p o v í d k a

Tereza Schillerová 

MEDVĚDÍ SLUŽBA

Z

ačalo to více než před rokem, v první karanténě. Celou zemi sevřela pandemická hrozba a s ní nečekané zkušenosti. Klára byla z těch, kteří k tomu všemu přistoupili zodpovědně. V karanténě začala fungovat jako robot. Ani netušila, kolik pokrmů navařila. Začalo to velkolepě. Stůl se prohýbal a ji brzy začaly škrtit kalhoty. Po nějaké době se raději spokojila s jogurtem nebo houskou. Nakonec už, jako rodina, nejedli u stolu, ale každý ve své posteli. Dříve byla dramatická, co se úklidu týkalo. Po pár týdnech nenápadně zakopávala drobky pod kuchyňskou linku. Měla za sebou nespočet vyučovacích hodin. Zpočátku učila své dvě ratolesti o sto šest, později se učila spíše od nich. Měla za sebou několik hodin v hudební škole – obor housle a flétna. Nejdříve měla chuť oba nástroje zničit. Proč je tam vůbec hlásila? Po pár týdnech děti začaly cvičit raději dobrovolně a samy. Klára během karantén prožila hned několik krizí a aktuálně dojížděla tu poslední, kterou se snažila nedat znát na e-poradách. 

Uměla hodiny protelefonovat s nejlepší kamarádkou Laurou, kterou neviděla bezmála několik měsíců. Žhavily telefon v jednom kuse, Klára na Lauru sypala všechny své strasti. Pak přešly na e-hovory při nákupech, každá ve své sámošce. Ambiciózní operátorka na lince poskytovatele telefonních tarifů byla Kláře v e-zádech. Stále jí nabízela nový a výhodnější balíček a hlavně více mobilních dat. Klára ji trpělivě odmítala. „Koukám, že jste ročník osmdesát jedna, tak to je vám krásných čtyřicet let,“ řekla jí operátorka poté, co byla opět odmítnuta. „Prý krásných čtyřicet let. Kráva!“ řekla si pro sebe Klára. 

Měla nevrlé období a vše přenášela na svého muže. Nemohla ho vystát. Byt se proměnil v ponorku bez možnosti se vynořit. Bylo to už tak dlouhé a ubíjející.

Když se konečně s Laurou mohly vidět alespoň na kávě do kelímku, rozhodly se brouzdat prázdnými ulicemi. Klára si opět vylila srdce. Nakonec ale byla plná sarkasmu a ironie a sama sobě dodávala novou energii. „Ale ne, není to zas tak špatný, jen občas sýčkuju,“ hájila se Klára, když ji Laura nazvala brečavkou obecnou, která svůj pověstný zářivý úsměv vyměnila za ponurý. 

„Já se z toho prostě jen potřebuju vypovídat,“ dodala Klára. Šly spolu městem ještě notnou chvíli a chvílemi i mlčely.

„Víš, já se nemohu dívat na to, když se trápíš,“ utnula ticho Laura. „Tak ráda bych ti pomohla.“

„Ale vždyť pomáháš, už jenom tím, že si mě vyslechneš,“ usmála se na ni Klára.

„Myslíš?“ optala se Laura nedůvěřivě. 

Klára se vrátila domů v divném rozpoložení. Možná má Laura pravdu a měla by udělat kategoricky několik změn. Ale nakonec to pustila z hlavy a volně nasedla do kolotoče všedních dní a obyčejného otročení. Uvolňovala se při sledování filmů. Detektivky, dobrodružné, dokumentární… Její oči za rok viděly tolik příběhů. V noci se jí o nich zdálo. Ráno nevěděla, co je fikce a co realita, ale do reality ji vrátil školní program Bakalář. 

Navíc jí stoupla spotřeba vína. Jednou za týden se snažila diskrétně zbavit pár prázdných láhví. Kontejner na sklo byl tak přeplněný, že z něj láhve doslova vytékaly. „Že by v naší ulici žilo tolik matek?“ zeptala se sama pro sebe.

Bakalář jí přivodil dávicí reflex, stejně jako pracovní mail: Co tam zase bude?! A vždycky tam bylo něco výživného, co ji vystresovalo hned po ránu. První hysterický záchvat týdne byl na světě. Zavřela se do ložnice, mrskla s sebou o postel a vztekle bušila rukama do matrace. Plivala do prostěradla sprosté nadávky a zalila ho potoky slz z blízkého jezera Sebelítost. Do obýváku, který suploval školní třídu, se vrátila s pocitem, že to celé zvorala. Na všech frontách. Tyto pocity rostly exponenciálně, jako pandemie. 

Začala rovněž vnímat svou ztracenou ženskost. Místo toho, aby si ji doma užila s nonšalancí a lehkovážností, zjistila, že přestala používat make-up a začala nosit tepláky. Její nevrlé období nebralo konce. Až jí z toho praskly koutky u úst. Zašla to řešit do lékárny. Když se postavila do dlouhé fronty plné dvoumetrových rozestupů, přidružily se ještě další diagnózy. Měla toho po krk. V té frontě obracela své pomyslné temné stránky jednu za druhou. Byly tak čitelné, žádné tajemství. Tajemství našich temných stránek totiž spočívá v tom, že žádné tajemství neexistuje. Prostě je tam měla a neuměla to změnit. 

