Životní styl Být chvíli sám Na první pohled na tom není nic těžkého. Ale přitom jde v západní civilizaci o jeden z nejtěžších úkonů. Kamkoliv se hnete, tam jste „na příjmu“, a navíc se vyžaduje, abyste sdíleli všechno, co prožíváte. Osobní zóna každého z nás se v posledních letech stává veřejnou. V idět a být viděn. To je nepsané pravidlo současného moderního člověka. Stalo se doslova společenskou povinností, abychom o sobě dávali vědět. A to jak v soukromé rovině, tak v té pracovní. Nejprve vznikl Facebook jako ryze soukromá komunikační platforma. Ten odstartoval boom sdílení všeho – od toho, že se vám něco povedlo, až po to, že od dnešního rána používáte nový zubní kartáček. Nejprve mezi skutečnými přáteli a pak i mezi těmi virtuálními, které jste vlastně nikdy osobně neviděli. A další komunikační kanály se začaly rojit jako včely. Od těch „osobních“, jako je Instagram, až po pracovní, jako jsou Twitter nebo Linked-In. Nemít na některém z nich účet rovná se společenské sebevraždě. Své o tom ví Martin M. (38): „Ucházel jsem se o místo v jedné technologicky zaměřené společnosti, prošel jsem přes tři kola přijímacích pohovorů, ale nakonec jsem to místo nedostal, protože jsem neměl účet ani na Facebooku, ani na Linked-Inu. Sám majitel té firmy mi řekl, že když jsem v online prostředí neviditelný, jsem pro ně nedůvěryhodný“. Zdá se to být extrém, ale není. Podobných případů jsou spousty. Hlavně být vidět Vzhledem k tomu, že člověk je tvor společenský, sdílí zážitky, postoje i názory od nepaměti a samozřejmě ke sdílení využíval a využívá nástroje, které jsou zrovna k dispozici. Jenomže nástroje, které nyní máme, jsme se ještě nenaučili používat a ony nad námi, respektive nad selským rozumem, začínají mít navrch. Ukázkou toho je nedávný případ dvou dívek, které se rozhodly svou jízdu v autě vysílat živě do online prostoru. Co se stalo, je děsivé. Dívky měly u Obrnic na Mostecku autonehodu, při níž jedna z nich zemřela, a jejich telefon vše stále živě přenášel. Z tohoto záznamu se stala senzace. A hned se rozhořely diskuse, jestli by se měl dál šířit, nebo by měl být stažen. Příznivci šíření tvrdili, že video bude sloužit jako odstrašující příklad. Odpůrci argumentovali neetičností takového záznamu. A z dívek se staly hvězdy. Sice jinak, než zamýšlely, ale staly. Psalo se o nich ve všech médiích, lidé si zpětně začali dohledávat jejich příspěvky na sociálních sítích. S určitou mírou cynismu se jim podařilo to, co chtěly – být vidět. Cena, kterou za to zaplatily, je děsivá. Stejně jako fakt, že cokoliv vypustíme do „éteru“, může být použito proti nám. „Potřeba sdílet, která přímo navazuje na potřebu někam patřit a budovat si v rámci skupin určité postavení a získávat tak jistou atraktivitu pro ostatní, zkrátka potřeba se ukázat a upozornit na sebe, je většině lidí vlastní,“ vysvětluje psycholožka Marta Boučková a varuje před rizikem, které tuto potřebu provází – před vyčleňováním těch, kteří se diktátu sdílení vzpírají. Kdo nesdílí s námi, sdílí proti nám. „Těm, kteří jsou aktivní na sociálních sítích, se zdá zákonitě nepřirozené, že někdo tu potřebu nemá, protože, jak už jsem řekla, sdílet je přirozená lidská potřeba, která vždy vyjadřovala přátelský postoj vůči druhým. Takže ten, kdo najednou nesdílí jako většina, působí divně a odtažitě. Ale je třeba si uvědomit, že to není výraz nepřátelství ani podivínství, ale snahy uchránit si svou vlastní intimní zónu, což není v dnešním světě vůbec snadné.“ Hejtři kolem nás Jedním z nejdůležitějších momentů sdílení je přirozená korekce toho, co na sebe prozradíme, jak moc těm, kteří jsou na nás v online prostředí navázáni, dovolíme nahlédnout do svého života, do svých myšlenek, nálad a pocitů. Protože na jedné straně budou vždy v okruhu virtuálních přátel lidé, kteří člověka podpoří, ale zároveň se mezi nimi najde i několik takzvaných hejtrů, tedy lidí, kteří čekají na sebemenší příležitost, aby druhé před ostatními znemožnili. „Toho kluka jsem vlastně osobně neznala. Ale protože měl mezi přáteli některé mé známé, přidala jsem si ho do přátel,“ vypráví Anežka F. (22). „Zprvu se nijak neprojevoval, občas nějaký můj příspěvek olajkoval. Ale po Silvestru loňského roku se to změnilo. Cokoliv, co jsem napsala, nějakým nevybíravým způsobem komentoval. Tak jsem ho odebrala z přátel a myslela jsem si, že se to tím vyřeší, ale nevyřešilo. Dál mě sledoval a reakce na mé příspěvky posílal mým přátelům. Ptala jsem se jich, kdo to je a proč to dělá, ale neznali ho. Prý si ho také přidali, protože měl v přátelích jejich jiné známé.“ Anežka nevěděla, co má dělat, a tak se rozhodla na nějaký čas úplně opustit sociální sítě. A nastal rozruch. Všichni známí jí začali psát, jestli je v pořádku, jestli se jí nic nestalo, jestli je zdravá. „Všem jsem poctivě vysvětlovala, co se stalo, ale měla jsem pocit, že to nechápou. Po půl roce jsem se rozhodla znovu přihlásit ke svým účtům na sociálních sítích, ale když jsem si četla příspěvky ostatních, ale i své vlastní, došlo mi, že už tam vlastně nechci být a že přátele, které chci vidět, raději uvidím osobně.“ Anežčin případ velmi názorně ukazuje, jak jsou informace, které sdílíme, snadno zneužitelné a že si to většina z nás dostatečně neuvědomuje. Na jedné straně si jako oko v hlavě chráníme některé osobní údaje, jako je například rodné číslo, a na druhé straně zveřejňujeme fotky svého domova, všeho, co v něm máme, ventilujeme zážitky z cest po světě… Samozřejmě to probouzí u některých lidí závist a potřebu nám život trochu „osladit“. Dříve byl okruh lidí, se kterými člověk přišel do kontaktu, daleko užší, a hlavně valná většina těchto kontaktů byla takříkajíc „napřímo“, zkrátka věděli jsme, kdo se okolo nás točí, kdo o nás co ví a kdo nás „sleduje“, takže jsme informace o sobě mohli daleko lépe regulovat. Zato dnes nemáme ani tušení, kdo nás má v hledáčku a co všechno o nás ví. Zdá se, že mnoho lidí to podceňuje a že se poučí až z vlastní negativní zkušenosti nebo zkušeností někoho z blízkého okolí. Technologie nás pomalu vyzývají k tomu, abychom svou přirozenou potřebu sdílení skutečně vědomě a s rozmyslem usměrňovali. Překomunikované vztahy Potřeba maximálního sdílení však zasahuje i do soukromých vztahů. Zatímco dřívější generace dost často narážely na to, že si spolu prostě nedokázaly otevřeně o svém vztahu promluvit, dnešní páry řeší opačný extrém – rozebírá se úplně všechno. A pokud se nerozebírá, nemluví, model se opakuje. „Když mi táta vyprávěl, jak se s mámou ráno rozloučili, šli do práce, odpoledne se postarali o nás děti a pak si sedli v kuchyni ke stolu, aby si řekli, co bylo nového, znělo to jako pohádka z jiného světa. Se ženou se sice taky ráno rozloučíme, ale pak si píšeme SMS, e-maily nebo zprávy přes messenger, každou chvíli mi zavolá, jestli má koupit tohle, jestli pojedeme tam nebo tam, co si myslím o tomhle, takže když přijdu domů, nemám už vůbec chuť si o něčem povídat a jsem rád za každou chvilku klidu. Mám prostě pocit, že náš vztah je překomunikovaný,“ svěřuje se Tomáš P. (35). Jeho slova potvrzuje i psycholožka Marta Boučková, která upozorňuje, že osobní zóna je „jedna z nejdůležitějších podmínek spokojeného přežití v dnešním světě. Pro většinu lidí je čím dál těžší setrvat sám se sebou a se svými myšlenkami, najít si chvíli samoty, která jim to umožní. Žijeme v uspěchaném světě, který je akční, hlučný a který není nakloněn našemu přirozenému tempu, klidu a odpočinku“. m Udržování osobní zóny je podle psychologů jednou z podmínek spokojeného přežití v dnešní chaotické době. Jak se budí slůně DOSTUPNÉ POUZE POKUD JSTE ONLINE Text: Jiří Vlasák Foto: Fotolia www.drmax.cz