2/2022

Tohle vydání Maxima hodně pojednává o vztazích. Nebyl to žádný záměr, zkrátka to tak vyšlo. Nemám žádný vztahometr, který by byl schopný porovnat, ve které epoše naší civilizace byly vztahy důležité víc nebo míň. Ony asi byly důležité vždycky stejně, jen se možná lišila síla motivů, které byly pro to, aby si lidé tuhle důležitost uvědomili, nutné.

• Titulka

  
  

  zdraví/péče/poradenství

  léto 2022
  

  „Nudě se snažím aktivně bránit,“   
   říká herečka JULIETTE BINOCHE

• Opti free

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Ovládaní digitální čtečky

• Vztahové číslo

  editorial

  e d i t o r i a l

  VZTAHOVÉ číslo

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  Tohle vydání Maxima hodně pojednává o vztazích. Nebyl to žádný záměr, zkrátka to tak vyšlo. Nemám žádný vztahometr, který by byl schopný porovnat, ve které epoše naší civilizace byly vztahy důležité víc nebo míň. Ony asi byly důležité vždycky stejně, jen se možná lišila síla motivů, které byly pro to, aby si lidé tuhle důležitost uvědomili, nutné.

  Obecně takovým obdobím (řekněme) se zesíleným vztahovým akcentem asi procházíme právě teď, když se na okraji střední Evropy válčí a my vidíme, jak tohle zlo na jedné straně rodiny trhá a zmenšuje a z druhé strany je zase dokáže semknout tak, jak nikdo z jejich členů donedávna netušil, že to vůbec jde. Že to musí jít. Kvůli přežití. Ne, v tomhle čísle Maxima není žádný článek o válce, ale aspoň na tomhle místě si dovolím krátce podotknout, že i když už veřejnému mínění začíná třebas všednět, není o nic míň strašná než na svém začátku. Je hrozná každý den, po který trvá.

  Toto Maximum se dívá na vztahy bez ohledu na počasí. A snad si v něm najdete to své, podobně jako já si našel článek o toleranci k partnerům našich potomků. Doufám, že nebude příliš trapné, když zmíním, že jsme před pár týdny provdali dceru, a první ze tří našich dětí tak navléklo ten zavazující prsten. A my si uvědomili, jak je to vlastně skvělé, že si pro svou cestu teď už vážně dospělým životem vybrala někoho, koho vedle ní vidíme rádi a u koho jsme si jisti, že ji v případě nouze nenechá na holičkách. To už radši nechá na holičkách sám sebe. Tyhle věci člověk tak nějak ví. Článek Olgy Procházkové pamatuje ovšem i na ty, kteří tohle štěstí nemají a s volbou svého dítěte nejsou s to se smířit. Protože nás tento rok potkalo obojí, snad nevyzní v téhle souvislosti příliš cynicky poznámka, že svatba je o hodně lepší příležitost k tomu, aby se rodina sešla, než pohřeb a fakt by se neměla proměnit ve druhý funus.

  Pozitivní nastavení je jedním z předpokladů toho, že člověk bude žít zdravý a dlouhý život. O tom zase pojednává fejeton Padesátky Marie, ze kterého vyplývá, že podstatný vliv má i činorodost. A na to krásně navazuje rozhovor s Juliette Binoche, která říká, že na světě nežijeme život proto, abychom lelkovali, ale abychom ho naplnili.Do kamene tesat (a když už to nejde, tak aspoň otisknout v Maximu). Taky se mi líbí její konstatování, že nuda hrozí vždycky, což je možné brát i jako výstrahu. Úplně už vidím trojúhelníkovou varovnou značku s nápisem „Pozor, nuda!“. Mohla by vypadat třeba jako upozornění na hrozbu padajících kamenů. Už jsou dlouhé dny a rtuť na teploměru se ocitá dokonce často i nad čárkou s číslicí dvacet. A dát si v takovéhle dny dvacet by byla škoda.

  Dny plné léta a zážitků Vám přeje.

  Michal Petrov, šéfredaktor Maxima

  
  

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; odborná redakce: MUDr. Marie Vaněčková; náměty, dotazy, připomínky: redakcemaximum@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, tel.: 603 772 344; zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: léto 2022, vychází v červnu 2022, čtvrtletník; datum uzávěrky: 25. 5. 2022; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Foto: Lenka Hatašová, ilustrace na titulní straně Miro Budiš

• Lékárenský unikát

  svět Dr.Max

  s v ě t   D r . M a x

  lékárenský unikát

  Lékárnu většina lidí vnímá jako místo, kde mu magistra vydá lék, a v poslední době třeba i coby výdejnu lékárenského e-shopu. To všechno se odehrává člověku na očích, v prostorách, kam lze nahlédnout z ulice, popřípadě z nákupní pasáže. Ale lékárny mají ještě svá zázemí a jejich povinnou součástí jsou laboratoře, schopné připravit pacientovi léky takříkajíc na míru. Jejich role i podoba se v čase měnila a v posledních letech je patrný v Evropě trend ke zřizování centrálních laboratoří. Tu zatím největší a nejmodernější v Česku otevřela síť Dr.Max nedávno v pražských Řepích a prostřednictvím fotoreportáže do ní mohou teď nahlédnout i čtenáři Maxima.

  text: Michal Petrov

  Foto: Michal Petrov a David Bruner
  

  Nová centrální laboratoř Dr.Max je ukrytá v horním podlaží rekonstruovaného obchodního centra. Nahradila svou předchůdkyni, která byla mimo Prahu, a tak jednou z výhod otevřeného farmaceutického pracoviště je určitě mnohem lepší dostupnost. Vedle centrální laboratoře v Praze provozuje síť Dr.Max ještě dvě obdobné v Brně a Ostravě.

  To, co je v pražské laboratoři unikátní, je sterilní příprava. Prostory, kde probíhá, byly naprojektovány tak, aby bylo možné činnost uvnitř pozorovat i zvenčí. Je to praktické a atraktivní řešení například pro stážisty. Součástí laboratoře je i školicí centrum.

  Poptávka po individuálně připravovaných lécích neustále roste, a tak bylo efektivní v rámci sterilních prostor zřídit i plnicí linku. Odtud se k pacientům dostávají například oční kapky. O prudkém nárůstu objednávek od spuštění první centrální laboratoře před necelými osmi lety svědčí fakt, že v roce 2014 jich bylo v průměru 1850 měsíčně, vloni už tento ukazatel překročil hranici osmi tisíc.

  Za otevřením laboratoře se skrývá hodně vynaložených prostředků – přes 45 milionů korun – a taky lidské práce. Vedení laboratoře, reprezentované farmaceuty Petrem Harantem a Terezou Šabartovou, je na výsledek opravdu hrdé.

  Oficiální otevření proběhlo letos v dubnu. V popředí stříhá pásku generální ředitel lékárenské sítě Dr.Max Daniel Horák. Laboratoř může sehrát důležitou roli při tržních výpadcích průmyslově vyráběných léčiv, jako se to už v minulosti stalo například při nedostatku framykoinové masti, Ophthalmo-Septonexu a dalších přípravků.

  Laborantka u míchacího přístroje při individuální přípravě masti. V jednotlivých lékárnách Dr.Max se také stále připravuje laboratorně v jejich zázemí, na tento způsob síť rozhodně nerezignuje, ale je fakt, že efektivnější centrální příprava je dnes už majoritní. Šedesát procent laboratorní přípravy probíhá mimo tradiční lékárny.

  Laboratoř momentálně zaměstnává pětačtyřicet lidí, dimenzovaná je ale na dvojnásobek. Práce v jednorázovém oblečení s rukavicemi a respirátory uvnitř sterilních prostor je velmi náročná, ale není vyhnutí – je tu potřeba zachovat absolutní čistotu prostředí. 

  Takhle vypadá pracoviště „choking hazard“ pro zpracování rizikových léčiv. Plánuje se tu například příprava léků z konopí. Tepelné zpracování takové suroviny v horkovzdušném sterilizátoru obtěžuje okolí zápachem, ale speciální odtah a čištění vzduchu u tohoto pracoviště problém eliminuje.

• Voltaren

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• V práci jako doma

  psychologie

  p s y c h o l o g i e

  pARTNEŘI našich dětí
  

  Vypadá to, že na výběr lidí, které si naši potomci přivedou domů, nemáme pražádný vliv. A jen s nadšením nebo zoufalstvím přihlížíme, jak se jejich vztahy vyvíjejí. Dalo by se ale taky říct, že jen sklízíme, co jsme zaseli. 
  

  text: Olga Procházková

  ”Ř

  íkal jsem si, že není možné, aby se ten ňouma vetřel do naší rodiny. Na prvním rodinném setkání si objednal Sprite, ale protože neumí říkat R, dostal hned přezdívku Spjajt, kterou jsme ho častovali, když samozřejmě nebyl v dosahu,“ vypráví opálený svalnatý Mirek. Jenže Spjajt s jeho nadanou dcerou zůstal i dál a čekají už čtvrté dítě. Finanční poradce Spjajt nemá šarm ani modré oči svého tchána, ale jeho manželka je spokojená. Navíc je evidentně schopný zabezpečit velkou rodinu, po které ona toužila. Spjajt byl nakonec rehabilitován a díky své mírumilovné povaze docela dobře vychází i s playboyským tchánem Mirkem. Mirek to sice nechápe, ale je vysoce pravděpodobné, že má ve volbě Spjajta prsty. Výběr životního partnera se totiž děje nevědomě – a to, co máme v podvědomí, je namnoze dílem rodičů. Tolik na úvod. 

  Sbohem a šáteček

  Když dítě odchází z domu za svou láskou, je to pro rodiče náročná situace. Jak zvládnout, že nad ním definitivně ztrácíme pomyslnou kontrolu, že nám uniká nárok na jeho pozornost? „Samozřejmě je to těžké. Jako terapeut dobře ovládám teorii, ale v praxi mě to samozřejmě bolí, jako každou mámu,“ říká terapeutka Dominika Marková. „Na jednu stranu je to závažný krok, na druhou, jak asi budu vícekrát opakovat, sklízíme, co jsme zaseli. Pokud jsme postupně dávali dítěti důvěru, svobodu a zodpovědnost, bude i první vážné odloučení od původní rodiny méně bolestné. Když jsme své dítě v pěti letech naučili zavazovat tkaničky, v šesti ho nechali jít samotné nakoupit na roh rohlíky a během školních let jsme mu postupně předali zodpovědnost za přípravu na vyučování a tak dále, s podobnou důvěrou a láskou a samozřejmě připraveností pomoci bychom ho měli ,předat‘ do života, aby si vytvořilo vlastní rodinu, svůj vlastní systém.“ 

  Že to zejména mámy opláčou, je v pořádku, pořád je to ztráta. Na druhou stranu, soužití s dospělým mužem nebo ženou v jedné domácnosti nakonec většinou stejně vede k nějakému diskomfortu a zmatení rolí – a opuštění hnízda je nevyhnutelnou cestou, jak nastolit novou rovnováhu.

  Jasná zpráva

  Výběr partnera našeho potomka nám podává velmi silnou informaci o nás samých jako rodičích. „Je to pro nás jasná zpráva. Ovšem je otázka, jak si s ní poradíme,“ říká Dominika Marková. Není úplnou novinkou, což ovšem nemění nic na její pravdivosti, že děti si vybírají partnery na základě toho, co zažily v původní rodině. Od prvního dne do sebe dítě nevědomě nasává informace o tom, jak se k sobě chovají muž a žena, jaká je role ženy a muže ve vztahu. Jaká je „správná“ dynamika jejich soužití. Tyhle programy se pak stávají jeho normou. Velmi zjednodušeně řečeno – neboť dalších faktorů je nespočet –, při výběru partnera instinktivně hledáme podobnost nebo naopak rozdílnost od toho, co jsme sami zažívali. V tom dobrém, ale bohužel v i tom špatném. 

  „Každý člověk vychází z nějakého rodu, ze svých kořenů. Jejich součástí jsou hluboké nevědomé systémy, které zahrnují i nastavení vztahů mezi mužem a ženou. Tyto systémy umožňovaly rodinám přežít a zplodit děti. A byly to úspěšné systémy, protože jsme na světě. A naše děti mají možnost – ráda bych řekla skoro povinnost, ale spíše je to možnost – tyhle systémy upgradovat na současné podmínky,“ říká Dominika Marková. „Ano, před sto lety bylo rozhodující, zda je partner zajištěný, aby rodina měla co jíst a kde bydlet, a nikdo moc neřešil, že svoji ženu občas uhodí. V různých minulých dobách se zase leckdo musel leckdy přikrčit, nevyčuhovat a nemyslet na svoje radosti, protože něco jako zábava bylo mimo důležitost. Jindy pomyslné i reálné přežití rodiny zajistil rodič, který dřel do úmoru. Tehdy to byly programy, které fungovaly a měly smysl. To ale neznamená, že dnes se musejí nechat ženy fackovat, že lidé si v manželství nebo jinde nesmějí dovolit říct svůj názor nebo toužit kromě práce i po zábavě a pozornosti toho druhého.

  „Není výjimkou,
  že nám partner dítěte nesedne.“
  

  
  

  
  

  Co jsme komu udělali?

  I když tohle všechno pochopíme, není výjimkou, že nám partner dítěte prostě nesedne. Myslíme si, že náš potomek měl být s někým lepším, hezčím, zábavnějším, mladším, starším, bohatším, vzdělanějším, obyčejnějším. Nebo nás ten či ta dotyčná prostě štvou. Co s tím? Vraťme se zase na začátek: problém není v tom, jací ve skutečnosti potenciální ženich či nevěsta jsou, ale že nám nějak vadí. A čím víc s námi lomcují emoce, tím víc bychom se měli podívat sami do sebe. 

  „Někdy stačí jen krátké zamyšlení, jindy je dobré zajít si k terapeutovi a podívat se na problém do hloubky. Protože to bývá nevědomá reakce. Někdy matky například  žárlí na své dcery, protože ony si nebyly schopny najít takového muže. Jindy se obviňujeme, že jsme zanedbali něco ve výchově. Velmi často si děláme starosti, že něco nějak dopadne, jako bychom měli křišťálovou kouli. Víme všechno dopředu: Moc hezká? Ta ti bude nevěrná. Cizinka? Uteče ti s dětmi. Moc chytrý? S tím bude nuda. Moc pracovitý? Nikdy u něj nebudeš na prvním místě. Moc starý? Za deset let z něj bude bručoun. Ve skutečnosti nevíme nic. Máme jen nějaká svá přesvědčení. 

