povídka + Josef Habas Urban Přes všechny ploty Ch ceš-li rozumět kamenům, musíš se poklonit zemi. Sklonit znamená se dotknout, být jako ony. Protože kdo jiný může kamenům rozumět než zase jenom kámen. Pozoruj je bez dechu, myšlenky nech běžet. Kamenům nepřísluší uvažovat, protože jsou a také budou. Ne ony, ale my lačníme po dechu a také po životě. Myslíme, protože nevíme, jestli tu budeme zítra. Čím víc toho nevíme, tím víc se snažíme na všechno přijít. A tak se z nejistoty zrodil člověk. Jeho pes, potomek vlka, jej doprovodil z pravěké jeskyně až do moderního domu. Spíš než nejistotou trpěl hlady, často na řetězu, a také samotou. Říká se, že přátelství k lidem přinesl právě pes, neboť opravdové přátelství je instinkt. Někdy opětovaný, jindy ne. Také se říká, že pes je přítel člověka, ne naopak. Abys lépe porozuměl svému psovi, buď jako on, spoléhej na instinkt: moc nemluv, spíš běhej, očichej všechno, co ti voní (psům voní téměř všechno). Jídlem neplýtvej, raději je zahrab u plotu na zahradě, na horší časy. Buď vytrvalý jako vlk, je to jeho vlastnost, a za hluboké noci vyj dlouze na měsíc: „Vaúú, vaúúú…“ Pokud se k tobě připojí tvůj pes, věz, že patříte k sobě. Neboť není nad společné kořeny. Přivřu-li oči, vidím ho v proudu let. Slyším popěvek, kterým jsem na něj volával: „Bóójků, Boječkůů, Bóójku, Bóóječku!“ Přišel, většinou přiběhl, když byl za plotem, tak ho přeskočil anebo přelezl. Bylo mi tenkrát deset a jemu dva. Vlastně jsme byli stejně staří, protože jeden psí rok prý vydá za pět lidských. Kdyby byl můj pes Bojar člověk, možná by se mnou chodil na 3. zédéešku v ulici Školská v Zábřehu na Moravě. Možná by se mnou seděl v jedné lavici, místo spolužačky Jany Pěníčkové, a dělal ještě větší vylomeniny než já. Třeba by na otázku potřeštěné soudružky učitelky Žváčkové „Kdo chybí?“ odpověděl: „Haf, haúúúú!“ A ona by si nevěděla rady, protože si ji nevěděla s naší třídou i bez Bojara a na třídních schůzkách před rodiči pravidelně plakala. Definitivně ztratila nervy, když Bojar dole před školou později skutečně zaštěkal. Můj pes se narodil feně Barušce, v Rájci, kam jsem s maminkou a sestrou často jezdil na kole za babičkou Marií. Bylo to čtyři kilometry od rodného Zábřehu, ve starém domě pana Najpávra v roce 1973. Dodnes si pamatuju jeho na bílo natřené stěny i černou térovou střechu. Starý pán, jemuž bylo tenkrát kolem devadesátky a jenž bojoval za první světové války u Verdunu, sedával před domem a kouřil z dlouhé porcelánové fajfky. Vedle, s hlavou vztyčenou, německý ovčák Šarik, obrovskej černej hafan s kožichem plným blech. Často na nás ze zahrady štěkal, když jsme s bratrancem Jirkou házeli kameny ze skalky za domem na plechovou střechu jakéhosi přístřešku. Hráli jsme si na válku. „Bum!“ ozval se výbuch, jako když hodíš handgranát. „Bim, bum, bác!“ kameny létají vzduchem dolů, čím větší šutr, tím větší výbuch. Jakmile dole vrzly dveře, lehli jsme do zákopů a na frontě se rozhostilo ticho. „Šariku,“ ozval se strohý povel. „Ber je!“ Oba jsme věděli, co to znamená. A tak jsme rovnou vzali nohy na ramena. Šarik, jenž byl v přepočtu psích a lidských let ještě starší než samotný pan Najpávr, vyrazil na skalní defilé. Pozorovali jsme ho z dálky mezi stromy. Byl chytrý, věděl, že nás nedohoní. Když dofuněl k první zatáčce, zastavil se a začal výhružně své: „Hau, hau! Hau, hau!“ Špatně vyštěkával, protože mu chyběly zadní zuby. A ty jsou pro psa nejdůležitější. „Tak který si vyberete?“ zeptal se starý pán a zabafal. Modrý kouř se vznesl ke stropu a my se sestrou na sebe na okamžik pohlédli. Potom jsme se oba jako na povel sklonili k malé dřevěné ohrádce pod kuchyňským stolem. Štěňátka tam zbyla již jenom čtyři. Pohladil jsem bez váhání to největší, se sluncem na plecích, a mrkl na ségru, jako že tenhle psík je ten pravý. Ten bude náš, teda ve skutečnosti můj, věděl jsem hned. „Mně by se líbila tahle bílá,“ zapípala tichým hlasem Pavlína, ale já mávl rukou, protože jsem byl už rozhodnutý. „Podívej, ségra,“ začal jsem výklad, „je to fena, tu si nemůžeme dovolit, co kdyby taky přinesla štěňata?“ „No jo,“ Pavlína bezradně pokrčila rameny. „Co teda myslíš ty?