2/2024

Milé čtenářky / Milí čtenáři, jestli vás titulek úvodníku zaujal, tak to do něj docela dobře zapadá. Protože v době, kdy panuje přesvědčení, že pozornost přitahují jen ty špatné zprávy, jste živoucí důkaz toho, že to tak úplně pravda být nemusí. A pokud jste se od něj odvrátili s nechutí a tohle čtete málem s odporem, tak moc přeju, ať to spraví třeba dovolená. Kus sezóny máme přece jen ještě před sebou.

• Titulka

  zdraví/péče/poradenství

  léto 2024
  

  „Nikdy to nevzdávejte,“

  říká meryl streep.

• Biopron Forte

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Ovládaní digitální čtečky

• Voltaren

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Číslo dobrých zpráv

  editorial

  e d i t o r i a l

  Číslo dobrých zpráv
  

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  jestli vás titulek úvodníku zaujal, tak to do něj docela dobře zapadá. Protože v době, kdy panuje přesvědčení, že pozornost přitahují jen ty špatné zprávy, jste živoucí důkaz toho, že to tak úplně pravda být nemusí. A pokud jste se od něj odvrátili s nechutí a tohle čtete málem s odporem, tak moc přeju, ať to spraví třeba dovolená. Kus sezóny máme přece jen ještě před sebou.

  Proč dobré zprávy? Ona by se jich našla spousta, ale ty z nich, které nějak souvisejí s Maximem, bych rád zmínil explicitně. Především tenhle úvodník k magazínu, na jehož obálce figuruje Meryl Streep, píšu právě v době, kdy svět obletěla zpráva, že se chystá pokračování skvělého filmu Ďábel nosí Pradu a zdá se, že téhle příležitosti by ani Meryl Streep ani Emily Blunt nemusely odolat (u Ann Hathaway panuje zatím pořád skepse). Kasovní trhák z roku 2006, – což je mimochodem nejen rok, o kterém zpívá kapela Katapult, ale i ten, kdy vznikla značka Dr. Max (to jen tak na okraj), – by se měl dočkat dvojky díky studiu Disney. O jedničce v rozhovoru pro Maximum Meryl Streep říká, že si šla natáčení užít, a tak doufejme, že si půjde užít i novou kapitolu.  

  Z dalších rozhovorů pořízených pro toto vydání bych rád vyzdvihl ten s Dashi Stardust. Člověk těžko věří, že si tenhle alias zpěvačka vybrala, aniž by při tom její myšlenka byť jen zavadila o Davida Bowieho, svět je ovšem plný zvláštních věcí. Jsem ale hlavně rád, že tu můžeme dát příležitost nahlédnout do myšlenek člověka, který reprezentuje dnešní kosmopolitní mladou generaci. A nejen to. Pozoruhodná je i míra pokory, se kterou přes veškerý a nezpochybnitelný talent ke své kariéře přistupuje.

  Dobrá zpráva související s tímto číslem Maxima je určitě také redakční návrat kolegyně Olgy Procházkové. Po pauze se vrací ve stylu, který je pro ni příznačný – se zajímavými a dobře zpracovanými tématy, které se dotýkají života nejednoho z nás. I detaily tu stojí za to. Třeba v textu věnovanému stresu z nedostatku času cituje třiasedmdesátiletou (!) Hanu, která si zoufá nad tím, že pořád něco řeší v práci. Tohle by lidé se sedmi křížky na krku opravdu řešit neměli. Ale vím… je to taková knížecí rada.

  Rozčilují vás automatizované klientské linky? Také byste se někdy jednodušeji anebo vůbec dovolali živému operátorovi? To je další agenda, které se Olga věnuje a zpovídá odborníka na UX design, což je obor, který se laděním těchto neosobních systémů zabývá. A při čtení je pak člověk vezme z rozumných důvodů i na milost. Protože všechno má svůj rub i líc.  

  A ještě jedna dobrá zpráva na konec tohoto editorialu. Jde přitom tak trochu o „sdělení ve vlastní věci“: Dr. Max se stal přinejmenším na půl roku partnerem dočasné expozice Národního technického muzea nazvané „České mozky léčí svět“. Pro největší síť lékáren v Česku byla velká čest, že ji organizátoři oslovili s nabídkou, aby na exhibici věnované zdravotnictví jako takovému reprezentovala svůj obor, tedy farmacii. Jestli jste byli v NTM naposledy už před lety, jak se říká „se školou“, možná teď najdete pro návštěvu o důvod víc. Muzea mají navíc tu výhodu, že člověk si výlet do nich může naplánovat za každého počasí.

  Pro to letní Vám za celou redakci přeju co nejvíc dnů „tak akorát“!

  Váš

  Michal Petrov, šéfredaktor Maxima
  

  
  

  
  

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; náměty, dotazy, připomínky: redakce@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: léto 2024, vychází v červenci 2024, čtvrtletník; datum uzávěrky: 26. 6. 2024; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Ilustrace na titulní straně Lucie Špatenková.

• Bionect

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Za Dr. Max do muzea

  téma Dr. Max

  t é m a   D r .  M a x

  Za Dr. Max do muzea

  Značka Dr. Max neexistuje na trhu ještě ani dvacet let a už se dostala do muzea. Kvůli věku to tedy nebylo. A proč tedy?
  

  Z

  ájem o zdraví se dřív nebo později začne probouzet u každého, a tak vlastně ani není překvapení, že se na tohle téma rozhodlo na celé druhé letošní pololetí zaměřit i Národní technické muzeum v Praze na Letné. Průřezová dočasná expozice nese název „České mozky léčí svět“ a NTM v ní dalo prostor všem oborům, které se zdravotnictvím přímo souvisí. Že u toho farmacie nemůže chybět, je jasné.

  Obor na místě reprezentuje právě největší lékárenská síť v Česku, a to hned dvěma výstavními stánky – jeden se zaměřuje na laboratorní přípravu, druhý na výdej léků v lékárně. S jedinou výjimkou, o které ještě bude také řeč, všechny exponáty poskytla ze svých sbírek právě síť Dr. Max. A je to vlastně poprvé, co se její depozitáře představí široké veřejnosti, protože za běžných okolností se dají vidět jen centrále Dr. Max na Pražské Florenci. A tam jsou vitríny přístupné vlastně jen zaměstnancům a jejich případným hostům. 

  Teď tyhle police v sídle firmy dočasně trochu prořídly, ale je to s ohledem na důvod vlastně dobře. Protože sdílet pohled na kus lékárnické historie snad přispěje k popularizaci oboru, který se často setkává nejen s vděkem pacientů, ale taky s nedoceněním na jedné straně a nedostatkem pracovních sil na druhé. 

  I v krabicích od bot

  Možná stojí za to popsat, jak a z čeho sbírky Dr. Max vlastně vznikaly. Na začátku byly akvizice několika historických lékáren. Tou nejznámější je asi ta U zlatého hada na pražské Národní třídě, kterou Dr. Max citlivě zrekonstruoval a jejíž historické lékárenské vybavení a inventář se těší památkové ochraně. Tady je úcta k dědictví jaksi automatická a zajištěná zákonem. Pak jsou tu ale další, artefakty, které se vyskytovaly běžněji a nemají žádný zvláštní životopis. Přesto je jejich vypovídací hodnota značná. V lékárnách byly ale přece jen dlouho, dávno se dostaly mimo evidenci a za normálních okolností by nejspíš skončily v kontejneru. Řeč je třeba o laboratorním vybavení, které už se neužívá – jednak s ohledem na to, že podíl těchto činností v lékárnách klesá, jednak proto, že dnes už existují třeba modernější a přesnější pomůcky, které ty staré vytlačily z provozu. 

  A tak z laboratoří, které každá lékárna musí v zázemí povinně mít, postupně mizelo dnes už zbytečné skleněné vybavení, které ještě donedávna odkazovalo k alchymistické minulosti části farmacie. Laikovi to lze srozumitelně demonstrovat například na menších destilačních kolonách, které dnes mnohem spíš než lékárníci používají vinaři a pálenkáři, protože nač něco takového v lékárně provozovat, když si destilované suroviny výhodněji koupí už hotové u velkododavatele? A třeba takový tavný mikroskop původem z Východního Německa by možná mladí lékárníci už ani nepoznali nebo neuměli použít. 

  Nejde přitom jen o laboratorní vybavení, porcelánové stojatky nebo skleněné lékovky. Staré lékárny někdy vydávají ze zadních polic i letité léčivé přípravky v poriginálních obalech – některé měly pomoci pacientům třeba už za rakousko-uherského mocnářství nebo první republiky, jiné připomenou generacím pamětníků zase důvěrně známé krabičky a lahvičky dodávané po znárodnění socialistickým sjednoceným farmaceutickým průmyslem. Dnešním padesátníkům (a výš) nikdo připomínat značku Spofa nemusí. To je farmaceutické retro jako řemen!

  Tohle všechno se podařilo shromáždit díky tomu, že lékárníkům jako lidem zhusta ctícím tradice není historie jejich oboru lhostejná. Letité artefakty sváželi do centrály Dr. Max v taškách, bednách, posílali je i v krabicích od bot, pečlivě zabalené do bublinkové folie. Někdy toho bylo tolik, že prostě zavolali: „Přijeďte si a vyberte, co je libo.“ A vitríny se plnily. Bylo toho tolik, že se ještě musely přikupovat. 

  Velké stěhování

  Dostat ty nejpodstatnější exponáty do muzea, to byl proces v několika fázích, ale v době dovolených si ho asi každý umí představit vůbec nejlíp sám. Protože to znamená de facto jen prostě rozhodnout, CO zabalit, taky do čeho, a pak už TO jen naložit a jede se. Žádné muzeum není nafukovací a to technické na pražské Letné taky ne. Výběr byl asi nejbolestnější fází realizace, protože něco zkrátka člověk oželí jen nerad, zvlášť když je za tím spousta úsilí. Do poslední chvíle se například dávala dohromady logistika, aby se dostala do muzea včas působivá elektrická destilační jednotka z jedné lékárny v Plzni. Povedlo se, ale na místě se bohužel ukázalo, že je pro expozici příliš velká.

  Naštěstí ne nadarmo se uskutečnila přeprava robotického ramena Rowa, které do Česka cestovalo až z Itálie. Na výstavě jako prostředek, který zásadně zefektivňuje výdej léčiv a dává na péči o pacienta víc času, reprezentuje moderní směr v lékárenství a bez něho by příběhu v zásadě chyběla poslední kapitola. Třebaže v lékárnách Dr. Max takové roboty už fungují (v době vydání článku už sedm), ten „muzejní“ poskytl dovozce této technologie, společnost Helago a i touto cestou k ní putuje velký dík za všechnu vstřícnost. 

  Moderní muzejnictví, to ale zdaleka nejsou jen statické exponáty. S tím by si žádný vystavovatel neměl vystačit. Proto například hned vedle robotického ramene stojí obrazovka, na jejímž monitoru se díky videu návštěvníci seznámí s tím, jak tohle zařízení v lékárně vlastně funguje. Milníky v dějinách farmacie, to je další videosmyčka, která běží hned na sousedním televizoru. Staví na ilustracích Roberta Thoma, který se dějinám oboru věnoval s vášní, aby je zachytil ve svém cyklu A History of Pharmacy in Pictures. V anglosaském světě jde o poměrně populární počin, u nás se s tímto dílem ale seznamuje široká veřejnost nejspíš poprvé.

  Expozice Dr. Max nabízí i vysloveně interaktivní prvek. Smell zóna upomíná na dobu, kdy ke každé lékárně neodmyslitelně patřila charakteristická vůně – díky časté lokální přípravě, bylinám a dalším surovinám, ze kterých se v laboratořích připravovalo. Průmyslová hromadná výroba a hermeticky uzavřené obaly to změnily. Lékárenské přípravky i suroviny ale samozřejmě mají svou vůni stále a některé z nich lze nosem prozkoumat ve speciálním zásobníku právě teď na Letné. Jinou stránku laboratoře dokumentují elektronické přístroje, které dnešním lékárníkům práci usnadňují a proces přípravy zpřesňují.

  Je toho zkrátka dost a dost, co farmacie mohla výstavě České mozky léčí svět v Národním technickém muzeu nabídnout. V červnu se její dveře otevřely a zůstanou tak až do poloviny ledna. Tenhle článek by měl zároveň sloužit jako pozvánka pro čtenáře, která – snad – nevyzní úplně naprázdno. m

  Text: Michal Petrov, 

  foto: archiv redakce

  Balení v centrále Dr. Max na pražské Florenci.

  Krabice s exponáty jsou na místě.

  Polep stolu centrálního stánku výstavy se záběrem z centrální laboratoře Dr. Max.

  Příprava stánku ilustrujícího laboratorní stránku farmacie.

  Historie lékárenského sortimentu zahrnuje i retro – značku Spofa zná každý, kdo zažil socialismus.

  Svodům smell zóny neodolal ani ředitel NTM Karel Ksandr.

  Stánek věnovaný lékárenství tři dny před otevřením výstavy – zbývá nalepit štítky s popisky.

• Xados

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Na dva kliky

  životní styl

  ž i v o t n í    s t y l

  Na dva kliky

  Infolinka, na níž se nikdy nedovoláte reálnému člověku, ale v cyklech hovořícímu automatu. Přihlašovací kódy, které neznáte, a tak vám nikdo nesdělí žádné informace. On-line formuláře, které nedokážete odeslat. Znáte to? A vaří se ve vás krev? Vítejte ve světě, kde „nic nefunguje“, zatímco v televizi běží reklamy, že všechno zvládnete na dva kliky.
  

  text: Olga Procházková

  J

  e úplně jedno, jestli je vám třicet nebo sedmdesát, jestli jste s odřenýma ušima prolezli střední nebo máte dvě docentury. Klidně se může stát, že si doma ani nezapnete novou troubu, protože je tak „chytrá“, že z popisu nepochopíte postup, abyste si upekli kuře. Jsme tak hloupí? Nebo je chyba někde jinde? A kdo za to může? Naštěstí existují lidé, kteří jsou schopni na tyhle otázky odpovědět. Například Šimon Jůn, manažer a stratég, který má v malíčku veškerou problematiku UX designu. 

  UX designér je profese, která se stará, aby nejen naše trouba, ale zejména webové stránky, aplikace a další on-line služby bank, mobilních operátorů, pojišťoven či úřadů fungovaly uživatelsky přívětivě. UX neboli User Experience, znamená zákaznickou zkušenost či uživatelský zážitek – čili to, co uživatel prožívá při používání webu, nebo i jakékoli služby či výrobku. Takové zážitky můžou být velmi intenzivní, zejména pokud jste někdy v supermarketu chtěli hystericky křičet na samoobslužnou pokladnu. 

  Než ale rozcupujeme aplikace, weby a chatboty, je dobré si uvědomit, že reálně spoustu věcí vyřizujeme skutečně rychle a bezbolestně. To, co funguje, totiž „nevidíme“. Nevyprávíme přátelům, jak jsme si snadno vyřídili on-line cestovní pojištění nebo zaplatili přes internet banking. „Jednoduše řečeno, lidský mozek je nastavený na to, aby si všímal chyb,“ říká Šimon Jůn. „V dávné minulosti chyba znamenala ohrožení života a upozornění na ni mohlo zachránit životy ostatních v tlupě.“ Srovnání sedí – takový zmizelý formulář po dvou hodinách skenování a vyplňování vám do krve vyplaví stejně adrenalinu jako šavlozubý tygr za chatrčí. 

  Kde soudruzi z NDR udělali chybu?

  Nicméně stále mnoho uživatelských rozhraní není nastaveno přívětivě. A důvodů je mnoho. „Budu mluvit jen ze své subjektivní zkušenosti, ze své bubliny, ze situací, s nimiž jsem se setkal,“ říká Šimon Jůn. „Někdy, třeba u bank by nějaký typ zjednodušení narážel na aktuální legislativu. U velkých firem či společností jsem se zase setkal s kontrakty až z 90. let na IT či UX služby, které jsou prakticky nevypověditelné – a změna zavedeného systému je extrémně těžká, zejména, pokud firmu, která vám toto spravuje, nevlastníte.“ To je největší bolest starších a velkých firem i státní správy: starý systém se velmi těžko a nákladně předělává. 

