2/2023

Ano – máme na obálce i v čísle Monicu Bellucci. Netvrdím, že rozhovor s ní je plný nějakých nečekaných odhalení, ale jsem rád, že vám ho přinášíme – třeba proto, že tam zazní, že „na herectví je nádherné, že nikdy nevíte, co vás čeká“. Když to říká někdo, kdo herectvím žije, tak to vlastně platí nejen pro herectví, ale pro život vůbec. A jakkoli to zní banálně, vůbec to banální není – protože nastavit se na tuhletu proměnlivost podnětů, smířit se s ní, a dokonce se z ní těšit, to je vcelku složitý proces.

• Titulka

  
  

  zdraví/péče/poradenství

  Léto 2023
  

  „Hlavní je vášeň,“
  říká italská diva MONICA BELLUCCI

• Ovládaní digitální čtečky

• Voltaren

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Číslo na rozcestí

  editorial

  e d i t o r i a l

  ČÍSLO na rozcestí

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  ano – máme na obálce i v čísle Monicu Bellucci. Netvrdím, že rozhovor s ní je plný nějakých nečekaných odhalení, ale jsem rád, že vám ho přinášíme – třeba proto, že tam zazní, že „na herectví je nádherné, že nikdy nevíte, co vás čeká“. Když to říká někdo, kdo herectvím žije, tak to vlastně platí nejen pro herectví, ale pro život vůbec. A jakkoli to zní banálně, vůbec to banální není – protože nastavit se na tuhletu proměnlivost podnětů, smířit se s ní, a dokonce se z ní těšit, to je vcelku složitý proces.

  Samozřejmě, že je té nahodilosti třeba trochu poručit, což zase dokládají odpovědi Elizabeth Kopecké, hvězdy zatím poslední SuperStar. Na interview s ní až překvapí míra pragmatismu, se kterou ke své kariéře přistupuje. Znát své hranice vůbec neznamená omezovat se v ambicích, to je asi to hlavní poselství jejích slov. 

  Další „filmová žena“ tohoto vydání Maxima – Vica Kerekes, tahle slovenská Maďarka, která umí i česky – se v přístupu k nahodilostem své profese staví trochu jinak než její kolegyně z titulní strany. „Je pro mě těžké zvládat, že někdy jsem potřebná, možná až příliš, a někdy vůbec, někdy nezvoní telefon – a to mě psychicky bolí,“ říká v rozhovoru. Říká v něm i leccos jiného, tak si ho přečtěte.

  Vzácně se nám sešly dva texty, které se týkají nároků, jež na sebe sami klademe. Padesátka Marie přiznává, že občas utíká před nevyhnutelným faktem stárnutí, ale vzápětí přidává poznatek z vlastní zkušenosti: „Zdrhnout před ním do puberty se mi nezdá jako dobrý nápad.“ Míní tím hodit všechno za hlavu a pro změnu se jen tak flákat. Olga Procházková ve svém textu nazvaném Sám sobě otrokářem vlastně varuje před tímtéž. Vystřídat plné nasazení totálním odpočinkem je podle ní „postup ode zdi ke zdi“. 

  Není žádný div, že se v tématu obě dámy tak sešly. Jsme na prahu léta a dovolených. Pro většinu z nás je to období totální změny životního rytmu a často to bývá doba, kdy člověk přemýšlí o tom, jak dál tak nějak vůbec. A je jedno, jestli se mu to hlavou honí v lehátku na pláži, při opékání buřtů, po krkolomném výšlapu na nějaký kopec s vyhlídkou nebo při sekání trávy. Existenciální úvahy nejsou příliš vybíravé, pokud jde o situace a místa. Ale v těch samých kulisách si můžete stejně tak dobře říct: „Panejo, já se TAK mám, ať to trvá věčně.“

  A právě takové chvíle vám do letošního léta přeju.

  A samozřejmě taky to počasí.

  Váš

  Michal Petrov, šéfredaktor Maxima
  

  
  

  
  

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; odborná redakce: MUDr. Marie Vaněčková; náměty, dotazy, připomínky: redakcemaximum@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, tel.: 603 772 344; zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: léto 2023, vychází v červnu 2023, čtvrtletník; datum uzávěrky: 16. 6. 2023; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Ilustrace na titulní straně Miro Budiš

• Vaše lékárny

  svět Dr.Max

  s v ě t   D r . M a x

  Vaše lékárny
  

  Podivné počty ve Slavkově

  Ve Slavkově u Brna mají lékárny Dr. Max spoustu věrných klientů, dva a půl tisíce lidí tu aktivně využívá kartu věrnostního klubu. Má to jediný nedostatek – ve Slavkově u Brna není lékárna Dr. Max, a tak musejí obyvatelé lékáren využívat ty nejbližší. V Bučovicích, ve Vyškově anebo v Brně. Proto měla největší lékárenská síť u nás radost, když město zveřejnilo záměr pronajmout lékárenské prostory v budově polikliniky v Malinovského ulici. Nakonec se ale město rozhodlo lékárnu pronajmout jinému zájemci. Bylo by to vcelku normální, nebýt toho, že zvítězila nabídka citelně nižší. Při smlouvě na dobu neurčitou nabízel Dr.Max nájem 125 000 korun měsíčně, při pětileté smlouvě dokonce 150 000 a pro případ desetileté smlouvy 150 000 plus 1 milion. Vítězná strana se rozhodla nabídnout jen 50 000, přesto této nabídce dalo město přednost. S odůvodněním se příliš nenamáhalo. Zaměstnankyně Odboru správy budov poslala Dr. Max doslova jen pár řádků okopírovaného usnesení městské rady. Ekonomicky ho zdůvodnit nelze, protože rozhodnutí odmítnout jistotu více než dvojnásobku, respektive trojnásobku je v rozporu s principy péče správného hospodáře a sotva tu lze argumentovat veřejným zájmem. Pronajímatel tu nejde jen proti zájmům jakkoli významné skupiny klientů Dr. Max, z podstaty toto rozhodnutí poškozuje zájmy všech obyvatel města, protože jde o obecní majetek.

  Opět Stan proti melanomu
  

  Starost o zdravou kůži je tradiční doménou lékáren Dr. Max, které se i tento rok staly generálním partnerem Stanu proti melanomu. Letos šlo už o 17. ročník. I přes značnou nepřízeň počasí byl o toto vyšetření velký zájem – v Praze, Brně a Ostravě přišlo přes 3600 lidí. Diagnostikováno bylo 103 zhoubných nádorů, z toho 29 melanomů.
  

  
  

  Když krása, tak nejlépe zdravá
  

  Pod mottem „Zdravá krása vždy nablízku“ se v obchodním centru na pražském Zličíně, kde fungují hned dvě lékárny Dr. Max, představily služby, které souvisejí s péčí lékárenské sítě o pokožku. Jednak šlo o prezentaci diagnostiky pleti, již nabízí napříč republikou stovka dermocenter Dr. Max, jednak o premiéru nové řady dermokosmetiky Nuance Organic. 

  Nuance na přírodní způsob

  Dermokosmetická značka Nuance, private brand lékárenské sítě Dr. Max, učinila toto jaro historicky významný krok, když s novou řadou vstoupila do „klubu“ přírodně čistých produktů. Měla do něj hodně nakročeno tradičně, ale teprve teď to udělala oficiálně – díky nové řadě „Organic“, která je uváděna na českém trhu jako první ze šesti, na nichž Dr. Max působí. Produkty Nuance Organic obsahují 99,5 procenta ingrediencí přírodního původu a mohou se vykázat certifikací Ecocert. Tato ochranná známka znamená, že obsahují suroviny z kontrolovaného ekologického zemědělství. Uděluje ji stejnojmenný francouzský certifikační orgán, který jako vůbec první vyvinul v roce 2003 standard pro biokosmetiku.
  

  Pečeť kvality pro Dr.Max

  Velmi nás těší, že se lékárny Dr. Max staly nositelem ocenění Superbrands 2023. Je to ocenění, kterého si vážíme, a opravdu to není fráze, když vzápětí dodáváme, že nás také zavazuje. Dvaatřicetičlenný hodnotící výbor tak ocenil především špičkovou práci personálu lékáren – od lékárníků přes farmaceutické asistenty až po laboranty –, ale také kolegů z e-commerce a logistiky. Děkujeme!

  
  

  Zaběháte si taky?

  Lékárny Dr. Max se už roky drží sloganu „… protože víme, že nejen léky léčí“ a v tomto duchu podporují řadu aktivit. Mezi ty už dnes tradičně patří spolupráce se sportovní sérií Běhej lesy, kde je Dr.  Max generálním partnerem dětské části závodu. Je jím od roku 2016 a společně s pořadateli na tratě závodů vypravil bezmála dvanáct tisíc dětí. Běžecká série je ostatně velice populární i  mezi samotnými zaměstnanci lékárenské sítě. Závody v Brdech a na Karlštejně už jsou sice za námi, ale větší část soutěží je stále před námi a registrace jsou otevřené – na www.behejlesy.cz a samozřejmě i pro dospělé.

  Šlápnout do pedálů

  Zcela premiérově se letos stal Dr. Max i generálním partnerem dětské části cyklistického trailu MTB Podralsko, kde startovali kluci i holky. Ale cyklistiku jako součást zdravého životního stylu podporuje i mnohem civilnějším způsobem – cyklostojany instalovanými v některých městech Česka (ten na snímku je třeba v Novém Bydžově). Žádné parkovací lístky tam tedy už nepotřebujete. A nemusíte ani spěchat, abyste všechno stihli v předplaceném čase. Parkujte u nás svoje kola, kdy a jak chcete – a zadarmo. 

  Pozor na podvodníky!

  Dobré jméno Dr. Max se znovu rozhodli zneužít podvodníci, kteří do světa poslali zprávu o tom, že naše lékárny poskytují údajnou dotaci ke svému 12. (popřípadě 22.) výročí – pokud adresáti vzkazu kliknou na odkaz a zúčastní se „hry“. Adresa odkazu byla podivná, Dr. Max se v ní vůbec nevyskytoval, a tak to právem vzbudilo podezření u našich klientů, kteří se na nás obrátili s dotazy, zda jde o podvod. Dobře udělali, a pokud neklikli, udělali ještě lépe. A mimochodem – Dr. Max je tu letos s vámi 17 let.

  
  

  Text: Michal Petrov, foto: archiv Dr.Max

• Ataralgin

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Sám sobě otrokářem

  psychologie

  p s y c h o l o g i e

  Sám sobě otrokářem 

  Možná by se nám žilo docela hezky. Jenže to moc nejde. Většina z nás má v hlavě hlas, který neustále kritizuje, co děláme, jak to děláme nebo jak vypadáme. Žene nás dopředu, aniž víme kam – a nikdy nespí. A to nejhorší? Žádný úspěch mu není dost!
  

  text: Olga Procházková

  K

  dyž se čtyřicátnice Kristýna před lety dostala na prestižní vysokou školu, byla přesvědčená, že se nad ní z nějakých záhadných důvodů ustrnula komise u ústního kola. Když pak byla vybraná, aby na promoci četla řeč za absolventy, myslela si, že ji vybrali jako agilního blbce, který určitě neřekne ne. Podobně hodnotila většinu předchozích i následujících událostí ve svém životě. A i když se ostatním zdá jako docela úspěšná žena, musí se snažit, aby si sama před sebou nepřipadala jako životní „lúzr“. „Stojí mě velké úsilí vypnout v hlavě automat, který mě neustále kritizuje a srovnává s ostatními,“ říká k tomu. Není sama. Podobný příběh v tisíci podobách žije spousta z nás. I ti, kteří mají zdánlivě všechno, co naše společnost považuje za úspěch – slávu, krásu a peníze. Smutné osudy mnoha celebrit jsou špičkou ledovce. Pod hladinou oceánu je masa ledu, již tvoříme my „obyčejní“. 

  Život jako trasa Start–Cíl

  „Vlastně z toho ani nejde utéct. Nároky, které na sebe klademe, jsou integrální součástí způsobu myšlení celé společnosti a naší kultury,“ říká terapeutka Pavla Štěpničková. „Přemýšlíme analyticky, tedy od detailu k celku, čas vnímáme lineárně a jak kráčíme po časové ose a plníme úkoly, abychom došli do cíle.“ Chceme všechno pochopit, uchopit, analyzovat, zdůvodnit, zpracovat a zařadit. Chceme vědět, nebo aspoň mít názor, být orientovaní v každém momentu, mít všechno pod kontrolou, racionalizovat. Toužíme věci uzavírat a dotahovat. Náš život je linka: nejdřív základní škola, pak střední, pak vysoká, kariéra, dvě děti, dům, dál už si to domyslíte. „Nedokážeme si představit, že aspoň chvíli jen tak proplouváme, neřešíme, nevíme. Ne, my jsme úkolováni a plníme a jen málokdy jsme skutečně spokojení,“ říká Pavla Štěpničková.

  Kde se to v nás bere?

  Od doby, kdy lidé začali žít v tlupách, bylo základním úkolem jedince přežít, tedy sehnat potravu, mít bezpečné místo k odpočinku a své místo v tlupě. Koho rod vyhnal, byl odsouzen k záhubě. 

  Dnes je pro nás jídlo dostupné, bezpečné zázemí normou, na ostatních lidech technicky vzato nejsme závislí. Přesto v nás neustále bliká kontrolka „přežít v tlupě“. Tedy vycházet s ostatními, zapadnout, být platným členem. Nemusíme už ulovit mamuta. Náš úspěch je měřený něčím jiným: neustále sbíráme pomyslné body. Bod člověk získá, když má nový kabát, boty, auto, hezký byt, nejnovější mobil, štíhlou postavu, spoustu přátel. Zkrátka, pokud plní fiktivní model úspěšného života uznávaný naší kulturou. Body je pak nutné i získávat správným způsobem: cestou usilovné práce, kontroly a sebekontroly, absolutní orientace ve vlastním životě a nikdy nepolevující aktivitou. Pak je naše místo v tlupě hodné respektu a uznání ostatních. Ač reálně o žádný boj o přežití nejde, vnímáme to stejně naléhavě. Ano, nový mobil může být pro školáka nástrojem k přežití „v tlupě“, tedy ve třídě. Stejně tak nové auto pro manažera a literární ocenění pro spisovatele.    

  Druhá stránka

  Stát nohama na zemi, pracovat, jít postupnými kroky k cíli, uživit a vychovat děti, mít koníčky, na tom není nic špatného. Měli bychom ale taky umět pracovat i s druhou stránkou. Pokud první stránku, která nás stále někam žene, nazveme egem, které řídí levá hemisféra, tu druhou můžeme nazvat duší, již můžeme pomyslně spojit s pravou hemisférou. Potřebujeme obě. Problém je, že pravou hemisféru, nebo chcete-li duši, často ignorujeme. 

  Někdy, po určitém životním zvratu, vyhoření, nemoci nebo ztrátě blízkého člověka, se rozhodneme vypustit ego a život zasvětit intuici, meditaci, pobytům v přírodě a odpočinku. To je ale postup ode zdi ke zdi. Lepší by bylo začít poslouchat „duši“ trochu dřív, zároveň chápat, jak pracuje ego, a úměrně ho využívat. Pak pomalu začne kritický hlas v hlavě umlkat. Jak na to?

  Odpočívejte

  Téma odpočinku je složité, zkusme se inspirovat Biblí, konkrétně přikázáním směřujícím k úctě ke svátečnímu dni. „Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý… Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí… Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty.“ Svátek zkrátka není pátek a měli bychom si připomínat, jak vlastně slovo neděle vzniklo. Sdělení je jasné: aspoň sedminu svého času nebo jeden den v týdnu neplňte žádné povinnosti, ale dělejte, co je vám milé. Klidně jen seďte na zahradě a dívejte se, jak kvetou růže. Není to čas na generální úklid, dohánění kšeftů nebo túru na Sněžku. Právě v odpočinku a „nicnedělání“ může umlknout náš soudce a probudit naše duše.