“ Přesně na tuhle otázku jsem čekal. „Toto je náš pes!“ vzal jsem flekáče do dlaní a položil si ho na prsa. „Bude se jmenovat Bojek!“ Šarik na zablešeném gauči pozorně zvedl hlavu a lehounce zavrčel. Pan Najpávr ho pohotově pohladil po hlavě, jako by čekal, že se na mě chce vrhnout. Důvod by měl. Jeho dravé vlčí oči se dívaly do mých a já měl na okamžik pocit, že se z toho zablešeného gauče fakticky vymrští a skočí mi rovnou po krku. „No tak, Šariku!“ pan Najpávr ho pohladil, „nech toho, ať si mladý pán v klidu vybere. Třeba nám pak přestane házet kamení na střechu!“ Věděl, že s Jirkou podnikáme nájezdy na barák, a neřekl nikomu nic. Je to formát, napadlo mě, ale nemohl jsem říct ani slovo. A tak jsem dělal, jakože nic, ale ve skutečnosti jsem se červenal jako rak. Bojar se ke mně lísal a Pavlína ho spokojeně hladila. „Tak jo,“ řekla nakonec, „bereme ho!“ Vzala ho ode mě a přivinula k sobě. Stál jsem před starým pánem a jeho psem jako u posledního soudu. Dívali se na mě oba a bylo jasné, že s šutrákama a zákopama vzadu za barákem je nadobro konec. Připadal jsem si jako nahý v trní, jak jsem se styděl. A tak jsem raději rychle vytáhl z kapsy sežmoulanou dvacetikorunu a podal ji panu Nájpávrovi. „Ať se má Bojar u tebe dobře,“ pohladil psíka v sestřině náručí a pak mi podal ruku. Kývl jsem horlivě hlavou, ale na kloudné slovo už mi nezbylo morálních sil. Jeho pevný stisk cítím čas od času ve své dlani i dnes a v hlavě nosím obraz i vůni toho dávno zmizelého domu. „A je náš!“ vykřikl jsem radostí hned za dveřmi. Psíka jsem od sestry vzal a postavil jej na zem. „Bóójku, Bóóječku,“ zanotoval jsem jednoduchou melodii, „Bóójku, Bóóječku!“ Bojarovi se nožky pod vahou vlastního tělíčka ještě chvěly, ale udělal první krok. A šli jsme po návsi vedle sebe jako tři mušketýři. Tři dávní hrdinové. Nalevo si to hrdě vykračuju já, uprostřed se neobratně batolí Bojek, napravo se k psíkovi ohlíží sestra Pavlína. Má dojem, že nám štěně nebude stačit. Jenže jak se ukázalo, stačilo, a jak. Aby měl psík pořádný výběh, přivezli jsme ho z Rájce v neděli večer do Zábřehu k babičce Anežce a dali ho do bedničky od okurek. Bojek ke mně hned od začátku přilnul. Asi ocenil, že jsem si ho vybral bez jakéhokoliv zaváhání, taky se mu líbilo, že jsem s ním trávil každou volnou minutu. Hned když jsem přišel domů ze školy, praštil jsem taškou v předsíni a běžel ze sídliště na ulici Československé armády přes Tunklovku na Křtalt k babičce. Chodil jsem kolem staré vily z první republiky, kde tenkrát bydlel pan učitel Chmela. Měl nezapomenutelné jméno Vladivoj, které mi připomínalo Bivoje ze Starých pověstí českých. A pan učitel byl stejně tak udatnej, a taky choval kokršpaněla Ámose. Hladil jsem si ho přes plot, když jsem chodíval za Bojarem. A pan učitel, když jednou stál u okna, se na mě usmál a zamával mi. Taky jsem zvedl ruku, spíš nesměle, protože já se s učiteli nikdy nepaktoval. Jenže Bivoj, teda pan učitel, měl pro mě, na rozdíl od paní učitelky Žváčkové, která mi jen každodenně dávala poznámky, opravdové pochopení. Byl to, snad kromě tělocvikáře pana Winklera, který uměl bezvadně lyžovat, jedinej učitel, se kterým se dalo rozumně mluvit. Pan Vladivoj zářil nadějí jako jiskřička v temnotách obludně velké školy, kterou jsem neměl nikdy rád. Bojar mě vítal vždycky stejně: chviličku seděl, kroutil hlavou, jako to dělají psi s klapatýma ušima, čekal, až na něj zavolám to naše: „Bóójku, Bóóječku, Bóójku, Bóóječku!“ Vyrazil jako blesk a hned mi trhal ze samé radosti nohavice. Když jsem ho zvedl do náruče, olizoval mi obličej, a taky kousal do nosu. Stále cítím jeho horký štěněcí dech, plný života. Bojek rostl jako z vody. Určitě hlavně proto, že jsem mu nosil velké kusy masa ze školní jídelny. Chodil jsem pro ně vždycky po obědě. Zvláště, když byly řízky, měl opravdové hody. A paní kuchařka Léharová, jež pocházela z Rájce jako moje babička, mi nakládala velký porce nejen na talíř, ale taky do igeliťáku pro mého chlupatého kamaráda. Hned na začátku jsem jí totiž řekl, že mám opravdového ovčáka od pana Najpávra. Pamatuju se, jak se na mě od okýnka usmála a pohladila mě po hlavě. Pak bramborovou kaši zakryl řízek velkej jako Amerika. Vždycky jsem snědl všechno, protože mi maminka říkala, že jídlo je boží dar. A Bojar snědl taky všechno, i když mu o darech a Bohu neříkal nikdo vůbec nic. Jednou v pátek, když jsem dovedl Bojara do našeho paneláku a dal mu do misky mlíko, Pavlína si ho chtěla pohladit. „No tak, maličký můj,“ nejprve ho mateřsky pohladila a potom ho chtěla odtrhnout od misky. „No tak, pojď ke mně, maličký!