  Navíc se obor UX rychle vyvíjí a nasává do sebe mnohem víc lidí. Zatímco dříve museli UX odborníci mít aspoň dlouhou IT praxi či studium, dnes to reálně ani není potřeba. „A jako zásadní vidím i to, že hlavní práce UX designéra není ,malovat‘ web, jak si většina z nich myslí, ale zjistit, jaké potřeby a frustrace mají zákazníci dané firmy,“ říká Šimon Jůn. „Když lektoruji mladé designéry, tak úplně vidím, jak chtějí dělat tu apku, a aby to vypadalo, aby to bylo cool, a ukázat to na iPhonu za čtyřicet tisíc se všemi barevnými odstíny. Jenže úspěch se neměří animací, nýbrž spokojeností uživatele s průměrným telefonem či monitorem za dva tisíce.“

  Potřeby a frustrace

  To je sousloví, s nímž by měl UX designér pracovat hlavně na začátku procesu. Ať už totiž budete vytvářet uživatelské prostředí v Indonésii, v Brazílii nebo v Japonsku, zjistíte, že se potřeby a návyky lidí v různých částech světa zásadně liší. A stejně tak je to v Česku. „Obrovský blok práce je pochopit, jak lidé – uživatelé vašich služeb a produktů, přemýšlejí a co potřebují. Jak vaše cílové skupiny zvládnou QR kód, aplikaci, kde se zaseknou v systému nebo kteří potřebují chodit na přepážky a tak dále. A to všechno musíte nejdřív zjistit a pak realizovat tak, abyste se vešli do termínu a rozpočtu. „Výzkum není finančně ani časově jednoduchý a někdy se úplně přeskočí, protože manažeři chtějí co nejdříve vidět, jak to bude vypadat, zatímco vy si potřebujete spoustu týdnů ,povídat s lidmi‘,“ popisuje zkušenosti Šimon Jůn. „Často se stává, že lidé ve vedení firem mají pocit, že o svých zákaznících vědí sami všechno nejlíp, takže jaképak výzkumy. Jejich postoj, ,já tady přece dělám už dvacet let‘ z nich ale nečiní odborníky na UX, nota bene, když třeba navíc celou dobu dělali akvizice.“ 

  Normální neexistuje

  Nevadí, že nevíte, co je akvizice. Zmatení či nepochopení pojmů je totiž i v on-line světě běžnou praxí. Tady pár scének ze života: představte si starší dámu, co se ocitne poprvé v životě u bankomatu a má se rozhodnout, jestli je její účet „běžný“, „standardní“, „spořicí“ nebo „plus“. A druhou dámu vedle, co se přes automat snaží zaplatit složenku, ten jí složenku rozkouše, a obě se nakonec sejdou u přepážky. Jedna tvrdí, že má „normální“ účet a ta druhá chce „normálně“ zaplatit. Nebo čerstvý živnostník, který neví, zda má do formuláře vyplnit, že má příjmy „z podnikání“ nebo z „pracovní činnosti“, když přece „normálně pracuje“ a žádný podnikatel asi není.

  Vyšší dívčí jsou pak odborné zkratky a slova, kterým skoro nikdo nerozumí. „Jenže pro lidi z oboru jsou tak běžné, že nezapochybují, že by je někdo nevěděl. Jen ať zkusí vyjít na ulici zeptat se dvaceti lidí, co je RPSN nebo p.a.,“ říká Šimon Jůn. 

  Když zmapujete potřeby cílových skupin, mělo by dojít na uživatelské testování s interaktivním prototypem systému. „Vezmete lidi z těch cílovek, propojíte se přes počítač a oni systém spolu s designérem dle zadaného scénáře užívají. Nahlas říkají, co si při procesu myslí, kde se zarazili, čemu nerozumí a designér vygeneruje závěr a optimalizaci. Není to sexy, ale hrozně moc věcí se vychytá. Když vyvinete systém, který uživatelé nechápou, tak se projektový manažer může poplácat po zádech, že má nový systém, ale klienti se klidně přelijí na pobočky nebo infolinky, protože nejsou schopni ho užívat,“ popisuje Šimon Jůn.  

  
  

  
  

  Mizející lidé

  Všichni známe čekací doby na infolinkách nebo fronty u přepážek. Když už se probojujeme ke kontaktu s reálným člověkem, sám občas neví, jak nám poradit. Není se co divit. „Nejsou lidi, protože kdo by dnes chtěl dělat na infolince nebo za přepážkou? A nejsou dobře proškoleni, protože na to také nejsou peníze,“ říká Šimon Jůn. Kamenné pobočky jsou navíc extrémně drahé. „Přesto je jedna z českých bank stále drží, protože si zjistila, že fungují jako reklama na značku. Já do té banky možná nikdy nevkročím, ale každý den jdu kolem, každý den ji vidím a mám jistotu, že kdyby něco, jsou tu,“ popisuje Šimon Jůn. 

  Za snahou vyhnat služby do virtuální sféry ale není jen touha po zisku nebo nedostatek pracovníků. Jde o to, že na rozdíl od lidí fungují nepřetržitě, jak se dnes říká, v režimu 24/7. „Když vám před lety ukradli v cizině v sobotu večer platební kartu, museli jste čekat do pondělní deváté ráno, kdy se otevřela telefonní linka banky a do té doby vám vybílili účet. A dnes to skoro jedním klikem zvládnete sami v sobotu o půlnoci,“ říká Šimon Jůn. Marná není ani sekce na stránkách webů zvaná Nejčastější otázky, i když máte pocit, že jste tam nikdy nenašli, co jste potřebovali. „Reálně třeba 80 procent uživatelů e-shopů volá, kde je jejich objednávka. Sekce Nejčastější otázky je skutečně vyfiltruje. Horší je, když tam ty otázky zůstanou sedm let bez aktualizace.“

  Lovci a sběrači

  Uživatelsky vychytané prostředí mají třeba dva nejznámější e-shopy pro nákup potravin. „Tam dokonce vysledovali, že podle chování zákazníků je možné je rozdělit na dvě skupiny: lovci a sběrači. Lovec má nákupní seznam a jede podle něj. A sběrač brouzdá a zkouší, co ho trkne, na co by měl chuť. Objedná si zmrzlinu a za deset minut chipsy a za půl hodiny víno, protože pozval návštěvu. A ten samý člověk může být ráno lovec a večer sběrač. A ta aplikace na to musí perfektně reagovat. To je výhoda kvalitně udělaných projektů vzniklých takzvaně na zelené louce. Skvěle to funguje třeba v Estonsku, kde jsem se stal e-rezidentem, takže tam můžu on-line podnikat – a bylo to tak jednoduché, až jsem si myslel, že jsem někde udělal chybu,“ říká Šimon Jůn.

  Lepší to (ne)bude

  Pravda je taková, že nikdy nebudeme spokojeni. Protože to, jak co funguje v on-line světě dnes, bychom před deseti lety považovali za absolutní luxus. Na super vylepšení, která táhnou nejlepší komerční firmy, si rychle zvykáme jako na standard – a zbytek bude zase špatně. 

  „Nejsme sice na úrovni Estonska, ale naše UX prostředí je ve srovnání s Evropou na dobré úrovni a firmy si uvědomují, že je potřeba tyto služby stále zlepšovat. Zároveň nadesignovat nějakou službu je fakt složitý proces, mluví do toho hodně lidí a může se v něm stát spoustu chyb,“ říká Šimon Jůn. Co se dá čekat, je zlepšování v UX za pomoci umělé inteligence ve virtuálním světě. Bohužel asi nikdo nebude navyšovat počet kamenných poboček nebo operátorů na infolinkách, tam bude spíš tlak na snížení. Takže se aspoň můžeme těšit, že všechno on-line bude víc jako „pro blbce“? „Reálný uživatel není blbec!“ zdůrazňuje Šimon Jůn. Vzpomeňte si na to, až budete válčit s troubou. m

  Foto: Adobe Stock

  Tři otázky na psychoterapeutku Zuzanou Výravskou Michálkovou

  Je neúspěch v on-line světě horší než v podobné situaci tváří tvář člověku?

  „Může být. Nejhorší asi je, že v on-line světě nemůžeme danou situaci vnitřně uzavřít. Nemůžeme si s formulářem vzájemně vysvětlit postoje a pochopit se. A i když se s člověkem za přepážkou pohádáme, nebo nám nevyhoví a my se můžeme urazit nebo odejít, tak ta konkrétní situace je pro nás vyřešená a uzavřená. Tváří v tvář monitoru uzavřená není, nemáme se komu nebo čemu postavit a vzniká prostor pro domněnky – domněnkou může být například, že něco je se mnou špatně. Nebo dojem, že to ty firmy dělají schválně. A samozřejmě přichází i silný pocit selhání a bezmoci: není kam se dovolat, není, kdo by mi poradil, pomohl. Nikdo nereaguje. To může být psychicky náročná chvíle.“  

  Co nám přináší kontakt s člověkem?

  „I krátká rozprava s bankovní úřednicí nebo povzbudivý dotyk může patřit mezi malé zdánlivě nedůležité kontakty, které mohou být pro některé z nás, a nemluvím jen o seniorech, během všedního dne velmi významné. Třeba si při sjednávání pojištění na cesty pohovoříme o dovolené nebo jen o počasí, a to nám může zásadně zlepšit náladu.“

  Jak si pomoci?

  „Je třeba vědomě vyhodnotit, co zvládneme a nezvládneme sami. A když nám na počítači něco nejde, je důležité neupadat do bezmoci a pocitu, že jsme k ničemu, nebo hůř, že nakonec všechno je k ničemu. A být k sobě laskaví a zachovat si chladnou hlavu. Dokázat si říct druhým o pomoc, někomu z rodiny nebo přátel. A mladší či více kompetentní členové rodiny by si aktivně měli vzít pod křídla ty starší a pomáhat jim s konkrétními záležitostmi.“ Domácí úkol: Hledejte, kde je vaše hodnota.

  
  

  
  

• Canesten GYN

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Dan Svátek: dávat naději

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Dan Svátek

  dávat naději *
  

   V kinech právě boduje jeho film Zápisník alkoholičky. Film podle skutečného příběhu, v němž si Tereza Ramba v hlavní roli sáhla na limity hereckých možností. Pro režiséra Dana Svátka je to druhý film o alkoholismu, rád totiž volí těžká témata. Naštěstí ne proto, že by se sám s oblibou propadal na dno, ale z opačného důvodu – aby dával naději. 
  

  Text: Olga Procházková

  D

  ívala jsem se na pár podcastů s vámi a zdá se, že vás nerozhodí bizarní ani protivný novinář. Dáte se vůbec někdy vytočit?

  Pracovně jsem kliďas. Ale všímám si, že posledních pár měsíců mě v životě vytáčejí maličkosti, a to mě štve. Je hodně práce, dokončujeme film, připravujeme projekt Ženy s odvahou a také jsem dlouho nebyl na cestách, což mi vždycky přináší víc klidu a hlavně nadhledu. Na place jsem ale nikdy na nikoho nezařval. Maximálně jsem si ulevil nějakým peprným slovem kamsi do éteru. 

  
  

  Marek Eben zmiňoval při předávání Českých lvů, že režisér István Szabó místo „Akce!“ říká tak něžně „Please...“ Co vy?

  To se mi líbí. Volím obligátně akce, ale snažím se to říkat hodně potichu, protože když se herec soustředí a do toho někdo zařve, tak je to nepříjemné. První film, kterého jsem se účastnil, byl Mission Impossible, a u amerického filmu, když končí záběr, volá se cut! Takže jsem chvíli pro ukončení záběru, ještě na škole, říkal na konci cut, asi abych byl světovej. Samozřejmě teď už říkám klasické stop.

  
  

  Hodně lidí se vás ptalo na spolupráci s Pierrem Richardem. Často jste o něm říkal, že je laskavý. Váš kamarád, spisovatel Josef Formánek, má laskavost skoro jako životní motto. A David Švehlík, který hrál hlavní roli ve filmu Úsměvy smutných mužů, dokonce studoval semestr v Římě teologii, takže asi také nebude žádný protiva…

  … David je úkaz, to je tak nesmírně milej člověk, že se do šoubyznysu až nehodí. Ale očividně v tom umí chodit. A jeho skromnost je pro dobro věci. Jen získat rozhovor s ním je skoro nemožné. David je svůj, a když ho někdo chce do filmu, musí dopředu vědět, při té další cestě filmu, kdy se propaguje a dávají se rozhovory, tak u něj to nefunguje – a musíte s tím počítat. 

  
  

  Zdá se mi, že je jedním z největších talentů své generace.

  Ano, je čím dál tím lepší a ještě poroste.

  
  

  Tedy, když natáčíte, máte velký štáb lidí. A nejspíš se tam vždycky objeví člověk, který není milý ani laskavý. Jak to zvládáte?

  Náš štáb se v průběhu let vytříbil a pročistil. Máme se strašně rádi a v takovém prostředí je pak hrozně složité být idiot. Protože my mu to dáme najevo. A když to nefunguje, příště ho nepozveme. Pokud má někdo z nás práci na jiném projektu, přitáhneme si někoho, kdo zapadne. Teď je rok po natáčení a píšou mi lidi, kdy bude další projekt, protože se těší, že budeme zase spolu. Úspěch filmu je skvělá věc, ale také je fantastické, když máte radost z práce.

  
  

  Netočíte o lehkých tématech. Žije se vám lehko?

  No právě že jo! Možná je moje práce něco jako terapie. Ale začínám být čím dál šťastnější a užívám si – život a ty niterné chvilky, které jsou hezké. Přišlo to nějakým samovolným nenápadným zlomem kolem pětačtyřicítky a fakt vnímám svět jinak. Baví mě se věnovat hluboké myšlence, zpracovat ji ve filmu a jít dál.

  
  

  Před několika lety jsem dělala s Josefem Formánkem rozhovor a je to trochu trapné přiznat, ale připadal mi fakt osvícený. V životě jsem se s nikým takovým nesetkala. Možná kdybych potkala Dalajlámu. Jak ho vnímáte vy?

  Na tu dobu si pamatuji, bylo takové období, kdy jsem sledoval, jak lidi chtějí být v jeho blízkosti a nasávat jeho energii. Bavilo mě to sledovat a zároveň jsem se nachytal, že i já s ním chci být a popovídat si. Josef je můj výborný kamarád, který má velmi podobný pohled na svět. Ale tím, že je kamarád, tak ho jako Dalajlámu nevnímám – to nejde. 

  
  

  Josef Formánek se podílel na scénáři k Úsměvům. Michaela Duffková se také účastnila psaní Zápisníku alkoholičky?  

  Ano, pro Míšu bylo hodně důležité, aby tam byly věci, které se staly, aby to mělo hloubku.

  
  

  Napsat knihu a scénář jsou dvě odlišná řemesla. A autor nemusí vždycky odhadnout, co bude scenáristicky fungovat. Přišly nějaké rozporuplné momenty autor versus film?

  U Úsměvů jsem scénář psal já. Zápisník alkoholičky měla na starosti scenáristka Marta Fenclová, s níž jsem průběžně konzultoval. V obou případech došlo na moment, kdy bylo potřeba vyřešit určité scény a rozhodnout, zda Josef i Míša vyjdou ven s něčím, co ještě nikdy nikomu neřekli, a bude to hodně bolet je a jejich blízké. To jsme řešili. A dospěli jsme společně k závěru, že pokud jsme se rozhodli zobrazit pravdu a silné příběhy, neměli bychom se bát i ty nejhorší momenty ukázat. 

  Vzpomínám, jak po předpremiéře Úsměvů ve Zlíně Pepa najednou přestal mluvit. Když jsem se ho na něco ptal, vůbec se mi nedíval do očí, byl smutnej a zapšklej. Pak z něj vylezlo, že v ten den mě a Davida nenáviděl. Vlastně to chápu, seděl v sále, s ním šest set lidí a všichni to viděli: jeho největší selhání, nejhorší momenty života. Vystrašilo ho a zasáhlo, že teď to na něj tedy všichni vědí. Ale bylo to jen chvilkové, protože pak zjistil, a doufám, že k tomu dojde v tomto případě u Míši, že tyhle filmy dokážou pomoct jiným lidem. Je šance, že Zápisník alkoholičky uvidí někdo, kdo má kolem sebe závislého člověka, nebo je sám závislý, a ten film ho nastartuje k tomu s tím něco dělat. Stalo se to v mnoha případech u Úsměvů. To těší Josefa, mě a kohokoli, kdo se na filmu podílel. Když zjistíte, že po pěti letech pouštějí Úsměvy v léčebnách, tak to je super.

  
  

  Mluvil jste o tomhle riziku s Michaelou? Je na to připravená?

  Strašně se toho bojí. Říkal jsem jí: „Míšo, budeš mě nesnášet stejně jako Josef.“ Ona to ví a už jí to trochu dochází. Měli jsme pár kontrolních projekcí, chodila se dívat na natáčení. Viděla momenty, které jsou moc smutné, které zasáhly celý její život. Když to viděla na place, brečela.

  
  

  Připadá mi, že Michaela je fenomenální žena. 

  Je! Ona ten blog, kterým to všechno začalo, psala nejdřív anonymně a při jedné takzvané Fuck up Night se odhalila a řekla své jméno. A to je ohromně odvážný, protože závislost u ženských a u mužů je úplně jiná. Chlap se nestydí, když se ožere. My se chlubíme, kolik jsme toho vypili! Míša má můj velký obdiv a spousty dalších lidí. V rámci tohoto filmu jsme udělali projekt „Ženy s odvahou“ s cílem, aby ženy dostaly odvahu a přiznaly si závislost. Protože teprve když si to přiznají, můžou s tím něco dělat.

  
  

  Jak fungovalo propojení po ose Tereza Ramba a Michaela? Někteří herci se moc nechtějí setkávat s lidmi, které ztvárňují. 

  Terka úplně také nechtěla, protože ona potřebovala vyjádřit příběh, který je koncentrovaný ve scénáři. Říkala, že pro ni není zas tak důležité, aby dokonale znala Míšin charakter. Několikrát se viděly, mluvily spolu, ale nechtěla ji ve všem kopírovat. Film je pořád jen umělecké ztvárnění, uchopení příběhu, ne doslovná kopie. 

  
  

  Byla polemika, zda film skončí „dobře“, nebo „špatně“? A může si takový film vůbec dovolit skončit špatně? Na druhou stranu reálně se většina alkoholiků nevyléčí. 

