+ Dělají to s radostí Služebníci UMĚNÍ Mnozí z vás jejich práci nejspíše znají, ale nedokážou si k ní přiřadit jejich tváře, i když ve svých profesích patří mezi vyhledávané a uznávané profesionály. Scenárista a zpěvačka, které od sebe dělí dvě generace. Seznamte se. V racenky, Krajina s nábytkem, Stupně poražených, Kam pánové, kam jdete nebo Fandy, ó, Fandy – to jsou jen některé z filmů, které vznikly podle scénářů Milana Ležáka (72). A jeho život by sám vydal na scénář. Už jen fakt, že jeho úspěšnou scenáristickou kariéru odstartovaly milostné dopisy, stojí za pozornost. „Byl jsem tehdy zamilovaný do dívky, která však chodila s jiným, a já ve snaze ji nějak zaujmout jsem jí začal psát dopisy. A aby to nebylo nudné, začal jsem si vymýšlet, fabulovat, ulétával jsem do fantazií. A jí se to líbilo. Přála si, abych nepřestával, a tak jsem psal a psal, až si některé z těch dopisů přečetla máma a řekla mi: Milane, je sice hrozný, že máš takový trápení, ale píšeš nečekaně dobře, měl bys to s psaním někde zkusit. Já tehdy žil takovým povalečským způsobem života, nechávalo mě v klidu, co mě v budoucnu čeká, ale když máma přišla s tím, že v Bratislavě zakládají katedru scenáristiky, řekl jsem si, že nic neztratím, když tam něco pošlu. Tak jsem poslal, a když mě pozvali na pohovory a ptali se mě, proč se hlásím k nim, a ne na FAMU, netušil jsem, co FAMU je,“ vzpomíná s úsměvem Milan Ležák. Následujících sedm let strávil v Bratislavě na škole, kde ho učily osobnosti jako Tibor Vichta nebo Peter Solan a kde se, jak říká, naučil pít víno, mít rád rock-and-roll a kde se taky oženil. Nejspíš by na Slovensku zůstal, ale protože v aktivním psaní bylo na překážku, že neuměl perfektně slovensky, rozhodl se vrátit se do Čech, kde získal práci jako scenárista na Barrandově. Jeho prvním realizovaným scénářem byla komedie Muž s orlem a slepicí. Již v něm se projevila Ležákova potřeba „hladit“ tehdejší režim proti srsti, provokovat výběrem tématu a charakterem postav… Ale tenkrát ještě barrandovská mašinerie scénář obrousila. „Režim měl vypracované páky, jak třeba i provokativní námět v průběhu schvalování ohlodávat tak, aby se mu nakonec líbil. Začalo to u námětu, a když člověk nebyl dost odolný, aby si stál za svou vizí, vznikl nakonec kompromis, který nestál za moc,“ popisuje Ležák tehdejší praxi. Proto se rozhodl, že u svých dalších projektů musí být důslednější a s každým dalším filmem se mu skutečně dařilo „přitvrzovat“. Ve filmu Fandy, ó, Fandy, který vznikl pod taktovkou Karla Kachyni, zachytil tápání mladé generace, toho, co vlastně čeká od života, a kromě toho, že šlo o poslední snímek Dany Medřické, jde také o první film, ve kterém se objevuje postava homosexuála, což bylo s ohledem na skutečnost, že homosexualita byla v té době trestně stíhána, poměrně odvážné. A i když se Ležákovi zdálo, že Kachyňa mohl film celkově pojmout syrověji, padli si lidsky do noty a začali připravovat další společný film, společensky kritickou komedii Kam pánové, kam jdete. Film měl úspěch, stejně jako další Ležákovy filmy – Krajina s nábytkem vyprávějící hluboce lidský příběh mladíka, který zůstane sám na výchovu dítěte, drama Stupně poražených ze zákulisí vrcholového sportu nebo na Slovensku realizované Sladké starosti, které dodnes patří mezi nejúspěšnější slovenské komedie. Blížil se konec osmdesátých let, režim polevoval a Ležák cítil, že je čas napsat scénář, který by mapoval jeho dětství v padesátých letech. „Bylo to moje životní téma. Výpověď o době, na kterou se už začínalo zapomínat. A tak jsem napsal Vracenky. A hned s nimi byly problémy. Režisér Jiří Sequens prohlásil, že jde o protisocialistický film, který se nesmí nikdy natočit, a tak se výroba na rok zastavila. A když zase dostaly zelenou, přišel Zdeněk Svěrák s Obecnou školou, která zpracovávala podobné téma podobnou optikou. Oceňuji, že když dramaturg Václav Šašek za Svěrákem přišel, jestli by realizaci Obecné školy pozdrželi, protože jinak na Vracenky nikdo nepřijde, byl tak velkorysý, že na to přistoupil.