3/2022

Samozřejmě, že i v tomto čísle Maxima najdete – alespoň doufáme, že to tak bude – pravidelnou dávku zajímavého čtení. Jako časopis lékárenské sítě Dr.Max doporučujeme dávkování neměnit a udržovat frekvenci užívání na jednom vydání za kvartál.

• Titulka

  
  

  zdraví/péče/poradenství

  PODZIM 2022
  

  „Stačí potkat toho pravého,“   
   říká herečka JENNIFER LOPEZ

• Ovládaní digitální čtečky

• Filmové číslo

  editorial

  e d i t o r i a l

  filmovÉ číslo

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  samozřejmě, že i v tomto čísle Maxima najdete – alespoň doufáme, že to tak bude – pravidelnou dávku zajímavého čtení. Jako časopis lékárenské sítě Dr.Max doporučujeme dávkování neměnit a udržovat frekvenci užívání na jednom vydání za kvartál. Hned se taky dostanu k jednotlivým tipům. Ale nejdřív ze všeho bych rád dal nějakým způsobem najevo, že i redakce si uvědomuje, že už několikáté číslo Maxima se do Vašich rukou (a taky na web) dostává v nesnadných časech. Mně hodně pomáhá vzpomínka na naši prababičku, která to v tomhle slzavém údolí dokázala odžít málem do stovky, za sebou měla život plný zdánlivě nevybratelných zatáček, ale dokázala obstát a každý den taky přesvědčovat o tom, jak je člověk nesmírně adaptabilní tvor. Měla taky takovou hezkou větu: Dneska si každý myslí, že štěstí je něco, na co má každý právo, ale on je to dar. Člověk nemusí být nutně sběratel citátů, aby se v něm někdy nějaká věta usadila. Natrvalo.

  Obecně takovým obdobím (řekněme) se zesíleným vztahovým akcentem asi procházíme právě teď, když se na okraji střední Evropy válčí a my vidíme, jak tohle zlo na jedné straně rodiny trhá a zmenšuje a z druhé strany je zase dokáže semknout tak, jak nikdo z jejich členů donedávna netušil, že to vůbec jde. Že to musí jít. Kvůli přežití. Ne, v tomhle čísle Maxima není žádný článek o válce, ale aspoň na tomhle místě si dovolím krátce podotknout, že i když už veřejnému mínění začíná třebas všednět, není o nic míň strašná než na svém začátku. Je hrozná každý den, po který trvá.

  Občas nám do redakce přijdou čtenářské ohlasy. Zaťukám to – nikdy nejsou negativní. Jsme za ně moc vděční a touhle cestou bych chtěl všem pisatelům poděkovat. Ale mnohem spíš bych měl napsat „pisatelkám“, protože vesměs píší ženy. A vlastně se tomu ani nedivím, protože si uvědomujeme, že výběrem témat (a koneckonců i autorů, resp. autorek) vytváříme magazín především pro ně. Ale v tomto vydání Maxima snad uděláme radost i mužům. Tyhle věčné kluky by mohl potěšit rozhovor s Milanem Reindlem, jediným Čechem, který to dotáhl u značky Lego na pozici designéra stavebnic. Už to dělá deset let a určitě to je hlavně zásluha kombinace hravosti a trpělivosti.

  V tomto vydání Maxima je hodně filmu. U příležitosti nedávné premiéry snímku Buko jsme vyzpovídali Alici Nellis, autorku scénáře. V jedné životní chvíli si musela přiznat, že všechno se do života zkrátka nevejde a je potřeba udělat volbu. A moc se mi líbí její motivace při hledání námětů k filmu. „Musí to být něco, co nejde vyjádřit jednodušeji a levněji, protože jinak bych to tak určitě udělala,“ říká.

  Další film, který se do hledáčku Maxima dostává, je snímek režisérské dvojice David Laňka / Martin Müller Spolu. Tématem je autismus, což byl určitě velký risk, protože nastavení publika vůči takhle vážné agendě se dopředu nedá moc dobře odhadnout. Ale podařilo se, Spolu se vydalo na svou cestu českými biografy a pro autory to musí být obrovská úleva, protože teď už se i oni stávají obecenstvem, které tuhle pouť sleduje už jen zpovzdálí. Tématu se věnuje i článek Olgy Procházkové, která se mj. rozhodla pustit do hledání autisty v nás samých. Je tam a jak ho poznat?

