Kolik šatů potřebujeme? Zdeňka Imreczeová Jak vzniká osobitý styl podle módní návrhářky Zdeňky Imreczeové? Model od designéra doplní kouskem z kvalitní konfekce a k nim artefakt z druhé ruky. Některé věci podle ní navíc nikdy nevyjdou z módy. Třeba přírodní materiály nebo střih na míru. Text: stanislava lindenthalová V áš manžel Petr Foltera je multimediální umělec, vy zase módní návrhářka. Má taková domácnost nějaké odlišnosti? Můj muž není žádný domácí kutil… Až donedávna jsme neměli pověšené lustry, ležely schované ve skříni. Petr je původně malíř, dnes kombinuje malbu s grafikou virtuálně, k jeho tvorbě mu stačí tablet a počítač. Takže u stěn máme uskladněné desítky jeho třímetrových obrazů. A celá kuchyň je pokreslená od dětí. Nejprve jsme určili pro jejich malůvky jen jednu zeď, ta pak přerostla ve druhou a dál po bytě, čím jsou děti vyšší, tím víc jdou kresby do výšky. Takže si občas doma připadám jako v ateliéru. Naše Ella je velký kreslíř, pořídili jsme jí stoleček s malou lampičkou a židličkou, má ve všem řád a pořádek, všechny tužky si hlídá a nepůjčí je ani mně. Kreslí nádherně, má svůj styl a začíná se po ní opičit i mladší syn Artur. Ella denně vytváří komiksy, promyšlené příběhy, a vždy má pro někoho dárek, vlastnoručně vytvořený komiks. Odmala chodí s fixou i spát, ale nechce si ji zavřít, co kdyby ji něco napadlo! (smích) Necháváme ji, ať si tvoří. Její děda z manželovy strany je grafik a babička zase vystudovaná módní návrhářka, tak nemusí ani chodit na výtvarku, má kreativní prostředí okolo sebe. Jedna z vašich sester vystudovala dějiny umění a druhá vystudovala obor Papír a kniha. V jakém prostředí jste vyrůstaly vy, když všechny také jdete stejným směrem? Máme prý v rodině nějaký speciální gen: cit pro umění a krásu... Máma ráda kreslila, ale povoláním je zdravotní sestra, a táta je zase řidič z povolání. V kreslení mě inspirovala moje sestra. Ani já jsem nechodila do žádné výtvarky. Sestra Adéla byla stejná jako naše Ella, přirozený kreslíř. Chodila ze školy domů se spoustou milých poznámek od učitelek, že si o hodinách pořád kreslí. Vždycky s sebou měla skicák a něco si črtala. Na prázdninách, když jsme byly u babičky, se vždycky někam ztratila, já ji hledala a pak ji viděla v dálce, jak si kreslí krajinu. Někdy mě to znervózňovalo, že můj „parťák“ je tolik hodin zaneprázdněn nějakou jinou činností než hraním si, a tak jsem díky ní začala kreslit také… Ona to ovšem v sobě přirozeně má, já jsem si to musela vydřít, vykreslit. Říká se, že to, co se bude nosit, ovlivňuje čím dál víc společnost, ulice. Před lety třeba americké volby a Hillary Clintonová, Dior a jeho nová módní ředitelka Maria Grazia Chiuriová přišly s tričky „We should all be feminist“ (Všichni bychom měli být feministé)… Taky ve vás vibruje společenská nálada? To, co je ve vzduchu, a to, co se děje ve společnosti, cítí každý kreativec. Atmosféra ho ovlivňuje natolik, že si ji už ani neuvědomuje, protože ji vlastní tvorbou rovnou ztvárňuje do své představy. Styl, trend, atmosféru společnosti vnímám hlavně přes literaturu, hudbu nebo filmy. Zpětně se pro mě zobrazuje v trendu, v materiálech, siluetě i barevnosti. Ulice byla pro všechny odjakživa inspirací. Když si sednu na kávu na zahrádce v Paříži nebo kdekoliv jinde ve velkém městě, vydržím