  Pokud jde o naši osobní antipatii, první pravidlo zní: nevměšovat se „do mladých“, respektovat jejich život a rozhodnutí, zkusit to zvládnout. Nikdo neříká, že bude lehké vytvořit nový vztah s člověkem zvenčí, který se spontánně stává součástí našeho života. Rozhodně bychom ale své dítě neměli provokovat, vypouštět uštěpačné poznámky, nebo jeho partnera před ním dokonce pomlouvat.

  Moje lednice a můj gauč

  Pokud zvládneme výše jmenované, mohli bychom si oddychnout. Jenže může nastat ještě asi tisíc různých komplikací. Mezi ně patří vůbec nastavení nějakého druhu soužití s novým členem rodiny. 

  „Bylo pro mě velmi těžké přijmout, že se k nám do domu přistěhovala synova přítelkyně. Najednou mi bylo trapné courat tam ráno rozcuchaná a v pyžamu. Vadilo mi, že má nárok na můj domov, můj prostor, že chodí do ledničky, že tam vůbec je. Snažila jsem se to zvládnout a akceptovat, ale hrozně mě to štvalo,“ říká Naděžda. „Teď je syn bez přítelkyně a musím upřímně říct, že se mi ulevilo. Na druhou stranu už vím, co mě příště čeká, že to jsou přirozené věci – a věřím, že soužití s novou synovou přítelkyní bude pro mě už snazší.“

  Ať už jde o nastěhování, víkendové návštěvy, či prázdninové soužití na chalupě, vždycky je dobré si hned na začátku nastavit pravidla – čí je to území. Kdo je tady pán či paní domu a kdo je na návštěvě. Není to vždy snadné, zejména pokud rodiče trvale žijí s mladými pod jednou střechou. Někdy si stejně jako Naděžda prostě musíme zvyknout, jindy nezbývá než se asertivně ohradit a obhájit svoje hranice. Říct si například, dobře, že mě uvidí někdy v županu, mi nevadí, ale ujídat mi vlašák v noci z lednice nikdo nebude a basta! Nebo: pokud chcete k nám nahoru přijít, vždycky zaklepejte. A tak dále. Klíčem je samozřejmě otevřená komunikace a stanovení takových pravidel, která budou přijatelná pro všechny, a někdy nezbývá, než aby se jedna z rodin odstěhovala – všem se pak uleví.

  Mění se taky otázka rolí v souvislosti s různými situacemi. „Pokud ke mně přijede moje dcera na návštěvu se svým mužem, budu se k ní i němu chovat jako k dospělým, s respektem a dobrou vůlí. Něco jiného ale je, když přijede sama. Pak se totiž, pokud nám to oběma vyhovuje, může proměnit v moji malou holčičku, kterou zahrnu výjimečnou pozorností, a budu ji rozmazlovat. Takové chování si ale můžu dovolit jen v tomto případě,“ podotýká Dominika Marková.

  Kdy zasáhnout?

  Velmi tíživá je pro nás situace, kdy vidíme, že děti opakují naše chyby. Dcera si namluvila muže, který ji tyranizuje, syn rozhazovačnou semetriku. Jaká je pak naše úloha? 

  „Pokud se dítě cítí ve svém vztahu šťastné, můžeme opět jen vzít na vědomí jeho rozhodnutí a dát najevo, že jsme tu, kdyby potřebovalo. Vidíme-li, že je nešťastné, taky s tím sami moc neuděláme. Můžeme mu ale nechat nahlédnout pravdivě do našich životních zkušeností. Jedinou rodinnou knihu života, kterou naše děti můžou číst, jsme my – rodiče: naše vztahy, naše krize, naše lásky. Můžeme říct svým dětem, jak jsme to ve vztazích měli my, co jsme (ne)zvládli a jak. Můžeme říct, podívej, já jsem to měl/měla takhle, ale ty nemusíš. Já jsem si s tím neporadila, udělala jsem spoustu chyb, ale věřím, že ty to zvládneš,“ doporučuje terapeutka. Naše role jako rodiče nikam nemizí, jen se proměňuje. Měli bychom žít s vědomím, že jsme udělali to nejlepší, čeho jsme byli schopni, i když zpětně své chování vnímáme kriticky. „Nemůžeme být rukou, která učiní přítrž něčímu neštěstí, ale nabídnout rameno na vyplakání a vložit do dítěte naději, že řešení má každá situace,“ říká Dominika Marková. 

  A je vůbec někdy čas na to zasáhnout? Důrazná slovní intervence nebo i závažnější akce je nutná v případě soužití s patologickými osobnostmi. Pokud se naše dítě, a to v jakémkoli věku, dostane do vztahu s násilníkem, alkoholikem či závislým na jiných drogách, měli bychom udělat, co je v našich silách, abychom mu pomohli. Ale realita je taková, že dospělý člověk má svou vůli. Nebude-li to jeho vlastní rozhodnutí, obvykle zmůžeme jen málo. 

  Cesta, jak „vybrat“ svému dítěti co nejlepšího partnera, začíná v den, kdy se narodilo. A jdeme ji s ním každou hodinu jeho života, s každým svým vítězstvím a selháním, s tím, jak máme nebo nemáme rádi sami sebe, s tím, jakého partnera jsme si my vybrali a jak jsme soužití s ním zvládli. Náš vlastní spokojený život je nejlepším návodem na spokojený život našich dětí. m

  Foto: Adobe Stock

• Peter Bebjak: Někdy musíte udělat dusno

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Peter Bebjak

  Někdy musíte udělat dusno *

  Patří mezi nejpracovitější režiséry u nás i doma na Slovensku. Jeho doménou jsou kriminálky a thrillery. Dosud největšího úspěchu dosáhl svým seriálem Devadesátky. A právě o něm a o celé té době jsme si s tímto pohodovým režisérem povídali.

  Text: David Laňka

  M

  usím se zeptat – jaké to je pozorovat tu devadesátkovou mánii, kterou váš seriál Devadesátky spustil?

  Když se v Česku vysílal, byl jsem zrovna na Slovensku, takže jsem neměl tu přímou reakci, jak na něj diváci reagovali, jak ho vnímali, ale dostával jsem čísla sledovanosti a ta byla krásná. Nicméně před takovou tou hlavní devadesátkovou mánií jsem byl tím pádem uchráněn. 

  Vynikajícím způsobem se vám podařilo ztvárnit atmosféru té doby. Stačilo se vrátit v paměti do té doby, nebo jste nakoukával nějaké dobové záběry?

  Byla to doba, kterou jsem prožil, kdy jsem studoval na vysoké škole, a vlastně všichni spolupracovníci zažili devadesátky na vlastní kůži, takže o to to bylo snazší. Stačilo zavzpomínat a některé ty vzpomínky prostě zhmotnit.

  Jaké jsou vaše vzpomínky na tu dobu?

  Moje mládí, coming out, vejška… byly to velmi turbulentní roky, kdy se doslova měnila historie. Vlastně mě při zpětném pohledu na tu dobu překvapilo, jak jiná ta doba byla, oproti tomu, jaké poměry vládnou dnes. Slovensko v té době ovládala mafie, rozdělila se republika a spoustu lidí naštvalo, že se to rozhodlo bez toho, aniž by se jich někdo zeptal. Nikdo neudělal referendum a síla těch, co volali po samostatnosti, byla veliká. Nadchnuli Slováky představou malého Švýcarska ve středu Evropy, ale místo toho se z nás stal malý Balkán, kdy se, metaforicky řečeno, kradlo a zabíjelo s požehnáním státu. Hodně Slováků mělo vazby na Česko, ať už pracovní, nebo osobní, a nemálo z nich využilo příležitost vycestovat sem a zůstat tu.

  Tak jako u všeho, co má v našich končinách úspěch, se na seriál snáší ze strany některých osob kritika, že seriál neukazuje věci, jak skutečně byly, některé osoby že očerňuje. Sice to nejde za vámi, ale za scénářem, nicméně určitě to člověku musí trochu kazit pocit z dobře odvedené práce. Nebo ne?

  Je to seriál. Je to dramatizace reálné dějinné události, ale zobrazená, především v rámci vztahů mezi policisty, fiktivními postavami. Žádná z nich není jeden konkrétní člověk, ale typ. Dramatická postava. Proto mi přijde, že je zbytečné, aby se někdo cítil ukřivděný.

  A když se něco takového stane, dokážete to přejít s tím, že to je problém daného člověka, nebo vás to vnitřně mrzí?

  Vlastně nevím. Je těžké řešit, jestli to tak opravdu bylo, nebo ne. Co když je pravda jiná, než jak ji popisuje druhá strana? 

  To, jak jste s kameramanem pojali snímání seriálu, jak jste díky tomu přenesli tu hektičnost té doby na diváky, je fascinující. Jak se vlastně rodí vizuální styl vašich filmů a seriálů?

  Pomohli jsme si tím, jak se točily seriály v devadesátých letech, a zvolili jsme takovou formu, která se k celému tomu příběhu, opírajícímu se o reálné události, hodila. A tomu jsme pak všechno podřídili. No a v neposlední řadě nám pomohlo, že jsme na natáčení měli odpovídající čas.

  V dnešní době se točí hodně rychle, jeden díl seriálu většinou musí být natočený za 6 dní. Vy jste na to tuším měli kolem deseti. Co pak těch pár dní navíc udělá?

  Strašně moc. Můžete natočit víc záběrů, které pak dají seriálu dynamičtější tempo. A taky – když máte víc času, máte prostor vymýšlet si, zkoušet, měnit, upravovat, prostě máte větší prostor pro kreativitu a to je vždycky fajn.

  A pamatujete si, jak třeba vznikl ten nápad, že každý díl Devadesátek začíná makrozáběrem na něco, o co pak v tom díle půjde?

  Prvotní impuls byl asi ve scénáři, ale popravdě nevím, kdo přesně s tím přišel. Mohl to být Michal Reitler, Tomáš Feřtek, Josef Mareš, Matěj Podzimek nebo já… ale vlastně na tom vůbec nesejde, podstatné je, že to funguje a utváří to náladu seriálu jako celku.

  Patříte mezi nejpracovitější režiséry u nás i na Slovensku a obdivuhodně se vám daří udržet si kvalitu vašich snímků. Co je pro vás základ, abyste si řekl: Jo, to natočím!?

  Musí mě to oslovit a musím cítit touhu ten příběh točit. Ať už kvůli tématu, příběhu, žánru, nebo lidem, kteří na tom budou dělat.

  Přesto – říká se, že každý režisér má své téma, a pohled na filmy Miloše Formana, Kadára s Klosem, ale i zahraničních režisérů to dokazují. Jaké je vaše téma?

  Například kde se v lidech bere zlo. Nebo co dokáže s vaším životem udělat náhoda, jak ho dokáže ovlivnit. To mě baví. Dramatická situace je vždycky ideálním prvkem pro rozehrání příběhu, a co si budeme říkat, temné příběhy jsou součástí našich životů.

  Nesedá na vás někdy úzkost z toho, čeho všeho jsou lidé schopni? Protože třeba natáčení vašeho válečného filmu Zpráva, to rozhodně muselo být psychicky náročné…

  Nejnáročnější bylo to uvědomění, že se něco takového skutečně stalo, a o to víc pak chcete, aby se to už nikdy neopakovalo. O to větší mám strach, když sleduji, jak se lidstvo nebezpečně blíží tomu, aby si zopakovalo tu nejhorší kapitolu. Jenom „obsazení“ bude jiné.

  Začínal jste jako herec. Když jste se rozhodl přejít k režii, zrazovali vás od toho? Neslyšel jste věty typu „proč chceš režírovat, když ti hraní jde?“ nebo „proč budeš riskovat?“?

  Když jsem končil s hraním, byla úplně jiná doba. Psal se konec devadesátých let a na Slovensku v podstatě neexistovala hraná tvorba, ani filmová, ani televizní. Ta se rozběhla až tak deset let nato. Abych měl vůbec práci, tak jsem se věnoval reklamě, ta mě živila. Až když se změnil trh, začali jsme nabízet televizím nějaké náměty a po dvou letech se jeden z nich ujal a to pak odstartovalo moje další režijní směřování.

  A kdyby vám někdo nabídl roli, vzal byste ji? Nebo je herectví trochu jako hra na hudební nástroj, kdy je potřeba neustále trénovat?

  Samozřejmě, že když trénujete, cítíte se jistější, ale vlastně bych se nebránil zahrát si v něčem zajímavém. Ale stejně jako u režie by bylo podstatné téma a lidé, kteří by na filmu pracovali.

  Hodí se vám vaše herecká zkušenost při práci s herci? A přistupujete ke všem stejně, nebo, jak to dělají někteří vaši kolegové, s každým podle jeho naturelu?

  Myslím, že ano. Vždycky je dobré znát nějakou profesi z praktické stránky. Víte, co je možné, jak se k tomu dopracovat, jak toho či onoho dosáhnout. Režie je svým způsobem psychologie, protože pracujete s lidmi a výsledek vaší práce záleží taky na jejich nasazení a talentu.

  A daří se vám být dobrým psychologem i v životě a pro své přátele?

  Při natáčení je to práce, kdy děláte s lidmi, kteří dokážou vaše slova použít a přetavit do svého výkonu v daný okamžik. U přátel už je to ale zásah do reálného života. Musíte být opatrní, co řeknete, aby vaše slova byla správně pochopena, a proto můžu být psychologem jen pro velmi úzký okruh lidí (smích).

  O režisérech panují dávné pověry, že křičí a dusí štáb, ale o vás herci mluví jako o stále pozitivně naladěném člověku. Kde to pozitivno a klid berete?

  To je hezké, ale pravda je, že to nejde, být stále pozitivně naladěný. Někdy musíte udělat i dusno, aby si lidé uvědomili, že natáčení není zábava, ale práce. Ale samozřejmě je lepší, když je těch pozitivních momentů co nejvíc. 

  Váš film Zpráva byl velmi pozitivně přijat v zahraničí, sešli jste se při jeho uvedení i s osobností velikosti Michaela Douglase. Chtěl byste si natočit film v zahraničí? Nebo takové ambice nemáte?

  Proč ne?! Byla by to výzva.

  A jdete jí nějak naproti, nebo berete věci tak, jak přijdou?

  Tohle je vždycky běh na dlouhou trať. Připravujeme projekty, které by měly mít mezinárodní přesah, ale všechno to vyžaduje čas a štěstí.

  Tak vám přeji, aby se vás to štěstí drželo. m

  Foto: Profimedia

  Peter Bebjak  

  • Vystudoval herectví, ale brzy zatoužil stát se režisérem. Upozornil na sebe už svými krátkými filmy.

  • V roce 2011 natočil svůj první celovečerní film Meruňkový ostrov a od té doby patří mezi nejvyhledávanější režiséry jak doma na Slovensku, tak v Česku.