  A film do třetice – tentokrát prostřednictvím interview se superhvězdou Jennifer Lopez, která se o přízeň diváků uchází v novince Vem si mě. Ale o tom v rozhovoru vlastně řeč není. „DžejLo“ mluví spíš o sobě a mluví o lecčems – třeba o podivné nespokojenosti, která najednou vpadne do života, i když člověku objektivně vlastně nic neschází. Její recept je jednoduchý i složitý zároveň – je nutné potkat někoho osudového: „Pak vám do života někdo vstoupí. Nemusí to nutně být partner, třeba jen někdo v práci. Ten dotyčný ve vás něco odemkne a vy víte, že odteď už bude život jiný.“ Partnerské vztahy považuje ostatně za klíčové i pro přijetí role, ale tady je mnohem přímočařejší: „Musí tam být dva lidé, co se do sebe zamilují, a na konci musí být happy end.“ A basta.

  Přeju hodně zábavy s Maximem a taky to, aby byl čas k tomu ho odložit, protože bychom si zasloužili, aby byl říjen, pokud jde o babí léto, štědřejší než to deštivé, studené září.

  Váš Michal Petrov, šéfredaktor Maxima

  
  

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; odborná redakce: MUDr. Marie Vaněčková; náměty, dotazy, připomínky: redakcemaximum@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, tel.: 603 772 344; zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: podzim 2022, vychází v říjnu 2022, čtvrtletník; datum uzávěrky: 30. 9. 2022; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Foto: Lenka Hatašová, ilustrace na titulní straně Miro Budiš

• Práce v lékárně? Na jistotu

  svět Dr.Max

  s v ě t   D r . M a x

  Práce v lékárně? 

  na jistotu
  

  Pandemie covidu zvětšila hlad po pracovních silách leckde. Ale existují pracoviště, kde potřeba kvalitních lidí existuje průběžně už řadu let bez ohledu na pandemii. Mezi tyto osvědčené „ostrovy jistoty“ patří jednoznačně lékárny.
  

  text: Michal Petrov

  N

  edostatek lékárníků je něco, o čem se tu a tam člověk dočte, ale platí to i pro ostatní personál lékáren, zejména farmaceutické asistenty. U těch jsou příčiny personální nouze trochu jiné než u vysokoškolsky vzdělaných lékárníků. Zatímco například o tom, že lze „jít studovat na lékárníka“, ví prakticky každý, o možnosti absolvovat obor farmaceutický asistent totéž říct už zdaleka nelze. 

  Kromě jiného právě proto, aby se zvedlo povědomí o studiu, vznikla před třemi lety Česká komora farmaceutických asistentů, jenže pak přišel covid. „Je to patrně už ohraná omluva, ale také některé projekty ČKFA zbrzdila nebo úplně znemožnila právě pandemie,“ říká Alena Šindelářová, předsedkyně Komory, „propukla jen několik málo měsíců po vzniku ČKFA a pak nejenže dlouhou dobu nebylo možné cokoli řešit osobně, tak jak bylo do té doby běžné, ale personál veřejných i nemocničních lékáren, prodejen zdravotnických potřeb a laboratoří byl vystaven obrovskému pracovnímu tlaku – fyzickému i psychickému –, a nebylo tedy reálné ani účelné podnikat konkrétní kroky např. v oblasti školství a kvalifikačního vzdělávání. S nadsázkou se dá říct, že covid-19 se postaral o reklamu zdravotnických profesí. Ukázal – bohužel velmi dramaticky –, jak důležité je mít dostatek zdravotnických odborníků. Teď je to už skutečně jen na nás jako zástupcích těchto profesí, zdravotnických školách a vládních představitelích, jak s těmito ,otevřenými dveřmi‘ dál naložíme.“

  Ještě těsně před propuknutím pandemie ČKFA ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví spustila kampaň „Studuj zdrávku“, která se týkala i oboru farmaceutický asistent. Kampaň měla probíhat mimo jiné ve školách a kinech, jenže ty se ocitly v dlouhodobé uzávěře. Navázat se dá až teď. Komora farmaceutických asistentů se aspoň může pochlubit růstem členské základny. „Jsme komora nelékařské profese a členství tedy není povinné. Tím víc si vážíme každého, kdo se členstvím v ČKFA ke své profesi hlásí takto veřejně,“ konstatuje s povděkem Alena Šindelářová, „členská základna má už několik stovek členů a každý týden přibývají další.“