  Přiznejte si neúspěch a bezradnost

  Stejně jako nemůžeme neustále pracovat nebo plnit povinnosti vůči blízkým, není možné, abychom šli pouze od úspěchu k úspěchu. Přesto máme tendenci vnímat horší období ve svém životě jako selhání. Cítíme se vinni a chceme všechno okamžitě vyřešit, být zase na koni. Ale neúspěch, pocit zmaru a životní dezorientace jsou součástí našich životů stejně jako jejich světlé stránky. Prostě přicházejí bez ohledu na to, co si přejeme. 

  „Je velmi ulevující přiznat si: nedaří se mi, je mi mizerně, chtěla jsem to jinak, nevím, co dál, co bude, co mám dělat. Jen říct si, že něco nevím, je průlom,“ říká Pavla Štěpničková. 

  V krizových obdobích si proto dovolte se v životě trochu „plácat“. No a co? Zažívat jen štěstí a navíc jen způsobem, který nám přijde vhodný, je rouhání a hluboký despekt k vlastní životní cestě. Naopak schopnost v pravdě projít i horší časy z nás činí životní mistry. 

  Najděte svoje sebevědomí

  Výše popsaná doporučení se moc dobře plní, když máme dost sebevědomí. Sebevědomý člověk ví, co potřebuje, dokáže odpočívat a procházet krizí, aniž by neustále hleděl na to, zda to vyhovuje společenskému „modelu“ a zda „sbírá body“. 

  Najít sebevědomí je téma na knihu. V podstatě jde o to, zjistit, co chceme, co potřebujeme, najít odvahu říct si o to, byť se naše potřeby, přání či touhy zdají ostatním nesmyslné. 

  Malý příklad ze života Kristýny z úvodu článku. Kristýna zjistila, že ji nesmírně stresuje jezdit každý víkend s rodinou na výlety, protože nestihne uklidit. Uklizený byt byl pro ni důležitý, uklízí ráda, když je doma pořádek, dělá jí to fakt dobře. Takže se s rodinou dohodla, že na výlety bude jezdit jen každý druhý víkend, protože chce mít čas na úklid, ač „model“ mluví jasně: musíš být za každou cenu s rodinou, protože rodina je nejdůležitější a uklizený byt je kravina, kterou moderní žena neřeší – bez ohledu na to, že nejsi v pohodě a výlety si ani neužiješ. Už chápete? Musíme zjistit, co nám dělá dobře, a pak to dělat. I když si naše „dobře“ vyslouží zvednuté obočí okolí. 

  K nabytí sebevědomí může sloužit terapie, meditace, ale třeba taky nějaký inspirující příběh či člověk, který kráčí životem způsobem, jenž se vám líbí. Sami nejlíp cítíte, co na  vás bude fungovat. Najděte si svoje sebevědomí svou cestou.

  Nehodnoťte druhé

  Přiznejme si, náš hlas v hlavě není kritický jen k nám samým. Pamatujete, jak jste se ofrňovali nad tou tlustou zpocenou paní v supermarketu, nad nemožně oblečeným kolegou a vystresovaným šéfem? Abyste umlčeli sebekritiku, umlčte nejdřív kritiku vůči ostatním! Prostě je jenom vezměte na vědomí a nehodnoťte. Ani „chudáky“, ani ty „úspěšnější“. Kritika druhých nám totiž zlepší pocit jen na vteřinu, ale nakonec nás postupně zničí. Protože – co ten pohledný kolega v novém bavoráku? Připadáte si vedle něj jako ušmudlanec? Ale ne! Možná je hezký a má auto. Řekněte si: Ok, má to tak – každý to máme nějak a já to mám taky nějak a respektuji to. 

  Co máme v rukou?

  Na závěr si pravdivě přiznejme, kolik opravdu důležitých věcí máme ve svých rukou. Soudce v naší hlavě si myslí, že máme v rukou všechno, akorát nejsme dost dobří. To je omyl. Velkým úsilím najdeme skvělou práci a posbíráme spoustu „bodů“, ale ať se snažíme, jak chceme, sebevětší snaha nám nezajistí, že najdeme pravou lásku, že náš skvělý projekt bude mít úspěch, nezajistí nám zdraví nebo vysněný počet potomků. A naopak: mnoho na první pohled šílených problémů se může vyřešit jako zázrakem. Může nás potkat štěstí či možnosti, v jaké jsme ani nedoufali, jaké jsme si ani nedokázali představit. A nám nezbude než to přijmout. To hezké i to špatné.

  Naopak cesta za tím „jen tak si žít a pořád se někam nehnat“ je jen v naší moci. My jsme měřítkem vlastního úspěchu, neúspěchu. Kráčet životem s důvěrou, že „já jsem v pořádku“ a „můj život je v pořádku (i když jsem si to představovala jinak)“, je hodna zenového mistra. Ale můžou se o ni pokusit i obyčejní smrtelníci. Takže to zkuste. m

  Foto: Adobe Stock

• Vlak nikdy nepočká

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Vlak nikdy nepočká *
  

  Tento rozhovor jsme začaly v recepci malého hotelu v centru Prahy a pokračovaly v něm cestou pěšky na Hlavní nádraží, kde jsme zjistily, že vlak do Bratislavy jede Vice Kerekes z Holešovic. Herečka s maďarsko-slovenskými kořeny je tak křehká a hezká, že jsem nějak automaticky přebrala roli muže a mimo jiné jí pomohla vytáhnout kufr přes všechny schody. Přitom není pochyb, že si s těžkými věcmi různého druhu poradí sama. Pointu jsem se dozvěděla až na konci. Vica mohla klidně jet ráno s kolegy domů autem, ale kvůli našemu rozhovoru se vydala na cestu později a sama.
  

  Text: Olga Procházková

  N

  a co jste myslela, když jste včera usínala v jednom z mnoha hotelů?  
  

  Vždycky záleží na tom, jaké životní období zrovna prožívám. Jestli pracuji, nebo mám třeba premiéru. Když mám práci, jsem jí přeplněná. Hlavou mi běží, co jsem zažila, a všechno mě nesmírným způsobem naplňuje, někdy krásně, někdy je toho moc. Moc hluku, lidí, emocí… A před spaním si vždycky musím probrat v hlavě, co mě čeká, v duchu si postavím příští den. Takhle je to od doby, co jsem skončila školu. Naplánovaná logistika je pro mě kvůli cestování důležitá, bez ní bych nemohla existovat.

  Máte při cestování vlakem vychytávky, aby všechno bylo v pohodě?

  Nikdy nevíte, co se stane. Vždycky mám trochu vyšší puls, protože mnohokrát musím stihnout schůzku nebo práci a vlak nikdy nepočká, zatímco já nemůžu nepřijít. Také už necestuji v noci, ačkoli spaní ve vlaku mám ráda, připadám si trochu jako v orient expresu. Ale jednou mě dal průvodce do vagónu na noční cestu do Budapešti s muži. To se normálně nesmí. Ráno jsem zjistila, že nemám peníze. Žádná další nepříjemnost se mi naštěstí nestala.

  Upravujete si k obrazu svému hotelový pokoj, aby vám v něm bylo líp?

  Když natáčím, produkce většinou buď nemají peníze na luxusní hotel, nebo se točí za horama dolama, kde ani žádný pěkný hotel není. Takže co dělám? Dávám dolů obrazy, protože mám raději čisté stěny, a navíc už nejsem schopna přijímat žádné další vjemy. A pak nemám ráda přehozy přes postel, ty hned dávám do skříně. V pokoji pak rozmístím svoje věci a knihy, které mám vždycky s sebou, abych cítila, že jsem tam já. Takhle nějak se to dá přežít.

  Máte ráda knihy věnující se filozofii a psychologii. Co čtete?  

  Teď čtu maďarského filozofa, který se jmenuje Mihaly Csikszentmihalyi. Ten zavedl termín flow, tedy jakým způsobem se dá žít život, že jdeš z jedné aktivity do druhé, všechno si užíváš a všechno s tebou plyne. Když nemůžu mít v ruce knihu, poslouchám podcasty, rozhovory, sleduju politické dění. Zrovna teď jsou v Maďarsku a na Slovensku složité časy, takže když se ráno někam chystám, v koupelně si pustím rozhovory s politiky, zajímají mě sociální témata.  

  Jak se vám daří být flow?

  Vlastně mám pocit, že to mám vrozené a učit jsem se to nemusela. V práci je to důležité, je to, jako když cítíš, že nebe a zem se nějak spojí a ty s nimi. Nebo když teď dělám rozhovor a jsme jen my. Za chvíli spolu půjdeme na vlak, ale teď jsem tady a teď.

  Z vašich předchozích rozhovorů jsem cítila, jako byste v sobě měla něco jako velikou laskavost. To jste zdědila? A všímají si toho lidi?

  Když mi bylo jenom pár roků, asi pět nebo šest, maminka mi začala říkat Aňulko, což v překladu znamená babička, ale v dobrém. Aňulka je taková babi, co žije v lese a každému pomáhá. 

  Maminka to ve vás viděla.

  Víte, jak to je. Jak chceš, aby se k tobě lidi stavěli, tak se stav k nim. Nemůžeš čekat, že se ti stane to, co sám neděláš. Přitom spousta lidí si to vyžaduje. I političtí lídři. Na Slovensku je obrovská debata o tom, jak komunikují ti vrchní – vyvolávají v lidech agresivitu a strach a dávají špatný příklad. Laskavost je neskutečně potřebná.

  Všichni, kterým jsem pověděla, že se s vámi setkám, řekli jednu věc: ta je fakt krásná. Nepodlehla jste někdy pýše? Neměla jste období, kdy jste byla nafrněná?

  Byly roky, kdy jsem si říkala: Wow, tohle se mi povedlo a tohle taky! Nějaký čas jsem trpěla okouzlením nad tím, čeho jsem dosáhla. A je dobré, když si člověk uvědomuje, co se mu povedlo. Možná jsem chvilkami byla i nafrněná, ale já sama sebe neustále analyzuju a koriguju.

  Říká se, že krásné holky to mají těžké. Ale v čem vlastně? Je vám půvab opravdu někdy na přítěž?

  V práci jsem se s tím občas setkala. Třeba nějaká herečka hrála hlavní roli, a i když jsem se hodila na další, menší roli, nevzali mě, protože jsem „příliš krásná“. Ale to jsou blbosti, vždycky se přeci dá kazit. V těch momentech tě to zamrzí. Proč režisér neřekne „Pojďme s tím něco dělat“? Iluze je přeci součást naší profese. Neřeknou: my tě chceme, ale jinak, jinou. Obvykle mě obvykle chtějí tak, jak jsem. Jim se líbí toto. (Ukáže na sebe.) Přijmout to je pro mě ale někdy hodně těžké. Fyzická stránka je pro herce důležitá, ale důležitější je nějaká další výjimečnost. Těžko se mi o tom mluví, abych nezněla povýšeně… ale všimněte si, že třeba modelky, které jsou bezpochyby krásné, před kamerou většinou neoslní. Tajemství hereckého „půvabu“, které hledáme, jde spíš vždycky odněkud zevnitř.

  Nezatoužila jste nikdy po kariéře v USA?  

  O Americe nesním. Když přijedou zahraniční produkce, jsem ráda, že mám možnost se tam objevit, i když to většinou nejsou velké role. Nejsem tedy proti, ale věřím v místa, kde jsme se narodili, s Evropou si úplně vystačím. Cestujeme bez hranic, žijeme vedle sebe, to je nádherné a stačí mi to. Teď bych se chtěla víc prosadit v Německu. Německy umím a každý další nový krok v práci mě nutí, abych v sobě talent rozvíjela. Talent, to je základ, ale záleží, zda ho piluješ, dáváš mu energii, zda překračuješ svoje hranice. Proto se mi líbí začínat stále znovu, v jiné zemi.

  V českých filmech vás zpočátku dabovali. Nebylo vám to líto?  

  To se řeší neustále, znovu a znovu, a pochopila jsem, že se absolutně nedá vyhovět každému. Někoho šíleně uráží, že můj projev v češtině není čistý, někoho uráží, že nemluvím slovensky. Někomu to nevadí. Jinému je sympatický akcent. Že jsem dabovaná, jsem z v začátcích přijala s pokorou. Měla jsem lektorku češtiny, doteď ji někdy využívám, ale vycvičila jsem si na to „ucho“ a zvládnu projev korigovat. A tak už mě nechávají mluvit česky. Vlastně jsem si záměrně zvolila těžší cestu, naučit se dokonale česky. Protože nechat se dabovat je vlastně jednodušší, vždyť co si budeme povídat, kdo z diváků to pozná a koho to zajímá? 

  Umíte maďarsky, slovensky, česky, německy. V jakém jazyce nadáváte a v jakém se vám zdají sny?

  Ve snech – aspoň mám ten pocit – mluvím maďarsky. A když ze sebe musím rychle vydat emoci, tak určitě zase maďarsky.

  Čtete i maďarskou poezii. Je pro vás maďarština zvukomalebná?

  Ano, neboť básně jsou odmalička mojí součástí. Chodila jsem i na soutěže v poezii, ačkoli to tehdy hodně lidí nechápalo. Měla jsem talent na divadlo, tak proč básně? Jenže když recituješ, potřebuje to z tebe něco úplně jiného, než když hraješ, jako by vyprávělo tvoje nitro. Každý den i sama pro sebe si čtu básně. 

  Co v nich hledáte? Souznění, útěk od reality?

  Často jsem se sama sebe ptala, co jsou pro mě básníci. A mám pocit, že jsou jistým způsobem filozofové. Mají tak malý prostor pro vyjádření a dávají do toho celý svět, dění, vztahy. Asi to se mi líbí, báseň je zkratka filozofického myšlení. 

  Zkoušela jste sama psát básně?

  Ano, na uklidnění, když jsem prožívala těžší období. Byla to pro mě terapie.

  Píšete si deník?

  Maminka mi vždycky říkala, že mám talent na psaní, ať si deník píšu, ale já jsem to tak necítila. Jednou jsem přeci jen začala psát, ale když jsem si to přečetla po nějaké době, připadala jsem sama sobě divná – protože už jsem byla jinde. Pamatuji si, co se dělo a jak jsem se cítila v minulosti, na to nemusím mít diář. A přišlo by mi vlastně zvláštní, kdyby si to někdo četl, až tu nebudu. To bych musela psát jako moje babička, jejíž deník zrovna čtu. Je to neskutečné. Žila v době, kdy Fiľakovo ustavičně měnilo vlastníka: jednou patřilo Maďarsku, pak do Československa, pak zase jen na Slovensko. Jenže je vidět, že to psala jinak, byla si vědomá, že to tady zůstane. Já bych asi nedokázala být vůči budoucnosti tak upřímná.

  
  

  
  

  Musí být fascinující číst babiččin deník. Většinou o svých rodičích a prarodičích víme hrozně málo – co prožívali, jak vnímali svoje nejbližší, o čem snili. Psala do deníku babička i tyhle věci? A jak se vám to čte?

  Ano, psala do deníku i o lásce. Je velmi zvláštní to číst, protože je to tvoje krev. Četla jsem si to s maminkou a řešila při tom, jestli je vůbec etické to číst. Ale já to takhle mám i se zveřejněnými deníky nebo dopisy historických osobností. Když je čtu, stydím se.  

  Vaše maminka si píše deník taky?

  Moje maminka je taková rodinná kronikářka a mimo jiné napsala kroniku i o svých rodičích a o sobě. Já v tom vidím zdroj, kterého se můžeš v životě chytit, pochopit kořeny, z nichž pocházíš. A tenhle zdroj bude ještě důležitější, až tu rodiče nebudou. Když maminka tuhle kroniku dokončila, řekla jsem jí, že to nechci číst, protože je na světě, zatím nechci.

  Když jste ve Fiľakovu, žijete u rodičů?

  Ano, máme tam dvougenerační rodinný dům. Nahoře je mamka a otec a dole je bratr, švagrová a jejich děti. Já můžu být nahoře, dole i v pivnici, kdekoli. Jsem kdykoli vítaná, na jak dlouho chci.

  Jak se k vám chová maminka, když přijedete domů? Pečuje o vás jako o svou „holčičku“?