  Máte pravdu, že většina příběhů skončí špatně. Jen asi pět procent lidí se k alkoholu už nikdy nevrátí. Dilemat s koncem bylo hodně. Ale pořád je to Míšin příběh, který neskončil tragicky, byť se tam spousta tragických momentů odehrává. Můžu jen říct, že pro nás je důležité dávat naději.

  
  

  Jednou jste řekl, že Úsměvy smutných mužů jsou film o alkoholismu a o běhání. Zápisník alkoholičky je o alkoholismu a o čem ještě?

  Daleko víc o rodině, o rodinných vztazích, protože žena má větší zodpovědnost, co se rodiny týče. Tereza říká, že film je o ztrátě zodpovědnosti, což je přesný. Ženská si nemůže dovolit, co ten chlap, který se vyspí z opice, dětem holt neudělá snídani a v práci se omluví. Nemělo by to tak být, ale v realitě rodina obvykle závisí víc na ženě. 

  
  

  V čem je alkoholismus největší selhání pro muže – a pro ženy? Liší se to nějak? 

  Těžko říct, ale vždycky je nejhorší, když to odnesou děti. Nechci nikoho urazit, ale když pije matka, děti to obvykle odnesou víc, protože ona je tou, co se obvykle víc stará. Znám ale spoustu mužů, které alkohol zničil a nezajímaly je ani děti. Nedokážu si to představit, já svoje děti miluju nade všechno... Zajímavé na obou příbězích je, že nejdeme po bodu zlomu nebo po důvodu, proč hlavní postavy začaly pít. Protože zjistíte, že vlastně každý může mít důvod, aby pil, a když začne, problémy se nabalují – a třeba vinit druhého z vlastního alkoholismu je nesmysl. V příběhu Míši spousta lidí kolem ní udělala chybu, což ale vlastně jen demonstruje naši neznalost. Nevíme, jak zacházet s alkoholikem, zvlášť když je to náš nejbližší člověk. Jestli mu v tom nejhorším nakonec podat flašku, jako to udělala maminka Josefa v Úsměvech, nebo být tvrdý. 

  
  

  A co je správně?

  Důležitější a smysluplnější je být tvrdý, nutit alkoholika k léčbě. V Zápisníku se odehrává příběh Míši, ale i jejího manžela, který je strašně hodný. Jenže nevěděl, jak s alkoholismem své ženy naložit. Nakonec vidíte, jak obrovskou oběť musel sám přinést, co všechno udělal, protože ji miloval, ale nedělal to vždycky správně. 

  
  

  Chybí osvěta? 

  Nejen to. Zajímavé vůbec je, jak se v Česku obecně k alkoholu stavíme. Kamarád Tomáš Jindřišek, koproducent Zápisníku filmu, to říká úplně přesně: česká společnost je benevolentní k alkoholu, ale ne k alkoholismu… Kalíme, kalíme, dokud je sranda, tak v pohodě, ale když je průser, tak zdrháme. To nejde.

  
  

  Jednou jste řekl, že Tereza Ramba se do role ponořila s nasazením, které bylo ohromující. Jak se to pozná, že někdo dělá víc než jiní? 

  Důvodů proč je hodně. Herci jsou rozdílní a jejich přístup je pokaždé jiný. Proto strašně kvituji způsob práce, jaký má třeba David Švehlík a právě Tereza. Těžko se to popisuje, vidíte to na detailech. Oni jsou ochotni pro tu roli v tu chvíli pomyslně zemřít. Točili jsme scénu, kdy je Tereza na dně propasti – je to taková stylizace – a po jednom jetí jsme zjistili, že je pořezaná po celém těle a není možné scénu zopakovat. Výraz její tváře, to byla štvaná laň a ty následky… Ona v tu chvíli úplně zapomene, kde je. Jenže to si člověk musí nastavit předem – to není věc té chvíle. To přijde, když člověk tu práci miluje a chce do toho dát všechno. Podobných scén je ve filmu hodně.

  
  

  A když to není na sto procent, jak to je?

  Pak jsou herci, co roli berou jako stereotyp, protože mají hrozně moc práce. Já tyhle podmínky pro herce v Česku nemám rád a zároveň je dokážu pochopit. Jde o kombinaci práce v divadle, dabingu, rádiu, televizi. Jsou herci, co mají den rozdělený po hodinách na mnoha projektech a chtějí všechno stihnout. Někteří to zvládnou, někteří pár let a pak se zhroutí. Ale když vám herec řekne: tak já teď dva měsíce nebudu mít nic jiného než naše natáčení, je to úžasné.

  
  

  Musíte pak herce, konkrétně Terezu, po zmiňovaných scénách nějak opečovat? Nebo to zvládne sama jako profesionálka? 

  Co se týká toho poranění, to jsme měli předpokládat, a beru to jako svou chybu. Vyzní to sobecky, když řeknu naštěstí, ale naštěstí to pak nevadilo v návaznosti na další obrazy. A co se týká psychiky, Terka se o sebe postarala. Proto se mohla do práce tolik ponořit. Pracovala s psychologem, s nímž se na náročnou roli dlouho připravovala, a brala práci na filmu jako svoji terapii – potopit se na dno a vyrovnat se s nějakými věcmi. Říká, že je za tu roli vděčná a je úžasné, jak celé to peklo dokázala přetavit v něco pozitivního. 

  
  

  Připadá mi, že točíte vlastně pořád. Je to tak?

  Poslední tři roky ano, ale nebylo to tak vždycky. Dokončovali jsme Dvě slova a vzápětí začali Zápisník alkoholičky. Bylo to hodně náročné. A teď rok dopředu vím, že točit nebudu, že dva filmy téměř najednou není dobré pro mě, pro rodinu, pro zdraví. 

  Jsou režiséři ve velké nejistotě, jak vydělat na živobytí?

  U herců je to horší. Čekají, kdo je obsadí. Já jako režisér si práci můžu zvolit a jít jí naproti. Většinou sám si vybírám látky a sháním na film peníze. Snažím se, aby na sebe jednotlivé fáze mé práce navazovaly.

  
  

  Režisér musí sledovat, co se děje ve světě, včetně trendů v kinematografii. Co teď frčí?  

  Trendy se mění, ale je strašně složité je vychytat. Umějí to v USA, ve Skandinávii, v Asii, oni je vlastně sami určují a jsou mistři. My se někdy snažíme americkému stylu přizpůsobit nebo ho kopírovat – a to pak nefunguje. Nám sluší, když dáme najevo svou mentalitu, jdou nám, nebo spíš šly nám, komedie. Teď je to příšernost a vkus diváka se stále horší. Nechci znít jak starej dědek, ale ta povrchnost ve všem je do nebe volající a jestli všechno půjde tímhle směrem, tak se stane fakt něco špatného. A nemyslím jen ve filmu.

  
  

  Možná právě proto lidé vyhledávají lehké komedie. Otázka ale asi není na žánr, ale na kvalitu. 

  Přesně. Já chápu, že lidi chtějí prostě vypnout, ale myslím si, že nakonec nutně musejí dojít do bodu, kdy pochopí, že ta povrchnost a instantnost není udržitelná. 

  
  

  Film určitě spustí lavinu zájmu, jste na to připraven?

  To se děje už teď. U žádného filmu jsme nezaznamenali takový zájem už při natáčení. Když to řeknu hodně komerčně, spojení chlastu a Terezy je silné. Je ale pořád otázka, jak jsme ten film udělali a jestli se nám povedl. Ale už samo téma s lidmi pracuje, chtějí se jím zabývat. Budu se opakovat, ale pro mě je důležité, že můžu využít filmu k dobré věci. A Zápisník alkoholičky takový potenciál má. m

  
  

  Foto: Profimedia

  Zápisník alkoholičky (2024) HD trailer

  

  Svátek: Nechat rodiče umírat samotné je pro nás normální, prvobytným kulturám máme co závidět 

  

• Nicorette

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Ráno budiž pochváleno

  padesátka Marie

  p a d e s á t k a   M a r i e

  Ráno budiž pochváleno
  

  To je věta, kterou bych před nějakými dvaceti lety rozhodně nemohla podepsat. Ráno jsem dokázala spát, i když mi přitom děti hopsaly po hlavě. Ani pořádně nevím, kdy a jak se to stalo, ale je to pryč. Prostě jedna z těch věcí, o kterých si myslíte, že budou fungovat navždy a ono ne.
  

  Text: marie Petrovová

  T

  řeba dlouhá školní dopoledne… Pokud se tam vyskytnula chemie, bylo to obzvlášť nesnesitelně nekonečné. A kde to je? Dnes mám pocit, že jsem sotva stačila vyřídit pár e-mailů a je poledne. Nebo chuť strávit deštivý víkend v posteli s knihou a nemuset nic jiného. Už můžu, akorát mě to nebaví. Po půlhodině jsem rozlámaná jak čokoláda. Nechápu, jak jsem se kdysi mohla v posteli i učit. Ale nevzlykám tu nad ztracenými schopnostmi mládí, protože mi vyšší střední věk nabídl novou možnost – ráno. Můj vnitřní budík se bez varování přetočil a překvapivě mě to baví. Nevím, jestli je ráno moudřejší, ale určitě je tišší a čas běží jinak než večer. 

  Německý filozof Schopenhauer považoval ráno za „mládí dne. Všechno je veselé, svěží a lehké: cítíme se čilí a máme k dispozici všechny své schopnosti. Neměli bychom si ho krátit pozdním vstáváním, ani ho promarnit banalitami nebo prázdným tlacháním, ale považovat ho za kvintesenci života a zachovávat ho takříkajíc posvátné.“

  Přečíst si tenhle citát ve třiceti, tak obrátím oči v sloup. Neudivilo by mě, kdybych zjistila, že dálkové ovládání k televizi vynalezl nějaký unavený rodič, který si chtěl ráno o víkendu přispat. Podle rodného čísla je mládí fuč, ale ráno naštěstí žádný rodný list nemá. Brzké ráno může být trochu lenivé, pomalé a mlčenlivé. Ještě se v něm drží kousek noci a zatím do něj nepronikly denní zvuky, nejen motory aut a autobusů, ale ani to nepřetržité brebentění, které se nám dobývá do hlavy. Možná si ho přes den tolik nevšímáme, ale teprve ráno ukáže, jak klidný bez něj svět dokáže být. Snídaně, kdysi narychlo odbytá nezbytnost, se pro mě stala hlavním jídlem dne. Mám čas si ji v klidu připravit i vychutnat. Mám čas si ráno zaběhat nebo jen tak koukat, jak kosáci tahají z vlhkého záhonu žížaly. Na rozdíl od našich koček u toho pohledu neslintám. Jen si ho užívám. Staré rčení říká: „Užívej dne“. Já bych to možná trochu upravila – užívejte si ráno. Schopenhauer zemřel téměř dvacet let před patentováním telefonu, ale o vlivu tlachání na kvalitu našeho času zjevně věděl své už tenkrát. Až si budete užívat ráno, vzpomeňte si na něj a nechte mobil a sociální sítě spát. Nejspíš to odporuje všem fyzikálním zákonům, ale z mého pozorování se zdá, že elektronické tlachání dramaticky zrychluje čas. Pokud jde o něj, začínám být lakomá. A vůbec se za to nestydím. Přeji hezké ráno. 

  Vaše padesátka Marie m

• Natřete to slunci

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Nemůžu, nestíhám

  práce

  p r á c e

  Nemůžu,

  nestíhám

  Mantra doby, která se stala tak běžná, že se nad ní ani nepozastavíme. Nemáme čas. Přitom právě čas je to nejcennější, co je v životě k dispozici. Kde vzala časová chudoba 21. století a co s ní můžeme dělat?
  

  text: Olga Procházková

  D

  ocela zajímavé je srovnání mezi současnými sedmdesátníky a mladšími generacemi. „Mám pocit, že žijete nějak zmateně a rozblemcaně,“ říká třiasedmdesátiletá Hana. „Pořád něco řešíte, v práci, děti, kroužky, prostě mnohem víc věcí, než jsme museli my.“ Podobně to vidí i její vrstevník Václav: „Nemáte žádný rytmus a řád. Někde jsem slyšel, že mladí opouštějí lineární myšlení. To znamená řešení problémů logicky, postupně krok za krokem, dokud se člověk nedobere k cíli. Teď se všechno vidí komplexně a kreativně, připadá mi, že to není vždycky ideální a rozhodně je to náročnější. Navíc je tu hrozný tlak na výkon a celá společnost je neurotická. Někdy si říkám, jak dlouho tohle vydržíte.“ 

  A co na to jejich děti, dnešní čtyřicátníci a padesátníci? Zatím drží. Jsou první generací, která může plně využívat veškeré možnosti svobody, ale nenaučila se zacházet s dalšími aspekty porevoluční doby, jako jsou tlak na výkon, přetlak informací, konzum, ale také iluze, že všechno, co je možné, je možné pro každého. Kontrastem k nim je pak mediální obraz dnešních dvacátníků, kteří, zdá se, „nic nevydrží“ a jejich nároky například na výhody v práci se dají přirovnat k touze sklízet, aniž by zaseli. 

  Přesto jde o nedostatek času napříč generacemi. Doba i společnost jsou jiné. To potvrzuje i psycholožka a projektová manažerka Zuzana Ježková, autorka e-knihy Hodina navíc každý den. Sama si prošla stresovým stadiem vyhoření a teď pomáhá klientům využívat čas líp: „Mám na workshopech padesátnice i šedesátnice, co se těšily na důchod, že si konečně budou moct dělat, co celý život chtěly a odkládaly, ale zase to nestíhají.“ Co s tím? Fráze o time managementu stačit nebudou. Zajímavější je pochopit, jak funguje náš mozek a co reálně můžeme ve svém životě změnit. Časová chudoba, což je už terminus technicus, posiluje stres a celkový životní diskomfort. Naopak s pocitem dostatku času a určité časově dynamické rovnováhy, souvisí naše spokojenost.

  Kde se ztrácí čas

  • Myčka ho neušetří: Argument, že starší generace musela vyvářet pleny nebo stát fronty na nedostatkové zboží, neobstojí. „Je úplně jedno, že máme doma sušičky, počítače a auta. Náš mozek je bere jako standard. Nemáme dvacet minut navíc, protože nemusíme mýt nádobí v dřezu, za to je tu dvacet dalších všednodenních věcí, které se musejí nejen udělat, ale nejdřív naplánovat a udržet v hlavě, říká se tomu mental load, neboli mentální náklad,“ říká Zuzana Ježková. 

  • Zmatení priorit: Jako první jsme zvyklí řešit věci, co nejvíc křičí. A vždycky, zdá se, víc křičí oprava auta, projekt, uzávěrka nebo domácí práce. Zatímco naši staří rodiče, děti, partneři, přátelé nebo procházka, na kterou jsme nešli – nekřičí. Děti nám nevynadají, že zase nemáme čas s nimi strávit odpoledne nebo sobotu. Ale za pět let nám dojde, co všechno jsme udělali špatně – a to je pozdě.  

  • Vyčerpávající rozhodování: Součástí našeho komfortu je také nekonečné množství možností. „Musíme se mnohem častěji než dříve rozhodovat. Od zásadnějších věcí, po banality, třeba jaký toaletní papír si koupíme v drogerii, když mají deset druhů. „Lidé obecně chtějí mít na výběr velký počet možností. Reálně ale to, že si vybíráme z 50 typů podobných počítačů, nevede k větší spokojenosti, než kdyby v nabídce byly tři,“ říká Zuzana Ježková. Rozhodování bere spoustu mentální energie, reálného času a vyvolává stres, že si nevybereme dobře.

  • Nereálná očekávání: Všechny možnosti, které svět nabízí, zároveň vyvolávají nereálná očekávání. Na sociálních sítích jsme neustále konfrontováni s lidmi, co se chlubí nějakým výjimečným okamžikem či úspěchem a chceme mít všechny jejich třešničky na dortu na tom svém. Nedochází nám, že nevidíme zbytek jejich života. Vytváříme tím na sebe šílený tlak všechny „třešničky“ posbírat. To je ale nemožné. 

  • Afektivní prognostická chyba: Ta se nás týká, pokud jsme uvěřili, že bude líp AŽ něco. Až postavíme barák, až koupíme chatu, až se děti dostanou na střední, až zhubneme, až budeme v penzi. A čas, běžící do té doby, vnímáme jako ten horší nebo takový, který musíme obětovat. „Samozřejmě je dobré mít cíle a může se stát, že na nějaký čas si třeba vezmeme druhou práci, abychom si vydělali na vysněnou chatu. Měli bychom ale udělat všechno pro to, aby čas, než dojdeme k vytyčenému cíli, měl smysl a my jsme neobětovali příliš toho času, který je pro nás cenný. Může se totiž stát cokoli, kvůli čemu se k cíli nikdy nemusíme dostat. Navíc náš mozek se bude z chaty radovat tak dva měsíce a pak už zase začnou starosti, kdo bude jezdit sekat trávu nebo kdo opraví střechu,“ říká odbornice.

  • Časový optimismus: Pokud si plánujeme na daný časový blok spoustu aktivit, ale nemůžeme je nikdy stihnout, trpíme takzvaným časovým optimismem. Třeba když za neděli chceme vyplít zahradu, umýt okna, dopsat článek, pohostit návštěvu a stihnout výlet. „Pravda je, že náš mozek na první dobrou věci neodhadne a má tendenci říkat ano! Takže až si uděláte časově optimistický plán, zhodnoťte s chladnou hlavou, co je reálně možné. Pak si napište na seznam tři(!) věci, které chcete stihnout, a rovnou si řekněte, že jen jedna je důležitá a ten zbytek může, ale také nemusí vyjít,“ doporučuje Zuzana Ježková.