  Bohužel trend u absolventů vyšších odborných škol je opačný. V Česku sice působí pětatřicet „zdrávek“, ale obor diplomovaný farmaceutický asistent lze studovat jen na jedenácti. V roce 2018 ho absolvovalo přes 140 studentů, vloni přibližně polovina. Třebaže je povzbudivé – alespoň o tom svědčí údaje z největší domácí lékárenské sítě Dr.Max –, že chuť absolventů uplatnit se po skončení školy v lékárně je velká, bylo by jich zkrátka potřeba víc. „Je bezesporu smutnou skutečností, že počty absolventů, kteří mají uspokojit poptávku trhu, jsou katastrofálně nízké, a ani letošní první ročníky nás naplnit optimismem rozhodně nemohou,“ komentuje statistiky Alena Šindelářová. Kromě jiných důvodů hraje roli třeba to, že se o oboru zkrátka málo ví. Pak to může být taky způsob studia. „S vyššími odbornými školami oboru farmaceutický asistent připravujeme aktualizaci vzdělávacího programu,“ slibuje Alena Šindelářová, „mnohé v něm už neodpovídá požadavkům a trendům moderní farmacie. Pro vyučující je složité s ním pracovat, pro potenciální uchazeče není atraktivní a to může být ten rozhodující mezník pro podání přihlášky. U tak krásného povolání je potřeba využít každé příležitosti k jeho reprezentaci. Dalším z problémů je, že člověk zvenčí vnímá odborný personál lékárny jako celek. Zatímco zdravotní sestra a lékař jsou profese zřetelně oddělené, povolání farmaceuta a farmaceutického asistenta u veřejnosti splývají; a v případě prodejen a výdejen zdravotnických potřeb už málokdo ví, že tam je farmaceutický asistent dokonce prioritní profese.“

  V době plné nejistot je až překvapující, jak málo mladých lidí se rozhoduje pro životní dráhu, která znamená se stoprocentní jistotou pracovní stabilitu. V minulosti některé „zdrávky“ obor kvůli nezájmu dokonce ani neotevřely, třeba v Kolíně nebo v Plzni. Naštěstí se taková situace v posledních letech neopakovala. Brzy, nejspíše už příští školní rok, bude nově obor diplomovaný farmaceutický asistent otevírat také „voška“ Prigo v Ostravě. Počet škol, které obor otevírají, tedy stoupne na rovný tucet. Pořád to ale nebude ideál. m

• Olynth

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Jsme všichni trochu autisté?

  psychologie

  p s y c h o l o g i e

  Jsme všichni trochu

  autisté?
  

  První zásadnější setkání české společnosti s autismem přinesl před lety film Rain Man. Zůstal nám z něj dojem, že autisté jsou geniální, naivní jedinci, co musejí mít každý čtvrtek k obědu osm rybích prstů s bramborovou kaší. Napadlo vás někdy, kolik z „dešťového mužíčka“ v sobě nosí každý z nás?  
  

  text: Olga Procházková

  S

  autismem je to těžké. Autisté si třeba rozhodně nemyslí, že by byli nějak porouchaní nebo nemocní. I když je jejich vnímání světa jiné než u lidí neurotypických, tedy těch, jejichž centrální nervový systém funguje řekněme standardně. Diagnostika autismu má sice svá jasná medicínská pravidla, ale z pohledu laika se zdá hranice mezi autismem a „normálností“ docela tenká. Na dvě kliknutí na internetu se dají najít testy typu Jsem autista? nebo dotazy v on-line poradnách, kdy se dotyční obávají, zda nemají poruchu autistického spektra. Někteří se cítí na hraně a spousta z nás se občas chová tak, jak si myslíme, že se chovají autisté.

  „Můžeme se samozřejmě pobavit o stereotypech, které se k autismu vážou, ale není možné je brát jako dogma,“ říká Gabriela Mariánková, předsedkyně AlFi, z. s., spolku poskytujícího pomoc rodinám s dětmi s autismem. „Je pravda, že některé jeho projevy jsou u lidí s poruchou autistického spektra častější. Konkrétně existují tři základní projevy takzvané diagnostické triády, jimi jsou narušená komunikace, představivost a sociální interakce, ale i ty se vyskytují v různé míře. Někteří lidé s autismem například nemají problém navázat oční kontakt nebo standardně komunikovat, přičemž například neschopnost očního kontaktu je jeden z mnoha předsudků o autismu,“ vysvětluje Gabriela Mariánková. 