  Pečuje o mě nejen maminka, ale i tatínek, který mimochodem skvěle vaří. Pochopila jsem jednu věc. Když byl covid, den ze dne se všechno zavřelo a sotva jsem do Fiľakova vůbec stihla dojet. Strávila jsem tam nakonec ale delší čas, během kterého se o mě rodiče starali. Zjistila jsem při tom, že pro ně je to dobré, že jim to dodává vitalitu a pocit, že jsou potřeba. Rodině velmi pomáhám, ale u rodičů jsem stále dcera a oni se chtějí starat. V některých chvílích jsem se proto záměrně nechala malinko rozmazlovat, protože jsem pochopila, že když jim vezmu kompletně celou starost o svou existenci, můžu jim taky něco důležitého sebrat.

  Pečlivě si hlídáte soukromí před bulvárem. Bylo to tak vždycky?

  Když jsem přišla do showbyznysu, byla jsem velmi otevřená. Myslela jsem, že když budu srdečná a laskavá, tak toho nebudou zneužívat. Mýlila jsem se, ale najít správnou cestu nešlo hned. Přemýšlela jsem, jaká míra otevřenosti je vlastně dobrá, a hlavně pro koho je dobrá? Pro společnost? Pro svět showbyznysu? Pro mě? Pak jsem zjistila, že se musím postarat hlavně o sebe. Mám pracovní život a soukromý život a nechci se prodávat. To tě může semlít. Začneš se bulváru dávat kousek po kousku a sežere tě to, padáš. A někdy až na dno. O soukromí nechci prozradit nic. Ale bulvár píše, i když neví. I tak napíšou. Někdy mě až baví, jak nevědí.

  V Budapešti učíte herectví. Musela jste složit nějaké zkoušky, abyste se mohla stát pedagožkou?

  Učím na soukromé škole, takže jsem nepotřebovala žádný certifikát. Ale nešla bych do toho, kdybych necítila, že můžu. Pět šest let dělám různé workshopy, hlavně každoročně v Plzni, a během toho času jsem si vypracovala metodu, systém, jak a co chci učit.

  Co studentům nejvíc chybí?

  O tom bych mohla mluvit hodiny. Asi nejtěžší je, že se málo učí filmové herectví. Na školách obvykle existuje jen jedno herectví a to je divadelní. Ale to není dobré. Z branže jsou ohlasy, že něco nefunguje, i herci říkají, že by potřebovali mít trénink. Já jsem se musela všechno naučit sama, odpozorovat, najít si svoji cestu k filmovému herectví. Mám dvacet let zkušeností, takže studentům ukážu nějaké metody, které jsou dobré podle mě, nebo je vymyslel někdo jiný, a učím je, aby hlavně našli svou cestu. Vedu je k tomu, aby byli odvážní a otevření, aby poznali sebe před kamerou, byli k sobě kritičtí. 

  Co vás na práci učitelky nejvíc těší?

  Lidé na workshopech i studenti v Budapešti často přicházejí s malou dušičkou a největší radost mám, když vidím, jak se otevírají a jsou šťastní. Často z nich nakonec ani nejsou herci, ale otevřelo je to jako lidi, pomohlo jim to v sebepoznávání, ve vztazích, v práci.

  Co vy sama byste si v životě potřebovala ještě vyřešit, zvládnout?

  Vždycky je něco, je to nekonečný proces. Co se týká mé profese, je pro mě těžké zvládat, že někdy jsem potřebná, možná až příliš, a někdy nejsem potřebná, někdy nezvoní telefon – a to mě psychicky bolí. Chtěla bych se s tím umět líp vyrovnávat, líp to přijímat.

  Žijete v Bratislavě, zázemí máte i ve Fiľakovu. Kde cítíte svůj domov?

  Ve Fiľakovu budu doma vždycky, je to moje rodinné hnízdo. A pak jsem doma tam, kde momentálně žiju. Myslím, že ten opravdový domov, ten svůj se vším všudy, najdu tam, kde budou děti. To na mě asi ještě čeká. m

  Foto: archiv Vicy Kerekes

  Vica Kerekes  

  • Ze tří čtvrtin má maďarskou krev: maminka je Maďarka, tatínek Slovák jen napůl.

  • Původní jméno Eva Kerekes, které nosí už jiná maďarská herečka, si změnila na Vica.

  • Její rodiče a bratr žijí ve Fiľakovu, což je město na hranicích s Maďarskem. 

  • Má za sebou desítky filmů i seriály. Všeobecně známou pro české publikum se stala díky filmu Muži v naději (2011). A její popularitu každoročně osvěžují vánoční filmy Křídla Vánoc (2013) a hlavně Anděl Páně 2 (2016). Mezi její poslední filmy patří Běžná selhání (2022) a Služka (2023).

  • Jejím zatím posledním počinem je historické romantické drama Služka, které mělo premiéru letos na jaře. V té době v televizi vystupovala jako průvodkyně pořadu V karavanu po Maďarsku.

  
  

  
  

  Vica Kerekes - Show Jana Krause 2. 3. 2012

  

  Vica Kerekes v maďarčine vyznáva lásku Petrovi Marcinovi - Neskoro Večer

  

• Biopron

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Aktivní seniorka

  padesátka Marie

  p a d e s á t k a   M a r i e

  Aktivní seniorka

  Podle kalendáře jsem skoro seniorka. Podle životního stylu – aktivní (skoro)seniorka. A občas tím sama sobě lezu na nervy. Jsem pořád v jednom kole, pořád v nějakém pohybu, ať už fyzickém, nebo mentálním. Sportuju, učím se, píšu, pracuju… drrrr… někdy si říkám, kdy se mi všechna ta, na plný plyn roztočená, kolečka v těle a v hlavě zavaří. 
  

  Text: marie Petrovová

  M

  ám chytré hodinky, chytré telefony, chytré cosi na kolo, všechno je to chytré jak rádio a všechno mě to měří, váží, sleduje to, co dělám, co jím a piju, a pindá mi to do života. Zdravý životní styl, aktivita, učení se – vím, že jde o osvědčenou prevenci před neduhy stáří. Jen asi pořád platí, všeho s mírou. 

  Tuhle jsem se v sobotu ráno cítila rozlámaná jak Nanynčin košíček, po kterém Pepíček hopsal aspoň hodinu. Tak jsem se rozhodla, že aktivity bylo tak akorát dost a že strávím jeden víkendový den ve stejném modu, jako jsem to dělala před čtyřiceti lety. Vzala jsem si tlustý román. Tištěný. Uvařila jsem si kávu (tady to trochu hapruje, prostě jsem nedokázala vyměnit espreso za turka), vypla mobilní telefony (no jo no, mám dva, co taky ode mě čekat jiného) a vylepila jsem se na zahradu. Odolala jsem a nezačala ani zaštipovat rajčata, ani okopávat jahody. Před čtyřiceti lety mi žádné rajče nestálo za pohled, dokud nebylo červené. Do západu slunce jsem přečetla knihu, spořádala jsem všechno, co můj muž hodil na gril, dala jsem si k tomu báječný, čerstvý a úplně bílý chleba a večer jsem, světe, zboř se, zcela pasivně zírala na televizi. Umělecký dojem trochu kazil fakt, že jsem z toho sezení u televize byla rozlámanější než z padesáti kilometrů na kole. V obýváku totiž nemáme gauč a v ložnici zase nemáme televizi. Povalovat se u televize v našem domě prostě nejde.  

  Večer jsem zapnula telefony, abych zjistila, že na světě se toho v době mé virtuální nepřítomnosti moc nezměnilo, jen moje chytré aplikace vyčítavě blikaly a dožadovaly se vyplnění příslušných kolonek. Raději jsem se šla pomazlit s kočkou. Ta předla, venku svítil úplněk a bylo to super. Po tom večerním grilování, čerstvém chlebu a půlce melounu jsem měla poněkud neklidnou noc, nebudu to rozvádět, jak s oblibou říká jedno z našich dětí: „Nechci o tom mluvit.“  Po celodenním sezení mě ráno bolelo úplně všechno, a navíc nemám hotové domácí úkoly.  V neděli ráno jsem si zkrátka připadala jak přistižený teenager. Přiznávám se dobrovolně, na psaní úkolů pod lavicí už nemám. Možná občas utíkám před nevyhnutelným faktem stárnutí, ale zdrhnout před ním do puberty se mi nezdá jako dobrý nápad. Něco si vyzobnout, to by šlo, ale jet to celé znova? Děkuji, nechci. To je vážně asi lepší být nesnesitelně aktivní (skoro)seniorka. Jedu na výlet a pak si udělám ty úkoly… Doopravdy, slibuju…:)

    Vaše padesátka Marie m
  

• Jak se maluje vítr v mapě

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Jak se maluje vítr v mapě

  Titulů a postů v kariéře dosáhl tolik, že by to stačilo na pár životů. Dnes kartografa a profesora geoinformatiky Víta Voženílka nejvíc baví jeho studenti a jejich pokroky. Kartografie se při povídání s ním proměňuje ve fantastický svět barev, informací i emocí. Řeč přišla na mapy týkající se ukrajinského konfliktu, televizní předpovědi počasí i Kryštofa Kolumba.

  Text: Olga Procházková

  Z

  tratil jste se někdy?  
  

  Jestli se někdo snadno ztratí, tak jsou to právě kartografové nebo geografové. Máme totiž pocit, že známe řeč map natolik, že v nich spoustu nezakreslených věcí předpokládáme. Znalecky usoudíme, že někde něco buď není, nebo tam naopak bude něco navíc. Ztratil jsem se tedy mnohokrát, mimochodem i proto, že nejsem závislý na GPS navigaci. Nechci přijít o schopnost pozorovat okolí, orientovat se v něm, ztratit prostorovou gramotnost – chci vědět, odkud jdu či jedu a kam, jestli do kopce, nebo z kopce, odkud svítí slunce a tak dále. 

  Když mluvíte o slunci, nevadí vám, že základní kartografické pojmy jako západ, východ, sever a jih jsou pozůstatkem geocentrismu, tedy přesvědčení, že středem sluneční soustavy je Země, a tudíž obíhající Slunce vychází a zapadá, ačkoli ve skutečnosti je pohyb jen zdánlivý? 

  Nijak mi to nevadí. I pražský orloj je geocentrický, proto se na něm v oběhu planet na první pohled nedá vyznat. Naopak olomoucký orloj je heliocentrický. 

  Učitelé vždy peskují žáky, když říkají „nahoře“ místo na severu a „dole“ místo na jihu. Dráždí vás to taky?

  Vůbec. Vždyť když před vámi leží mapa, sever je vždycky při horním okraji papíru, je to logické. Na jednu stranu rozumím, proč to učitelům vadí, na druhou vnímám toto bazírování jako pozůstatek školské pedantnosti. 

  Ze dvou let zeměpisu na gymnáziu si pamatuju jen velmi málo. Třeba výkřik typu „Chile – měď“, protože Chile je světově klíčovou zemí pro těžbu mědi. Ale asi bych si měla pamatovat důležitější věci. Jak se díváte na výuku zeměpisu na základních a středních školách?  

  Už třicet let působím ve vysokém školství, ale původně jsem vyučený kantor zeměpisu. A celou dobu trpím takovým nepokojem, že jsem zběhl, že jsem mohl i na tomto poli udělat spoustu užitečné práce. Nesoudím současné způsoby výuky, ale sám bych si moc přál, aby byla dětem vštěpována prostorová gramotnost, ne mapová nebo kartografická, ale prostorová. Stejně jako se zavádí gramotnost finanční či mediální. 

  Existují i mapy světa, které jsou obrácené vzhůru nohama – Austrálie je v nich doslova nahoře. Není chyba, že většina map je unifikovaných a Evropa a USA nám sedí hezky před očima? Klasická mapa světa Austrálii trochu diskriminuje.

  Naopak, unifikovanost je základ. Představte si, že byste měla mapu každého okresu v České republice jinou, s jinými znaky, jiným popisem, jinou kompozicí, jinak orientovanými světovými stranami. Lidem by to velmi ztížilo orientaci a získávání informací z map. Kartografie se od počátku své existence snaží být univerzální, nezávislá na jazycích, srozumitelná bez ohledu na generaci, náboženství, kulturu nebo vzdělání.

  Nechybí vám v současných mapách mystika? Prastaré mapy v sobě mají kouzlo. Kolem nich jsou bozi, tváře, v oceánech vodní draci. 

  Mystika patřila k tehdejšímu světonázoru. Dávní kartografové okolo map kreslili to, co v jejich době bylo reálné a aktuální. Oni tehdy nevěděli, jaké hloubky nebo proudy jsou v oceánu, tak tam namalovali, že tady se pluje na takových lodích a tady na takových, a tady viděli nějakou příšeru a velrybu – to byl jejich reálný svět. Vůbec se nebráním tomu, aby u nějakých typů současných map byly i obrázky, grafy, schémata či krátké texty. Učím studenty, že mapa je kompozice, souhra, systém, který můžu číst různě podle toho, jaké informace potřebuji. Například když budeme dělat mapu pro demografický vývoj, proč tam nedat, jak vypadali lidé v 50. a 60. letech minulého století a jak vypadají teď? Tehdy například padesátiletá žena působila málem jako stařenka, dnes je to šik dáma. Je to informace, která mi dalším komunikačním kanálem sdělí mimo jiné fakt, že se doba dožití zvýšila. 

  Trochu jsem si pročítala, jak vlastně Kolumbus netrefil Indii a doplul do Ameriky. Přitom měl k dispozici i mapy, které by ho navedly lépe. Nebyl podle vás vlastně trochu kartografický „pitomec“?

  Kolumbův život je úžasným příběhem lidstva. Ano, on měl hodně zdrojů, ale nevěděl, který je správný. Tehdy se to nevědělo. Šel po převažujícím názoru, který byl chybný. Klaudios Ptolemaios, zakladatel kartografie, na počátku letopočtu vzal od Erathostena, což byl jiný řecký badatel, údaje o velikosti zeměkoule…

  … jak spočítal velikost zeměkoule? Podle hvězd?

  Ano, to zvládne dneska dítě v šesté třídě. Tehdy, za Kolumba, se neměřily vzdálenosti v kilometrech ani metrech, nýbrž ve stadiích. V antické Olympii se závodilo na stadionu a délka jeho rovinky bylo jedno stadium. Jenže délka stadia byla jiná v Athénách, ve Spartě a tak dále, protože tam měli jiné stadiony. A Klaudios Ptolemaios vzal od Erathostena správné číslo, ale spočítal to na jiné, menší stadium – a zeměkoule se mu „smrskla“ a všechno se přiblížilo mnohem víc, než to ve skutečnosti bylo, proto to Kolumbus spletl, když na menší zeměkouli doplul po předvypočtené vzdálenosti do Ameriky místo do Asie. On dokonce zemřel s přesvědčením, že skutečně doplul do Asie, které tenkrát říkali často Indie, a proto nazval její obyvatele Indiány.

  Co se týká objevení Ameriky, už dlouho běží spor o takzvanou Vinlandskou mapu, která má dokazovat, že do Ameriky dopluli první Vikingové a dostali se i do jejího vnitrozemí. Jedni odborníci tvrdí, že to je padělek, druzí opak. Co si o tom myslíte?

  O Vikinzích se ví, že na americký kontinent dopluli, ale konkrétní důkaz v podobě dokumentu mapy by tohle tvrzení podpořil. Pro mě to ovšem není důležité. Ten příběh rád sleduji, ale můj světonázor to neovlivní. Nechci se zapojovat. Vinlandská mapa je pravděpodobně padělek, protože Vikingové po sobě nezachovávali písemné dokumenty, natož mapy. Může to být pozdější dokreslení do staré mapy, může to být mapa přání nebo snu...

  Co má mít správná současná mapa?