  • Pracoval například na seriálech Případy 1. oddělení, Devadesátky, Četníci z Luhačovic, Chlap, Duch a na spoustě dalších.

  • V loňském roce kina uvedla jeho drama z 2. sv. války Zpráva, letos pak thriller Stínohra.

  • Jako herce ho znáte například z filmů Nevěrné hry nebo Učitelka.

  
  

  
  

  Devadesátky (2022) CZ HD trailer /krimiseriál ČT/

  

  Zpráva (2021) oficiální HD trailer

  

  Stínohra (2022) oficiální HD trailer
  /od režiséra DEVADESÁTEK/

  

• Exoderil krém

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Jaké vzpomínky tu chcete nechat?

  padesátka Marie

  p a d e s á t k a   M a r i e

  Jaké vzpomínky tu chcete nechat?

  Nedávno jsem někde četla o pánovi, kterému je 102 let a pořád chodí do práce, protože sedět doma u televize ho nebaví. Vyrábí a opravuje dřevěné hračky. Dělá to pro nějakou charitativní organizaci. Hezký příběh. Kromě toho, že ráda čtu hezké příběhy, musím se přiznat k jedné podivínskosti – čtu také diskuse pod články. Občas. Nejvíc mě fascinuje, že se dá diskutovat i u článků o počasí, a to ani nejsme v Anglii. 
  

  Text: marie Petrovová

  U

  přímně mě zajímalo, o čem se mluví pod článkem k tématu pracovitého staříka. Zaujal mě komentář čtenáře, který psal o tom, že tohle zná z ciziny – aby lidé v penzi nemuseli sedět doma, přikládají ruku k dílu právě u různých charit. Lze je prý (mimo jiné) potkat i v roli průvodců na zámcích a podobných místech.

  To se mi zalíbilo. Jako průvodkyně jsem začínala v patnácti letech a byla to naprosto skvělá brigáda. Ráno jsem se vyštafírovala, zdolala asi tisíc schodů a pak jsem asi tak osm hodin mluvila a mluvila a mluvila. Za to mi přišla výplata. Fascinující. Dobrá, přiznávám, že jsem se toho musela docela hodně naučit. To mi ovšem nevadilo, protože mě to bavilo. 

  Někdy si říkám, jestli bych si ten svůj prováděcí okruh troufla „střihnout“ ještě i dnes.  Možná toho mám v paměťových šuplíčcích zastrčeno víc, než bych věřila. Asi bych už nedala dohromady letopočty, ale do století bych se nejspíš trefila. Ostatně jako průvodkyně jsem zjistila, že návštěvníci touží spíš po zážitku než po tom, aby je někdo zavalil fůrou údajů a dat. Stačilo sledovat, jestli poslouchají, nebo se už ošívají. Někde tam jsem pochopila, co je infotainment – neboli jak se píše v internetové encyklopedii, „druh zpravodajství, které podřizuje výběr témat a jejich zpracování účelu vyvolat emoce a pobavit“. Mě zajímaly jen dvě emoce: údiv (Jéé, fakt, to jsem vůbec netušil/a) a smích. Moji návštěvníci odcházeli veselí, pobavení, ale desetiminutovku z dějepisu by asi na jedničku nenapsali. Tímto se po 40 letech omlouvám těm nešťastníkům z prvního ročníku své průvodcovské životní epizody, protože je jsem ještě mořila fakty. Myslela jsem si, že je nezbytné ukázat, co všechno jsem se naučila. Musela to být za těch 10 korun československých strašlivá otrava. Jsem si naprosto jistá, že v seniorském věku budu rozhodně zábavnější.

  Jestli se na něčem diskutující pod zmíněným článkem shodli, tak na obdivu ke starým lidem, kteří si uchovali mladou mysl a pracovitost. Většina z nich vytáhla vzpomínky na dědečky a babičky, které měli rádi, protože prostě byli přívětiví a moudří. Na dědečky a babičky z generací, které prošly těžkými zkouškami dvacátého století, přesto tito lidé dokázali dávat radost. Díky ní jsou vlastně pořád živí v hezkých vzpomínkách. Nejlepší a zároveň nejtěžší je, že to rozhodnutí, jaké vzpomínky tu zanecháme, je téměř celé na nás. Nevím, jak vy, ale já jdu hledat nějaký zámek, který bude za pár let stát o veselou stařenku v roli průvodkyně. 

  Vaše padesátka Marie m

• Fakt důležitý

  pohled na život

  p o h l e d   n a   ž i v o t

  Fakt 
  důležitý

  Ankety v časopisech nesou dvojí zábavu. Jednak člověk sám přemýšlí, jak by odpověděl na anketní otázky, a jednak se dočte, jak to mají druzí. Navíc, jejich odpovědi bývají docela inspirující. Oslovili jsme osm osobností a zeptali se jich na otázku: Co je v životě opravdu důležité?

  text: Olga Procházková

  M

   ěřítko určuje jev. I když se to nezdá, je to jeden z nejmoudřejších postřehů. Můžeme vyhrát závod a stejně mít pocit, že jsme do toho nedali dost, nebo skončit pátí a vnímat to jako životní úspěch. Záleží na našem vnitřním měřítku nebo na vnějších okolnostech – a kvalita věcí se rázem mění. Na srazu základky si můžeme připadat jako životní kingové, na setkání střední školy v hrubém průměru, a když spolužák z vysoké Franta vystupuje jako odborník v televizi, můžeme úplně ztratit pocit, že jsme to „někam dotáhli“. A tak je to se vším. 

  Někde vzadu v hlavě víme úplně přesně, že nesmetené drobečky na stole, bordel ve skříních našich dětí a prasklé dlaždičky v koupelně nejsou věci, nad kterými bychom se měli vytáčet doběla. Víme, že jsou fakt důležitější záležitosti. Jenže někdy je to těžké. Snad vám tahle anketa aspoň na chvíli pomůže se na ty pitomé dlaždičky vykašlat…

  
  

  Co je v životě opravdu důležité?

  
  

  Monika Marková,
  ředitelka Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích

  „Zeptala jsem se u sobotní snídaně, co je v životě důležité. Dvanáctiletý syn myslí, že v životě je důležité mít přátele. Patnáctiletá dcera má za to, že nejdůležitější v životě je plnit si sny. Manžel míní – prožít smysluplný život. Mám moudrého muže. Souhlasím s ním. A souhlasím i s našimi moudrými dětmi. Vždyť smysluplný život prožíváme, když žijeme v hezkých vztazích s lidmi kolem i sami se sebou. A když máme hezký vztah sami se sebou, plníme si sny. A naplňování našich snů může dát velký smysl našemu životu. Lidé si často navzájem přejí ‚hlavně to zdraví‘, ale při práci v hospici zažívám, že člověk může prožívat dobrý život i s těžkou nemocí. Právě když je obklopen milujícími lidmi, naslouchá v životě hlasu svého nitra a naplňuje svůj život. I upoután na lůžko se může radovat z maličkostí, může se smát s přáteli, může mít rád. Takže co je důležité? Nenechat se rozptylovat věcmi zbytečnými. Naslouchat hlasu svědomí, zda cesta, po které v životě jdu, je moje a vede mne dobrým směrem.“

  
  

  Zbigniew Czendlik,
  římskokatolický kněz

  „Řekl bych, že je to život sám, prožitý co nejkrásněji. Takový, v němž děláme to, co nás baví, a děláme to rádi a s chutí. Můžeme sice na tomto světě jen tak žít. Nedělat nic špatného, ale taky nic dobrého. Říká se tomu přežívat. To je podle mého moc málo. Nebo si můžeme život užívat. Žít na úkor druhých, bez ohledu na ně. Ale nejlepší je svůj život prožívat. Mám na mysli lidi, kteří se rozhodnou žít pro někoho nebo pro něco. Třeba jen pro obyčejnou radost ze života, kterou pak rozdávají dál. 

  Není důležité, aby náš život byl dokonalý, bez překážek, bez pádů, bez starostí. O to nejde. Dokonalý život je nudný. Dokonalé věci jsou nudné a nuda všechno zabíjí. Jde spíše o to, aby ten život byl krásný, pozitivní, abychom z něj měli radost. Jaký život prožijeme, záleží především na nás. To my jsme pány svého života a nikdo nám nemůže vzít radost z něj, pokud si ji sami nenecháme vzít.

  Vše je tedy v našich rukou, sami si vybíráme, s kým život budeme trávit, co budeme dělat, co studovat, co jíst, v co či koho věřit. Můžu si vybírat v nepřeberném množství různých nabídek.

  V tom všem zároveň není důležité, jak dlouho tady budu žít. To je v Božích rukou. V mých rukou je, jaký to život bude. Ne kvantita, ale kvalita života je důležitá. A ta záleží především na mně. Přeji tedy všem, aby náš život byl co nejvíce radostný. A nezapomínejme, že Pán Bůh nám dal tvář, ale usmívat se už musíme sami.“

  
  

  Radkin Honzák,
  psychiatr a spisovatel

  „Žít! To znamená prožívat každý okamžik, být tady a teď v pravdě a v plné své existenci. Jak řekl kdysi Karl Jaspers: Neupisovat svůj život žádné ideologii. Uvědomit si, že církvemi nezprasené křesťanství, hlásající, že máme milovat bližního svého jako sebe sama, nese v sobě jak sebeocenění, tak patřičné přijetí těch, s nimiž jsem přirozeností odsouzen do houfu, do smečky. Ani buddhismus není špatná filosofie.

  Uvědomit si vždy při velkých a zásadních rozhodnutích, že nejsme zdaleka racionální tvorové, ale emocionální bytosti, které občas myslí. A když je nám dopřáno myslet, uvědomit si, nakolik jsme lomcováni emocemi, počínaje polaritou: tohle mám/nemám rád – a proč?

  Být tolerantní k názorům jiných, pokud se nedotýkají lidských práv; pokud ano, být nejen netolerantní, ale rovnou agresivní. Agrese není vždy zlo.

  Najít si Kiplingovu báseň Když a řídit se podle ní.“

  
  

  Pavla Štěpničková,
  šamanka a terapeutka

  „Myslím, že to, co je důležité, vnímáme každý jinak, a hlavně jinak v každém období svého života. Zůstanu u sebe a u svých osobních zkušeností: pro mne je důležité neztrácet v životě víru, že vše, co se mi děje, má svůj smysl. To mi pomáhá překonávat těžší období a neztrácet se v probírání minulosti a hodnocení, co jsem udělala špatně nebo co jsem měla udělat a neudělala. Důležitá je pro mě rodina a pocit, že patřím někam, kde někomu na mně opravdu záleží, a pečovat o vztahy v rodině. Důležitý je pro mne domov, místo, kde je mi dobře, kde si mohu odpočinout, kde mám svůj bezpečný azyl, kam  se po práci těším. Žiju ve městě, kde člověk každý den bojuje o svůj prostor – na ulici, v dopravních prostředcích, proto je pro mne důležité načerpat klid a volnost v přírodě. Ta mi otevírá prostor přijetí, jednoty, ale otevírá i můj vnitřní prostor a laskavě mě propojuje se mnou samotnou a tento kontakt je pro mě důležitý, necítím se osaměle. No a v  mém věku si stále více uvědomuji, jak je vzácné zdraví, které ovlivňuje moji sílu v práci i možnost aktivního odpočinku a pozitivní naladění. Důležité je  pro mne hledání důvěry v život, udržuje to moji touhu po životě, kterou živí pocit, že se můžu stále na co těšit.

  Ze zkušeností z terapií se svými klienty vím, jak nás celý život ovlivňuje emoce strachu a jeho základní vzorce. Je to strach z opuštění, samoty. Proto je tak důležité mít v životě kolem sebe lidi, kterým na nás záleží a o které můžeme pečovat i my a se kterými můžeme ve vzájemném respektu sdílet život. Dalším vzorcem je strach z nepřijetí, odmítnutí, hodnocení, který souvisí v závěru i s přežitím. Proto je tak důležitá laskavost k sobě, respekt k sobě a učit se být autentický a sám za sebe. Vzorec strachu z odevzdání nás drží v neustálé kontrole, proto je tak důležité hledat v životě víru a odevzdávat to, co nemohu mít ve svých rukou. Důležité je tedy i přijetí života jako nejistoty, pomíjivosti a věnovat se tématu smrti, ke které náš celý život spěje…“

  
  

  Nora Fridrichová,
  novinářka

  „Co je v životě důležité? Život! A vyhráno má každý, kdo v něm není sám. Nejde o samotu jako takovou, jako o to vědět, zda mám za kým jít v případě nouze. Je úplně fuk, jestli jde o partnera, dítě, kamarádku nebo kolegyni v práci, prostě zda mám někoho na sdílení radostí a strastí. Vyprávěla mi kdysi socioložka Jiřina Šiklová, že se jí studenti ptali, kdy se budou mít lépe, a ona na to, a proč byste měli? O tom to je. Žít život je těžká věc, ale člověk na něj nemá být sám.“

  
  

  Ferdinand Leffler,
  zahradní architekt

  „Tak jsem si myslel, že už mě po těch letech nepřekvapí žádná otázka. A pak přijde taková základní, jednoduchá, až banální – a já už si s odpovědí na ni lámu hlavu několik dní. Jistě to nebyla náhoda, že mi právě v tomto filosoficko-existenciálním rozjímání přišel pod ruku moc hezký citát, který visel na zdi chalupy, ke které právě projektujeme horskou krajinnou zahradu. Na oprýskané plechové tabulce tam stálo prý tibetské přísloví: „Když se postaráš o minuty, roky se o sebe postarají samy.“ Tahle jednoduchá rada ve mně zarezonovala tak, že si ji snad budu pamatovat celý život. Tedy, alespoň bych si to opravdu přál. Přítomný okamžik. Teď a tady. Na čem jiném vlastně záleží? Budoucnost je nejistá a minulost je pasé. Nejdůležitější je tedy TEĎ. TEĎ. TEĎ. Nepřestávám obdivovat přírodu. Bezprostřednost a opravdovost bez příkras. Vezměte si třeba les. Les ve všech ročních obdobích. Někdy ponurý, spící a jindy plný života, rašící v zářivých tónech snad všech zelených, které si dokážeme představit. Les v každém okamžiku ve zrodu anebo zániku. Les v naprostém klidu a harmonii a přitom les, který se ani ve vteřině nepřestane měnit. Les jako zhmotnělá přítomnost. Zastavme se a dýchejme. Zhluboka. Teď.“

  
  