  Rozhodli jsme se pustit na tenký led zjednodušeného pohledu na autismus a hledat paralely jeho projevů s běžným životem. Hledání „autisty v nás“ nám možná malinko pomůže porozumět nám samým i složitému autistickému světu.   

  
  

  „Autisté mají rádi čísla, písmena a stereotypy proto, že je nikdy nezradí.“
  

  
  

  
  

  
  

  Komunikace je dřina

  Lidé s poruchou autistického spektra mají obvykle velký problém s jevy a situacemi, které se nedají předvídat, nejsou stejné, nejsou jednoduché a nemají jasná pravidla. Také vnímají a prožívají svět jinak, a třeba i zajímavěji než neurotypičtí jedinci. Nicméně očekávání „standardní“ komunikace je staví do složitějších situací.

  „V komunikaci dospělých nebo u dětí při hrách je to vidět asi nejvíc. Každá interakce dvou a více lidí je totiž jiná. Když to přeženu, ani se sousedkou na chodbě si neřeknete Dobrý den vždycky stejně,“ říká Gabriela Mariánková. „Mnoho lidí s autismem také těžko čte mimiku a má obtíž rozlišit, že například zvednuté obočí je jednou projevem zvědavosti a podruhé pohoršení.“ 

  Pro pochopení si stačí představit, jak bychom na tom byli my v situaci, kdy nevíme přesně, co se děje, co bude a co se od nás čeká. Jako na pracovní poradě, kde všichni vědí, že dostaneme padáka, ale nám to ještě nikdo neřekl: logicky jsme pak ve stresu, nevíme, jak zareagovat, máme strach. „Tohle se stává lidem s autismem i v úplně běžných situacích. Může se tedy stát, že zareagují nepřiměřeně, překvapivě pro okolí. Mimo jiné také proto, že mnohé osoby s autismem mají ve svých komunikačních dovednostech větší či menší omezení,“ říká Gabriela Mariánková. 

  „Autista“ v nás... 

  (tedy ne lidé s autismem, ale ten kousek z nás, kterému si tak na tomto místě dovolíme říkat) 

  … neumí číst mezi řádky, je strohý a věcný, nevede small talk. Když vyřídí pracovní věci nebo rodinnou logistiku, má pocit, že nemusí doříct něco, co vyplývá z předchozí, často nevyřčené komunikace. Hovory ukončuje hned po vyřešení problému. Nezabývá se tím, co si kdo asi myslel nebo nemyslel a jak to myslel. Řídí se slovy a činy, nevytváří domněnky. 

  … těžko se zapojuje do hovoru, nezapadá do kolektivu, nedokáže tlachat o ničem, často se cítí vyčleněný, neumí správně navázat blízké vztahy, nerozumí druhým a nečte dobře neverbální komunikaci. Ač touží po kontaktu, neví, jak na to, uzavírá se do sebe.

  Bezpečný svět

  Záliba v číslech, písmenech, vzorech a stereotypním chování je další obvyklý projev autismu. I ta plyne z jednoduché touhy po „bezpečném světě“. Takový svět je v určitých oblastech pevný, jasný, přehledný a jeho změny předvídatelné. V podstatě je to model, ke kterému směřujeme všichni. Proto si zakládáme důchodová spoření, uzavíráme pojistky, připravujeme se na zkoušky a jíme zdravě. To všechno je prevence proti životním nejistotám. 

  „Lidé s autismem mají rádi čísla, písmena, opakující se vzory, jízdní řády nebo pořadí zastávek autobusů, protože je nezradí, jsou stálé a stejné. Takovému systému rozumějí a cítí se v něm jistě. Zároveň ale dokážou zvládnout změnu, jen se na ni musejí připravit a k tomu potřebují čas,“ říká Gabriela Mariánková.

  Jak někteří jedinci s autismem můžou prožívat realitu, jsme si vyzkoušeli všichni po dva roky covidu, kdy jsme nevěděli, jestli půjdeme druhý den do práce, děti do školy, jak dlouho budeme doma, zda ještě vůbec budeme mít práci, zda svět bude někdy jako dřív a jestli to všechno zvládneme. A pokud jsme se upnuli k nějakým pravidelným činnostem, byla to záchrana. „Představte si, že s podobnou mírou nejistoty lidi s autismem prožívají běžný život, a logicky proto často trpí silnými úzkostmi,“ říká Gabriela Mariánková.

