p a d e s á t k a   M a r i e

pořád mi je tak
kolem pětatřiceti…

Kalendář v telefonu mi minulý týden napsal, že nejstaršímu dítěti bude 27 let. Vůbec nechápu, jak se to té holce stalo. Zvlášť když mám pocit, že 27 bylo sotva před pár roky mně.

Text: marie Petrovová

N

evím, jak vy, ostatní padesátnice a padesátníci, ale já se cítím pořád tak nějak více méně na pětatřicet. Tedy mentálně. Občas mám chuť myslet si to i o své fyzické schránce, ale doba onlinová mě z tohoto milosrdného omylu poměrně nemilosrdně vyvedla. Dívat se v jednom kuse sama na sebe, to otřese i odolným jedincem. Většinou jsem přednášející, takže si nemůžu vypnout kameru. Snažím se alespoň vyhýbat se pohledem sama sobě. Podivná nová dovednost, o kterou jsem nijak zvlášť nestála, ale kdo ví, kdy se mi zase bude hodit. 

Sice se na 35 v hlavě cítím, ale vlastně jsem docela ráda, že už je to za mnou. Rozhodně si neumím představit, že se svou netrpělivostí zvládám domácí výuku. S výše zmíněnou sedmadvacítkou jsem se učila asi třikrát a nikdy to nedopadlo dobře. Nejen že jsem jí nepředala potřebné vědomosti, ale trochu se obávám, že jsem ji připravila pár témat pro rozhovor s odborníkem na lidskou duši. Zatím to naštěstí vypadá, že můj pokus o domácí vzdělávání přežila bez větší úhony na duši i na intelektu. Nejspíš to bude tím, že to netrvalo rok, ale dohromady asi dvacet minut. 

Další trauma, kterého jsem se ráda zbavila, byla účast na třídních schůzkách. Tam jsem byla taky všehovšudy třikrát. K velké úlevě mé a nejspíš i učitelů se na světě objevil mail. Takže jsem vlastně tak trochu průkopník distančních vztahů. Po těch letech už si moc nevzpomínám, co mě tak vytáčelo. To ostatně neplatí jen pro třídní schůzky, ale pro spoustu dalších životních situací. Nevím, jestli jsou za tím hormony, tedy spíš to, že už jejich hladina klesla do záporných hodnot, ale je to super. Nefunguje na mě žádný testosteron, adrenalin mi nestoupá, protože nemá z čeho. Už se nesnažím dostat se z bodu A (práce) do bodu B (škola) a pak do bodu C (kroužek) v největší dopravní špičce, a přitom řešit důležité hovory, úkoly a maily. Jezdím metrem nebo na kole. Telefon mám v cyklistickém batohu. Batoh mám na zádech. A koho by překvapilo, že ve svém věku už trochu hůř slyším, že? 

Nejvíc ta moje padesátka ale svědčí dětem. Zmizely zachmuřené tváře, černé outfity, pupínky, oči v sloup a životní vize pumpující rodičovský adrenalin do závratných výšin. Najednou k nám chodí na návštěvu dospělé bytosti, se zajímavými zkušenostmi a názory. Řídí svoje vlastní auta a zdá se, že i svoje vlastní životy. Samozřejmě, že se mi někdy zasteskne po těch malých andílcích, kterým jsem umývala vlasy princeznovským šamponem, který samozřejmě neštípe. To už je teď ale jejich věc, aby mi udělali radost a nechali mě rozmazlovat nějaké nové andílky. Slibuju, že se s nimi nebudu učit, nebudu ječet, když šlápnu bosou nohou na lego, a nebudu se tvářit, že vím všechno nejlíp. Po padesátce už totiž vím, že v mentálních pětatřiceti toho sice můžete vědět hodně, ale už nepotřebujete být tím nejchytřejším člověkem v místnosti. A to je velká úleva. Vaše padesátka Marie m

w w w . d r m a x . c z