Fronta ubývala pomalu, a tak u toho pozorovala obyvatele její čtvrti. Rozdělila je hned do několika kategorií: hulváti, tlusťoši, ukecané báby, čumilové, bezmozci, ztracení, čuňata a duchaplní, ohleduplní, čistotní a milí. Byla to veliká sociální studie, která opět políbila i její sny. 

„Něco na prasklé koutky prosím… Na spaní… A na játra…“

Přišly chvíle, kdy zoufale toužila po tom, být doma sama. Svěřila se opět Lauře. Ale smůla, ta už jí dávala jen nevyžádané rady. Úkolů a povinností přibývalo a její role neubývaly. Přeskakovala z jedné do druhé a snad se nevědomky stylizovala i  do role služky.

Laura už to nevydržela. Rozhodla se, že dá Klářin život do kupy. Zaplatila jí online seminář týkající se správných technik organizace práce. Balíček obsahoval i individuální koučing. Celkem 12 lekcí, dvě za týden. Vždy když Klára seděla u monitoru a poslouchala výklad, stala se Laura náhradní matkou a velela domácnosti. Zvyknul si na ni i Klářin manžel, který dostal kázání o nošení trenýrek. Přece nebylo vhodné, aby tak doma chodil, když tam Laura tančila s vysavačem a prachovkou.

Celá domácnost se trochu uklidnila. I děti byly nadšené. Začaly pořádně jíst – od cizího přece lépe chutná, poslouchaly a všechny úkoly splňovaly v termínu. Kamarádka zavedla nové pořádky, a dokonce povinnou aromaterapii. V každém rohu místnosti hořela jiná svíčka, kterou pro Kláru pořídila. Musely ji hodně zabolet kapsy, ale věděla, že je to Klářina oblíbená značka a vůně jsou velmi kvalitní. Netušila, že po večerech nešťastný manžel tu výměnu začínal zvládat hůře. Doma se dusil, vůně mu vadily, a tak se často chodil větrat na balkón a nenápadně svíčky sfoukával. „Jednou tady vyhoříme,“ dodával naštvaně.

„Ale prosím tě, jak by se to mohlo stát,“ argumentovala mu Klára a snažila se svoji nejlepší kamarádku bránit, jak to šlo. „Vždyť se podívej, jak to u nás teď skvěle funguje. Byla jsem tady z toho nešťastná a teď mám konečně čas na sebe. Zase žiju!“ řekla motivačně. A dodala: „Hele, když ti život podává citrón, musíš ho poprosit o sůl a tequillu… A už se nemrač,“ řekla mu lišácky.

Dny ubíhaly a s ním i e-lekce. Klára se cítila silná jako silnice, oduševnělá a zpátky ve formě. Vše klapalo. V pokoji, ve kterém se zavřela, začalo být nepříjemné dusno. Chtěla si otevřít okno, ale bylo jí to při hovoru s koučem trapné. Rozhodla se těch dvacet minut do konce vydržet. Poděkovala pak za příjemný rozhovor. Zaklonila se na své židli tak, že by prakticky mohla udělat most. Vedro v pokoji bylo nesnesitelné a také se rozkuckala. Otevřela okno a pak vkročila do kuchyně, aby se Lauře podělila o dobré pocity z hodinové terapie. Vmžiku ale přepnula na jiný režim, neboť záclona byla v ohni. Plameny šlehaly kousek od jejího obličeje. V místnosti byl kouř a sotva vidět. Přiběhly děti a všichni začali vehementně hasit. Natáčeli kýbl s vodou a opakovaně ho vrhali směrem k oknu. Oheň byl na ústupu a pak znovu plamen. Klára vzala deku a plácala jí směrem k ohnisku. Přitom stačila rozbít veškerý krásný porcelán po své babičce. Ten, který by nikomu nikdy nedala.

Když bylo po všem a kuchyň se uklidnila a po ohni nebylo památky, usedli všichni vyčerpaně na podlahu. Na té se vyjímal pocákaný lísteček od Laury: „Šla jsem nakoupit. Budu tu hned a přinesu ti další svíčku.“

„Milé děti,“ řekla Klára, „tak tohle byla ta nejdražší svíčka na světě. To nám teta Laura udělala vážně medvědí službu.“

„Ona nám koupila i medvěda?“ zeptaly se nechápavě děti. „Ne, miláčkové, to se tak říká, když někdo něco dělá s dobrým úmyslem ve snaze někomu pomoct a nakonec je z toho pravý opak. A běžte si umýt obličej mýdlem. Jste celý očouzený.“

„Mami, my máme nějaké speciální mýdlo na očouzené obličeje?“ m

Foto: Adobe Stock

w w w . d r m a x . c z