  
  

  
  

  Životní to do list

  Možnosti, jak z časového presu ven, by vydaly na knihu. Inspirující může být nápad čtyřicátnice Anny: „Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že se zblázním z toho, co všechno musím nebo bych ráda, mě napadlo, že si napíšu kompletní seznam všeho, co chci udělat. Budou tam věci, co nepočkají, až po ty, co nespěchají, třeba že jednou chci vyměnit podlahové lišty v celém bytě, protože staré už jsou hnusné. A to počká. Počká to půl roku, pět let nebo je nemusím vyměnit nikdy. Ten seznam jsem nakonec nenapsala, protože jsem měla strach, že na mě všechno pomyslně spadne.“

  „Může být dobré si takový to do list napsat. Operativní paměť našeho mozku je totiž relativně malá. Zásadní však je, co s tím seznamem pak uděláme,“ říká Zuzana Ježková a doporučuje:

  
  

  1.

  Vyškrtejte některé položky. Připusťte si, že tu španělštinu se už holt nikdy nenaučíte, i když je vám šestačtyřicet a sníte o tom od dvaceti. Možná přijde trochu smutku, ale hlavně úleva. Nemusíte všechno stihnout. Fakt ne!

  
  

  2.

  Vypište položky, které můžete odložit. Napište si, že podlahové lišty začnete řešit příští jaro a nebo si příští jaro řeknete, že to ještě odložíte o rok. Pro náš mozek totiž není důležité, zda je záležitost vyřešena reálně: tedy, že máme nové podlahové lišty, nebo jen mentálně, rozhodli jsme se, že je budeme řešit příští jaro. Uf! Je to dobrá věc, protože všechno nedokončené v našem mozku spotřebovává spoustu energie – říká se tomu efekt Ziegarnikové. Zato když mozku dáte zprávu, teď lišty neřeším, mrknu se na to za rok a uvidím, mozek to v pohodě pustí.

  
  

  3.

  Určete položky, které můžete delegovat: na partnera, děti, kolegy v práci. Pokud se zároveň mentálně nastavíte na to, že možná nebude dokonale uklizeno a manžel možná bude chodit ve špinavé košili, máte vyhráno, respektive mozek odškrtnuto.

  
  

  4.

  Položky, které zůstaly, seřaďte podle priorit. Víc dopředu dejte věci, které nekřičí. A jestli jde o čas, který trávíte s blízkými, řekněte si: kolikrát ještě si dcerka nechá česat vlasy? Kolikrát bude chtít číst pohádku před spaním? Kolikrát ještě vezmu maminku na výlet? Nakonec by vám mělo být líp. 

  
  

  5.

  Vyberte si jednu věc, s níž začnete, a tu udělejte. Hotovo! Postupujte pomalu a nechtějte hned změnit úplně všechno. 

  Změna vyžaduje energii

  Unavená a přetížená Anna dostala také spoustu rad od kamarádek: začni běhat, chodit na jógu, plavat nebo do sauny. „Jenže já jsem tak vytížená a unavená, že by mě stálo ještě spoustu energie navíc prosadit si na rodině, že tři večery v týdnu nebudu doma. Pak se sbalit, někam dojet, tam to možná bude fajn, ale ve chvíli, kdy se zavřou dveře fitka nebo sauny, dolehne na mě, co všechno jsem za tu dobu nestihla,“ komentuje svoji situaci. 

  „Každá změna vyžaduje energii – a když ji nemáme, nejde udělat. Takže místo večerní sauny si stačí dojít na 15minutovou procházku a na jejím konci si vědomě prožít, že se cítíme líp. Zdůraznit tak mozku, že to bylo fajn. Abychom si vypěstovali pozitivní zpětnou vazbu. Anna může také pětkrát denně na pět minut zavřít oči a relaxovat, to dobije trochu kognitivní energie. Důležité je dělat změny pomalu, postupně malými kroky,“ říká Zuzana Ježková.

  Mít sílu jít včas spát

  Při nakládání s časem je klíčovou položkou spánek – je totiž zásadní ingrediencí pro dodání energie. Jenže místo toho, abychom večer v danou hodinu vypnuli televizi, mobil nebo počítač, začneme brouzdat po internetu, přepínat programy a vyjíme lednici. Zůstáváme v těchto sebepoškozujících činnostech a vždycky si řekneme: tak a zítra už určitě půjdu spát včas! „Jenže na seberegulaci potřebujeme kognitivní energii. Náš mozek jednak udělá to, na co je naučený, a hlavně hladový po bezprostředním uspokojení. Potřebuji jít spát, ale rychlá zpětná vazba mozku zní: chipsy jsou super, film je super, čištění zubů je vopruz a námaha. A mozku je jedno, že ráno budu jak zombie, protože je to daleko. Čím méně jsme unaveni, tím méně jsme ve stresu, méně prokrastinujeme, také máme větší nadhled a interpretujeme věci pozitivněji,“ říká psycholožka. Stačí malé kroky, co jít spát každý den o pět minut dřív? A nařiďte si na to budíka! m

  Foto: Adobe Stock

  Nový mind set pro víc času

  • První krok k tomu mít víc času, je dobře spát a dobře jíst!

  • Pamatujte si, že víc věcí, víc činností, aut, chat, projektů, výletů či dovolených neznamená víc štěstí. Často ve finále spíš méně času na to důležité.

  • Za každou věcí, které říkáte ano, stojí jiná, které říkáte ne. Zkuste občas říkat ne i věcem, které vás lákají.

  • Odpočívat nebo lenošit s dobrým pocitem není trestné!

  • Přenastavte myšlenky, protože myšlenky mají vliv na emoce. V povinnostech zkuste najít něco, co vám dává smysl nebo dělá dobře. A změňte postoj k sobě: vaše hodnota nespočívá v tom, že umyjete okna, odevzdáte projekt nebo strávíte týden v Himálajích. Domácí úkol: Hledejte, kde je vaše hodnota.

  
  

  
  

• LEXUM

  I n z e r c e

• Úvodník

  DIA svět

  Vstoupit do DIA klubu

  
  

  Úvodník

  
  

  
  

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  začíná sezona zmrzlin a dalších sladkých dobrot, které k létu patří. Cukrovka sice není (jen) z cukru, ale přesto je třeba jeho konzumaci raději omezit. To však neznamená, že se musíme „omezit“ i my – náhradní řešení existuje! 
  

  Cukry a sacharidy nejsou totéž. Cukry, tj. jednoduché sacharidy, jako je glukóza a fruktóza, jsou jen jednou podskupinou sacharidů a právě jejich obsah by si měli diabetici v jídelníčku bedlivě hlídat. Další z podskupin, složité sacharidy (polysacharidy), naopak má ve stravě pacientů s cukrovkou tvořit podstatnou část energie v podobě celozrnných obilnin, luštěnin, zeleniny a brambor. 

  Jenže právě ty jednoduché lákají bohužel nejvíc. Touha po sladkém je člověku prakticky vrozená. Teorie tvrdí, že je to vlastně „připomínka“ nasládlé chuti mateřského mléka, a proto má sladká chuť i takový účinek – uklidní, utěší a povzbudí. 

  Vyměnit nápoje a další výrobky slazené klasickými cukry za produkty s nízkokalorickými sladidly má nesporná pozitiva: uspokojí mlsný jazyk a zároveň mohou podpořit snížení celkového příjmu energie. Tím potenciálně přispívají ke snížení hmotnosti, případně mohou příznivě ovlivnit další onemocnění a rizikové faktory spojené s obezitou. Podstatné je ale dodržovat maximální bezpečnou akceptovatelnou denní dávku (z anglického acceptable daily dose), která bývá uvedena přímo na obalu výrobku. To půjde snadno – takového množství při běžné konzumaci v podstatě nelze dosáhnout. K dobru také umělým sladidlům můžeme přičíst, že při použití například ve žvýkačkách bez cukru neposkytují výživu bakteriím zubního kazu. 

  Nahradit sladkost umělými sladidly může být dobrý nápad, ovšem má svoje „ale“. Jedním z důvodů je fakt, že umělá sladidla mají sice zanedbatelnou energetickou hodnotu, ale nepomáhají snížit tzv. pocitový práh chuti na sladké. Mozek po konzumaci takto oslazených potravin očekává přísun cukru. Začne tedy do krve uvolňovat inzulin, který snižuje hladinu glukózy v krvi. Pokud ale místo klasického cukru přijmeme umělá sladidla s 0 kaloriemi, tělo se bude cítit podvedené a mozek začne uvolňovat hormony, které vyvolávají hlad. Dále si na ně mozek snadno vybuduje toleranci a pak začne přirozeně sladké potraviny, jako je ovoce a zelenina, vnímat jako chuťově nevýrazné.

  Pokud se ale vejdeme do zmíněného doporučovaného dávkování, není se čeho bát. Umělá sladidla obsahují minimum kalorií (některá mají skutečně nulu), zatímco energetická hodnota všech přirozených cukrů je prakticky shodná se sacharózou, a tak jejich použití jako náhrady při diabetu prakticky nemá smysl.

  
  

  PhDr. Zuzana Selementová
  

• Otrivin

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Pečujeme o zdraví + Rozhýbejte se

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Pečujeme

  o ZDRAVÍ 

  
  

  
  

  VYDAT SE NA DOVOLENOU s diabetem je sice trochu výzva, ale díky dobré přípravě to může být úplně bezproblémové. Moderní léčba cukrovky cestování pacientům značně usnadňuje. 

  Předem byste si měli zabalit všechny důležité pomůcky pro kompenzaci diabetu a hlavně léky. Je také třeba poradit se s lékařem ohledně dávkování, dopředu si zjistit, zda se v dané zemi dají koupit a zda je možné pořídit je s českým receptem. Plánování nepodceňte.

  Zajistit byste si měli také cestovní pojištění. Určitě potřebujete lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu a léčbě, ideálně v angličtině. Po ruce byste měli mít kontakty na ošetřujícího lékaře, ale i na lékaře v místě pobytu.

  Diabetikům se doporučuje, aby si do letadla vše důležité rozdělili do dvou zavazadel. V případě, že by došlo ke ztrátě bagáže, budete mít jistotu, že máte k dispozici vše potřebné. Na palubu si vezměte příruční zavazadlo s pomůckami, léky a vyváženými svačinami, abyste zabránili nebezpečnému kolísání glykemie. Jídlo a pití byste měli naplánovat dopředu a přizpůsobit délce cesty. 

  Inzulin může na palubu!

  Množství zásob inzulinu závisí na tom, zda máte v plánu dovolenou aktivní, nebo odpočinkovou. Vyplatí se mít inzulinu nadbytek, a to klidně až dvojnásobek. Pokud vám ale během cesty dojde nebo se nějak znehodnotí, je třeba mít na paměti, že se koncentrace inzulinu v lahvičkách může v jednotlivých zemích lišit. Je tedy nutné znát koncentraci i typ látky, kterou používáte.

  Při cestě myslete i na správné uchování léků. Inzulin je totiž citlivý na výkyvy teplot. Proto se doporučuje dát jej do palubního zavazadla. Pokud v ubytovacím zařízení není k dispozici lednička, je nezbytné mít přenosnou chladničku, což platí i v případě cesty autem. 

  Pas i od doktora 

  Dobré je opatřit si tzv. diabetický pas. Ten je vedený ošetřujícím lékařem, zpravidla je přeložený do několika jazyků a obsahuje informace o tom, jaké léky užíváte. Nebo si aspoň dejte do peněženky sepsané informace na lístečku. Pořídit si lze také tzv. identifikační šperky, náramek či náhrdelník, které také slouží jako zdroj informací. Během letu se nedoporučuje skenovat senzor ani zapínat čtečku – mohly by narušit palubní systémy letadla. Čtečku je však možné během letu použít jako klasický glukometr. 

  
  

  Všechno zkontrolováno? Tak krásný pobyt a šťastný návrat!

  
  

  
  

  rozhýbejte se! 

  
  

  
  

  CHŮZE se stala zaklínadlem snadné a nenásilné změny životního stylu, která však přináší obrovské zdravotní výhody. Teď vědci přišli se zjištěním, jak užitečné mohou být i dvě minuty chození! 

  Metaanalýza publikovaná v časopise Sports Medicine naznačuje, že už dvě až pět minut lehké chůze brzy po jídle může snížit riziko cukrovky 2. typu. Pomáhá totiž zmírnit prudký nárůst hladiny cukru v krvi, který následuje po přijetí potravy. Podle jejích výsledků prospívá i pouhé stání namísto sezení (natož ležení) – i když ne tolik.

  Už předtím vědci zjistili, že dvacetiminutová „postprandiální“ procházka snižuje glykemický dopad jídla, což vede k méně extrémním výkyvům hladiny glukózy. Samozřejmě svižná chůze je ještě lepší než lehká chůze! 

  Chůze v určitém tempu přináší prospěch pro tělo: přispívá ke snížení krevního tlaku, cholesterolu a celkově zlepšuje funkci kardiovaskulárního systému – z hlediska zátěže srdce a oběhového systému je chůze tou nejbezpečnější pohybovou aktivitou. 

  Na rozdíl od běhu je vhodná téměř pro každého. Nezatěžuje tolik klouby, páteř ani dolní končetiny, a vyhovuje tak i lidem s nadváhou. Pravidelná chůze je také prevencí křečových žil, neboť zlepšuje odtok krve z dolních končetin, která se zde při sezení či stání hromadí. Pravidelný pohyb může také fungovat jako prevence neuropatie. 

  Význam má i pro psychické funkce, které s pohybem souvisejí – zlepšuje prokrvení, a tím i duševní schopnosti a pozvedne náladu, obzvlášť při pobytu v přírodě na čerstvém vzduchu. 

  A kolik kroků bychom měli denně ujít? Žádné velké počítání není nutné, ale každý krok je krokem ke zdraví! S „povinnými” 10 000 kroků ostatně zřejmě kdysi přišli japonští výrobci krokoměrů jako s účinným marketingem pro jejich masové používání. 

  
  

  Tip!

  Nordic walking, chůze s holemi, je dynamické cvičení, které zapojí až 90 % svalů a spálí až o 40 či 50 % více kalorií než běžná chůze! 

• Condrosulf

  
  

  Koupit zde

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Vaříme + Přírodní lékárna + Osmisměrka

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Vaříme

  
  

  
  

  LUŠTĚNINY
  

  Jsou skvělou možností, jak dodat tělu bílkoviny, jednu z nejdůležitějších složek výživy, a zároveň nevyužitelné polysacharidy – tedy vlákninu. Oboje zvyšuje syticí schopnost pokrmu a v našich receptech i báječně chutnají. S masem i bez něj.
  

  
  

  Beluga kari
  

  Ingredience:

  250 g černé čočky beluga, 

  lžíce oleje, 

  150 g mrkve, 

  1 červená paprika, 

  1 cibule, 

  plechovka rajčat, 

  plechovka kokosového mléka, 

  po lžičce kari koření a drceného cuminu (římský kmín), 

  stroužek česneku, 

  hrst bazalky, 

  sůl
  

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Na oleji necháme zesklovatět pokrájenou cibuli, přidáme na kostičky nakrájenou mrkev a papriku a jemně osmahneme. Přidáme kmín, kari a loupaná rajčata a zalijeme 200 ml vody. Přisypeme propláchnutou černou čočku (nemusí se namáčet), přidáme kokosové mléko a vaříme doměkka. Jako příloha se hodí rýže nebo pečivo, kdo umí, udělá si pro indickou „atmosféru“ jednoduché placky jen z vody a mouky.   

  
  

  Cizrnový burger
  

  Ingredience:

  400 g sterilované cizrny, 

  100 g strouhanky, 

  1 vejce, 

  1 červená cibule, 

  1 rajče, 

  svazek koriandru, 

  lžička mletého kmínu, 

  česnek a pepř podle chuti, 

  1 citron, 

  sůl, 

  olej na smažení, 

  4 hamburgerové housky na servírování

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Rozmixujeme okapanou cizrnu s najemno nastrouhanou kůrou a vymačkanou šťávou z citronu, přidáme vejce a nasekanou polovinu lístků koriandru, osolíme a opepříme. K surovinám v míse přidáme nakrájenou cibuli a strouhanku, aby vznikla hustá směs. Promícháme, vytvoříme čtyři burgery a necháme 15 minut odležet v ledničce. Pak osmažíme na pánvi z každé strany. Housky rozkrojíme, naplníme burgery a ozdobíme kolečky druhé cibule a plátky rajčat. 

  
  

  Chilli con carne 
  

  Ingredience:

  3 lžíce olivového oleje, 

  1 cibule, 

  2 stroužky česneku, 

  ½ kg libového mletého hovězího, 

  plechovka rajčat, 

  1 červená paprika, 

  2 lžičky mletého cuminu, 

  2 lžičky mletého koriandru, 

  plechovka červených nebo černých fazolí, 

  sůl, 

  pepř, 

  čerstvý koriandr na ozdobu

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Na oleji krátce osmažíme nakrájenou cibuli a česnek, přidáme maso a za stálého míchání opečeme. Zalijeme vodou (hovězí vývar nebo víno je lepší), osolíme a povaříme. Vložíme rajčata, nakrájenou papriku a koření a dusíme pod pokličkou 45 minut. Přidáme fazole a povaříme ještě 10 minut. Podáváme ozdobené lístky koriandru a s rýží a/nebo se zeleninovým salátem.