  Tomáš Rychnovský,
  fyzioterapeut

  „Nejdůležitější je spokojenost člověka. A předpokladem k ní je vzít odpovědnost za svůj život. Za to, že člověk sám rozhoduje o tom, jak vnímá situace, které se v životě dějí. Za to, jak vnímá vztah k sobě, a podle toho se chová k druhým. Jinak se může celý svět ,přetrhnout‘ a my se budeme stále cítit špatně. Budeme po všech kolem chtít, aby nás dělali spokojenými. Vztah k sobě je zásadní pro udržení svých hranic, pro pomoc a službu druhým, pro podporu lidem kolem mě, pro schopnost unést smutek a bolest, pro udržení nadhledu. Aby člověk dokázal být lidským. Aby nebyl v roli oběti. Fakt, že chceme po jiných, aby nám dávali to, co si sami neumíme dát, v nás tvoří napětí, frustraci a nespokojenost. Toto vnitřní nastavení se podílí na rozvoji různých chorob, mění se svalové napětí, které má vliv na rozvoj bolesti, a tělo nemá dostatek sil k hojení. Proto je nutné spět na životní cestě ke stálému přijetí sebe sama.“

  
  

  Jakub Flejšar,
  fotograf

  „Důležité je opravdové vnitřní štěstí, které je nezávislé na vnějším světě – není spojené s věcmi, zážitky, penězi ani jinými lidmi. Pravé štěstí je spojené s vnitřním světem, klidem a vyrovnaností, je to vlastně stav mysli bez toužení po něčem. O takové štěstí vás nikdo a nic nepřipraví. Když ho máte, životní útrapy a tragédie se stávají pouze zajímavou zkušeností, která vás někam posunuje a rozšiřuje vaše obzory o pochopení sebe sama a svých schopností. Doporučuji hledat štěstí v sobě, ne ve svém okolí. m

  
  

  Foto: archiv respondentů, Marta Režová

• Biopron Forte

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Kolo jako příležitost

  cestování

  c e s t o v á n í

  kolo jako příležitost *

  Mohla by to být nuda, ale není. Lidi mění své životy a jejich příběhy jsou pořád inspirující a zápal pořád nakažlivý. Třeba tenhle. O chlapovi, co má kořeny na jihu Evropy, ale bydlí na kopci u Prahy – většinu středního věku proseděl u monitoru počítače, protože se vlastně až doteď živí psaním, anebo za volantem. A když pohyb po svých, tak maximálně sem tam nějaký výlet pěšky. Čas ale nese změnu, a tak po padesátce zjistil, k čemu je funkční oblečení, a svůj život proměnil v soukromou Tour de France.

  text: Olga Procházková

  S

  edím u masivního stolu, výhled mám oknem do slunce a malé zahrady. O nohy se mi vlídně otírají kočky. Bylo by to banální ráno, ale nejsem doma. Sedím v domě s chlapíkem, kterému budeme říkat Michal, protože to vlastně stačí.

  Ještě před třemi lety bych tu potkala jiného muže. Jeho BMI by se chýlilo k nadváze, v pracovně by měl dva počítače, knihy a haldu papírů. Teď tu sedí štíhlý chlap, který má čtyři jízdní kola. No dobře, ty počítače tu pořád jsou taky. Ale my si povídáme. O ježdění na kole. Tedy já poslouchám, on vypráví. Umí to, je to psavec. Jeho cyklo příběh začal útěkem. Před rostoucím břichem, home office, nudou, covidem a krizí středního věku.

  Příští stanice metrák

  „Původně jsem cyklistikou nepolíbený. Na dlouhou dobu naposledy jsem intenzivně jezdil jako puberťák snad v šestnácti. A ve chvíli, kdy jsem dostal řidičák, pro mě kolo přestalo existovat úplně. Protože co tehdy, na přelomu 80. a 90. let, bylo víc než auto? Miloval jsem jízdu autem. Lidem, co jezdili na kole, jsem se smál.  

  Uplynulo hrozně moc let a můj dospělý život se sportu vůbec netýkal. Až přišlo jaro 2019, kdy jsem dokončoval svou zatím poslední knížku. Moc jsem ji chtěl napsat, ale měl jsem taky tu hlavní práci, kterou jsem nemohl šidit, takže jsem se knize věnoval od devíti večer do tří ráno – a vstával v sedm. Žil jsem tak skoro půl roku. Když jsem knihu dokončil, nebyl jsem zrovna ve formě, respektive moje tělo bylo v rozkladu a při pohledu na váhu jsem zjistil, že příští stanice je metrák. To trojciferné číslo mi připadá fakt hrůzné. Až tehdy jsem si vzpomněl na svoje kolo, Favorita, kterého jsem koupil snad ze sentimentu, když v Rokycanech v roce 2004 končila jeho výroba. Byl to jiný „favouš“, než po jakém jsem toužil jako kluk. Páčky přehazovačky už neměl na rámu, ale  na řídítkách a tehdy jsem si říkal, že lepší kolo už vymyslet snad ani nejde. Takže jsem vytáhl fávo a vyjel si dolů k Vltavě a dál na Výstaviště. Tam jsem se dostal do slepé uličky, která končila plotem. Tak co? Byl jsem hrdina. Hodil jsem kolo přes plot a sám ho přelézal, jenže se mi smekla noha a já jsem si obě ruce v reflexním nutkání se něčeho chytit nabodl na hroty, co čněly z plotu. Bylo z toho osm štychů na pravé a čtyři na levé ruce. Začal jsem tedy neslavně, půlroční pauzou, psát naštěstí jakžtakž šlo. V únoru 2020 jsem začal myslet na návrat za řídítka, koupil jsem nové kolo a začal na něm jezdit do práce. Ten pocit, když jsem tam ráno dorazil, byl fantastickej. A zhruba čtrnáct dní nato se v Česku objevil první případ covidu.“

  Hnusné pražské kopce

  Michal mi servíruje čaj, odhání kočky a povídáme si o tom, jak jsme se při první karanténě všichni hrozně báli. „I já jsem se bál a vlastně to bylo dobře, nikdo nevěděl, co se děje a jak je to nebezpečné. A třebaže nás všichni vyzývali k opaku, najednou jsem chtěl být kdekoli jinde než doma. Můžete mít sebelepší vztah, ale permanentní pobyt partnera na home office, to žádný sladký domov není. Všechny ty telefonáty, které se vás netýkají, ale před kterými neutečete… Tak jsem začal jezdil na kole. Víc a víc. Dlouhou dobu jsem objevoval Prahu a její okolí. Její fantastická zákoutí, zeleň, místa, o nichž jsem neměl tušení anebo na kterých jsem byl naposled jako kluk. Zjistíte, že to úplně jinak než kdysi vypadá v Hlubětíně u Rokytky, objevíte vyhlídku na Pavím vrchu, konečně se dostanete ke Kotěrově vodárenské věži na Pankráci, kterou jste tolikrát viděla z auta z dálnice, ale zblízka nikdy. Nebo k čističce v Bubnech. V Šárce jsem byl taky naposled ještě jako malej s našima, když jsme se jeli koupat na Džbán, a teď jsem si ji projel od Vltavy k Ruzyni. Nejdřív to byly jízdy nazdařbůh, ale později jsem si umanul, že tomu dám systém. 

  Vždycky jsem si myslel, že Praha není město pro cyklisty, není placatá jako Berlín nebo Amsterodam, naopak je samý kopec – ale ono jde z nevýhody udělat i výhodu: rozhodl jsem se, že vyjedu všechny pražské kopce, abych se koukl dolů, a vyhlídky budu postovat na svém instagramu. Postupně jsem se dostával jakžtakž do formy. Nakonec jsem ztekl i ty opravdu hnusné kopce: Petřín, Babu nebo Chuchli s kostelem Jana Nepomuckého. Tohle už je někde na hraně sváteční cyklistiky. Začal jsem i jinak jíst. Když totiž za sebou máte túru, nechcete ji zabít gulášem se šesti, dáte si radši salát s rajčaty a rukolou, nahoru trochu fety a ono to stačí.“

  Od covidu začal Michal jezdit na kole pokud možno každý den. Jen když prší, sněží nebo hodně fouká, nechá ho doma, silný vítr totiž dost otravuje a on si chce z jízdy zachovat to hlavní – radost.

  Dovolená a existence funkčního prádla

  „Jízda na kole se stala součástí mého, a jestli můžu mluvit i za mou paní, našeho života. Totálně ho změnila. To by mě před třemi lety ani ve snu nenapadlo. Shodil jsem patnáct kilo a začal řešit věci, co jsem do té doby neznal. Třeba existenci funkčního prádla. Možná vždycky potřebuju nějaký impuls zvenčí: s protikuřáckým zákonem jsem zahodil cigarety a začal zase dýchat, teď mě na kolo vyhnal covid. Nebyla potřeba rouška, vyhnul jsem se kontaktu s ostatními… Nesnáším frázi ,covid jako příležitost‘, ale stalo se. Asi na tom měla podíl i krize středního věku a další životní okolnosti, ale propadl jsem se do úplně jiného rytmu. Mimo jiné je velká zábava, že svoje kolo může člověk pořád ladit, vylepšovat, dotahovat, mazlit a tunit. Koupíte si nové a hned z něj pět věcí vyhodíte a pořídíte si ty, co vám sedí líp, protože bez nich už to nejde. S nejlepším kamarádem můžu donekonečna řešit převody, rámy i ráfky. Nemám kolo karbonové, i když i to už jsem si vyzkoušel a byla to nádhera, ale já ta svoje hliníková mám rád příliš na to, abych je prodal někomu cizímu. 

  Postupem času jsem si začal jinak plánovat volný čas. Místa, kam jsme s ženou chtěli vyrazit na dovolenou nebo víkend, musela mít najednou jiné parametry. Nejdřív jsme chtěli tam, kde se dá jezdit na kole mimo jiné. Jenže za pár měsíců jsme rovnou hledali dovolenou pro cyklisty. Kolo nebylo doplňkem, ale stalo se hlavní náplní. Moje manželka se ke mně totiž docela brzy přidala. Možná trochu i proto, aby mě měla pod dohledem (směje se). A navíc svou kondici začala řešit o několik let dřív než já. Kvituju, že jsme díky cyklistice našli spoustu nových témat, o kterých si můžeme povídat, sdílet je, plánovat, pod stromeček si nadělujeme cyklo dárky. Tohle všechno je po víc než dvaceti letech manželství prostě fajn změna.“

  Michal se na chvíli ztratí a pak přinese štos cyklo průvodců se spirálovou vazbou. Většinu v němčině, kterou plynně ovládá. Jsou to fantasticky zpracované cyklo trasy v celé Evropě. Listuji a v tu chvíli mám i já pocit, že jsem se propadla do světa, o jehož existenci jsem neměla tušení.

  Po železniční trati nebo z hor k moři

  „Na cyklistice miluju její možnosti. Jsem tak rychlý, abych dokázal denně urazit desítky kilometrů, což bych pěšky nikdy nedal. Zároveň jsem tak pomalý, že můžu vstřebat spoustu detailů v okolí. Zastavit lze kdykoli a kdekoli, nemám problém s parkováním, dostanu se na silnici i na pěší zónu. Obrovská svoboda. 

  Časem pro nás byla Praha a její okolí málo, takže jsme začali systematicky ukrajovat díly Labské cyklostezky. Jezdíme na etapy, po víkendech, když je hezké počasí. Máme odjetý už skoro celý úsek v Česku, konkrétně z Kuksu až do Děčína, a taky spoustu etap v Německu. Vždycky musíme vyřešit, jak se na místo startu anebo z cíle dopravit – jestli autem, pěšky, kombinací obojího, anebo to celé odšlapat. Auto je omezující v tom, že se k němu člověk musí nějak vrátit, vlak zase nemá zastávky všude, kde bychom potřebovali. Ale vždycky to nějak vyřešíme. Na letní dovolenou pojedeme znovu na sever Itálie. Skvěle už se tu osvědčil Terst jako výchozí bod pro cyklostezku vedoucí po bývalé trati do chorvatské Poreče, italsky Parenza; odtud jméno trati Parenzana. Cyklostezka vede skrz tunely a přes viadukty, kulisy bývalé železnice spoluvytvářejí unikátní zážitek, stejně jako trasa těsně na pobřeží Jadranu. Letos bychom si rádi odjeli podobný úsek pod Alpami – stezku Alpen Adria –, ne úplně ze Salcburku, ale určitě až na italské Grado.“

  S dalším výborným čajem následuje série doporučení na další a další trasy po Evropě, pak se dozvídám o tom, jak Michal i svému dospělému synovi jako zázrakem sehnal levně skvělé kolo, nákaza se možná rozšíří dál do rodiny. Nikdy jsem nejezdila na kole, jsem reálně i mentalitou spíš běžec, ale tohle vyprávění mě nutí přemýšlet, jestli by se nevyplatilo do dvou kol přeci jen investovat. Na konec návštěvy mě můj hostitel vezme na prohlídku svých bicyklů, tedy jedno s námi absolvovalo rozhovor v jídelně, zbytek smečky spočívá v úhledné řadě v pracovně. Na první pohled jsou to vymydlené a esteticky dokonalé stroje. Každý má svůj příběh – a i ty se hezky poslouchají... 

  Loučíme se. A Michal si ještě vzpomene na kamaráda, co mu kdysi básnil o cyklistice. „A já se slyším jako dnes, jak mu na to pohrdavě říkám, a slyšel’s někdy, ty vole, o autoturistice?! Přitom to byl prorok.“ m

  Foto: redakce

  MichalovY 3 tipy

  Kadaň–Cheb, Cyklostezka kolem Ohře – asi 100 km

  Velice romantická řeka, která by neměla odradit kopci Krušných hor, které ji obklopují, protože výškový profil je velice přátelský. Start v Kadani vede kousek po unikátní zavěšené lávce Víta Brandy. V regionu velmi dobře fungují vlaková spojení, kdyby bylo na trase přes Klášterec nad Ohří,  Perštejn (s výbornou kuchyní u tamního penzionu hned u nádraží), Kyselku, Karlovy Vary, Svatošské skály, Loket a Kynšperk potřeba si trochu ulevit, po kolejích to jde. A určitě stojí za to dát výletu třeba víkend.

  
  

  
  

  Děčín–Torgau, cca 170 km, součást Labské vodní cesty (Elberadweg)

  Labská cyklostezka je jednou z bicyklových páteřních tras v Evropě. Je skvěle udržovaná a jde o náhrdelník, na který jsou navlečené skutečné perly: Děčínský zámek a Sněžník (tam vás odveze cyklobus), monumentální pevnost Königstein na stejnojmenné stolové hoře, Drážďany alias Florencie na Labi, viniční Radebeul, historická Míšeň se svou porcelánkou a Torgau s úchvatným zámkem. Platí tu totéž, co u Ohře – části cesty lze absolvovat bez problému po kolejích, pokud není čas. Je to mimochodem skvělá trasa i pro milovníky větrných mlýnů, kterých se v Německu zachovalo nepoměrně víc než u nás.