“ Jenže to neměla dělat. Bojar se po ní ohnal, i přesto se ještě jednou pokusila, naposledy. „Vrr, raf, vrr, vrr,“ Bojar kolem sebe výhružně seká. „Chce tě zakousnout!“ křiknu na ni z legrace. „Utečme, ať nás nedohoní!“ A tak jsme oba utíkali pryč z kuchyně a vrčící štěně za námi. Sestřiny vykulené oči dávaly jasný signál, že tohle bere docela vážně, a tak jsem si ještě přisolil. „Asi chce sežrat právě tebe!“ Dýchám naoko, jako že ze stresu a z plných plic. „Řekni mi, ségra, proč?!“ Dívám se na sestru, ale ona neodpovídá. Na čele se jí dělají vrásky jako staré babce. „Von jde fakt po mně,“ piští Pavlína, tím psíka k sobě ještě více popohání. Stojíme na gauči, není kam utíkat. Říkám si v duchu, že je tohle opravdicky ostrý štěně. To už je Bojar na gauči a cení své zoubky na svět, teda spíš na sestru, zatímco ona hbitě přeskočí na stůl a já za ní, aby se neřeklo. „Brácho, tak sakra, udělej něco,“ lapá po dechu Pavlína, „já ještě nechci umřít, vždyť je léto!“ Ta její slova si pamatuju dodnes. Ale komu by se chtělo umírat, natož pak v létě. V tom se do pokoje vřítil otec Josef. „Tak ty budeš sestru strašit!“ zařval jak tygr Akbár, „kde mám řemen?!“ Věděl jsem, že je zle. Pavlína, téměř zalknutá strachy, na mě čučí jak na svatý obrázek. Jako by se mě ptala, co budeme teď dělat. „Jestli chceš žít,“ to už si nedělám ani trochu legraci, „tak poběž za mnou!“ Otec, hbitý jak panter v úzkých, běží do ložnice pro řemen. Oba se sestrou víme, že je zle. Bojar naštěstí už nevrčí, beru ho bez rozpaků do náručí, protože by otec v návalu zuřivosti mohl přetáhnout i jeho. „Vypadnem odsud!“ šeptám důrazně ségře. „Jinak dostaneme po čuni všichni, i ty!“ Z ložnice se ozývá stále větší lomoz. Je mi jasné a sestře taky, že otec hledá dlouhý, tlustý řemen. „Nemůže ho najít!“ mluvím polohlasem, „ale až ho najde?!“ Sestra má na krajíčku, skoro brečí. Mrknu na ni, v pudu sebezáchovy vyrážíme z bytu i s Bojarem. Kouká kolem, jako mravenec na moře, které má přeplavat. Unikáme na poslední chvíli. To odpoledne jsem měl docela zřetelný dojem, že atomová bomba dnes u nás doma exploduje naprázdno. Venku nám bylo dobře a Bojar s námi poskakoval k Americe a taky k řece Sázavě, do které jsme z mostu u hospody zvané Rafanda házeli šutry. Granáty tentokrát nevybuchovaly na střeše u pana Najpávra, ale šplouchaly ve vodě pod námi. Co dělal to odpoledne otec, to nevím, ale já jsem si všiml, že na řece u lomu jezdí kluci na kajaku, a viděla to i moje setra Pavlína. „To je krása, co?“ zasnil jsem se, „myslíš, že jim ty lodě koupili rodiče?“ „Možná že jo…,“ ségra pokrčila rameny, protože nevěděla, čí ty lodě jsou, „ale nám koupili psa a teď máme průšvih.“ „No jo,“ přestal jsem snít a sklonil se k Bojarovi. „Táta do večera vychladne, uvidíš,“ hladil jsem psa a promlouval přitom k ségře, „mám to už vyzkoušený!“ Pavlína mě objala a Bojar žárlivě zaštěkal a přivinul se k našim nohám. Navečer, když jsme se vrátili, bylo doma ticho po pěšině, přesně jak jsem předpovídal. Do starého lomu u Sázavy se mnou chodil Bojar nejčastěji. S Mirkem Václavským, zvaným Ještěr, cikánkem Julkem Štrkačem a Markem Prokopem jsme se tam připravovali na opravdovou válku proti třem věžákům. Ty ležely přímo naproti našemu dlouhému paneláku v ulici Československé armády, kde jsme všichni v různých vchodech bydleli. Dodnes mu nikdo neřekne jinak než kravín. Ve starém lomu, kde se těžila rula, probíhal náš výcvik. Kameny jsme házeli na přesně stanovené cíle a někdy taky po sobě. Pamatuju si, jak Marek dostal od kohosi šutrem kousek nad spánek. Měl štěstí, a přesto brečel, když vyplachovali ránu v řece Sázavě. Kolem jezdili stejně staří kluci na kajacích mezi brankami a vyjeveně na nás koukali. Nejostřejší z celého výcviku byla střelba gumovými praky do flašek od piva. V lomu jich bylo po dělnících dostatek. Postavili jsme hezky jednu vedle druhé, pak naše kanonáda mohla začít. Nedovedete si představit tu sílu letecké gumy 10×10 nadvakrát natažené mezi dřevěnou vidlicí. Uprostřed kožený lapač, do kterého jsme spíše než kameny vkládali ocelové kuličky z ložisek. Průraznost byla přímo strašlivá. Sklo se rozletělo jako nic a při zásahu zdi se v omítce vyrazila díra až na cihly. Naše těla snesla téměř všechno. Byli jsme mladí a taky blbí, proto nás ani představa vlastní smrti neděsila. Naše srdce překypovala dychtivostí a odvahou. „Nabít!“ velím ze střeleckého stanoviště. Před námi v řadě padesát lahví. Padesát skopčáků jsme říkávali. Praky se natahují jeden po druhém. Čím více síly dáš, tím rychleji olověnka vyletí. „Pal!“ ozve se krátce. Kulky hvízdají vzduchem. Sklo se tříští, střepiny ve vzduchu explodují. Rota lahví se poroučí k zemi, kácí se, pokořená kluky z kravína. Bojar leží vedle mě v zákopu, mám ho připoutaného k noze, aby ho před námi v poli nesmetla zbloudilá kulka. Ani plechová vrata strážní věže nevydržela. Nevím proč, ale vždycky byla prázdná. Kulky prolétávaly plechem, jak by to byl jenom papír. Nikdo tu nehlídal ani opuštěné drtiče či dlouhé dopravníky, ani železné buldozery. Ty se nám líbily ze všeho nejvíc, protože připomínaly tanky. Prolezli jsme je úplně všechny a Bojar s námi. Žádná překážka mu nebyla cizí. Bylo už pozdě odpoledne, když na nás Julek zavolal: „Polezte ke mně, něco jsem našel!“ V okamžiku jsme byli všichni nalezlí v prosklené kabině tanku a svorně se dívali do jediného bodu. Tím byl železný klíč v zapalování. Jen Bojar, jenž se právě vyškrábal po železných schůdcích, zavrtěl hlavou, jako by tušil, co se stane. „Kam s tím vehiklem?“ zeptal se lakonicky Ještěr. Myslel to docela vážně. Jůlek bez váhání otočil klíčkem. Ocelová obluda se otřásla v základech. Bojar seskočil na zem jako první, protože z nás byl jasně nejchytřejší. Buldozer vrčel jako rozzuřený medvěd, my jsme na sebe v kokpitu hleděli chvíli jako zkoprnělí. „Kam teda pojedeme?“ zeptal se Marek. Julek Štrkač, trochu pobledlý, pokrčil rameny. „Musíš zařadit!“ Ještěr mu pod rukou zarval jakousi pákou. Buldozer sebou škubl, nejprve dopředu a potom dozadu. Jako když chce kočka běžet a někdo ji táhne zpět za ocas. Všichni jsme svorně bouchli hlavou o sklo. Motor zdechnul a Bojar venku se rozštěkal. „Támhle někdo je!“ ukazuju směrem k cestě od Rafandy. Po silnici k nám běží chlap, je zjevně opilý a zvedá ruce, asi vzteky, jako můj otec. „Padáme!“ velím jednoduše, protože nám stejně nic jiného nezbývá. Skáčeme z kabiny jeden přes druhého. Chlápek má na sobě zamaštěné montérky, v brunátné tváři se mu stahují mraky. Je mi hned všechno jasné: „Je to řidič!“ To už ale běžíme všichni i s Bojarem k lesu. „Jakej řidič?“ Marek se ke mně nechápavě otočí. „Od toho buldozeru, vole!“ úsečně odpovídám. Dál už ale nebylo co vysvětlovat, zvláště když vystrašenej Jůlek zvedl ruku a v ní, nebesa smilujte se, klíče od zapalování! „Když nemáme celej tank,“ žertuje Ještěr, „máme od něho aspoň klíče!“ Připadá mi to docela vtipný, jenomže k popukání naše situaci vůbec není: Jůlek za námi zaostává, hromotluk v montérkách po něm už natahuje ruce. Má je nebezpečně dlouhé. „To bude průser!“ šeptám si pod vousy a myslím přitom na otce a taky na řemen. „Zahoď to!“ volám na kamaráda. Bojar se vmžiku vysmekne z vodítka a Jůlek v posledním okamžiku odhodí klíč od buldozeru. „Vrr, haf, vrr, haf!“ ozve se v lomu na celé kolo. Bojar je opravdový bojový pes, neochvějně na opilého řidiče štěká: směsice zběsilosti a odvahy hromotluka nakonec zastaví. „Já si vás najdu!“ hřmí na nás k lesu, „i toho čokla!“ Zjevně otřesený kleká na kolena, hledá klíče v prachu cesty. Jůlek, kterému Bojar s největší pravděpodobností zachránil život, ho vděčně bere za prázdný konec vodítka a dobíhá k nám. Jak běžely dny a měsíce, Bojar sílil. Babička, jež pocházela z malých poměrů, se nestačila divit, jak velkýho psa vlastně na dvorku má. Jenže mně se Bojek líbil a v duchu jsem si přál, aby vyrostl alespoň do velikosti Šarika od pana Najpávra. Čím víc masa jsem mu ze školy nosil, tím byl větší a taky udatnější. Někdy jsem měl dojem, že babička Bojarovi jídlo záviděla. Dívala se na něho téměř náruživě. „Jak to maso chlamstá,“ říkala, když se k němu v úžasu nakláněla. „Jeden řízek na jeden chlamst!“ Dělalo mi to moc dobře, když jsem viděl, jak se Bojar láduje. Když za babičkou Anežkou přišel strýc Jenda z nedalekých jatek, kde pracoval jako řezník, klidili jsme se mu s Bojkem z cesty. Často přišel na kus řeči se zástěrou ještě od krve. Byl to řezník, opravdovej zabiják. Neměl jsem ho rád, protože zabíjel nevinná zvířata. Před dvěma lety ublížil taky našemu Rekovi. Brečeli jsme s Pavlínou jak děti, protože jsme děti byly. Ale sotva mi oschly slzy, přísahal jsem svému proradnému strýci pomstu. Ne nahlas, to by mě asi zabil taky jako Reka, ale v duchu. Umínil jsem si tenkrát, že až vyrostu, sejmu ho bez milosti taky. Jako to on udělal pro pár zadávenejch slepic mýmu kamarádu Rekovi. Žádná pomsta se nakonec ale nekonala, protože se strýček upil k smrti. Umřel, když mu by třicet osm let. Možná měl špatné svědomí za všechna ta zvířata, která zabil. Možná to bylo jen kvůli Rekovi, nevím. Když všichni nad jeho rakví na hřbitově truchlili, stáli jsme nad hrobem se ségrou jako sochy. Tenkrát mě poprvé napadlo, že na přísloví „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ něco bude. Bojek rostl jako z vody, běhal se mnou každý den do lesa Ameriky, zaručeně toho největšího lesa na světě. Poprvé přeskočil plot, když mu bylo šest měsíců. Udiveně jsem na něho hleděl, potom ho pro jistotu zavedl znovu za branku a zavolal: „Bóójku, Bóóječku, Bóójku, Bóóječku!“ Jak lehce se rozběhl a potom přeskočil plaňkový plot jako nic. Ani jediným chlupem se ho nedotknul. „Šikovnej pes,“ pohladil jsem ho po hlavě a potom přiložil svou dlaň na jeho žlutej flek na zádech. Měl stejný tvar, jako měla moje ruka, a dokonce i prsty byly podobné, jen ty na žluté srsti byly o něco delší. Naše přátelství rostlo i přes vzdálenost těch několika ulic, jež nás zdánlivě rozdělovaly. Zvykli jsme si jeden na druhého a já uzavíral s klukama sázky o to, jaký plot Bojek přeskočí. Vždycky jsem vyhrál a bylo jedno, jestli byla ohrada ze dřeva, anebo z pletiva. Jenom přes ostnaté dráty, jež posedlí majitelé zahrádek připevňovali nad pletivo nebo plaňky, jsem ho nepouštěl. Nechtěl jsem, aby si poranil břicho. Vzpomínám, jak mi Ještěr poprvé ukázal na plot u dolního jezu. „Takovej zátaras nepřeskočí žádnej pes,“ krátce se na mne podíval. „Ani Bojar to nedokáže!“ pohrdavě pohodil hlavou, jako že je to nad slunce jasný. Bojar hleděl nejprve na překážku před sebou a potom na mě. Jako by věděl, o čem se bavíme. „Klid brácho,“ poplácal jsem ho po šíji, „my totiž skáčeme jenom o pořádný ceny, že. A ty…“ podíval jsem se na Ještěra, „máš leda blbý kecy, a ne odměnu pro psa!“ Tím se vše zdálo odbyto. Ten rezavej dráťák byl fakt převysokej, odděloval prašnou cestu od areálu sběrných surovin. Dovnitř jsme lezli vždycky odpoledne dírou v plotě, když už všude kolem bylo pusto prázdno a zaměstnanci odešli domů. V dřevěné hale byl opravdovej ráj na zemi: vedle lisovacích strojů byly vyrovnané balíky s nejrůznějšími časopisy a všechno vonělo starým, jakýmsi tajemným, nám neznámým světem. Našince ve věku deseti let by normálně zajímaly časopisy typu ABC, Pionýr či starý Vpřed, nebo tenkrát už zakázaný Junák. Jenže Ještěra, Marka, mě a Julka Štrkače interesovaly výhradně zahraniční tituly. Těch bylo ve stozích svázaných kartonů jako šafránu čili málo. Náš zájem, bože odpusť, nepramenil z toho, že bychom Stern nebo Quick chtěli číst v němčině. Líbily se nám fotky úplně nahatejch holek. Byla to často mravenčí práce: některé žurnály byly již vybrakované, tedy vystříhané, v jiných chyběly celé stránky. A tak jsme trpělivě dolovali hambaté obrázky v té obrovské mase papíru, stejně jako zlatokopové rýžovali zlaté nugety na Klondiku. Jakmile někdo našel úplně nahatou holku, ozvalo se jen krátké: „Mám!“ A všichni se k němu hned seběhli. A potom, když už každý našel alespoň jednu nahotinku, jsme soutěžili o to, která holka je nejkrásnější a kdo ji „vydoloval“. Staré přísloví praví, že každá liška chválí svůj ocas a ta, která ho nemá, říká, že nejlepší je být bez něj. Prakticky to vypadalo tak, že Ještěr hájil svůj obrázek, Marek, Jůlek a já jsme byli rovněž přesvědčeni, že naše holky jsou ty zaručeně nejkrásnější. Jenom Bojarovi to bylo jedno, protože honil v uzavřeném hangáru potkana dlouhého jako týden. Po zdlouhavém dohadování Marek s Julkem nakonec uznali, že moje a Ještěrovy holky jsou přece jen o něco hezčí než ty jejich. A tak měl rozhodnout los, kdo bude králem dívčího lovu ve Sběrných surovinách, národním podniku. Stáli jsme znovu před vysokým plotem a já se snažil vysvětlit Ještěrovi, který byl o rok starší, že moje holka má sice horší obličej, ale že její tělo všechno vynahradí. „Tělo je prostě víc jak hezká huba,“ kázal jsem jako Jan Hus, tedy z přesvědčení, a hřbetem dlaně klepal do vytrženého obrázku. „Je krásná jako, jako...“ na chvíli jsem se odmlčel, „jako antilopa!“ „Jako antilopa?“ „Moje je mnohem hezčí,“ Ještěr si plácne obrázkem do čela, „ne žádná koza z Afriky!“ Kluci se začali chechtat a Bojar zvedl svoji ušlechtilou hlavu. Díval se na plot před námi. „To nepřeskočí,“ Ještěr znovu začal, „ale možná, že by to dala tvoje antilopa.“ Všichni se dál řehonili, teda kromě mě. „Pepo,“ ozve se senzacechtivý Julek, „když Bojar přeskočí, dostaneš taky můj obrázek!“ „Taky můj!“ přidal se Marek. „Ten za nic nestojí,“ brzdil jsem jeho rozlet, „taky tvá holka, hm, je dole oblečená!“ „Mám návrh!“ utišil hlasy Ještěr, „když tvůj pes přeskočí, dostaneš všechny holky!“ „To je málo,“ nedal jsem se jen tak obelstít. Kamarád moc dobře věděl, kam mířím a Bojar k němu legračně natočil uši, aby líp slyšel. „Dobře,“ Ještěr se podvolil, „uznáváme všichni, že je antilopa nejhezčí, teda když Bojar přeskočí!“ Marek s Julkem souhlasně přikyvují. „Co když to nedokáže?“ Ještěr se nedá jen tak oblbnout, „co dáš ty?!“ „Dám fotku antilopy,“ říkám ledabyle, jako Charles Bronson ve filmu Tenkrát na západě, „můžete se o ni třeba porvat!“ Všichni souhlasí, já ještě upřesňuji pravidla tak, že Bojar může plot přeskočit anebo přelézt. Všichni souhlasí. Pohladil jsem ho něžně po hlavě a pravačku na okamžik přitiskl na zadní flek – dlaň na dlaň, prsty na prsty. Pak jsem mu do ucha zašeptal: „Běž!“ Bojar se na pár metrech neuvěřitelně rozběhl, odrazil se a jako pružina vyletěl na vrchol plotu: přední tlapky zachycené za horní drát, zadní se hbitě pohybují ve čtvercových ocích vzhůru. Bez dechu hledíme, jak se artista plotu všemi čtyřmi postaví, jen na okamžik. Lehce se odrazí, snese se dolů. Nahatý fotky jsem pečlivě složil do kapsy a Ještěr mě prohlásil za vítěze soutěže. Nezapomněli jsme ani na Bojara, našeho válečného psa. Každý ho s úctou poplácal po kožichu a já mu do tlamy vrazil kus kabanosu, který jsem pro takové příležitosti nosil po kapsách. Jak běžely dny a měsíce, Bojar sílil. Nový rok odplul nenávratně, jako voda v nedaleké řece Sázavě. Můj pes dosáhl téměř velikosti německého ovčáka. Nebyl tak velký, ale skákal výš. Překvapení mě čekalo už v lednu, kdy za mnou přišel poprvé před panelák. Bylo to navečer a pod naším balkonem ve třetím patře se ozvalo krátké zaštěkání. Potom dlouhé, opakující se: „Haf, haúú, haf, haúú!“ Maminka, jež právě vařila večeři, vykoukla z okna a spráskla rukama: „Bojare, neštěkej!“ Ale Bojar již spustil naplno svůj koncert, dožaduje se mé osoby. „To je váš čokl?“ sousedka Bieberová o patro níž obrací hlavu vzhůru k mamince a přitom kouří cigaretu. Má oči strnulé jako kobra a rozeklaný jazyk. „A…, ano,“ maminka odpovídá nejistě, „to je Pepíkův Bojar!“ „Tak mu laskavě řekněte, ať hned přestane štěkat!“ „Bojare, dost!“ maminka přísně volá, snaží se zachovat dekorum. Jenže Bojar ve své serenádě h-moll pokračuje, jako by se nechumelilo. H, jako že to opravdu stojí za hovno, a moll proto, že se to nedá poslouchat. To si myslí nejen maminka, ale i sousedka. Vlastně se na tom obě shodnou. „Já se z toho snad zastřelím,“ uleví si paní Bieberlová a s prásknutím zavře okno. Maminka si v duchu přeje, aby to udělala co možná nejdřív, aby už byl v baráku pokoj. „Bóójku, Bóóječku, Bóójku, Bóóječku,“ pískl jsem na něho melodii z okna a rychle běžel ze schodů. Měl jsem za to, že babička Anežka zapomněla zavřít vrata, ale nebylo tomu tak. Bojar si ke mně našel novou cestu. Hledal ji podobně jako Kolumbus Ameriku. Když se neprokousal skrze dobře přibité desky, otevřel si jednoduše celý seník, aby se dostal do zahrady. Potom už zbývalo jediné – přeskočit plot. Serenáda h-moll právě skončila a mamince se ulevilo. Ségra nalila Bojarovi mlíko a já přinesl kousek salámu, aby to otec nevěděl. Táta si totiž maso hlídal, vlastně se choval taky jako pes. Byl nervózní, když ho neměl. A když ho měl, tak ho schraňoval, asi kdyby přišla třetí světová. Maminka byla optimistka, pořád věřila, že přijdou lepší časy. Jenomže ty lepší časy už nikdy nepřišly, alespoň pro mě ne. Toulali jsme se s Bojarem po lesích stále víc a Amerika se nám stala rajskou zahradou našich snů, těch dětských i těch psích. Nic nám nechybělo. Už to nebyl jenom válečnej pes, ale taky nejvěrnější kamarád. Od té doby taky vím, že všechno hezké i hrozné v životě uplyne a rajskou zahradu často nahradí samo peklo. Nikdy jsem nepřišel na to, jak Bojar mohl zjistit, do které školy chodím. V té době jich bylo v patnáctitisícovém Zábřehu pět. Stalo se to přesně 9. května, v den, kdy probíhalo před školou pokládání věnců k pomníku Josifa Vissarionoviče Stalina, našeho osvoboditele. Stáli jsme po boku třídní učitelky Žváčkové a z amplionu hrála sovětská hymna. Tklivou melodii doprovázelo šumění rozkvetlých šeříků. Dojatě jsem hleděl na muže z oceli umístěného na piedestalu přede mnou. Díval jsem se mu do kamenného obličeje a byl dojatý až k slzám. Muzika bouřila jako oceán a já viděl před očima celý svět, všechny kontinenty a taky obrovské řeky. Neodolatelně jsem v sobě pocítil touhu poznat všechny velké řeky, hlavně ty nejdivočejší, s hlubokými kaňony a bílými peřejemi. A v tom okamžiku se to stalo: hudba utichá, ve větvích ševelí už jenom vítr z nedalekých Jeseníků a soudruh ředitel Nečesaný se chystá pronést projev, jejž má napsaný na papírku. Do vší té krásy vejde Bojar, můj bílý pes se dvěma žlutými fleky. Kráčí po chodníku mezi rudými věnci rovnou ke generalissimovi, vypadá jako Alexandrův Bucefalos. Bájný kůň bájného vojevůdce. Řediteli se klepe ruka, žáci si na mého psa rukou ukazují a sestra Pavlína na mě výstražně zamává z davu, jako že mám něco udělat. Jenže tady je každá rada drahá. Už i třídní učitelka se mračí, mám dojem, že na mě. Jedině pan učitel Vladivoj Chmela se lehounce usmívá, moc dobře ví, čí je to pes. S povděkem ho kývnutím hlavy pozdravím. Bojar má hlavu skloněnou, očichává dlažbu, určitě hledá moji stopu. A až ji najde, raději nedomyslet… Oslava vrcholí v okamžiku, kdy Bojar zvedne levou zadní a cvrnkne přímo Josifu Vissarionoviči pod nohama. To už soudruh ředitel nevydrží. Se slovy: „Jedeš, ty!“ se vrhá v úplně novém saku k pomníku, ale na Bojara je krátký. Pár příznivců mu pomáhá, taky zástupce ředitele školy Zimmerman a naše třídní Žváčková. Bojar v davu kličkuje mezi žáky a je z toho náramné pozdvižení. Celou situaci zachraňuje pan učitel Vladivoj Chmela, jenž ho naláká k sobě na kus salámu. Je to holt nejen bezvadný češtinář, ale taky zkušený psíčkař. Už ho drží za obojek a mává na mě. Ségra si v davu úlekem zakrývá ústa. Jenomže pan učitel Chmela, kterému také v duchu říkám Bivoj, to není jen tak někdo. Je to ten nejodvážnější spojenec v zlých časech, které právě teď nastaly. Než se Žváčková s Nečesaným stačili rozkoukat, dává mi pan učitel jasný rozkaz: „Urban ihned odvede neznámého psa, aby ten již dále nenarušoval oslavu míru!“ Přitom na mne dvakrát šibalsky mrknul. „Jdeme!“ pro změnu teď zavelím já svému psovi. Bojar je jako divý, skáče mi radostně na prsa. Je jasný, že tohle se na oslavu nehodí. „Nech toho, ty blbče,“ šeptám mu do ucha, „nebo mě zavřou do polepšovny a tam se za mnou nedostaneš!