  
  

  Přírodní

  PRODUKTY

  
  

  
  

  NAHRADIT CUKR i umělá sladidla pomohou zdravější přírodní prostředky. Kromě stévie a xylitolu lze vybírat i z méně známých alternativ, které jsou vhodnější než často doporučovaný rýžový, datlový nebo javorový sirup či kokosový cukr. Nezaškodí také připomenout, že třtinový cukr se účinky téměř neliší od bílého, hlavní rozdíl je v chuti, způsobené zbytkem melasy. 

  Melasa 

  Je plná hodnotných živin – obsahuje bílkoviny, vitaminy B1, B2, B6 a kyselinu pantothenovou, ale také jód, železo, měď, hořčík, fosfor a draslík. Má nízký glykemický index i obsah cukru.  

  Sirup z agáve

  Říká se mu „zlato mexických indiánů“ a přes velmi nízký glykemický index má vysokou sladivost. Přitom méně ovlivňuje hladinu cukru v krvi a výhodou je i neutrální chuť. 

  Čekankový sirup 

  Má vysoký obsah probiotické vlákniny inulin, která vyživuje užitečné střevní bakterie. Je rovněž plný vitaminů (zejména skupiny B) a bohatý na draslík, vápník a železo. Má neutrální chuť a proti medu obsahuje o 95 % méně cukru a o 45 % méně energie. Při pečení dokonce může nahradit tuk.

  Erythritol

  Stejně jako xylitol patří mezi alkoholové cukry, ale obsahuje nula kalorií. Nemá také žádný vliv na hladinu glukózy nebo inzulinu.  

  Dr. Max Glucea *

  
  

  Koupit zde

  Dr. Max Stevimax *

  
  

  Koupit zde

  Dr. Max Probio Sticks Extra Strong *

  
  

  Koupit zde

   * Doplňky stravy

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  Pro příznivce luštění jsme i tentokrát připravili osmisměrku. Ve hře je produkt 

  z lékáren Dr. Max Collagen 2000 Active 120 tablet, který obsahuje hydrolyzovaný kolagen typu I Peptan® P a vitamin C, jenž napomáhá tvorbě kolagenu důležitého pro zdravé kosti, chrupavky a kůži. Radost uděláme pěti šťastlivcům, kteří nám pošlou správné řešení.

  Dr. Max Collagen 2000 Active *

  
  

  Koupit zde

   * Doplněk stravy

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 30. září 2024. 

  Přejeme hodně štěstí!

  Do soutěže přijímáme pouze odpovědi zaslané na e-mail.
  

• Prostamol uno

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Dashi Stardust: Ostré lokty nejsou nic pro mě

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Dashi Stardust

  Ostré lokty nejsou nic pro mě *
  

  Možná jste o ní ještě neslyšeli, ale rozhodně byste si ji poslechnout měli. Patří mezi ty mladé domácí zpěvačky, jejichž tvorba snese přinejmenším evropské parametry. A to přitom Dashi Stardust původně snila o kariéře tanečnice.
  

  Ř

  ekněte mi, kde tak Daša ze Slovenska přišla k tomu příjmení?

  Svůj pseudonym a zároveň jméno projektu Dashi Stardust jsem vymyslela doma u stolu v bytě na Letné v Praze. Chtěla jsem si vymyslet něco, co mi bude evokovat rovnost a mír. Mnoho lidí si může myslet, že moje jméno nějak odkazuje na známý fiktivní charakter Davida Bowieho, ale není tomu tak.

  
  

  O Bowiem se říkalo, že je to hudební chameleon. Jak to máte vy? Je Dashi jiná než Daša? Odvážnější, extravagantnější...?

  Řekla bych, že Dashi je emoční výsek mé osobnosti, který chci sdílet se světem. Kdybych ji měla nějak charakterizovat, popsala bych ji jako odvážnou cestovatelku životem a emocemi, která postupně odkrývá různé komnaty své psyché. Občas je melancholická, jindy motivovaná a pozitivní, někdy zase cynická a nevěřící.

  
  

  Vzpomenete si, kdy jste se poprvé postavila před lidi a začala zpívat?

  Možná bych začala tím, že jsem svou uměleckou kariéru začala jako tanečnice. Moje první vystoupení před lidmi byla taneční. Vystudovala jsem konzervatoř na Slovensku, pak pokračovala na pražské Akademii múzických umění, která mě skvěle vybavila na dráhu tanečnice a taneční pedagožky. Ještě během studií jsem začala hrát na baskytaru a zpívat. Vzpomínám si, že mé první hudební vystoupení bylo v klubu Red Room v Myslíkově ulici. Tehdy jsem to brala spíš jako zábavu a odreagování. Byl to takový malý nezávazný flirt, který však postupně přerostl v obrovskou lásku.

  
  

  A nezasteskne se vám někdy po tanci? Počítám, že s kytarou na krku toho na pódiu moc nenatancujete…

  Nezasteskne, protože se mu pořád věnuji. Naštěstí mají moje hudební aktivity přesah i do tanečně-divadelního světa. V rámci mého dalšího projektu Navel Radiation spolupracuji s divadelní společností Pop Balet, pro kterou jsem vytvořila dva soundtracky k představením Yes. 2022 a Trapno (2024) v choreografii Jany Hampl Marouškové.

  Co se týká tance jako takového, momentálně pracuji na videoklipu k dalšímu singlu, který bude tancem a pohybem prosáklý skrz naskrz.

  
  

  Když jsem vás viděl vystupovat, nemohl jsem přehlédnout, že většinu vaší doprovodné skupiny tvoří cizinci. Je to náhoda, nebo mají oproti českým a slovenským muzikantům jiný cit pro hudbu?

  Setkání s Adamem Urbanem (CZ), Jakobem Gunnarssonem (IS) a Medericem Fourmym (FR) považuji za jeden obrovský dar a děkuji za to každý den. Mít mezinárodní kapelu je pro mě obohacující hudebně i osobně, nikdy to však nebyl záměr. 

  Když se nad tím zamyslím, možná nějak přirozeně inklinuji k propojování se se světem. Už od prvního singlu Colours jsem spolupracovala s mezinárodním týmem lidí. EP Safety Match produkoval Geoff Tyson (US) a hudebně do projektu svým hudebním umem přispěli zvučná jména z různých zemí, jako: Zack Slouka (US), Tomáš Jochmann (SK), Robert Skorpil (US), David Landštof (CZ). Na natáčení videoklipu k titulní písni Unreal se pak na place sešli lidé opravdu z celého světa, v čele s režisérkou Anišou Lanewalou, která je původem z Indie.

  
  

  Dnes už možná tolik neplatí, že aby domácí zpěvák uspěl, musí zpívat rodným jazykem. Přesto – zpívala jste někdy slovensky nebo česky?

  Ambice psát a zpívat slovensky zatím nemám, i když co není, může být. Slovenštinu mám ráda, je to můj rodný jazyk, ale tvoří se mi líp v angličtině. Moc ráda bych se v blízké době víc představila i slovenskému publiku, tak uvidíme, jak mě přijme s anglickými texty.

   

  Proč si myslíte, že naše národy tak lpí na tom, že se má zpívat, jak „nám zobák narostl“, když pak klidně posloucháme cizí kapely, aniž bychom rozuměli, o čem zpívají?

  Možná na tom lpí lidé, kteří jsou až přehnaně patriotičtí. Třeba na Slovensku je teď ambice Ministerstva kultury zakázat všechno, co není slovenské a „slovanské“. Až takhle daleko může zajít hrdost na vlastní národnost. U příčetných lidí jsem si nevšimla, že by někomu vadily písničky v angličtině nebo v jakémkoli jiném jazyce. Myslím si, že důležité je psát v jazyce, ve kterém se umělec cítí dobře.

  
  

  Je to podle vás na výsledku poznat? Myslíte, že byste slovensky zněla méně důvěryhodně?

  Spíš to asi beru prakticky. Chtěla bych, aby moje myšlenky byly k dispozici co nejvíce lidem, a nejen těm, kteří mluví slovensky. Tady se zase vracíme k tomu, že jsem zvyklá tvořit v mezinárodním prostředí a co se týče exportu slovensky zpívané hudby, tak to v zahraničí funguje maximálně tak u opery nebo lidovek. 

  
  

  Být zpěvák znamená do určité míry být také herec, umět na pódiu rozehrát představení, které diváky zaujme, strhne... Tohle vám je přirozené, nebo jste se to musela naučit?

  Musím říct, že jsem moc vděčná za svůj taneční background, protože nemám problém s pohybem na pódiu. Přesto stále zkoumám, co je mi opravdu vlastní. Někomu může vytvoření jakési stage persony pomoct líp vyjádřit, co potřebuje. A já si také uvědomuji, jak důležitý je celkový projev a dynamika vystoupení. Určitě bych ráda v budoucnu víc pracovala se světly a scénografií, ale pořád chci, aby těžištěm mého koncertu byla hudba.

  
  

  Co si myslíte o tezi, že slovenská hudební scéna byla vždycky progresivnější než ta česká? 

  To bych si asi nedovolila tvrdit. Už několikrát jsem se přesvědčila o opaku. Hudebně mě už několik let baví třeba Zvíře jménem podzim, Lenka Dusilová, Anna Vaverková, Kristian Komedie…

  
  

  Když se podíváte na české hitparády a vidíte, že jsou na čelních místech pořád ty samé kapely, které hrají, jak já tomu říkám „český kotlík“, neříkáte si někdy, že také napíšete takový song?

  Možná i právě proto tak ráda spolupracuji s mezinárodním týmem lidí. Věřím, že i tím je má tvorba výjimečná, a může si díky tomu najít posluchače na celém světě. Abych ale odpověděla na otázku ohledně „českého kotlíku“: pokud má interpret fanoušky a posluchače, tak něco prostě dělá dobře, nezávisle na stylu a žánru. Určitě nejsem typ zpěvačky, která by kritizovala mainstream a hitparády jen proto, že se tam (zatím) nevyskytuji, i když třeba moje skladba Unreal má rádiový potenciál a myslím, že do mainstreamu by zapadla.

  
  

  Co pro vás ve vašem životě vlastně znamená hudba?

  Znamená pro mě příležitost být naplno v přítomném okamžiku, poznávat své podvědomí a emoce. V těžších životních momentech jsou pro mě hudba a texty takový deník, kam zaznamenávám svoje duševní rozpoložení. Možná i proto si za svou tvorbou tolik stojím. Vím přesně kdy, kde a za jakých okolností jsem svoje písničky napsala.

  
  

  A máte v sobě něco jako autocenzora, který vám řekne: Dašo, o tomhle nepiš, v tomhle už se odhaluješ moc?

  Myslím, že jako lidé se v komunikaci autocenzurujeme neustále. Koneckonců, je to projev vyspělosti jedince – „nevyplivnout“ ze sebe myšlenky hned na první dobrou, ale dát si prostor pro jejich kultivaci. U psaní je to podobné. Je to vědomý myšlenkový proces, do kterého autocenzura přirozeně patří.

  
  

  A co pro vás znamenají ambice? Máte je?

  Vážím si všeho, co mi moje tvorba, hraní a fanoušci přinášejí. Mít možnost sdílet emoce je ohromně vzácné a několikrát mě psaní dostalo z těžkých chvil. Nechci se však upínat na cíle a budoucnost, ale spíš si užít každý moment v hudbě i mimo ni naplno. 

  Takže na otázku, jestli mám ambice, bych odpověděla: Ano, mám, ale netýkají se přímo hudby. Chtěla bych i nadále žít naplněný a vědomý život v psychickém a fyzickém zdraví.

  
  

  Teď mi jen řekněte, co to přesně pro vás znamená... (fyzické zdraví samozřejmě chápu)

  Znamená to pro mě pěstovat vztahy, návyky a myšlenky, které mi prospívají emočně i fyzicky. Totéž platí i obráceně – je psychicky prospěšné najít odvahu opustit věci, které nám už neprospívají. 

  
  

  Je podle vás nutné, aby člověk dnes měl ve vaší branži tzv. ostré lokty? Protože jen na talent a na to, že si vás někdo všimne, se asi spolehnout nejde…

  Ostré lokty? Tohle slovní spojení ve mně evokuje myšlenku, že bych měla omezovat prostor někoho jiného pro svůj prospěch. S tímhle konceptem nesouzním. Mám ráda autenticitu. Ta může někdy nabrat formu ostrých loktů, jindy zas citlivosti a zranitelnosti. Zdravá houževnatost samozřejmě k naší branži patří. Obecně si ale myslím, že není na škodu se někdy trochu uklidnit, zjemnit a zpomalit.

  
  

  Napadlo vás už někdy jen tak sebrat kytaru a vyrazit na rok dva do ciziny prostě hrát, kde to zrovna vyjde?

  To byl můj plán ještě před pandemií. Po několika letech hraní v irských hospodách, na pražské Náplavce a všude možně, kde to zrovna vyšlo, jsem chtěla vypadnout někam jinam. Pak přišel covid-19 a já jsem si uvědomila, že bez jisté finanční předvídatelnosti se nežije moc dobře. I když je idea bohémského buskerského života do velké míry romantická, život jsem si nasměrovala jinak. Teď bych moc ráda vyrazila i s celou kapelou na zahraniční tour.

  
  

  Dala jste si někdy nějaký termín ve stylu: Tak a do roka a do dne budu hrát na tomhle festivalu nebo budou hrát mou píseň v rádiu?

  Nedala jsem si vyloženě termín, ale několik věcí se mi už splnilo. Zahrála jsem si na festivalech Rock For People, United Islands of Prague, dala dohromady úžasnou kapelu, vydala EP. Kdyby mi někdo řekl před pěti lety, že tohle všechno zažiji, asi bych se tomu jen zasmála, ale sny se plní, pokud jim dáte dostatek důvěry a času.

  Samozřejmě, mám i další cíle, a naštěstí poslední dobou už dokážu odhadnout, co chci v životě kultivovat a co mi za můj čas a energii nestojí. Věřím, že se to odrazí i v mých dalších hudebních počinech. Myslím, že se máte na co těšit.

  
  

  O hudební branži se léta ví, že pokud se z vás nestane internetový hit, stojí neskutečné množství peněz dostat se do rádií a hitparád, do časopisů… Jak se s tímto vědomím, že člověk možná nikdy neopustí menší kluby, žije a pracuje?

  Já jsem s tím úplně v pohodě. Dokážu se propojit s lidmi i na menších pódiích. Pro mě je u fanoušků a posluchačů důležitá intenzita interakcí, ne jejich počet. Miluji tvořit hudbu, ale uvědomuji si i své lidské hodnoty, které mají přesah i do jiných sfér mého života, než je hudba. Paradoxně, když jsem přestala řešit, kdo a kdy a za kolik bude mou hudbu poslouchat, začala jsem se ve své tvorbě cítit mnohem lépe.

  
  

  Co je pro vás na hudbě nejdůležitější? Sdělení, emoce, hra samotná?

  To, že každý moment je neopakovatelný. Nezáleží, kolikrát jste zahráli tu samou písničku. Pokaždé máte jedinečnou možnost spojit se s lidmi na nové úrovni.

  
  

  Jak vlastně tvoříte texty? Musíte je tzv. vysedět, nebo to jde spontánně? A je snadné v dnešní době, kdy se ročně vyprodukují miliony songů, přijít se svým stylem, který dokáže být v něčem unikátní?

  Texty píšu hodně nárazově a intuitivně. Myslím si, že nejlepší je neřešit tolik, jak a čím se stát unikátní, ale spíš dát nejdřív prostor sobě a poznávání svého vnitřního světa. Nikde jinde než tam totiž unikátnost nenajdete. 

  
  

  Vy jste před časem trochu změnila styl hudby, kterou hrajete? Proč vlastně? A není změna stylu pro muzikanta vždycky trochu risk? 

  Řekla bych, že jsem své hudbě dopřála formu, kterou si zaslouží. Již dlouho jsem věděla, že chci svou tvorbu víc rozvinout a dát jí prostor žánrově se vyvíjet. V tomto smyslu mi moc pomohlo spojit se se svou kapelou, která mi dává prostor obecně víc stylově experimentovat. Momentálně můj projekt žánrově osciluje mezi neo-soulem a indie popem.

  A jestli je to risk? Pro umělce, a vlastně člověka obecně, je největší risk přemýšlet nad tím, co udělat, aby se to zalíbilo všem. Jak řekl Elbert Hubbard (americký filozof přelomu 19. a 20. století – pozn. red.): „Aby ses vyhnul kritice, nic nedělej, nic neříkej, ničím nebuď.“

  
  

  Je nějaký styl písničky, kterou byste chtěla napsat? Nemyslím ve smyslu kopírovat ji, ale mít s ní podobný úspěch, oslovit s ní posluchače?

  Samozřejmě, mohla bych být romantickým snílkem a říct, že chci vyhrát Grammy s písničkou, která bude úspěšností konkurovat Taylor Swift nebo Miley Cyrus. I to se může stát. Já se však zaměřuji na to, co dělám teď a tady. Krůček po krůčku si moje tvorba nachází svoje fanoušky a přitahuje si k sobě skvělé lidi. Užívám si postupný vývoj a těší mě, že můžu být strůjcem vlastního štěstí a tvorby. Věřím, že je to právě moje jedinečná esence, co osloví posluchače nejen v Čechách a na Slovensku, ale i v zahraničí. m

  Dashi Stardust 

  • Muzikálnost, s jakou dokáže na pódiu vystupovat, se u mladých zpěvaček a zpěváků hned tak nevidí. To není série naučených tanečních póz, přivíraných očí a mávání rukama před obličejem. Dashi totiž zpívá tak, že jí věříte každý pohyb, každý tón a z každého toho pohybu a tónu cítíte, že nedělá hudbu pro slávu, ale proto, že jí věří, a že ona je paní každého akordu. Zároveň zůstává sympaticky nohama na zemi, dokáže být jemně vtipná, ironická a sebeironická. Takových nehvězdných hvězd domácí hudební scéna mnoho nemá.

  
  

  
  

  Text: David Laňka, 

  foto: archiv Dashi Stardust a Pavel Šinagl

  Dashi Stardust - Unreal

  

• Gyntima Probio Forte

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Lázně s křížkem i bez. Třeba ty Františkovy

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Lázně s křížkem i bez. Třeba ty Františkovy
  

  Švihák lázeňský, o kterém kdysi zpíval Jiří Schelinger, má dnes úplně rozmazané obrysy. Nic takového jako je „typický lázeňský host“ už totiž dneska vlastně neexistuje. Protože do lázní přijíždí velice pestrá klientela, protože důvod pro takový pobyt může najít opravdu každý. A právě o těch důvodech si Maximum popovídalo s Davidem Soukupem, generálním ředitelem františkolázeňského Aquafora.

   text: Michal petrov

  P

  roč by člověku mělo stát za to udělat si ve FL třeba místo obyčejného víkendu prodloužený s vícero přenocováními než jen ze soboty na neděli? 

  Prodloužený víkend ve Františkových Lázních, místo obyčejného víkendu, nabízí mnoho výhod. Delší pobyt umožňuje zejména kvalitnější relaxaci a intenzivnější využití lázeňských procedur, které mají kumulativně lepší účinek na zdraví. Už po 4 až 5 dnech pocítíte první úlevu od obtíží, které vás provázejí třeba několik let. Samozřejmě pro správný terapeutický účinek doporučují lékaři ještě delší pobyty, ale to asi není žádné překvapení. Při delším pobytu mají hosté taky víc času na okolní přírodu i historické památky, mohou být za pár minut vlakem i v blízkém Německu.  A v neposlední řadě si vychutnají i kulturní programy a různé akce, které obohatí zážitek z pobytu a pomohou uvolnit mysl. V druhé půli července třeba budeme slavit tři roky od zápisu města na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a v srpnu se u nás uskuteční Festival vína, to jen tak namátkou.

  
  

  Jakým způsobem se k vám mohou dostat návštěvníci „na poukaz“? 

  Dnes je situace s takzvanými poukazy, nebo lázněmi na pojišťovnu, či jak se také říká křížkovými lázněmi, jednodušší než dřív, protože návrh na lázeňskou péči může vystavit jak váš praktický lékař, tak lékař specialista, u kterého se léčíte. Pro lékaře i pacienty navíc nabízíme bezplatné poradenství ohledně všech administrativních úkonů, stačí nám zavolat na číslo 351 012 345 nebo napsat na e-mail na info@frantiskovylazne.cz. Léčbu pak nastavíme pro každého pacienta na míru, samozřejmě plně v souladu s indikací, se kterou k nám přijíždí. Naopak standard ubytování a stravování si může každý vybrat podle vlastních preferencí. Naše společnost Františkovy Lázně Aquaforum nabízí hotelové ubytování od 2 až po 4hvězdičkový standard v různých cenových relacích.

  
  

  Covid u mnoha lidí vedl k tomu, že se rozhodli svůj volný čas trávit aktivně. To se určitě v Krušných horách dá dělat velmi dobře. Je patrná tato tendence i u návštěvníků Františkových Lázní? 

  Sami rádi říkáme, že Františkovy Lázně jsou malé město, ale velké lázně. To mimochodem potvrzuje i jejich zařazení na seznam UNESCO, jak o tom už padla řeč, a figurují tak mezi 11 nejvýznamnějšími lázněmi Evropy. A k lázeňským procedurám patří i pohyb, proto „velké lázně“ musí návštěvníkům umožnit i aktivní trávení volného času. Františkovy Lázně jsou unikátní svým bioklimatickým léčivým komplexem, který vás přímo vyzývá k činorodému pobytu. Rovinaté rozsáhlé parky se značenými trasami, zdravé ovzduší, ale i národní přírodní rezervace SOOS nebo cyklotrasy uspokojí jistě každého návštěvníka, který chce svému tělu dopřát dostatek zdravého pohybu.

  
  

  Když už jsme se vrátili k tomu covidu: Lázeňství patřilo k odvětvím, která tehdejší omezení postihla nejvíc. Jaká je v tomto ohledu dnešní situace ve „Frantovkách“?

  Lázeňství bylo skutečně jedním z nejvíce postižených odvětví během covidových omezení, kdy bylo zcela nesprávně zařazeno mezi obory jako je hotelnictví a cestovní ruch. Lázeňské domy jsou přitom svou činností mnohem blíže nemocnicím a klinikám a akreditované provozy jako jsou ty naše samozřejmě patří i do systému veřejného zdravotnictví. Tato minela české lázně enormně poškodila.

  Dnes už je situace dobrá a trvale se zlepšuje, ale zotavení celého sektoru probíhá postupně. Ve Františkových Lázních naštěstí velmi těžíme z faktu, že klienti a pacienti jsou s našimi službami – zejména léčbou – velmi spokojeni, jsou nám věrni a rádi se vracejí.

  
  

  Ve srovnání s předcovidovými roky poklesl počet noclehů ve Františkových Lázních obecně. Kde vidíte příčinu?

  Aktuálně je pokles počtu noclehů ve srovnání s předcovidovými roky jenom v jednotkách procent, což lze přičíst několika faktorům. Jedním z hlavních je stále přetrvávající touha po dovolené u moře, které nám bylo na několik sezón odepřeno. Dalším faktorem je ekonomická nejistota, která vede k šetření a zdrženlivosti. Je třeba si uvědomit, že lázně jsou využívány zejména starší generací, která je na dění ve veřejném prostoru citlivější. A popsanému trendu přispívá i konkurence ze strany jiných turistických destinací, které nabízejí atraktivní ceny, kterým lázně ze své podstaty nemohou konkurovat.

  
  

  Dá se skloubit tradiční lázeňská „procedurální“ turistika s aktivní dovolenou nebo víkendem? 

  Tradiční lázeňská péče se dá velmi dobře skloubit s aktivní dovolenou. Nebo ještě lépe, může to být ta nejlepší dovolená, kterou jste zažili. Po absolvování léčebných procedur během dovolené dojde například ke zmírnění nebo úplnému odeznění bolestí či obtíží, které vás obtěžují v běžném životě a do toho strávíte čas se svou rodinou, o kterou bude během procedur vždy dobře postaráno. Františkovy Lázně mají největší lázeňský aquapark Aquaforum, velmi blízko je mnoho dalších zajímavých měst, hradů i atrakcí pro děti. To podstatné je ale léčba – lázeňská dovolená je v tomto výjimečná a nesrovnatelná s jakoukoliv jinou. Každý by to měl vyzkoušet, nikdo nebude litovat.

  
  

  Vaše společnost spravuje 7 ubytovacích zařízení. Jaká klientela převažuje?

  Velmi záleží na každém jednotlivém hotelu, tak jsme ostatně svůj koncept nastavili: aby si svou kategorii a úroveň služeb mohl najít úplně každý, kdo už přišel na to, že lázně skutečně pomáhají k lepšímu zdraví.

  Takže pokud se mě ptáte, jaká klientela převažuje, odpovím tak, že jde o hosty, kteří si uvědomují hodnotu svého zdraví a současně chtějí využít celostní přístup, který, díky kombinaci moderní medicíny, pokročilých terapeutických přístrojů a postupů a staletími prověřených přírodních léčivých zdrojů, lázně nabízejí. A ty přírodní zdroje, jsou právě ve Františkových Lázních zcela unikátní nejen složením, ale i tím, že jsou hned tři v jedné destinaci – sirnoželezitá slatina, přírodní minerální voda léčivá a přírodní zřídelní plyn. 

  
  

  Většinou jde o tradiční lázeňské domy – to je patrné na první pohled.

  Jde výhradně o lázeňské domy či hotely, kdy všechny disponují léčebným zařízením. Pokud hotel nedisponuje léčebnými možnostmi s využitím přírodních léčivých zdrojů, neměl by se označovat jako „lázeňský“. A naše společnost je ryze lázeňská, a tak naši hosté mají vždy k dispozici lékaře, fyzioterapeuty, všechny léčebné procedury i kvalitní přístrojové vybavení.

  
  

  Cyklistika je velký fenomén dneška a ve spojení s Krušnohořím to platí mimořádně. Dokážete se přizpůsobit i návštěvníkům s koly?

  Cyklistika je skutečně velký fenomén dneška, a v kombinaci s Krušnohořím jde o mimořádně atraktivní aktivitu. Naše ubytovací zařízení jsou přizpůsobena i cyklistům, nabízíme bezpečné úschovny kol i základní servis. Hosté mohou využít i půjčovnou kol a elektrokol a doporučíme i zajímavé trasy. 

  
  

  V tzv. lázeňském trojúhelníku jsou Františkovy Lázně těmi nejmenšími. Je to podle vás handicap nebo výhoda? 

  Františkovy Lázně byly od prvopočátku naplánovány a postaveny jako lázeňské město. Menší rozloha a výjimečné urbanistické pojetí přináší intimnější a klidnější atmosféru, kterou mnozí návštěvníci preferují. Celé město je podřízeno odpočinku, relaxaci, léčbě a uzdravení. Pro tento účel snad mezi lázeňskými městy nenajdete lepší. 

  
  

  Toto vydání magazínu se do rukou čtenářů dostane o letních prázdninách. Čím byste konkrétně chtěl oslovit potenciální návštěvníky, aby si za svůj letní cíl vybrali právě Františkovy Lázně?

  Osobně bych apeloval na to nejdůležitější – zdraví. Jsem hluboce přesvědčen, že léčebné pobyty mají pro většinu z nás ohromnou a nedocenitelnou přidanou hodnotu v možnostech léčby během odpočinku. V systému zdravotní péče se jedná o jedinečný koncept možnosti systémově a intenzivně zlepšovat zdravotní stav a kondici pod dohledem lékařů, dalšího zdravotního personálu a s využitím moderní přístrojové techniky a přírodních léčivých zdrojů. To všechno ve velmi příjemném a klidném prostředí. Pro letní dovolené navíc aktuálně máme velmi zajímavé nabídky. Na naše webovky www.frantiskovylazne.cz určitě stojí za to se podívat. Třeba se u nás ve Frantovkách v létě potkáme i spolu, kdoví. m

  Dvorana pramenů skýtá i ty životadárné.

  Řekněte sami, není to nádhera?

  Františkovy Lázně si lze užít i na kole

  Foto: Adobe Stock, Pixabay

• Františkovy Lázně

  I n z e r c e

• Meryl Streep: S oscarem na toaletě

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Meryl Streep

  S oscarem na toaletě *
  

  Asi těžko najdeme úspěšnější hollywoodskou herečku. Její role jsou neuvěřitelně pestré – od osudových žen s těžkým osudem po bláznivé komediální postavy. Na letošním festivalu v Cannes byla Meryl Streep oceněna Zlatou palmou za celoživotní výkon. S trojnásobnou držitelkou Oscara, čtyřnásobnou matkou a pětinásobnou babičkou jsme si povídali o pocitech z Cannes i celoživotní pouti filmovými rolemi.
  

  B

  lahopřejeme k ocenění za celoživotní výkon. Jak jste se cítila? 

  Byla to neuvěřitelná směsice pocitů. V civilu žiji hodně poklidný život a navíc doma nemám prakticky žádný respekt, takže bylo skvělé ho chvilku mít. A to rovnou v Cannes a v takové míře! (smích)

  
  

  Do Cannes jste poprvé přijela před pětatřiceti lety…

  A bylo to tehdy naprosto šílené. Přes přes můj prvotní nesouhlas mě organizátoři přesvědčili, že budu potřebovat bodyguardy. Říkala jsem si, že jeden bude bohatě stačit. Nakonec jich bylo devět a já za ně byla opravdu ráda! Tenkrát byli všichni fanoušci, fotografové i kameramani prakticky vedle vás … když jsem večer usínala, měla jsem pocit, že se z toho snad v životě nevzpamatuji.

  
  

  Pojďme k vašim filmovým rolím. Za snímek Kramerová versus Kramer jste dostala svého prvního Oscara. Je pravda, že jste si závěrečný monolog své postavy před soudem sama napsala?

  Film je o rozvodu dvou lidí, kde od rodiny odejde žena, ne muž. Ona na 18 měsíců zmizí a nechá svého manžela, aby se staral o jejich pětiletého syna. Na tu dobu to bylo velmi neobvyklé. S režisérem a scénáristou Robertem Bentonem a kolegou Dustinem Hoffmanem jsme tehdy hodně řešili, proč odešla. Každý jsme na to měli nějaký názor. Domluvili jsme se, že moje postava by měla v závěru během soudu vysvětlit, proč se tak rozhodla. Každý z nás napsal něco, co si myslel, že by Kramerová měla říct. Pak jsme hlasovali a já vyhrála! Takže takhle jsme došli k tomu, o čem před soudem mluvím. Chtěla jsem Kramerovou trochu polidštit a vysvětlit důvody, které ji k odchodu vedly. Byla na tom ve vztahu tak špatně, že nebyla schopná fungovat. Nejdřív se musela dát sama dohromady, aby byla schopná být zase dobrou matkou. Jako bonus se pak stalo, že tento film otevřel otázky týkající se výchovy dětí po rozvodu a jejich svěření do péče. 

  
  

  Je pravda, že jste svou první sošku Oscara zapomněla na toaletě?

  Je to tak (smích)! Ten, kdo šel po mně, ji naštěstí našel a vrátil mi ji. 

  
  

  K filmům přistupujete nejen jako herečka, ale také jako tvůrkyně, například ve snímku „Lovec jelenů“ jste měla velký podíl na scénáři…

  Film pojednává o maloměstě, ze kterého postupně odcházejí mladí muži do války ve Vietnamu. A já tuhle dobu zažila, navíc jsem také z malého města – z New Jersey. Měla jsem tak pocit, že k tomuhle tématu mám co říct. Režisér Michael Cimino se tomu koneckonců nebránil. Ale tohle se mi opravdu nestává tak často. (smích)

  
  

  V tomhle filmu jsme vás také poprvé slyšeli zpívat. Zpívala jste i ve filmu Florence Foster Jenkins nebo muzikálu Mamma Mia. Zpíváte ráda?

  Ano! Když jsem byla malá, chodila jsem na lekce operního zpěvu. Na střední jsem začala kouřit a moje „operní kariéra“ vzala za své. Ale stejně jsem to neměla ráda, radši jsem měla rock’n’roll a Joni Mitchellovou. A pak během studií mě inspirovala má profesorka zpěvu. Byla skvělá, díky ní zpěv miluji. Je to taková přímá linka k srdci.

  
  

  To je hezky řečeno… Jak vzpomínáte na váš další film z roku 1982, na Sofiinu volbu?

  Nevzpomínám na to úplně ráda, protože to bylo těžké natáčení. Například scéna, kde mé dítě odvádějí pryč, se točila jen dvakrát. Poprvé ta dětská herečka nevěděla, co se bude dít, takže na kameru neměla žádnou reakci. Podruhé už věděla... a na tu ošklivou scénu reagovala naprosto autenticky. Všechno, co se v té scéně děje, je pravdivé. 

  
  

  Vystudovala jste klasické herectví. Jak moc vám to při natáčení pomáhá?

  Nijak. Na škole jsme bohužel každý rok měli nového profesora herectví, takže sotva jsme si „ohmatali“ nějaký přístup, už jsme si museli zvykat na jiný. Já se tak při každém natáčení cítím, jako bych byla sama v obrovském moři. Svému bývalému muži jsem večer před důležitými scénami říkala, že to nemůžu zvládnout. A on pokaždé odpověděl, že je to tak vždycky a že to vždycky zvládnu. A také že jo! Ale je pravda, že když máte sedmnáctihodinový natáčecí den a scénu, kde lezete z auta, točíte po padesáté osmé, tak se vám zkušenosti ze školního zkoušení rozhodně hodí.

  
  

  Často  v rolích používáte nejrůznější přízvuky. Jak to děláte? Spolupracujete třeba s jazykovými kouči? 

  Upřímně, kdybych mluvila jen svým domovským přízvukem, tedy z New Jersey, tak bych tady naproti vám neseděla. Opravdu. Já to beru tak, že se ráda vciťuji do různých postav a chci jim dát maximum, a jazykem rozšiřujete určitou výrazovou paletu. Někdo má kouče, já ho měla jen jednou a nevyhovovalo mi to. Cizí přízvuky se učím tak, že poslouchám ostatní a ukládám si ty přízvuky do paměti.