sama hodiny jen sledovat okolí a připadám si jako kočka, co kouká na akvárium s rybičkami. Krásné ženy s osobitým stylem jsou inspirativní pro všechny. Jak se tedy u vás v hlavě urodí nápad na novou kolekci? U mě jde o první emotivní pocit, představu, která je jako za skleněnými zamlženými dveřmi, ke kterým se pomalu přibližuji. Když vymýšlím, tak chodím brzo ráno na procházky s kávou v ruce a zapisuju si slova, chytám slovní inspiraci. Na každou kolekci si koupím nový blok a do něj si poznamenávám myšlenky. Konkretizuji je, doplňuji, hledám barvy, popisuji detaily, siluety, a začínám skicovat. Ke skicám pak hledám vhodné materiály, objednáváme látky na prototypy, což trvá třeba šest týdnů. Děláme střihy, modelujeme je z kalika, bavlněného zkušebního materiálu v mléčné barvě. Můžu do něj různě stříhat a hledat ta správná tvarosloví. Z 2D střihu se tak postupně začíná tvořit 3D model. Následuje řešení technologie zpracování, volba podšívky, jaký bude steh, knoflíky, zipy atd. A pak nastupují švadlenky, které model zhotoví. „Ve všem by měla fungovat zdravá kritika. Nikam bych se neposunula, kdybych slyšela jen chválu.“ Máte svoje švadlenky na plný úvazek? Zatím mám švadlenky jen externě na vývoj produktu, věci pak dávám k šití na jednu dílnu, kde zvládnou udělat malou sérii. Tam šijeme „ready to wear“ ve více velikostech. Větší zakázky se realizují ve větších dílnách, které se už specializují na daný produkt. Musím si dopředu rozmyslet, co se bude prodávat a co ne, protože látky, které jsou již objednané pro danou sezónu, pak na další sezónu už nemusí být k dispozici. A pak doufat, že jste se trefila… Ano, nikdy nevíte, který model se bude prodávat a jestli se z něj stane bestseller. Co barva, to jiné vyznění. Když se všechno hezky spojí, sjednotí, jde o silný element, který má charisma. Jak prožíváte módní přehlídky? Když se na týdnu módy prezentuje vrchol vaší práce, býváte nervózní? Jsem nervózní, jen aby se všechno stihlo. Taky jsem trochu megaloman, vykřikuju na dílně: „Musí se stihnout pětadvacet outfitů, třiadvacet je málo!“ Do poslední chvíle dolaďujeme. Snažíme se mít rezervu, a čím jsem starší, tím víc se o ní snažím. Už žádné „Nebudeme jíst ani spát, jen abychom to došili“? Tohle nemám ráda. Dnes všechno příjemně plyne, nemusíme třeba ještě před přehlídkou došívat, jdeme na kávu a vše si v klidu kontroluju, líčení, účes, a zda vše sedí podle mojí vize. To všechno vymýšlíte vy sama? Dostanu k ruce obrovský tým. Make-up artisty, kadeřníky, choreografa, zvukaře… Ale ideu přinesu já. Pak se zkouší, zda je jí dostatek a jak funguje v prostoru. Konzultuju make-up, dělají se testy, zda sedí k vlasům. Tyhle testy probíhají tak tři týdny před přehlídkou. Pak už není třeba být nervózní, víte, že vše je hotové a připravené. Ze zákulisí si pak pohlídám, zda jsou všechny modelky správně obléknuté. Užívám si to. V duši mám klid, ale zároveň prožívám vzrušení z toho, co bude. Kus práce je za mnou a teď přichází odměna formou přehlídky. Takové zakončení celého několikaměsíčního procesu. Říká se, že když člověk dokončí nějaký projekt, měl by ho oslavit. A to se snažím dodržovat, pokaždé máme malou oslavu, vnímám, jak se celý proces uzavře, oslavou pokřtíme nové modely. Opadne adrenalin, všechno klapne a užívám si se svými