  
  

  
  

  Z Terstu po Parenzaně, asi 120 km

  Na chorvatskou část cyklotrasy, která vede po bývalé železniční trati do Poreče (Parenzo), se Michal chystá až letos, zatím absolvoval úsek mezi Terstem a slovinskou Sečovljí. Terst sice určitě stojí za opakovanou návštěvu, protože rakousko-uherský duch, který v něm vládne, je nám velmi blízý, ale pro tranzit na kole se nehodí. Lepší je ulevit si plavbou do sousední Muggie, odkud se dá do Slovinska pokračovat příjemnou pobřežní cestou podél Terstského zálivu až do pohraničního Lazaretta, pak přejet vinice v Bartolomějském údolí a znovu sestoupit a dát se podél moře přes Koper, Izolu a Piran. Všechny přístavy stojí za zastávku, obzvlášť Piran se svým benátským rázem. Na něj namáčknuté letovisko Portorož najednou zmizí a člověk míjí prazvláštní krajinu Sečovejlských solisek. Cyklostezky ve Slovinsku jsou dokonalé, ale pozor – mohou po nich jezdit i skútry, což našince občas překvapí.

  
  

  
  

• Fenistil

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Jakub Kohák: Peter

  povídka

  p o v í d k a

  Jakub Kohák

  Peter 

  J

  ohan Koubek byl mladý, začínající režisér. Třebaže reklamy natáčel asi tři roky, stále se dalo mluvit o filmaři, který stojí na začátku. První roky jsou těžké a dostat se k opravdu velké zakázce může trvat velmi, velmi dlouho a také se může stát, že se to nepodaří nikdy. Koubkova dosavadní práce byla brána s respektem, vydobyla si i několik cen na prestižních festivalech, ovšem na skutečnou dardu petardu kampaň zatím čekal… Když tu náhle…?!
  

  Johanova domovská produkce Willprinc dokázala nemožné a přesvědčila významnou agenturu i klienta, aby jejich příští olbřímí kampaň, která si vyžadovala pětidenní natáčení, natočil právě on. To bylo pozdvižení, to bylo  radosti!

  Vše bylo ujednáno – jen jednu podmínku si zadavatelé dali, a to, že Johanův kameraman musí být cizinec, který dodá spotům potřebný look a lesk. Totiž dát tak velký projekt do rukou poměrně nezkušenému režisérovi by byl až velký risk. Tak důležité natáčení takového rozsahu se vždy  zadávalo zahraničním režisérům, velkým jménům, někomu, kdo alespoň papírově zaručil zdar díla. Když už se tedy tvůrci vydali na tenký led, podmínili to alespoň cizím kameramanem, který by – v případě Johanova kolapsu – celou záležitost umělecky podržel.

  Johan všechny své projekty doposud natočil výhradně s jedním kameramanem, nyní si však poprvé v životě vybíral jiného, navíc cizince. Dostal pět jmen, z nichž neznal ani jedno. Nakonec po dlouhém bádání, konzultacích a nakoukávání spotů obou finalistů rozhodl, že jeho kameraman bude Peter. Zvítězil proto, že měl ve svém portfoliu akčnější záběry, zajímavější barevnost a jeho spoty byly dynamičtější.

  Cizí kameramani bývají drazí a mají velmi málo času, a tak v naprosté většině případů přilétávají na místo den před natáčením. V tomto případě to nebylo jinak. Peter přiletěl odpoledne před natáčením letem z Londýna. Johan na něj spolu se svými spolupracovníky čekal v produkci. Jaké to bylo pro všechny překvapení, když se otevřely dveře a dovnitř vešel starší muž v beranici. Všichni v místnosti se k němu otočili a zůstali nehybně stát. Bylo ticho. Totiž, problém nebyla beranice – vždyť byl únor. Všechny zarazil Peterův věk. Kampaň si vyžadovala akční vedení kamery, natáčení z ruky, pobíhání sem a tam... Johan si představoval, že přijede mladý, svižný, silný bejček, který popadne kameru a běží s ní poli a stráněmi do dalekých dálek, dokud mu nedojde film, přičemž natáčí nádherné záběry, ze kterých bude celý svět paf! Zkrátka kameramana na tomto projektu čekala těžká práce, která by byla náročná i pro filmaře o mnoho mladšího. Překvapení však trvalo jen okamžik, muselo se hned začít pracovat, seznámit Petera s projektem, se záběry, s představami...

  Když se všichni zúčastnění kolem osmé večer rozcházeli domů, bylo vše připraveno. Na Petera čekal venku v autě řidič, který ho měl odvézt na hotel. Peter se se všemi rozloučil a vyšel ven. Johan s produkcí ještě něco dodělávali, kontrolovali poslední záležitosti spojené se zítřejším natáčením a malinko odpočívali. Trvalo to asi deset minut, když tu do místnosti vletěl Peterův řidič s tím, že když se pasažér dlouho neobjevoval, vydal se ho hledat a našel ho, jak leží v bezvědomí před produkcí. Stalo se to, že Peter vyšel ven, uklouzl na ledu, padl na záda, praštil se do hlavy a omdlel. V místnosti se znovu rozhostilo ticho, trvalo ale jen mikrosekundu. Všichni vyběhli ven a nebohého Petera, který už komunikoval, přivedli zpátky dovnitř. Co teď? Zkušený britský producent ihned radil zarezervovat náhradníka. Byl to logický krok, ale vzhledem ke všem průtahům a času strávenému výběrem hvězdného kameramana bylo rychlé angažování „skoro kohokoliv“ z řad místních borců neuvěřitelným krokem. Peter se zdál být v pohodě, vyprávěl, jak vyšel ven a na zledovatělé cestě podklouzl a padl na záda, respektive na hlavu. Po dvaceti minutách se zdálo, že je vše v pořádku, a tak spolu s řidičem odjeli do hotelu President, kde měl připravený apartmán. Všichni si oddechli. Vrátili se do místnosti a začali vstřebávat, co že se to vlastně stalo! Hlavní kameraman večer před pětidenním natáčením upadl do bezvědomí. No co, život je plný překvapení, jde se dál.

  Po půl hodině už se celá ekipa sbírala k odchodu, když zazvonil telefon. Asistent produkce ho zvedl a tiše poslouchal. Po skončení hovoru všichni vycítili, že se něco děje. „Volala paní z recepce hotelu President, že u ní stojí nějaký starší pán a ptá se jí, kde je a co tam dělá, že prý všechno zapomněl. Jediné, čeho se spolu dobrali, je booklet, který našla v jeho tašce, a tak zavolala na číslo, které v něm bylo napsáno jako kontakt.“ V produkci se opět rozhostilo sakrální ticho, ten večer již potřetí. Po krátké domluvě za Peterem vyrazil Johan, hlavní producent a produkční. Našel ho v hotelovém lobby, seděl u kávy a vypadal spokojeně. „Už jsem v pořádku!“ vítal příchozí noblesní angličtinou. Následně vykládal, kterak přijel do hotelu, řidič mu pomohl se ubytovat a nechal ho v recepci s kartičkou od pokoje v ruce. Peter najednou vůbec nic nevěděl. Sebral se tedy, vyšel před hotel, došel na most přes řeku a díval se kolem, zda něco nepozná. Povědomý mu byl pohled proti proudu a vtom si vzpomněl, že tady točil nějaký film. Vrátil se tedy do hotelu... A dál už to známe.

  Johan začínal k Peterovi získávat jistý druh sympatie. Tolik příhod za jeden večer, to bylo až vzrušující. Seděli spolu ještě asi půl hodiny, Peter mu vykládal, že už ví, že je v Praze a že tady natočil několik snímků, například film Beethoven... Johan zbystřil. To je poměrně známý film. Koho si to vlastně vybral pro natočení své kampaně?! Oba muži se rozloučili, brzy ráno nastupovali na plac.

  Samotné natáčení probíhalo velmi dobře, Johan a Peter se vždy bleskově domluvili na postavení kamery, na úhlu, kterým se budou na scénu dívat, i na velikosti záběru. Peter pak scénu nasvítil, připravil, následně se na to spolu podívali a šlo se točit. Občas Johan Petera požádal, zda by záběr neupravil, což Peter úplně v klidu udělal. Vždy režisérovi naprosto vyhověl, nikdy ani slovem neoponoval. Bylo to vzhledem k jejich věkovému rozdílu zvláštní, ale zřejmě to byl Peterův nekonfliktní pracovní styl.

  Během pauz si spolu povídali o všem možném, jak dlouho oba natáčejí, co mají nejraději za filmy atp. Až čtvrtý den se to stalo. Peter zmínil, že po natáčení spolu ještě udělají grading, ale pak že hned musí odletět do Los Angeles. Johan se nad tím podivoval, a tak mu Peter vysvětlil: „Musím na předávání Oscarů!“

  Takže, abych to zkrátil. Peter byl světový kameraman, který měl již v té době za sebou takové filmy jako Mars útočí, The Rocky Horror Picture Show, Muž se železnou maskou, všechny filmy Davida Cronenberga včetně Crash a později Východní přísliby a Dějiny násilí… A již v roce 1980 natočil jeden z dílů Star Wars – Impérium vrací úder.

  Johanovi spadla čelist. Vybavil si všechny situace, kdy se mu nelíbilo, jak Peter „postavil záběr“, jak o něm pochyboval, jak zůstal opařený, když ho poprvé spatřil, jak přemýšleli, zda ho po pádu na ledu nevymění…

  Někdy věci nejsou takové, jak se zdají. Někdy jste překvapeni na místě, kde byste to nikdy nečekali. Je dobré mít oči otevřené, nic a nikoho nepodceňovat a přistupovat k okolí s úctou a respektem. Vyplatí se to vždy.

  Johan Petera už nikdy neviděl. Ale vzpomíná na něj často. m

  Ilustrace: Dan Kurz

• Juliette Binoche: pozorování nebe

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Juliette Binoche

  pozorování nebe * 

  Prosadila se na obou stranách oceánu, posbírala snad všechny možné ceny, ale přesto zůstává oběma nohama na zemi a zachovává si až podmanivou skromnost. Původně to měl být rozhovor o herectví, ale nakonec jsme si povídali o světě špatně placených dělníků, o vyčerpání, snech a o tom, s kým si vždycky přála hrát. 
  

  L

  etos má premiéru film Paradise Highway, kde hrajete po boku především neherců. Jaké to bylo? Nebáli se s vámi hrát?

  To spíš já jsem se bála hrát s nimi. Protože oni byli před kamerou nesmírně přirození a já si nebyla jistá, jestli vedle nich moje herectví nebude působit nepřirozeně, moc… hraně. Takže jsem byla trochu nejistá, navíc jsem se tou dobou necítila dobře, byla jsem vyčerpaná, protože mi zemřel otec, připadala jsem si tehdy jako v tunelu. A s něčím takovým je těžké se vypořádat. Točíte od rána do noci, nemáte čas na své myšlenky, na to nějak se probrat svými pocity, odsunete to a ono to ve výsledku psychice nedělá moc dobře. Ale i díky všem těm lidem kolem mě, kteří byli nesmírně laskaví, vstřícní, ohleduplní a zábavní, jsem to nějak přečkala a překonala.

  Co vás zaujalo na tomhle filmu, že jste se rozhodla v něm hrát? Ve filmu o špatně placených dělnících… 

  Zasáhl mě fakt, jaký tihle lidé mají sociální status. Skutečnost, že lidé, kteří dnes manuálně pracují, jsou pro společnost snad až neviditelní. Všude se adorují úspěšní lidé, píše se o těch, kteří něco dokázali, posunuli hranice, ale o těch docela obyčejných lidech se nepíše. Přitom co by všichni ti úspěšní bez nich byli? Dnes a denně využíváme to, co dělají ti obyčejní, a pak kolem nich chodíme, nevšímáme si jich, neoceníme jejich práci! Jen si to vemte… třeba když jdete hotelovou chodbou a míjíte pokojskou, pozdravíte ji? Poděkujete jí za to, že uklidila? Necháte poděkovat kuchaři, že dobře uvařil? Usmějete se na silničáře? Většina ne! Tak proto jsem roli v tom filmu vzala. Protože mi přijde, že jakkoliv se může zdát, že naše společnost je spravedlivá, tak vůči těm sociálně níž je velmi nespravedlivá! Nezáleží přece na tom, kolik vyděláváte! Lidský přístup si zaslouží každý.

  Je to snad poprvé, co ve filmu neprožíváte nějaký milostný vztah…

  Máte pravdu. Snad ve všech filmech moje postava řešila lásku, a tady ne… I když mezi mnou a postavou Cedrica je určitá přitažlivost. A jak ho hrál neherec, tak se mi svěřil, že byl přesvědčený, že mezi námi něco je. Když skončilo natáčení, přišel za mnou a povídá: „Zdá se mi to, nebo ke mně skutečně něco cítíš?“ Bylo to tím, jak ty role byly napsané, jak spolu mluvily, jak vůči sobě byly otevřené, a když se člověk do hraní ponoří, když se položí do své postavy, tak najednou můžete mít pocit, že to, co prožívají postavy, se týká i vás. Ona ta hranice mezi fikcí a realitou je velmi tenká a my herci, jakkoliv ji překračujeme dnes a denně, s tím taky často bojujeme. Taháme si pracovní pocity do soukromí a někdy je těžké se v tom vyznat… Takže jsem ráda, že jak stárnu, tak už nedostávám role, ve kterých se do někoho zamilovávám, protože ono je to hrozně náročné (smích).

  Když mluvíte o práci s emocemi… jak je pro vás obtížné dívat se na filmy, které jste natočila třeba před dvaceti lety? 

  Vlastně docela těžké, protože na mě padá nostalgie. Vybaví se mi počasí, jaké při natáčení té které scény panovalo, a taky to, co jsem prožívala, protože jsem občas měla s některými herci nebo režiséry milostné románky (smích). Nepamatuju si repliky, nepamatuju si, jak ten film byl přijatý, ale vlastně se mi vybaví především lidi. A smutné právě je, že řada z nich už nežije. Což mi vlastně na stárnutí přijde nejhorší. Že lidé, kteří vás obklopují, odchází a vy tu zůstáváte stále víc a víc sami.

  Takže filmy ve vás otevírají taková zasutá alba vzpomínek?

  Vlastně ano. Jsou takovým mým osobním trezorem toho, co bylo. Ale nechodím do něj příliš často.

