3/2021

„Nic se nedá naplánovat,“ říká Vojtěch Kotek. Známe se dvacet let. Tehdy mu bylo 13, měl za sebou první film a v hlavě už to měl kupodivu srovnané. Pak přišli Snowboarďáci, Vojta byl na roztrhání a chvíli se zdálo, že se mu herectví začalo zajídat, pročež přešel k režii. Ale jak sám říká, v posledních letech ho herectví zase vábí. Je v Kristových letech, pořád to má v hlavě srovnané a to, co by chtěl, je usadit se.

• Titulka

  
  

  zdraví/péče/poradenství

  podzim 2021
  

  „Nic se nedá naplánovat,“ 
  říká Vojtěch Kotek

• Záchranáři

  
  

  Vyberte si svého hrdinu

  I n z e r c e

• Ovládaní digitální čtečky

• Čtení nejen na neděli

  e d i t o r i a l

  Čtení nejen na neděli

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  tenhle editorial píšu v neděli jen krátce poté, co jsem sklidil na naší domácí zahrádce dvě bedýnky brambor – brambor od hlíny, ne umazaných, ale voňavých; tak, jak se to dneska už nevídá, vlastně necítí. Dětství jsem strávil dílem u babičky na bulharském venkově (to byla ta příjemnější prázdninová část), dílem v letenském bytě, který sice nebyl venkovský, ale k tomu měl tenkrát určitě blíž než dnes, protože tam, co pár posledních let stojí na náměstí samoobsluha Billa, kdysi byla obyčejná tržnice, kde se brambory prodávaly na váhu a široko daleko to vonívalo právě tou hlínou. Když jsem ty erteple vytáhl ze země, záhon jsem zryl a hráběma uvláčel a pak si sedl na jeho okraj a jen tak se kochal tím dílem. To je lepší podívaná než všechny programy televize dohromady. A když jsem se dost vynadíval (a taky se do mě trochu začala dávat zima, co si budem povídat), sklidil jsem po bramborách ještě vercajk a zalezl domů, do tepla. Uvařil jsem si hrnek kafe a s tím zaslouženým právem na odpočinek si otevřel počítač, abych si v klidu přečetl poslední číslo Maxima – to, které právě držíte v ruce i vy. Dlouho už jsem neměl tak nedělní pocit a moc by mě potěšilo vědět, že takový prožívají aspoň někteří z vás. Že nad stránkami našeho časopisu tráví chvíle pohody, kdy čas plynoucí kolem není zase tak důležitý – prostě proto, že se začtete. 

  Hodně článků v tomhle vydání pochází z pera kolegyně Olgy Procházkové. Na její texty se vždycky těším, protože ona nejenže umí dobře psát, ale dokáže najít témata, která (přinejmenším mě, ale věřím, že v tom nejsem sám) osloví. Jak už řečeno, tentokrát hned několikrát. Její první článek v tomto čísle vám dá rozhřešení. Jednak tím, že vás ujistí, že život bez konfliktů je naivní iluze. Dnešní svět je posedlý instantní podobou štěstí, na které jako kdyby existoval málem právní nárok a nezaškodí, když se objeví výrok, který nás vrátí zpátky ke kořenům. To je jako s těma bramborama. Ale že se článek primárně věnuje upřímnosti, není od věci ještě poskočit o pár řádků výš, kde se dočteme, že i malé lži vyčerpávají a navíc, že na ty malé se začnou časem plíživě nabalovat velké. Z toho by se dalo usuzovat na to, že malé lži vlastně neexistují a jestli ano, tak jsou malé jen dočasně. Olga pořídila i rozhovor s filozofkou Annou Hogenovou, který najdete v druhé půli našeho magazínu. Filozof, to zní hodně intelektuálně, ale žádný strach, Anna Hogenová dokáže být i velmi lidová – třeba když tvrdí, že knižní kuchařky, které se lidem nabízejí jako záruka hlubokého života, jsou blbost (cituju doslova). A jak tedy na to? Nejlíp bude, když si to přečtete. Anebo když věnujete pozornost rozhovoru s Vojtou Kotkem, mužem z naší titulní strany, ale především kinematografie a divadla. A on vám vysvětlí, že život si žije svým vlastním životem. Což je pravda, i když trochu tautologická. A konkrétní rozměr dostává v dalším článku, který se zabývá tím, proč jsou lidé nevěrní. A věřte si tomu nebo ne, zahýbat může i ten, kdo svého stálého partnera miluje a na svém oficiálním svazku nechce nic změnit. A jedna z nejznámějších párových terapeutek na světě Esther Perel tvrdí, že příčinám nevěry dosud plně nerozumíme, ačkoli je stará jako manželství samo. Láska sama o sobě je složitá, říká psycholožka, ale nevěra ji činí ještě komplikovanější. 

  Jak vidíte, číst je v Maximu stále co, a nemusí to být nutně v neděli.

  Krásný podzim přeju.

  Váš Michal Petrov, šéfredaktor Maxima

  
  

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; odborná redakce: MUDr. Marie Vaněčková; náměty, dotazy, připomínky: redakcemaximum@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, tel.: 603 772 344; zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: Léto 2021, vychází v září 2021, čtvrtletník; datum uzávěrky: 20. 9. 2021; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Foto: Lenka Hatašová, ilustrace na titulní straně Miro Budiš

• SWISSDENT, GUM PAROEX

  
  

  Koupit zde

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Proč jsme vlastně nevěrní?

  p s y c h o l o g i e

  Proč jsme vlastně

  nevěrní?

  Zahýbat může každý. I ten, kdo svého partnera nade vše miluje a na svém oficiálním svazku nechce nic měnit. Ale proč se tedy pustí do něčeho, co může ten svazek ohrozit?

  Text: Anna Nosková

  K

  romě nemoci či smrti v rodině nemůže váš vztah poničit nic tolik jako právě nevěra. Není ani tak důležité řešit, s kým se odehrává, nýbrž proč. Příležitostí mají i velmi zaneprázdnění lidé spoustu. Dřív se seznamovali v letadle či na večírku, dnes díky pár klikům v telefonu. Nevěra existuje stejně dlouho jako manželství, ale jejím příčinám dosud plně nerozumíme. Alespoň to tvrdí jedna z nejslavnějších párových terapeutek světa Esther Perel. Někdy jí hořce opovrhujeme, jindy ji rezignovaně akceptujeme. Vždy ale víme, že jsme byli podvedeni, nebo jsme podvedli a nic nemá tak odpornou pachuť jako právě zrada.

  Dokonce labutě, zvířata, která jsou symbolem věrnosti, byly při hlubším ohledání označeny jako velmi nestabilní partneři. V monogamii nežije příliš zvířecích druhů na planetě, ale ani ty, které žijí pouze s jedním partnerem (patří sem třeba ploskonosé opice nebo kondor havranovitý), se dopouští takzvaných úletů.

  Lidskému druhu věrnost příliš nejde, ačkoliv v pojetí židovsko-křesťanské morálky patří k hlavním ctnostem. Výzkumy o tom, kolik procent celosvětové populace se dopouští nevěry, nám také příliš útěchu nenabízí: někde najdete data, že 20 procent, jinde až 70. Spolehnout se na tvrdá čísla nejde už také proto, že pro každého respondenta znamená nevěra něco jiného. Od myšlenky k mimopartnerskému sexu je škála poměrně široká. Vzpomeňme si třeba na bývalého amerického prezidenta Billa Clintona, který přísahal, že „neměl styk s touto ženou“, ačkoliv později bylo prokázáno, že s Monicou Lewinsky měl orální sex. Tady to zřejmě bylo přání otcem myšlenky.

  Muži nebo ženy?

  Ženy to měly historicky těžší než muži, a to i co se nevěry týče. Jejich ekonomická závislost na zákonném partnerovi, nechtěná těhotenství a společenské odsouzení, limitovaly jejich potřeby najít lásku či vášeň mimo sňatek. Ve chvíli, kdy se směly zařadit do pracovního procesu po bok mužů, podle výzkumů začala čísla nevěrných žen stoupat, zatímco u mužů zůstávala stejná. Muži jsou ale stále ti, kdo zahýbá častěji.

  Nevěrou nezabíjíme jen svůj vlastní vztah, ale také představu o věčné romantické lásce jako takové. Proč na něco takového tedy přistupujeme, když tušíme, co všechno dáváme všanc? Jednoduchá odpověď neexistuje, podívat se ale musíme především na svoje nároky. Partnerství a sex dnes mají náboj statusu; mohu být pouze s někým, kdo mě rozvíjí, naplňuje, dělá lepším.

  Chceme tu stejnou jistotu a stabilitu, kterou od manželství požadovali naši rodiče, ale zároveň s dávkou vzrušení a intelektuální i tělesné stimulace. Sex je aktem svobody, sebevyjádření, nikdy nekončícího potěšení. Myslíme si, že pokud budou naše vztahy perfektní, pro nevěru zde nebude místo.

  A tak cvičíme a chodíme na párové terapie, podstupujeme kosmetické úpravy, půsty, semináře o vědomém sexu, někdo dokonce přistupuje na otevřený vztah, kde bude nevěra součástí dohody. Ale ono to nefunguje, už proto, že nikdo z nás není perfektní.

  Britský spisovatel Anthony Burgess nevěru označoval jako „nejkreativnější hřích”, ale v době Tinderu už to tak úplně neplatí. Zajímavé je, že ačkoliv už nestigmatizujeme sex před svatbou a netrestáme zákonem homosexuální nebo mezirasové styky, nevěru odsuzujeme stejně jako před generacemi.

  „Proč jste to udělal/a? Proč s ní/ním? Proč teď? Bylo to poprvé? Kdo to inicioval? Snažil/a jste se odolat? Co jste hledal/a? Co jste našl/a?” Na to se Esther Perel ptá svých klientů, když hovoří o nevěře. Pravda je, že i když může být devastující pro podváděného, přináší někdy velký posun pro podvádějícího. Pochopit obě perspektivy je podle Esther Perel klíčové.

  
  

  Nevěra jako cesta

  Nevěra totiž především souvisí s tím, kdo se jí dopouští, nikoliv primárně s jeho partnerem, se kterým musí být „zákonitě něco špatně”. Když hledáme potvrzení o své vlastní výjimečnosti a chceme být objektem vášně někoho jiného, neodvracíme se od svého oficiálního protějšku, ale od toho, kým jsme se stali. Obviňovat z nevěry nefunkční vztah je snazší, než se podívat do zrcadla a čelit svým vlastním slabostem. Nejsme perfektní, ale tolik po tom toužíme. Idealizujeme si toho, s kým prožíváme nevěru, také proto, že se vidíme jen občas, je to zakázané a neřešíme s ním, kdo zase nevynesl odpadky. Ani složité rodinné vztahy. Nevěra je určitým způsobem cesta. Málokdo touží být na tom, či druhém konci. I když jste ten, kdo podvádí, provází vás vina a pocit selhání. Pranýřování ale situaci neusnadňuje, naopak.

  Ve stínu každého romantického pouta číhá nevěra. Přiznání této skutečnosti vám pomůže čelit skutečnosti, že chybovat může opravdu každý a paralelní vztah s někým jiným je často příležitost, kdy dotyčný poznává sám sebe v jiném světle. Je to zraňující a destruktivní, ale i takovou cenu jsme ochotni zaplatit, abychom se potkali s vlastní vášní i emocionalitou.

  Už dávno tedy neplatí, že zahýbání je nutně ztělesněním patologie ve vztahu, už také proto, že dnes známe takové diagnózy jako závislost na sexu nebo patologický strach z blízkosti. Pokud si najdete partnera, který má výše uvedené neurózy, za nevěru nemůže neuspokojivá podoba vztahu, ale démony vašeho protějška.

  Láska je složitá, ale nevěra ji činí mnohem komplikovanější. Jak říká Esther Perel, většina z nás dnes prožije dva, tři životní vztahy. Někdy se odehrají s tím stejným člověkem. Pokud jste podvedli, nebo byli podvedeni, je váš první vztah ukončen. Jste ochotni budovat ho znovu? To, co se snaží Perel svým přístupem nastínit, je, že nevěra i přes veškeré pohromy, které s sebou obnáší, symbolizuje také příležitost. Obě strany se musí primárně shodnout na tom, že spolu chtějí být i nadále a krizi překonat. Pak oba vyvíjet velké úsilí, snažit se být upřímní, nezraňující, mnohdy nad sílu velkorysí.

  Když se říká, že naše babičky a dědečkové spolu zůstávali po dlouhá desetiletí a kvůli každému „kroku vedle” rozhodně nepodepisovali rozvodové papíry, zapomínáme na hořkost, kterou v sobě tyto dlouholeté vztahy často ukrývají. Dnes můžeme zažít naštěstí jiný přístup. Lidstvo sice ještě není tak dokonalé, aby nezahýbalo vůbec, ale díky popularizaci psychoterapie víme, že s emocemi dokážeme pracovat. m

  Foto: archiv Dr.Max

• Radikální upřímnost

  m o d e r n í   s v ě t

  Radikální

  upřímnost *

  Ve výtahu sousedovi řeknete, že jeho pes nesnesitelně páchne. Doma manželovi, že máte milence, a šéfové, že je fakt kráva. Tak takhle by to asi nešlo, co myslíte? Kouzlo radikální upřímnosti je jinde a je mnohem subtilnější. 
  

  text: Olga Procházková

  V

  Česku se radikální upřímností zabývá jediný lektor, který k tomu má náležité osvědčení. Jmenuje se Sebastian James a své kompetence čerpal přímo u otce zakladatele, autora stejnojmenné knihy, amerického psychoterapeuta Brada Blantona. Sám Sebastian je vystudovaný psycholog a psychoterapeut a na svých stránkách má skvěle popsanou svou cestu k této metodě. Na rozdíl od mnoha jiných v odkazu „O mně“ upřímně píše o svém ne moc radostném dětství, pocitech méněcennosti a o tom, že právě workshop radikální upřímnosti mu hodně pomohl. A zároveň mu natolik učaroval, že nasměroval i jeho terapeutickou praxi. Dnes pořádá Sebastian James workshopy s tímto tématem u nás i v zahraničí a setkání s ním je samo o sobě osvěžujícím tréninkem. Protože víte, že pravda je v jeho přítomnosti vítaná, můžete mu říct, že zrovna máte den blbec, nebo že ten čaj, co vám tak pečlivě chystal, vám bohužel nechutná. A on zas upřímně řekne, že rozhovory do médií mu moc nejdou, raději naslouchá, než káže a má pocit, že se moc nepředvedl. Už jen takhle malinko pozměněná komunikace má zajímavé účinky. Nejdřív máte trochu strach, pak se uvolníte. Je to trochu vážné a zároveň trochu legrace. Jako by člověk náhle mohl složit zbraně, odhodit brnění, ukázat slabost a přitom neztratit tvář ani respekt druhých.

  Kořeny věcí

  „Slovo radikální pochází z latinského radix, čili kořen. Radikální upřímnost můžeme vnímat jako snahu jít do hloubky, k podstatě lidského prožívání,“ říká Sebastian James. Abychom mohli být upřímní k druhým, musíme nejdříve říkat pravdu hlavně sobě. „U toho bych se ale nijak zvláště nepozastavoval. Člověk, který nad sebou přemýšlí a je schopen alespoň základní sebereflexe, moc dobře ví, jak na tom je. Myslím, že na workshopy nechodí lidé, co by nezvládli být upřímní sami k sobě, spíš mají hlad po větší otevřenosti k druhým a autentických vztazích. Povrchní komunikace jim totiž už příliš nepřináší.“ 

  Pokud náhodou váháte nad tím, zda zvládnete říkat pravdu sobě, potažmo druhým a kde vlastně ta Pravda s velkým P vězí, zeptejte se svého těla. „Všichni v sobě máme pomyslný emoční radar. A díky němu víme, jak se cítíme. Emoce jsou velmi starý komunikační kanál, jsou mnohonásobně starší než slova. Proto nás v cestě za radikální upřímností vedou právě ony. V základu jde o tyto emoce: stud, vztek, strach, smutek a radost,“ říká Sebastian James.

  
  

  
  

  Teorie tygra

  Než se dostaneme blíže k tomu, jak radikální upřímnost vypadá v praxi, zastavme se u toho, proč vlastně tak trochu lžeme. Naše motivace jsou obvykle velmi prosté a moc si je neuvědomujeme. Chceme se vyhnout konfliktu, ulehčit si život, chceme, aby nás ostatní měli rádi a toužíme také plnit něčí očekávání. To všechno je v pořádku, pokud toho není moc. Malé lži nás totiž časem vyčerpají a z života se zvolna vytratí blízkost a radost. Někdy pak také máme pocit, že toho je na nás moc, že stále jen plníme něčí přání, že jsme sice „happy“ a „v pohodě“, ale někde uvnitř nám začíná chybět energie a hromadí se frustrace. Na malé lži a kompromisy se postupně plíživě nabalují velké, mnohem zásadnější. 

  Kdyby radikální upřímnost pěstoval veterinář Jan, kterého skvěle zahrál Jiří Bartoška ve filmu Teorie tygra, nemusel by předstírat nemoc, utíkat od ženy a pouštět na svobodu krávy. Z tohoto úhlu pohledu není obětí, ale slabochem, který z banálních důvodů zničil sám sebe. 

  
  

  
  

  Kauza svíčková a babiččiny buchty

  Spoustě lidí jde upřímnost a autenticita tak nějak sama od sebe, ale jiní potřebují trochu trénovat, protože říkat pravdu je těžké. Pro začátek jeden příklad: „Nejsem žádná skvělá kuchařka,“ říká účetní Hedvika. „Jednou jsem ale po měsících slibů konečně uvařila svíčkovou na smetaně. Byla jsem přesvědčená, že je výborná, a když můj muž zasedl ke stolu, řekl, že mu to vůbec nechutná a následovala památná věta: ,Komu jinýmu bych měl říkat pravdu než tobě!‘ Hrozně mě to zranilo, strašně jsem se urazila a vybavila jsem si, kolikrát já jsem taktně pomlčela o jeho neschopnosti, neúspěších nebo pochválila jeho průměrnou práci,“ popisuje. Není to zrovna případ, kdy by měl manžel Hedvice zalhat, pochválit ji? „V případě, že to udělá, hrozí, že bude takovou svíčkovou jíst každý týden a časem jeho odpor stejně probublá na povrch,“ říká Sebastian James. „Výhodnější je říct: ,Mám strach, že tě zraním, ale nebylo to ono…‘ Hedvika mu zase v duchu radikální upřímnosti může v danou chvíli říct, že je smutná, že ji neocenil za snahu, a naštvaná, že spolu častěji nechodí do restaurace. A najednou z toho máme docela zajímavou konverzaci, ve které obě strany sdílejí svoje emoce a zranitelnost a zároveň si mohou říct věci, které by v sobě jinak dusili. To by pravděpodobně později eskalovalo v ještě závažnější konflikty. Lepší je si otevřeně promluvit a něco se naučit. Život bez konfliktů je naivní iluzí. Je přece lidské, že lidé, kteří spolu žijí, se na všem neshodnou a občas se citově zraní.“

  
  

  
  

  Radikálně upřímná komunikace

  Radikální upřímnost rozhodně nespočívá v nevyžádaných soudech a hodnocení druhých, v „dobrých“ radách, zlých komentářích, přirovnáních a odsudcích. Pozor, radikální upřímnost není názor! Zde je příklad nevhodně řečené „pravdy“: „Chováš se jako idiot!“ X Radikálně upřímně: „Cítím smutek, když se takhle chováš.“ Nebo jinak radikálně upřímně: „Cítím, že jsem na tebe naštvaná, když se takhle chováš.“ Dále nepoužíváme absolutní hodnocení, tedy slova typu: nikdy, vždycky nebo každý. Příklad nevhodně vyřčené „pravdy“: „Nikdy sis mě nevážila!“ X Radikální upřímnost: „Vadí mi, když na tebe mluvím a ty se díváš do mobilu.“

  Abychom si radikální upřímnost osvojili, je dobré trochu potrénovat v bezpečném prostředí. Vhodná je na to jakákoli skupina, třeba právě na workshopu, ale můžeme se takhle domluvit v práci, s přáteli nebo v rodině. Jde o to, aby všichni věděli, že si můžou říkat pravdu a zároveň je to neohrožuje. „Chce to trochu odvahy a také přistoupit na to, že se někdy navzájem zraníme. Ale když to společně riskneme, může to upevnit a prohloubit naše vztahy.“ Je samozřejmě nepříjemné říci kolegovi, že mu jsou cítit nohy, ale i na tohle se dá použít komunikační trik: „Mám strach ti to říct, ale smrdí ti nohy.“ Nebo: „Stydím se to říct, ale…“ 

  
  

  
  

  Úleva a důvěra

  K radikální upřímnosti můžeme nenásilně inspirovat i druhé. Stačí se zeptat: Je něco, kvůli čemu jsi smutný? Jsi naštvaný? „Dobrým začátkem při trénování radikální upřímnosti je odhalit i nějakou vlastní slabost nebo emoci. Když na workshopu řeknu, že jsem si léta z nějakého důvodu myslel, že mám ošklivé oči, a další pokračují a sdílejí se skupinou zase svoje těžkosti z minulosti, je to uvolňující a sbližující moment.“

  Když se naučíme v komunikaci pojmenovávat svoje emoce a zároveň neobviňovat, můžeme mimo jiné vést konstruktivní konflikty. A konstruktivní konflikty budují vzájemnou důvěru.

  „Pokud dám možnost sobě a ostatním, aby říkali pravdu, můžu i upřímně odpovědět na otázku, jak se mám, i když se zrovna necítím dobře. Vzniká tak více prostoru pro vzájemné porozumění a empatii. Upřímnost lidi hodně sbližuje a zároveň osvobozuje.“ m

  Foto: archiv Sebastiana Jamese

  Princip radikální otevřenosti. Kde jsou hranice?

  

• Plantur 39

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Babičky patří do nebe

  p a d e s á t k a   M a r i e

  babičky patří do nebe

  Četla jsem tuhle článek o svaté Ludmile, že je to první doložená žena v našich dějinách a že to asi musela být celkem herdekbaba. Kdo by se divil. 
  

  Text: marie Petrovová

  Ž

  ila v době, kdy se svět měnil tak, že by možná i covid zblednul závistí, vnuci se hádali, snacha ji nesnášela, dějiny se proháněly, jak se jim zlíbilo, státní útvary se formovaly… A teď si představte, že celému tomu cirkusu musíte dát nějaký řád a pravidla, nějak to poskládat, zařídit, navíc to všechno pořád chce jíst a k tomu máte třeba návaly a ke všemu se o vás budou dalších tisíc let učit děti ve škole. Být první ženou v historii a k tomu ještě první babičkou v českém dějepise, to není pro každého. Za to by si zasloužila být světicí i bez mučednické smrti. Být kýmkoli v českém dějepise je skoro na kanonizaci, zvlášť od té doby, co existují internetové diskuze. 

  Navíc byla nějakých třicet let vdovou, takže to musela zvládat všechno sama. Bůh ví, jestli se občas mohla podělit o nějakou radost aspoň se synem, když její snacha dodnes hraje v dějinách roli první fúrie. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby na tehdejším přemyslovském dvoře komunikace poněkud vázla. 

  Ludmila byla zavražděna, když jí bylo asi 61 let. Tak jsem se podívala na internet, jak ji různí umělci za těch 1100 let ztvárnili. Nebudu vás napínat, žádný obrázek babičky jsem nenašla. Jen obrázky samých oduševnělých maximálně čtyřicátnic. Nevylučuji, že jsem špatně hledala. Ale s tím, co měla za sebou, s tím, že podporovala vzdělání, měla vlastní názory a asi je dost prosazovala, to musela být zajímavá tvář. Třeba se najde nějaký umělec, který vzdá hold i staré dámě, jedné z patronek naší země, která měla kromě státnických vloh nejspíš také mírný předkus. 

  Mužům se dnes omlouvám. O tom, kdo byl historicky první doložený český muž, se v článku nepsalo. Ani o tom, jestli vařil pivo. Každopádně je Ludmilin manžel Bořivoj prvním doloženým panovníkem přemyslovského rodu. Mimochodem, úklady na něj strojil týpek, který se prý jmenoval Strojmír. Uznejte, že už to jméno je pěkně podezřelé. Bořivoj to nakonec ustál. 

  Z toho plyne poučení – dávejte si pozor na Strojmíry a važte si babiček, ve skutečnosti je téměř každá z nich tak trochu svatá (i když má třeba ostřejší jazyk a nikdy neměla v puse rovnátka). 

  Vaše padesátka Marie m

• Defumoxan

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Vojta Kotek Nic se nedá naplánovat

  r o z h o v o r

  Vojta Kotek 

  Nic se nedá naplánovat *

  Známe se dvacet let. Tehdy mu bylo 13, měl za sebou první film a v hlavě už to měl kupodivu srovnané. Pak přišli Snowboarďáci, Vojta byl na roztrhání a chvíli se zdálo, že se mu herectví začalo zajídat, pročež přešel k režii. Ale jak sám říká, v posledních letech ho herectví zase vábí. Je v Kristových letech, pořád to má v hlavě srovnané a to, co by chtěl, je usadit se.

  text: David Laňka

  B

  yly doby, kdy jsi tolik nehrál, ale v poslední době jdeš doslova z filmu do filmu, jen na podzim to budou Atlas ptáků a Kurz manželské touhy. Co, že ses tak rozehrál?

  Já toho vždycky dělal hodně, ale spíš to byly režijní věci, takže mě nebylo tak vidět. A nevím, čím to je, možná věkem, těžko říct, ale začínám dostávat role, které jsou pro mě zajímavé, není to pořád stejný typ postav, a tak bych byl blázen, kdybych je odmítal, i když si už někdy říkám, aby mě nebylo všude moc. Ale snad ne.

  Je pro tebe jednodušší hrát některé postavy, když už máš v životě něco za sebou?

  To bezesporu. Ty teenagerovské role jsou na jedno brdo, těm klukům jde většinou jen o jedno, že jo?! Ale příběhy třicátníků, kteří se už nějak musí popasovat se životem… a jak říkáš, jak už mám něco odžito, hrají se určité momenty jednodušeji, zažil jsem je. A pomáhá i nadhled, který už člověk získal. Co je v životě podstatné a co méně, odstup od sebe samého.

  
  

  
  

  Napadlo tě někdy jako režiséra, že bys něco z toho, co jsi zažil, natočil jako film?

  To ne. Když se mi v životě něco stane, nemám potřebu o tom natáčet film. Tedy zatím to tak nemám, třeba časem nebudu vědět, co točit a po něčem sáhnu (smích). Ale spíš ne, protože já to v životě nemám tak, že bych se z něčeho potřeboval vyzpovídat. Věci potřebuji vyřešit sám v sobě, maximálně v nějakém blízkém okolí. A jít od toho dál. Poučen. Na filmech mě právě baví mluvit o něčem, co jsem ještě neprožil. Spíš se mi stávalo, že když jsem si natočil něco, co jsem si vymyslel, tak se mi pak něco podobného stalo. Až jsem si říkal, že musím být trochu opatrný v tom, co natočím. Ale popravdě, svět fantazie mě baví víc než mapování života, který prožíváme teď. 

  Ty teď hraješ v divadelním představení Jana Wericha. Jaké to bylo pustit se do hraní někoho, kdo v naší společnosti funguje trochu jako instituce, jako pomník, na který se nesahá? Protože přece jen otevíráte pár komnat, o kterých se moc nemluví…

  Člověk z toho má vítr. Měl jsem z toho strach i proto, že jsem nikdy nebyl velký wericholog. Neměl jsem jeho věci a život načtené a vlastně jsem se s tím seznamoval v průběhu zkoušení. Od začátku jsem z toho měl velký respekt. Když se člověk snaží udělat portrét takového života, osudu, tak v tom naráží na věci, že je toho strašně moc. A navíc se ten život odehrával v době absolutně politické, a ta doba ten život logicky ovlivňovala, lámala, utiskovala. Takže my jsme se některým věcem ve Werichově životě nevyhýbali, ale zároveň ho nesoudíme, protože nikdy nic není černobílé. A je zajímavé, že právě jeho život se aktuálně stává tak atraktivním. My jsme za ne tak dlouhou dobu už třetí představení, kde je Werich jednou z hlavních postav, vznikl dokument o něm, chystá se celovečerní hraný film… Werichův život totiž nabízí tolik zajímavých momentů, že je vlastně určitou paralelou k tomu, co žijeme dnes, a to právě i v té otázce politické. 

  
  

  
  

  Z vás, kteří na tom představení dělali, vlastně jediný Václav Kopta Wericha osobně znal, je to tak?

  Je, a z toho, co mi Vašek o Werichovi řekl, jsem si mohl pro tu roli, kdy hraji Wericha mladého, a Vašek starého, vyzobat zajímavé detaily. Protože Vašek ho potkával jako dítě, vnímal ho nezatíženýma dětskýma očima. Ale vlastně názor na Wericha jako takového ještě ukotvený nemám. Jsem dalek toho ho za některé věci soudit. A třeba mě osobně velmi zaujal rozdíl mezi postojem Wericha k rodině a postojem Voskovce. Jak každý z nich vnímal rozdílně, jestli chce raději trávit čas s rodinou nebo na něčem pracovat s kamarádem, protože tohle jsem sám řešil. A těžko říct, co je správně, každý to má nastavené jinak.

  Ohlížíš se ty někdy zpětně za tím, co jsi v životě udělal, prožil, přehodnocuješ to?

  Jasně, že to člověk občas udělá, ale beru to tak, že všechno, co je za mnou, ať už se to povedlo, nebo ne, vedlo k tomu, že jsem dnes tam, kde jsem. Byl to vývoj a každý den je vývoj. Takže i na rozhodnutí, která byla fakt špatná, se koukám jako na něco, co bylo, zase tolik se tím netrápím, protože podmínky, za kterých jsem ta rozhodnutí udělal, jsou dnes už úplně jiné, život se tak rychle mění, že nemám ani pomyšlení a čas se v tom nimrat.

  
  

  
  

  Takže bereš věci, jak přicházejí a neplánuješ?

  A to zase ne. Ono to bez plánování v té naší profesi ani nejde. Půl roku dopředu víš, co budeš dělat, kde budeš, a pokud chceš žít normální život, musíš to ladit. Ale události poslední doby, ať už ty osobní nebo celosvětové, mi ukázaly, že se nic naplánovat nedá. Bylo to pro mě takové určité prozření a otevření nové kapitoly v životě, že život a věci v něm si někdy žijí svým životem a nejdou naplánovat a já se musím naučit to tak brát, něčemu nechat víc prostoru, svobody, žít přítomným okamžikem, jakkoliv tahle hesla nemám rád.

  Ve filmu Kurz manželské touhy, který jde do kin, hraješ vztahového kouče… 

  A to bylo právě to, co mě na tom zajímalo. Protože, musím se přiznat, já mám ve své cynickosti ke všem těm rádcům, jak správně žít, stejně jako k těm, kteří na všechno v životě potřebují poradce, takový rezervovaný postoj. Sám jsem nikdy na terapii nechodil, vždycky jsem se snažil nějaké bolavé věci vyřešit sám v sobě. Možná je to tím, že jak jsem ve všech oborech, které dělám, samouk, tak jsem i psycholog samouk (smích). Neříkám, že to někomu nemůže pomoct někam chodit, ale myslím, že dost těch koučů z toho má slušný byznys. A to mě právě na tom scénáři a na mé postavě přišlo jako začátek dobré komedie, že k tomu budu moct přistupovat s lehkou nadsázkou.

  
  

  
  

  Takže když jsi psycholog samouk, funguješ pro své kamarády jako vztahový kouč?

  Tyhle doby už jsou doufám pryč, jak jsme všechno strašně v těch nácti prožívali. Ale zase tím, jak jsem občas ostatním naslouchal a snažil se jim poradit, jsem si ty věci sám v sobě rovnal. Protože co si budeme říkat, vztahy jsou to nejsložitější v lidském životě. Je to nejkomplexnější a nejkomplikovanější proměnná (smích). Tím spíš si myslím, že neexistuje jeden klíč na všechny, podle kterého když se budeme řídit, budeme šťastní. Lidi a život jsou natolik rozmanití, že když bych tu samou situaci zažíval tady, bude probíhat jinak než na druhém konci světa.

  Mluvíš o sobě jako o cynikovi. Jsi ve vztahu za toho, kdo se ve chvíli, kdy nastane třecí plocha, začne usmívat a tím svým nadhledem toho druhého ještě víc na… naštvává?

  (smích) Někdy trošku jo, ale zase o sobě nemůžu tvrdit, že jsem vždycky strašně nad věcí. Učím se neprožívat momentální problémy s přílišnou vášní, která vlastně často brání tomu je vyřešit. Ale ono také hrozně záleží na tom, s kým ty věci řešíš. Když se dokážete dostat do stavu, kdy oba víte, že ten vztah chcete udržet, ať už je přátelský nebo partnerský, pak se dá řešit jakýkoliv trabl a do podstaty to nezasáhne. Ale když tuhle podstatu vyjasněnou nemáš, je to bolavější, ta hádka se stává útočnější a vlastně víc existenciální. Tedy aspoň já to tak vnímám, neříkám, že to tak musí mít všichni. Ale když vím, že i když se hádáme, máme se rádi, tak jo, to bejvám já ten, kdo se začne smát první.

  
  

  
  

  Když jsme u vztahů – daří se ti na sobě pracovat? Člověk třeba ví, že je s opačným pohlavím tzv. verbálně koketnější, než by měl, že to partnerce nedělá dobře, a tak si to hlídá…

  Vím přesně, o čem mluvíš. Důležité je, aby ti to ten druhý řekl, abys měl vůbec šanci si to uvědomit. Problém trochu je, že zrovna v tom, co říkáš, se mi ta červená kontrolka rozbliká, až když to udělám. Což je na těch kontrolkách dost na prd, že tě nevarují předem stylem: „Bacha, nedělej to!“, ale: „Bacha, udělal jsi to zas!“ A to já se pak snažím vysvětlit, že vím, že to je blbě, že jsem to neměl dělat, jenom se to světýlko prostě rozblikalo o trošku později (smích). Ale zase se dostáváme k tomu, že v tom vztahu je vždycky potřeba obou, a když ten druhý ví, že to nic neznamená, nemá potřebu to řešit. Ale souhlasím s tím, že je zbytečné dělat něco, co způsobí někomu nenáladu, nemluvě o tom, že to může u toho, s kým, jak jsi řekl, verbálně koketuješ, způsobit mylnou naději, že u tebe tu naději má.

  Co tě v nejbližší době čeká?

  Tenhle rok jsem toho dělal strašně moc. Točil jsem filmy, seriály, zkoušel představení v Činoherním klubu, do toho televizní pořady. Něco z toho bude asi pokračovat. A jak jsme o tom mluvili, věřím, že další zajímavá práce bude přicházet, ale hlavně že budu mít víc času na sebe, na svoji snahu o rodinu. Ale to není něco, co by se dalo nějak naplánovat. V každém případě jsem příjemně zvědavý a lehce vyděšený u toho, co dalšího život přinese a jsem odhodlaný to přijmout, ať to bude cokoliv. Věřím, že se s tím nějak poperu a že ta rvačka bude třeba i zábavná. m

  Vojta kotek

   • Poprvé na sebe upozornil v televizním filmu Tuláci v roce 2001, ale až o tři roky mladší Snowboarďáci a seriál Pojišťovna štěstí z něj udělali hereckou hvězdu své generace

  • Kromě herectví se věnuje také režii. Natočil celovečerní komedii Padesátka, několik videoklipů a pravidelně se věnuje režii reklamních spotů

  • Hraje v Divadle Járy Cimrmana

  • V současné době ho v kinech můžete vidět ve filmech Kurz manželské touhy a Atlas ptáků

  
  

  
  

  Foto: Profimedia

  Vojta Kotek (3. 6. 2021, Malostranská beseda) - 7 pádů HD

  

  Jsem celoživotní klaun, je to úděl. Nechci Wericha parodovat, byl pro mě modla, říká Kotek

  

  Atlas ptáků (2021) oficiální HD trailer /MFF KV Hlavní soutěž/

  

• Nutridrink

  
  

  Podívejte se na video recepty a návody

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Chvilky na hraně

  p s y c h o l o g i e

  Chvilky na hraně

  Seskok padákem, únikové hry, kempy přežití. Ale také vytrvalostní sporty nebo koupání v ledové vodě. Není nad to, když nám v krvi koluje směs hormonů štěstí, v níž plavou všechny ty endorfiny, serotoniny a dopaminy. Život je totiž nekonečné hledání slasti.

  Text: olga procházková

  H

  ned v úvodu jsme prozradili pointu. Očešeme-li totiž naši motivaci, záliby, výchovu a genetickou výbavu na dřeň, zbude nám prostý fakt, že honba za extrémy je jen jednou z mnoha cest, jak si doslova udělat dobře. Navíc, extrémní zážitky jsou dnes v módě a dostupné skoro jako avokádo v supermarketu. 

  Co je ještě normální?

  „V psychologii přesná definice pojmu extrém neexistuje, ale odborníci vždy vycházejí z jednoduché rovnice: pokud nám jakákoli naše činnost, například práce, hobby, uklízení, konzumace alkoholu nebo hraní her na počítači nenarušuje všední život, můžeme si říci, že jsme stále v mezích normality. Naopak všechno, co nám začne zasahovat do běžného fungování a neumožňuje nám plnohodnotně se věnovat například zaměstnání nebo rodině, je extrémní,“ říká psycholožka Gabriela Kloudová. Je to docela jasné na jednoduchém příkladu: extrémní či nenormální je, když si člověk s obsedantně kompulzivní poruchou tak dlouho myje ruce, že nezvládne odejít do práce. Nebo se věnuje tak intenzivně nějakému koníčku, že nedokáže trávit čas s rodinou. 

  Při vyhledávání extrémních zážitků platí pro tělo úplně stejná pravidla, jako při jiných činnostech, díky nimž se vyplavují takzvané hormony štěstí – i když jejich směs může být v závislosti na těchto činnostech trochu odlišná. Je tedy jedno, jestli hrajeme automaty, milujeme se, sázíme na koně, jíme čokoládu, bereme drogy, díváme se na seriály nebo skáčeme bungee jumping, prostě je nám to příjemné. A příjemné pocity člověk rád vyhledává a rád si je vyvolává. Jenže ve chvíli, kdy dojde k závislosti na nějaké libé činnosti, může nastat problém. 

  „I ultramaratonec začíná tím, že si jde jen tak zaklusat. A pak postupně zvyšuje tréninkové dávky a prodlužuje trasu. Postupem času potřebuje k dosažení stejné euforie jako na začátku stále náročnější výkon a někteří takoví běžci pak bez denního běhu nedokážou normálně fungovat. A je to úplně stejný princip, jako když drogově závislý člověk musí navyšovat dávku drogy, protože se mu zvyšuje takzvaná tolerance,“ popisuje Gabriela Kloudová. 

  Návraty do reality

  Ztrátou určité euforie či vzrušení můžou velmi trpět vrcholoví sportovci po konci kariéry. Možná i proto je pro některé tak těžké skončit. Jedna vytrvalostní sportovkyně se dokonce nechala slyšet, že euforie z vítězství na světových závodech je slastnější než radosti mateřství. Co k tomu dodat? 

  „Oni vedou úplně jiný život, než si dokážeme představit. Všechno ostatní jde stranou a náplní a smyslem je pro daného sportovce jen trénink a soutěže. Myslím, že kdyby lidé viděli tak říkajíc pod pokličku, přestali by řešit ty velké peníze, které špičkoví sportovci po nějakou omezenou dobu života vydělávají,“ říká Gabriela Kloudová, která se právě na psychologii sportovců zaměřuje. 

  Na jiné vlně vzrušení pak fungují vojáci v nebezpečných misích. I ti po návratu domů musejí najít novou životní rovnováhu. „Pokud zažívali denně extrémní situace a každou hodinu jim mohlo jít o život, logicky se všechno po návratu z válečného terénu zdá jako obrovská nekonečná nuda. Těžké je to zejména na začátku, kdy se může samozřejmě jednat také o PTSD (posttraumatickou stresovou poruchu) způsobenou traumatickými zážitky. Pomoc takovým lidem může standardní psychoterapie a také hledání nových libých či adrenalinových zážitků – ve sportu, s přáteli, s novým koníčkem. I mozek má schopnost adaptace a jeho fungování se časem dokáže upravit. 

  „Neexistuje jednoduchá rychlá rada, jak v životě najít nějakou univerzální radost.  Obecně je považována za velmi prospěšnou duševnímu zdraví zejména fyzická aktivita. Nejde o to vylézt na Mont Blanc, ale jít na procházku. To úplně stačí. Nicméně každý má jinou genetickou výbavu, osobnost, zážitky, zkušenosti, vzpomínky a dlouhodobé potěšení nebo uspokojení mu přinášejí různé věci.“

  Skoč také!  

  Ještě v 90. letech to byl hlavně bungee jumping, teď si můžete z extrémních zážitků vybírat. Jít do tunelu se vzdušným proudem simulujícím volný pád, skákat padákem, surfovat na nekonečné vlně, létat na divných stříkajících bruslích, tomu se říká flyboarding, nebo si jít hezky pěkně zastřílet. Tyhle všechny věci v nás vyvolávají euforické stavy, pocit štěstí, zadostiučinění, v danou chvíli prožíváme naplno tady a teď, zvýší se nám sebevědomí.

  Je otázkou spíše pro sociology či komentátory reflektující společenské dění, co vlastně komerční konzumace zážitků vypovídá o naší společnosti. Možná je honba za vzrušením spíš zrcadlem znuděného Evropana 21. století. Skoč padákem, nech se u toho za příplatek natočit a pak to hlavně vylep na sociální sítě a sbírej laiky. Každý laik ti do žil vstříkne trochu dopaminu, čímž se zážitek prodlouží. 

  Starší generace možná lomí rukama. Není to tak dávno, co se v těchto zeměpisných šířkách dřelo na polích, dětská úmrtnost byla nesrovnatelně vyšší než dnes, stejně jako chudoba. Pak přišla válka, koncentráky, následně komunistický teror. Adrenalinu až dost. A teď? Dostatek, mír, klid, nuda... Tak si skočíme padákem. 

  „Z čistě psychologického pohledu na vyhledávání extrémních zážitků není nic špatného. Chápeme a víme, proč je lidé chtějí zažívat, stejně tak jako víme, proč je chtějí sdílet na sítích. Můžete se pozastavovat nad tím, proč si fanoušci na vrcholných sportovních akcích, místo aby prožívali společně s davem diváků kolem sebe euforii vítězství, natáčejí všechno na mobil a jejich pozornost plně zaměstnává displej. Ale psycholog vám řekne, že ač bude záznam z utkání třeba dostupný na internetu, daný člověk touží po nějaké exkluzivitě, je pro něj důležité, že ON tam byl, takhle to ON viděl a nahrávka to celé potvrzuje. Já si také vyfotím Náměstí svatého Marka v Benátkách, i když bych si mohla stejný obrázek stáhnout z internetu. Nedovolím si proto hodnotit, jaké chování je v tomto ohledu dobré a jaké špatné,“ říká Gabriela Kloudová. 

  Jak nakládat s extrémy?

  Všichni máme nastavené hranice prožívání jinak: pro někoho je extrém rychlá jízda z kopce na in-linech, pro jiného plavání mezi krami ve Vltavě, pro dalšího pobyt v džungli s domorodým kmenem. A stejně tak každý jinak chápe, kdy je provozování či „konzumace“ nějaké extrémní činnosti za hranicí řekněme slušnosti, etiky a v neposlední řadě environmentální zodpovědnosti. Existují jedinci, kteří se hrozí, když vidí frontu na Mount Everest nebo komerční lety do vesmíru.  Historicky patřily extrémní zážitky spíše do kulturně-rituálního rámce dané společnosti. A absolvování nějaké záměrně připravené (či životem iniciované) zkoušky, zápasu, nebo prokázání schopnosti přežít, souviselo se změnou, obvykle zlepšením sociálního statusu daného jedince ve skupině. Dnes můžeme skákat padákem každý den a náš status (na sociálních sítích) maximálně získá pár laiků. 

  Na druhou stranu, kde máme hledat nějaké „očištění“, úlevu, možnost odpoutat se od všednodenního stresu? Rituály jsme potlačili, reálné nebezpečí je naštěstí daleko, do kostela nechodíme. Potřebujeme někdy upustit ventil, propadnout se do přítomného okamžiku a také se trochu bát. Adrenalinové zážitky proto využívají namnoze manažeři, kteří jsou pod stálým tlakem a člověk se jim vlastně ani nediví. 

  Novodobé pořekadlo praví, že zážitky nemusejí být pozitivní, hlavně, že jsou intenzivní. A psycholožka dodává, že ideálním přístupem k extrémním zážitkům je chápat, proč je absolvujeme a co nám dávají. Kam patří v našem životě. 

  „Pokud zjistíme, že cestování nebo adrenalinové sporty jsou únikem před vlastním životem nebo problémy, měli bychom pátrat po příčině té skryté nespokojenosti nebo pocitu prázdnoty, který zaplňujeme nějakou aktivitou. Myslím, že na to nikdo nepotřebuje hloubkovou analýzu, všichni uvnitř cítíme, zda nás věci, které děláme, naplňují a mají pro nás hlubší dlouhodobý smysl, nebo jen vršíme obsah svých dnů s nálepkou zajímavé,“ podotýká Gabriela Kloudová.  m

  
  

  Foto: Adobe Stock

• HarrasPharma

  
  

  Koupit zde

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Obaly s příběhem

  z   h i s t o r i e

  Obaly s příběhem

  Dnes, když většina hudby vychází převážně digitálně, už nejsou obaly hudebních alb tak sledované, ale bývaly doby, kdy si na nich interpreti nechávali záležet, a tak není divu, že za řadou z nich se skrývají někdy zajímavé příběhy a těžkosti.

  Text: David Laňka

  Nirvana – Nevermind
  

  Svého času byla Nirvana nejen nejznámější rockovou kapelou, a tohle album bylo její nejprodávanější. Aby ne, když právě tady posluchači našli pecku Smells Like Teen Spirit nebo Come as You Are. Album je známé jako to „s tím nahatým klukem“, před kterým se ve vodě vznáší na rybářském háčku napíchnutá bankovka. Fotografování trvalo patnáct vteřin a rodiče malého Spencera Eldena dostali na ruku honorář 200 dolarů. Leč Spencer vyrostl a usoudil, že ty dvě stovky nebyly adekvátní odměnou, a pak před pár týdny přišel s tím, že celý život trpí tím, že je na albu vyfocený nahý a chce po zbytcích kapely, která ukončila své působení v roce 1994, kdy se zpěvák Kurt Cobain zasebevraždil, tučné odškodné.
  

  The Beatles – Sgt. Pepper‘s Lonely Hearts Club Band
  

  Nejen, že je tohle album slavných Brouků považováno za jedno z nejlepších rockových alb historie, ale svou popularitu si vydobylo také svým obalem, který vznikl podle kresby Paula McCartneyho. Jde o barevnou koláž vytvořenou z lepenkových modelů slavných lidí, kteří nějakým způsobem měli buď vliv na samotné členy Beatles, nebo byli v době vzniku alba populární. A tak v té pestré paletě lidí najdete osobnosti, jako jsou Edgar Allan Poe, Fred Astaire, Bob Dylan, Tony Curtis, Marilyn Monroe, Oliver Hardy, Karel Marx, Sigmund Freud, Stuart Sutcliffe, Oscar Wilde, David Livingstone, Johnny Weissmüller, George Bernard Shaw, Marlon Brando, Lewis Carroll, Shirley Temple, Albert Einstein, Marlene Dietrichová a chybět samozřejmě nemohou členové skupiny v oblecích a v uniformách Sgt. Peppera. K albu mimochodem vznikl i kreslený celovečerní film, ale setkal se s nepochopením publika.

  The Beatles – Abbey Road
  

  Tohle je asi „nejcitovanější“, „nejnapodobovanější“ a „nejparodovanější“ album všech dob a kdo někdy na tom slavném přechodu poblíž nahrávacího studia Abbey Road v Londýně byl, ten dobře ví, že se tam ten přechod „netrhne“. Každý se na něm chce vyfotit jako Brouci, a řidiči leckdy ztrácejí trpělivost a troubí, seč jim síly stačí a ťukají si na čelo jako o život. Jenomže – Abbey Road je prostě poslední deskou The Beatles, navíc plnou skvělých písniček, a tak není divu, že od onoho 8. srpna roku 1969, kdy členové kapely vyšli ven ze studia a tuhle fotku vyfotili během deseti minut, stále žije.

  The Rolling Stones – Sticky Fingers
  

  Nejen, že je tohle album slavných. Za obalem této desky The Rolling Stones z roku 1971 nestojí nikdo menší než samotný pop-artový guru Andy Warhol. Dnes by tahle fotka mužského rozkroku v džínách způsobila leda pozdvižení obočí a nějakou tu cenu na „sexistické prasátečko“, ale ve své době šlo o účinnou provokaci, o to dotaženější, že na limitované edici šel ten zip skutečně rozepnout, a byť pod ním nebylo nic jiného než deska, šlo o artikl, za který fanoušci Stounů byli ochotni zaplatit majlant. No a za zmínku ještě stojí, že právě tohle album bylo prvním této kapely, na kterém bylo legendární stouní logo s vyplazeným jazykem.
  

  Faith No More – Album Of The Year
  

  Na tuhle americkou rockovou kapelu už si dnes možná vzpomenou jen skalní fanoušci, byť si svého času užívala slavné chvíle, ale pro nás má speciální význam právě její deska Album Of  The Year, protože na její obálku použili fotografii prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka v okně vlaku a s kyticí v ruce. Na zadní straně a uvnitř bookletu jsou pak fotografie z pohřbu TGM. Těžko říct, co členy skupiny, která se krátce po vydání alba rozpadla, k použití fotografií vedlo, možná na ně jen narazili někde ve fotobance, ale to je jedno. Podstatné je, že se TGM zapsal nejen do dějin Evropy, ale také do dějin rockové hudby.
  

  Sex Pistols – God Save The Queen
  

  Dnes už jen máloco pobouří davy, ale v roce 1977, kdy vyšlo tohle album slavných punkových buřičů, byla pobouřena půlka Británie. Královna byla do té doby považována za cosi nedotknutelného, a najednou si nějaká partička „pankáčů“ zneuctí portrét královny, a to nemluvě o ústředním songu God Save The Queen, který byl záhy po nasazení do rádií oficiální cenzurou shledán natolik nepřístojným, že byl urychleně stažen. A také proto se stal záhy nejprodávanějším singlem a pomohl odstartovat vlnu punkové hudby, která o pár let později dorazila i k nám.
  

  The Velvet Underground And Nico 
  

  A zase Andy Warhol a asi nejslavnější banán v dějinách pop-artu. A stejně jako v případě obalu pro Stouny, tak i tady si Warhol vymyslel „libůstku“, ze které nechtěl slevit, byť to stálo vydavatele nemálo peněz a trablů, protože žádná tiskárna nebyla dlouho schopná jeho vizi naplnit. Ale nakonec se podařilo, a tak kdokoliv tuhle desku měl a poslechl radu „peel slowly and see“, čili odstranili slupku původního banánu, našli pod ní nikoliv žlutý, ale červenorůžový banán.
  

  Foto: archiv redakce

• skinexpert

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Úvodník

  Vstoupit do DIA klubu

  
  

  
  

  
  

  Úvodník

  Michal Petrov, šéfredaktor

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  chvála pohybu je óda spojená samozřejmě především s Miroslavem Horníčkem, ale proč si tenhle slogan nevypůjčit, když při pouhých dvou slovech dokáže vyjádřit tolik! Tenhle úvodník vzniká na začátku září – v době, kdy uzavírky udělaly z Prahy zablokované město. Kdyby takhle vypadala v květnu pětačtyřicet, žádné barikády by nebyly potřeba. A to jsem v matičce stověžaté strávil nejpodstatnější část života a pamatuju leccos, včetně výstavby všech tras metra.

  Děkuju osudu, že jsem už před půldruhým rokem vsadil na kolo jako hlavní dopravní prostředek ve městě. Způsobil to covid. Kolo představovalo jednu z mála příležitostí, jak se vyhnout roušce a omezit kontakt s ostatními na minimum. A i když regulace později polevily, už jsem na bicyklu zůstal. Nepíšu to proto, abych mluvil o sobě. Těch pár vět na úvod má jiný smysl – ze sedla jsem začal vidět nový svět a potkávat jiné lidi, se kterými bych se za obvyklých okolností nejspíš míjel. Doslova jsem žasl, kolik seniorů statečně šlape do pedálů, nebo si vyrazí na špacír, lhostejno zda s holemi na nordic walking nebo bez. Covidu být vděčni za mnoho nemůžeme, ale jestli se díky němu někteří lidé rozhodli pro změnu životního stylu, najednou začali zvažovat, jestli sednout za volant, nebo raději za řídítka a zvolili to druhé, pak v tomto úzkém smyslu chvála nejen pohybu.

  Není to poprvé, co se na tomto místě za pohyb přimlouvám; za jakoukoli – jak se říká – aerobní aktivitu, tedy trochu užitečného zadýchání se. Stačí pár desítek minut denně, pět půlhodinek za týden a vůbec nemusí jít o olympijský výkon. Hýbat se znamená snižovat nadváhu, což je klíčový rizikový faktor pro diabetes druhého typu. Ano, může to lézt do peněz, protože člověk pak musí třeba změnit významnou část šatníku, ale tahle investice se vyplatí. Krom toho má pohyb blahodárný vliv na tlak a kvalitu spánku. A s náladou, s tou dokáže udělat divy! Když se už nám samotným rozhýbat nechce, zkusme dát dohromady partičku, v níž se její členové navzájem hecují. A takových spoluobčanů vídám spoustu, i v pokročilejším věku. A vždycky mě baví odhadovat, kdo je v takové dvojici či skupince tahounem.

  A nemusí jít jen o cyklistiku nebo turistiku. Pohyb do našeho života dokáže vnést i zahrádkaření nebo koneckonců taky nákup. A i když covid rozpumpoval leckde donášku potravin až na práh, je vhodné při zachování preventivních pravidel vracet se ke klasice, vzít tašku a vyrazit. Rovněž zvedání přiměřeně těžké tašky je ostatně tělocvik. Každopádně chůze představuje dobrý start, pokud se člověk pro pohyb rozhodne.

  I když nám počasí prázdninového léta zase tolik nepřálo, to babí zatím vypadá milosrdněji. Ale i to jednou skončí. Je důležité přesvědčit sebe sama, že i při zkrácených dnech a chladnějších slunečních paprscích budeme svou energii vkládat do služeb hesla „chvála pohybu“. Naše fyzická aktivita by se měla stát novým koloběhem našich životů. Ostatně, slyšíte tam ta slova: kolo a běh?

  Radost z pohybu přeje, 

  Váš Michal Petrov

• Olfen Neo Forte

  
  

  Koupit zde

• Pečujeme o zdraví + Rozhýbejte se

  D I A   s v ě t

  
  

  Pečujeme

  o zdraví 

  
  

  
  

  Chcete být ve své kůži?

  Hlídejte si ji!

  Naše kůže je nejen bariérou, která chrání organizmus před okolním prostředím, ale také rozhraním, kde se střetávají vnější a vnitřní vlivy. To, co se děje v těle, se obvykle brzy projeví i na pokožce. Vyplatí se proto sledovat její stav i veškeré případné změny. 

  Také cukrovka patří k onemocněním, která se mohou podepsat na kůži. Dokonce se právě na kůži projeví ještě dřív, někdy i o několik let, než dojde k manifestaci diabetu a potvrzené diagnóze. K takovým nemocem patří necrobiosis lipoidica. Jde o nebolestivá ložiska červené, postupně hnědožluté barvy, zejména na bércích. Změny v pojivové tkáni se mohou projevit např. ztluštěním kůže na hřbetu rukou a prstů a její „voskovitostí“.

  Varovným signálem je také lupénka – rizikem pro vznik cukrovky 2. typu je už samotná psoriáza. Čím má člověk závažnější formu lupénky, tím spíše hrozí vznik diabetu. Přitom ani nemusejí být přítomny další typické rizikové faktory, jako je hlavně obezita.

  Pozor na infekce

  K vcelku „snesitelným“ projevům diabetu patří například suchost pokožky, způsobená ztrátou tekutin v buňkách v důsledku zvýšené hladiny glukózy. Pokud k tomu pokožka i svědí, jde o důsledek nedostatečného zásobení kyslíkem, způsobeného zhoršeným krevním oběhem.

  Porušená funkce drobných cév způsobuje také tzv. diabetickou dermopatii, kdy se na kůži nohou objevují lehce vkleslá, nahnědlá, nesvědící ložiska, případně s výsevem puchýřků.

  Špatné prokrvení rovněž znamená, že v kůži přestávají správně fungovat imunitní mechanizmy, takže se hůře hojí a je náchylnější k infekcím. Může jít o bakterie, zejména stafylokoky, které způsobují ječná zrna, zanícené vlasové cibulky či infekce nehtů a nehtových lůžek. Často dochází také k bujení plísní a kvasinek, především v místech, kde se pokožka ráda zapařuje.

  Nebezpečné nádory

  Na kůži můžeme objevit i onemocnění, která s cukrovkou sice nesouvisejí, ale mohou být velmi nebezpečná. Jedná se o nádory, včetně těch zhoubných.

  Nejčastější a nejlépe léčitelný typ rakoviny kůže je bazaliom. Vypadá většinou jako lesklý hrbolek, obvykle na rtu či v hlavě nebo na krku, který nebolí a není nijak zabarvený. Roste pomalu, ale později se může propadnout a vytvořit vřed.

  V poslední době se hodně píše a mluví o agresivním melanomu, takže lidé už více vědí, že je nutné dbát na vzhled svých mateřských znamének a všímat si neobvyklých změn.

  Melanom však, bohužel, není jediný. Osvěta dlouho zapomínala na spinaliom, takže o tomto tumoru lidé nemají dostatečné povědomí. A to přesto, že v závažnosti stojí mezi bazaliomem a nebezpečným melanomem.

  Ať máte klid

  Na rozdíl od bazaliomu se spinaliom zvětšuje rychleji, je vyvýšenější a může se změnit ve vřídek se strupem. Prorůstá do hlubších struktur a může metastázovat, často do lymfatických uzlin, což samozřejmě zvyšuje riziko špatné prognózy. Zvýšené riziko metastazování mají nádory větší než 2 cm, především na rtu a ušním boltci. Pozor je třeba si dávat na tužší, postupně se zvětšující uzlík růžové či červené barvy, který se dá snadno zaměnit za bradavici. S návštěvou dermatologa proto nikdy neotálejte.

  * Kontrolovat si pokožku nohou a často ji promazávat je jednou z prvních rad, které při diagnóze diabetu v ordinaci dostanete. Pravidelnou péči tak stačí jen o trošku rozšířit a věnovat zároveň pozornost kůži na celém těle. Ať máte klid. Pro další informace se podívejte na novou internetovou stránku:

  www.zachranmekuzi.cz 

  
  

  
  

  rozhýbejte se! 

  
  

  
  

  Se kterým sportem se nejlépe hubne?

  Ať už si vyberete jakýkoliv pohyb, vždycky to bude lepší, než nedělat nic. Zábavnější než dřina ve fitku (výdej 1 500 až 2 500 kJ/hod) jsou jednotlivé sporty, ať už individuální nebo skupinové.

  Kalorický výdej se u stejné aktivity liší v závislosti na tom, kolik člověk váží. Kromě jiného závisí například na tepové frekvenci. Pokud srdce nepulzuje v aerobním rytmu (60 až 80 % maximální tepové frekvence), nespaluje tuky účinně.

  Tak vás může zradit například běh, jinak považovaný za nejúčinnější pohyb (výdej 2 000 až 4 500 kJ/hod): nevyvinete-li dostatečnou rychlost zároveň s vytrvalostí, kila mizet nebudou. Podobně „klame tělem“ i cyklistika (3 400 kJ/hod). Pokud ale pojedete příliš pomalu, ani 50 kilometrů týdně zhubnutí nezaručí. Na spalování tuků většinou nedojde ani při plavání (1 800 až 2 800 kJ/hod) – k tomu by bylo zapotřebí urazit nejméně 40 bazénů v ostřejším tempu.

  Do čeho se tedy pustit? Chce to prostě začít…

  Aerobik (1 800 kJ/hod)

  Akvaerobik (2 000 kJ/hod, pokud je voda dost teplá)

  Spinning (3 000 kJ/hod)

  Squash (až 3 500 kJ/hod)

  Tenis (3 500 kJ/hod)

  Volejbal (1 500 až 2 500 kJ/hod)

  Basketbal (1 500 až 2 500 kJ/hod)

  Badminton (2 000 až 4 500 kJ/hod)

  Ping-pong (1 200 kJ/hod)

  Tanec (1 500 až 2 500 kJ/hod)

  
  

  Tak co, máte vybráno? Ať vás pohyb baví!

  
  

• Desodrop

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Vaříme + Přírodní lékárna + Osmisměrka

  D I A   s v ě t

  Vaříme 

  
  

  
  

  Pomazánky k večeři jsou skvělými „záchranáři“ pro dny, kdy se nám nechce vařit. Určitě si z našich receptů vyberete alespoň jednu, kterou pro skvělou chuť zařadíte do svého „zlatého fondu“. 

  Všechny jsou ze zdravých surovin, a když k nim přidáte zeleninu, nebude jim už vůbec co vytknout. Namazat je můžeme na cokoliv, třeba list salátu, nebo je jíme „jen tak“ lžičkou z misky.

  pomazánka Z ČERVENÉ ŘEPY
  

  INGREDIENCE:

  125 g žervé,

  100 g čerstvého kozího sýra, 300 g vařené řepy,

  jablečný ocet, vlašské ořechy, umělé sladidlo, sůl, pepř

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Vařenou řepu nastrouháme nahrubo. Poté smícháme žervé, sýr a řepu dohromady a vše smícháme. Dochutíme octem, sladidlem, solí a pepřem. Na pánvi opražíme vlašské ořechy, které přendáme na pečicí papír a necháme zchladnout. Pak jimi zdobíme povrch pomazánky.

  
  

  CUKETOVÁ pomazánka
  

  INGREDIENCE:

  3 malé cukety, 

  3 lžíce olivového oleje, 

  česnek dle chuti, 

  2 čerstvé chilli papričky, sůl, 

  2 lžíce strouhaného parmazánu, 1 kelímek zakysané smetany

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Z cukety odřízneme špičky a vykrojíme střední měkkou část se semeny. Nahrubo nastrouháme, osolíme a necháme na cedníku asi půl hodiny vypotit. Pak propláchneme a dobře vymačkáme. V pánvi na oleji mírně opečeme chilli papričky a česnek (pozor, aby nezhnědl – byl by hořký). Přidáme cuketu a opékáme 3 minuty. Přendáme do mísy a zatepla vmícháme parmazán. Zjemníme zakysankou a dochutíme.

  
  

  DROŽĎOVÁ pomazánka
  

  INGREDIENCE:

  1 kostka droždí, 1/2 cibule, 

  1–2 vejce, lžíce oleje, 

  lžička másla, kmín, pepř, sůl

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Nadrobno nakrájenou cibuli osmažíme dožluta. Do pánve nadrobíme droždí a za stálého míchání necháme rozpustit. Pak přidáme vejce, rozšlehané v trošce vody. Osolíme, opepříme, přidáme kmín a mícháme ještě asi dvě minuty do ztuhnutí. Pro zjemnění vmícháme lžičku másla.

  
  

  PŘÍRODNÍ

  LÉKÁRNA

  
  

  
  

  Riziková sezóna je teď

  Jedna stará, zkušená diabetoložka dobře věděla, proč se koncem léta většině jejích pacientů zhorší laboratorní výsledky. Prý skoro jako po Vánocích. V současné roční době je příčinou množství lákavého ovoce, které právě dozrává.

  Jistě, ovoce je zdravé díky obsahu vitaminů, minerálů, vlákniny a stopových prvků. Obsahuje ale také spoustu cukrů. Dlouho se zdálo, že ovocný cukr – fruktóza – je lepší než ten obyčejný, ale není tomu tak. Zatímco většina glukózy putuje do tkání, především do svalů, kde slouží jako zdroj energie, fruktóza míří do jater, kde se ukládá, a tak je poškozuje. Také se snadno přeměňuje na tuk, který se ve zvýšené míře usazuje v cévních stěnách. Stojí tak v pozadí cévních chorob i ischemické choroby srdeční a přispívá k rychlejšímu přibírání na váze.

  V sezónním ovoci – jablkách, hruškách, broskvích či švestkách – je na 100 g více než 5 g fruktózy. V hroznovém vínu už je to dokonce více než 15 g. Studie uvádějí, že rizikový je denní přísun fruktózy větší než 1,5 g na kg tělesné hmotnosti.

  Některé druhy ovoce však obsahují méně cukru než jiné. Jedná se především o různé bobuloviny, kyselá jablka nebo jahody. Zároveň se doporučuje jíst ovoce společně s tuky a bílkovinami (například s jogurtem, tvarohem či kefírem) a konzumovat hlavně čerstvé ovoce spíše než kompoty a šťávy.

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  Pro ty z vás, kteří rádi luští, jsme si opět připravili osmisměrku! Tentokrát můžete soutěžit o následující produkty: Dr.Max Zinek 100 tablet, který je pro zdravé vlasy, pokožku, nehty a imunitu, Dr.Max Vitamin B Complex Forte 100 tablet pro správnou činnost nervové soustavy a psychickou činnost a Dr.Max Omega 3 Premium 90 kapslí k udržení normální činnosti srdce.

  Otázka zní: Které sezónní ovoce obsahuje velké množství cukru, dokonce až 15 g cukru na 100 g váhy?

  Odpověď se dozvíte v tajence.

  Dr.Max Zinek

  100 tablet

  
  

  Koupit zde

  Dr.Max Vitamin B Complex Forte

  100 tablet

  
  

  Koupit zde

  Dr.Max Omega 3 Premium

  90 kapslí

  
  

  Koupit zde

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 31. října 2021. 

  Přejeme hodně štěstí!

• Vitamin D3

  
  

  Máte vybráno?

  Klepněte na obal a přidejte si ho do košíku!

  I n z e r c e

• Tělo nelže

  r o z h o v o r

  Tělo nelže *

  Filozofka Anna Hogenová patří mezi nejuznávanější domácí kapacity ve svém oboru a pro někoho možná překvapivě ovládá sportovní názvosloví stejně jako filozofické termíny. V jejím slovníku existuje bez problémů „shyb v nadhmatu“ hned vedle „jsoucna“. Protože tělo a duše, jak se dozvíte, jsou nádoby spojenější, než by se mohlo zdát.

  Text: olga procházková

  J

  ako filozofka se zabýváte termíny, jako jsou pravda, odkrytost. Je někde v těle schovaná pravda? 

  Nejkrásnější příklad je Medúzina hlava. Nádherná, překrásná dcera jednoho mořského boha Medúza byla znásilněna Poseidónem v chrámu panenské bohyně Athény. Ta se hrozně rozzuřila, protože její chrám byl znesvěcen, ale na Poseidóna byla moc slabá. Tak si vylila zášť na Medúze a učinila ji tak ošklivou, jak byla předtím krásná. Medúza byla tak příšerná, že měla místo vlasů hady, a kdo se jí podíval do tváře, zkameněl. Dál ten příběh už jistě znáte. Ale my všichni máme Medúzu v těle. Krásu i ošklivost, Medúzinu hlavu. Když vbíhá vítězný maratonský běžec do cíle, má v sobě děsivost i krásu. Do tváře se mu vtiskne bolest, únava, hrůza ze sebepřekonávání a zároveň tam má tu nádheru, blaženost, že doběhl, že je první. Na těle je něco úžasného, ono nelže. I krásné tělo v sobě může mít absolutní ošklivost a naopak. To se často ukazuje v umění.

  S tělesnem souvisí i stárnutí. Jak prožíváte svoje stárnutí a jak ho pojímá filozofie tělesna?

  Stárnutí je vlastně také rozhovor. Člověk se mění v těle, ale mění se i v myšlení, v cítění a mění se jeho propojení těla a duše, neuvěřitelně se zklidňuje, prožívá tišinu duše a prožívá ji většinou v pohybu. Tu nezažijete doma u počítače. Pro mě jsou to posvátné procházky na Hejdě, kde máme chalupu: jdu koncem letního dne krajinou, kde jsou pole a lesy, ve světle odcházejícího dne, který je laskavý. V takových chvílích posloucháte, co kolem se děje, vnímáte vánek a dobré světlo, slyšíte, vidíte, hmatáte, to všechno se propojí a najednou jste v rozhovoru s tím, co k vám přichází... A ono je to bez příčiny, a to je ta tišina duše, kdy jste s bytím v hlubokém rozhovoru a souznění a cítíte, že to bytí vás přijímá. Tomu se říká communio. A to přijetí bytí potkáváte v záblesku krásných věcí večera. Najednou přestáváte mít hrůzu, co se stane v práci zítra, co vám provede manžel, co děti, najednou jste sama s tím bytím v něčem, co ke svému zdraví, stárnutí, k životu nejvíc potřebujete. A dnes nám to obrovsky chybí. Neustále jsme řízeni nějakými povely a z toho je nevyhnutelné se vyvázat aspoň na hodinu, být sama, nechat se odnést k tomu bytí. A pak nevadí žádné stárnutí.

  Dokáže tišinou duše projít šestnáctiletý či dvacetiletý člověk?

  Na to je moc mladý. Ve stáří jsme citlivější, chytřejší, vnímavější, máme spoustu zkušeností, které se nedají vyslovit, ale zůstávají v nás a mají na nás vliv, i na to, jak vidíme svět. A to je nedoceněno… Dneškem se vznáší taková samozřejmost, že jenom to digitální je to, co nás zachrání, ale to nás vůbec nezachrání.

  Je velmi moderní chápat dnes nemoci vlastně jako důsledek neschopnosti vyřešit své problémy. Jak chápete nemoc?

  Jsou nemoci, co si člověk na první pohled zaviní sám tím, že systematicky ničí svoje tělo. Nevíme ale přesně, zda v něm jsou nějaké ohně, kvůli nimž se nemůže zastavit v nějakém sebedestruktivním konání… To jsou dost neprůhledné věci. A nemoc je nemožnost pokračovat v tělesnění na cestě života, nemáme moc, možnost. Nemoc je vždycky odpověď na neznámé otázky. 

  Nehledejte příčinu nemoci. Nemoc je odpověď na otázky, které jsou v té nemoci zavinuté, čili každá nemoc má možnost svého vyléčení obsaženou sama v sobě. Musím si do té nemoci vlézt a tam ji prozkoumávat a hledat ty otázky, na které předem znám odpověď. Medicína hledá kauzality, příčiny. Příčina je to, co je při činu: viry, bakterie. Ale nemoc je vždycky záležitostí rozhovoru, který vedete se světem, a problém je, když není harmonický, není pravdivý… A on často není pravdivý, protože si necháváme podsouvat hrozné kraviny a věříme jim.

   

  To je hodně složité, můžete mi k tomu dát příklad?

  Manžel mi umřel na rakovinu žaludku. Syn mi zemřel na rakovinu hrtanu, protože hrozně kouřil a hrozně pil... Můj muž, ač celoživotní sportovec, se kvůli našemu synovi hrozně trápil, měl hrůzu z toho, že ho nemůže zastavit, aby přestal pít, měl v sobě obrovskou úzkost. A zatímco já to hned každému řeknu a vykecám se, on byl introvertní. Myslím si, že za patnáct let z toho trápení byla ta jeho rakovina. 

  Kdybychom rozhovor se světem vedli pravdivě, vynášeli neskrytost do světla, i když je pro nás nepříjemná, nemocí by bylo méně. Teď je ale život tak běsný, že z toho nemůžou nebýt nemoci. Člověk musí žít otevřeně, čistit si duši, čistit si tělo, pustit k sobě pravdu. Ale pravda, která je dnes používána, je schována do nějaké fiktivní jistoty. Ale ta jistota, to nestačí, my můžeme vyrábět jistotu. Někdo jiný nám možná řekne, co máme jíst a co máme dělat, ale to nestačí. Musíme vést rozhovor s celkem světa, tam musí přijít vlastní myšlení člověka, který poslouchá svou duši a tělo.

  Určitě ale existují lidé, kteří se snažili najít odpovědi, žít tak, aby naslouchali sami sobě, a stejně zemřeli mladí, nezvládli to. Možná je dobré si říct, že i když máme všechny nástroje k uzdravení, nemusí se nám to podařit, někdo to prostě nedokáže. 

  Největší chyba dnešního seberozvoje je v tom, že existuje taková samozřejmá jistota, že všechno se dá vyřešit technickým způsobem. Ta sukcesivita – následnost jednotlivých kroků, které musíme zachovávat, jako když vaříme. Ty kuchařky, které se lidem nabízejí jako záruka hlubokého života, to je blbost. Lao-c’ už před čtyřmi a půl tisíci lety mluvil o tao, rovnováze mezi protikladnými silami, a tato rovnováha se musí denně znovu rodit. Jako poprvé a naposled – počátkování tomu říkáme. Zdraví je počátkováním, které vede k tomu, že člověk se denně znovu rodí, vstupuje do nového dne, který se také zrodil a přináší s sebou nové situace. A byť by byly podobné těm v minulosti, jsou poprvé a naposled. Člověk má být v rozhovoru se světem, být nastražen, co ta situace ode mě chce, co jí mám odpovědět. Pokud nepočátkujeme, tak je to zlé pro život i pro zdraví. Denně se musíme znovu narodit. A to se vůbec lidem neříká. Každý bude chtít vědět, co to je a jak to udělat. Musíme být v souladu s celkem tohoto světa, tohoto bytí. Nejsme tu jen pro tu rodinu, pro společnost, pro Evropu, pro planetu, ale my jsme bytostí s duší, která nemá žádné hranice, a proto se do ní vejde úplně všechno, všechno, co je neviditelné, nevýslovné, ale dá se to myslet. Ale to musíme svým vlastním způsobem do sebe tak nějak dostat, to se prostě nedá vysvětlit.

  Takže i když máme dva a půl tisíce let filozofie a náboženství, nikdo nevymyslel kuchařku na to, jak žít, protože na to musíme každý sám přijít znovu a znovu každý jeden den? 

  Ano, proto mluvíme o životě z vlastního pramene. 

  Lidé často k sebepoznání používají svoje tělo. Třeba se zavírají do tmy, jezdí meditovat do Indie, plavou v ledové vodě. Dá se u tohoto konání nějak rozlišit, kdy je to řekněme až posvátná cesta hledání a kdy je to jen rauš skrze tělo?

  Úplně přesná ta hranice není, a to umožňuje spoustě lidí dělat ty kuchařky. Když se námořník na plachetnici uprostřed oceánu úplně sám ocitne v totálním bezvětří, na své bárce se proti své vůli dostává do rozhovoru se situací, kterou nikdy v životě neprožil. Jde o nejhlubší, nejbytostnější rozhovor. On si uvědomuje, že stačí velká vlna, a bude po něm. Že nikdo po něm neštěkne, nikdo ho nikdy nenajde, možná si na něj někdo vzpomene, ale v přívalu budoucích věcí a generací zmizí i vzpomínky. Uvědomuje si, že život je naprosto nesmyslná věc, úplná absurdita, a prožije takovou hloubku té absurdity, že v jeho duši bude plná prázdnota, a to je totéž, co to bytí. A říkáme, že prožil chvíli, kdy se člověk a bytí stanou jednou věcí. Když jsou dvě věci stejné, jsou to dvě věci, ale když jsou totožné, tak se stávají jednou věcí.

  Já si ale asi nemám pořídit plachetnici a vydat se na oceán?

  To nedělejte, najděte si svoji vlastní cestu, jako když lezete po skále, nahoře čekají tři kluci, co to zvládli před vámi. Oni mají různou schopnost vylézt, různou sílu, různou délku končetin, různou kondici. To má každý jinak. Nahoru nemůžete lézt stejnou kuchařkou jako ten kluk, co udělá dvacet shybů nadhmatem. Každý člověk musí najít to svoje, co vychází z předpokladů jeho těla i duše. m

  Foto: Profimedia

  
  

  
  

  
  

  Prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc. 

  • Filozofka, fenomenoložka. Mezi její učitele na gymnáziu patřil i Zdeněk Svěrák. V roce 1978 získala doktorát na FF UK, v 1985 titul kandidáta věd, v roce 1992 byla habilitována docentkou. Mimo jiné přednáší na HTF UK a na Pedagogické fakultě UK. Jejími hlavními tématy jsou pohyb, pravda jako neskrytost, tělo a tělesnost a filozofie sportu. 

  • Je autorkou řady publikací, jako například Čas a sebepoznání (2014), Předobjednaná budoucnost (2018), Ontologická nouze a dnešek (2019).

  • Je aktivní osobností, přednáší a účastní se mnoha konferencí.

  
  

  Anna Hogenová - Odvaha ke štěstí | Neurazitelny.cz | Večery na FF UK

  

• Hudební divadlo Karlín

  
  

  Chci na představeni

  I n z e r c e

• Jodie Foster: Musíme poslouchat sami sebe

  r o z h o v o r

  Jodie Foster

  Musíme poslouchat sami sebe * 

  Když si letos v létě přebírala na festivalu v Cannes čestnou Zlatou palmu, zavzpomínala na to, jak tu byla poprvé ve třinácti letech s filmem Taxikář, kde hrála prostitutku. A vůbec, jak o sobě Jodie jinak nerada mluví a rozhovory poskytuje zřídka, v tomhle přímořském městě jako by na svou obvyklou mlčenlivost zapomněla…

  J

  aký je to pocit získat čestnou Zlatou palmu?

  Vlastně dojemné. Hlavně proto, že jsem tu poprvé byla na samém začátku své kariéry s filmem Taxikář. A teď tu přebírám cenu čestnou, které se někdy mezi filmaři říká „konečná“ (smích). Jen vtipkuji. Cannes mám ráda, protože mám ráda filmy, ráda se setkávám se svými kolegy z filmové branže, poznávám ty, kteří mě inspirují a vůbec, je to prostě fajn 

  tu být.

  Jak jste vnímala festival v dospívání, když jste na něj přijela s Taxikářem?

  Bylo to… komplikované. Povím vám jednu historku. Když jsem tehdy jela do Cannes, bylo to opravdu velmi vzrušující. Odcházela jsem na letiště a můj malý pes, kterého jsem měla, z toho byl poněkud nesvůj, že mu odjíždím, štěkal a upadl na schodech a… zemřel. Držela jsem ho v náručí, všude byla krev a říkala jsem mámě, že prostě nikam nechci jet, že nemůžu, ale ona mi řekla, že prostě musím, protože jet do Cannes je závazek. A tak jsem jela. A celou tu dobu jsem byla smutná, měla jsem chuť brečet, a přitom jsem se musela usmívat na všechny strany. Nikomu jsem nic neřekla, nechala jsem si to pro sebe, i když se mě občas někdo zeptal, co mi je. Jen jsem se přesvědčovala, jak je přece úžasné být v Cannes s tak skvělým filmem, a pak jsem se zase propadala do smutku a lkala: „Chudák Napoleon.“ Tak se totiž ten můj pes jmenoval. 

  To je hrozný příběh!

  Ano, je. A já teď vlastně ani nevím, proč jsem vám ho vyprávěla (smích).

  Na fotkách z té doby, na kterých jste s Robertem De Nirem a režisérem Martinem Scorsesem, vypadáte přitom šťastně.

  Ale jo, to já jsem byla. Ale... Byl to neuvěřitelný zážitek a neuvěřitelné zážitky někdy bývají tragické a komické zároveň. A ta naše herecká práce prostě spočívá i v tom, že na sobě svoje soukromé smutky nedáváme znát. Někdo umře, chce se nám brečet, jsme nemocní, ale hrajeme a usmíváme se, aby nikdo nic nepoznal.

  Zastavme se ještě u Taxikáře, přece jen to je jeden z nejslavnějších vítězů Zlaté palmy v historii festivalu – jaký na něj máte názor?

  Ten film je v americké kinematografii určitým milníkem. Přišel s úplně jiným pohledem na současnost a na válku ve Vietnamu. Vznikl v 70. letech, která právem patří do zlatého věku amerického filmu, kdy se točily filmy o něčem a nebály se mluvit otevřeně, a já si pamatuji, že jsem byla moc ráda už tehdy, že v něm mohu hrát. S režisérem jsem předtím už jeden film točila, znali jsme se, a když mi nabídl roli prostitutky, nijak jsem nepřemýšlela nad tím, jestli na tu roli ve třinácti nejsem moc malá, vzala jsem ji. To až později lidi ze studia přišli s tím, že bych možná měla podstoupit psychologické testy, jestli jsem na tu roli dost zralá. Tak jsem na ně šla.

  Mohla jste tehdy ten film vlastně vidět?

  Nemohla. Což je trochu paradox, že když si přečtete scénář, pak film natáčíte, jste u toho, když ty scény, kvůli kterým vás pak na film nepustí, točíte, ale tak co, počkala jsem si, až budu starší (smích).

  Takový problém jste s filmem Mezi námi děvčaty, který z vás udělal hvězdu, asi neměla, co?

  To ne, byl to dětský film. Ale já na něj nerada vzpomínám. Byla jsem v pubertě, měla jsem akné a byla jsem trochu buclatá, a tak jsem se kvůli tomu filmu cítila vlastně docela trapně. 

  Proč trapně?

  Nevím, protože mi bylo 14 let, a to se pořád cítíte trapně. Je vám trapně kvůli vám samotným, kvůli rodičům. Všichni a všechno vám přijdou trapní a vy přemýšlíte nad blbostma a říkáte si: Kdy tohle skončí?! (smích)

  Jak jste zvládala slávu, kterou vám to přineslo?

  Opravdu si nepamatuji, že bych kvůli tomu byla tak populární, ale je to možné. Ona mě máma držela dost zkrátka, navíc ten náš svět nefungoval tehdy jako dnes, nebyly sociální sítě, nešpehovali nás tolik paparazzi, mohli jsme klidně jít nakupovat, prostě jsme vedli normální život. Jistě, dostávala jsem dopisy, ale v takovém množství, že jsem na ně i stíhala odpovídat (smích). To už je dnes asi nepředstavitelné a mně je těch mladých líto, že jsou pod neustálým drobnohledem a že je všichni markeťáci od filmu nutí prodávat na sociálních sítích každou minutu svého života.

  Svého prvního Oscara za nejlepší ženský herecký výkon jste získala za film Znásilnění. V současné době máme hnutí #MeToo a o těchto hrozných příbězích se proto mnohem víc hovoří. Tenhle film ale vznikl už v roce 1988. Vnímáte rozdíl, jak se na takové věci dívala společnost tehdy a nyní?

  Vnímám. Ten rozdíl je veliký. Když jsme tehdy ten film natáčeli, nebylo výjimečné, když někdo o postavě, kterou jsem hrála, řekl: „A co si myslela, když na sobě měla sukni? Ta si o to znásilnění koledovala!“ A jiní zase říkali: „Znásilnění? Vždyť se jí to určitě líbilo!“ Dnes nám to může připadat zvláštní, ale v té době skutečně znásilnění nikdo nebral tak vážně jako nyní. A my to chtěli tím filmem změnit, poukázat na to, že když je na někom pácháno násilí, tak to opravdu normální není, a myslím, že se nám to skutečně do určité míry povedlo.

  Co si jako herečka, producentka a režisérka myslíte o rovnosti žen a mužů v Hollywoodu?

  Za posledních 55 let se situace změnila. Mnoho věcí se změnilo. Když jsem se svou profesí začínala, nebyly ve vedení studií a na postech režisérek žádné ženy. Ve štábu byla žena, která hrála mou matku, byla tam maskérka a byla tam scénáristka. A to bylo tak všechno. A jak o tom mluvíme, tak si vybavuji jeden rozhovor se známým producentem, který mi říkal: „Žena patří domů, do kuchyně a k dětem, protože si neumím představit, že bych se o tyhle věci měl starat já.“ No, tak to už se naštěstí změnilo. Máme spoustu producentek, filmových manažerek, jen těch režisérek je pořád nějak málo. Jako by tu pořád existoval strach, že žena nezvládne ukočírovat štáb, rozpočet, že nedejbože zůstane doma, když jí onemocní dítě. Což je něco, co si kupodivu myslí i ty šéfky produkčních společností. Divnej svět.

  A honoráře asi pořád také nemáte stejné, co?

  To ne, to je fakt. Ale je mi žinantní o tom mluvit, protože si uvědomuji, že peníze, jaké dostáváme my v porovnání s jinými profesemi, jsou tak astronomické, že stěžovat si na to, že nemáme víc, by bylo nemravné. A  je jen otázkou každého z nás, jestli jsme si toho vědomi a alespoň část toho, co vyděláme, dáme do oblastí, kde se peněz nedostává.

  Pojďme k Mlčení jehňátek. Věděli jste, když jste film točili, že vytváříte takový kult?

  Věděli jsme, že děláme na filmu, který má na to zůstat lidem v hlavách. Cítili jsme ale také určitý strach a rozpaky, protože jsme se dotýkali témat, která ještě nikdo neotevřel. Ale kdo už někdy točil film, tak také ví, že nikdo neví, co se z toho, co natočíte, nakonec stane ve střižně. A já jsem třeba byla lehce nesvá, když režisér Jonathan Demme postavil scénu tak, že mě, která jsem dost malá, postavil mezi vysoké chlapy. Přišlo mi to nepatřičně komické, bála jsem se, že ten příběh pak lidi nebudou brát vážně, ale ono to nakonec bylo naopak a tyhle drobné detaily a vtípky nakonec moji postavu v celém příběhu ještě umocnily.

  A co váš vztah s Anthonym Hopkinsem?

  Fantastický. On je tak laskavý a báječný herec. Myslím, že v posledních pěti letech podal ve filmech Otec a Dva papežové nejlepší výkony ve svém životě. Poprvé jsem se s ním setkala, když jsme zkoušeli, no, nebyla to skutečná zkouška… seděli jsme kolem stolu a četli scénář. Do té doby jsem ho neznala. Posadila jsem se ke stolu, potřásla si s ním rukou. A on najednou začal číst svůj text a já jsem dostala velký strach. Byla jsem z té jeho dikce vystresovaná, nedokázala jsem ani pořádně mluvit, rozloučit se. A pak jsme začali natáčet a jeho scény přišly na řadu skoro až na konci, a naše první scéna byla výslech přes mříže. A já se přiznávám, že když jsem ho viděla, slyšela, měla jsem z něj vážně strach. A jednoho dne, byl to poslední den natáčení, jsme byli na obědě a já jsem k němu přisedla a řekla: „Víte, já jsem se vás trochu bála.“ A on překvapivě řekl: „No, já jsem se vás bál také!“ Potom jsme se objali a stali se z nás dobří přátelé.

  Za ten film jste získala svého druhého Oscara za nejlepší ženský herecký výkon – a to vám tehdy nebylo ještě ani 30 let. Jaké to bylo být tak úspěšná v takovém mladém věku?

  Bylo to fajn (smích). Je pravda, že když jsem byla mladá, tak jsem točila hodně. Možná je to důvod, proč jsem teď tak pomalá! Dělám ráda věci pomalu. Líbí se mi pracovat a vyhradit si přitom víc času na svůj osobní život. 

  Vedle toho, že hrajete, také režírujete. A všichni oceňují, jaké výkony dokážete z herců dostat. Je to tím, že jste sama herečka?

  Je to možné, na to neumím odpovědět. Prostě s herci o jejich postavách mluvím, ladíme detaily a oni se mi pak odmění skvělým výkonem. Třeba takový Mel Gibson. Jeho výkon ve filmu Pan Bobr je neuvěřitelný. Jednak proto, že je Mel skvělý herec, ale možná i proto, že je to báječný kamarád. Znám jeho silné i slabé stránky, nemáme před sebou tajnosti, ale on ví, že toho nikdy nezneužiji. A to je důležité, protože režisér by vůči hercům měl být jako rodič. Měl by je „řídit“, ale měl by je také chránit. A to bohužel řada režisérů nedělá. Občas mají pocit, že jsme jen loutky v jejich rukách.

  Jak se s takovým režisérem pracuje?

  Špatně. A je to pak nepříjemné pro obě strany (smích).

  Jaký byl největší risk ve vaší kariéře?

  Ty jo… těch bylo. První byl, když jsem na čas opustila herectví a šla jsem studovat pět let na Yale. Každý mi říkal, že tím moje kariéra skončí, že ničím, co jsem si do té doby vybudovala, ale pro mě bylo vzdělání důležité a zpětně vím, jak moc mi v pozdější práci pomohlo. Další takový risk bylo postavit se za kameru a režírovat. Moje máma mi říkala, že když neuspěji jako režisérka, podepíše se to na mé herecké kariéře, ať to nedělám, navíc jako herečka že si vydělám víc peněz. Což měla pravdu, ale já jsem ráda, že jsem ji neposlechla (smích).

  Takže vaše rada zní: nikdy neposlouchat matky?

  (smích) To ne, to je moc příkré, mámy dost často pravdu mají, ale musíte také poslouchat sami sebe.

  Jste jednou z mála hereček, které si vždycky šly za svým. Jak jste si tohle privilegium vybojovala? Protože řada vašich hereckých kolegů raději točí filmy oblíbených žánrů, než by riskovala neúspěch…

  Podle mě je špatně, když to člověk začne analyzovat, když to takzvaně přemyslí. Prostě berte role, jaké se vám líbí, a ne jaké vám říkají, že byste měli hrát. Navíc já nejsem sama. Kdyby Brad Pitt nebo Leonardo DiCaprio hráli stále jen romantické milovníky, nebyli by to dnes největší herci své generace. Já jsem začala u filmu ve třech letech a brzy jsem se naučila stát si za svým. Když někdo svoji slávu buduje na tom, že se chce zalíbit všem, dost často skončí v zapomnění.

  Berte tuhle otázku s nadsázkou, ale kdy vás uvidíme ve filmu od Marvelu?

  (smích) Já proti těm filmům nic nemám, jestli myslíte, že ano. Jsou to báječné a zábavné filmy, ale myslím, že já do nich nepatřím. Mě baví dělat filmy, které vypovídají o lidech, o společnosti, zabývají se historií. A velká studia takové filmy produkovat nechtějí, a kdyby k tomu snad došlo, budou chtít mít všechno pod kontrolou, a já už jsem asi moc stará na to, aby mi nějaký úředník kontroloval každý natočený záběr a říkal, jestli to dělám dobře, nebo ne. m

  Jodie foster

  • S herectvím začala už ve 3 letech

  • Postava malé herečky v Tarantinově Tenkrát v Hollywoodu je inspirována právě jí

  • V roce 1981 postřelil John Hinckley prezidenta USA Ronalda Reagana, aby na sebe upoutal pozornost Jodie Foster, do které byl zamilovaný. Jodie pak na čas přerušila hereckou kariéru

  • Čtyřikrát byla nominována na Oscara, dvakrát jej získala

  • Žije s herečkou Alexandrou Hedison

  • Odmítla nabídku hrát ve filmu Základní instinkt

  
  

  
  

  S Robertem De Nirem v legendárním filmu Taxikář
  

  Při natáčení filmu Mlčení jehňátek se dlouhé týdny Anthony Hopkinse bála

  Foto: Adobe Stock

  Jodie Foster : "ça vous a manqué le glamour ?" - Cannes 2021

  

  Taxi Driver - Trailer

  

  The Silence of the Lambs Official Trailer #1 - Anthony Hopkins Movie (1991) HD

  

• Systane

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Vlastimil Vondruška: Modré uši

  p o v í d k a

  Vlastimil Vondruška 

  Modré uši

  M

  alá Odetka přišla za maminkou a s pofňukáváním žalovala: „Tatínek mě praštil.“

  „To snad ne! Cos provedla?“ zeptala se a na židli se otočila od obrazovky počítače ke své dceři.

  „Nic. Jen jsem řekla, že nebudu jíst ty nové prášky. Jsou odporné.“

  „To možná jsou, ale pomáhají proti té nové epidemii. Víš ty, kolik lidí je už nemocných? Když je nebudeš jíst, budeš také nemocná, moje holčičko.“

  „Nebudu. A navíc po nich zmodrají uši.“

  „Tos řekla tatínkovi?“

  „Za to mě plácl. Prý nemám šířit ty… destabilizace.“

  „Dezinformace,“ opravila ji matka. „Nediv se mu. Pracuje v úřadu, který proti takovým lžím bojuje. To přece víš.“

  „Vím. Ale po těch práškách opravdu zmodrají uši. Říkali to ve škole.“

  „Nesmíš věřit všemu, co kde zaslechneš. Když si nejsi jistá, zeptej se tatínka. Ten ví všechno.“

  „Jenže náš učitel přišel ráno do třídy a měl modré uši. A Martina říkala, že mamince zmodraly také.“

  „No, já nevím. Běž si hrát. Zeptám se tatínka sama.“

  Hned, jak Odetka odběhla, napsala do vyhledávače „modré uši“. Vyběhlo jí hned několik článků, v nichž lékaři varovali před druhotnou reakcí, kterou způsobovala látka, jejíž název byl tak dlouhý, že ho raději přeskočila.

  Za chvíli se objevil její manžel. Mlčky mu na obrazovce ty články ukázala. Bylo tam i několik fotografií.

  „Já se z tebe zblázním!“ vyjel na ni popuzeně. „Zaprvé, copak nevidíš u těch článků varování, že zprávy nepocházejí z ověřených a věrohodných zdrojů? K tomuhle jsem ho dával dokonce já sám. A zadruhé, náš úřad přece už včera informoval, že je to fake news. Hoax, lež, chápeš?“

  „Chápu. Ale proč má paní na téhle fotce modré uši?“

  „Třeba si je sama nabarvila, aby byla zajímavá. Modré uši jsou dezinformace a už o tom nechci nic slyšet. Podívej, já mám svých starostí v práci dost a ještě mi to tahej domů. Jdu se vykoupat a pak chci večeři.“

  „Jak myslíš. Ale Odetku jsi kvůli tomu bít nemusel.“

  „Nebil jsem ji. Jenom jsem jí dal herdu do zad, protože byla jako kolovrátek. Modré uši… modré uši. Jsem na ně už alergický. Víš ty, kolik jsem musel během dneška zakázat článků a vymazat profilů na Facebooku kvůli těm pitomým uším? Ještě teď mě brní prsty. Lidi jsou neuvěřitelně pitomí!“

  „To možná jsou, ale kvůli tomu nemusíš naši dceru bít. Měl bys jí to spíše vysvětlit.“

  „Zkoušel jsem to. Jenže copak je s ní rozumná řeč? Od zítřka má zákaz používat počítač. Stejně to má z něj. A ty také. Čteš si jenom samé hlouposti.“

  „Také mě praštíš?“ zeptala se chladně.

  „Promiň, nemyslel jsem to tak,“ zahuhlal a zmizel v koupelně.

  Večer proběhl klidně. Po večeři rozdal otec celé rodině pilulky. Odetka odmítla. Dostala vynadáno a nakonec jí otec pilulku vecpal do úst násilím. A ještě zkontroloval, jestli si ji neschovala pod jazyk. Spát šla uražená a odmítla, aby jí rodiče přečetli pohádku. Nemluvila s nimi. Ale ještě předtím hodila otci do sklenice s pivem nenápadně malinkou tabletku. Jinou, než musela jíst sama. Věděla však, že se nedá nic jiného dělat.

  Otec byl za chvíli ospalý a šel spát také. Oči se mu zavíraly, skoro ani nedošel do ložnice. Spal tvrdě jako zabitý. Když se ráno vzbudil, měl modré uši. Zavolal do práce a omluvil se, že onemocněl. Co by tomu řekli kolegové, že podlehl dezinformacím? Sklesle seděl u počítače a hledal rady, jak se té potupy zbavit.

  Odetka se vyplížila z domu. Ve školní brašně měla pečlivě ukrytou plechovku s nesmyvatelnou modrou barvou. Nesla jí Janě, která byla podle třídního rozpisu na řadě dnes. Před školou na ni čekal Petr. Dala mu podle svého slibu pusu za to, že dal na internet pár upravených fotografií a několik šikovně napsaných článků, podepsaných důvěryhodně znějícími jmény vymyšlených lékařů.

  Jenže co měly děti dělat, ty prášky byly opravdu hnusné a k ničemu. Nemocní byli i ti, co je brali. A spousta těch, co je odmítli, kypěla zdravím.

  Modrých uší ve městě přibývalo a o týden později oznámil úřad pro dezinformace, že se rozšířila dezinformace, která doporučuje proti nemoci podezřelé prášky a tvrdí, že pokud někomu zmodraly uši, není to po těchto prášcích. Úřad varuje, že uši modrají právě kvůli těmto práškům a lidé je nemají brát. Kdo by prášky doporučoval a odmítal zjevný fakt modrání uší, bude potrestán, že lže.

  Prášek byl stažen z trhu a uši ve městě přestaly modrat. Úřady mohly být spokojeny, protože ochránily obyvatele před dezinformacemi. Nemoc začala rychle ustupovat.

  Plechovku s modrou barvou schovala Odetka v zahradě u plotu pod velký kámen. Jeden nikdy neví, kdy se ta barva může zase hodit.

  
  

  Povídka je z knihy O svobodě myšlení, 2021.

  
  

  Foto: Adobe Stock

  INZERCE

  
  

  Koupit zde

• Kurz manželské touhy

• Jak si získat Terezu

  s v ě t   h v ě z d

  Jak si získat terezu *

  V kinech právě běží romantická komedie Jedině Tereza, kde se muž v podání Igora Orozoviče snaží získat zpátky svou životní lásku Veroniku Khek Kubařovou tím, že inscenuje slavné romantické filmové scény. Režisér Jaroslav Fuit pro Maximum zavzpomínal na jejich natáčení.

  „Na tohle natáčení budu vždy rád vzpomínat, ne proto, že by snad bylo snadné. Ale proto, že se tu před kamerou i za kamerou sešla skvělá parta. Někdo se mě tuhle zeptal, proč jsem natočil právě romantickou komedii. Myslím si, že natočit dobrou komedii je stejně těžké, ne-li těžší, než natočit vážný film. Moje maminka mi vždycky říkala, proč nenatočím něco veselého pro normální lidi. Takže mami, tady je komedie pro tebe, doufám, že se zasměješ.“ 

  Matrix

  „Každý hrdina se dostane na rozcestí, kde se musí rozhodnout, jestli si vezme červenou, nebo modrou pilulku. Když jste po kocovině, rozhodně sáhněte po růžové (smích).“

  Focení á la Popelka

  „Ono se snadno řekne fotit koně v ateliéru. Ale dostane se vůbec dovnitř, když mají dveře rozteč jen 80 cm? Nakonec se podařilo, ale v zájmu zachování iluze vám neprozradím jak. Nicméně inscenovat právě scénu z Popelky bylo úžasné i děsivé zároveň, protože každý ten film zná a miluje, a tak jsme cítili ohromnou zodpovědnost, aby se to povedlo.“

  Romantický trénink

  „Karel (Matouš Ruml) jako filmový fanatik trénuje Tomáše (Igor Orozovič), aby se z něho stal skutečný romantický hrdina. Schválně jestli poznáte, co zrovna trénují?  a) Hříšný tanec b) Titanik c) Láska nebeská
  

  Scéna ve sprše

  „Trochu romantika, trochu psycho. Tahle scéna nám dala opravdu zabrat. Sprcha byla speciální rekvizita, scéna se točila ve tři ráno, s herečkou i s dublérkou. A jí věnuji s vděkem vzpomínku na natáčení. Když dotočila záběr, kde v siluetě zaskakuje za sprchující se herečku, roztáhla závěs a byla celá rudá. Okamžitě jsme se jí ptali, jestli je v pořádku a ona nám lakonicky odpověděla, že ano, jen že ta voda tekla trochu horká, ale že mlčela, protože nechtěla zkazit záběr. Prostě profesionálka.“
  

  Foto: CinemArt

  Jedině Tereza (2021) oficiální HD trailer

  

• Jedině Tereza

  I n z e r c e

• Mladší než Kleopatra

  H a l i n i n   f e j e t o n

  Mladší než kleopatra

  Text: halina pawlowská

  Z

  
  

  avolal mi spolužák z gymnázia Jenda. Ve třídě nás bylo dvacet osm holek a šest kluků. Jenda z nich byl největší, nejhezčí a nejchytřejší. Milovaly ho všechny holky. Já také, i když jsem si racionálně říkala, že nemám šanci. A najednou, po spoustě let se mi Jenda ozval, že se dozvěděl, že žiji sama jen se svými dětmi, že žije také sám, a že ho napadlo, že je to asi osud a my bychom se měli setkat. Naštěstí bylo po prázdninách a já se cítila docela dobře. Také jsem si koupila nové šaty a semišové botičky. A protože jsem na chlapce, po kterém toužily všechny gymnazistky, chtěla opravdu zapůsobit, tak jsem šla ještě na kosmetiku a tam jsem si nechala udělat masáž obličeje a Kleopatřinu koupel. Ano! Trošku jako Kleopatra jsem si připadala, jenže jsem byla blond. Kleopatra lehce šmrncnutá Marilyn Monroe. 

  Rande jsme si stylově domluvili ve Slávii. 

  Z taxíka jsem vystoupila nonšalantně. Hned jsem nasadila omračující úsměv, kdyby mne Jenda nedočkavě vyhlížel.

  Mé podpatečky klapaly. Obratně jsem překročila tramvajovou kolej a ... stalo se to! Zcela bez přípravy! Prostě jednoduše a bylo to! Mé capri kalhoty prudce opustily můj pas a s rozhodností, kterou by od měkké látky nikdo nečekal, sjely na zem. Bylo to tak neuvěřitelné, že jsem pár sekund nedělala vůbec nic. Jen jsem stála uprostřed rušné křižovatky u Národního divadla a měla jsem vlastními kalhotami pevně spoutané kotníky. Můj mozek dokázal zpracovat tuto informaci až v momentě, kdy jsem v širokém okně kavárny zahlédla Jendův obličej. Ustrnul uprostřed pohybu, šálek s kávou nestačil donést ke rtům...

  I rušná křižovatka zadržela dech. 

  Kalhoty ležely na dlažbě jak mrtvý pes. Nešlo z nich jen tak ležérně vystoupit a nevšímat si jich. Úplně jsem slyšela, jak na mě křičí všímavá stařena: „Spadly vám kalhoty, ukliďte si laskavě po sobě!“ Bleskurychle jsem se sehnula v touze o nenápadnost. Z hlavy mi spadly sluneční brýle a z ramene mi sjela kabelka. 

  Od svých dvanácti let jsem na sobě neměla minisukni. Teď jsem měla tuniku stěží pod zadek. Už jsem nebyla ani Kleopatra ani Marilyn. Byla jsem polonahá, veliká, a i když na kolejích, tak rozhodně ne dáma.

  Můj spolužák držel kávu pořád ve stejném úhlu jako před chvílí... A já v předklonu, pozadu, jak gejša po splnění úkolu, couvala, dokud jsem se neskryla v průjezdu. 

  Nevolal mi, abych se vrátila. Ani já jsem mu nevolala. Došlo mi, že člověk věkem nemoudří, že v tom nejlepším případě zůstane stejně chytrý jako za mlada. Jako v době, kdy jsem racionálně věděla, že milovat Jendu je blbost, protože nemám žádnou šanci! 

  A to je všechno, snad jen, že když jsem přišla domů, tak můj syn se na mě divně díval a já jsem bojovně řekla: „No co, byla jsem v kosmetickém salonu, nezdám se ti snad mladší?!“

  A můj syn pravil: „Mladší než KDO?!“

  Vaše H. P.  m
  

  Foto: Profimedia

• Vicks

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• 210530.png
• 210531.png
• 210532.jpg
• 210534.jpg
• 210535.png
• 210536.png
• 210537.png
• 210538.png
• 210548.jpg
• 210559.jpg
• 210564.png
• 210570.png
• 210574.png
• 210581.jpg
• 210599.jpg
• 210808.jpg
• 210809.jpg
• 210810.jpg
• 210811.jpg
• 210812.jpg
• 210814.jpg
• 210815.jpg
• 210816.jpg
• 210817.jpg
• 210818.jpg
• 210819.jpg
• 210820.jpg
• 210821.jpg
• 210822.jpg
• 210823.jpg
• 210824.jpg
• 210825.jpg
• 210826.jpg
• 210827.jpg
• 210828.jpg
• 210829.jpg
• 210830.jpg
• 210831.jpg
• 210832.jpg
• 210833.jpg
• 210834.jpg
• 210835.jpg
• 211132.jpg
• 211133.jpg
• 211134.jpg
• 211135.jpg
• 211136.jpg
• 211595.jpg
• 211596.jpg
• 211597.jpg
• 211598.jpg
• 211599.jpg
• 211600.jpg
• 211601.jpg
• 211602.jpg
• 211603.jpg
• 211605.jpg
• 211606.jpg
• 211607.jpg
• 211608.jpg
• 211609.jpg
• 211610.jpg
• 211611.jpg
• 211612.jpg
• 211613.jpg
• 211614.jpg
• 211615.jpg
• 211616.jpg
• 211617.jpg
• 211618.jpg
• 211619.jpg
• 211620.jpg
• 211621.jpg
• 211622.jpg
• 211623.jpg
• 211624.jpg
• 211625.png