blízkými. Jsem ale vždy tak unavená, že nemůžu ani mluvit, a už se jen těším do postele. Když dodělám kolekci, nevnímám ji tedy jen jako zlatý hřeb, vědomě jsem řídila celý proces vývoje a vím, jak dopadnou, a už mě až tak nic nepřekvapí. Po přehlídce jsem zvědavá na zpětnou vazbu, která byla na Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku pokaždé velmi pozitivní. Nemrzí vás, když pak čtete nějakou negativní recenzi? Ve všem by měla fungovat zdravá kritika. Nikam bych se neposunula, kdybych slyšela jen chválu. Za vším, co člověk dělá, je velké množství energie, práce, času… Ne vždy ale jdete správným směrem. Dělat chyby je normální, jde o zkušenost. Jakákoliv zpětná vazba je hnacím motorem nebo podnětem k zamyšlení. Každá značka, zejména ty velké, světové, má svoji identitu, filozofii, fanklub. Někdy se ale stane, že si se značkou nesedne nový módní ředitel nebo zvolí příliš křehké téma, které spustí debatu. Jeden z vašich prvních modelů se prý pořád drží zároveň jako největší bestseller, je to pravda? Ano, ale není to jeden z prvních, prošla jsem si několikaletou cestou. Nazvala bych ho spíše kabátem, který je tak nadčasový, že nevychází z módy, a stále je aktuální. Je to prošívaný zimní kabát, který jsem původně udělala pro sebe. Mám ho pět let a je pořád krásný. Často se mě klientky ptají, když mě potkávají na ulici: „Jé, to je ten váš kabát? Děláte ho ještě?“ Pracujeme se speciálním funkčním polyesterem, který nepromokne, ale zároveň dýchá. Vzor prošívání bych popsala jako stopu pneumatiky, trochu industriální. Při jeho návrhu jsem si představila ženu, která se prochází zasněženými ulicemi, je velká zima a ona se do něj útulně schová, ale není konfrontována se syrovou přírodou. V nabídce máme spoustu kabátů, velmi oblíbený je ještě jeden. S kapucí, velkými kapsami, víc sportovní a delší. Když se jeho nositel potřebuje schovat před světem a zachumlat se do něj? Přesně tak. Chodím v zimě s kávou a knížkou ven, sednu si v něm na lavičku a jsem ve svém vlastním teplém útočišti. Je nějaký model, kterému byste přála, aby se z něj stal ikonický kousek? Třeba šaty, ke kterým máte speciální vztah nebo je na jejich nošení potřeba kus odvahy? V každé kolekci je model, který se lidem líbí víc než ostatní. V té aktuální jde o variabilní pončo. Dá se nosit na různé způsoby, například podvázat do úžasné drapérie. Snažím se využívat přírodní materiály, bavlnu, vlnu, hedvábí… Aby se jeho nositelka cítila co nejpříjemněji. Představte si moji obvyklou klientku: ženu-maminku, byznys ženu, architektku, lékařku, ženu z umělecké branže. Většinou milují umění, mají přehled o designu, zajímavé literatuře, mají přehled o artových filmech. Módu velmi dobře vnímají a vytváří si vlastní, osobitý styl. Když potom potkáte dvě ženy ve stejném modelu, často ani nepoznáte, že jde o stejný kousek, poněvadž ho každá jinak doplňuje. Pak mi napíšou, že měly velkou prezentaci a na sobě měly oblečené moje šaty a cítily se díky nim dobře. Jsem tam tak trochu s nimi a dodávám jim jistotu. Oblečení s psychologickým, podpůrným efektem? Ano. Je to radost, když mi pak chodí zprávy: „Dělala jsem pohovor, přijali mě a měla jsem na sobě vaše šaty! Obhájila jsem dizertační práci, měla jsem vaše šaty!