  
  

  Točila jste s režiséry jako Mike Nichols nebo Steven Spielberg. Necháte se jimi režírovat, nebo si spíš děláte vše po svém? 

  S Mikem Nicholsem jsme se potkali v roce 1983 při natáčení Silkwoodové, vůbec si neuvědomuji, že by mě jakkoliv režíroval (smích). Dokázal vytvořit tak přátelské prostředí, že vám vůbec nedošlo, že vás někdo režíruje. Z jeho strany šlo o velmi dobrou taktiku! A Spielberg je prostě génius. Má velký cit pro mizanscénu. Kdybych ty dva měla srovnat, tak Nichols se zajímá spíš o interakci mezi herci a Spielberg to vidí víc vcelku. A oba to dělají skvěle.

  
  

  Pojďme se teď posunout do úplně jiného kontinentu – ve Vzpomínkách na Afriku jste si zahrála s Robertem Redfordem. Jak na to vzpomínáte?

  Bylo to neuvěřitelné, přiznám se, že i dost náročné. V jedné scéně mi Robert myje vlasy v řece plné hrochů, kteří, jak jistě víte, patří mezi nejnebezpečnější zvířata Afriky. Okolo nás kroužili filmoví lvi, přivezeni z Kalifornie, kteří měli být krotcí, ale vůbec nebyli. A do toho všeho mi Robert myl vlasy. Šílená představa, že jo? Ta scéna byla navzdory tomu prostředí tak intimní a jemná, že na ni strašně ráda vzpomínám.

  
  

  Film se stal kasovním trhákem. 

  Vůbec jsem netušila, že film bude takhle úspěšný. Můj agent měl velkou radost (smích). Když pracuji, dávám příběhu vše a tohle si moc neuvědomuji. Třeba u Mamma Mia! nebo Ďábel nosí Pradu jsem si prostě šla užít natáčení a na to, že z toho budou trháky, jsem vůbec nemyslela.

  
  

  Vidíte, to z vás dělá ještě obdivuhodnější herečku. Jeden z vašich absolutně ikonických filmů jsou Madisonské mosty z roku 1995. Vašeho filmového patnera hrál Clint Eastwood, který snímek také režíroval. Jaké to bylo? 

  Na toto natáčení nikdy nezapomenu. Měli jsme to za pět týdnů hotové. Clint chodil každé ráno v pět na golf, pak se točilo. Všechno bylo neuvěřitelně profesionální. Na place panovala velmi milá a přátelská atmosféra. Myslím, že Clint zvýšil hlas jen jednou za celou tu dobu. 

  
  

  V 90. letech jste se hodně angažovala za rovné platy pro muže a ženy. A mimo jiné jste otevřeně kritizovala, že aby si žena mohla zahrát velkou roli v úspěšném filmu, musí hrát prostitutku. Vnímáte, že se od té doby něco zlepšilo? 

  Určitě! Dnes existuje tolik krásných rolí pro ženy. Zároveň jsme dostaly šanci stát se producentkami, můžeme si vybírat, co budeme dělat a s kým. Obdivuji kolegyně Reese Witherspoonovou, Nicole Kidmanovou nebo Natalii Portmanovou. To, čeho dosáhly, je neuvěřitelné. Co se týká platů, tak na tom asi nikdy nebudeme jako Tom Cruise, ale podmínky se všeobecně velmi zlepšily. Zapojila jsem se i do hnutí Time’s Up (Čas vypršel), které má pomáhat obětem sexuálního násilí, a to nejen ve filmovém průmyslu, ale i v jiných odvětvích. A pokroky jsou opravdu hmatatelné.

  
  

  Zpátky k vašim rolím. Jaké to je zahrát si skutečnou postavu – třeba Margaret Thatcherovou, kterou jste ztvárnila ve filmu Železná lady a za kterou jste opět dostala Oscara?

  Na téhle postavě mě fascinovala představa upadající moci. Trochu jsem v ní viděla paralelu s králem Learem. Ale něco vám prozradím. Když jsem byla malá, vzala jsem mámě tužku na obočí a udělala si s ní vrásky po celém obličeji tak, abych vypadala jako moje babička. Často říkávala, že duchem je stejně mladá jako já. Najednou jsem byla jako ona. Tyhle proměny mě vlastně provázejí celý život. Když mě líčili, abych vypadala jako Margaret Thatcherová, připadala jsem si jako v dětství.

  
  

  Jak je pro vás důležitý kostým?

  Kostým přímo dotváří charakter té dané role, pro mě je absolutně nepostradatelný. 

  
  

  Hrajete raději v komediích nebo v osudových dramatech?

  Každá role má něco do sebe a v té veselé je vždycky i něco smutného a naopak. Ráda nechávám postavy žít a žánr vůbec neřeším.

  
  

  Co byste vzkázala mladým hercům, kteří chtějí uspět?

  Nevzdávejte to. S každou rolí jste kousek blíž ke svému snu. Nikdy to nevzdávejte! m

  meryl streep 

  • Když máte jednadvacet nominací na Oscara za nejlepší herecký výkon a tři z nich proměníte, tak už o sobě můžete mluvit jako o hereckém géniu. Ale to se Meryl příčí. Nerada o sobě přemýšlí jako o výjimečné. „Doma uklízím, peru, žehlím, jsem normální ženská,“ řekla jednou. A protože si nehraje na velkou umělkyni, hraje jak ve vážných filmech, tak v těch nevážných. Snad jen když jednou zkusila akční žánr, tak jí dcery řekly, aby to už nedělala. Patří mezi ty osobnosti, kterým se naslouchá, a když si vzpomene na okamžik, kdy jí producent filmu King Kong kdysi řekl, že pokud by v jeho filmu mohla hrát, tak jedině opici, protože na nic jiného není dost hezká, může se jen škodolibě usmívat, protože kde je ona a kde je on.
  

  
  

  
  

  Chápete producenta, který o ní řekl, že není hezká?

  V muzikálu Mamma Mia! dokázala, že umí i zpívat a tančit.

  Když hvězdy jezdí v metru.

  Se sochařem Donem Gummerem tvořili pár 42 let. Proto všechny překvapilo, že už pár let žijí odděleně.

  Ilustrace: Lucie Špatenková, 

  foto: archiv redakce

  Ďábel nosí Pradu (2006) - trailer

  

  Mamma Mia! (2008)

  

• Imodium Plus

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Štíhlé cibetky

  zvíře

  z v í ř e

  Štíhlé cibetky
  

  Cibetky, malí a hbití členové rodiny šelem, kteří obývají tropické lesy jihovýchodní Asie a Afriky. Tato noční zvířata mají protáhlé tělo, krátké nohy a hustý ocas pomáhající jim balancovat při pohybu ve větvích stromů.
  

  J

  sou všežravé, takže jejich jídelníček zahrnuje ovoce, hmyz, drobné savce a ptáky. Cibetky mají důležitou roli v ekosystému jako rozptylovači semen. Jejich trus obsahuje semena, která nejsou zcela strávená, což podporuje růst nových rostlin. 

  Největší slávu však získaly díky cibetkové kávě – tzv. kopi luwak, jedné z nejdražších a nejexkluzivnějších káv na světě. Tento proces začíná tím, že cibetky konzumují zralé kávové třešně. V jejich trávicím traktu se třešně fermentují, což mění chemickou strukturu zrn a dodává kávě její charakteristickou jemnost a unikátní chuť. Po vyloučení jsou zrna sbírána, důkladně očištěna a pražena. 

  Cibetky byly historicky loveny pro svou aromatickou látku zvanou cibet, která se využívala v parfumerii. Bohužel, v současnosti jsou často chovány v zajetí za neetických podmínek kvůli vysoké poptávce po cibetkové kávě. Tento způsob chovu vyvolává mnoho etických otázek a vedl k pokusům o náhradu procesu fermentace umělými metodami.

  Navzdory kontroverzím zůstává cibetková káva symbolem luxusu a exkluzivity, lákající gurmány a milovníky kávy po celém světě. Pokud máte možnost ji ochutnat, připravte se na jedinečný zážitek, který kombinuje exotiku divoké přírody s jemností pečlivě zpracovaných kávových zrn. m

  Text: Sandra Černodrinská, 

  foto: Adobe Stock

• Biopron 9 Premium

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Petra Dvořáková: Noční

  povídka

  p o v í d k a

  Petra Dvořáková

  noční

  D

  nes se to tady vleče, že tomu člověk ani nemůže uvěřit. A sedřenej jsem jak kůň. Nejdřív dědek na čtyřce, pak zas ta bába bez noh. Ještěže už je večer. Vůbec nechápu, že může být někdo tak těžkej, i když nemá nohy. Určitě o ně přišla právě proto, že byla tak tlustá a dostala cukrovku. Tak nějak mi to aspoň vysvětlovala ségra. Dělá tu sestru už skoro šest let. Nikdo nechápal, že se upíchla do tohohle špitálu a navíc ještě na eldéenku. Přitom maturovala se samýma jedničkama. Jenže jak říká máma, u nás v rodině větší sebevědomí nikdy nikdo mít nebude. Na druhou stranu – když ségru vidím, jak se s těma nemohoucíma starouškama baví, tak mi připadá, že to nakonec dělá ráda. Že jí nevadí, že ti lidi se tady co chvíli poserou, pochčijou, nebo je musí krmit a oni jí ještě nadávají, že je to hnus. Já bych tu dobrovolně nikdy nebyl. Teda, dobrovolně… já tu vlastně jsem dobrovolně, ale jen proto, že jinde bych práci nesehnal. A přitom to celý byl tenkrát jen jeden velkej smolík. Jel jsem jako obvykle zkoušet za klukama s kapelou. Máme takový studio, spíš teda garáž, kterou jsme polepili platama od vajec, aby se tam dobře nesl zvuk. Zkoušíme dvakrát týdně a doufáme, že s tím naším drnkáním jednou prorazíme. Jenže zatím se zdá, že tři pětadvacetiletý týpci s dlouhejma vlasama, v džízce s dírama a lebkou, nikoho neberou. Ty vlasy jsem taky nedávno shodil, mám je teď rozhozený na dvě strany, jak se u nás říká „na prdel“, a docela hezky se mi vlní. Máma říká, že je to účes pro puberťáky, ale myslím, že zas tak starej na to nejsem. Ten můj průšvih se stal právě po jedný takový zkoušce. Jako obvykle se neobešla bez pivka a taky různejch pomahačů – tabletek, co kdo sehnal, od xanaxu přes diazepam po bůhvíco, občas někdo dovalil marjánu. Domů jsem to měl tři kiláky, tak jsem si říkal, že to v pohodě na tý starý jawě dám. Vzal jsem to schválně bočníma cestama, abych se vyhnul polišům, jenže možná právě to byla ta chyba. Na jedný podělaný křižovatce jsem totiž nalítl do jakýsi báby na kole. Teda podle mě spíš ona nalítla do mě, ale to jsem nikomu nedokázal vysvětlit. Bábě se nestalo vůbec nic, jen se prostě skácela z kola, hned ale vstala, což je jasný důkaz, že jsem nejel vůbec rychle a nebezpečně. Jenže začala hulákat na celý kolo a nějakej čumil okamžitě popadl telefon a vytočil policii. Chlupatý mně dali dejchnout, udělali nějaký ty jejich testy a bylo vymalováno. Sebrali mi papíry a dostal jsem dva roky podmínku. Na to mě vykopli z práce, co taky s řidičem náklaďáku bez řidičáku. Naštěstí tady v tom špitále se žádnej personál dlouho neudrží, tak mi ségra zařídila fleka sanitáře. Sice se chodí na služby, ale někdy je to docela pohodička. Zvlášť v noci, pokud teda někdo nedělá jak ďas, nebo neexne. To pak musím naklusat s lehátkem a dopravit dotyčnýho do márnice. Když jsem tam jel poprvý, myslel jsem si, že se poseru strachy, ale teď už mi to nic nedělá. Ono je to trochu jak v masně, aspoň já mám pocit, že ty lidi, už tam stejně nejsou. Že musí být někde jinde. Spíš mě tady ve špitále štve, jak je to všechno zanedbaný. Je to soukromý a majitel dojí velký prachy z pojišťoven a podle mě i z kapes těch staroušů. Ale že by investoval do oprav, to ne. Třeba vozejky, na to aby se člověk bál pacoše položit. Jednou mi dokonce během cesty upadlo kolo, tak tak, že jsem tu babku nevyvalil. Nebo i s tou márnicí. Je to takovej maličekj baráček na  konci areálu, omítka z toho padá po kusech, má to plechový vyklápěcí vrata, kterejm navíc nefunguje otvírání, takže když chce člověk dovnitř, musí je zvedat celou silou a podložit je dlouhým špalkem, aby držely zvednutý.

  „Brácha, pojď na pětku, sama paní Marvanovou nezvednu a ta proleženina jí šíleně teče, musím to na noc převázat,“ přilítne do pokoje, kde mám svý zázemí, ségra. „A laskavě zvedej telefon, nebudu za tebou běhat a někde tě pořád nahánět.“ 

  Sáhnu si do kapsy pro mobil, no jo, fakt mi volala, ale já už si na noc ztišil zvonění. Ztěžka se zvednu z kavalce, sice se mi nechce, ale na druhou stranu, zase to možná bude příležitost. Jak tak kráčím tou páchnoucí chodbou, vidím, jak se ségře v těch krátkých šatičkách houpou boky a dlouhý vlnitý vlasy jí padají do pasu. Říkám si, že je fakt kost. I v obličeji je pěkná, má jasně modrý oči a malej nos. Na rozdíl ode mě, co má pořádnou bambuli a nezmírní to ani to, že si nechávám trochu růst knírek. Můj pocit, že v něm nos tak trochu zanikne, byl dost mylnej. 

  „Tak paní Marvanová, teď vás otočíme a převážeme vám zadeček,“ zašvitoří ségra, jen co vejdeme do pokoje. Na postelích leží čtyři babky, jedna z nich, ta u okna je dost nažloutlá a zdá se mně, že docela chrčí. Doufám, že neexne během noci, rád bych se trochu vyspal. Za tu dobu, co tu jsem, jsem se naučil poznat, kdy se blíží smrt. Lidi tak trochu zežloutnou, zašpičatí se jim nos a začnou  divně dejchat. Pak je to otázka hodin.

  „Co vejráš,  pomoz mi přece,“ zasyčí ségra. 

  Odkryje peřinu, já bábu chytím pod paží a za bok. „A na tři,“ řeknu a pak „raz-dva-tři“ a ze všech sil zaberu. Babka má snad sto kilo, tak tak, že s ní hneme. Na boku se ale neudrží, jen co ji pustím, překulí se zase na záda. „Do hajzlu,“ zamumlám a ségra po mně vztekle sekne pohledem. Takhle se před pacošama nemluví, já vím. 

  „Ještě jednou – raz, dva, tři,“ zaberu a znovu překulím bábu na bok. Ta jen sýpe a sténá, jako by ji na nože brali. Zpod anděla jí vylejzá obří zadek, na kostrči má tlustej čtverec z mulu, kterej je úplně prosáklej hnisem. Fuj. Ten puch rozkládajícího se masa je k nesnesení. Ségra se to snaží aspoň trochu vyčistit, bába kupodivu naříká jen tak středně, vůbec to nechápu, možná je to proto, že  ty tkáně jsou opravdu uhnilý. Ségra si s tím hraje skoro půl hodiny, nakonec na to dá ty jejich dezinfekční sajrajty, přelepí vrstvou gázy a ještě bábě převleče anděla. Pokaždý, když vidím ty vytahaný kozy, udělá se mně na nic. To člověka vopravdu přejde chuť na ženskou. Bábu necháme ležet na boku, vypodložíme ji různejma polštářema, aby nepřepadla na záda a můžu vypadnout.

  „Je tady Jana?“ zeptám se ségry už na odchodu, zatímco ona si to šine s vozejčkem k další babce.

  „Jo, na sesterně, chystá léky,“ odpoví ségra a trochu podezíravě se na mě podívá. Radši se tvářím, že Janu balím, i když to vůbec není můj typ. Navíc rozvedená, s děckem. To člověk nechce. To, co potřebuju, je dostat se na sesternu, když je otevřená skříň s léky. A podle všeho, teď otevřená bude. Kdybys ségra tušila, že mě podezíráš úplně správně.

  „Nazdárek, Jani, jak to tady jde?“ zahlaholím, až se Jana lekne. Sedí zády ke dveřím, otevírá jeden dekurs po druhém a sype do lékovek prášky.

  „Dnes na pohodu, aspoň teď to tak vypadá. Co ty tady v tuhle dobu?“ zasměje se na mě na oplátku. Má takový široký masitý rty, to se mi líbí. Jinak ale moc hezká není. Baba vystříhaná na ježoura chlapy moc nerajcuje. A navíc s  růžovým pruhem po straně, to fakt ne. Ženská má mít vlasy po pás.

  „Ségra říkala, že tu jsi… to si přece nemůžu nechat ujít,“ pokračuju. „Dáme si kafíčko, ne?“ 

  Jana se celá červená, podle toho poznám, že mi to flirtování věří. Zalezu za závěs, kde mají sestry  kuchyňku, je tam jen malej vařič, rychlovarná konvice a lednička. Nasypu do hrnků jihlavanku, nechám zavřít vodu a zaleju dva turky.