  Když vytvářím mapu, musím naplnit tři požadavky. Za prvé, musím vědět, co chci mapou sdělit. Za druhé, musím vědět, pro koho mapu dělám, musím čtenáře znát a musím vědět, že jí dotyčný uživatel bude rozumět. A za třetí je důležité, musím si být jistý jejím účelem, tedy aby se mapa dostala tam, kde má být. Říká se tomu nasazení mapy, je to moje specializace. Kvalitní mapu potřebuje drtivá většina profesí, ekolog, voják, hasič, lékař, ekonom, etnograf a stovky dalších. Přitom kartografie se učí jen na velmi malém množství oborů. Přál bych si, aby se to změnilo. Do mapy můžete dát tolik informací, kolika byste jinak popsala stovky stránek textu. 

  V Olomouci se každoročně pořádají kartografické dny. Letos byly zaměřeny na využívání map novináři a zpravodajci. Co dělají novináři s mapami špatně?

  Nedělají špatně všechno, ale měli by si najít kartografa, člověka, který ví, jak na to. Kartografové se specializují, například na školní mapy, na populárně-naučné, webové, mobilní mapy, atlasové mapy a tak dále. Když si novináři najdou člověka, který pochopí problematiku jejich oboru, udělá jim informačně bohaté a přitom vzhledově krásné mapy. Jenže tak to většinou nechodí. Například televizní mapy předpovědi počasí většinou dělají grafici a ani off-record vám neřeknu, ve které televizi je mají nejhorší. 

  Každý si myslí, že největší chyba mapy je, když je nepřesně zaznamenaná silnice nebo hranice probíhá trochu někde jinde. Ale větší chyba nastává při porušení kartografických pravidel. Například když ve sekvenční stupnici kartogramu umístíte mezi červenou a oranžovou barvu zelený odstín. Na to jsou určitá pravidla, která vznikala dva tisíce let. Mapa má sloužit tak, abych se do ní podíval a i bez legendy věděl. 

  Ještě nedávno v televizi při předpovědi počasí ukazovali mapy zobrazující ohrožení silným větrem asi takto: zhruba polovina našeho území byla sytě žlutá a zhruba polovina sytě zelená. Nedalo se vůbec pochopit, kde ohrožení silným větrem je. To asi není dobrá mapa, že?

  To je chyba. Navíc vítr je jev, který graduje, nemá jasnou hranici, linku. Takže dobře, zelená a žlutá, ale i červená a fialová. A ta zelená na začátku, kde moc foukat nebude, musí být jemňoulinká, pak jde do žluté, zesiluje se, přijde oranžová a fialová mi křičí, že tam je ohrožení. Nebezpečí na mě vizuálně musí víc křičet než místa, kde je bezpečno. 

  Co bych měla líp vidět na mapě, která mi ve zpravodajství zobrazuje ukrajinský konflikt?

  Pro takovýto typ mapy jsem zavedl pojem flash mapa, protože je na obrazovce jen pár sekund. A jde o to, co ten moderátor k tomu chce říct, nebo naopak – jak mapa doprovází jeho komentář. K jejímu vytvoření je potřeba zkušený specializovaný kartograf.

  S mapami se mimochodem dá neuvěřitelně čarovat. Studovali jsme třeba ukrajinské mapy dělané Rusy. A oni objektivně ukáží, kde jsou největší boje, ale podprahově už dělají Ukrajinu ruskou. To jsou fígle, které laik neodhadne – něco je správně, ale podprahově kartograf někde přitlačí a někde ubere. Studentům vždycky říkám, přemýšlej, co chceš sdělit – a podle toho tu mapu sestavuj. 

  
  

   

  Než jsem šla na schůzku s vámi, schválně jsem si zadala ulici, kde bydlím, do Google Maps a vedle do Mapy.cz. Na českém webu jsem ve vteřině byla zorientovaná. V Google Maps na mě vypadly informace, které jsem nepovažovala za důležité, a navíc jsem naši ulici nemohla skoro najít. Je to moje chyba?

  Ne, ale není to ani chyba Google Maps – ony nejsou špatné, jen jsou jiné. Jsme asi jediný stát na světě, kde se používá víc jiná mapová aplikace než Google Maps. A to jsou Mapy.cz. Jsou fakt dobré. Navíc jsou ušité na naši mentalitu, nejvíc nám sedí. Teď Google Maps například testuje nějakou novinku a zavádí ji nejprve v USA. Takže velmi obecně řečeno: mapa s vaší ulicí na Google Maps je ideální ne pro vás, ale pro Američana, který by sem přijel a vaši ulici hledal.  

  Takže mapa a její čtení souvisí s tím, jakou mám mentalitu? Uchopují mapy různých národů svět jinak, stejně jako různé jazyky?

  Mám doma přes osm set atlasů. A stačí, když vyndám sedm školních atlasů z různých států světa – a ne že bych podle stylu poznal národ, ale můžu odhadnout region. Do designu atlasu se chtě nechtě vtiskne tamní kultura. Kdybyste jela před válkou do Kyjeva, uvidíte tam v ulicích stejně křiklavé barvy, jako jsou v ukrajinských atlasech. V muslimském atlase najdete zase typickou růžovo-fialkovou, kterou vidíte i reálně v těch zemích, nebo dominantní zelenou, protože zelená je barva islámu. To všechno se do map promítne. 

  Jaké budou mapy budoucnosti? Budeme procházet virtuálním světem s brýlemi na očích? 

  Někdo položil otázku, na co kartografie je a co řeší. Odpovím. Kdyby neexistovala, měli bychom například mapy z doby Kolumba. Bez ohledu na kartografii nás čeká pokrok a na to musí náš obor reagovat. Řešíme možnosti umělé inteligence, 3D tisk a tak dále. Asi to půjde směrem, který jste popsala. Zkoušíme, co je zatím možné. Je to jen můj názor, ale myslím, že jednou v budoucnu budeme mít před očima štíty s virtuální realitou a tam se nám bude cesta promítat. Přijdu do obchodního centra, jako jsem přišel za vámi, a zeptám se, kde je tady Costa Coffee? Nebudu to zadávat přes klávesnici, možná to ani nebudu říkat nahlas, možná dokonce ten štít nějak pozná, co si myslím… A jestli už myslíte na to, zda vidím rizika, tak vidím. Určitým způsobem lidstvo hloupne. Stáváme se „dementními“, protože s každým technologickým pokrokem ztrácíme něco, co jsme uměli dřív. Pokroku se nesmíme bránit a zároveň se jím nesmíme nechat vláčet. Mít to ve svých rukou. Jak to udělat? Těžko říct. m
  

  Foto: Profimedia a Adobe Stock

  prof. RNDr. Vít Voženílek, CSc.  

  • Jako kluk miloval vlajky a jejich úžasnou symboliku.

  • Při přijímacích zkouškách na VŠ, kde vystudoval zeměpis a matematiku, se ho jeden ze zkoušejících zeptal, proč má rád zeměpis. Zamyslel se a řekl, že vlastně mapy – a tím se protrhla hráz jeho celoživotní vášně.

  • Třicet let působí ve vysokém školství, nyní na katedře geoinformatiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kterou před 22 lety založil.

  • V roce 2005 založil v Olomouci tradici každoročních kartografických dnů.

  • Je vice-prezidentem International Cartographic Association a také je členem mnoha odborných českých i mezinárodních organizací.

  
  

  
  

• Exoderil krém

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Úvodník

  DIA svět

  Vstoupit do DIA klubu

  
  

  Úvodník

  
  

  
  

  Milé čtenářky / Milí čtenáři, 

  přišel čas, kdy se na nás ze všech médií valí heslo Hubneme do plavek. Jistě, estetická stránka je důležitá, ale nám jde především o zdraví. Tělesná hmotnost je jedním ze základních ukazatelů, jak zvládat léčbu cukrovky.

  Diet existuje nepřeberné množství, ale ne všechny jsou pro diabetiky vhodné (a některé pro nikoho). Jakou si vybrat? Správná strava pomáhá kontrolovat hladinu cukru v krvi, snížit váhu a cítit se lépe. Návod vám může poskytnout několik známých a oblíbených stravovacích plánů. Vždy ale svoji volbu proberte se svým lékařem.

  Základní

  Hlídejte si velikost porcí a kalorie. Omezte smažená jídla, sladkosti a vše slané a tučné, nepijte sladké nápoje. Místo toho se zaměřte na spoustu zeleniny, celozrnné potraviny, libové bílkoviny, nízkotučné mléčné výrobky, ovoce a zdravé tuky. Možná budete muset jíst každých několik hodin, abyste si udrželi stálou hladinu cukru v krvi.

  Nízkosacharidová

  Vzdát se sacharidů nemusíte, ale omezte jejich množství. Výzkumy o prospěšnosti nízkosacharidových diet při cukrovce 2. typu se zatím rozcházejí. Přehled sepsaný 25 předními odborníky však říká, že takový styl stravování by měl být prvním krokem v léčbě tohoto onemocnění, protože dokáže „spolehlivě snížit vysokou hladinu glukózy v krvi”.

  Středomořská

  Tato dieta je zdravá pro srdce a obsahuje velké množství ovoce a zeleniny, ryby, kuřecí maso, ořechy, olivový olej, luštěniny a celozrnné výrobky. Co nebudete jíst často: červené maso, máslo a sůl. Studie prokázaly, že tato dieta může pomoci udržet hladinu cukru v krvi pod kontrolou. K jídlu si můžete dát víno, ale Americká diabetická asociace doporučuje ženám maximálně jednu skleničku (1,5 dl) denně, mužům dvě.

  DASH

  Jedná se o zkratku pro Dietary Approaches to Stop Hypertension – Stravovací přístupy k zastavení hypertenze. Klade důraz na ovoce, zeleninu, nízkotučné mléčné výrobky, celozrnné výrobky, libové maso, ryby, ořechy a fazole. Studie prokázaly, že tento jídelníček může zlepšit citlivost na inzulin, pokud je součástí celkového programu snižování hmotnosti a cvičení.

  Zónová

  V jídle je 40 % sacharidů, 30 % bílkovin a 30 % tuků, což by mělo udržet stabilní hladinu cukru. Sacharidy jsou hodnoceny jako dobré nebo špatné na základě glykemického indexu. Budete mít k dispozici potraviny jako kuřecí maso a ječmen, ale ne brambory a vaječné žloutky. Studie z roku 2015 zjistila, že má pozitivní vliv na kontrolu glykemie a velikost pasu, takže může být dobrou volbou.

  „Bodová” (Weight Watchers)

  Pracuje na systému Smart Points, kde mají potraviny „body” na základě obsahu bílkovin, sacharidů, tuků, kalorií a vlákniny. Na jídlo dostanete určitý počet bodů, které můžete „utratit”, v jejím rámci existuje i speciální program pro lidi s cukrovkou 2. typu. Většina zeleniny má nulu, takže jí můžete sníst, kolik chcete, zatímco rychlým jídlům a dezertům jsou přiřazeny vysoké bodové hodnoty. Podle studií je účinná.

  Myšlenkou této módní diety je stravovat se tak, jak to dělali první lidé před moderním zemědělstvím, kdy jsme byli lovci a sběrači. To znamená žádné mléčné výrobky, rafinovaný cukr, obiloviny nebo luštěniny a žádné zpracované rostlinné oleje jako sójový nebo řepkový. Můžete jíst ovoce a zeleninu, libové maso (nejlépe ze zvířat krmených trávou), ryby, ořechy a semínka. Malé studie ukazují, že tato stravovací strategie může zlepšit hladinu cukru v krvi a cukrovku.

  Přerušovaný půst

  Je teď hodně „v módě”, ale pro diabetiky je konzultace s lékařem nezbytná. Nicméně ve světě často citovaná studie českého IKEMu prokázala, že (místo obvykle doporučovaných 5–6 porcí) dvě energeticky vydatná jídla denně více přispívají k hubnutí a zároveň k lepší kontrole hladiny krevního cukru.

  
  

  redakce
  

• Pečujeme o zdraví + Rozhýbejte se

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Pečujeme

  o ZDRAVÍ 

  
  

  
  

  Dejte lásce šanci!

  
  

  Květen je už od Máchových dob pro Čechy „lásky čas” – a tím je zároveň i dobrou příležitostí, jak udělat něco pro své zdraví. Stačí projevit lásku ke svému protějšku tím, že spolu začnete bydlet – nebo se rovnou vezmete. A nejsou to pověry, tvrdí to věda!

  Vědci zjistili, že u osob žijících v manželství nebo ve společné domácnosti byla hladina cukru v krvi nižší o 0,21 % než u svobodných. V rámci studie byly vyhodnoceny údaje od více než 3 300 osob ve věku 50 až 89 let žijících v Anglii.

  Pokud by se toto snížení vztahovalo na celou populaci, znamenalo by to o 25 % méně úmrtí v souvislosti s vysokou hladinou cukru v krvi, uvedli autoři studie, zveřejněné v časopise BMJ Open Diabetes Research & Care.

  Jak se ukázalo, výhoda lepší kontroly glykemie platila bez ohledu na stav vztahu. Ať už se manželé hádali, nebo spolu cukrovali, měli tendenci lépe kontrolovat hladinu cukru v krvi.

  Problémy ve vztahu přínos v oblasti kontroly hladiny cukru v krvi kupodivu neovlivňovaly. Studie však zjistila, že pokud se pár rozešel, hladina cukru v jejich krvi se zhoršila.

  „Zvýšit podporu starších dospělých, kteří přišli v důsledku rozvodu nebo ztráty blízké osoby o vztah, by se mělo stát výchozím bodem pro řešení zdravotních rizik, včetně zhoršení regulace glykemie. Ze stejného důvodu je rovněž třeba odbourat negativní stereotypy ohledně romantických vztahů v pozdějším věku,” uvedli autoři studie. Jinými slovy – hurá do toho!

  Demografická data totiž dlouhodobě ukazují, že lidé v manželství žijí v průměru déle než jejich svobodní vrstevníci a delší je i etapa, kterou prožijí ve zdraví. Působení obdobných faktorů ovlivňujících život a zdraví jako u klasického manželství se přepokládá také u jiných typů dlouhodobých svazků. Z výzkumu Sociologického ústavu AV ČR zaměřeného na souvislost mezi rodinou a fyzickou kondicí vyplynulo, že ženatí muži a vdané ženy žijí déle: muži až o devět let, ženy o osm, a navíc jsou obě pohlaví také zdravější, spokojenější a vyrovnanější. Rozdíl má dokonce tendenci se v delším časovém horizontu zvyšovat. Podle sociologů život prodlužuje především sociální a emoční sounáležitost a finanční opora, kterou si lidé žijící v páru vzájemně poskytují.

  
  

  
  

  
  

  rozhýbejte se! 

  
  

  
  

  O tom, že pohyb potřebujeme k životu, není pochyb! Věčnou otázkou však je, kdy je nejlepší se mu věnovat, aby tělesná aktivita znamenala největší přínos pro naše zdraví. Ráno, odpoledne, nebo večer?

  Poslední možnost bychom měli raději škrtnout, i když může být dobrým způsobem, jak se zbavit stresu po náročném pracovním dni. Ale podle všech dosavadních poznatků fyzická aktivita tělo znovu nastartuje. A to v době, kdy už by se organizmus měl tlumit. Pohyb je totiž stejně jako příjem potravy a vystavení světlu důležitým prvkem synchronizace biologických rytmů neboli spouštěčem cirkadiálních hodin. Po večerním cvičení pak trvá déle, než se člověk zklidní, a může mít problémy s usnutím.

  Nová rozsáhlá prospektivní studie, uveřejněná v prestižní publikaci European Journal of Preventive Cardiology, zjistila, že lidé, kteří cvičí ráno, dosahují největšího snížení rizika kardiovaskulárních onemocnění (KVO) a mrtvice. Ranní sport je energeticky náročnější, rychleji startuje tělo, a snáze tak dochází ke spalování přebytečných tuků usazených v těle, čímž účinněji brání obezitě.

  Už dříve se vědcům podařilo zjistit, že ranní fyzická aktivita souvisí s metabolickým zdravím – BMI, hladinou glukózy a inzulinovou rezistencí. Nynější výzkum pak stanovil dokonce konkrétní denní dobu, která může mít největší přínos z hlediska snížení těchto rizik. Za nejlepší denní dobu pro cvičení pak studie určila mezi osmou ráno a jedenáctou hodinou dopoledne. Autoři výzkumu upozornili, že to platí zejména pro ženy, u nichž se tak riziko výskytu kardiovaskulárních onemocnění snižuje významněji.

  Podle Americké diabetologické asociace (ADA) lidem s diabetem 2. typu nebo prediabetem prospívá cvičení z mnoha důvodů:

  • zlepšuje kontrolu hladiny glukózy v krvi

  • snižuje rizikové kardiovaskulární faktory

  • pomáhá při snižování hmotnosti

  • přispívá ke zlepšení celkové životní pohody

  Pohyb je prospěšný i pro osoby s diabetem 1. typu, protože:

  • zlepšuje kardiovaskulární kondici

  • posiluje svaly

  • povzbuzuje citlivost na inzulin

  
  

  ADA upozorňuje: „Fyzická aktivita a cvičení by měly být doporučovány a předepisovány všem jedincům s diabetem jako součást řízení kontroly glykemie a celkového zdraví.”

• Soutěž

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Vaříme + Přírodní lékárna + Osmisměrka

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Vaříme

  
  

  
  

  Vaříme z cibule
  

  „Panenka ve stovce sukní,” jak cibuli překřtila lidová poezie, je zaručeným receptem na zdraví. Už malá porce dokáže díky antioxidantům snížit aktivitu makrofágů, které v těle spouštějí širokou škálu zánětlivých procesů. 

  Kromě množství vitaminu C pro podporu imunity obsahuje látky, především chrom, které ovlivňují hladinu krevního cukru. Omezuje vstřebávání tuků a cukrů, což z ní činí důležitý prostředek proti cukrovce a obezitě. Pomáhá také chránit nervový a kardiovaskulární systém.

  Cibulový čaj nebo šťávu z nakrájené cibule proti chřipce, nachlazení a kašli zná snad každý. Co si z ní připravit ještě kromě oblíbené cibulačky? Je fakt, že u vaření si popláčete, ale výsledek stojí za to.

  Cibulová marmeláda
  

  Ingredience:

  1 kg červené cibule, 70 g másla, 2 lžíce olivového oleje, lžička tymiánu, 3 dl červeného vína, 2 dl červeného vinného octa, 1 dl balzamika, sůl, pepř, lžička cukru nebo sladidlo

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Do hrnce s rozpáleným olejem s máslem nasypeme oloupanou pokrájenou cibuli, přidáme koření a dusíme asi 45 minut. Když cibule začne karamelizovat, zalijeme ji vínem, octem a balzamikem a vaříme další půlhodinu do zhoustnutí.

  
  

  Cibulové zelí
  

  Ingredience:

  1 kg žluté cibule, 1 brambora, 2 lžíce oleje (nebo 10 dkg slaniny, kterou vyškvaříme), lžička kmínu, bílý ocet, sůl a sladidlo dle chuti
  

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Na tuku osmažíme cibuli nakrájenou na proužky, přidáme sůl a kmín, bramboru nastrouhanou najemno a dusíme s podléváním asi 15–20 minut doměkka. Dochutíme octem a sladidlem.

  
  

  Cibulový salát
  

  Ingredience:

  ½ kg bílé cibule (je sladší), 1 avokádo, 2 menší mrkve, 1 lžíce olivového oleje, 1 lžíce bílého vinného octa, sůl a bílý pepř podle chuti
  

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  V misce našleháme olej s octem, solí a pepřem, aby vznikla emulze. Do ní vložíme plátky cibule, na měsíčky nakrájené avokádo a mrkev, nastrouhanou na hoblinky. Promícháme a necháme aspoň hodinu odležet. Chuť lze ještě vylepšit trochou strouhaného parmazánu.

  
  

  Přírodní

  PRODUKTY

  
  

  
  

  Dlouho se zdálo, že vitamin D ovlivňuje pouze stav kostí a zubů. Dnes už se ale ví, že „déčko” pomáhá udržovat celkové zdraví. Posiluje totiž imunitu a snižuje až o 60 % riziko vzniku běžných i chronických onemocnění.

  Nedostatek vitaminu D úzce souvisí s rizikem výskytu metabolického syndromu, jehož podkladem je inzulinová rezistence. Jeho doplňování může snížit u osob s prediabetem riziko vzniku diabetu 2. typu o 15 %. Vitamin D dokáže zabránit destrukci pankreatických buněk, které vylučují inzulin, a pomáhá snížit hladinu cukru v krvi.

  Déčko neboli sluneční vitamin sice vzniká s pomocí ultrafialového záření a přeměnou v pokožce, jenže takto se ho v současnosti dostane do organizmu jen minimum. Brání tomu nedostatek slunečního svitu i ochranné opalovací prostředky. Zásoby vitaminu D tělu dojdou zhruba tři týdny po „nachytání bronzu”. Současný životní styl taky moc nepomáhá. Zejména v našem zeměpisném pásmu pak déčko chybí 50 až 70 % lidí.

  Déčko se nachází v mléku, houbách (ale jen v těch, které vyrostly ve volné přírodě), ve vaječných žloutcích a rybách, ale i v krevetách a ústřicích. Na trhu je také řada potravin uměle obohacených o vitamin D. Jde například o cereálie, jogurty, džusy a margaríny.

  Málokdo ale těchto potravin zkonzumuje tolik, aby to stačilo. Zejména ryby jedí Češi podle průzkumů stále minimálně, i když si postupně „zvykají” – na jejich chuť i cenu. Alternativou je také rybí olej, který dnes už naštěstí nemusíme jíst po lžičkách, ale dá se v mnohem příjemnější variantě koupit v lékárně.

  Vzhledem k nevelkému počtu druhů potravin bohatých na vitamin D odborníci vidí řešení v doplňcích stravy, které jeho doporučenou denní dávku dokážou bezpečně pokrýt.

  
  

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  Pro příznivce luštění jsme i tentokrát připravili osmisměrku. Ve hře jsou produkty z lékáren Dr. Max Magnesium B6 Premium 100 mg 50 tablet, což je organická forma hořčíku pro lepší vstřebávání v organizmu obohacená o vitamin B6, a Dr. Max Vitamin B Complex Forte 100 tablet obsahující vysokou dávku vitaminů skupiny B (B1, B2, B3, B5, B6 a B7), které příznivě ovlivňují správné fungování organizmu. Těšit na výhru se může pět luštitelů, kteří nám zašlou správné řešení.
  

  Dr.Max Coenzyme Q10 60 mg
  

  
  

  Koupit zde

  Dr.Max Coenzyme Q10 60 mg
  

  
  

  Koupit zde

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 31. července 2023. 

  Přejeme hodně štěstí!

  Do soutěže přijímáme pouze odpovědi zaslané na e-mail.
  

• Analergin

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Elizabeth: Chci se o všechny postarat

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Elizabeth

  Chci se o všechny postarat *
  

  text: david laňka
  

  Zazářila v zatím poslední řadě SuperStar. Jak ji zprvu všichni zařadili do škatulky „krásná“ (a potají si mysleli, že nebude umět zpívat), tak záhy jim všem ukázala, že kromě krásy oplývá také nebývalým pěveckým talentem. Právě v těchto týdnech vydává své první album, a tak jsme se rozhodli si s ní popovídat o tom, jak těžké je prorazit.
  

  J

  ak je těžké jako zpěvačka prorazit v českém showbyznysu?

  U mě byla tím rozhodujícím okamžikem účast v SuperStar. Ale jinak – buď musíte mít za sebou opravdu silný finanční kapitál, nebo vlivnou rodinu… která má většinou i ten silný kapitál (smích). Natočit desku není nic levného, ale prosadit se u nějakého vydavatele, přesvědčit ho, že má cenu vám věřit a vsadit na vás, to není pro holku z malé vesnice úplně nejjednodušší věc. Bylo by hezké věřit na příběhy, které známe z filmů, ale tak to bohužel nechodí.

  Vy jste ale měla to štěstí, že si vás všiml producent Jan Muchow…

  To byla spíš náhoda než štěstí. Chtěla jsem se totiž hlásit na FAMU na produkci a seznámila jsem se s režiséry Slávkem Horákem a Jakubem Kohákem. Oba rádi hrají fotbal, který hraje i Honza Muchow a kterému kluci jednou řekli: „Tu si poslechni, ona hezky zpívá.“ A tak mě Honza vyzval, abych zazpívala, a když jsem dozpívala, řekl mi, jestli nechci přijít k němu do studia, tam jsem zkusila zazpívat pár dalších věcí a jemu se to líbilo.

  Takže přece jen hollywoodská story…

  To by byla, kdyby mezi tímhle okamžikem a SuperStar nebylo přibližně deset let.

  Čím ty roky byly vyplněné?

  Především školou, studovala jsem na Karlově univerzitě, do toho jsem dělala marketing hokejovému klubu Rytíři Kladno a zpívala jsem, cvičila, nahráli jsme s Honzou nějaké songy, nazpívala jsem ústřední písničku k seriálu Hvězdy nad hlavou, kde jsem si i zahrála menší roli… ale to pořád bylo vzdálené tomu začít se živit hudbou.

  Co jste vlastně studovala?

  Média. Já jsem totiž dost pragmatik a je mi jasné, jak krátký může být život v showbyznysu, takže jsem chtěla mít vystudované něco, čím bych se mohla živit, abych nevsázela všechno na jednu kartu a měla nějakou pojistku. Protože hudbě, pokud chcete prorazit, se musíte věnovat na sto procent, a nemusí vám to vyjít.

  Vám to ale, zdá se, po SuperStar dost vychází…

  Ano, nakoplo to moji hudební dráhu hodně, ale taky to není úplně raketový start. Trvalo docela dlouho, než jsem vydala první písničky, protože jsme museli pracovat na tom, abych měla vůbec nějaký repertoár, a já jsem navíc dost pes na texty, nechci zpívat nesmysly, chci, aby moje písničky nesly nějakou myšlenku.

  Může si vlastně člověk, který zpívá, dovolit absolutní tvůrčí svobodu? Přece jen za vámi stojí hudební vydavatel, rádia hrají jen určitý druh hudby… není člověk trochu svázaný?

  Bylo by asi naivní domnívat se, že mám absolutní svobodu. Ale když víte, jak má vaše hudba vypadat, když máte určité nároky na texty a na zvuk svých songů, tak si v tom tu svobodu najdete a můžete si ji prosadit. Samozřejmě pak přijde třeba otázka, jestli zpívat v češtině, nebo angličtině. Pro moji generaci už je angličtina běžnou součástí života, rozumí jí, ale pravda je, že Češi prostě mají radši česky zpívané písničky, a pokud jim chci textem něco sdělit, tak prostě musím zpívat česky. Na tom jsem třeba já musela zapracovat, protože zpívat precizně česky taky není nic lehkého.

  Přemýšlela jste někdy nad tím, čím to je, že třeba takové Švédsko, které je menší než my, je takovou líhní světově uznávaných interpretů, jako byla ABBA, Roxette, pochází odtamtud řada herců, kteří uspěli v Hollywoodu, a my nic?

  Myslím si, že to má dvě roviny. Tou první je systém státní podpory kultury, která je ve Švédsku výrazně větší, a pak taky něco jako… národní sebevědomí. My se prostě tak nějak od přírody bojíme soutěžit s větší konkurencí. Jasně, stojí to víc úsilí, peněz, ale pro nás je myslím typické, že máme pocit, že doma jsme víc v bezpečí, a že sice sníme o velikém úspěchu, ale zase nejsme ochotni mu všechno obětovat.

  A vy tu ambici máte?

  Mám a nevzdávám se jí.

  A co pro její naplnění děláte?

  Pracuji na tom, abych si vybudovala kariéru tady. Abych mohla zahraniční producenty přesvědčit tím, že když dokážu zaujmout publikum doma, zvládnu to třeba i u nich. Protože nic si nenamlouvejme – takových jako já jsou tisíce, a proč by měli dávat šanci zrovna nějaké Češce?

  
  

  
  

  Je vidět, že jste vážně pragmatička. Má to ale svoji druhou stránku – když vezmu v potaz vaše mládí…

  Já už ale právě nejsem zase tak mladá, je mi devětadvacet a zrovna nedávno jsem slyšela, že už mám to nejlepší za sebou (smích).

  Ve třiceti život přece teprve začíná, ne?

  Život začíná a krása odkvétá (smích). Já vás ale přerušila…

  Chtěl jsem se zeptat na to, že ve vašem věku asi budete mít jiný hudební vkus, než abyste zpívala to, co se převážně hraje v českých rádiích a čemu já přezdívám „český kotlík“, prostě takový usedlý český popfolk…

  Ono je to ale dané naším zázemím, my tu prostě jsme takoví písničkáři. A na druhou stranu, když chcete, aby si lidi vaši písničku zazpívali u táboráku, tak se na to prostě hodí spíš Pokáč nebo Xindl X než hudba plná synťáků. Jasně, ve světě s českým popem nemáte šanci uspět, poslouchají tam něco úplně jiného, ale můžete si z toho vzít to pozitivní – důraz na melodii. A když máte dobrou melodii, tak vám všichni utrhnou ruce.

  Jste vůči sobě hodně kritická?

  Znám svoje limity, ale na druhou stranu se jimi nechci nechat zastavit. Pracuju na sobě. Když jsem třeba byla v SuperStar, chodila jsem pravidelně poslouchat ostatní, abych věděla, proti čemu budu stát. Analyzovala jsem si, jak zpívají, co zpívají, co mám zpívat já, abych zaujala a nějak vynikla. A když znáte svoje limity, naučíte se je využívat na maximum a tím je vlastně třeba i odbourávat.

  Pojďme na trochu bulvárnější téma – jak jste se na sociálních sítích naučila přijímat různé hejty a nenávistné komentáře?

  Do určité míry se snažím to ignorovat, protože to k tomuhle byznysu prostě patří, ale když už ta nenávist a zloba přesáhnou nějakou únosnou míru, tak se, přiznám se, začnu vyžívat v tom, že dotyčnému napíšu nějakou reakci a tak trochu ho… setřu (smích).

  Říkala jste, že jste sebekritická a toužíte po dokonalosti. Nevede to ale někdy člověka k tomu, že by pořád dokola piloval jednu věc a stále nebyl spokojený?

  A to já zase dokážu poznat, když už se v něčem moc patlám, a buď si řeknu dobrý, už to nevylepšíme, anebo to odložím a vrátím se k tomu buď později s čistou hlavou, nebo vůbec.

  Není vám líto zahodit ten čas, který jste tomu věnovala?

  Ne, to je prostě kreativní proces. Něco můžete vysedět, ale něco ne.

  A jak to máte s tou touhou po dokonalosti v životě?

  No… přinejmenším v partnerském životě ji hledám.

  Není to cesta do záhuby?

  To není tak, že hledám bohatého prince na bílém koni (smích). Taky už jsem se zamilovala do chudého (a bohužel i trochu neschopného) hráče… že to nedopadlo, je asi jasné. Takže ano, hledám pro život dokonalý vztah, ale občas se umím bláznivě zamilovat během pěti sekund a během deseti se zase odmiluju (smích).

  A kde nebo v čem je pro vás ta dokonalost?

  Dokonalost je asi v pocitu štěstí. Třeba ten vztah nebude perfektní, třeba ani ten partner, ale pokud s ním budu i přesto šťastná, je to dokonalý… neuměla bych být ve vztahu, kdy vím, že to není ono, že necítím, že je to napořád.

  Chápete ty, kteří v takovém vztahu zůstávají?

  Nerozumím tomu. Podle mě je v tom určitá dávka nesebevědomí. Bojí se, že zůstanou samy v tomhle vypelichaným světě, a za každou cenu jsou ochotné vydržet extrémy, jen aby někoho měly. Já samozřejmě nevím, jestli za takových deset let nebudu třeba dělat něco podobného, ale zatím to odmítám a chci si sama sebe vážit.

  Myslíte, že po dokonalém partnerovi toužíte i proto, že jste vyrůstala jen s maminkou?

  To si nemyslím. Ta situace mě spíš ovlivnila v tom smyslu, že se potřebuji a chci o všechny postarat. Nechci, aby moje mamka nebo moje děti musely mít pocit, že si něco nemohou dovolit.

  Kde je v Česku ta fáze, kdy člověk může dělat jen hudbu, aniž by měl obavy, že umře hlady? Protože znám mraky hudebníků, kteří mají běžné občanské povolání…

  Mně v tom hodně pomáhají sociální sítě. Zpěv jako takový by mě ještě neuživil, ale influencerství ano. Ale to je zase proto, že zpívám. Jde to ruku v ruce.

  Jste šťastná?

  Ale jo, jsem. A vy? m
  

  ELIZABETH V KOSTCE 

  • Elizabeth Kopecká je nejenom finalistka poslední řady Česko Slovenské Superstar, kde si získala srdce milionů diváků, ale zároveň je i rodící se výrazná pěvecká osobnost současné domácí populární hudby. 

  • Léto roku 2022 prožila Elizabeth se svojí doprovodnou kapelou na koncertních pódiích a speciálně pak získávala ostruhy a jako host na některých koncertech Marka Ztraceného v rámci jeho letní šňůry Tour de Léto 2, kde úspěšně vystupovala před několika tisíci posluchači.

  
  

  
  

  Foto: Supraphon

  Elizabeth - Good Times (official video)

  

  Elizabeth Kopecká - Stay (SuperStar 2021)

  

  Elizabeth Kopecká (25. 10. 2022, Švandovo divadlo) - 7 pádů HD

  

• Lioton

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Džíny z túzu

  móda

  m ó d a

  Džíny z túzu *

  Retromuzeum ve čtvrtém patře obchodního domu Kotva patří k tomu nejlepšímu svého druhu nejen u nás, ale i ve srovnání s podobnými expozicemi v zahraničí. Kdo si chce připomenout předměty, které nás obklopovaly během čtyř desetiletí socialismu, sotva najde lepší příležitost. Muzeum se neustále rozrůstá o nové kousky a někdy i o celé expozice. Ta zatím poslední je věnovaná džínům. A má to dobrý důvod.
  

  text: david laňka

  U

  kázky džínové módy zpřístupnilo Retromuzeum letos v květnu. Právě na ten totiž připadlo 150. výročí okamžiku, kdy si krejčí Jacob Davis jako vynálezce a firma Levi Strauss podali žádost o patent na onýtované kalhoty – tehdy jim ovšem „džíny“ nikdo neříkal. Davisovo jméno široká veřejnost sice vůbec nezná, zato levisky, ty každý. 

  A právě levisky byly asi nejpopulárnější značkou v síti někdejších valutových obchodů Tuzex, v čemž se socialistické Československo od zbytku světa nelišilo – míněny jsou tu džíny. Tuzexy, kde se prodávalo a nakupovalo jen za valuty a paralelní měnu – tuzexové koruny – a kde se nic nedalo pořídit za ty koruny obyčejné, to byl unikát, který znal jen východní blok. Zboží, které se tu nabízelo, tedy provázel pocit nedostupnosti, a tak i pravé džíny, které se daly koupit po převážnou část období socialismu jen a jen tady, vzbuzovaly touhu o poznání vyšší, než tomu bylo v Severní Americe nebo západní Evropě. Mít džíny z „túzu“ znamenalo pro leckoho zhmotnit si sen. A právě proto do Retromuzea, které se zaměřuje na nejrůznější stránky konzumu v někdejší ČSSR, tato připomínka patří. V denimové expozici levisky samozřejmě návštěvník najde, dokonce legendární model 501, ale převahu má jiná značka, totiž italská Rifle.

  Je to logické, tato firma, kterou založili bratři Fratiniové v Toskánsku v roce 1958, začala exportovat ve velkém pravé džíny do východní Evropy jako první. Dokládá to třeba videoklip ze Studia A Československé televize, kde se v kalhotách Rifle už v roce 1966 na Karlově mostě v Praze předvádí Václav Neckář. Značka Rifle v československých podmínkách zdomácněla natolik, že se dokonce zejména na Moravě stala obecným pojmenováním pro džíny jako takové. 

  V Retromuzeu v Praze je možné spatřit nejen Rifle kalhoty, ale i bundy. U pamětníků tak možná vzbudí tato podívaná vzpomínku na socialistickou veršovánku „každý správný blbeček nosí rifle obleček“. Značka Rifle existovala velmi dlouho, soutěž v oděvním byznysu však byla tvrdá, a tak musela několikrát přežít svou smrt. To, co ji ale nakonec poslalo podle všeho definitivně do historie, byl až covid a striktní italský lockdown. V rejstříku obětí pandemie najdeme i takové. A tak je expozice v muzeu možná jednou z posledních příležitostí k tomu si na tuhle legendu zavzpomínat.

  Modré kalhoty v rudé éře

  Pro socialismus byly džíny nechtěné dítě. Partajní ideologové na ně pohlíželi s nevolí, až do osmdesátých let si česká mládež dokonce i na stránkách „svého“ časopisu Mladý svět stěžovala na to, že v některých školách je tento „neslušný“ oděv zakázaný. Samozřejmě vadil jeho americký původ. V sousedním východním Německu se dokonce nesmělo dlouho používat ani slovo džíny, vymysleli tam náhražku „Niethosen“ – nýtované kalhoty –, čímž se ale vlastně paradoxně k americkým kořenům dostali ještě hloub. V komunistické části Evropy byly džíny dlouho prezentovány jako oděv chuligánů a „nemakačenků“. Nakonec tu, a Československo nevyjímaje, musel systém touze mladých ustoupit. 

  
  

  Kniha Jeans Story ještě „teplá“ v tiskárně – zatím jediná publikace věnovaná džínům, která u nás vyšla

  
  

  
  

  Takzvané socialistické státy se nejdříve hodně dlouho snažily vyjít vstříc této poptávce vlastními silami. Tyto pokusy popisuje poměrně detailně kniha Jeans Story, která u nás vyšla v nakladatelství Jota a v rámci výstavy je v Retromuzeu taky k dostání. Věnuje se například vývoji sovětské „džínoviny“ Orbita, která se vyráběla v továrně Bolševik v Rodnikách. Vesmírný název ale přinesl jen planetární zklamání. A neúspěch přiznávaly i sdělovací prostředky. „Když si sednete v sovětských džínách na hřebík, je to spíš škoda pro židli, ze které trčí, než pro kalhoty,“ psalo se v sovětských novinách ještě „před Orbitou“. A ani ta nic nezměnila. Nakonec to dopadlo tak, že Sověti koupili licenci na italskou značku Jesus, jen bylo potřeba si nějak poradit s příliš neateistickým názvem. A tak se nakonec prodávaly s visačkou Tver, což bylo někdejší jméno města Kalinin, kde se šily. Byly dobré, ale šlo je pořád koupit jen za dolary v obchodní síti valutových Berjozek.

  V Československu šli nakonec státní plánovači podobnou cestou. Celkem neslavně totiž dopadaly pokusy o vlastní produkci, reprezentované především značkami Morendy z brněnského Krasu a Prekon z prešovské fabriky OZKN. Nakonec se tedy i u nás koupila licence na výrobu od zkušenějšího partnera na Západě – v tomto případě od britsko-francouzské značky Lee Cooper. To bylo v roce 1978 a ČSSR se tak ocitla dokonce na titulní straně Financial Times. Na rozdíl od Rusů si tyhle výrobky mohli Čechoslováci koupit i za normální koruny – v síti nově zřizovaných butiků. Pokud jde o džíny, museli mít trochu štěstí, protože licenci bylo potřeba splácet exportem, ale třeba manšestráky, ty už byly k dostání poměrně běžně. Koneckonců šlo o materiál, kterého jsme měli dost i z domácích zdrojů.

  
  

  Dobová reklama na značku Rifle – ikonické logo znal v Československu každý, koho džíny zajímaly

  Václav Neckář v pravých Riflích v roce 1966

  
  

  
  

  Teprve až v polovině osmdesátých let se konglomerát podniků Oděvního průmyslu zapojil do projektu, kterému se říkalo československý džínový program. Objevily se domácí značky: Bell nebo Yukon z Prostějova, Lyonette z Trioly, Blue Flower z Otavanu nebo Ranchers z Prešova. Pamětníci možná ještě tuhle nabídku pamatují. Přišla ale už pozdě. Socialistický oděvní průmysl po valnou část doby své existence nebyl schopný domácí výroby džínoviny. I když tu existovaly obchody s mladou módou, to nejžádanější nebyly schopny mladým prodávat – ne v měřítku, v jakém to trh očekával. Nárazové dodávky do obchodů se speciálním zásobováním, což byla třeba právě pražská Kotva, zásadně na situaci neměnily nic. Dnes tedy v jejím čtvrtém patře několik vitrín připomíná právě tuto dobu. Za sklem můžou návštěvníci spatřit to, co kdysi představovalo sen. Snít ho mohl každý, ale naplnit ho, to se obvykle podařilo jen za cenu překonání určitých obtíží. Na začátku byla třeba letní brigáda, ale vydělané koruny československé bylo ještě nutné „přetavit“ v ty tuzexové. To často bez porušení zákona nešlo. I přesto se ale na konci socialismu džínami ulice našich měst a návsi obcí jen modraly, což jen dokládá fakt, že móda je nezastavitelná a vlastně nezná hranice. Ani železné opony. m
  

  Mezi už neexistující značky, které jsou na výstavě k vidění, patří i Wildcat

  Poslední ředitel značky Rifle Franco Marianelli na instagramu ještě v březnu 2020 ujišťoval, že „společně to zvládneme“…

  … už zakrátko ale firma ohlásila svůj konec

  Foto: archiv Dr. Max

  Džínovým programem se snažila oděvní výroba ČSSR stáhnout náskok, který před ní měl západní svět – marně

  Celkem pravdivé reklamní sdělení – platilo téměř po celou dobu socialismu

  Stránka z katalogu Tuzexu z roku 1989. Ceny šly během deseti let zhruba na dvojnásobek

  Žádost o patent na nýtované kalhoty z května 1873

  Everything You Need to Know About Jeans | Vogue

  

• Prostamol

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Lukáš Vavrečka: Ten podmanivý hlas

  povídka

  p o v í d k a

  Lukáš Vavrečka

  Ten podmanivý hlas 

  P

  říběh o odvážné hrdince začala psát už na mateřské. Ale že to bude román, který si opravdu někdo koupí, to si Tereza dokázala připustit, až když jí nakladatel poslal jejích pět autorských výtisků. 

  Její kamarádky se z toho mohly pominout. 

  „Tyjo, Teri, je nádherná!“ říkala Kamila. Hanka, ta zase prohlásila: „Tak, a teď jsi opravdu spisovatelka.“ Přitom si dlouze prohlížela dívku na obálce, jak sveřepě pózuje na skalisku a hříva rezavých vlasů jí vlaje ve větru. 

  Když se na konci května sešly u sklenky bílého – Tereza si pro tu příležitost oblékla nové letní šaty –, vyzvídala na nich: „A co, už jste ji četly?“ 

  „Mi nebudeš věřit, Teri, já úplně brečela.“ To byla zase Kamila. „Arianela je prostě boží!“ přidala se Hanka a objednala kapučíno. 

  A zatímco týdny Tereze Lindrové ubíhaly ve zvláštním, opojném uspokojení, měl se její román co nevidět posunout na další úroveň. Právě když obě děti úspěšně a včas vypravila do školky – všechno se teď dařilo –, zavolal jí nakladatel. To aby jí sdělil, že kniha se na jejich poměry neprodává špatně a že vydavatelství Vyprávěj má zájem natočit Arianelino dobrodružství jako audioknihu. Také se ptal, jestli jí může poslat smlouvu a který herec by se v jejích představách měl ujmout četby. Bez váhání mu to řekla a ještě téhož dne si volali znovu. Klaplo to.

  „Holky, tomu neuvěříte!“ Skoro zavýskla, když tu novinu měla kamarádkám oznámit. Dokonce byla tak rozrušená, že si úplně zapomněla vyfotit veganský toust, který jí v kavárně přinesli.

  „Bude to Bartoška, že jo? Nebo Preiss?“ naléhala Hanka.

  „Ještě líp! Holky, bude to číst…“ udělala významnou pauzu. „Bohuslav Horský!“

  „No, týjo,“ řekla Hanka. „To mě podrž, jako fakt?“

  „To je panečku chlap,“ doplnila ji Kamila. „Já vím, že už mu rostou chlupy z uší, ale kdyby mi tím svým hlasem řekl, ať se svlíknu, tak… tak nevim co.“ Na okamžik se skoro zasnila. 

  „Takovej ten typ mužskýho, kterej, když něco řekne, tak to tak prostě je,“ rozplývala se Hanka.

  „Prý si mysleli,“ líčila jim Tereza, „že to nevezme, protože všechny zatím odmítnul. Ale prý mu poslali pédéefko Arianely a obratem napsal, že do toho půjde. Že prý tyhle knížky o udatných hrdinkách zbožňuje jeho dospívající neteř.“

  „Teri, ty máš takový štěstí,“ řekla Kamila. „Já ti to tak přeju.“

  Když jim pak Tereza řekla, že se dokonce bude moct přijít podívat do studia na jednu z nahrávacích frekvencí, objednaly si lahev prosecca a společně si připily.

  Po dvou měsících, kdy pravidelně telefonovala řediteli vydavatelství Vyprávěj, dotyčný podlehl a slíbil, že jí pošle ukázku prvních dvou kapitol – když tedy tak naléhá. A do studia ať přijde v pátek ve tři.

  Tereza co chvíli kontrolovala mailovou schránku. Konečně uslyší, jak Bohuslav Horský tím svým mužným, dokonale podmanivým hlasem čte o její hrdince, která se v nelítostném světě vypracuje na bojovnici – holku, co ji poslouchají vlci a která to umí s nožem. 

  Děti vypravila k babičce, a právě když si manžel odešel zaběhat, ukázky dorazily. Lepší načasování nemohla chtít. Okamžitě si jednu kapitolu pustila.

  Bože, to je hlas… pomyslela si. Tělem se jí rozlilo zvláštní teplo, jako kdyby se ponořila do horké koupele. Horského znala z divadla i z televize, ale když četl, bylo to, jako by to vyprávěl jenom jí. Na okamžik se přistihla, že ztěžka dýchá.

  „Jenom jsem si zapomněl…“ její muž v upnutém běžeckém úboru se zastavil ve dveřích. „Co tu děláš? Proč jsi tak červená?“

  „Já… jenom…“ sáhla si na tváře. Úplně hořely. „Jenom jsem zkoušela cvičit, víš? Musím se zase dostat do formy.“

  „Jasný. Jenom si vezmu hodinky a jdu.“

  Tak to bylo o fous, řekla si a s dalším poslechem se rozhodla počkat. Zatím ukázky přeposlala holkám. To ale ještě nevěděla, že to největší překvapení ji teprve čeká.

  „Ta pasáž, jak je ztracená v tom hvozdu,“ básnila jí druhý den Kamila, „ta je skvělá.“

  „Nebo ta, jak poprvé potká tu svoji smečku lišek,“ navázala Hanka.

  Jenže tentokrát se Tereza vůbec netvářila spokojeně.

  „No, právě,“ řekla.

  „Tobě se nelíbí, jak to čte?“

  „Ale jo, čte to fakt…“

  „Kam se hrabe Bartoška nebo Preiss!“ přerušila ji Hanka.

  „No jo, ale… Přece to byli vlci. Ne lišky. Vlci.“

  „Vážně?“ divila se Kamila. „Seš si jistá?“

  „Kamčo, jmenuje se to Arianela, vládkyně vlků.“

  „A jo, vidíš.“ 

  Tereza na ně uhodila: „Říkaly jste, že jste to četly!“

  „No… tak, víš, jak to je. Děti pořád něco chtěly. Sem se do toho podívala, ale zas jako úplně poctivě jsem to asi nečetla. Co ty, Hani?“

  Hanka zavrtěla hlavou. 

  Tereze došla trpělivost. Z čestného místa na poličce vytáhla brožovanou knížku a nalistovala druhou kapitolu. 

  „Tady! Čti!“ 

  „Arianela… sama na cestě…“ mumlala Kamila, „stopy lišek… To říkám, jsou tam lišky, Teri. Normálně smečka lišek.“

  Tereza tomu nemohla uvěřit. Bylo to tam. 

  Listovala dál. Ve třetí kapitole to bylo taky. Navíc tu a tam narazila na větu nebo formulaci, kterou si vůbec nepamatovala. Už nevěděla, čemu má věřit. Od začátku čtvrté kapitoly byli ale zase vlci.  No to snad…

  Druhý den byl pátek. Dopoledne strávila Tereza tím, že opakovaně volala lidem z nakladatelství a snažila se dobrat vysvětlení. Chtěla mluvit s šéfredaktorem, s jazykovým redaktorem a ptala se, co se od poslední korektury stalo s jejím textem. Nikdo jí ale nedokázal uspokojivě odpovědět.

  O půl druhé si na sebe vzala svoje nejlepší šaty, nastoupila do tramvaje a opustila ji jen jeden blok od studia, které pro Vyprávěj audioknihy natáčelo. Dovnitř jí pustila přátelská paní v letech a Tereza by byla přísahala, že měla trochu moc prokrvené tváře.

  Paní ji zavedla do režijní kabiny.

  „Tohle je malá produkce, takže se natáčí jenom s mistrem zvuku,“ vysvětlila. „Jinak tu někdy bývá i režisér.“

  „Aha.“

  „Tohle je naše zvukařka…“ Jméno Tereza neslyšela. A jmenovaná nejspíš také ne, protože se ani neotočila. Místo toho zůstala vykloněná zpoza monitoru, lokty opřené o mixážní pult, tváře opřené do dlaní.

  Přímo proti ní totiž za sklem zvukotěsné kabiny seděl Bohuslav Horský a četl do zavěšeného mikrofonu. Jeho hlas k nim zněl z přilehlého reproduktoru.

  „No nic, nechám vás tu,“ zhodnotila růžolící žena, která Terezu přivedla, a zmizela za dveřmi.

  Tereza z kabelky vytáhla knížku, nalistovala začátek čtvrté kapitoly, než na šesté straně našla pasáž, kterou Horský právě načítal. Přečetla si jeden dva odstavce dopředu a pak už jenom poslouchala.

  Ha! triumfovala v duchu. Tohle tam nebylo! Jaký toulec, jaký šípy, vždyť ta holka hází nože! To je přece její dovednost. A mám tě! říkala si.

  Chtěla si to házení nožů založit prstem, aby to mohla mistryni zvuku ukázat, jenže ejhle: Teď už tam byl toulec a šípy.

  To ten jeho podmanivý hlas, napadlo ji a polila jí hrůza. Podmaňuje si tu knihu! Kapitolu za kapitolou!

  „Miladko… Miladko, máš tam návštěvu,“ zněl teď Horského hlas z reproduktoru. Zřejmě si všiml postavy za sklem. Mistryně zvuku od něj odlepila zasněný pohled a konečně – byť stále poněkud nepřítomně – se s Terezou pozdravila.

  „To je paní autorka,“ řekla pak do mikrofonu. „Budete si chtít udělat přestávku, mistře?“

  To už ale Horský opouštěl svou kukaň, aby se s Terezou střetl na chodbě.

  „Moc rád vás poznávám,“ řekl dobře položeným basem. „Opravdu je mi velkou ctí,“ tiskl jí dlaň. Měl silné paže, i když na její vkus trochu moc chlupaté. A voněl směsí silně kořeněné kolínské a mýdla.

  „Ale… ale…“ Tereza stále nenacházela slova. „Vy mi úplně ničíte můj román,“ vypadlo z ní nakonec.

  Horský se jenom blahosklonně usmál a navzdory vší zlobě a zmatku, který prožívala, měla Tereza na okamžik pocit, že se jí podlomí kolena. 

  „Ale já přece nečtu nic, co tam není,“ pronesl. „Jen si poslechněte nahrávku, zjistíte, že každé slovo je na svém místě. Tak jako v knize.“

  „Ale…“ pokoušela se vzpamatovat, „to, jak ona střílí z toho luku...“ 

  „To se mi právě moc líbí. Víte, moje neteř vždycky chtěla být lučištnice. Dokonce chodila do kroužku, věřila byste?“

  „Pane Horský…“

  „Říkejte mi Bohuslave, prosím…“ 

  „Ehm… Bohuslave,“ slyšela se jakoby z dálky. „Ale takhle to tam nebylo. A všechny ty lišky…“

  „Ty se výborně hodí k jejím zrzavým vlasům.“ 

  Ten typ mužskýho, kterej, když něco řekne, tak to tak prostě je, prolétla Tereze hlavou Hančina slova.

  „Jenže to byli vlci. Jmenuje se to Arianela, vládkyně vlků…“ Teď už byla trochu zoufalá, nicméně nevěděla, jestli ji slyšel. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli to vůbec řekla, všechno bylo trochu v mlze. 

  Horský jí políbil ruku a pronesl: „Musím se vrátit k práci, omluvíte mě?“ 

  „Ano, Bohuslave, samozřejmě, že vás omluvím…“ odvětila, už ani ne proti své vůli. Bylo to silnější než ona. Podmanil si ji a ona… se tomu poddala.

  Nato Horský opět zmizel v kabině a Tereza jako v mrákotách vyklopýtala na vzduch.

  Že ji nakonec přece jenom slyšel, si ověřila o necelý měsíc později. Tou dobou už byla audiokniha dotočená a sestříhaná.

  Tereza se zajímala, co na tom tak trvalo, a vydavatel jí sdělil, že s Horským natáčeli první dvě kapitoly znovu – že je to běžná praxe, protože na začátku se herec teprve tak nějak seznamuje s autorským stylem. Takže později se to přetočí.

  „Aha,“ řekla. Na víc se nezmohla.

  Stála totiž právě před vchodem do knihkupectví, kde ji na stojanu upoutal magazín Knihkupec. Bývala by si ho nevšimla, kdyby na titulní straně nebyla obálka její knihy. 

  Křiklavý nápis v bublině tvrdil, že jde o nejlepší fantasy tohoto léta. Pak už to bylo jenom horší. Kniha teď k Terezinu, již nevelkému, překvapení nesla název Arianela, vládkyně lišek. A pod obálkou stálo: Bestseller mladičké, teprve šestnáctileté Lucie Horské se brzy dočká i audioknihy.

  Ta jeho zatracená neteř, došlo Tereze okamžitě. Teď už tu holku ze srdce nenáviděla, i s těmi jejími liškami a šípy! 

  Obratem ji napadlo i to, že teď bude muset napsat novou knihu. A zase to bude prvotina. Ach bože. Aby tak toho Horského vzal čert! 

  Ale… musela si ve slabé chvilce přiznat, měl tak podmanivý hlas… m
  

  Foto: Adobe Stock

• Clearbloue

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Monica Bellucci: Hlavní je vášeň

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Monica Bellucci

  Hlavní je vášeň * 
  

  Má za sebou víc než šedesát filmových rolí. Několikrát byla na titulce prestižního magazínu Vogue, rovněž několikrát byla vyhlášena nejkrásnější ženou světa. V roce 2023 zazáří hned ve dvou snímcích a v jednom divadelním představení, které je pro ni srdeční záležitostí. 
  

  R

  ežisér Tom Volf natočil v roce 2017 dokument Já, Maria Callas. Později začal pracovat i na divadelní hře, v níž dal dohromady její osobní dopisy a paměti. Do hlavní role obsadil vás. Povězte nám o tom něco… 

  Nikdy jsem na divadle nehrála, ale její příběh mě natolik ovlivnil, že jsem nemohla říct ne. I přesto, že obě pocházíme z rozdílných světů, myslím, že se do ní dokážu opravdu vcítit a skutečně cítit její bolest. Tolik mi přirostla k srdci. Od samého dětství to neměla lehké, měla velmi ambiciózní matku, která z ní chtěla udělat hvězdu za každou cenu. Složité měla vztahy i se sestrou a s muži. Všichni tvrdí, že její největší životní tragédií byl vztah s Aristotelem Onassisem, kvůli kterému se rozvedla a na čas přerušila kariéru. Myslím ale, že ve finále byla velmi osamělá. Neměla rodinu, děti a nakonec ani partnera. 

  Co může publikum očekávat od Bellucci na divadelních prknech? 

  Lépe by vám na to odpověděl Tom Volf (smích). Já jen vím, že potřebuju tenhle příběh vyprávět dál. Předat jím emoce ukryté v Mariiných dopisech a vzpomínkách. A pokud to má být prostřednictvím divadla, chci u toho být.

  Co vás na téhle operní divě s řeckými kořeny, jedné z nejlepších sopranistek 20. století tak přitahuje? 

  Fascinuje mě na ní její dvojakost. Na jedné straně diva, která na sobě dřela a byla k sobě velmi tvrdá, na straně druhé zranitelná a velmi citlivá žena, která na smutek a zlomené srdce zemřela v pouhých 53 letech.

  Existuje role, kterou byste si ráda zahrála, ale neměla jste zatím tu šanci?

  Nevím, jsem v tomhle hodně spontánní. Miluju, když ke mně pracovní projekty přicházejí nečekaně, když můžu být překvapená. Doteď třeba nevím, proč ve mně režisér Tom Volf vidí Marii Callas. Možná protože pocházím ze středomořského státu. Možná protože cestuji tak moc, že si všude připadám jako cizinka, podobně jako Maria. Mimochodem, nedávno jsem dotočila film The Girl in the Fountain o švédské modelce a herečce Anitě Ekberg a opět nevím, proč si vybrali právě mě. Vypadáme s Anitou úplně jinak! Všechno je to o hledání společného prostoru mezi konkrétním člověkem, kterého hraju, a tím, co můžu nabídnout já. A to je velmi vzrušující. Na herectví je nádherné, že nikdy nevíte, co vás čeká. 

  Jak se rozhodujete, na co řeknete „ne“? Co je pro vás to hlavní kritérium?

  Já to obrátím, hlavní kritérium, proč říct „ano“, je, že vás role inspiruje od prvního momentu čtení scénáře. Dokonce v tu chvíli nepřemýšlíte nad tím, jestli bude snímek úspěšný, nebo ne. Jediné, co víte, je, že tu roli musíte vzít, protože vás někam posune, může vám hodně dát. A přesně tak to bylo i u Callas. Věděla jsem, že poměrně dost riskuji, ale nemohla jsem říct ne. Naše společná cesta začala v Paříži roku 2019 a skončila na jevišti v New Yorku v lednu 2023. Maria Callas se narodila v New Yorku roku 1923, tedy přesně před 100 lety! Projeli jsme s tímto projektem spoustu států, abychom o 100 let později skončili tam, kde její životní etapa začala. 

  Která role vám byla za vaši dosavadní hereckou kariéru nejblíž?

  Nedokážu vybrat jen jednu jedinou, to nejde. Ale vidím určitou podobnost ve všech svých rolích – ať už ve filmu Maléna, Zvrácený, Umučení Krista, nebo Na mléčné dráze –, hraju v nich ženy, které se snaží obstát v mužském světě. 

  Pociťujete rozdíl v zábavním průmyslu teď a před lety?

  V posledních letech filmový průmysl čelil nejrůznějším krizím, ale myslím, že už je to za námi. Mám dokonce pocit, jako by se lidi zase zpátky vraceli k filmu. Seriály jsou sice fajn a na výrobu v lecčem i jednodušší, ale kouzlo filmu nikdy nedoženou.  

  Sama v roce 2023 zazáříte ve dvou filmech – Mafia Mamma a Diabolik 3. Co byste poradila všem těm, kteří chtějí být jednou tak úspěšní jako vy? 

  Nikdy jsem nevěděla, co na to odpovědět, a tak odpovídám stejně jako před 30 lety: hlavní je vášeň. Pokud něco děláte s vášní a dřete na sobě, je nemožné, aby se vám vložené úsilí v nějaké podobě nevrátilo zpátky.  

  Jaký je váš nejoblíbenější film? 

  Na to je velmi těžké odpovědět! Nemůžu zmínit jenom jeden. Existuje tolik nezapomenutelných snímků. Ale pokud můžu říct jedno jméno, ráda bych zmínila režiséra, který na dlouhou dobu ovlivnil celý filmový průmysl: Federico Fellini. Byl tak poetický a snový, že se dotknul srdcí všech. 

  V roce 2018 jste byla dotázána, co si myslíte o sexuálním obtěžování v zábavním průmyslu. Byla jste snad jedinou ženou, která v té době vyjádřila obdiv mužům a řekla, že především je potřeba stanovit jasné hranice mezi flirtem a obtěžováním. Od té doby bylo mnoho herců nařčeno ze sexuálního obtěžování. Ať už to pak bylo u soudu potvrzeno, nebo vyvráceno, jejich kariéry šly strmě dolů. Jaká je situace teď? 

  Je určitě dobře, že se ženy přestaly bát mluvit otevřeně, ale válka nás nikam neposune. Ženy a muži by podle mého měli najít znovu společnou řeč a prostor, kde spolu mohou fungovat, což už se naštěstí děje. I když to bude trvat ještě spoustu let, je skvělé, že nějaký posun se děje každý den. Už teď jsou muži větší součástí životů žen a naopak. Běžně nosí miminka v nosítkách nebo je vozí v kočárcích, což by si dřív nemohli dovolit – nepřipadali by si dostatečně maskulinně, kdyby měnili plenky. Dnes už můžeme o tom, jaká je pozice mužů a jaká žen, svobodně diskutovat. Už máme ženy pilotky a muže, co upravují nehty … pro obě pohlaví je tahle svoboda určitě přínos. Muži se tak konečně mohou zbavit stereotypních představ o tom, jak by se měli chovat. 

  Velmi si vážíte ostatních žen. Jakou radu byste dala ženám, které sice vyrůstají ve světě, který je takřka posedlý feminismem, ale když na to přijde, tak to jsou často ony, které útočí na jiné ženy?

  Necítím se na to, abych mohla někoho v tomhle ohledu poučovat. Budu tedy mluvit pouze za sebe. Někdy se stane, že ženy nemají ostatní ženy rády z důvodu nějakého nepříjemného zážitku. Kdo ví? Každý je jiný a my nevíme, co má kdo za sebou. Já jsem měla to štěstí, že jsem vyrostla v ženském světě obklopena láskou a respektem. Velice jsem si vždy vážila svých dvou babiček, byly to velmi silné ženy. Štěstí jsem měla i na herecké kolegyně, které mě přesvědčily, že moje cesta je správná. m
  

  
  

  Monica Bellucci    

  • Chtěla být právničkou, nakonec je z ní světoznámá modelka a herečka, která se ve svých 51 letech stala proslulou Bond Girl. Posledních 30 let se Bellucci věnuje hlavně filmu a úspěšně osciluje mezi filmovými trháky a komornějšími snímky v Evropě i USA. 

  • A má za sebou i jeden neméně významný divadelní debut v newyorském divadle Beacon. 

  • Režisér Tom Volf ji obsadil do one woman show vycházející z autobiografie slavné operní divy Marie Callas, jedné z nejznámějších sopranistek 20. století. 

  
  

  
  

  Text: David Laňka a Sandra Černodrinská, foto: Profimedia

  MAFIA MAMMA Trailer 2

  

  Malena | Official Trailer

  

• Exoderil roztok

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Jedovatý drak

  zvíře

  z v í ř e

  Jedovatý drak
  

  Kanibal, který vyhrabává lidské mrtvoly a požírá je. Jeho sliny jsou prý plné smrtelně jedovatých bakterií z tlejícího masa. Pojďme se na zvěsti o „zemních krokodýlech“ neboli varanech komodských podívat blíže.
  

  D

  rak z Indonésie

  Záznamy o prvním objeveném exempláři jsou z roku 1910 z ostrova Komodo, kam byli výzkumníci posláni nizozemskou koloniální správou, aby prověřili zvěsti o tamních „dracích“. Varan komodský však obývá kromě Komoda i jiné indonéské ostrovy jako například Rinca nebo Flores. 

  Kdo víc jí, ten víc roste

  Jeho velikost závisí na dostupnosti a velikosti kořisti. Čím větší kořist má k dispozici, tím větší a mohutnější je. V průměru dosahuje délky 2,6 m a hmotnosti okolo 50 kg. Ovšem největší zaznamenaný exemplář měřil neuvěřitelných 3,13 m a vážil 166 kg. Varan je schopen pozřít potravu, která představuje 80 % jeho tělesné hmotnosti. V praxi to znamená, že dokáže sežrat menšího koloucha či sele na posezení. A výjimkou pak nebude ani divoká koza nebo buvol. Tenhle ještěr se do oběti zakousne a jeho 2,5 cm dlouhé ostré zuby jí způsobí fatální zranění. Spolu s velmi silným stiskem pak vpustí do uloveného zvířete jed, který se nachází v jeho dvou slinných žlázách, umístěných pod jazykem. Tyhle žlázy obsahují jedovaté bílkoviny, které zabraňují srážení krve. Oběť pak buď sežere celou, nebo postupně odtrhává kusy masa, a to poměrně rychle. Za půl hodiny dokáže spořádat kořist o hmotnosti 25 kg. Nepohrdne ovšem ani mršinou, kterou jeho čichové ústrojí dokáže zaregistrovat až na 9,5 km. 

  Hygiena jako základ

  V minulosti se věřilo, že sliny varana obsahují nebezpečné bakterie, protože si nechává v ústech hnít zbytky potravy. Jed ale mají jenom ve slinných žlázách pod jazykem a kromě toho se zjistilo, že tito tvorové mají poměrně pečlivou ústní hygienu. Po natrávení potravy vyvrhnou páchnoucí slizem obalené nestravitelné zbytky jako chlupy, rohy a zuby. Pak si pečlivě otírají tlamu o hlínu nebo listí, dokud není zcela čistá. 

  Bezpečnější hroby 

  Domorodci věří, že tihle „draci“ vyhrabávají ostatky jejich příbuzných z hrobů a živí se jimi. Proto mrtvé přemísťují do jílovišť, kde na hroby ještě vrší kupy kamení tak, aby se k nim varani nedostali. 

  Sví k svému

  Ve zvířecí říši není výjimkou, že rodiče požírají své potomky, je to evoluční mechanismus, díky kterému je řada druhů schopná přežít. Jinak tomu není ani u varana. Mladí jedinci, kteří jsou ohroženi nejvíc, se na obranu válí ve výkalech nebo vnitřnostech jiných zvířat, aby dospělé kanibaly odradili. 

  Strach a obavy o život

  I když může tenhle nejmohutnější žijící ještěr působit strašidelně, není příliš důvod k obavám. On se totiž kontaktu s člověkem spíš vyhýbá. Jen pro představu – od roku 1974 do roku 2012 bylo zaznamenáno celkem 24 útoků na člověka, z toho 5 smrtelných. To není tak hrozivá bilance, přesto ho raději nehlaďte, respekt si ale rozhodně zaslouží.  m

  Text: Sandra Černodrinská, foto: Adobe Stock

• Bionect

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Side job slavných

  svět hvězd

  s v ě t   h v ě z d

  side job slavných 
  

  Někteří umělci si vyrobili vlastní osobitý merch, jiní zas během pandemie objevili, že se mohou živit i něčím jiným a že jim to kupodivu jde. V době influencerské je těžké najít někoho, kdo nemá jen spolupráci prostřednictvím Instagramu, ale kdo se té jiné než umělecké práci věnuje opravdu s radostí. Vybrali jsme pro vás pár osobností, které nás oslovily. Ať už v dobrém, či v tom kuriózním. 
  

  Petr Čtvrtníček

  řezník v citroenu

  Během prvního lockdownu si dnes již zesnulý Petrův otec posteskl, že by si dal klobásu. Jenomže ne tu kupovanou, ale vlastnoručně vyrobenou. No, syn přece má své rodiče poslouchat, a tak Petr do týdne koupil udírnu, poté starou dodávku a nakonec sehnal prvorepublikovou řeznickou ceduli „Čeněk Strnad řezník a uzenář“. A bylo. Čeněk Strnad se stal Čtvrtníčkovým alter egem a ve starém citroenu začali objíždět festivaly se svými vlastnoručně vyrobenými klobásami a uzeninami. Petr tvrdí, že na tom celém je nejlepší, že je sám sobě šéfem, dělá to jenom, když se mu chce. 
  

  VLASTINA SVÁTKOVÁ A ZUZANA ŠULAJOVÁ

  prstenem proti šedi

  Herečky Vlastina a Zuzana se rozhodly, že začnou navrhovat šperky poté, co si Vlastina vysnila svůj snubní prsten a nemohla ho nikde sehnat. Její představa byl hrubý šperk vyrobený z kamene lásky morganitu. Jenže jí všude tvrdili, že takový kámen se nedá sehnat a už vůbec ne vyrobit. Tak si holky řekly, že „to nejde“ není argument, a začaly navrhovat šperky pod značkou Adore. Jejich výrobky mají osobité kouzlo a je pravda, že druhé takové sehnat nejde.

  MARTA DANCINGEROVÁ

  to je kniha, napsala

  Marta je nejen úspěšnou herečkou, ale také spisovatelkou. Ve svém nabitém diáři si našla čas vydat už dvě knížky. První z nich – Nesmělí – je povídková tvorba o lidech, kteří jsou v životě tak trochu neviditelní. Jenže Marta nezapomněla ani na děti, kterým věnovala svůj druhý literární počin – Nikolas a tajemství Snozemě. Brzy se dočkáme i audio podoby téhle dětské knížky, kdo ji však načte, zůstává tajemstvím. 
  

  
  

  JACOB ERFTEMEIJER

  maluju čili jsem

  Asi ho budete znát jako kapitána Berana ze seriálu Specialisté nebo herce Švandova divadla. Málokdo ale ví, že Jacob se intenzivně věnuje malbě. Inspiruje ho cokoliv, co se mu vryje do paměti nebo vpadne do života – jedno slovo, náhodné graffiti nebo výraz ve tváři cizího člověka. Jacobovy obrazy mají zvláštní atmosféru a rozhodně stojí za to si nenechat ujít nějakou z jeho výstav. 

  ANDREJ POLÁK

  druhý život

  Herec a moderátor Andrej Polák založil se svým manželem Martinem internetový vintage second hand 3some.cz. Oba zároveň pořádají i pop up akce (naposledy Lovers Market na pražském Smíchově), kde na jednom místě představují oblečení nejlepších second handů v Praze. Tak udržitelnosti zdar!
  

  VANDA HYBNEROVÁ

  cowboy z Vysočiny 

  Kromě hraní v seriálech, filmech nebo divadle Vanda jezdí na Vysočinu kydat hnůj, sypat slepicím zrní a zachraňovat ovečky. Na jejím statku se pořádají koňské tábory pro děti, přednášky o koních či hipoterapie. Výhodou je, že všechna zvířata jsou velmi dobře vychovaná a nesmírně milá, takže se nemusíte bát, že byste si po víkendu stráveném u Vandy přivezli frakturu některé z končetin či klovanec od kohouta. 
  

  GWYNETH PALTROW

  čichni si a uvidíš

  Americká herečka prodává pod svojí značkou Goop všelijaké věci. Naposledy jste si mohli kromě krému proti vráskám koupit i svíčku s vůní její vaginy. Svíčka „This smells like my vagina“ je směsicí citrusových tónů s bergamotem. Pokud nemusíte romantiku, můžete si zakoupit parfém, který zas voní jako Gwynethin orgasmus. Její dcera Apples si dělá legraci, že matka je schopná prodat cokoliv. No, proti gustu…. Jen jsem zvědavá, kdy tenhle trend dorazí i k nám. 
  

  LADISLAV HAMPL

  protřepat, nemíchat

  Láďa pochází ze sportovní rodiny a není tedy divu, že ho to ke sportu táhne i dnes. Je například věrným fanouškem fotbalového klubu FC Liberec. Tenhle blonďák má za sebou nespočet divadelních a filmových rolí, přesto si v létě chodí „odpočinout“ na pražské koupaliště Petynka, kde pracuje za barem. Zajímavé je, že to není z nutnosti, Láďu to za barem prostě baví. Ono s tím množstvím dam v plavkách to vlastně taková dřina být nemusí.

  Text: Sandra Černodrinská, foto: ČTK

• Hudební divadlo Karlín

  I n z e r c e

• Hrabě z Wachau

  Halinin fejeton

  H a l i n i n   f e j e t o n

  Hrabě z Wachau
  

  Jsem citově okoralá. Jako krajíc chleba, který někdo zapomněl na kuchyňské lince, a on tam leží už několik dnů. Chybí jen málo, aby ztvrdl na kámen a rozpadl se v prach.

  Text: halina pawlowská

  P

  řesto anebo právě proto se mi docela daří v mé práci. Píšu knihy, vystupuji v televizi a taky jsem pronikla až za hranice, protože čtyřikrát za rok mám talk show v jednom kulturním domě v Rakousku blízko našich českých hranic. A právě tam se to stalo. 

  Do své rakouské talk show jsem si pozvala jednoho staršího, ale pořád dost atraktivního rakouského hraběte, jednoho protivného českého historika a jednu vychrtlou novinářku, jejíž specializací je modrá krev.

  Naše talk show proběhla nebývale dobře. Kladla jsem decentně rafinované otázky a mí hosté na ně srdečně a fundovaně odpovídali. A pak byl konec a pan hrabě si mne vzal stranou a pošeptal mi:

  „Jste sympatická a krásná žena. Závidím vašemu manželovi, že vás má.“

  A já jsem řekla: „Můj manžel umřel.“

  A hrabě, místo aby posmutněl a projevil mi soustrast, tak zaržál nadšením a zvolal:

  „Tak to za mnou musíte přijet ke mně na zámek!“

  V tu chvíli jsem se vznesla, jako kdyby do mě napumpovali helium.

  „Určitě přijedu!“ vypískla jsem nadšeně. A pak náš směle vyvíjející se vztah přerušil ředitel kulturáku, který mi nešetrně sdělil, že na mne čeká auto, které mne odveze do Prahy.

  Hrabě se usmíval, já se taky usmívala. Plaše, chtěla jsem totiž, aby hrabě pochopil, že jsem pořád tak nějak dívče, snad přímo panensky cudná a přitom dychtivá, jako jsem byla kdysi.

  „Nepotřebujete si před cestou odskočit?“ zeptal se mne ředitel.

  Od zhruba svých sedmi let před všemi muži tajím své fyzické potřeby, ale dřív než jsem stačila říci „Ne! Protože já piju jenom rosu a maximálně si zobnu okvětního plátku růže... proč bych si odskakovala?!“, tak hrabě řekl:

  „Ano! Odskočím si rád.“

  A protože hrabě byl tak samozřejmý, tak jsem taky kývla. 

  Ředitel nám odemkl svůj přísně střežený privátní záchod. Zkontroloval, zda je v bezvadném stavu, a hrabě mi dal galantně přednost.

  Byla jsem psychicky vyřízená. Nemám ráda posluchače při mých intimních činnostech a už vůbec ne, když je to šlechtic. 

  Ta komůrka měla tak metr a půl, takže jsem se nejdřív musela plazit po zdi a teprve pak jsem mohla zavřít dveře a spustit se na mísu. Má hrůza, že by mne mohlo být skrz dveře slyšet, byla tak silná, že jsem své močové cesty zredukovala na šířku nitě a můj močový měchýř svou běžnou dávku omezil na tenký pramínek. Byla jsem tichá jak kočka ve tmě. Ulevilo se mi. Bylo po všem. Asi i proto mne zachvátila vlna nespoutané radosti. V záchvatu absolutní euforie jsem toaletní papír neodtrhla jako normálně, ale mávla jsem furiantsky paží jak dirigent, který svůj orchestr vede do finále. 

  Mé gesto roztočilo celou toaletní roli, která šílenou rychlostí chrlila papír, že jsem si hned vzpomněla na pohádku hrnečku vař. 

  Na jednu vteřinu mne napadlo, že to takhle nechám, že prostě vyjdu jakoby nic a že budu předstírat, že to s tím papírem provedl někdo přede mnou... 

   „Jste v pořádku?“ ozval se ředitel.

   „Už jdu,“ vypískla jsem, i když se mi na čele dělaly obrovské krůpěje potu. 

   Bylo mi jasné, že kdyby hrabě uviděl škodu, kterou jsem napáchala, řekl by si: „Tak ta se ke mně nevejde! Ta mi by ještě zbořila celý zámek!“

  Bušilo mi v hlavě. A jako by to nestačilo, poklop se zašprajcoval za rezervoárem, a jak jsem se k němu nahnula, tak mi z krku sklouzl popruh mé elegantní červené kabelky a ona se žbluňknutím sjela do mísy. Na moment jsem měla pocit, že mám zlomený vaz. Pak se ve mně probudila prvoligová tenistka a smečujícím švihem jsem tašku z mísy vytáhla. Kabelka vylétla velikým obloukem. Narazila do stropu, zakalenou záchodovou vodou ohodila všechny čtyři stěny a spadla mi na obličej.

   Možná tak sekundu jsem byla v bezvědomí. Pak mi došlo, že kabelka neměla zapnuté všechny kapsičky a že mi z ní do mísy vypadl mobil. Když jsem ho konečně vylovila, sjely mi z nosu brýle, na které jsem si vzápětí šlápla. 

  Vyšla jsem ven asi po dvaceti minutách. Byla jsem poprášená omítkou, s brýlemi nakřivo, s černými čmouhami na obličeji, pod mou kabelkou se dělaly louže a já měla výraz maniaka, který právě rozčtvrtil hned několik mrtvol najednou. 

  A jak to dopadlo? No... Ve Wachau na zámku je záchodů patnáct. A deset je jenom mých!

  Vaše Halina m
  

• XADOS

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• 1030248.png
• 1030249.png
• 1030251.jpg
• 1030253.jpg
• 1030254.png
• 1030255.png
• 1030256.png
• 1030257.png
• 1030275.jpg
• 1030284.png
• 1030291.png
• 1030296.png
• 1030322.jpg
• 1030324.jpg
• 1030325.jpg
• 1030326.jpg
• 1030327.jpg
• 1030328.jpg
• 1030330.jpg
• 1030331.jpg
• 1030332.jpg
• 1030333.jpg
• 1030334.jpg
• 1030335.jpg
• 1030336.jpg
• 1030337.jpg
• 1030338.jpg
• 1030339.jpg
• 1030340.jpg
• 1030341.jpg
• 1030342.jpg
• 1030343.jpg
• 1030344.jpg
• 1030345.jpg
• 1030346.jpg
• 1030347.jpg
• 1030348.jpg
• 1030349.jpg
• 1030350.jpg
• 1030352.jpg
• 1030353.jpg
• 1030355.jpg
• 1030356.jpg
• 1030357.jpg
• 1030358.jpg
• 1030359.jpg
• 1030360.jpg
• 1030361.jpg
• 1030362.jpg
• 1030363.jpg
• 1030364.jpg
• 1030365.jpg
• 1030366.png
• 1030367.jpg
• 1030368.jpg
• 1030369.jpg
• 1030370.jpg
• 1030371.jpg
• 1030372.jpg
• 1030373.jpg
• 1030374.jpg
• 1030375.jpg
• 1030376.jpg
• 1030377.jpg
• 1030378.jpg
• 1030379.jpg
• 1030380.jpg
• 1030381.jpg
• 1030382.jpg
• 1030383.jpg
• 1030384.jpg
• 1030385.jpg
• 1030386.jpg
• 1030387.jpg
• 1030388.jpg
• 1030389.jpg
• 1030390.jpg
• 1030391.jpg
• 1030392.jpg
• 1030393.jpg
• 1030394.jpg
• 1030395.jpg
• 1030396.jpg
• 1030397.jpg