  Proč se vlastně herci tak neradi dívají na své filmy?

  Částečně je to myslím proto, že si zoufají, že dnes by tu roli zahráli úplně jinak. Pak možná proto, že nechtějí vidět, jak byli kdysi mladí a krásní, protože mají deprese z toho, že dnes jsou sice možná krásní, ale staří (smích). Ale vyvedu vás z omylu, protože znám spoustu kolegů, kteří se naopak na své filmy dívají velmi rádi a s potěšením sledují, jak jim to tam sluší a jak dokonale to zahráli (smích).

  Pamatujete si všechny filmy, které jste natočila?

  Pamatuji si na to, jak Sean Penn přebíral nějakou cenu za celoživotní tvorbu a při té příležitosti pustili sestřih filmů, ve kterých hrál. A on se na to díval, naklonil se ke mně a povídá: „Já si na dobrou půlku věcí vůbec nepamatuju!“ S herectvím je to ale stejné jako s čímkoliv v životě. Některé momenty ve vás zůstanou a některé vypustíte. Ne proto, že by ve vás zanechaly nějakou pachuť, že by byly špatné, ale prostě zmizí, dokud vám je někdo nepřipomene. Většinou ve vás zůstanou role, kterým jste musela něco obětovat. Které vás stály nějakou psychickou přípravu. Nebo jste kvůli nim musela trávit hodiny v maskérně.

  To jste asi při natáčení Paradise Highway nemusela…

  To ne, tam se po mně chtělo, abych byla nenalíčená, prostě taková, jaká jsem, když se ráno probudím. A bylo to nesmírně osvobozující, vám řeknu. Pravda, v mém věku už je s ohledem na okolí dobré nějaký ten make-up použít, abych neděsila lidi, ale…

  Ale vy i nenalíčená působíte… krásně.

  Děkuji.

  Jednou jste řekla, že si svou prací plníte sny. Natočila jste tolik filmů a získala za ně tolik cen a slávy, že člověka napadá, jestli ještě nějaké sny zbyly…

  Mým snem je milovat práci, kterou dělám, hrát ve filmech, které otevírají nějaká zajímavá témata, dotýkají se problémů, které zažívá každý z nás, a třeba na ně dokáže dát nějakou odpověď, a mám to štěstí, že mi režiséři role v takových filmech nabízejí, takže si vlastně stále ten svůj sen plním. A stejně tak je snem pracovat s lidmi, jako je třeba Morgan Freeman, se kterým jsem teď hrála, a to je prostě radost. Přála jsem si třeba pracovat s Philipem Seymourem Hoffmanem, což byl úžasný herec, ale to se mi bohužel nepovedlo, umřel moc mladý.

  Jak jste strávila poslední dva roky?

  No, první rok pandemie jsem se vrátila zpátky k plotně (smích). Měla jsem děti doma, takže jsem se snažila být hlavně co nejlepší matkou. A pak jsem taky s kamarádem překládala z maďarštiny do francouzštiny, kvůli čemuž jsem neměla moc času na malování, které mě hodně baví. A ten druhý rok jsem točila dva filmy a seriál. 

  Takže nuda nehrozila…

  Nuda hrozí vždycky, ale já se jí snažím účinně bránit, protože si myslím, že na světě nejsme proto, abychom lelkovali, ale abychom ho naplnili. Ale třeba je to mylný názor, nevím. Znám lidi, co by se mnou nesouhlasili a na důkaz toho by šli na celé odpoledne koukat z lehátka na nebe. Což je vlastně docela hezký způsob, jak trávit čas, a já to asi půjdu teď hned zkusit. m

  Ve filmu Čokoláda si zahrála ženu, která do malé vesnice vnesla vášeň

  Film Nesnesitelná lehkost bytí vznikl podle knihy Milana Kundery

  Jedním z jejích prvních filmů bylo drama Milenci z Pont-Neuf

  Juliette Binoche

  • Narodila se do rodiny herečky a sochaře. 

  • Po rozvodu ji rodiče umístili do katolické školy, kde podle svých slov „trpěla, protože řád, to nikdy nebylo nic pro mě“.

  • Poprvé se ve filmu objevila v roce 1983 a záhy poté si ji oblíbili režiséři i diváci.

  • Hraje jak v evropských, tak amerických filmech, mezi nejznámější patří Nesnesitelná lehkost bytí, Čokoláda, Anglický pacient.

  • Dostala čtyři žádosti o ruku, ale ani jednu nevyslyšela.

  • Své partnery vždy našla mezi kolegy, jak ostatně říká i v tomto rozhovoru.

  
  

  
  

  
  

  Foto: Profimedia a archiv redakce

  Chocolat | Official Trailer (HD) - Johnny Depp, Judi Dench | MIRAMAX

  

  The Graham Norton Show | Juliette Binoche, Gordon Ramsay, Scouting for Girls

  

• Prostamol uno

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Pane, pojďte si hrát

  psychologie

  p s y c h o l o g i e

  pane, pojďte si hrát

  Dalo by se říct, že jen co ráno otevřeme oči, hrajeme nějakou hru. Máme různé role. Jsme tátové a mámy, jsme ředitelé a jednatelé, jsme děti svých rodičů, jsme přátelé našich přátel. V těchto rolích se chováme vždycky trochu jinak a je to přirozené. Naše dospělé hry jsou předmětem zkoumání psychologie, sociologie a dalších oborů už dekády. 

  Text: olga procházková

  V

  ýjimečné postavení mezi lidmi věnujícími se hrám a hraní má americký lékař a psychiatr Eric Berne. Zemřel sice už v roce 1970, ale jeho kniha Jak si lidé hrají vzbudila mimořádnou pozornost u odborné veřejnosti a doma ji mají miliony obyčejných smrtelníků. Prostě byla přelomová. Eric Berne nezkoumal hru, jak si ji většina lidí představuje, třeba fotbal nebo Člověče nezlob se. Věnoval se komunikačním hrám, které hrají dospělí mezi sebou, většinou úplně nevědomě. Jejich cílem je i v tomto případě nějaký (podvědomý) zisk. Někdy evidentní, jindy až kontraproduktivní. Do „hry“ totiž můžeme zařadit i lehkovážný přístup k vážné nemoci nebo sebevraždu. Naštěstí většinou využíváme bezpečnější strategie, které nás dovedou k vytouženému cíli. Tím je například získání pozornosti, pocit uznání, odpuštění, pocit nadřazenosti, zadostiučinění, symbolické pohlazení a podobně. 
  

  Eric Berne je zakladatelem takzvané transakční analýzy – transakce je v jeho knize popsána jako „jednotka společenského styku“. Hra je tedy to, co probíhá při trans-akci mezi námi ostatními lidmi. Berne popsal desítky různých her, které hrajeme ve dvojicích, v manželství či skupinách, a podrobně je analyzoval. Podle něj hry přecházejí z rodičů na děti a jejich historie se může být v jedné rodině dědit až dvě staletí. V životě si pak za své partnery a přátele často vybíráme ty lidi, kteří hrají stejné hry jako my. 

  Která vaše část hraje?

  Pojďme ještě na trochu teorie, protože je to zajímavé! Podle Berneho má naše ego tři stavy, mezi nimiž běžně přepínáme – a to je pro hraní her hrozně důležité. Hrajeme totiž podle „stavu ega“; buď jako Dospělý, Rodič, nebo Dítě. 

  • Naše dospělé já, náš Dospělý je racionální, objektivní, věcný, má nadhled, pracuje s fakty a pomáhá nám řešit běžné životní situace. Jeho projev je nejrozumnější a nejobjektivnější a nejméně emotivní ze všech tří stavů ega. Je prostředníkem mezi Rodičem a Dítětem.

  • Stav Rodič nám především umožňuje vychovat vlastní děti. Rodič ví, co se má dělat, jak se co dělá, co se sluší a podobně. V mnoha situacích je Rodič zásobárnou automatismů, které jsme si ze své první rodiny přinesli: víme, že tak se to či ono dělá, a nemusíme to řešit. Našemu Dospělému Rodič umožňuje zabývat se důležitějšími věcmi. Rodič je vždycky ten „chytřejší“, ten, který „to ví líp“, je „zkušenější“, Rodič přikazuje, rozhoduje, mentoruje, prudí. Když hrajete hru na úrovni Rodič–Rodič, jejich názvy zní zhruba takto: „Kam ten svět spěje“, „Všichni muži jsou stejní“, „My bychom to dělali určitě lépe“.

  • Stav Dítě vnáší do našeho života hravost, barevnost, nadšení, spontaneitu, kreativitu a radost. Dítě je naší nejvzácnější složkou. Když se ale do Dítěte projektujeme v nevhodných momentech, vypadá to, že čekáme na příkazy, na rady, dopředu se podřizujeme nebo naopak rebelujeme, vzpouzíme se, trucujeme, jsme iracionální.  

  Všechny tři stavy ega jsou pro náš život důležité a potřebné. Musejí se ale projevovat v tu pravou chvíli. Jejich projev v nesprávný okamžik je základem spousty her. Zde příklad z knihy pro představu, jak se projevuje Dítě, Rodič a Dospělý.

  Akce: „Měli bychom si, myslím, promluvit o tom, proč poslední dobrou tolik piješ.“ Nebo: „Nevidělas někde moje manžetové knoflíčky?“ 

  Reakce-odpověď na úrovni Dospělý–Dospělý: „Neško-dilo by. Sám bych to rád věděl!“ Nebo: „Na stole.“

  Reakce-odpověď na úrovni Dítě nebo Rodič: „Pořád ti něco na mně není recht, jsi zrovna jako můj táta.“ Nebo: „Já? Copak ti je nosím?“ To by v tom byl čert, aby taková odpověď nevyvolala nějakou emocionálně laděnou reakci. A v tu chvíli je tu hra jako vyšitá.

  Jaké hry také hrajeme 

  Názvy her Erika Berneho jsou docela zábavné. První hra, která amerického psychiatra vedla k teorii her, se jmenuje „Ano, ale...“. Občas ji hrajeme všichni. Příklad: Paní A má problém: její manžel chce všechno doma opravit sám, ale vždycky to zvrtá. Stěžuje si paní B. Paní B navrhuje: aby manžela poslala do kurzu pro kutily. To by šlo, míní paní A, ale on nemá čas. – A koupit mu pořádné nářadí? Ano, ale on to ani s dobrým nářadím neumí. – Zavolat opraváře? Ano, ale to by stálo moc peněz. A tak dále. Analýza této hry je hodně složitá, ostatně jako celá problematika, ovšem zmínit tezi můžeme a ta zní: Zkus, jestli se ti podaří navrhnout takové řešení, na kterém bych nenašel chybu. Cíl: Získání sebejistoty. Role: Bezmocný tvor vs. Poradci. Osciluje se tu hlavně mezi Rodičem a Dítětem.

  Pro nás z toho nejspíš plyne, že až se uslyšíme říkat potřetí v rozhovoru s člověkem, který nám chce pomoci, „ano, ale“, měli bychom vystoupit z role Dítěte a začít uvažovat dospěle. 

  Další hry pojmenované Erikem Bernem se jmenují například „Vidíš, jak se obětuju“, „Kdyby nebylo tebe“ nebo „Alkoholik“. Nacházíte se v nich už podle názvů? Zajímavá a velmi současná je hra „Dlužník“, jejímž hrdinou je obvykle muž, který si na mnoho let uváže na krk hypotéku a v okamžiku, kdy se k tomu rozhodne a podepíše smlouvy, stává se hrdinou. Erik Berne popisoval hry, které generovala jeho psychiatrická praxe, čili vlastně patologicky vedené hry. My se můžeme bavit tím, že se v některých momentech najdeme, a můžeme si definovat svoje hry, které hrajeme.  

  A jaké scénáře hrajeme?

  Podle Berneho existují i úplně neškodné hry, z nichž zisk mají všichni zúčastnění, a někdy dokonce vedou k osobnostnímu růstu. Ovšem hry nejsou to, co vede k uspokojivému životu, jsou spíše jakousi předsíní k něčemu důležitějšímu. To důležité definuje Berne jako důvěrné vztahy. Intimita v důvěrném vztahu se projevuje absencí her, autentičností, projevem vlastní individuality, pravdivosti a opravdovým prožíváním. Důvěrné vztahy sytí náš hlad po podnětech i uznání a dělají nás šťastnými.  

  Následovníci navázali v transakční analýze na Erica Berneho trochu hlubšími hrami a nazvali je životní scénáře. Životní scénář je hra, kterou hrajeme neustále se všemi a celý život. Náš životní scénář nám může pěkně zavařit. Mezi nejčastěji zmiňované scénáře patří tyto: 

  • Buď silný! Jak se projevuje: Nežádám o pomoc. Nikdo nesmí vidět moje slabiny. Všechno zvládám sám. Nedávám najevo svoje pocity. 

  • Buď perfektní! Jak se projevuje: Nejsem dost dobrý. Ani moje úspěchy nestojí za nic moc. Skoro nikdy přitom nedělám chyby. Necítím v životě radost. 

  • Potěš mě! Beru na sebe zodpovědnost za druhé a jejich pocity. Vždy pomáhám druhým a vždy je chápu. Neumím říkat ne. Mám pocit, že se obětuji a všichni na mě kašlou.

  • Hodně se snaž! Jak se projevuje: Hrozně se snažím, ale nakonec to nikdy nedopadne. Jiným to jde tak snadno a já za tu dřinu nemám skoro nic.

  • Pospěš si! Jak se projevuje: Nestíhám, mám plný diář. Jsem stále v jednom kole. Utíkám k aktivitám. Neustále mě lákají noví lidé a nové vztahy. Zastavit se rovná se smrt. 

  A co s tím vším? Kromě toho, že je to všechno ohromně zajímavé, můžeme díky odhalení her a scénářů, jimž podléháme, změnit svůj život a svoje scénáře i hry přepsat. m

  Zdroj: Jak si lidé hrají, Erik Berne, Portál, 2011, foto: Adobe Stock

• Hudební divadlo Karlín

  I n z e r c e

• Mírumilovný válečník

  zvíře

  z v í ř e

  Mírumilovný

  válečník

  Je to masožravec a moc si nevybírá. Jeho tvář připomíná válečné barvení indiánských bojovníků. A když vycení své ostré zuby, kterými dokáže trhat obrovské kusy masa, člověka jímá hrůza. Přesto to poslední, co makaka medvědího baví, jsou fyzické střety.
  