  „Tááák, už se to nese,“ nasmívám se jak měsíček na hnoji a schválně hrnky stavím na stůl mezi krabičky s léky. Očima hledám ty správný. Doufám, že tam budou. Skříň je sice odemčená, ale těžko by se mně k ní dostávalo, když u ní Jana sedí.

  „Jaký máš plány na víkend?“ zeptám se a hraju zájem.

  Jana se usměje, očima ale pořád jen sleduje rozepsané léky v dekursech. „To víš, tak všelijak. Možná vyrazíme s Anetkou k našim.  A nebo taky ne...“ Podívá se na mě zpříma a zamrká nalepenejma řasama. 

  Teď nebo nikdy, bleskne mi hlavou. V tu chvíli se k Janě nakloním a tvářím se, že jí chci něco sladkýho pošeptat úplně zblízka do ucha. A jakoby nechtíc u toho vrazím rukou do krabiček s léky. Platička se rozletí po podlaze.

  „Jéžiš promiň,“ začnu se omlouvat a přeochotně se hrnu pod stůl sbírat rozsypaný prášky. Očima skenuju, kde leží tramal nebo diazepam. K mý radosti jsou tam oba. Než si Jana všimne, šoupnu je do kapsy. Pak vyrovnávám všechno, co jsem posbíral, na stůl.

  „Měl bych radši vypadnout, než ti z toho tady nadělám paseku. A víš, jak je ségra citlivá na to, když mě vidí u prášků,“ popadnu hned na to hrnek s kafem a hrnu se ze dveří. Jana je zjevně zklamaná, asi čekala, že teď se to mezi námi rozjede.

  „Klidně tu zůstaň, nic se přece nestalo,“ volá za mnou. Vůbec by jí nevadilo chodit s chlapem v podmínce. Já už se ale ani neotočím, jen zvednu ruku na pozdrav. Bože, jaký já měl dnes štěstí!

  Zalezu za skleněný lítačky a sypu si to prázdnou chodbou ke kutlochu. Zapadnu dovnitř, rozsvítím lampičku a natáhnu se na postel. Tak kámo, hody začínají, řeknu sám sobě a vyloupnu z platíčka jeden tramal. Spláchnu ho kafem a čekám, kdy se mi v těle začne rozlejvat známej pocit. Koukám u toho na hodiny, co tu visí na stěně, zdá se mi, že tikají o něco výrazněji, ale jinak se neděje vůbec  nic. Po deseti minutách pro jistotu přidám ještě jednu kapsli tramalu a půlku diazepamu. Radši jen půlku. Zas civím na hodiny, svět se kamsi propadá, konečně je mi sladce, tak přesladce, až se všechno houpá a já po pár minutách nevím o ničem.

  „Doprdele brácha,“ ozve se nade mnou ségřin ječák. Buší mi do ramene jak zjednaná. „Ty fakt nejseš normální. Volám ti na mobil a ty zas nic. Kolikrát ti to mám říkat. Seber se a padej, ta bábinka z šestky je po smrti.“

  Chvíli civím, co se děje, vůbec nechápu, kde jsem. Pak mi to dojde. Kristepane, to si to nemohla babka nechat na ráno?

  Když ségra vidí, že jsem konečně trochu při smyslech, otočí se a běží pryč. Zvednu se z postele, všechno se se mnou houpe, zdá se mi, že svět kolem není skutečnej. Dopotácím se na oddělení, mrtvola už leží přikrytá na lehátku, babka byla věchýtek, tak ji holky naložily samy. Zkontroluju, že mám v kapse klíče od vrat márnice, mobil jsem si nevzal, ale na nic ho nepotřebuju. Popadnu lehátko a vyrazím k zadnímu výjezdu. Cesta je příšerná, mám motáka jak prase, když vyjedu do chladný noci, udělá se mi ještě hůř. Zdá se mi, že venku je šílená tma, jako by lampy kolem cesty vůbec nesvítily a márnice byla daleko nejmíň sto kilometrů. Pak si všimnu něčeho neuvěřitelnýho – kousek ode mě stojí obrovskej slon a máchá chobotem. Příšerně se leknu a uskočím, div bábu nevyvalím. Jenže v tom vidím, že vedle mě je druhej. Chobot mi dosahuje skoro až k hlavě, tak po něm máchnu rukou, ale vůbec nic necítím. Připadá mi to děsivý, zvlášť proto, že najednou vidím slony všude. Tlačím lehátko před sebou a jdu pořád dál, jako by mě ta mrtvola mohla před slony ochránit. Sloni se naštěstí nehnou z místa, jen když se otáčím, pořád divně mávají těmi choboty. Bleskurychle strčím klíče do vyklápěcích vrat, odemknu a začnu je zvedat. Zdají se mi příšerně těžký, tak tak, že je zvládnu podložit kulánem. Hned uvnitř rozsvítím, potmě mezi mrtvolama to není nic moc. Leží tam ti dva nebožtíci z odpoledne, ráno je všechny odvezou. Vrátím se ven pro lehátko s bábrlí. V dálce pořád vidím slony, houpají choboty o sto šest. Snažím se urejdovat vozejk přes nájezd, babka už je skoro vevnitř, když se mi kolečko zachytí za kulán. Zkusím trhnout a než mi to dojde, podrazím ho a bum! Dveře s žuchnutím spadnou dolů a zacvaknou. Civím na to, k mý hrůze – uvnitř není klika. Zkusím se do vrat opřít, ale drží jak přibitý. Panebože, panebože, běží mi hlavou. Instinktivně šmátrám po mobilu, ten ale nemám. V tom mi někdo zaťuká na rameno. Poleje mě hrůza. Sevřu víčka a snažím se dělat, že nic. Vtom ale na rameno zase ťuk ťuk. Když se otočím, stojí proti mně tři nebožtíci, zírají na mě a jsou mi stále blíž. Slyším sám sebe ječet na celé kolo, nebožtíkům je to ale fuk. „Tak jsme si pro tebe přišli, kamaráde. A neodejdeš odsud, dokud nám nevrátíš všechen tramal, co jsi nám ukradl,“ řekne ten jeden a když ke mně udělá další krok, zatmí se mi před očima. Zkouším ještě couvnout, ale dveře mě nepustí. Sesunu se k zemi a dál už nevím vůbec nic. m

  Kresba: Rado Sládek

• Cotylena

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Filmoví padouši

  svět hvězd

  s v ě t   h v ě z d

  Filmoví padouši
  

  Role padouchů bývají pro herce velmi lákavé. Můžou si totiž vyzkoušet to, co by v běžném životě mohli jen stěží. Divokou honičku na střeše vlaku, jízdu na koni nebo kůži kanibala. Dostat se k filmu je jedna věc a dostat se k rolím, které se divákům vryjí do paměti, je věc druhá. Neméně složitá. O tom, komu se to podařilo, se dočtete v následujícím článku.  
  

  
  

  Eli Wallach
  

  Pocházel z chudé židovské rodiny s polskými kořeny. Už v patnácti  věděl, že chce být hercem. Jeho cesta nebyla jednoduchá. Za druhé světové války se stal kapitánem armádního lékařského týmu na Havaji, tehdy o herectví spíš snil a nevěřil, že se mu to jednou skutečně podaří. Ale sny se plní! Po konci války se Wallach začal herectví naplno věnovat. Svou první velkou příležitost dostal ve westernu Sedm statečných (1960), kde ho režisér John Sturges obsadil do role Calveryho – zlého vůdce mexických banditů. Wallach do té doby vůbec neuměl jezdit na koni, ale s pomocí profesionálních jezdců se mu to podařilo. Tahle dovednost se mu náramně hodila. Další z legendárních westernovek totiž na sebe nenechala dlouho čekat a Wallach se objevil jako padouch Tuco ve filmu Hodný, zlý a ošklivý (1966). 
  

  Hannjo Hasse
  

  Rodák z německého Bonnu byl jednu dobu nejvíc obsazovaným záporákem východoněmeckých produkcí. Ani jeho cesta k filmu však nebyla jednoduchá. V roce 1938 začal studovat herectví, o 3 roky později ale musel narukovat do armády a padl do zajetí. Po konci války se mu ale podařilo nejenom vymanit se ze zajetí, ale ještě i dokončit studium herectví v Německu. Na filmovém plátně se poprvé objevil  v roce 1951 v německém filmu Der Untertan podle předlohy Heinricha Manna. Dále pak hrál výhradně ve východoněmeckých, sovětských a československých filmech.Čeští diváci si Hasse budou pamatovat hlavně z Krejčíkova filmu Vyšší princip (1960), kde ztvárnil roli velitele služebny Gestapa. Za herecké výkony mu byla v roce 1971 udělena cena Art Prize Německé demokratické republiky. 
  

  
  

  Marlon Brando
  

  Jako dítě alkoholiků to Brando neměl v dětství úplně jednoduché. Často se cítil osamělý a traumatizovaný. Navzdory všemu se ale dokázal vypracovat na jednoho z nejvýznamnějších herců 20. století. Zahrál si hlavní roli Kena ve filmu Muži (1950), pak následovala nominace na Oscara za Stanleyho v Tramvaji do stanice touha (1951). Až do roku 1955 pak byl každý rok nominovaný na zlatou sošku. Role záporáka Dona Vita Corleoneho v Kmotrovi (1972) mu nakonec přinesla Oscara za nejlepší mužský výkon. Zajímavostí ale je, že cenu odmítl na protest proti hollywoodskému zobrazování domorodých Američanů.  Na ceremoniál místo něj přišla herečka apačského původu Sacheen Littlefeather, která přišla a pronesla jednu z nejdůležitějších děkovných řečí v historii předávání Oscarů. 

  Anthony Hopkins
  

  Ctižádostivý, geniální a vzteklý. Hopkinsova kariéra byla složitá, stačil se během ní několikrát oženit, rozvést a vyléčit z alkoholismu, což se jen tak někomu nepodaří za celý svůj život. Kromě mnoha televizních rolí ztvárnil jednu opravdu vyjímečnou. Všichni si asi  vybavíme vraha, který má na sobě náhubek a vyváží ho z cely nebo vrahovy rozhovory s Jodie Foster, kdy si člověk místy není jistý, jestli mu tenhle psychopat nezačíná náhodou být sympatický svou genialitou. Vzápětí však začne pojídat mozek svého známého a v tu ránu je po sympatiích tatam. Za roli Hannibala Lectera ve filmu Mlčení jehňátek (1991) získal Oscara, a to i přesto, že jeho postava se v celém filmu objeví na pouhých 17 minut.
  

  Joe Pesci a Daniel Stern
  

  Nezapomenutelná dvojice Mokrých banditů z kultovní série Sám doma (1990) patří k absolutní filmové klasice. 165 cm nízký Joe Pesci a 193 cm vysoký Daniel Stern se ve filmu bravurně doplňují a jejich nepovedená vloupání jsou legendární. A tady malá třešnička na dortu. Youtubový kanál Screen Junkies požádal lékaře o analýzu jednotlivých zranění Mokrých banditů z druhého dílu Sám doma v New Yorku. Lékařův verdikt byl následující: Harry by zemřel 6 × (zásah klíči do hlavy, těžké popáleniny po výbuchu kerosinu, 2 × rána litinovou trubkou, pád z velké výšky, zásah padajícími plechovkami s barvou), Marve 10 × (4 × zásah cihlou do hlavy, smrt vysokým napětím, 2 × pád z velké z výšky, pád pytle s cementem, 2 × rána litinovou trubkou, zásah padajícími plechovkami s barvou). Tak ještě, že ve filmech se zázraky dějí. 

  
  

  Miloš Kopecký 
  

  Tento vynikající herec, který měl rejstřík od klaunů po padouchy, hrál záporáky rád. Jedním z jeho nejznámějších byl Horác, zloduch Hogofogo ve filmu Limonádový Joe (1964). K téhle roli také neodmyslitelně patří hláška, že alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství. Kopecký hrál velmi charakterní role, díky svým protikomunistickým názorům, které se nebál veřejně říct, byl charakterem i v osobním životě. 
  

  Martin Růžek
  

  Charismatický herec, původním jménem Erhard Martin, se nejdřív profiloval v divadle jako herec komických rolí. Díky svým řezaným rysům v obličeji a hlubokému krásnému hlasu byl nezapomenutelný. Později u filmu dostal šanci především v rolích záporáků – například jako svérázný hejtman Tayerle v komedii Poslušně hlásím (1957), král Kazisvět v Princezně se zlatou hvězdou (1959) nebo biskup ve Vávrově Kladivu na čarodějnice (1969). Málokdo ví, že tenhle herec byl vášnivým fanouškem fotbalové Slavie. Skoro dvacet let působil jako předseda Klubu přátel Slavie. 

  Text: Sandra Černodrinská, foto: archiv redakce

• Essentia Check

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• A proto dřív umřou

  Halinin fejeton

  H a l i n i n   f e j e t o n

  A proto dřív umřou

  Mám jednu kamarádku, která se opravdu vyšvihla. Vždycky byla nesmírně chytrá a vždycky báječně lyžovala. Emigrovala v roce 1958, a protože tak báječně lyžovala, tak jí u nohou ležel celý svět.

  Text: halina pawlowská

  O

  djela do Kalifornie a její mladý manžel si konečně mohl splnit svůj sen. Mohl začít studovat právnickou fakultu. Komunisté v Československu mu to totiž nechtěli dovolit.

  Má kamarádka lyžovala a vydělávala a manžel studoval a dostudoval, velmi dobře se zavedl a pak zbohatl a velmi zbohatl a narodilo se jim pět dětí a všechny ty děti byly krásné a inteligentní a manžel stavěl domy po celém světě a má přítelkyně krásněla s lety a lyžovala a hrála golf a podporovala charitativní spolky a udržovala všechny ty domy po celém světě, a pak se jim narodila vnoučata a pak jednou na Vánoce manžel porušil tradiční obřad a nepřečetl úryvek z bible, a všechny ty děti zmlkly, i vnoučata zmlkla, a má přítelkyně pochopila, že něco není v pořádku. A nebylo. Za pár dní přišel z luxusního hotelu na Bermudách účet a ten účet byl za pokoj slečny Kristýny. Kristýna byla manželovou sekretářkou a bylo jí dvaadvacet. Mé přítelkyni bylo sedmapadesát a manželovi bylo přesně nachlup stejně jako jí.

  Mou přítelkyni píchlo u srdce. Manžel se tvářil sklesle. Mlčky houpal na klíně vnoučata a hned druhý den odjel se sekretářkou do Paříže. Tady měla má přítelkyně spoustu známých a těm její manžel představoval svou novou partnerku. Měla pevná stehna, hladkou tvář a chtivé srdce. Má přítelkyně plakala a plakala a plakala. Její pravé perly najednou ztratily lesk, její zlato zčernalo a její služebnictvo mělo falešně chápající oči. Má přítelkyně jednou v noci vzala telefonní sluchátko, zavolala manželovi a slečně, použila třikrát slovo děvka, pak rozmlátila manželovu truhlu po babičce, rozstříhala jeho fotografie a zablokovala společné bankovní konto. Veškerý ten třpyt a esprit bohatství a blahobytu se náhle rozpadl v prach a na světě zbyla jen opuštěná žena a nevěrný muž. 

  Stojím na straně té zrazené ženy, chápu toho záletného muže a vidím do karet té chudé slečně sekretářce. Murphy říká: Mužům většinou nevadí být dědečkem, většinou jim ale vadí spát s babičkou... Já říkám: A proto za trest dědečkové umírají dřív než babičky.

  Vaše Halina m

• Swissdent

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• 1136466.png
• 1136467.png
• 1136481.jpg
• 1136482.jpg
• 1136484.png
• 1136485.png
• 1136486.png
• 1136487.png
• 1136515.png
• 1136522.png
• 1136527.png
• 1136537.jpg
• 1136548.jpg
• 1136550.jpg
• 1136714.jpg
• 1136716.jpg
• 1136717.jpg
• 1136718.jpg
• 1136719.jpg
• 1136720.jpg
• 1136721.jpg
• 1136722.jpg
• 1136723.jpg
• 1136724.jpg
• 1136725.jpg
• 1136726.jpg
• 1136728.jpg
• 1136729.jpg
• 1136730.jpg
• 1136734.jpg
• 1136735.jpg
• 1136736.jpg
• 1136737.jpg
• 1136738.jpg
• 1136739.jpg
• 1136740.jpg
• 1136741.jpg
• 1136742.jpg
• 1136743.jpg
• 1136744.jpg
• 1136745.jpg
• 1136746.jpg
• 1136747.jpg
• 1136753.jpg
• 1136754.jpg
• 1137095.jpg
• 1137096.jpg
• 1137097.jpg
• 1137098.jpg
• 1137099.jpg
• 1137101.png
• 1137102.jpg
• 1137103.jpg
• 1137104.jpg
• 1137105.jpg
• 1137106.jpg
• 1137107.png
• 1137108.jpg
• 1137109.jpg
• 1137110.jpg
• 1137111.jpg
• 1137112.jpg
• 1137113.jpg
• 1137114.jpg
• 1137115.jpg
• 1137116.jpg
• 1137117.jpg
• 1137118.jpg
• 1137119.jpg
• 1137120.jpg
• 1137121.jpg
• 1137122.jpg
• 1137123.jpg
• 1137124.jpg
• 1137125.jpg
• 1137126.jpg
• 1137127.jpg
• 1137128.jpg