“ Vracenky se natočily, ale jejich premiéra přišla do revoluční doby, kdy se do kina nechodilo, a tak tento snímek, který patří do zlatého fondu české kinematografie a který se stal posledním Ležákovým realizovaným scénářem, upadl tak trochu v zapomnění. Ležák cítil právem určitou deziluzi, a když pak došlo na privatizaci Barrandova a všichni tvůrčí zaměstnanci dostali výpověď, začal přemýšlet, co dál. Psát scénáře už se mu nechtělo. A tehdy přišla nabídka od Haliny Pawlovské, aby šel dělat redaktora do nově vzniklého deníku Telegraf, z něhož se posléze stal Metropolitan. „To byla bezvadná doba. Mohli jsme otevřeně psát, o čem jsme chtěli, nikdo nám nic nediktoval a já naiva si myslel, že to tak bude pořád. Což jsem se samozřejmě pletl.“ Právě v Telegrafu začala Halina Pawlovská psát odlehčené články o českých celebritách, které vlastně položily základy bulváru v Česku. „Bylo to přátelské, cílem nebylo nikomu ublížit, jen nakouknout do života slavných. Ale pak přišel Blesk, ten přitvrdil, jako reakci na to přitvrdili také ostatní, a tak jsme se dostali až k dnešní podobě bulváru, který už mi není blízký. Přestalo mě bavit ho psát a jednoho dne jsem si uvědomil, že já jako redaktor, který stráví s článkem celý den, za něj dostanu pár stovek, zatímco fotograf, který během půlhodiny něco nafotí, dostane několik tisíc a že bych vlastně mohl přesedlat na fotky. Půjčil jsem si tehdy od své dcery úplně obyčejný laciný fotoaparát a ono se to rozběhlo tak, že jsem se po čase stal hlavním fotografem časopisu Šťastný Jim.“ A tak se z úspěšného scenáristy stal na následujících dvacet let úspěšný bulvární fotograf. Nastal koloběh slavnostních premiér, křtů, večírků. Jenomže stále rostoucí tlak, aby byl bulvár útočný, přivedl Milana Ležáka k úvahám, jestli toho chce být ještě součástí. „Najednou jsme s celebritami neměli spolupracovat, ale měly se stát našimi oběťmi. Tehdy jsem si řekl, že je čas odejít.“ A tak Milan Ležák odešel do důchodu. A jak byl plný zážitků ze své kariéry bulvárního fotografa, napsal scénář Smrt švýcarského pornoherce, který se odehrává právě v prostředí bulváru a se kterým vyhrál scenáristickou soutěž, byť podle něj dodnes nevznikl film, jak Ležák sebekriticky podotýká. „Ještě je na něm co vylepšovat a mám v plánu se do toho pustit, protože si stále myslím, že to téma by mělo být zpracováno.“ A také se chystá psát knihy. „Jak jsem si myslel, že už psát nebudu, tak zjišťuju, že je stále dost témat, ke kterým mám potřebu se vyjádřit. Jen k tomu musím najít klid a dostatek času, aby mě to chytilo. Což teď nemůžu, protože jako aktivní důchodce zahrádkář mám plné ruce se sklizní rajčat, okurek a cuket…“ směje se Milan Ležák. x Film Vracenky DOSTUPNÉ POUZE POKUD JSTE ONLINE Film Vracenky je považován za jeden z nejzajímavějších snímků mapujících život v Československu v padesátých letech Karolína Tothová (25) zpívá se skupinou Bek Ofis, sólově vystupovala jako vokalistka například s Ewou Farnou, ale účinkuje také v muzikálech, naposledy například v Adéla ještě nevečeřela nebo Sugar, což je divadelní zpracování filmové komedie Někdo to rád horké. V podstatě není večer, kdy by nezpívala na takzvaných velkých prknech nebo pódiích. A že zpívá skvostně, na tom se shodnou nejen její kolegové, kteří navíc oceňují její profesionalitu a to, že je s ní při práci zábava, ale také posluchači. Jako většina zpěvaček i Karolína zpívá odmala. První veřejné vystoupení si odbyla v šesti, ale to ještě s housličkami pod krkem. Zpěv