  M

  akakové žijí obvykle ve velkých tlupách o počtu šedesáti až stovky členů. Není tedy divu, že v takhle početném uskupení občas někdo někoho naštve, ale hned jak k tomu dojde a jeden makak na druhého vycení zuby, aby mu dal najevo svůj postoj, ostatní ho okamžitě „usměrní“. To má v každé tlupě na starost hned několik jedinců. Mezi makaky má totiž každý svou pozici. A tak ve chvíli hrozícího střetu dvou opích eg mezi ně vstoupí ti, kteří jim v konfliktu zabrání, pak nastoupí ti, kteří je od sebe odvedou, po těch následují ti, kteří je hlazením, masírováním nebo probíráním srsti uklidní, a pak nastoupí to nejzásadnější – usmíření. Aby byl spor zažehnán.

  Na rozdíl od jiných opů u makaků nedochází ke střetům ani v době páření a případných bojů o samičky. Makakové totiž nemají tzv. pevné párové vazby, ale jsou to tak trochu opičí „hippies“. Vyznávají totiž bigamii, a tak jedna samička může mít vztah hned s několika samci, aniž ti by si na ni dělali nějaké nároky. A když se pak samicím narodí potomci, tak se jí o ně pomáhá starat celá tlupa.

  A co ten medvěd v názvu?

  Pokud se ptáte, proč má zmiňovaný druh makaka v názvu přídomek „medvědí“, tak je to pro jeho rozvážnou a houpavou chůzi, kterou skutečně vzdáleně medvěda připomíná. Díky stavbě těla a svalnatým končetinám dokáže makak vyvinout velikou rychlost. To, co ho pak ještě medvědovi připodobňuje, je absence ocasu. To ho poněkud omezuje při šplhání po stromech, v jehož větvích působí, pravda, trochu nemotorně. 

  Zajímavé na makacích medvědích také je, že se rodí jako albíni, teprve až postupem věku jejich chlupy tmavnou. Stejně tak jejich obličej rudne teprve až s věkem, kdy s přibývajícími roky tmavne až do hnědé barvy. Jeho přirozeným prostředím jsou lesy jihovýchodní Asie, ale díky několika vědeckým pokusům, kdy ho biologové vypustili třeba v Mexiku, je schopný žít prakticky kdekoliv.

  To, co se o makacích medvědích s naprostou jistotou neví, je odhad jejich výskytu, protože je velmi snadno zaměnitelný například s makakem tibetským. Přesto se uvádí, že jeho populace klesla za poslední půlstoletí až o 40 procent, a tak je dnes makak medvědí zařazen na seznam obecně ohrožených druhů. . m
  

  Text: David Laňka, foto: Adobe Stock

  What In the World Is a Kinkajou? | National Geographic

  

• Sudocrem

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Talent pod maskou

  svět hvězd

  s v ě t   h v ě z d

  talent pod maskou *
  

  Ty tam jsou doby, kdy museli herci držet drastické diety nebo naopak nezdravě přibrat, když měli pro některou roli změnit vzhled. To, co dnes dokážou maskéři, je neuvěřitelné. Vytvoří masku, která kopíruje hercovu tvář i jeho mimiku, a přitom byste ho pod ní ani nepoznali.
  

  Robin Williams

  Je to už neuvěřitelných třicet let, kdy komik Robin Williams natočil nestárnoucí klasiku Mrs. Doubtfire – Táta v sukni, o otci, který po rozvodu chce častěji vídat své děti, a tak si nechá vytvořit masku starší dámy, aby jim mohl dělat chůvu. Na svou dobu šlo o revoluční masku, která byla z prvních, jež dokázaly zachytit hercovu mimiku. Robin Williams v ní odehrál jeden ze svých nejzábavnějších výkonů, a dokonce v ní několikrát vyšel do ulic a bavil se tím, že ho nepoznali ani jeho přátelé.
  

  
  

  Mrs. Doubtfire (1993) Trailer #1 | Movieclips Classic Trailers

  

  Eddie Murphy

  Prostořeký komik v 90. letech proslul tím, že ve svých filmech chtěl hrát snad každou roli, která v nich byla. Na maximum to dotáhl ve dvou dílech komedie Zamilovaný profesor, kde si zahrál dokonce 9 členů rodiny. Pro každého z nich mu museli maskéři vytvořit masku, jejíž aplikace trvala nejméně tři hodiny, takže si umíte představit, jak třeba natáčení jedné scény, kdy se celá rodina sejde u stolu, muselo trvat. Ale Murphy byl v tu dobu velká hvězda, jeho filmy vynášely, a tak mu producenti tuhle obsesi rádi trpěli.

  
  

  
  

  The Nutty Professor Official Trailer #1 - Eddie Murphy Movie (1996) HD

  

  Colin Farrell

  Irský herec, který je považován za jednoho z  nejlepších herců své generace, ve své kariéře poctivě střídá vážné role a ty, o kterých říká, že v nich je inkognito, a ve kterých se může tzv. schovat. „Je nesmírně úlevné, když vás v té masce nikdo nepozná, protože se najednou nemusíte tak hlídat, jdete kolem fotografů, kteří na vás čekají, a oni si vás ani nevšimnou. Člověk sice stráví spoustu hodin v maskérně, ale pak… stane se jiným člověkem a to je zábava,“ říká Farrell, který se pro komedii Šéfové na zabití proměnil ve slizkého šéfa a v nedávné komiksovce The Batman si zahrál padoucha jménem Tučňák.

  
  

  
  

  The Batman - Colin Farrell Penguin Transformation | Behind The Scenes

  

  Jared Leto

  Už proměna tohoto herce a zpěváka ve filmu Sebevražedný oddíl v legendárního padoucha Jokera byla pozoruhodná, jakkoliv ji fanoušci odmítli, ale to, co se s ním podařilo udělat maskérům dramatu Klan Gucci, to bylo neuvěřitelné. Pod vším tím nánosem latexu a silikonu byste Leta vůbec nepoznali a s tím neuvěřitelně zábavným italským akcentem, který nasadil, se právě jeho role stala tím, co na filmu všichni bez rozdílu ocenili. Není divu, že právě za masky byl film nominován na Oscara.
  

  
  

  HOUSE OF GUCCI | “Paolo’s Own Line” Official Clip | MGM Studios

  

  Tilda Swinton

  Když v titulcích remaku italského hororu Suspiria čtete jméno herečky Tildy Swinton, nenapadlo by vás, že v něm hraje tři role. Při sledování ji pak poznáte v rolích žen, kdy jedna z nich je doslova za starou čarodějnici, ale asi byste si netipli, že uznávaná herečka se skrývá i pod maskou postavy Dr. Klemperera. Není divu, protože tvůrci v titulcích uvedli, že tohoto doktora s zženštilým hlasem hraje jakýsi Lutz Ebersdorf. Ale jak se později provalilo, žádný takový herec neexistuje a roli si zahrála právě Swinton. A možná, že třemi rolemi to nekončí, protože herečka nedávno prozradila, že jich v tomto filmu hraje ještě víc. Tak se můžete pustit do hledání.

  
  

  Tilda Swinton denies second role as "Suspiria" premieres in Venice

  

  Christian Bale

  Jediné, co tohoto herce pod maskou, kterou nosil v oceňovaném dramatu Vice, prozrazuje, jsou jeho živé oči. Jinak není nejslavnější představitel Batmana, který má na svém hereckém kontě jednoho Oscara a tři nominace na něj, v roli politika Dicka Cheneyho vůbec k poznání. „Dost jsem se bál, aby mi ta maska umožnila vůbec nějakou mimiku, abych v ní nebyl spíš karikatura nebo strnulý panák, ale když jsem se pak viděl v zrcadle, musel jsem na sebe asi půl hodiny zírat, protože to, co maskéři dokázali, bylo neuvěřitelné,“ ocenil herec práci maskérů.
  

  
  

  VICE | Official Trailer

  

  Gary Oldman

  Jakkoliv asi nikdo nepochybuje, že tento skvělý britský herec je skutečným mistrem svého oboru, tak se dosud jediného Oscara dočkal za roli v dramatu Nejtemnější hodina, ve kterém si zahrál britského politika Winstona Churchilla a kde 70 procent jeho tváře kryla maska. Její nanesení trvalo vždy kolem čtyř hodin a herec musel do maskérny chodit už po třetí ráno, aby se v osm mohlo začít natáčet. Když se ho ptali, jestli má radost z ocenění, řekl s humorem sobě vlastním: „Já si vlastně myslím, že ten Oscar patří spíš maskérům, ale když už jsem ho jednou dostal, tak už si ho nechám a maskéři občas můžou přijít na návštěvu, aby se na něj koukli.“

   
  

  Darkest Hour - Official International Trailer (Universal Pictures) HD

  

  Text: David Laňka, foto: archiv redakce

• Exoderil roztok

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Mladší než kleopatra

  Halinin fejeton

  H a l i n i n   f e j e t o n

  Mladší než

  kleopatra
  

  Text: halina pawlowská

  Z

  avolal mi spolužák z gymnázia Jenda. Ve třídě nás bylo dvacet osm holek a šest kluků. Jenda z nich byl největší, nejhezčí a nejchytřejší. Milovaly ho všechny holky. Já taky, i  když jsem si racionálně říkala, že nemám šanci. A najednou se mi po spoustě let Jenda ozval, že se dozvěděl, že žiju sama jen se svými dětmi, že žije také sám, a že ho napadlo, že  je to asi osud a my bychom se měli setkat. Naštěstí bylo po prázdninách a já se cítila docela dobře. Taky jsem si koupila nové šaty a semišové botičky. A protože jsem na chlapce, po kterém toužily všechny gymnazistky, chtěla opravdu zapůsobit, tak jsem šla  ještě na kosmetiku a tam jsem si nechala udělat masáž obličeje a  Kleopatřinu koupel. Ano! Trošku jako Kleopatra jsem si připadala, jenže jsem byla blond. Kleopatra lehce šmrncnutá Marilyn Monroe. 

  Rande jsme si stylově domluvili ve Slávii. 

  Z taxíka jsem vystoupila nonšalantně. Hned jsem nasadila omračující úsměv, kdyby mne Jenda nedočkavě vyhlížel.

  Mé podpatečky klapaly. Obratně jsem překročila tramvajovou kolej a... stalo se to! Zcela bez přípravy! Prostě  jednoduše a bylo to! Mé capri kalhoty prudce opustily můj pas a s rozhodností, kterou by od měkké látky nikdo nečekal, sjely na zem. Bylo to tak neuvěřitelné, že jsem pár sekund nedělala vůbec nic. Jen jsem stála uprostřed rušné křižovatky u Národního divadla a měla jsem  vlastními kalhotami pevně  spoutané kotníky. Můj mozek dokázal zpracovat tuto informaci až v momentě, kdy jsem v širokém okně kavárny zahlédla Jendův obličej. Ustrnul uprostřed pohybu, šálek s kávou nestačil donést ke rtům...

  I rušná křižovatka zadržela dech. 

  Kalhoty  ležely na dlažbě jak mrtvý pes. Nešlo z nich jen tak ležérně vystoupit a nevšímat si jich. Úplně jsem slyšela, jak na mě křičí  všímavá stařena: „Spadly vám kalhoty, ukliďte si laskavě po sobě!“ Bleskurychle  jsem  se sehnula v touze o nenápadnost. Z hlavy mi spadly sluneční brýle a z ramene mi sjela kabelka. 

  Od svých dvanácti let jsem na sobě neměla minisukni. Teď jsem měla tuniku stěží pod zadek. Už jsem nebyla ani Kleopatra, ani Marilyn. Byla jsem polonahá, veliká, a i když na kolejích, tak rozhodně ne dáma.

  Můj spolužák držel kávu pořád ve stejném úhlu jako před chvílí... A já v předklonu, pozadu,  jak gejša po splnění úkolu, couvala, dokud jsem se neskryla v průjezdu. 

  Nevolal mi, abych se vrátila. Ani já jsem mu nevolala. Došlo mi, že člověk věkem nemoudří, že v tom nejlepším případě zůstane stejně chytrý jako za mlada. Jako v době, kdy jsem racionálně  věděla, že milovat Jendu je blbost, protože nemám žádnou šanci! 

  A to je všechno, snad jen, že když jsem přišla domů, tak můj syn se na mě divně díval a já jsem bojovně řekla: „No co, byla jsem v kosmetickém salonu, nezdám se ti snad mladší?!“ A můj syn pravil: „Mladší než KDO?!“

  Vaše Halina  m
  

• Úvodník

  DIA svět

  Vstoupit do DIA klubu

  
  

  
  

  
  

  Úvodník

  Michal Petrov, šéfredaktor

  Milé čtenářky / Milí čtenáři, 

  minule jsem na tomto místě zmiňoval, jak je důležitá v lidském životě snídaně. Neboli jsem nadhodil téma jídla a v tomhle duchu bych si dovolil navázat na předchozí povídání.

  To, že jídlo rozjíždí v těle proces metabolismu, je banální fakt. Ovšem stejně banální jako důležitý. A je podstatné, aby tento proces probíhal správně. Protože když je metabolismus narušený, může to vést k přibývání na váze a diabetu. A to nejmenší, co můžeme pro fungování metabolismu ve svém těle udělat, je, že se začneme starat o své vnitřní hodiny. To je stroj, který s postupující civilizací dostává pěkně zabrat, někdy i na frak. Protože naše tělo dostalo základy ještě před vznikem žárovky (o mobilech nemluvě) – a v tom je ten kříž.

  Víte, co je noční nezřízená žravost? Pokud ne, upřímně vám závidím. Tahle nestvůra se ale nenoří po soumraku ze tmy za oknem, zatímco my spíme. Mnohem spíše ji totiž přitahuje (to umělé) světlo a naše otevřené oči. Kdybychom totiž my ostatní, co s tím běsem máme svou zkušenost, v souladu s tím, co nám radily naše babičky, dokázali hlad zaspat, udělali bychom líp. Jenže my jsme zůstali vzhůru a přetáhli své vnitřní hodiny. Vychýlili jsme své tělo z jeho rytmu a bylo zle. Mimochodem, tomu rytmu se říká cirkadiánní, což je z latiny a znamená to „přibližný denní“. Tento takt tvoří spolu se spánkem a metabolismem velkou trojku našeho zdraví a taky spojené nádoby. Narušíte jedno a otřese se všechno ostatní. Když málo spíte, tělo si s glukózou umí poradit hůř, a navíc má větší tendenci k váhovým přírůstkům.

  U diabetiků se tak může k jedné dietě přidat druhá. Ačkoliv – opravdu může? Tady stojí za zmínku, nakolik je pro tyto pacienty riskantní sahat po oblíbených dietních nápadech, jako je vynechávání snídaně, častější jídlo včetně druhé večeře v noci a podobně. Třemi slovy řečeno – je to riskantní. Ovšem není dieta jako „dieta“. Obecně jde o slovo, které u diabetiků nemůže mít špatný zvuk, protože je to faktor, který se dá upravovat, a díky tomu se dá nemoci buď předcházet, nebo ji léčit. Do života diabetika prostě dieta patří – ta pravá. 