“ Bojar rychle chápe, přestává povykovat, jen radostně vrtí ocasem. Koutkem oka vidím, jak se ke mně žene rozezlená Žváčková. Pan Bivoj jí rázně vstoupí do cesty, něco jí vysvětluje. Ředitel Nečesaný si upravuje rozcuchané vlasy, začíná chvějícím se hlasem číst projev k výročí konce druhé světové války. Jeho řeč již ale neslyším, protože mizím i s Bojarem za zatáčkou cesty ve Školské ulici. Pan učitel Chmela se pro mě stal opravdovým hrdinou, neboť se mu podařilo celou situaci zahrát do autu. Problém byl v tom, že Bojar se v dopoledních hodinách ani nadále nehodlal vzdát mého přátelství a babička Anežka byla na jeho hlídání krátká. Bylo léto, prázdniny. Nevím, kdo z naší party dostal bláznivý nápad uspořádat překážkový běh v zahrádkářské kolonii nedaleko lomu, kde se nám před časem podařilo téměř rozjet „tank“. Myslím, že to byl Ještěr, který tam chodil s Markem zahrádkářům loupit jahody. Ještě jednou jsme měli všichni změřit své síly v běhu. Slunce už téměř zapadalo, když jsme se postavili všichni vedle sebe: Já, Ještěr, Marek, Julek Štrkač a Bojek. Červené paprsky se odrážely od našich opálených tváří a Bojarův vlhký čumák se leskl, jako by byl vyřezán z ebenu. „Půjdeme přes všechny ploty!“ vychrlil ze sebe Ještěr. „Cíl bude na loděnici!“ „A cena pro vítěze?“ Marek se nezapomněl zeptat, i když nás to vlastně zajímalo všechny. „Jakoupak cenu by sis představoval?“ opáčil Ještěr, „pytel zlaťáků?“ „A co Bojar, zlata se nenažere!“ zvedl jsem k němu hlavu. Jeho tmavě hnědé oči zakmitaly. A potom Ještěr řekl památnou větu: „Bojar nepoběží pro prachy, ale pro čest a slávu, stejně jako my!“ Tiše jsem zapískal melodii: „Bóójku, Bóóječku, Bójku, Bóječku!“ Vyrazili jsme současně jako závodní koně na steeplechase ve Velké pardubické. Skákali jsme přes ploty plaňkové, drátěné i zděné, přes ploty okrasné i ostnaté. Brodili jsme se záhony jahod i vonícího česneku, probíjeli se pichlavými keři malin a přelézali ploty deskové i ty vysoké, ocelové. V zápalu boje se někteří nevyhnuli ani hnojištím. Jeden, nechci ho jmenovat, přistál rovnýma nohama ve skleněném pařeništi. Nikdo se ale nepořezal ani nenapíchl ne dřevěné stojany od polozralých rajčat. Měli jsme všichni štěstí, přestože ztráty byly povoleny jako na opravdových vojenských manévrech. Každý z nás zápasil s nástrahami, jak uměl. Jen Bojar běžel lehce jako vždycky. A v očích mu plál žár, jak tryskem překonával jednu překážku za druhou: pařeniště přeskakoval, drátěným plotům se vysmíval jedním hopem. O hnojiště ani nezavadil. Na loděnici ale nedoběhl jako první, protože dost dobře nechápal, kde je cíl našeho běhu. Zastavil se, až když se poslední bojovník naší udatné jednotky složil k zemi. Nebudu říkat, kdo to byl, protože opravdovým vítězem byl můj pes. Neběžel totiž ani pro čest a slávu, jak řekl Ještěr, ale jenom proto, že mě měl rád. Stal se legendou mého života. Když přišly další Vánoce, onemocněl jsem. Bojar zaštěkal dole pod balkonem, stěží jsem mu zamával, ale dolů po schodech jsem sejít nedokázal. A tak jsem se na něj díval skrze okno, z posledních sil, jakoby z dálky. Já hleděl na něho, on na mě. Před Silvestrem napadl sníh a přišly tuhé mrazy. Ve čtyřicítkách jsem blouznil a znovu přeskakoval ploty. Jenže už nebylo léto, ale krutá zima a dole pod balkonem nikdo nezaštěkal. Potom mi řekli, že se Bojar ztratil. Nemohl jsem tomu uvěřit, nebudu říkat, že jsem brečel. Prasklo mi tenkrát srdce a potom zkamenělo. Přestal jsem věřit lidem. Začátkem ledna jsem se dopotácel zpocený jako hadr k babičce. Bez pozdravu, prošel jsem prázdný dvorek, potom se dovlekl přes seník na zahradu. Poslední Bojarovy stopy končily před drátěným plotem. Dál za ním byla jenom zmrzlá pláň. Dal jsem si ruce k ústům a ze všech sil zavolal: „Bóójku, Bóóječku, Bóójku, Bóóječku!“ m Josef Habas Urban Bývalý reprezentant ČSSR ve sjezdu na divoké vodě se ve své literární tvorbě zaměřuje na bílá místa československé historie. Asi nejznámějšími knihami, které se dočkaly také filmového zpracování, jsou Habermannův mlýn a 7 dní hříchů. Podle jeho scénářů vznikly také filmy Tenkrát v ráji a Na vlastní nebezpečí. Na podzim vyjde jeho nová kniha Zloděj psů, ze které je také tato povídka. Ilustrace: Marko Čermák www.drmax.cz