přišel o dva roky později. Učitelky hudební výchovy ji zbožňovaly – na „zušce“ v Dobřanech a později na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde letos ukončila obor muzikál. „Měla jsem veliké štěstí, že jsem byla ve skvělých rukách profesorky Jany Slavatové, a tak se mi v nich líbilo, že ve studiích u ní budu pokračovat v oboru populární zpěv,“ směje se Karolína. Skloubit studium s prací sice někdy není jednoduché, ale bez „praxe“ by se prý dnes už nedovedla obejít. „Na koncertech miluji uvolněnou atmosféru, tančící a zpívající publikum a cestování do různých měst. Na divadle si zase užívám tříměsíční intenzivní práci, poznávání nových kolegů a učení se novým věcem ve zpěvu, tanci i herectví. Samozřejmě ten nejkrásnější pocit přichází s děkovačkou, kdy nás diváci odměňují potleskem“. A přesto všechno Karolína připouští, že jsou chvíle, kdy ji všechno to zpívání prostě neuživí, protože náklady na živobytí, na cesty na koncerty a podobně jsou prostě vysoké. „Jsem proto velmi vděčná rodičům, kteří mě při studiu pořád podporují, protože bez nich bych se nemohla svému snu věnovat naplno.“ Karolína byla nedávno členkou poroty soutěže Miss Princess, které se účastní malé dívenky Má jeden z nejzajímavějších hlasů mezi zpěvačkami své generace, ale na svůj skutečný průlom ještě čeká Jenomže každý, kdo se někdy zajímal hlouběji o českou hudební scénu, ví, že je více než kterákoliv jiná oblast svázaná známostmi a kamarádšofty. Nebo musíte mít opravdu silné finanční zázemí, protože jak před časem na stránkách našeho časopisu prozradila Marta Jandová – za nasazení písně do vysílání na jedné komerční rozhlasové stanici musíte zaplatit nejméně čtyřicet tisíc korun. Kdo chce, aby jeho tvorba měla masový ohlas, musí ji nasadit nejméně do desítky nejposlouchanějších stanic. Karolína připouští, že na ni někdy sedne skepse, že se jí nikdy nepodaří prorazit. „Ale jsou to naštěstí jen chvilkové záchvěvy marnosti. Důležité je neztrácet sebedůvěru, netlačit na pilu a najít si správný tým. A já myslím, že ten jsem našla.“ Na rozdíl od některých svých vrstevníků si však nemyslí, že by snad měla větší šance v zahraničí. Možná tam je víc příležitostí, ale také větší konkurence. Na Karolíně je sympatické i to, že si jde za svým cílem se ctí. Stačilo by najet na vlnu takzvaného gastro jazzu, za který jsou slušné honoráře, ale na to je prý času dost. „Při tom všem zpívání se někdy bojím vyhoření, a tak se mu snažím předcházet. Nezpívám, holírny’, což je hraní, kde jste spíše jako kulisa, například v restauracích nebo na zábavách. Rozhodně neodsuzuji nikoho, kdo to dělá. Já se tomu vyhýbám jen proto, že nechci, aby mě zpívání omrzelo a abych chodila někam zpívat jen proto, že mi to hodí nějakou korunu.“ Stejně tak se Karolína necpe do bulvárního tisku, který by jí zajistil snadnou popularitu, stačilo by vyfotit se polonahá na pláži, někde na večírku to pořádně rozjet, ale… Když potřebuje vypnout, tak nejraději vaří a peče. „To je chvíle, kdy nemyslím na nic jiného a soustředím se jen na jednu věc. Fyzické odpočívání mi bohužel tolik nepomáhá, i když si jen tak lehnu, hlava pracuje pořád. Naštěstí mám úžasného pejska, který mě každý den vytáhne ven do přírody, což je skvělý relax,“ říká. To, na co zatím kvůli zpívání nemá čas, je soukromý život. Ale jak říká, na hledání partnera, vedle kterého by se usadila, prý má ještě pár let čas. Teď po prázdninách okamžitě naskočila do pracovního kolotoče – divadlo, koncerty, škola. A tvorba vlastních písniček, aby dosáhla svého pěveckého cíle. „Když si moje písničky budou lidé zpívat, co bych si mohla víc přát?“ m x ISING ft. Karolína Tothová - Astronautika DOSTUPNÉ POUZE POKUD JSTE ONLINE Text: David Laňka Foto: David Laňka a archiv Karolíny Tothové inzerce