  Jak jsme si řekli, doba požití a trávení ovlivňuje cirkadiánní rytmus a naopak. Jeho narušení je vyvoláno nejen nerovnováhou mezi spánkem a bděním, ale i půstem a jedením. Když jde o dlouhodobý jev, metabolismus glukózy a sekrece inzulinu a jeho působení nefungují, jak by měly. Umělé prodlužování dne, práce na rotační směny – obojí se mj. podepisuje na tom, že se z diabetu 2. typu stala globální epidemie.

  Vnitřní lidské hodiny, onen cikadiánní rytmus, jsou za přirozených okolností geniální systém s víceúrovňovou kontrolou. Jenže když se rozhodneme je znásilňovat, naopak to může znamenat frontální útok na mnoho prvků našeho organismu. Z výhody se stane supernevýhoda. Je dobré na to myslet při nočním koukání do mobilu nebo monitoru počítače přerušovaném občasným nájezdem na ledničku a doprovázeném máváním rukou nad zkracující se dobou spánku. Vést občanskou válku se svým vlastním tělem je nesmysl.

  Vydatný spánek bez plného břicha přeje

  Michal Petrov, šéfredaktor

• Pečujeme o zdraví + Rozhýbejte se

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Pečujeme

  o ZDRAVÍ 

  
  

  
  

  Pečujeme o zdraví 
  

  Mnoho českých diabetiků nemá ke své nemoci správný přístup. Prokázal to nedávný průzkum Asociace inovativního farmaceutického průmyslu. Ruku na srdce – nepatříte mezi ně také? 

  Největším problémem pacientů s cukrovkou totiž bývá falešná domněnka, že jsou „v podstatě zdraví“. Zatímco zlomená noha každého dožene k lékaři, vysoká hladina cukru nebolí a nechává nemocného v klidu, takže ani nedodržuje léčbu. 

  Mnoho pacientů také není dostatečně informovaných. O výsledcích léčby se cítí být dobře informována jedna třetina pacientů. Více než čtvrtina má jen rámcovou představu. Zbytek o průběhu svého onemocnění příliš velkou představu nemá.

  K dalším potížím českých diabetiků patří nedostatečná komunikace s jejich ošetřujícími lékaři. Pouze 38 % pacientů dle průzkumu lékaři přizná všechna pochybení, ke kterým v léčbě došlo.

  Průměrný pacient za měsíc přiznává osm pochybení v nastavené léčbě. Dietní chybu udělá 37 % pacientů a skoro třetina (29 %) z nich si zapomene vzít své léky. Přitom drobné nedodržení doporučené životosprávy nebo přesného časování léků ještě nemusí být problém. Pokud jsou však chyby zásadnější a časté, například vynechání léčby, hrubé nedodržování diety, pak mohou být následky v dlouhodobém horizontu závažné. Může například dojít k rozvoji diabetických komplikací.

  Každý desátý pacient také v uvedeném průzkumu zmínil, že je pro něj velký problém splnit všechny náležitosti nastavené léčby diabetu. Největší potíže mají diabetici s užíváním léčiv (21 %) a dodržováním diety (15 %). Polovina diabetiků a pacientů s vysokých cholesterolem nebo krevním tlakem přiznala, že nebere potřebné léky. Diabetici se také často vyhýbají pohybu a cvičení. 

  Odstranit tyto obtíže jistě stojí za možnost dožít se co nejvyššího věku, naplno si užívat život, aktivně se věnovat rodině a mít sílu i čas na volnočasové aktivity. S dosažením lepších léčebných výsledků se lépe daří předcházet nebezpečným komplikacím cukrovky.

  
  

  5 hlavních obtíží českých diabetiků

  • Falešný pocit zdraví

  • Nedostatečná informovanost

  • Tajení informací před lékaři

  • Chybování v léčbě

  • Obtíže s dodržováním léčebných opatření

  
  

  rozhýbejte se! 

  
  

  
  

  Cyklistika je český nejoblíbenější sport – je totiž nejkomplexnější a zřejmě nejméně škodlivá. V rekreační podobě je pro diabetiky přímo skvělá, protože působí jako prevence vzniku této nemoci, a těm, kteří už ji mají, výrazně pomáhá k lepší kondici. Snižuje glykemii a zlepšuje schopnost tkání zpracovat cukr. 

  Tomu, kdo aspoň třikrát týdně šlápne do pedálů, klesne o polovinu riziko vysokého krevního tlaku a jiných srdečních chorob. Podle jedné studie ujet na kole 32 kilometrů týdně znamená snížit riziko kardiovaskulárních onemocnění o 50 %. Ale neděste se dlouhých tras, počítá se jakákoliv ujetá vzdálenost a k celkovému zdraví přispívá každý kilometr. 

  Jízda na kole také diabetikům pomáhá s hlídáním váhy. Podporuje spalování tuků a celkově zlepšuje metabolismus. Přitom není tak náročná na klouby jako například běhání. Proto je daleko vhodnější pro lidi s nadváhou či s problémy kloubů, navíc také posiluje kosti a svaly. A co je ještě lepší – vědci zjistili, že stačí 30 minut jízdy a naše tělo pak pokračuje ve spalování tuků i v klidové formě. Pokud si chcete metabolismus pořádně nastartovat a spalovat tuky celý den, střídejte při jízdě v pravidelných intervalech rychlost.  

  V sedle bicyklu i při mírné rychlosti 20 km/h spálíme zhruba 563 kcal za hodinu. Za stejnou dobu bychom chůzí o průměrné rychlosti 5 km/h spotřebovali ani ne polovinu tohoto množství – jen přibližně 232 kcal za hodinu.

  Cyklistika pomáhá nejen shazovat kila, ale také tvarovat postavu. To se netýká jen lýtek, stehen a hýždí, ale i břišního a zádového svalstva. Chce to ale zvolit správný posez: sedlo vhodně umístit podle tělesné výšky, nepřetěžovat paže a záda držet mírně vzpřímená, aby se posílil svalový korzet. Nezapomeňte také na přilbu, reflexní prvky a dopravní předpisy.

  Na kole si vychutnáte přírodu, čerstvý vzduch i památky, a navíc si prodloužíte život. Dánská studie, která trvala 25 let, prokázala, že cyklistika pomáhá získat navíc 3,7 roku života. Působí totiž relaxačně a zmírňuje stres, depresi a pocity úzkosti. Tak tedy vzhůru do sedel!

• Essentiale

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Vaříme + Přírodní lékárna + Osmisměrka

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Vaříme

  
  

  
  

  Rybí maso je zdravé především proto, že dodává tělu mastné kyseliny, které si samo neumí vyrobit. Právě tyto tuky pomáhají snižovat hladinu cukru v krvi. A platí to nejen pro ryby mořské, ale i ty naše sladkovodní.

  Losos s hráškem
  

  INGREDIENCE:

  2 filety z lososa, 

  200 gramů hrášku, 

  šalotka, 

  zeleninový vývar, 

  citron (šťáva + 2 plátky na ozdobu), 

  bobkový list, 

  snítky kopru, 

  sůl, 

  olivový olej

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Lososa osolíme a pokapeme citronovou šťávou. Šalotku oloupeme, velmi jemně nasekáme, spaříme vroucí vodou, necháme okapat a nasucho krátce orestujeme, aby se nepřipálila. Vmícháme hrášek, podlijeme troškou vývaru, osolíme a krátce podusíme doměkka. Do napařovacího hrnce vložíme zeleninový vývar nebo osolenou vodu, přidáme bobkový list a kopr. Přivedeme k varu a po asi pěti minutách vložíme filety, které jsme nechali zprudka zatáhnout na pánvi a potřeli olejem. Lososa zvolna dusíme v páře cca 10 minut. Steaky na talíři ozdobíme plátkem citronu a snítkou kopru. Podáváme s hráškem. 

  
  

  Filé s protlakem
  

  INGREDIENCE:

  300 g filé z aljašské tresky, 

  30 g rajského protlaku, 

  20 g másla, 

  1 čajová lžička hladké mouky, 

  petržel, 

  sůl, pepř

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Tresku osolíme, opepříme a v protlaku mírně naředěném vodou dusíme asi 20 minut. Nakonec šťávu zahustíme nasucho opraženou moukou, zjemníme kouskem másla a přidáme nasekanou petrželku. Jako příloha se hodí vařené brambory nebo rýže. 

  
  

  Kapr po řecku
  

  INGREDIENCE:

  2 porce kapra (asi 300 g), 

  lžíce kečupu, 

  10 ks oliv, 

  sladidlo, 

  4 lžíce bílého vína, 

  šťáva z půlky citronu, 

  ½ hlávky salátu, 

  sůl

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Omyté kusy kapra osolíme a opečeme na pánvi na troše oleje. Do zbylého oleje přidáme kečup, víno, vývar a citronovou šťávu, vložíme do hrnce a necháme přejít varem, dosladíme stévií nebo umělým sladidlem podle chuti. Vzniklou omáčkou přelijeme porce ryby, na talíři posypeme nakrájenými olivami a ozdobíme listy salátu. 

  
  

  Treska na petrželi
  

  INGREDIENCE:

  300 g tresky, 

  3 žloutky, 

  2 lžíce citronové šťávy, 

  kořenová zelenina (celer, petržel, mrkev), 

  5 kuliček nového koření, 

  2 lžíce petrželky, 

  80 g rostlinného oleje, 

  sůl, pepř 

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Nakrájenou kořenovou zeleninu povaříme ve vodě s novým kořením. Do vývaru vložíme osolené a opepřené porce ryby a zvolna vaříme asi 20 minut. Uvařené žloutky rozetřeme a utřeme je s citronovou šťávou, solí, pepřem a nasekanou petrželkou. Po kapkách přidáváme olej a nakonec omáčku podle potřeby zředíme trochou vody. Uvařené porce tresky přendáme na talíře a přelijeme omáčkou. Podáváme s vařenými novými bramborami.

  
  

  Přírodní

  lékárna 

  
  

  
  

  Léto je dobou, kdy se přirozenou cestou nejlépe hubne. Přispívá k tomu odlehčený jídelníček s množstvím zeleniny i více pohybu v přírodě. Snížení váhy mohou podpořit také různé bylinky, ať už si je nasbíráte, koupíte, nebo sami vypěstujete.  

  Mátu vypěstujete snadno a poslouží nejen do limonád nebo koktejlů (mojito je stejně skvělé i bez cukru), ale také jako čaj pro lepší trávení. Navíc zahání chuť na sladké a nezdravé pokrmy. Celkově pomáhá snižovat chuť k jídlu – a to už svojí vůní! 

  Pro rozchodnici růžovou zajděte do lékárny či prodejny léčivých rostlin, jako volně rostoucí bylinka je kriticky ohrožený druh. Pomáhá zrychlit metabolismus, takže tělo lépe zpracuje přijaté tuky a nenechá je usazovat.

  Metabolismus tuků zlepšuje ostropestřec mariánský, který tak stejně jako řepík lékařský přispívá k hubnutí. Úbytek váhy podporuje i černý bez díky obsahu kyseliny chlorogenové. 

  Báječná je však i obvykle opovrhovaná kopřiva. Chlorofyl v listech povzbuzuje látkovou výměnu, příznivě ovlivňuje činnost trávicího ústrojí, čistí krev a podporuje správný chod metabolismu včetně hladiny cukru v krvi. Dvě lžičky zalijte 250 ml vody, nechte přejít varem a po 10 minutách můžete pít. Ještě více cenných látek získáte, připravíte-li si kopřivový výluh za studena.

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  Pro příznivce luštění jsme si opět připravili osmisměrku! Tentokrát budeme soutěžit o tyto produkty: Dr.Max Multivitamin Energy, který obsahuje kombinaci 13 vitaminů a 10 minerálů doplněných o rutin a lutein a Dr.Max Vitamin B Complex Forte, který obsahuje vysokou dávku vitaminů skupiny B, které příznivě ovlivňují správné fungování organismu.
  

  
  

  Dr.Max

  Multivitamin Energy

  
  

  Koupit zde

  Dr.Max

  Vitamin B Complex Forte

  
  

  Koupit zde

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 31. července 2022. 

  Přejeme hodně štěstí!

  Do soutěže přijímáme pouze odpovědi zaslané na e-mail.
  

• Analergin

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• 279306.png
• 279309.jpg
• 279312.png
• 279313.png
• 279314.png
• 279315.png
• 279351.jpg
• 279404.png
• 279433.png
• 279434.jpg
• 279435.jpg
• 281597.jpg
• 281598.jpg
• 281599.jpg
• 281600.jpg
• 281601.jpg
• 281602.jpg
• 281603.jpg
• 281604.jpg
• 281605.jpg
• 281606.jpg
• 281607.jpg
• 281608.jpg
• 281609.jpg
• 281610.jpg
• 281611.jpg
• 281612.jpg
• 281613.jpg
• 281614.jpg
• 281615.jpg
• 281616.jpg
• 281617.jpg
• 281618.jpg
• 281620.png
• 281815.jpg
• 281816.jpg
• 281817.jpg
• 281818.jpg
• 281819.jpg
• 281820.jpg
• 281821.jpg
• 281822.jpg
• 281823.jpg
• 281824.jpg
• 281825.jpg
• 281826.jpg
• 281827.jpg
• 281828.jpg
• 281829.jpg
• 281830.jpg
• 281831.jpg
• 281832.jpg
• 281833.jpg
• 281834.jpg
• 281835.jpg
• 281836.jpg
• 281837.jpg
• 281838.jpg
• 281839.jpg
• 281840.jpg
• 281841.jpg
• 281842.jpg
• 281843.jpg
• 281844.jpg
• 281845.jpg
• 281846.jpg
• 281847.jpg
• 281848.jpg
• 281849.jpg
• 281850.jpg
• 281851.jpg
• 281852.jpg
• 281853.jpg
• 281854.jpg
• 281855.jpg
• 281856.jpg
• 281857.jpg
• 281858.jpg
• 281859.jpg
• 281860.png
• 281861.jpg
• 281862.jpg
• 281863.jpg
• 281865.jpg
• 281866.jpg
• 281867.jpg
• 281868.jpg
• 281869.jpg
• 281870.jpg
• 281871.jpg
• 281872.jpg
• 281873.png
• 281874.jpg
• 281875.jpg
• 281876.jpg
• 281877.jpg
• 281878.jpg
• 281880.jpg
• 281881.jpg
• 281882.jpg
• 281883.jpg
• 281884.jpg
• 281885.jpg