“ Jde o ženy, které svoji práci a život milují a inspirují ostatní. Silné ženy, které dělají něco pro ostatní, třeba ve vědě… Obohacují společnost. To je taková filozofická část módy, beru to jako svoje poslání, aby se cítily sebevědomě a dobře. Není potom docházení do ateliéru módní návrhářky i taková mentální příprava na velkou událost? Když si třeba nechává nevěsta šít šaty na svatbu… Svatební šaty šijeme výjimečně, spíše si ženy koupí hotové košilové šaty na minimalistickou, malou svatbu a mohou je následně nosit i na běžné nošení. Ale každý je jiný, někdo si je chce schovat pro svou dceru a šaty jsou pouze na svatbu, a tím pádem jsou i více velkorysé. Každý má také jinou stavbu těla, šaty jsou u nás vymodelované přímo pro něj. A asi ano, jde o takovou přípravu a proces, kdy putujeme společnou cestou s nevěstou, kdy od základu stavíme její vysněné šaty a prožíváme přípravy spojené se svatbou. Jak vypadá výrobní proces? Kolik peněz a času je potřeba na ušití například kabátu? Na zimní kabát je ideální začít koncem léta, někteří se ozývají už v dubnu, květnu, aby byli nachystaní na studený podzim. Využíváme pořadník, většinou výroba trvá čtyři až šest týdnů. Kabát z merino vlny stojí okolo osmnácti tisíc, funkční bundy kolem patnácti až šestnácti tisíc. Vycházíme z prototypu, který máme ve velikosti M a L, neděláme S, aby si ho každý mohl vyzkoušet. Klientka si ho obleče, aby měla lepší představu, a my jí vytvoříme kabát na míru. Když si poprvé nechávají zákaznice šít kabát za osmnáct tisíc korun, necítíte z nich, že trochu bojují, zda si takovou věc mohou dopřát? Zákaznice už při první návštěvě mají představu o ceně. Přijde mi, že nemají žádný mentální blok. Je to pro ně investice. Takový kabát pak nosí několik let a vypadá stále pěkně. Jaký je podle vás aktuální designérský trend? Vnímám, že se doba mění. Přijde mi, že je tu stále větší prostor pro kreativní tvorbu. Design, módu… Lidé se chtějí obklopovat věcmi, které mají příběh. Lépe se jim pije z hrníčku, když znají člověka, který ho vytvořil. Nasytili jsme se věcí, které jsme dřív postrádali. Nechci ale soudit konfekci, když je kvalitní, je fajn míchat různé styly. Tak se vytváří jedinečnost: něco od designéra, něco z kvalitní konfekce a něco třeba z druhé ruky. Nad každým nákupem přemýšlím. Takzvaných basic, základních triček bych si mohla nakoupit hned několik, jejich cena je zanedbatelná. Ale nechci cílit na kvantitu, nemám ráda, když se plýtvá a znehodnocuje se něčí práce. Stejně to vnímají i lidé v mém okolí. Už na nás tolik nefungují slevy, nakupujeme s rozvahou. Dříve jsme nakupování vnímali jinak: „To jsem přece v tom obchodě nemohla nechat!“ Dnes se zamýšlíme: „Opravdu tuhle věc potřebuji, unosím ji, bude mi sedět k dalším věcem do mého šatníku, jak dlouho vydrží?“ Přemýšlíme více prakticky s ohledem na přírodu. i Zdeňka Imreczeová Při rozhovoru si pomáhá ladnými gesty, až je téměř škoda, že jeho záznam nakonec skončí jen na papíře. Zákaznice ji vyhledávají nejen pro její milý a vřelý projev, ale zejména kvůli funkčním a nositelným modelům, vycházejícím ze sportovní městské elegance v jednobarevných variacích. Zdeňka Imreczeová vystudovala ateliér módní tvorby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Za její tvorbu pod značkou IMRECZEOVA ji chválí odborná i laická veřejnost. Žije v Praze a má dvě děti. www.drmax.cz