  „Autista“ v nás…

  … dodržuje pravidla, rituály, rytmus činností a jejich opakování, rutinu a stereotyp. Drží se jich, protože mu pomáhají vytvářet pevné body v chaosu a neočekávatelnosti života. Je spolehlivý a drží slovo.

  … potřebuje čas na to, aby se vyrovnal se změnou. Nemusí snést nečekaně zadanou práci, kdy musí všeho nechat a soustředit se na nový úkol. Nemá rád rychlé přeplánování programu rodinných akcí, zrušení výletů nebo neohlášené návštěvy. Bývá úzkostný.  

   Sorry, vidím to jinak

  Lidé s autismem mají odlišné vnímání reality, jsou přecitlivělí na podněty, jejich chování někdy doprovází agresivita a sebepoškozování. „Smyslové podněty lidé s autismem často vnímají odlišně, silněji nebo naopak mnohem méně silně. Například dotyky, třeba i jemné pohlazení, můžou, ale nemusejí vnímat velmi bolestivě, stejně jako silnější světlo nebo hluk. Mají také velmi jemné či naopak potlačené chutě. Někteří lidé s autismem, zejména to můžeme pozorovat u dětí, potřebují nosit volnější ošacení, vadí jim oblečení na tělo, a to až k nesnesení,“ říká Gabriela Mariánková.

  Někdy se o autistech říká, že nemají fantazii a těžko si něco představují. „To ale není pravda. Jejich fantazie je ale postavená jinak něž u neurotypických lidí. Překládají si realitu jinak, pro neurotypické lidi naprosto běžné věci jsou pro autistického jedince fascinující. Podle vyprávění mého známého s autismem například neslyší odehranou stupnici, ale vidí barvu každého jednotlivého tónu. Pomocí hudby kreslí obraz, pomocí čísel píše román,“ říká Gabriela Mariánková. 

  Lidé s autismem obvykle vědí, že jsou jiní. Někteří akceptují svou odlišnost, jiné frustruje, že okolní svět se nepřizpůsobí jejich cestám. Chtějí navazovat přátelské i partnerské vztahy, i když je to pro ně mnohem těžší. Vždyť i pro nás je těžké vydržet v partnerství, upozadit se nebo přistoupit na kompromis. Obecně přetrvává klišé, že jsou lidé s autismem rádi sami. Realita bývá ale jiná. Ve skutečnosti během svého života mnohokrát v interakci s okolím neuspěli, a tak se můžou stáhnout do sebe. Zátěž, kterou pro ně nese svět či daná situace, je někdy tak velká, že dojde k sebepoškozování nebo agresi. „Mám zkušenosti s dětmi, za dospělé mluvit nemůžu. Pro některé děti s autismem jsou agresivní a sebeagresivní projevy vlastně komunikačním prostředkem. Agresivita vůči okolí je pak obvykle bazálním vyjádřením emoční frustrace,“ dodává. Ostatně, pokud jste někdy dali někomu facku, nebylo to nic jiného než jasné vyjádření emoční frustrace. 

  Pokud nahlédneme, byť laicky, možná necitlivě a neuměle, autismu pod pokličku, můžeme se leccos naučit. V základu aspoň pochopit, že se nelišíme jen my, neurotypičtí, od autistů, ale i od sebe navzájem. Jsme také každý jiný, jinak vnímáme svět, jinak „čteme“ okolí a vizuální podněty, jinak slyšíme, jinak chápeme vzájemnou komunikaci. 

  Autismus nás učí chápat, že druzí to můžou mít jinak –  jejich svět je od našeho nezměnitelně odlišný, proto bychom je neměli nutit vstoupit do té „správné reality“, ale naslouchat jim a učit se. Jen tak lze dosáhnout kompromisu.

  Autista v nás…

  … je jiný než ostatní. Kdo není? m

  Kdy vyhledat specialistu?   

  • Platí pravidlo, že hledat pomoc máme v případě, že nám náš problém zasahuje do běžného života a neumožňuje nám normálně fungovat.

  • Dělat si test na internetu není ideální stanovení diagnózy. Často ani psychologové či psychiatři nejsou s to poruchu odhalit, nejsou-li na ni specializovaní.

  • Nejlepší je rovnou se obrátit na zkušené odborníky například přes webové stránky Nautis.cz.

  
  

  
  

  Foto: Adobe Stock

• Clodrex MaxGrip

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Alice Nellis: Naučte se nechat věci plynout

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Alice Nellis

  Naučte se nechat věci plynout *

  Povídat si s režisérkou Alicí Nellis je radost. Už jen proto, že o životě toho ví hodně a navíc o něm umí poutavě vyprávět.
  

  Text: David Laňka

  V

  zpomenete si, co bylo tím prvním impulsem, kdy vám hlavou proběhly první motivy vašeho nového filmu Buko?

  Asi to bylo někdy při jízdě na koni. Ve chvíli, kdy se rozhodnete na koně sednout a ještě s ním třeba vyjet někam mimo bezpečí jízdárny, kterou oba znáte, nutně musíte přistoupit na to, že některé věci nebudete mít pod kontrolou. To, co se děje kolem vás. To, jak to vnímá váš kůň. Jedna z mála věcí, kterou do určité míry pod kontrolou můžete mít, je, jak budete to, co neovlivníte, vnímat vy. A jak budete vnímat tíhu toho, že se může stát něco… nepředpokládaného. Předem nevypočitatelného. Buď pojedete na koni a budete průběžně pořád napjatý a vytřeštěný z toho, co by se MOHLO přihodit. Anebo se rozhodnete tento stav nejistoty přijmout a uvolníte se s tím, že až se to NĚCO stane, tak na to snad budete schopni adekvátně reagovat. Myslím, že nemusím říkat, při které z těchto dvou možností si vyjížďku více užijete. A s žitím života je to trochu podobné.

  Když to převedu do běžného života – musela jste se tohle naučit, nebo to prostě tak nějak intuitivně umíte… přijmout určitý stav nejistoty a být otevřená tomu, co přijde, a někdy třeba překvapit sebe samu, jak na to reagujete?

  Spíš bych řekla, že se to pořád učím. Mnohem radši bych samozřejmě byla, kdyby se šlo pěkně v klidu připravit na každou eventualitu, kdybych měla všechno pěkně pod kontrolou, seřazené. Ale ze zkušenosti vím, že když už si představíte a promyslíte všechny možné scénáře, ono se to schumelí zase ještě jinak. V tom je život mnohem tvořivější než my. Takže nechat věci plynout a najít jistotu v nejistotě je pro mě celoživotní úkol, který nevím, jak se mi podaří naplnit. 

  Potřebujete mít v životě všechno pojmenované, analyzujete? Nebo prostě berete věci tak, jak jsou?

  Přesvědčuji svoji mysl, že by se na nějaké neustálé pojmenovávání a analyzování měla taky někdy vyprdnout, ale je dost tvrdošíjná.

  Jak třeba vlastně píšete? Protože jsou autoři, co mají všechno pečlivě připravené, vědí, kde a kdy se co které postavě stane, a pak ti, co znají začátek, konec a pak prostě intuitivně píšou…

  U mě je to něco mezi. Někde v prvopočátku si představím vlastně asi celý příběh, ale tak nějak jako bych ho zahlédla na krátký okamžik naprosto celý. A pak ho zase zapomenu a to psaní, to je vlastně taková rekonstrukce a hledání správné cesty k tomuhle obrazu, který se na začátku na chvíli objevil. 

  Tím hlavním tématem Buka pro mě je návrat k sobě samotnému. Proč myslíte, že se lidé tak často vzdalují sami sobě a svým snům?

  Ze své zkušenosti vím, že je mnohem snazší dělat něco tak, jak se to obvykle dělá nebo jak se to dělalo minule, než hledat cestu, jak by to člověk dělal za sebe. Protože pak si za tím musí stát a to leckdy není lehké. Nemůže se pak vymluvit na to, že takhle se to přeci dělá. Takže když děláte věci po svém, je velmi snadné se nechat zranit. Ale to myslím není jádrem našeho příběhu. Jeden z dalších důvodů, proč lidi zapomínají na své vlastní vidění světa a na své touhy, je starost o druhé a snaha splnit vše, co se od vás očekává. A čím víc toho splníte, tím se většinou víc očekává. A v rodičovství, které je také jedním z témat našeho příběhu, to platí dvojnásob.  

  Bylo od začátku jasné, že vedle hlavní hrdinky Jarmily bude tím dalším hlavním hrdinou kůň? Nebo jste zvažovala i jiná zvířata? A proč právě kůň?

  Vlastně to bylo spíš obráceně. Nejdřív byl kůň a pak teprve konkrétní hrdinka. Máme doma dva koně a práce s nimi je takovou nikdy nekončící cestou, při které člověka napadne ledacos.  

  Koně jsou velmi aristokratická, někdy ale taky svéhlavá zvířata. Nebála jste se, jestli si nezaděláváte trošku na problémy při natáčení?

  Myslím, že lidé jsou ještě svéhlavější. Kůň je svým způsobem velmi přímý tvor, takže při natáčení spíše jde o to přizpůsobit se tomu, jak který kůň funguje. Navyknout jej na situace, které při práci nastanou, a vytvořit atmosféru, ve které se bude cítit bezpečně. Paradoxně mám dojem, že přítomnost starokladrubáka Ládi, který hrál roli Buka, byla pro nás všechny něčím, co nás nutilo záměrně a pokorně pracovat v co největším klidu a harmonii, protože jinak by to s koněm moc nešlo.  

  Vy osobně máte ke koňům a k přírodě blízko? Vždycky jste mi i podle námětů svých filmů přišla spíše jako městský člověk…

  Já také městský člověk jsem. Ale nyní žiju víc v přírodě. Je to něco, k čemu jsem získala vztah až teprve s určitým věkem. Na vesnici jsem se odstěhovala až někdy kolem pětatřiceti. A spíš na zkoušku, jak mi to bude vyhovovat. A jsem na vesnici dodnes. 

  A nebyl to na začátku trochu šok? Že na vesnici jde život prostě jinými cestami a v jiném rytmu?

  Naopak mě překvapilo, že na vesnici žiju vlastně hodně podobně jako ve městě, jen je tam navíc větší klid, slyším tam ticho a můžu chodit po vesnicku ušmudlaná a zdůvodňovat to tím, že na zahradě je pořád hodně práce (tu ale většinou dělá manžel, abych nekecala). Nejsem moc společenský člověk a paradoxně na vesnici znám mnohem více sousedů, než jsem znávala ve městě. Protože tam se lidi ještě dodnes potřebují. Myslím jako prakticky. Když nejde proud. Nebo vám doma něco dojde. Když vám na motorovce spadne řemen a máte na zahradě zpola pokácený strom… Najednou má ten společenský život nějaký praktický, upřímný řád. 

  Buko přichází dlouhých sedm let po předchozím Sedmeru krkavců. Mezitím jste psala scénáře pro filmy jiných režisérů. Proč ta pauza?

  Měla jsem mezitím jinou práci. Točila jsem Pustinu s Ivanem Zachariášem, dělala divadlo a operu, psala scénář, učila doma děti při covidu a průběžně psala pro kolegy a kamarády. Hodně jsem se také věnovala hudbě – tedy konkrétně práci s Českou filharmonií, která je pro mě velmi příjemným zpestřením. A taky jsem připravovala edukativní dokument o opeře, který teď dokončuji. Takže prostě na natáčení nebyl čas. A zní to nakonec docela pěkně, ne? Po Sedmeru krkavců a sedmeru let – zase film. O to víc jsem si to užila a díky svobodě, kterou mi dali producenti – Petr Fořt, Helena Uldrichová a Mirka Grimaldi –, jsme film mohli udělat bez velkých kreativních omezení. A to je krása. 

  Taková svoboda ale dneska není moc zvykem, ne? Tu si člověk musí takzvaně odpracovat… Producentský systém, který se začíná prosazovat i u nás, někdy staví režiséra jen do převaděče písmen ze scénáře do obrazu, jako by nepočítal s tím, že by režisér mohl mít svou vizi…

  Já jsem měla většinou štěstí.  A taky, jak sám říkáte, netočím mnoho. Myslím, že to zásadní kreativní rozhodnutí u producenta je výběr režiséra – tam má on plnou svobodu. Ale když už to rozhodnutí udělá, tak by mi přišlo chytré, aby mu věřil. Stejně jako já, když si vyberu nějakého herce – a mám k tomu své důvody –, tak bych byla pitomá, kdybych se to za něj pak snažila hrát já. Ačkoliv – když to teď tak říkám – si uvědomuju, že taky někdy v zápalu boje hercům předehrávám… 

  Když člověk píše scénář, představuje si, jak co natočí, a vy jste si dlouho všechno, co jste psala, taky točila. Kde nastal ten zlom, že ne každý scénář musíte režírovat?

  Protože bych to prostě nestihla. A většina scénářů, které jsem psala, vznikla vlastně na přání daných producentů. Což je taky zajímavý úkol.

  Není pak někdy těžké vidět, že to ten který režisér pojal trochu jinak? Nebo třeba trochu „hůř“, než byste to natočila vy?

  Není. Vlastně mě docela baví, že to může někdo vidět jinak. A víte, jak se píší třeba ty Zátopkovy jásající davy, když vím, že se s tím při shánění financí a natáčení obrkomparsů bude trápit někdo jiný? 

  Jako že by vás třeba někdy poňoukla chuť se schválně „rozšoupnout“? 

  Schválně ne. Možná… jen trochu lehkomyslně. 

  Vaše první filmy byly nesené dialogy, ale třeba právě Sedmero krkavců, vaše díly Pustiny, a podle scénáře i Buko, se zdají, jako byste se slov vzdávala na úkor obrazu. Je to vědomé?

  Asi je to tak, ale nějaký záměr to není. Spíš člověk s věkem dospěje k tomu, že některé vnitřní věci se lépe vyjádří beze slov. Ale v tomto ohledu mám také ráda ony banální, obyčejné dialogy, které plynou spíš jako hudba, zatímco se v hrdinech děje něco mnohem hlubšího. Protože i to jsou vícevrstvé a emotivně silné momenty. 

  Jak se vlastně pozná dobrý dialog? Říkáte si je nahlas, když píšete? Aby byly co nejpřirozenější…?

  Dřív jsem si je říkala. Ale kór v kavárnách, kde často píšu, když musím mezi prací čekat v Praze, jsem s tím lidi trochu děsila. Teď si je říkám nahlas v duchu. Vyjde to nastejno, ale budím méně pohoršení (nebo lítosti). 

  Já osobně mám někdy pocit, že všichni pořád jenom mluví, že svět a lidi by potřebovali trochu ticha… jak to máte vy? Umíte si dopřát ticho?

  Umím. A i ho potřebuji. Zvuků je kolem prostě moc. Asi mi míň vadí, když lidé mluví, než to, že si pořád něco nahlas pouštějí. Dokonce i hudbu, kterou mám opravdu ráda, nedokážu poslouchat jako druhý plán a vlastně mě to dost rozčiluje. Což zase rozčiluje mé nebohé děti, kteří ji chtějí poslouchat a provozovat pořád, nahlas a každý jinou. 

  Nedávno jste prohlásila, že nevěříte na nedotknutelnost umění. Proč se podle vás lidi tak často „bojí“ jiného pojetí klasiky? Proč se vlastně lidé tak strašně často a čím dál tím víc bojí?

  Protože pak dopadnou jako já teď a budou muset znovu a znovu vysvětlovat, že když se v Prodané nevěstě spolu s komedianty objeví třeba tak nečeské a netradiční zvíře jako opice, není v tom žádný hluboký záměr zničit české kulturní bohatství. Pouze upřímný pocit, že opice se ke komediantům a divoké instrumentální skočné vysloveně hodí. Vždyť tak dobře skáče! Bylo by lepší, kdyby měli komedianti cvičené opičky a pejsky?

  Vaše filmy se nikdy nebály dotýkat se niterných pocitů postav. Jsou pro vás scénáře jakýmsi hledáním odpovědí na otázky, které si kladete?

  Určitě, a vy to říkáte tak pěkně chytře. Teď to budu muset takhle pěkně říkat dál. Protože já to vnímám asi trochu obyčejněji. Prostě píšu o tom, co mě v daném období zajímá natolik, že s tím chci strávit přes rok času. Tudíž to musí být něco pro mě – a doufám, že i pro mnoho ostatních – důležité. 

  Poslední dva roky se velmi proměňuje divácký vkus, respektive lidé stále více chodí na odlehčené filmy, dramata vynechávají. Nebojíte se, že to může změnit filmovou tvorbu, když se peníze z filmů, které nehladí diváka po srsti, prostě nevrátí?

  Může. Ale nijak nepomůže, když se toho budeme bát. Lidé jsou po těch posledních, divokých letech unavení a já to do jisté míry chápu. