

  
  

  Hračka v rukou médií? 

  „Nikdy mě nenapadlo, jak daleko se psaní blogu dostane,“ říká Michaela Duffková. „Ale má zkušenost s médii, tedy až na úplně první rozhovor, který jsem neměla možnost autorizovat, je pozitivní. Vždycky jsem si mohla vybrat, jestli na spolupráci kývnu, nebo ne, a vždy jsem mohla říct, že do žádné talk show nepůjdu. Nikdy jsem neměla pocit, že jsem něčím někam vlečená, že jsem mediální produkt, že to nemám pod kontrolou – naopak vždy jsem byla ráda za možnost oslovit tolik lidí. A samozřejmě, pokud jsem hostem v talk show, vím, že rozhovor s moderátorem nebude smrtelně vážný od začátku do konce,“ popisuje mladá žena. „Do Show Jana Krause jsem šla s rizikem, že to někdy může jít za čáru. Ale ten pořad je tak stavěný, je ostřejší, ironičtější, cyničtější než jiné, počítala jsem s tím. A myslím, že to nakonec dopadlo dobře. Když se člověk zastavuje u nejhorších momentů svého života, vnímá, že jsou někdy úplně absurdní – a je na nich i něco směšného,“ říká Michaela, která nejenže pokračuje v osvětě, ale založila i centrum pro alkoholově závislé. 

  Mít se s kým ztotožnit Osvěta, která se přes různé kanály, včetně talk show, šíří společností, je obvykle pozitivně vnímána i odborníky. Vojtěch Kozlík z neziskové organizace pro léčbu závislostí Sananim říká: „Každý člověk, který prošel závislostí a je ochoten o tom mluvit, je ohromnou pomocí všem, co se potýkají s podobnými problémy. Základním stereotypem týkajícím se většiny závislostí je totiž popření. A to se týká nejen samotného závislého a jeho bezprostředního okolí, ale i celé naší společnosti,“ vysvětluje. Obecně je totiž závislost stigma, závislí jsou „špinaví“ lidé, co udělali chybu a za své problémy si můžou sami. A najednou přijde mladá žena, která sdílí svou zkušenost, nestydí se a mluví otevřeně o problému, nad nímž se zavírají oči. „Jakákoliv osvěta vede k destigmatizaci léčby i samotných závislých, což je nesmírně důležité,“ říká Vojtěch Kozlík. „Svobodná volba je zkoušet pít nebo fetovat, ale možný důsledek, tedy závislost, už není svobodná volba, je to nemoc. Onemocnění, s nímž si člověk není schopen poradit sám a které potřebuje léčbu.“ 

  Je ale opravdu vhodné se smát, jak někdo doma schovával prázdné flašky nebo jak se v hospodě vymlouvá, že si dá jen limonádu? „Obecně je v terapii upřímný smích geniální nástroj, klíč k uchopení minulosti. Protože s tím, co se stalo, nemůžeme absolutně vůbec nic udělat. A když jsme schopni se i těžkým situacím někdy úlevně zasmát, je to nádherná léčivá metoda,“ říká Vojtěch Kozlík. „Talk show Honzy Dědka se mi navíc líbila. Bylo vidět, že se na setkání s Michaelou připravil, obě její knihy přečetl, a celé vyznění bylo dobré. Lidé jako Michaela nebo herci jako Eva Holubová či Miroslav Etzler můžou tím, že o své závislosti mluví, pomoci tisícům dalších. V Michaele se uvidí zejména mladé ženy, které se, ač se o tom moc nemluví, potýkají s mnoha závislostmi. S hercem Miroslavem Etzlerem se ztotožní zase starší generace mužů, kterým mladá holka, co bloguje, absolutně nic neříká,“ popisuje odborník. Dodává, že ani komunitní léčba, jíž se mimo jiné v Sananimu věnují, není jen smrtelně vážná věc. „Kromě toho, že se léčení a vyléčení vrací k normálnímu životu, do práce a k rodině, potřebují, jako my všichni, i nějakou esenci života, radost, úsměv. Smích, když není ubližující, léčí.“ 

  
  

  Jak to vidí moderátor 

  „Vždycky říkám, že dobrá talk show musí mít Z – být zábavná, nebo zajímavá. Michaelu jsem zařadil do té druhé kategorie,“ říká novinář a moderátor Honza Dědek. „Chtěl jsem hlavně ukázat, že Michaela svoji závislost zvládá, napsala o tom dvě knihy, které můžou pomoci jiným ženám, a rozjíždí centrum pro závislé. To všechno vypadá jako happy end. Na druhou stranu, jakkoliv jsme mluvili o vážných tématech, jakkoliv to bylo smutné, některé situace byly opravdu úsměvné. Smích publika nebyl vysmívající, ale spíš úlevný,“ popisuje moderátor. „Velmi silný okamžik nastal při vystoupení Michaelina muže. A zase – je přeci skvělé, že spolu vydrželi, zvládli to, mají druhé dítě, ale je vlastně legrační, že on ani jednu z jejích knih nečetl. Žádnou ze situací, jimž jsme se smáli, nevnímám jako ponižující nebo zlehčující vážné téma. Víte, já nemám rád čisté komedie ani čisté tragédie. Mám rád tragikomedie, v každé komedii je trochu smutku a v každé tragédii dotek úsměvu. Chtěl jsem ukázat Michaelin osud, který se vyvíjí velmi pozitivně. Dokonce se mi ozval jeden adiktolog, že se mu talk show líbila. Ale samozřejmě, pokud se někdo bude chtít pohoršovat nad bulvarizací či zesměšňování vážného tématu, s tím nic neudělám.“ m

  
  

  Alkohol v Česku

  • ČR se dlouhodobě drží v první pětce zemí s nejvyšší spotřebou čistého lihu na hlavu.

  • Za hranicí rizikového pití se v Česku pohybuje přes milion lidí.

  • Podle dat z roku 2018 každý Čech v průměru vypil 14,4 litru čistého lihu za rok.

  • Poměr ve spotřebě mezi muži a ženami je zhruba 4 : 1, 23,2 litru u mužů a 6,1 litru u žen. 

  (Zdroj: ČTK, Ceskenoviny.cz)

  Léčba závislostí

  „Drtivá většina závislostí je odpovědí na nějaké vnitřní neštěstí. A není to jen jedna věc, například těžké dětství, úmrtí v rodině, je to vždy komplex důvodů, kombinace mnohého. A léčba není zavření v ústavu, jak vidíme ve filmech. Bez toho by to také šlo těžko, ale léčba je z větší části terapeutická práce, která má za úkol objevení těch důvodů vnitřního neštěstí, hledání štěstí, hledání toho,  co chybí,“ říká Vojtěch Kozlík.

  
  

  
  

  Foto: Petra Pikkelová pro ONA Dnes/MF Dnes/Profimedia

  
  

  
  

  Stereotypy ve vnímání  

  Závislosti obecně

  Základní „vlastností“ jakékoliv závislosti je, že se tají. „Tají se dokonce tak, že o některých závislostech, které se týkají desítek tisíc lidí, se vůbec nemluví. Například existuje obrovská skupina lidí závislých na psychofarmakách. Nebo závislost na hraní her, nejen u mladých, s názvem gaming. A skoro vůbec se nemluví o závislostech žen: těch se týká nejen závislost na alkoholu, ale i na sázkách, počítačových hrách nebo právě psychofarmakách. Je tu taky velká skupina lidí z vyšších sociálních vrstev, které ohrožuje závislost na kokainu. Ti mají úplně jiný status než ti drogově závislí, jež známe, závislí na mnohem levnějším pervitinu,“ popisuje Vojtěch Kozlík. „O závislostech je ovšem potřeba mluvit, destigmatizovat je a změnit i postoj celé společnosti vůči nim.“

  Závislí

  Nejčastěji si myslí: mám to pod kontrolou, nemám problém, můžu kdykoliv přestat, mě se závislost netýká. Pokud už si problém připustí, trápí je pocit, že zklamali. Myslí si, že být závislý je ostuda. Michaela Duffková to komentuje: „Určitě se nestyďte a řekněte si co nejrychleji o pomoc. Dokonce i ve chvíli, kdy si nejste jistí, jak vážný je váš problém, nebo kdy se vám tak závažný nezdá, vyhledejte pomoc. Čím dříve, tím lépe.“

  Spoluzávislí

  Nejbližší okolí, nejčastěji rodina. Se závislými prožívají nesmírně těžké období, které má různé fáze. Jedna z nich je také popírání. „Snaží se problém nevidět, omlouvají závislého partnera před dětmi i zbytkem širší rodiny,“ říká Vojtěch Kozlík. O spoluzávislých se moc nemluví, ale v Česku se jedná o statisíce lidí, kteří trpí velkým stresem a mají narušený běžný život.

  Širší okolí, společnost

  Nejčastější stereotyp zní: Mě se to netýká. Dalším typickým postojem je přehlížení problému, který se bezprostředně může týkat i našich dětí. Česká společnost má navíc úplně vyšinutý pohled na alkohol. Například ten, kdo hodně pije a hodně vydrží, je „frajer“. Nebo, jak říká Michaela: „Kdo nepije s námi, pije proti nám.“ Odmítnout alkohol je divné, je to stigma. Být alkoholikem je taky stigma. Ještěže se „nás to netýká“, že?

  Michaela Duffková (29. 3. 2021, Malostranská beseda) - 7 pádů HD

  

• Arterin

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Co nás můžou děti naučit

  p s y c h o l o g i e

  Co nás můžou

  Děti naučit

  Pozorovali jste někdy dítě, jak si hraje, jak se směje, jak si věří? Jak se zajímá o svět kolem sebe? Je to hezké, že? Jejich upřímnost a důvěra jsou fascinující. Časem, jak dospíváme, v nás ale mizí. Smích, odvaha i pravdivost. Naštěstí se to můžeme zase trochu naučit.

  Text: olga procházková

  Z

  ůstat navždy dítětem, to je ale nesmysl. Dítě a jeho život nejsou to samé, co svět dospělého člověka. Někdy jsme ale „dospělí“ až příliš a snažíme se z té nevinné existence v minulosti něco vrátit do současnosti. Byť krkolomně: necháváme se zavřít do tmy, jedeme meditovat do Indie nebo si leháme na pohovku terapeuta. Děláme psí kusy, abychom si dovolili prožít zase tu krásu, kdy zapomeneme na čas, uvěříme sami v sebe, na chvíli dokážeme nehodnotit.

  
  

  Jsou dnešní děti jiné?

  Rozhodně. Největší vliv na to, jaké jsou, mají jejich rodiče a přístup k výchově. Zásadně se ale změnila i atmosféra ve společnosti – děti v ní mají skoro výlučné postavení. Obecně se jim a jejich štěstí věnuje ve srovnání s minulostí obrovská pozornost. 

  Ještě dnešní čtyřicátníci zažili ale úplně jiný svět. „Skoro vůbec jsem si se svými dětmi nehrála, nebyla jsem rozhodně tak shovívavá, jako jsou dnešní rodiče, a starala jsem se hlavně o sebe a svůj život. Moje dcery hlavně musely ,fungovat‘ a neměla s nimi být žádná větší starost,“ říká sedmdesátiletá Eva. „Když vidím, jak si moje dcera užívá vnučku, třeba její první školní den, večerní čtení pohádek, koupání, společný čas, chápu, o co všechno jsem sama přišla... Ale tehdy byla taková doba. Svoje děti jsem ale milovala a snažila se jim dát to nejlepší,“ dodává. 

  Zdá se, že dnes jsou obohacenější obě strany – děti i dospělí. Mnohem intenzivněji si našich potomků všímáme a můžeme se právě od nich něco trochu i naučit. Co je tedy typické pro dětský svět? Kde se to časem ztratí, jak to v dětech podporovat a jak se k tomu v dospělosti trochu navrátit? 

  1. Důvěra a sebedůvěra

  „To je věc, která se v člověku buduje už od narození,“ říká psycholožka Barbora Čeledová. „Základní důvěra ve svět se ustavuje v nejnižším věku, malé dítě získává důvěru skrz rodiče, jejich náruč, péči, lásku, je to důvěra přes matku a otce. Klíčové období pro celý další život.“ V předškolním věku a později se dítě důvěře vědomě i nevědomky učí: skrz to, co mu říkají rodiče nebo okolí – i skrz to, co je nevyřčené. Velmi důležité tedy je, jak se rodiče sami chovají, jaký je jejich pohled na svět. 

  „Druhé zásadní období pro zakotvení důvěry a sebedůvěry přichází v adolescenci, kdy se mladý člověk skrz konkrétní situace sám propracovává k nějakému postoji vůči druhým a okolí. Je zásadní, aby se naučil brát i negativní zkušenosti jako věc, která se může stát a z níž je možné se poučit. To je ovšem těžké, pokud doma slyší věty jako ‚Nevěř lidem‘, ‚Tohle špatně dopadne‘, ‚Já jsem ti to říkal‘,“ popisuje psycholožka.

  „Měla jsem na terapii moc hezkého, chytrého a šikovného kluka. Běželo mi hlavou, co asi má za problém. Záhy se ukázalo, že ho otec od malička shazoval a ponižoval a on se vnitřně cítil nesmírně nejistý a nesebevědomý.“ 

  Chybou je ale i opačný extrém. Při větě „Jen věř ve své sny, a celý vesmír se spojí, aby se ti splnily“ se spoustě lidí otevírá kudla v kapse. „Pokud jde o důvěru v budoucnost, důležitý je hlavně citlivý přístup. Určitě bychom měli respektovat sny dětí a nechat je vyzkoušet, co chtějí a co je baví. Ony samy postupně přijdou na to, kde jsou jejich limity a jaké jsou jejich reálné možnosti. Stačí je vést, ale neshazovat je a nelhat jim,“ říká psycholožka.

  Co se z toho můžou naučit dospělí? Dělejte to jako Obama.

  Prvním krokem je uvědomit si, jak my to vlastně máme s lidmi, jak to máme se světem, z jakých zkušeností se učíme a proč. Bývalý americký prezident Barack Obama řekl v jednom z rozhovorů, že se někdy záměrně snaží myslet si o druhém člověku jen to nejlepší. A nečiní tak proto, že by byl naivní, ale proto, že se tak vědomě rozhodl. Zahořknout je velmi snadné. Pracovat na důvěře a sebedůvěře je možné hlubokou reflexí, tréninkem v konkrétních životních situacích i terapií.

  2. Dobré naladění

  Jak říká Jaroslav Dušek ve svém představení Čtyři dohody, všimněte si, že děti, když je nikdo neruší, mají pořád dobrou náladu. Říct toto o  dospělých je už docela těžké. Logicky: zdravé dítě z běžné rodiny si komfort dobré nálady může tak trochu dovolit. Netíží ho hypotéka, šéf, termíny v práci ani manželské těžkosti.  

  „Někdy mám pocit, že když mi rodiče přivedou na terapii dvanácti- až třináctileté dítě, které má úzkosti nebo počínající deprese, tak podprahově jako by mi říkali: ‚Tak nám ho opravte a vraťte.‘ Ale to není možné. První, s kým se musím bavit, jsou právě rodiče. Ano, spontánní dobré naladění ztrácíme s věkem, ale mít ve dvanácti úzkosti není standardní – a problém je obvykle v rodině,“ říká Barbora Čeledová. 

  Tady je ovšem dobré si říct, že neexistuje dokonalá výchova, a než snaha o výkon perfektního rodiče je třeba spíše rodičovské autentičnosti. „Znám ženu, co měla oba rodiče terapeuty, a už na střední škole trpěla úzkostmi. Když jsme si o tom povídaly jako dospělé, řekla mi, že její rodiče nikdy neudělali chybu. Byli dokonalí. Vše řešili rozumně a domluvou, nikdy na ni neřvali, nikdy jim neujely nervy, nikdy se před ní nehádali, nikdy jí nedali výprask. Byli tak dokonalí, že se cítila, že ona je tou jedinou chybou. Víc netřeba dodávat. I z občasných selhání rodičů, z jejich konfliktů a následných řešení se jejich potomci učí, že sami taky nemusí být dokonalí, což je velmi úlevné. A zároveň, že chyby a konflikty mají řešení,“ popisuje odbornice.

  Co se z toho můžou naučit dospělí? Životní pilíře.

  Přijmout fakt, že spontánní dobrá nálada se se starostmi dospělého života částečně ztratí. Filozofové dokonce říkají, že trochu smutku do našich životů bytostně náleží. Dobré naladění můžeme hledat a vytvářet tím, že se postaráme o sebe a o svůj život. A to například tak, že svou pohodu postavíme na více pilířích: rodině, práci, přátelích, koníčcích a podobně. Když jeden pilíř padne, nemusí přijít hned „depka“, ostatní pilíře nás udrží, aniž bychom padli do propasti. 

  V dětech bychom dobré naladění rozhodně neměli zabíjet, ani když jsme sami v těžké situaci. Rozvod či jiná traumatizující událost by nás nikdy neměla donutit vtáhnout děti do světa dospělých a naložit na ně svoje problémy nebo si z nich udělat kamarády.

  3. Pravdivost 

  Ještě u předškoláků se o ní dá mluvit, ale někteří školáci už lžou, jako když tiskne. Ztráta upřímnosti vůči dospělým vypadá schematicky zhruba takto: rodič dítě donutí říct pravdu – a pak ho náležitě potrestá. Stačí jedna dvě zkušenosti a dítě se naučí, že lepší je lhát. „Mluvila jsem ve škole, kde mimo jiné působím, s více dětmi a jejich příběhy, proč lžou, byly v podstatě stejné. Řekly pravdu, následoval trest,“ říká Barbora Čeledová. 

  Jak to ale udělat, když dítě něco provede, řekne pravdu a my jsme šíleně naštvaní? „Za prvé ocenit, že řeklo pravdu. Za druhé zachovat vážnost situace a s dítětem vyřešit průšvih nejlépe tak, aby samo vzalo zodpovědnost do svých rukou a situaci vyřešilo, třeba s částečnou rodičovskou dopomocí. Například: vylil jsi limonádu do drahého počítače? Kolik z kapesného dáš na opravu? Najdi si v okolí opraváře, já tě tam doprovodím, pokud to potřebuješ. I komunikaci s opravářem můžeme nechat na dítěti. Pak můžeme upravit režim u počítače či zakázat nápoje u práce s počítačem.“ Není to samozřejmě vždy tak idylické, ale model „udělal jsi chybu, naprav ji, já ti můžu pomoci“ je důležitý. Stejně tak je třeba, aby dítě projevilo upřímnou lítost. 

  Co se z toho můžou naučit dospělí? Pravdivé pondělky.

  S pravdou a lží je to v dospělém světě ošemetnější. Stačí ale zkusit jednoduchý trik: třeba každé pondělí říkejte lidem pravdu. Samozřejmě, tu aférku s kolegou před pěti lety si nechte pro sebe, jde o takové ty malé všednodenní lži. Třeba: kolegovi se něco moc nepovedlo, ale vy ho stejně obvykle pochválíte. Ale ve svém „pondělí pravdy“ mu citlivě řekněte, co si skutečně myslíte. Nebo když tvrdíte partnerovi, že všechno zvládnete, ale ve skutečnosti máte všeho tak akorát. Nebo vás partner naštve a vy řeknete, že to fakt nevadí. Tak v pondělí pravdy to vadí. Tyhle malé pravdy jsou v dospělém světě, plném kliček, kudrlinek a ubezpečování, velmi osvobozující. Zkuste to! Velké pravdy pak říkejte hlavně sami sobě.

  4. Žití v přítomnosti

  Děti neznají časovost, žijí hlavně teď a tady. A umějí si to skvěle vychutnávat. Dospělí se o to snaží, ale neustále na ně dotírá minulost i budoucnost. „Když úplně zapomeneme na přítomnost, může se nám taky stát, že ve stáří zjistíme, že nám život protekl mezi prsty,“ říká Barbora Čeledová. 

  Aby tohle nepotkalo naše děti, můžeme je v prožívání přítomnosti rozumně podporovat. Například nerušit je, když si hrají, neotravovat je pořád otázkami, zda jim není zima, nemají hlad a jak se jim to líbí. Nenutit je vracet se, byť i k hezkým, okamžikům minulosti: když si dítě vychutnává večerní pohádku u televize, nemusíme mu chodit říkat, jaký to byl dnes hezký výlet. Byl, ale dítě už je jinde, užívá si jiný přítomný čas. To my sami sebe konejšíme, jaké to bylo hezké, protože nás čeká vyndat myčku a kupa prádla na žehlení. Dítě ale tohle nepotřebuje a hezký zážitek se mu určitě neztratí. Takže první pravidlo zní, nevytrhávat děti z přítomnosti, nevracet, nehodnotit, neplánovat, když není vhodný čas. Zároveň musíme svého potomka naučit přebírat zodpovědnost za svoje povinnosti, úkoly a domácí práce, musí se samozřejmě naučit hodiny, chodit včas a začít nějak rozumně fungovat ve světě. A k tomu se vztahuje časovost: co bude, co musím, jaké mám plány. Vždy přiměřeně věku.

  Co se z toho můžou naučit dospělí? A celou výplatu, celou projíme...

  Ezotericky povlávat světem, utratit výplatu v prvním týdnu a po nás potopa není cesta. Tedy pokud jste se nezapomněli v San Franciscu a šedesátkách. Dobré je najít si cíleně „okýnka“ žití v přítomnosti a pěstovat si je. Třeba sport, hobby, čtení knih, setkání s rodinou nebo kamarády. V takových chvílích se můžeme vědomě vykašlat na to, co bylo, i na to, co bude. Do prožívání přítomnosti patří i plná pozornost tomu, co právě děláme: v práci nebo při rozhovorech s lidmi. Kolikrát jste telefonovali s maminkou a přitom psali e-mail nebo si prohlíželi Facebook? 

  5. Nehodnocení 

  Když budete na podzim sbírat lupeny, tříleté dítě vám přinese všechny: i ty od bláta nebo uhnilé. Nehodnotí, jak jsou krásné, pevné, čisté, prostě přinese lupeny. Nehodnotí tak ani vás, ani sebe. Čistý zen… To se časem samozřejmě mění. Někdy se dokonce stáváme úplnými otroky hodnocení a sebehodnocení a ztrácíme sami sebe ve snaze vyhovět nějakému nesmyslnému ideálu.

  Hodnotit se dítě učí opět hlavně od rodičů – a taky je často z jejich strany, někdy úplně nevědomky, hodnoceno. Dítě, které se trochu stydí, slyší na každé návštěvě: „No jo, ten náš stydlín, až se rozkouká, bude to s ním lepší.“ Nebo: „Matika jí moc nejde, v tom je po mně.“ Nebo: „Je trochu tlustý, to víte, chutná mu...“ 

  Co ale dělat, když máme doma stydlína, ale nechceme mu dát nálepku? „Když je dítě introvertní, zkuste mu pomoci se více osmělit, zároveň mu nechte jeho autentičnost, bez kritiky. Když je špatné v matematice, pomozte mu, aby nepropadalo, ale zároveň ho oceňte za to, co mu jde, třeba čeština nebo sporty, ať si nepřipadá, že je špatné úplně ve všem,“ doporučuje Barbora Čeledová.

  Co se z toho můžou naučit dospělí? Cesta za svobodou.

  Hodnocení je past, v níž může naše sebevědomí úplně zahynout. Vždycky bude někdo krásnější, chytřejší, mladší, energičtější, zajímavější. Naším cílem by mělo být, abychom se my sami sobě stali měřítkem: Mohl jsem být rychlejší? Opravdu můžu zhubnout? A chci to? Opravdu potřebuji kariérní postup? Odpověď nám na to nedá nikdo zvenčí. Jen my sami. Ve chvíli, kdy se sami staneme měřítkem vlastního života, získáme obrovskou svobodu. Ale oprostit se úplně od hodnocení okolí, jehož jsme bezprostřední součástí, je těžké. Takže, pokud vás pochvaly těší a kritika nutí k sebereflexi či zdravému nadhledu, nechte tak, na osvícení tu máme jiné kádry. m

  Mgr. Barbora čeledová

  
  

  • Vystudovala psychologii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. 

  • Absolvovala pětiletý daseinsanalytický sebezkušenostní výcvik v komunitní a skupinové psychoterapii a neustále se dále vzdělává.

  • Pracuje jako psycholožka a terapeutka na základní škole, na psychosomatické klinice a v soukromé ordinaci v Praze, kde se věnuje především práci s rodinami, dětmi a adolescenty.

  
  

  
  

  
  

  Foto: Adobe Stock, archiv Renaty Svobodové

• Pořád mi je tak kolem pětatřiceti…

  p a d e s á t k a   M a r i e

  pořád mi je tak
  kolem pětatřiceti…

  Kalendář v telefonu mi minulý týden napsal, že nejstaršímu dítěti bude 27 let. Vůbec nechápu, jak se to té holce stalo. Zvlášť když mám pocit, že 27 bylo sotva před pár roky mně.
  

  Text: marie Petrovová

  N

  evím, jak vy, ostatní padesátnice a padesátníci, ale já se cítím pořád tak nějak více méně na pětatřicet. Tedy mentálně. Občas mám chuť myslet si to i o své fyzické schránce, ale doba onlinová mě z tohoto milosrdného omylu poměrně nemilosrdně vyvedla. Dívat se v jednom kuse sama na sebe, to otřese i odolným jedincem. Většinou jsem přednášející, takže si nemůžu vypnout kameru. Snažím se alespoň vyhýbat se pohledem sama sobě. Podivná nová dovednost, o kterou jsem nijak zvlášť nestála, ale kdo ví, kdy se mi zase bude hodit. 

  Sice se na 35 v hlavě cítím, ale vlastně jsem docela ráda, že už je to za mnou. Rozhodně si neumím představit, že se svou netrpělivostí zvládám domácí výuku. S výše zmíněnou sedmadvacítkou jsem se učila asi třikrát a nikdy to nedopadlo dobře. Nejen že jsem jí nepředala potřebné vědomosti, ale trochu se obávám, že jsem ji připravila pár témat pro rozhovor s odborníkem na lidskou duši. Zatím to naštěstí vypadá, že můj pokus o domácí vzdělávání přežila bez větší úhony na duši i na intelektu. Nejspíš to bude tím, že to netrvalo rok, ale dohromady asi dvacet minut. 

  Další trauma, kterého jsem se ráda zbavila, byla účast na třídních schůzkách. Tam jsem byla taky všehovšudy třikrát. K velké úlevě mé a nejspíš i učitelů se na světě objevil mail. Takže jsem vlastně tak trochu průkopník distančních vztahů. Po těch letech už si moc nevzpomínám, co mě tak vytáčelo. To ostatně neplatí jen pro třídní schůzky, ale pro spoustu dalších životních situací. Nevím, jestli jsou za tím hormony, tedy spíš to, že už jejich hladina klesla do záporných hodnot, ale je to super. Nefunguje na mě žádný testosteron, adrenalin mi nestoupá, protože nemá z čeho. Už se nesnažím dostat se z bodu A (práce) do bodu B (škola) a pak do bodu C (kroužek) v největší dopravní špičce, a přitom řešit důležité hovory, úkoly a maily. Jezdím metrem nebo na kole. Telefon mám v cyklistickém batohu. Batoh mám na zádech. A koho by překvapilo, že ve svém věku už trochu hůř slyším, že? 

  Nejvíc ta moje padesátka ale svědčí dětem. Zmizely zachmuřené tváře, černé outfity, pupínky, oči v sloup a životní vize pumpující rodičovský adrenalin do závratných výšin. Najednou k nám chodí na návštěvu dospělé bytosti, se zajímavými zkušenostmi a názory. Řídí svoje vlastní auta a zdá se, že i svoje vlastní životy. Samozřejmě, že se mi někdy zasteskne po těch malých andílcích, kterým jsem umývala vlasy princeznovským šamponem, který samozřejmě neštípe. To už je teď ale jejich věc, aby mi udělali radost a nechali mě rozmazlovat nějaké nové andílky. Slibuju, že se s nimi nebudu učit, nebudu ječet, když šlápnu bosou nohou na lego, a nebudu se tvářit, že vím všechno nejlíp. Po padesátce už totiž vím, že v mentálních pětatřiceti toho sice můžete vědět hodně, ale už nepotřebujete být tím nejchytřejším člověkem v místnosti. A to je velká úleva. Vaše padesátka Marie m

• Orthomol

  
  

  Koupit zde

• Příběhy obrazů

  z   h i s t o r i e

  příběhy obrazů

  Mistrovská plátna. Chodíme se na ně dívat do muzeí, obdivujeme umění těch, kteří je namalovali, ale už jen málokdo z nás ví, že každý z těch obrazů má svou historii. Proto vám přinášíme zajímavosti o některých legendárních plátnech, které dokazují, že i sto let staré obrazy jsou inspirací pro dnešek. 

  Text: Martin Müller

  Dívka s perlou
  

  Olejomalba malíře Johannese Vermeera, přezdívaná „Mona Lisa severu“, je považována za jedno z nejvýznamnějších děl nizozemského umění. Malíř tento obraz namaloval kolem roku 1665. A až do konce 20. století měl obraz několik názvů, jako třeba Dívka v turbanu, než se uchytil ten, který je znám dnes. 

  Malba zachycuje dívku, která je natočena pohledem směrem k divákovi. Tmavé pozadí je v kontrastu s jejím světlým oblečením, čímž vystupuje její silueta. Navzdory tomu, že obraz vykazuje portrétní znaky, nejde o portrét v tom pravém smyslu slova, jde o tzv. tronii. Což jsou obrazy nizozemského zlatého věku malířství, které zachycují přehnané nebo zajímavé výrazy obličeje s výrazným oblečením – v tomto případě je to turban a perlová náušnice ve tvaru kapky.

  Obraz je podepsán IVMeer, ale není datován. Těžko říct, zdali byl obraz namalován na zakázku, nebo ne. A spekuluje se, že dívka by mohla být malířova dcera. V roce 1999 napsala spisovatelka Tracy Chevalier stejnojmennou knihu, která fiktivně popisuje vznik obrazu. Podle této knihy bylo natočeno romantické filmové drama v hlavní roli se Scarlett Johansson a Colinem Firthem. Obraz je i hlavním motivem povídky „Případ s Vermeerem“ ze sbírky Dobře utajené housle, kterou napsal herec Miroslav Horníček.

  Pokud byste rádi tento obraz viděli naživo, tak si zajděte do obrazárny Mauritshuis, která je součástí Národního muzea v Haagu.

  Autor: Johannes Vermeer | Rok vzniku: kolem 1665 | Technika: olej na plátně | Rozměry: 44,5 × 39 cm | Umístění: Mauritshuis, Haag

  Noční hlídka
  

  Dalším zástupcem holandského zlatého věku je Rembrandtova olejomalba Noční hlídka. Noční hlídka zobrazuje vojenskou posádku a dívku s mrtvým kuřetem za opaskem. Dívka s kuřetem symbolizuje poraženého protivníka. Obraz působí mylným dojmem, že zachycuje noční scénu, což vzniklo tmavým nátěrem, který byl na obraz nanesen. Při restaurování ve čtyřicátých letech 20. století byl tento nátěr odstraněn a  vyšlo najevo, že obraz zachycuje výjev za jasného dne. Na obraze je zachycen dokonce i sám autor – jeho vykukující hlavu najdete mezi dvěma vojáky v pozadí.

  Při umisťování na amsterodamskou radnici v roce 1715 byl obraz oříznut, protože se nevešel mezi dva sloupy. Při ořezu na levé straně zmizely dvě postavy a na horní straně vrchol oblouku, balustráda a kousek schodu. Kopie ze 17. století od malíře Gerrita Ludense zachycuje obraz, jak vypadal při svém vzniku. Obraz se stal několikrát i terčem vandalismu. Poprvé v roce 1975, kdy byl poškozen nožem, podruhé v roce 1990, kdy byl polit kyselinou. Po obou útocích byl obraz úspěšně restaurován.
  

  Autor: Rembrandt | Rok vzniku: 1642 | Technika: olej na plátně | Rozměry: 363 × 437 cm | Umístění: Rijksmuseum, Amsterodam

  Hvězdná noc
  

  Tuto olejomalbu namaloval van Gogh v roce 1889. Zajímavostí je, že obraz, zachycující krajinu kolem sanatoria, kde se tou dobou malíř léčil z deprese, umělec namaloval ve dne po paměti. Pohled ze sanatoria směrem k severu zachycuje uprostřed obrazu město, nad kterým září vířící se nebe. 

  Hvězdná noc zaujala i vědeckou veřejnost. Vědci zjistili, že toho rána na jaře 1889 byla při úsvitu opravdu vidět Venuše, které se říká ranní hvězda. Proto je nejjasnější hvězdou na obrazu. V roce 2004 byla malba podrobena i srovnání s fotografií z Hubbleova dalekohledu. Oblaka plynu obklopující skutečnou hvězdu se podobají vířícím hvězdám na malbě. 

  Autor: Vincent van Gogh | Rok vzniku: 1889 | Technika: olej na plátně Rozměry: 73,7 × 92,1 cm | Umístění: Muzeum moderního umění, New York

  Polibek
  

  Tuto olejomalbu Klimt namaloval v letech 1907–1908 a jde patrně o jeho nejznámější dílo. Polibek znázorňuje pár stojící na kraji květnaté mýtiny v intimním objetí na zlatém pozadí. Muž je oblečen do zlaté róby s geometrickými tvary, na hlavě má věnec z vinné révy. Tyto vzory na jeho róbě připomínají secesní styl. Naproti tomu květinové šaty ženy a mýtina jsou inspirovány hnutím Arts and Crafts. 

  Odkazů v současné kultuře na Polibek můžeme najít hned několik. Objevil se ve seriálu Buffy, přemožitelka upírů, Altered Carbon nebo ve filmu Tohle je válka!. Asi nejzajímavější odkaz je ten z filmu Prokletý ostrov (r. Martin Scorsese), kde Leonardo DiCaprio a Michelle Williams stojí v podobné pozici jako dvojice na původním obrazu. 

  Láska, intimita a sexualita patřily k malířovým častým tématům. Jeho stropní malby na vídeňské univerzitě vyvolaly svým erotickým nádechem pozdvižení, avšak Polibek se setkal s uznáním kritiky i veřejnosti.

  Autor: Gustav Klimt | Rok vzniku: 1907–1908 | Technika: olej na zlatém plátně | Rozměry: 180 × 180 cm | Umístění: Belveder, Vídeň

  poslední večeře
  

  Tuto nástěnnou malbu da Vinci maloval s přestávkami během let 1495–1498. Nejedná se o fresku, které byly v té době velmi oblíbené, protože da Vinci maloval již na suchou omítku. Malbu vytvořil pro svoje patrony Ludovica Sforzu a Beatrici d’Este. Zachytil na ní Ježíše a dvanáct apoštolů při jeho poslední večeři, kdy Ježíš všem oznámil, že bude zrazen. Zároveň se jedná o jedno z nejznámějších děl západního světa.

  Zároveň existují i tři kopie tohoto díla. První dvě jsou dílem da Vinciho asistentů, mají podobné rozměry jako originál, jedná se o olejové malby a dochovaly se téměř v původní kvalitě. První z nich je umístěna v londýnské Academy of Art a druhá v kostele sv. Ambrogia ve městě Ponte Capriasca ve Švýcarsku. Třetí kopie, taktéž olej na plátně, je umístěna v muzeu Leonarda da Vinciho v klášteře Tongerlo Abbey v Belgii.

  Odkazů na toto dílo existuje v současné kultuře nespočet. Nejznámější je z románu Dana Browna Šifra mistra Leonarda, který proslavil i stejnojmenný film s Tomem Hanksem. Dan Brown zde popisuje, že malba je hlavní stopou k tzv. svatému grálu. Vzhledem k použitým metodám malby, různým povětrnostním podmínkám a bombardování za druhé světové války je zachována pouze malá část malby. A proto v roce 1978 začala velká restaurátorská akce, která trvala až do roku 1999.

  Autor: Leonardo da Vinci | Rok vzniku: 1495–1498 | Technika: vaječná tempera | Rozměry: 460 × 880 cm | Umístění: Santa Maria delle Grazie, Milán

  Výkřik
  

  Nejvýznamnější expresionistické dílo norského malíře Edvarda Muncha zachycuje výkřikem zkřivenou tvář na rudém pozadí. Dvakrát se obraz stal terčem profesionálních zlodějů. Ale v obou případech byl obraz vždy nalezen. V roce 2012 byl obraz ze soukromé sbírky vydražen za 120 milionů dolarů.

  Inspirací pro vznik obrazu byla příhoda, která se malířovi stala, když na procházce se svými přáteli pocítil náhlou slabost, musel se opřít o zábradlí a viděl krvavě rudé nebe. Podle vědeckých poznatků dochází k tomuto jevu v severských zemích. Objevila se i teorie, že Munch mohl sledovat erupce sopky Krakatoa, které byly viditelné na přelomu let 1883 a 1884.

  Výkřik měl též velký dopad na popkulturu. Andy Warhol vytvořil sítotiskové kopie, aby zbavil obraz magické aury. O to se snažil už sám Munch, kdy vytvořil litografickou verzi, která se dá snadno kopírovat. Reprodukce obrazu se objevuje na řadě spotřebních předmětů.

  Autor: Edvard Munch | Rok vzniku: 1893 | Technika: olej, tempera a pastel na lepence | Rozměry: 91 × 73,5 cm | Umístění: Národní galerie, Oslo

  Stvoření Adama
  

  Tuto fresku na stropě Sixtinské kaple zhotovil Michelangelo na zakázku papeže Julia II. Dílo zachycuje biblické zrození života z knihy Genesis, kdy Bůh dává Adamovi život skrze jejich dotyk rukou. Bůh se vznáší nad Adamem na fialovém objektu, který svým tvarem připomíná mozek. Michelangelo tím mohl znázornit, že Bůh tak Adamovi vdechl i rozum. Zároveň se za pravou rukou Boha krčí postava, která připomíná ženu. Tvrdí se, že by to mohla být Eva.

  Inspirací pro vznik fresky mohla být středověká hymna Veni Creator Spiritus, kde se zpívá o prstu otcovy pravice, která v duši rozsvěcuje světlo. Dalšími zdroji inspirace jsou obraz italského sochaře Lorenza Ghibertiho Stvoření Adama a Evy nebo kamej znázorňující římského císaře Augusta jedoucího na Kozorohovi.

  Na dílo najdeme i mnoho odkazů v současné kultuře. Ten nejvýraznější bude, když společnost Nokia použila detail dotyku rukou ve své reklamní kampani.

  Autor: Michelangelo | Rok vzniku: 1508–1512 | Technika: freska | Rozměry: 280 × 570 cm | Umístění: Sixtinská kaple, Vatikán

  Zrození Venuše
  

  Tento renesanční obraz namaloval Botticelli a zachytil na něm postavu právě zrozené Venuše stojící na lastuře, kterou vítr žene ke břehu. Vítr je zde vyobrazen v podobě dvou Zefyrů. Na břehu na Venuši čeká Hóra, která ji chce obléknout do květinového pláště.

  Venuše je symbolem plodnosti, lásky a sexuální touhy. V tomto případě Venuše znázorňuje nejen lásku pozemskou, ale i tu duchovní. Lastura symbolizuje ženské sexuální orgány. 

  Obraz je namalován na dvou kusech plátna, které k sobě byly sešity. Po dokončení obrazu a zarámování byla ještě na světlá místa nanášena zlatá barva a poté byl celý obraz zalakován světle šedým lakem s použitím vaječného žloutku.

  Botticelliho Venuše byla ve své době pokládána za vzor ženské krásy.

  
  

  Autor: Sandro Botticelli | Rok vzniku: pravděpodobně 1484–1486 | Technika: tempera na plátně | Rozměry: 172,5 × 278,9 cm | Umístění: Galleria degli Uffizi, Florencie

• Úvodník

  Vstoupit do DIA klubu

  
  

  
  

  
  

  Úvodník

  Michal Petrov, šéfredaktor

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,toto vydání naší speciální přílohy se dostává na svět v době, kdy se už i v Česku naplno rozjel vakcinační proces s cílem zmírnit dopady infekce covid-19 a radikálně snížit její výskyt v populaci. Očkovací látky se expertům podařilo vyvinout a výrobcům nechat registrovat v extrémně krátké době, čehož nejenže využívají, ale přímo zneužívají jejich odpůrci, aby zpochybnili účinnost jak vakcín proti covidu-19 samotných, tak očkování jako takového.. 

  Je tedy vhodné si připomenout, že registrační proces je nejen v ČR, ale i v Evropě a celém západním světě velmi přísný. Přípravky, které by nesplňovaly náročná testovací kritéria a představovaly by riziko pro pacienty, by se nikdy nedostaly na trh, resp. do ordinací a očkovacích center. A tak i když jsme někdy svědky odmítavého přístupu k vakcinaci, nesetkáváme se s obviňováním regulačních orgánů z toho, že by něco při registracích zanedbaly – očividně proto, že by nebylo možné taková nařčení opřít o přesvědčivé důkazy. Závažnější vedlejší příznaky jsou velmi vzácné. Přínos očkování daleko převyšuje případná rizika u všech používaných vakcín. Nechci to jako laik podceňovat ani zlehčovat, ale i jako laik se chci jednoznačně postavit za očkování jako metodu, která v minulosti už mnohokrát prokázala své přednosti. Jestli se podařilo některé nemoci v našem civilizačním okruhu vymýtit, mělo na tom očkování jednoznačný podíl.

  Jsou to známé věci, ale jak se ukazuje, může být chyba si je nepřipomínat. A proč se o tom zmiňovat hned v úvodu? Protože je extrémně důležité, aby o efektivitě očkování nepochybovali právě diabetici. Už několik studií potvrdilo, že se musejí mít na pozoru víc než ostatní. Například u pacientů s diabetem prvního a druhého typu existuje třikrát vyšší pravděpodobnost, že s covidem skončí v nemocnici. A pokud se to stane, pak častěji než ostatní končí na jednotkách intenzivní péče a také umírají. Statistiky jsou nesmlouvavé. Takže ano, můžete slyšet, že ani vakcína nedokáže před covidem-19 stoprocentně chránit, ale i tak zůstává pravdou, že alespoň chrání před jeho těžkým průběhem. 

  A v neposlední řadě: neoddiskutovatelný fakt je, že vakcína nechrání jen očkovaného, ale i lidi kolem něj. Při každé infekci neseme odpovědnost nejen za své zdraví, ale i za zdraví těch druhých – těch, kteří jsou nám nablízku a na kterých nám z logiky věci tedy také záleží. O důvod víc k tomu přestat váhat, zda na očkování jít, nebo ne. Nenechte se zviklat – drtivá většina argumentů hovoří PRO.

  Přeji Vám bezpečné a teplé léto.

  Váš Michal Petrov

• Hylak

  
  

  Koupit zde

• Pečujeme o zdraví + Rozhýbejte se

  D I A   s v ě t

  
  

  Pečujeme

  o zdraví 

  
  

  
  

  Cukrovka a oblékání: Co si vzít na sebe?

  Hezké oblečení patří k životu. V případě cukrovky je dobré myslet i na to, aby prospívalo našemu zdraví. V tomto ohledu přichází na pomoc jak příroda, tak moderní materiály. 

  Kožní komplikace postihnou v průběhu života téměř polovinu všech diabetických pacientů. Některé z nich zmizí s úpravou glykemie, některé přetrvávají. Kůže diabetiků však vždy zůstává citlivější než u zdravých lidí. Bývá suchá, dráždivá, objevují se na ní puchýřky, pupínky, plísně nebo začervenalé plochy. Má také sklon k otlakům a otěrům, což může vést k dalším komplikacím, protože diabetikům se hůře hojí všechny rány. Vyhýbat byste se proto měli nošení elastických oděvů. Přiléhavé oblečení dráždí, což možná nevnímáte, ale vaše kůže to pozná.

  Kromě správné péče o pokožku je důležitý také výběr vhodného materiálu. Oblečení by mělo být pohodlné, aby umožňovalo pohyb a nepřispívalo ke kožním problémům. Je také třeba oblékat se přiměřeně počasí: zbytečné pocení z tepla může způsobit zapaření, naopak prochladnutí vede k infekcím, k nimž jsou pacienti s diabetem náchylnější. Tyto nároky splňují přírodní materiály, jako je hedvábí, bavlna, len, ovčí vlna. Umělé materiály včetně mikrovlákna příliš vhodné nejsou.

  Vhodné prádlo pro diabetiky bývá z dvouvrstvého materiálu, který často využívají i sportovci. Vysoký komfort nošení zajistí stříbrná vlákna, která působí antibakteriálně a nedovolí potu se rozkládat. Prádlo tak nezavání ani po celodenním nošení. Můžete-li, volte bezešvé výrobky. 

  Podobné vlastnosti nabízí také bambusové oblečení. Bavlnu ve svých vlastnostech dokonce trumfne: působí antibakteriálně a antimykoticky, a tak zabraňuje množení bakterií a plísní.

  Častým průvodcem cukrovky bývá lupénka, kdy je třeba mít se s výběrem materiálů obzvlášť na pozoru. Oblečení by mělo především odvádět vlhkost, která umožňuje růst bakterií a vede k infekci, tedy k dalším komplikacím lupénky. Pletené hedvábí a nebělená či organická bavlna jsou tři měkké materiály, které stojí za to vyzkoušet. Avšak nylonu se vyhýbejte. Jeho hrubá vlákna se třou o kůži a vyvolávají svědění a další olupování.

  Stěžejní by měla být péče o správné obouvání. Příznakem cukrovky totiž bývá neuropatie, která se projevuje snížením citlivosti končetin. Diabetik často zaznamená otlak od shrnuté ponožky až ve chvíli, kdy si sundá boty, jenže to už vznikla rána, která se bude kvůli cukrovce špatně hojit. Této komplikaci se odborně říká diabetická noha a může vést až k amputaci. Proto je třeba volit opravdu dobře padnoucí ponožky a obuv, nejlépe koženou. Stejně důležité je také pečovat o chodidla a alespoň jednou denně namazat výživným krémem na nohy. 

  
  

  Koupit zde

  Vysoké nároky splňují především ponožky a podkolenky z prodyšných a jemných přírodních materiálů. Vhodná je například bambusová viskóza s příměsí elastanu. Lem by rozhodně neměl diabetika nikde tlačit, zařezávat se a omezovat, ponožky by se však ani neměly v botě shrnovat, aby nezpůsobily nebezpečné otlaky. Speciální zdravotní ponožky z prodyšných materiálů dobře odvádějí pot a udržují tak nohu v suchu. Nejčastěji se vyrábějí z bambusu, bavlny a merinové vlny. Ponožky určené pro diabetiky navíc slouží jako prevence proti oteklým končetinám a zmírňují obtíže oteklých nohou. Na oteklé nohy je také příjemný chladivý gel, který přináší úlevu od pocitu těžkých nohou.

  
  

  Koupit zde

  
  

  rozhýbejte se! 

  
  

  
  

  Hurá do vody!

  Blíží se léto, kdy už nebudeme odkázáni na to, zda jsou otevřené kryté bazény. Konečně se bude moci plavat i venku. A to je dobře, protože plavání patří k nejzdravějším sportům – je vhodné pro každý věk, váhu i kondici.

  Pravda je, že pro zhubnutí není plavání neúčinnější – spálí se při něm méně energie než třeba u aerobiku. Je proto třeba nepřerušovaně intenzivně plavat minimálně 20 minut. Teprve pak se zvýší srdeční tep a nastartuje spalování – při plavání tak spálíte 1 800 až 2 800 kJ/hod. 

  Plavte buď kraula, nebo při stylu prsa alespoň každé tempo dokonale vykružte s naprosto zpevněným tělem (když dáváte nohy k sobě, musíte cítit napjatý zadek). Styl „paní radová“ nebo „na čubičku“ efektivitu pohybu znehodnotí –

  přílišný záklon hlavy a nesouměrné pohyby rukou a nohou se projeví bolestí zad, ačkoliv od ní má plavání spíš pomáhat. Nejvíc se doporučuje plavat prsa s nádechem nad hladinou a následným výdechem a ponořením obličeje do vody, aby se páteř rovnala. 

  Nepočítejte vzdálenost, ale dobu, po kterou se plavání věnujete. Nejde také jen o rychlost, ale spíš o vytrvalost. Účinku se dočkáte, pokud se mu budete věnovat 3 x týdně.

  Výhodou je, že tomuto pohybu se lze věnovat i s větší nadváhou, která by jinak nadměrně zatěžovala klouby. Velký přínos při tomto sportu pocítí zejména srdce a cévy – dokonce může dojít i ke spontánnímu snížení krevního tlaku. To se dá částečně přičíst na vrub také zklidňujícímu úúčinku, který pobyt ve vodě přináší. Voda působí zejména na vegetativní nervový systém, který není ovladatelný vůlí. Jeho prostřednictvím dochází k uvolnění křečovitých stahů, a tím dokonce k tlumení bolesti. Pobyt ve vodě pomáhá uvolňovat napětí a stres a působí masážním efektem na celý povrch těla.

  
  

• Vaříme + Přírodní lékárna + Osmisměrka

  D I A   s v ě t

  
  

  Vaříme 

  
  

  
  

  Málokteré jídlo patří k létu tak nerozlučně jako lečo. Má tu výhodu, že obsahuje hodně zeleniny, které se v létě nabízí na trhu spousta. Českou klasiku lze vylepšit přidáním cukety. A při použití dobrého koření vám nebude chybět, pokud vynecháte buřty. Když už, tak raději přidejte pár kousků libového masa, ideálně drůbežího. Vyzkoušet můžete i lečo ve světových verzích. Množství surovin si uzpůsobíte podle vlastní potřeby. 

  Huevos rancheros (Mexiko)
  

  • olivový olej, cibule, zelená paprika, rajčata, kousek chilli papričky, vejce, česnek, ½ lžičky římského kmínu, lístky koriandru, trocha vařených fazolí nebo fazolí z konzervy, vejce.

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Na oleji osmažíme cibuli a papriku, přidáme česnek, římský kmín a rajčata. Podusíme do odpaření tekutiny. Vmícháme nasekaný koriandr a podáváme s volským okem na toustu nebo v tortille.

  
  

  Šakšuka (Izrael)
  

  • olivový olej, cibule, chilli, červená paprika, rajčatový protlak, rajčata, drcený římský kmín, sladká paprika v prášku, česnek, nasekaná petrželka, vejce.

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Cibuli s chilli opečeme, přidáme krájenou papriku, česnek a koření. Vložíme rajčata a protlak. Po změknutí ve směsi uděláme vařečkou důlky, do každého vyklepneme vejce a necháme ztuhnout. Posypeme petrželkou a pro ostřejší verzi pepřem.

  
  

  Ratatouille (Francie)
  

  • olivový olej, cibule, česnek, červená paprika, hrst čerstvé bazalky, hrst lístků tymiánu, hrst petrželky, cuketa, lilek, rajčata, sůl, pepř.

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Nejdřív si uvaříme omáčku: osmahneme cibuli, papriku a česnek, přidáme bazalku a rajčata a dusíme cca 20 minut. Vlijeme do menšího pekáčku a připravíme zeleninu: cukety, lilky, zbylá rajčata a papriku nakrájíme na plátky a naskládáme na omáčku do pekáčku. Přihodit lze i hrášek nebo bramboru. Povrch potřeme olejem s bylinkami a česnekem. Osolíme, opepříme, zakryjeme alobalem a zapečeme doměkka.

  
  

  PŘÍRODNÍ

  LÉKÁRNA

  
  

  
  

  
  

  Koupit zde

  Okořeňte si život!

  Metabolizmus cukrů umí ovlivnit také koření. Ty nejběžnější druhy lze pěstovat doma na okně a v létě na zahradě. Prospějí už tím, jakou radost vám udělá pozorovat, jak se jim ve vaší péči daří. 

  Lidé, kteří mají zvýšenou hladinu cukru v krvi, by si měli co nejvíc přidávat do jídla čerstvé oregano, majoránku a rozmarýn. Všechny tři se hodí do salátů, zeleninových jídel a polévek. Svými intenzivními vůněmi a chutěmi dokáží v pokrmech nahradit i sůl, jejíž používání zdraví příliš neprospívá.

  Vlastnoručně si lze doma vypěstovat i kurkumu – stačí kousek čerstvého oddenku vsadit do hlíny na chráněném místě zahrady nebo do květináče a občas zalévat. Kurkuma obsahuje kurkumin, účinnou protizánětlivou látku vhodnou pro diabetiky, protože diabetes je považován za typ autoimunitního zánětu. Podobně pozitivně působí také zázvor, který podporuje imunitní systém a trávení, což souvisí i s vylučováním inzulinu.

  Výjimečnou schopnost regulovat hladinu cukru má další oblíbené koření – skořice. Jejím působením tělo snadněji spaluje glukózu místo toho, aby ji metabolizovalo na zásobní tuk. Skořice také napomáhá lépe spalovat tuky při cvičení, protože urychluje jejich štěpení. Můžete ji užívat „jen tak“ – dvě lžičky prášku denně – nebo v podobě čaje či skořicových kapslí, které koupíte v lékárně.

  
  

  Koupit zde

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  Milí čtenáři, opět jsme si pro vás připravili osmisměrku! Na tři z vás, kteří správně vyluští tajenku, čeká výhra, tentokrát přípravek Dr.Max Multivitamin Generation 50+ 100 tablet, který obsahuje 13 vitaminů a 10 minerálů obohacených o lutein. Pomáhá zajišťovat optimální příjem důležitých vitaminů a minerálů pro dospělé nad 50 let. Dále Dr.Max kofeinový šampon 250 ml, který je určený pro všechny typy vlasů. Speciální složení šamponu chrání před předčasným vypadáváním vlasů.

  
  

  Koupit zde

  
  

  Dr.Max Multivitamin Generation 50+ 

  
  

  Koupit zde

  
  

  Dr.Max kofeinový šampon

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 30. července 2021. Přejeme hodně štěstí!

• Sambucus Immuno Kids

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Linda Rybová „Občas si říkám: Mlč a nic neříkej!“

  r o z h o v o r

  Linda Rybová 

  „Občas si říkám: Mlč a nic neříkej!“ *

  Sedíme poblíž řeky, a byť je konec května, od vody fičí a nezahřeje nás ani ten mátový čaj, který jsme si dali. Česko rezonuje další výměnou ministra a skandálem poslance a pozitivní myšlenky aby ze sebe člověk doloval sbíječkou. Ale nebojte, skepse s touhle herečkou nikdy dlouho nehrozí.

  text: David Laňka

  Nad čím tak poslední dny přemýšlíte? 

  Já bych tuhle Pandořinu skříňku neotvírala, to nebude hezkej rozhovor (smích). 

  Ale i to je tedy váš svět… 

  No, jak chcete. Není to, popravdě, žádná sláva. Nějak mě poslední dobou celá ta situace kolem dohání. Snažím se z toho vybabrat, ale jak se mi to docela dařilo loni, letos to jde hůř. Vím, že to všechno je jen malej kousek z mýho života, ale jak je ten konec v nedohlednu, jak člověk nemá jistotu, jestli se vůbec někdy vrátí to, co bylo, jak to fungovalo, tak myšlenky, které přichází, nejsou moc dobrý. Víte, ta naše herecká práce je vlastně dost závislá. Na nabídce, na poptávce, že vám někdo zavolá… A já závislost obecně špatně snáším. Proto jsme si s Davidem a kolegy založili Divadlo Verze, kde jsme měli tu možnost hrát to, co nám dělalo radost, co nás těšilo. A nebylo to zadarmo, každá taková svoboda s sebou nese zodpovědnost a kupu práce, ale byla jsem s lidmi, které mám ráda, na které jsem se vždycky těšila, dalo mi to možnost fungovat v té naší závislé práci relativně nezávisle… 

  A to bylo najednou pryč… 

  Bylo. A je. A já nejsem zrovna flexibilní člověk, co by hned dokázal hledat způsoby, jak hrát pro lidi s využitím technologií, jak představení přenášet online… Já vlastně tyhle technologie nemám obecně ráda, není to nic, co by mě těšilo, a protože to tak ve Verzích máme všichni, tak jsme se do toho nepouštěli. Možná mi do budoucna nic jiného nezbyde, stejně jako to, že budu muset zase dělat věci, které mě třeba tak nenaplňují, ale… Jenže poručte pocitu. Člověk je ve věku, kdy se snaží zařídit si život takovej, jak ho má rád. 

  Když jste najednou nemohla večer hrát divadlo a zkoušet, kam jste tu energii posílala? 

  Loni to bylo vlastně dobrý. Najednou jsem mohla večer trávit čas s dětmi, což je něco, co jsem skoro neznala. Pak jsem přestavovala dům, natírala, barvila a malovala, což jsou činnosti, kterými se dokážu vždycky zabavit… Ale začátek letošního roku už byl nějak horší, došlo mi, že ten čas nežiju, že vlastně spíš přežívám, a to mi neudělalo dobře. 

  Takhle – mám tři děti, které pořád nejsou dospělé, a s tím si člověk vlastně v pohodě vystačí, ale když jste zvyklí od osmnácti jet v nějakém režimu dopoledních zkoušek, večerních představení, když máte najetý životní rytmus, tak mě prostě tahle změna nějak vykolejila. 

  Ale už se to snad pomalu vrací, ne? 

  No, zrovna včera… Byla jsem předevčírem s kamarádkami večer u okýnka, daly jsme si víno, dělaly jsme, že je teplo, a tak jsem se těšila, jak se ráno vyspím. V polospánku jsem slyšela takovej ten ranní pohyb a pak najednou… ticho. Bylo to jako sen. A já si říkala: „Všechny děti jsou ve škole, já jsem tu sama.“ Přišlo mi to jako ve starých časech, kdy všechno mělo nějaký režim, člověk byl dopoledne doma sám, a já si říkala, jak je to krásný, a tak jdu tím bytem a najednou jsem se strašně lekla, protože tam sedí jedno dítě, sluchátka na uších… A že má školu od jedenácti, takže je doma. Tak jsem si šla zase lehnout, a pak je jedenáct, doma zase ticho, asi pět minut nirvány a najednou slyším divný zvuky. Jako kdyby sousedi pouštěli nahlas televizi. Tak se jdu podívat k dětem do pokoje, nikde nic a najednou se z patra objeví další dětská hlava, že má školu od dvanácti. A tak se ta nirvána rozplynula (smích). 

  Bylo snadné nastolit si s dětmi režim, kdy byly doma a musely se připojovat na online výuku? 

  No ještě štěstí, že to šlo takhle, že jsme je doma nemuseli učit sami, protože kdybych je měla učit já, to by byla katastrofa (smích). Ale my máme šikovné děti, ten první lockdown si vlastně užívaly, že mohou být na počítačích v posteli… Ale mělo to i vedlejší efekt, protože najednou přišly o takovou tu energii, se kterou člověk běžně zvládá povinnosti, takže když pak zase začaly chodit v září do školy, tak byly vyčerpané, i z toho sociálního kontaktu, který jim ale přitom vlastně chyběl. 

  Jak jste to se svým nevztahem k technologiím snášela, že děti na tom musí být každý den? 

  No, co člověku zbyde než to přijmout? Děti na tom naštěstí závislé nejsou, takže to nemusím moc řešit. A že mají u snídaně zvyk si pouštět dementní videa… David to nemůže vystát, ale já je nechci moc prudit, a když se sejdeme všichni u stolu, odkládají to (smích). Je mi jasné, že je od toho nemůžu úplně odříznout, holky jsou ve věku, kdy mám dojem, že už jim moc do života mluvit nemůžu, musím respektovat jejich věk… A Franta, ten má sport, kytaru a baví ho lidský reakce. 

  To zní dobrodružně… 

  Jo, to bývá někdy hodně dobrodružný (smích). No jen chci říct, že jsem ráda, že celému tomu online světu nepropadá a neutrácí drahocenný čas hovadinama, protože to podle mě není dobrý pro dětskou psychiku. 

  Vy jste říkala, že kolem sebe máte dost případů, kdy… 

  Je toho stále víc a víc. Zatímco naše generace se potýkaly s fyzickými problémy, současné generace trápí ty psychické. Kolem mě je tolik případů, kdy holky ve věku od 10 do 30 let mají bulimie, anorexie, nevědí, jestli jsou kluk, nebo holka, ubližují si… Já rozhodně nejsem staromilec, který tvrdí, že za nás bylo líp, ale nárůst podobných věcí je strašný a je jasné, že to všechno přišlo se sociálními sítěmi, respektive s tím, jak moc je necháme, aby ovlivňovaly naše životy. 

  Máte někdy potřebu od toho utéct, být sama? 

  My máme tu výhodu, že žijeme napůl na té naší samotě, a máme tak veliký dům, že se tam všichni rozprostřeme. Ale samozřejmě občas každý z nás potřebuje být sám, protože za ten rok a půl občas ponorka dožene každého. Tuhle jsem volala Josefíně, kde je, že není doma, a ona mi řekla: „Jsem v poli.“ Prostě potřebovala na chvíli klid. Já se zase občas jedu jen tak projet autem. 

  Takže když chcete být sama, sedáte do auta nebo jdete malovat? 

  (Smích) Jo, jedu si na místa, která mám ráda, a tam si tak jsem… Ale – člověk to musí doma nějak oznámit, což třeba způsobí otázku proč, a jak jim to mám vysvětlovat, že jo?! 

  Dopřáváte si s dětmi takové to společné sledování filmů, poslouchání hudby? 

  To jsem vzdala. Ony jsou děti v tom pubertálním období, kdy mám dojem, že cokoliv jim doporučím, to je prostě blbě (smích). Takže jim i dobré věci otrávíte tím, že jim je chcete pustit vy.  No a s hudbou… Člověk musí přečkat období, kdy si hledají svůj styl, a tak já občas sama sebe brzdím: „Mlč, neříkej, že to je debilní.“ Pokud mě teda Franta, a dělá to schválně, nemučí Michalem Davidem, kdy neustále pouští Nonstop a já ho úpěnlivě prosím, aby to vypnul. 

  Jednou z vašich úspěšných her, které v divadle hrajete, je Úča musí pryč o rodičích, kteří se rozhodnou, že vyštípou ze školy učitelku svých dětí. Kde se podle vás tenhle vzdor proti autoritám, který je v posledních letech tak patrný, vzal? 

  Když se budu držet toho školství, je to různými alternativními způsoby výchovy. Ono je v pořádku zpochybňovat autority, pokud si tu autoritu vydupou jen svou mocí a postem, ale stále je třeba mít na paměti respekt. K věku, k člověku, k jeho zkušenostem. Jenomže v poslední době se strašně rozmáhá arogance. Pocit, že mohu mluvit i do toho, čemu nerozumím, o čem nic nevím. Já jsem zažila, kdy si rodič dal před ředitelem školy nohy na stůl! To je přece strašný. Stále více lidí je zahleděných do sebe, osobují si názor a právo každému všechno říkat, což je v pořádku, ale musí u toho dodržovat pravidla slušného chování a nezpochybňovat, že něco umí a ví. 

  Pravdou je, že arogance je čím dál tím víc… 

  Já třeba jedu autem trochu pomaleji a někdo na mě vulgárně křičí, že se courám, že ho zdržuju. A rozhodně to není nic výjimečného. 

  Jak na to reagujete? 

  Úplně mě to paralyzuje. Nechci útočit stejnou silou. Asi bych to uměla, ale nechci. Když jde o někoho jiného, je to jednodušší, tam se tolik nerozpakuji, ale jak ten hnus někdo pošle do mě, tak jen mlčím a přemýšlím, proč to dělá. 

  No, tak to je hezký konec rozhovoru. 

  Já vás varovala (smích). m

  Linda Rybová

   • Svou první filmovou roli získala ve 14 letech v dětském snímku Můj přítel d´Artagnan 

  • Mezi její další filmy patří například Tmavomodrý svět, Kytice nebo Jak básníci čekají na zázrak 

  • Založila Divadlo Verze, kde exceluje například v komedii Úča musí pryč, která nyní vyšla i jako audiohra 

  • S partnerem Davidem Prachařem mají dcery Rozárku, Josefínu a syna Františka 

  
  

  
  

  Foto: Profimedia

  Linda Rybová - Show Jana Krause 20. 9. 2017

  

  Linda Rybová nejen o výchově svých dět

  

• Hlavně, ať to má hodně kliků

  m e d i á l n í   s v ě t

  Hlavně, ať to má hodně kliků

  Je to jeden milimetrový pohyb ukazováčku na počítačové myši. Ale ten rozhoduje. O tom, zda novinář, který článek napsal, bude mít na hypotéku, nebo taky o tom, ke komu se budou klonit sympatie či antipatie společnosti, popřípadě nějaké bubliny v ní. Vypadá to jako legrace, ale není.  

  Text: olga procházková

  K

  dyž si ve vyhledávači Google zadáte slovo „klik“, vyjedou vám odkazy hlavně na téma techniky cvičení ve vzporu ležmo. To je ale jen část reality. Zejména lidé, kteří tvoří obsah webových stránek, se zabývají kliky úplně jinými, a to velmi intenzivně. Jejich úspěch a neúspěch stojí a padá s tím, kolik lidí klikne na jejich článek, respektive na titulek jejich článku, aby si text přečetli. A zatímco v tištěných médiích lze mít v jednom časopisu některé texty třeba i pro menšinového čtenáře, na internet se musejí chystat jen samé sladké, lákavé dortíky.  

  Titulek je brána k úspěchu, ale jím to nekončí

  „Kliknutí na článek je základ, ale samozřejmě není samospásné. Já musím vytvořit přitažlivý titulek, ale zároveň musím čtenáře co nejdéle udržet nejen v článku, ale i na celém našem webu,“ říká web editorka Lucie. Proto se články jen hemží aktivními odkazy na další texty a jiná témata na daném webu. Proto musíme jako čtenáři neustále překlikávat na další stránky stejného materiálu – kdybychom textem a fotkami jen tak rolovali, nepřibývaly by webu kliky. Existují celé manuály na to, jak text na web napsat, jak ho uspořádat, doplnit obrázky a tak dále. Pokud médium prokáže dostatek kliků, autentických návštěvníků a vykáže i další uspokojivé parametry, získá inzerci, tedy šanci se uživit. A o to tu běží v první řadě.

  Pojďme se zastavit právě u titulku. Ten je vstupní branou k jakémukoliv úspěchu. I na správný titulek dnes existují manuály. Výhodné je mít v něm například číslovku, něco o sexu nebo ideálně kontroverzní téma. Kombinace tohoto by vypadala třeba takto: 6 rad pro dokonalý sex ve třech. Zájem vzbudí i titulky se slovy top, nej a podobně. Velkou roli hrají i takzvaná klíčová slova a SEO, zjednodušeně řečeno využití určitých nástrojů k tomu, aby se váš text objevil v internetových vyhledávačích, jako jsou Seznam nebo Google. A proč je to potřeba? Protože sice můžete napsat dokonalý materiál, ale pokud ho navíc neupravíte tak, aby si ho „všiml“ Google, jste v háji. Tohle všechno vytváří obrovský tlak na novináře. Masivně to ovlivňuje a často i degraduje jejich práci. V běžné praxi často musejí doslova chrlit spoustu „vyhovujích“ textů a výsledek nebývá ideální.

  A tlaky sílí i v zahraničí. Například týdeník Marketing & Media vydal zprávu, že britský deník Daily Telegraph přemýšlí o tom, že bude novináře platit podle čtenosti na webech. Tedy za kliky. Pro novináře je to samozřejmě velmi emotivní záležitost a v Anglii se bouří. Z mnoha reakcí českých novinářů pro MaM vybíráme jednu z poznámek od šéfredaktora týdeníku Respekt Erika Taberyho: „Jsem to já, kdo ví, kdo si co v redakci zaslouží, nikoliv čtenář.“ 

  Postřehy z praxe

  Jak to vidí sami žurnalisté, je docela jasné. Eufemisticky řečeno, moc jim to nevyhovuje, ale co mají dělat, že?

  Ze sportu

  „Velké prozření týkající se internetové žurnalistiky jsem zažil už v roce 2007, kdy jsem pracoval v deníku Sport,“ říká jeden z předních českých fotbalových novinářů Pavel Procházka. „Tehdy vyhrála Šárka Záhrobská, dnes Strachová, zlatou medaili na mistrovství světa ve slalomu. Byl to skoro takový zázrak, jako by přistála na Marsu. Po chvíli jsem si ale všiml, že zprávu na našem webu mnohonásobně předhonil ve čtenosti článek, že jedné z jejích soupeřek, které skončily hluboko v poli poražených, nějak nešťastně vykouklo ňadro. Tehdy jsem pochopil zrůdnost tohoto systému,“ popisuje novinářský matador. A rovnou přiznává, že titulky na web, na rozdíl od tištěného měsíčníku, kterému šéfuje, dělá šťavnatější a víc na hraně. Taky ví, že Slavia a Sparta v titulku mají rozhodně víc kliků než například Liberec. „Obsah článku na webu už nechávám v souladu se svou novinářskou ctí, ale nad titulkem samozřejmě přemýšlím. Vlastně ho bulvarizuji a často zprimitivňuji. I fotbal potřebuje kliky,“ říká.

  Z lifestylu

  Trochu jinou zkušenost má redaktorka Eva. „Když jsem ještě psala pro ženský tištěný časopis, oslovila jsem jednu psycholožku, zda by nevystupovala jako odbornice v tématu Starší rodiče. Domluvily jsme se a já jsem za ní přijela do ordinace. Podala mi ruku a řekla: ,Jste první novinář, kterého vidím na vlastní oči.‘ Nechápala jsem. Vysvětlila mi, že konzultovala už mnoho článků, ale žádný redaktor neměl čas za ní přijet, všechno probíhalo po telefonu, hlavně rychle, na web. Byla v očividné deziluzi a já tedy také,“ popisuje Eva. 

  Z komerčního zpravodajství

  Emočně asi nejsilněji se změny novinařiny týkají zkušených lidí. Editorka Jarka, která pamatuje zlatá léta nezávislé české žurnalistiky, léta devadesátá, zažila v nedávném zaměstnání šok. „Ještě donedávna jsem pracovala ve velkém komerčním zpravodajském webu a mou normou mělo být napsat sedm článků denně. I když byly krátké, je to úplně neuvěřitelné množství. A já jsem se pořád ještě snažila ověřovat si informace ze dvou zdrojů, takže mým limitem byly tři až čtyři texty denně… Musím říct, že i když jsem počítala, že jdu pracovat do silně komerční sféry, ohromilo mě, že vůbec nikomu nejde o to, informovat čtenáře, pomoct mu se třeba zorientovat, poskytnout mu relevantní informace. Naší modlou byly kliky. Šéfredaktor mi zavrhl spoustu témat, protože určitě nebudou mít dost kliků, a zadal mi ty víc ,klikací‘ bez ohledu na jejich užitečnost nebo přínos,“ říká Jarka. „Samozřejmě, že existují výborné seriózní zpravodajské weby, kvalitní a přínosná česká žurnalistika. Ale ta se týká omezené skupiny jak novinářů, tak čtenářů či diváků. Ti z nás, kdo nechtějí přijít o práci a nemůžou z jakýchkoliv důvodů být na těchto prestižních pozicích, kterých není mnoho, jsou šťastní, že mají aspoň práci. A honí kliky… A čtenáři či diváci, kteří nemají povědomí o médiích a jejich práci, konzumují leccos bez kritického myšlení – a to má samozřejmě negativní vliv na celou společnost.“ 

  Hlavně zaujmout, jedno čím

  Tím, že internet „vyžaduje“ velké množství materiálu ke „konzumaci“ a zároveň to má být materiál, který zaujme, dostávají v něm slovo lidé, kteří by spíš měli mlčet. Například zpěvačka Ilona Csáková sdílí a komentuje zprávy o práškování Brna covidem-19, spiknutí Billa Gatese a WHO a tak dále. Občas tito lidé proniknou i do kvalitních médií. Například pedagog Marek Herman v DVTV směle propaguje svá ničím nepodložená doporučení ohledně výchovy dětí, při nichž se všem otcům starajícím se o malé děti musí otevírat kudla v kapse, a mladou moderátorku si tak trochu maže na chleba. Hlad médií po jakýchkoliv odbornících – na lidskou psychiku, na výchovu dětí, na hubnutí, nemoci, sex či statistiku – je obrovský a neustále generuje nové pseudoodborníky. Tak se například konzultant Petr Ludwig stal „datovým expertem“ během koronakrize, ačkoliv se ukázalo, že žádným datovým expertem není. 

  Ještě malé povzdechnutí 

  Mění se ale nejen způsob, jakým novináři na většinových webech píší, ale i to, jak vůbec celé mediální prostředí na internetu vypadá. Pavel Procházka k tomu má další postřeh: „Dosud jsem si nezvykl na to, že na homepage i velkých seriózních webů na jedné stránce vidím zprávy týkající se vážných věcí spolu s nejpokleslejším bulvárem. Nemusím ani přehánět, když řeknu, že v horní části stránky se třeba referuje o amerických prezidentských volbách nebo o genocidě v nějakém africkém státě, kde zemřelo několik desítek lidí, a kousek pod tím je článek o tom, jak si nějaká šílenkyně nechala vymodelovat vaginu nebo ukázala ,melouny‘. Paradoxem těchto úkazů je pak hyperkorektní vyváženost, kdy se třeba v Českém rozhlasu věnuje pořad tomu, že se hádá pan profesor Jiří Grygar s nějakým bláznem, který tvrdí, že Země není kulatá. Veřejnoprávní média obecně, a já chápu, že to z mnoha důvodů musejí dělat, vyznávají metodu objektivity ve stylu ‚pět minut Židů, pět minut Hitlera‘.“ 

  Než zlomíte hůl

  Možná začínáte lomit rukama nad tím, kam ten svět spěje. Nebojte se, v průšvihu jsou vlastně všichni. Běžný čtenář či divák se potýká se záplavou informací a dezinformací. Novináři bojují s komercionalizací žurnalistiky a bulvarizací zpravodajství. Své v médiích řeší i ekonomové a politici. Proto se tak řeší digitální daň, dezinformační kampaně a média se sama snaží vytvořit platformy, díky kterým by se kvalitní žurnalistika udržela vůbec ekonomicky při životě.

  Nadějné je, že stále existují zatím neúnavné snahy o nezávislou novinařinu. Na internetu i v tištěné podobě. A ta, pokud nechce být jakkoliv cenzurovaná, potřebuje od svých osvícených čtenářů platit za obsah, stejně jako platíme za rohlíky v supermarketu. 

  „Jediným lékem je pěstovat už na školách mediální výchovu a hlavně kritické myšlení. Jedině informovaný člověk se v mediálním prostředí dokáže vyznat, vytvářet si sám svůj názor a vybrat si média s výbornou žurnalistikou, která navíc podpoří tím, že si obsah zaplatí, stejně jako ty rohlíky v obchodě. Je to investice, která má smysl,“ doporučuje editorka Jarka. m

  Foto: Adobe Stock

  
  

  
  

  Pojmy a dojmy

  RU

  Reálný uživatel označuje skutečného, reálného člověka, který daný server ve zkoumaném období navštívil. Je klíčem pro inzerenty i PR agentury, zda je pro jejich inzerci či aktivity web dostatečně atraktivní. RU se zjišťuje poměrně složitě. Například proto, že reálný uživatel je sice jen jeden, ale jeden počítač doma může užívat více lidí a jeden člověk naopak může mít více IP adres a podobně. Vypočítávání „čtenosti“ je prostě věda, ale číslo RU se mu podle odborníků blíží nejvíce.

  SEO

  SEO (search engine optimization) je optimalizace pro vyhledávače. Cílem SEO je, aby se daná internetová stránka zobrazovala na předních místech vyhledávání na Googlu a Seznamu. Jde o soubor metod, které pomáhají zlepšit umístění ve vyhledávačích. 

  (Zdroj: Antstudio.cz)

  Nejčtenější české zpravodajské weby za rok 2020

  Novinky.cz; RU: 5 105 419
  

  Seznam Zprávy; RU: 4 976 824

  iDnes.cz – zprávy; RU: 3 782 581

  Aktuálně.cz – zprávy; RU: 3 562 097

  Denik.cz –zpravodajství; RU: 3 561 680

  Dlouhodobě nejčtenějším webem v Česku je Seznam.cz. V první desítce nejčtenějších webů se drží s velkou převahou zpravodajské servery.

  (Zdroj: Netmonitor.cz)

• Nutridrink

  
  

  Podívejte se na video recepty a návody

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Kate Winslet: Byla bych mizerná policistka

  r o z h o v o r

  Kate Winslet

  Byla bych mizerná policistka * 

  Slyšet mluvit někoho, kdo má za sebou tolik skvělých filmů a na poličce v pracovně desítky hereckých cen, že pochybuje sám o sobě, je nečekané. Ale Kate Winslet, která nyní září v seriálu Mare z Easttownu, nechybí ani pokora, ani smysl pro humor.

  Text: Interview with People

  Poslední dobou je sice obvyklé, že hvězdy jako vy vstupují do televizních seriálů, ale stále je to nezvyk. Co vás na téhle nabídce zaujalo?

  Jednak to, že mě tvůrci do té role opravdu chtěli a byli ochotni počkat, protože já v té době točila dva filmy za sebou. To se dnes už nevidí, většinou jste na seznamu, a když nemůžete, hned mají náhradníka. No a pak taky to, že role Mare se mnou nemá nic společného. Tohle je na herecké práci hezké i divné zároveň. Musíte popřít sami sebe, přestat uvažovat za sebe a stát se někým jiným.

  Nemůže u toho člověk ztratit sám sebe?

  Vy se smějete, ale je to tak. A nejsem jediná, komu se stává, že když nějakou roli hrajeme, tak ji po natáčení ze sebe jen tak neshodíme a ještě nějakou chvíli v našem reálném životě zůstáváme postavou, reagujeme jako ona, mluvíme jako ona. A ještě těžší je to pro naše životní partnery, kteří by podle mě měli vědět, na čem zrovna pracujeme, aby se mohli připravit na to, že budou mít doma někoho úplně jiného.

  Baví vás temné krimi příběhy?

  Vlastně ani moc ne. Jako divák se na ně nedívám, dávám přednost něčemu lehčímu, zábavnějšímu, hledám, jak se odreagovat od hrůz, co se dějí ve světě. Ale tenhle seriál byl něco jiného. Přečetla jsem všechny scénáře doslova na jeden zátah, což se mi často nestává, a ten příběh mě pohltil. Když k tomu připočítáte skvělé herecké kolegy, tvůrce a jistotu HBO, která prostě produkuje skvělé věci, nebylo o čem přemýšlet. 

  Byla byste dobrá policistka?

  (Smích) Byla bych zatraceně špatná policistka. Možná ještě tak na sezení u kávy nebo u piva po práci a pokec s parťákama, ale na vyšetřování… Tahle práce vyžaduje mimořádnou psychickou výdrž a tu já nemám, asi i proto, že my herci s psychikou pořád pracujeme a někdy s ní i hazardujeme. To, co mě s Mare spojuje, je její smysl pro rodinu, což pro ni znamená udržet ji za každou cenu pohromadě. A také to, že si dokáže připustit, že někdy udělá chybu, a pak se mermomocí snaží tu chybu napravit, což ty druhé může poněkud… dusit.

  Tohle máte společné?

  Chtěla bych věřit, že v tom nejsem s Mare sama, že nás takových bude hodně. Vím, že to je někdy těžké, že by se člověk měl krotit, ale někdy si prostě člověk nepomůže, je, jaký je.

  K postavě policistky patří také rozhodnost. S tou jste na tom jak?

  Už jsem se to naučila. Ale být rozhodný v životě je něco jiného, než o čem je rozhodování policistů. Musí si být zatraceně jisti stopou, po které jdou, musí být při výsleších rázní a empatičtí zároveň a tohle mi chvilku trvalo, než jsem si při natáčení osvojila. Ale měla jsem skvělou a báječnou poradkyni Christine, která je detektiv seržant a která mi byla oporou a radila mi, jak se správně chovat v určitých situacích, aby si pak reální vyšetřovatelé při sledování seriálů neklepali na čelo, co to tam dělám.

  Čerpala jste inspiraci pro vaši postavu třeba v nějakých starých kriminálkách?

  Napadlo mě to, že bych spojila Profesionály s Dempseym a Makepeacovou a bylo by, ale rozhodla jsem se nejet ve stereotypech žánru a začala jsem sledovat dokumenty a videa na YouTube, které se zaobíraly skutečnými kauzami a kde jsem sledovala chování a vystupování reálných vyšetřovatelů. Ti pro mě byli skutečnou inspirací.

  Šla jste pak i do terénu?

  Ano. V drogově proslulém Kensingtonu jsem byla nějakou dobu s kriminalisty v terénu, jezdila jsem s nimi na hlídky, na sledovačky, pozorovala jsem, jak vedou výslechy. A oni byli báječní. Mohli se z vysoka vykašlat na to, mít nějakou herečku jako kouli přivázanou na noze, ale oni byli vstřícní, protože pochopili, že nám jde o to, ukázat, jaká skutečně je jejich práce.

  Neměli před vámi ostych?

  Jako z toho, že jsem herečka? Opravdu ne. Tohle nejsou lidi, kterým se podlomí kolena, když vidí někoho známého. Oni jsou každý den v kontaktu se zločinem a zločinci, což je náročnější kalibr než nějaká anglická herečka (smích).

  A vy jste měla ostych, když se vám něco nepovedlo?

  No jéje. My jsme trochu zblblí z toho, že všechno na kameru musí vypadat perfektně, a máme tendenci to pořád opakovat, dokud to perfektní není. Třeba se mi v jedné scéně nepodařilo nasadit zadrženému pouta plynule, měla jsem tendence to opakovat a Christine si mě vzala stranou a povídá: „Kate, nám to ale taky nejde plynule. Občas nám ta pouta i spadnou, takže klid, to je realita.“ Vlastně pro mě největší školou při tomto natáčení bylo, že jsem se naučila tolik nelpět na dokonalosti.

  Což se může v životě hodit…

  To ano, protože s perfekcionisty je těžké žití. Měli bychom vždycky chtít dosáhnout maxima, ale dokonalost vlastně neexistuje.

  Jak těžké bylo osvojit si americký dialekt?

  Upřímně – přivádělo mě to k šílenství. Zvuk určitého dialektu vždycky nějak pochytíte, ale nejtěžší je hrát s ním tak, aby nebylo znát, že to je hrané, aby to nevypadalo, že si z toho dialektu děláte legraci. A já jsem navíc úplně vysazená na to, když se někdo snaží mluvit, jak mu není přirozené. To radši ať mluví špatně, ale autenticky. Takže nechtějte vědět, jak jsem se u toho vztekala, jakými slovy jsem se častovala, když mi to nešlo… 

  Neříkala jste před chvilkou, že dokonalost neexistuje…

  Odporuju si, co? Ale myslím si, že poslední dva natáčecí dny už mi to konečně začalo jít (smích).

  Mluvili jsme o tom, že máte ráda role, které vás nutí být někým jiným. Co když přijde nabídka na roli a vy máte pocit, že ji nedokážete zahrát? Kousnete se a dáte to?

  Nejdřív zpanikařím, protože když nevím, jak bych se do té role dostala, začnu pochybovat o tom, jestli vlastně umím svoji profesi. A když tohle pomine, tak to beru jako výzvu, a pak zase začnu panikařit, protože pochybuji, jestli na tu postavu jdu dobrým směrem. Začnu se proklínat, že jsem to vzala, pak proklínám agenta, že mi to nabídl, a nakonec i režiséra nebo producenta, proč mě do toho proboha uvrtali (smích).

  Takže o té roli dlouho přemýšlíte?

  Víte, já jsem výborný prokrastinátor, takže někdy to přemýšlení o roli sklouzne do toho, že nemyslím vůbec na nic. Ale možná je to způsob, jak překonat strach, že na to nemám.

  Ten vy přece nemůžete mít.

  Ale mám. Nikdo z nás není neomylný. Táta mi celý život říkal: „Jsi dobrá tak, jak dobré bylo tvoje poslední vystoupení.“ A já tomu věřím. Kolem nás je tolik skvělých hereček, všechny se snažíme zůstat ve hře, a když někdo z nás trošičku poleví, hned druhý den ho někdo nahradí. Co mi bude platné, že jsem někdy něco dobře zahrála, když to dobře nezahraju teď? Nezáleží na tom, kolik zkušeností mám.

  K tomu ale potřebujete i režiséra, který vám dokáže dát zpětnou vazbu…

  Přesně tak. Stává se, že tvůrci, kteří si třeba tolik nevěří, se spolehnou na herce a jejich zkušenosti, a pravdou také je, že jim to někdy vnucují producenti. „Najal sis toho a toho, protože umí hrát, tak ho nech.“ Ale tak to není. I herec s pěti Oscary se může mýlit. Může najet na cestu, která bude dobrá pro jeho postavu, ale ne pro celek. A pak tam můžete mít sebelepší hereckou partu, ale když si každý bude hrát to svoje, ale nebudou hrát spolu, nic to nezachrání.

  Takže máte ráda režiséry, kteří si umí prosadit svou?

  Samozřejmě, protože jen to, že nasloucháte někomu, kdo vidí věci jinak než vy, vás může někam posunout. Překonáte sami sebe. A svůj strach, který vás nezřídka nutí hrát tak, jak to máte vyzkoušené, protože tak to přece už dřív fungovalo. Takže když vás někdo vytrhne z vaší, jak se dnes říká, komfortní zóny, sice jste chvíli jako ptáče vypadlé z hnízda, ale dá vám to sílu naučit se v tom neznámém prostředí co nejdřív roztáhnout křídla. m

  KATE WINSLET

   • Poprvé se před kamerou objevila v sedmi letech v reklamě na cereálie.

  • V jedenácti letech začala studovat herectví.

  • Hned za svou první větší roli ve filmu Rozum a cit získala svou první nominaci na Oscara.

  • Je potřetí vdaná.

  • Z každého manželství má jedno dítě (dceru Miu a syny Joea a Beara).

  • Ve svých 45 letech už byla nominována 7 × na Oscara (jednoho získala za film Předčítač) a 11 × na Zlatý glóbus (získala tři za filmy Předčítač, Nouzový východ, Steve Jobs a jeden za seriál Mildred Pierceová).

  
  

  
  

  
  

  
  

  
  

  Foto: Adobe Stock

  Kate Winslet - What If - Official Music Video

  

• Tereza Schillerová: MEDVĚDÍ SLUŽBA

  p o v í d k a

  Tereza Schillerová 

  MEDVĚDÍ SLUŽBA

  Z

  ačalo to více než před rokem, v první karanténě. Celou zemi sevřela pandemická hrozba a s ní nečekané zkušenosti. Klára byla z těch, kteří k tomu všemu přistoupili zodpovědně. V karanténě začala fungovat jako robot. Ani netušila, kolik pokrmů navařila. Začalo to velkolepě. Stůl se prohýbal a ji brzy začaly škrtit kalhoty. Po nějaké době se raději spokojila s jogurtem nebo houskou. Nakonec už, jako rodina, nejedli u stolu, ale každý ve své posteli. Dříve byla dramatická, co se úklidu týkalo. Po pár týdnech nenápadně zakopávala drobky pod kuchyňskou linku. Měla za sebou nespočet vyučovacích hodin. Zpočátku učila své dvě ratolesti o sto šest, později se učila spíše od nich. Měla za sebou několik hodin v hudební škole – obor housle a flétna. Nejdříve měla chuť oba nástroje zničit. Proč je tam vůbec hlásila? Po pár týdnech děti začaly cvičit raději dobrovolně a samy. Klára během karantén prožila hned několik krizí a aktuálně dojížděla tu poslední, kterou se snažila nedat znát na e-poradách. 

  Uměla hodiny protelefonovat s nejlepší kamarádkou Laurou, kterou neviděla bezmála několik měsíců. Žhavily telefon v jednom kuse, Klára na Lauru sypala všechny své strasti. Pak přešly na e-hovory při nákupech, každá ve své sámošce. Ambiciózní operátorka na lince poskytovatele telefonních tarifů byla Kláře v e-zádech. Stále jí nabízela nový a výhodnější balíček a hlavně více mobilních dat. Klára ji trpělivě odmítala. „Koukám, že jste ročník osmdesát jedna, tak to je vám krásných čtyřicet let,“ řekla jí operátorka poté, co byla opět odmítnuta. „Prý krásných čtyřicet let. Kráva!“ řekla si pro sebe Klára. 

  Měla nevrlé období a vše přenášela na svého muže. Nemohla ho vystát. Byt se proměnil v ponorku bez možnosti se vynořit. Bylo to už tak dlouhé a ubíjející.

  Když se konečně s Laurou mohly vidět alespoň na kávě do kelímku, rozhodly se brouzdat prázdnými ulicemi. Klára si opět vylila srdce. Nakonec ale byla plná sarkasmu a ironie a sama sobě dodávala novou energii. „Ale ne, není to zas tak špatný, jen občas sýčkuju,“ hájila se Klára, když ji Laura nazvala brečavkou obecnou, která svůj pověstný zářivý úsměv vyměnila za ponurý. 

  „Já se z toho prostě jen potřebuju vypovídat,“ dodala Klára. Šly spolu městem ještě notnou chvíli a chvílemi i mlčely.

  „Víš, já se nemohu dívat na to, když se trápíš,“ utnula ticho Laura. „Tak ráda bych ti pomohla.“

  „Ale vždyť pomáháš, už jenom tím, že si mě vyslechneš,“ usmála se na ni Klára.

  „Myslíš?“ optala se Laura nedůvěřivě. 

  Klára se vrátila domů v divném rozpoložení. Možná má Laura pravdu a měla by udělat kategoricky několik změn. Ale nakonec to pustila z hlavy a volně nasedla do kolotoče všedních dní a obyčejného otročení. Uvolňovala se při sledování filmů. Detektivky, dobrodružné, dokumentární… Její oči za rok viděly tolik příběhů. V noci se jí o nich zdálo. Ráno nevěděla, co je fikce a co realita, ale do reality ji vrátil školní program Bakalář. 

  Navíc jí stoupla spotřeba vína. Jednou za týden se snažila diskrétně zbavit pár prázdných láhví. Kontejner na sklo byl tak přeplněný, že z něj láhve doslova vytékaly. „Že by v naší ulici žilo tolik matek?“ zeptala se sama pro sebe.

  Bakalář jí přivodil dávicí reflex, stejně jako pracovní mail: Co tam zase bude?! A vždycky tam bylo něco výživného, co ji vystresovalo hned po ránu. První hysterický záchvat týdne byl na světě. Zavřela se do ložnice, mrskla s sebou o postel a vztekle bušila rukama do matrace. Plivala do prostěradla sprosté nadávky a zalila ho potoky slz z blízkého jezera Sebelítost. Do obýváku, který suploval školní třídu, se vrátila s pocitem, že to celé zvorala. Na všech frontách. Tyto pocity rostly exponenciálně, jako pandemie. 

  Začala rovněž vnímat svou ztracenou ženskost. Místo toho, aby si ji doma užila s nonšalancí a lehkovážností, zjistila, že přestala používat make-up a začala nosit tepláky. Její nevrlé období nebralo konce. Až jí z toho praskly koutky u úst. Zašla to řešit do lékárny. Když se postavila do dlouhé fronty plné dvoumetrových rozestupů, přidružily se ještě další diagnózy. Měla toho po krk. V té frontě obracela své pomyslné temné stránky jednu za druhou. Byly tak čitelné, žádné tajemství. Tajemství našich temných stránek totiž spočívá v tom, že žádné tajemství neexistuje. Prostě je tam měla a neuměla to změnit. 

  Fronta ubývala pomalu, a tak u toho pozorovala obyvatele její čtvrti. Rozdělila je hned do několika kategorií: hulváti, tlusťoši, ukecané báby, čumilové, bezmozci, ztracení, čuňata a duchaplní, ohleduplní, čistotní a milí. Byla to veliká sociální studie, která opět políbila i její sny. 

  „Něco na prasklé koutky prosím… Na spaní… A na játra…“

  Přišly chvíle, kdy zoufale toužila po tom, být doma sama. Svěřila se opět Lauře. Ale smůla, ta už jí dávala jen nevyžádané rady. Úkolů a povinností přibývalo a její role neubývaly. Přeskakovala z jedné do druhé a snad se nevědomky stylizovala i  do role služky.

  Laura už to nevydržela. Rozhodla se, že dá Klářin život do kupy. Zaplatila jí online seminář týkající se správných technik organizace práce. Balíček obsahoval i individuální koučing. Celkem 12 lekcí, dvě za týden. Vždy když Klára seděla u monitoru a poslouchala výklad, stala se Laura náhradní matkou a velela domácnosti. Zvyknul si na ni i Klářin manžel, který dostal kázání o nošení trenýrek. Přece nebylo vhodné, aby tak doma chodil, když tam Laura tančila s vysavačem a prachovkou.

  Celá domácnost se trochu uklidnila. I děti byly nadšené. Začaly pořádně jíst – od cizího přece lépe chutná, poslouchaly a všechny úkoly splňovaly v termínu. Kamarádka zavedla nové pořádky, a dokonce povinnou aromaterapii. V každém rohu místnosti hořela jiná svíčka, kterou pro Kláru pořídila. Musely ji hodně zabolet kapsy, ale věděla, že je to Klářina oblíbená značka a vůně jsou velmi kvalitní. Netušila, že po večerech nešťastný manžel tu výměnu začínal zvládat hůře. Doma se dusil, vůně mu vadily, a tak se často chodil větrat na balkón a nenápadně svíčky sfoukával. „Jednou tady vyhoříme,“ dodával naštvaně.

  „Ale prosím tě, jak by se to mohlo stát,“ argumentovala mu Klára a snažila se svoji nejlepší kamarádku bránit, jak to šlo. „Vždyť se podívej, jak to u nás teď skvěle funguje. Byla jsem tady z toho nešťastná a teď mám konečně čas na sebe. Zase žiju!“ řekla motivačně. A dodala: „Hele, když ti život podává citrón, musíš ho poprosit o sůl a tequillu… A už se nemrač,“ řekla mu lišácky.

  Dny ubíhaly a s ním i e-lekce. Klára se cítila silná jako silnice, oduševnělá a zpátky ve formě. Vše klapalo. V pokoji, ve kterém se zavřela, začalo být nepříjemné dusno. Chtěla si otevřít okno, ale bylo jí to při hovoru s koučem trapné. Rozhodla se těch dvacet minut do konce vydržet. Poděkovala pak za příjemný rozhovor. Zaklonila se na své židli tak, že by prakticky mohla udělat most. Vedro v pokoji bylo nesnesitelné a také se rozkuckala. Otevřela okno a pak vkročila do kuchyně, aby se Lauře podělila o dobré pocity z hodinové terapie. Vmžiku ale přepnula na jiný režim, neboť záclona byla v ohni. Plameny šlehaly kousek od jejího obličeje. V místnosti byl kouř a sotva vidět. Přiběhly děti a všichni začali vehementně hasit. Natáčeli kýbl s vodou a opakovaně ho vrhali směrem k oknu. Oheň byl na ústupu a pak znovu plamen. Klára vzala deku a plácala jí směrem k ohnisku. Přitom stačila rozbít veškerý krásný porcelán po své babičce. Ten, který by nikomu nikdy nedala.

  Když bylo po všem a kuchyň se uklidnila a po ohni nebylo památky, usedli všichni vyčerpaně na podlahu. Na té se vyjímal pocákaný lísteček od Laury: „Šla jsem nakoupit. Budu tu hned a přinesu ti další svíčku.“

  „Milé děti,“ řekla Klára, „tak tohle byla ta nejdražší svíčka na světě. To nám teta Laura udělala vážně medvědí službu.“

  „Ona nám koupila i medvěda?“ zeptaly se nechápavě děti. „Ne, miláčkové, to se tak říká, když někdo něco dělá s dobrým úmyslem ve snaze někomu pomoct a nakonec je z toho pravý opak. A běžte si umýt obličej mýdlem. Jste celý očouzený.“

  „Mami, my máme nějaké speciální mýdlo na očouzené obličeje?“ m

  Foto: Adobe Stock

• Hudební divadlo Karlín

  
  

  Chci na představeni

  I n z e r c e

• Deset dekád krásy v bikinách

  s v ě t   h v ě z d

  Deset dekád

  krásy v bikinách

  Rozhodli jsme se v redakci Maxima sestavit žebříček filmových krásek posledního století. Abychom viděli, jak se posunuly ideály krásy. Tady vám představujeme deset z nich. A že je léto, tak vám je představíme v bikinách.

  Text: david laňka

  Třicátá léta – Hedy Lamarr

  O Hedy jsme už kdysi psali, ale připomeňme, že se narodila do bohaté rodiny rakouského ředitele banky a odmala byla zvyklá na luxus. Když se rozhodla stát se herečkou, otec jí to zařídil. Záhy se ale ukázalo, že protekci nepotřebuje. Když natočila film Extase, který se stal legendárním i proto, že v něm hrála nahá, hned ji zlanařil Hollywood, kde ve třicátých letech byla velikou hvězdou převážně historických snímků. Později její sláva opadla, ale Hedy se věnovala vynálezům, mezi něž patří i rádiové navádění raket. Nakonec zemřela v samotě a chudobě.

  Čtyřicátá léta – Rita Hayworth

  Rita, vlastním jménem Margarita Carmen Cansino, se ve své době stala sex symbolem filmového plátna a nebylo muže, který by po ní nešílel. Ve filmech hrála role svůdných, koketních žen, nejeden americký voják si vzal do války její fotografii, celkem pětkrát se objevila na titulce časopisu Life. Říká se také, že slavný koktejl Margarita byl pojmenovaný právě podle ní. A přestože si vysloužila přezdívku Bohyně lásky a všichni ji měli za extrovertní, ve skutečnosti byla plachá a svou slávu těžce snášela.
  

  Padesátá léta – Marilyn Monroe
  

  Osud jí nedopřál hezké dětství. Otce nikdy nepoznala, matka trpěla duševními chorobami a Norma Jean Mortensen, 

  jak se ve skutečnosti Marilyn jmenovala, tak část dětství strávila v sirotčinci a v pěstounské péči. Když se v roce 1952 objevila v časopise Playboy, okamžitě se stala hvězdou, začaly se rojit filmové nabídky, a i když těch skutečně dobrých filmů zase tolik nenatočila, těch několik, jako Slaměný vdovec, Někdo to rád horké nebo Mustangové, je dodnes legendárních. Byla milenkou prezidenta Johna F. Kennedyho a dodnes se spekuluje, zda s tím nějak nesouvisí její smrt v roce 1962.

  Šedesátá léta – Olga Schoberová

  Už od chvíle, kdy se objevila v parodii Kdo chce zabít Jessii?, se stala hvězdou filmového plátna. Role v Limonádovém Joeovi její postavení první české sexbomby jen utvrdilo, a protože film se dobře prodával do zahraničí a jeho velkým obdivovatelem byl i Henry Fonda, brzy Olze přišly nabídky ze zahraničí, které přijala. V zahraničí se také zamilovala do filmového producenta, za něhož se poté provdala. Sem tam se ještě objevila v českém filmu. Po rozvodu a revoluci se vrátila do Čech, kde žije v ústraní někdejší slávy.
  

  Sedmdesátá léta – Raquel Welsh

  V žilách jí po otci koluje bolivijská krev, a i když v době dospívání nikdy netoužila po hraní, ono si ji stejně našlo. Po střední škole pracovala jako servírka a její krása jednoho dne uhranula skautovi modelingové agentury, který ji přemluvil, aby zkusila stát se fotomodelkou, a úspěch se brzy dostavil. Záhy poté ji oslovili filmaři a Raquel se brzy stala vyhledávanou herečkou. A i když se nedá říct, že by její herecký rejstřík byl bezbřehý, účast ve filmech, jako jsou Zvíře, Tři mušketýři nebo Bandolero!, jí zajistily místo ve filmové historii. Naposledy se objevila v komedii Milovník po přechodu. Byla čtyřikrát vdaná a žije na soukromém ostrově Mustique. 
  

  Osmdesátá léta – Jane Fonda

  Jejím otcem byl legendární Henry Fonda, ale jak Jane v pamětech napsala, být jeho dcerou nebylo jednoduché, protože Henry byl složitá osobnost a svou dceru spíše shazoval, než že by ji podporoval. Jane tak od mládí trpěla nedůvěrou a anorexií. A i když její první filmové role vyžadovaly spíše její křivky než herecký talent, začala si v sedmdesátých letech pečlivě vybírat projekty a stala se ceněnou herečkou, jejíž talent byl korunován dvěma Oscary. V sedmdesátých letech se angažovala proti válce ve Vietnamu, v osmdesátých letech podporovala disidenty z východního bloku, mj. i Václava Havla.
  

  Devadesátá léta – Julia Roberts

  Když byla ještě na škole, byla často terčem posměchu jak pro silné dioptrie, které nosila, tak pro svůj široký úsměv, který se měl o pár let později stát jednou z jejích nejsilnějších „zbraní“. Julia zprvu začínala malými rolemi v seriálech, kam ji prosadil její starší bratr Eric, toho času vycházející filmová hvězda, ale pak přišla romantická komedie Mystic Pizza a záhy i Pretty Woman a z Julie se stala hvězda s pěti nominacemi na Oscara (a jednou proměněnou), která se nejenže 30 let drží na vrcholu slávy, ale dodnes platí za idol ženské krásy a jednu z mála hollywoodských hereček, které stárnou přirozeně (a krásně).
  

  Nultá léta – Cameron Diaz

  Sama o sobě vždycky říkala, že před kamerou nikdy stát nechtěla, že to byla jen souhra náhod, ale když už se stalo, tak toho využila. A Cameron se skutečně zprvu prosadila na filmovém plátně jen jako hezká tvář, ale záhy se ukázalo, že má jednak výrazný komediální talent, což rozhodně není samozřejmostí, a že má i na role charakterní (V kůži Johna Malkoviche, Gangy New Yorku). Když se objevila v komedii Charlieho andílci, s definitivní platností se stala sex symbolem filmového plátna, kterému však před osmi lety dala sbohem, a věnuje se teď jen rodině a psaní knih.
  

  Desátá léta – Anne Hathaway

  Málokteré herečce se podaří zúročit teenagerovskou slávu v dospělosti, ale Anne je toho důkazem. Jakkoliv začínala na filmovém plátně v pubertálních filmech, svou cílevědomostí a šikovným vyhledáváním dramatických rolí se záhy prosadila i jako herečka, kterou je třeba brát vážně. A i když největšího úspěchu dosáhla právě lehkými komediemi jako Ďábel nosí Pradu, za role v dramatech Zkrocená hora, Láska a jiné závislosti nebo Jeden den si vysloužila i pozornost filmových kritiků. Dnes se pomalu přehrává do rolí matek, ale dívčí půvab ji neopouští.
  

  Současnost – Gal Gadot

  Ženský idol současnosti už není symbolem křehkosti (jakkoliv se nelze přít, že Gal je mimořádně krásnou ženou), ale naopak síly, protože ačkoliv v roce 2004 vyhrála soutěž Miss Israel, ve svých dvaceti letech vstoupila do izraelské armády, kde absolvovala vojenský výcvik a kde dva roky působila jako trenérka izraelských obranných jednotek. A neprosadila se romantickými komediemi, jak by se dalo čekat, ale účastí v akční sérii Rychle a zběsile a v komiksové Wonder Woman, kde rozdává rány na požádání. A co víc, její největší vášní jsou silné motorky.
  

  Foto: archiv vydavatelů a redakce

• Jarní nápad

  H a l i n i n   f e j e t o n

  Jarní nápad

  Text: halina pawlowská

  V

  přírodě vůkol naší chalupy jsem o víkendu cítila takové napětí, že se mi vlasy vztyčily vší tou elektřinou, až jsem vypadala jak karikatura Einsteina. A co má duše? Jarní nepokoj mnou pronikl až k morku a já se roztetelila očekáváním. Jenže... očekáváním čeho?! Nejstrašnější je, když se mě lidé ptají, po čem toužím, a já si nemohu vzpomenout. Anebo si chmurně pomyslím, že toužím po tom, co jsem už měla a co vím, že se nemůže opakovat. Mám na mysli svůj bezpečný přístav, kde jsem tak dlouho kotvila se svým mužem, a taky mám na mysli svou mámu, která mne sice pořád peskovala, ale u které jsem ani na okamžik nezapochybovala, že svůj život žije pro mne. A protože nevím, co vlastně chci, aby se stalo, a protože strašně moc toužím, abych byla šťastnější, tak se musím ponořit do vzpomínek. A hned se mi vybaví šťavnatá tráva, jak drze raší, jak je jí pořád víc a víc a jak ji můj tatínek nespokojeně pozoruje a přemýšlí, kdy nastane ten čas a on prostě bude muset začít sekat!

  Jenže můj tatínek nerad sekal trávu. Přemýšlel o všech variantách, jak se téhle únavné práce zbavit. A nějaký mudrc z vesnice mu poradil, že když si obstaráme ovci, že ta spase všechno a tatínek bude moci chodit na procházky po lese bez výčitek svědomí.

  Tak tedy jo. Tatínek se domluvil s farmářem z vedlejší vsi, půjčil si dodávku od souseda a odjel pro ovci. Moc jsme se na ni těšili. Jsem narozená ve znamení berana a měla jsem dokonce pocit, že k vlastní ovečce jsem přímo osudově předurčená.

  Tatínek přijel asi za dvě hodiny a tvářil se jako Caesar, když jel Římu ukázat Kleopatru. Pyšně otevřel dveře auta, ještě je měl v ruce, když se ovečka rozhodla opustit své automobilové vězení. Vrhla se dolů z korby tak vehementně, že si v autě nějak zapomněla nohu. Bečela šíleně a nemohla se postavit. Ležela v trávě a bekala. Málem jsme brečeli všichni. Tatínek se nakonec rozhodl k radikálnímu řešení.

  „Jedeme k zvěrolékaři!“ pravil a nacpal sousedovi další dvě stovky, abychom mohli použít jeho vůz.

  Veterinář hnal otce s ovcí na veterinární kliniku do okresního města a tam zjistili, že si ovečka nešťastným skokem nožku zlomila. Veterinář ji proto musel dát do dlahy a vyžádal si poměrně tučnou odměnu.

  No a jak vypadalo naše jaro, a dokonce i léto? Museli jsme na zahradě postavit přístěnek. A tatínek pak každé ráno brzy vstal, posekal louku a dal žrát ovečce, která se válela pod přístřeškem. No a jednou týdně jsme jeli všichni s ovečkou k  veterináři na převaz!

  Mimochodem, když jsme včera odjížděli z chalupy, tak má dcera, která měla vztek, že musí balit tašky z domova na chalupu a pak zase tašky balit z chalupy domů svému desetiletému synovi, netrpělivě řekla: „A ty si nachystej kolo!“

  Můj už tak dost bledý vnuk zbledl ještě víc. „Kolo? Ale já myslel, že s vámi pojedu domů autem!“

  Vaše H. P.

  PS: A pamatujte, že platí:

  I když jaro, léto volá,

  neplýtvejte vášní

  na žádného vola!  m

  Foto: Profimedia

• Sudocreme

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• 196923.png
• 196924.png
• 196926.jpg
• 196927.png
• 196928.png
• 196929.png
• 196930.png
• 196992.jpg
• 196995.png
• 197021.jpg
• 197032.jpg
• 197043.jpg
• 197076.jpg
• 197095.jpg
• 197096.jpg
• 197097.jpg
• 197127.jpg
• 197221.jpg
• 197222.jpg
• 197223.jpg
• 197224.jpg
• 197225.jpg
• 197226.jpg
• 197227.jpg
• 197228.jpg
• 197229.jpg
• 197230.jpg
• 197231.jpg
• 197232.jpg
• 197233.jpg
• 197234.jpg
• 197235.jpg
• 197236.jpg
• 197237.jpg
• 197462.jpg
• 197463.jpg
• 197464.jpg
• 197465.jpg
• 197466.jpg
• 197467.jpg
• 197468.jpg
• 197469.jpg
• 197470.jpg
• 197471.jpg
• 197480.jpg
• 197481.jpg
• 197483.jpg
• 197484.jpg
• 197485.jpg
• 197487.jpg
• 197488.jpg
• 197489.jpg
• 197490.jpg
• 197492.jpg
• 197493.jpg
• 197494.jpg
• 197495.jpg
• 197496.jpg
• 197497.jpg
• 197498.jpg
• 197499.png
• 197500.jpg
• 197501.jpg
• 197502.jpg
• 197503.jpg
• 197504.jpg
• 197505.jpg
• 197506.jpg
• 198821.jpg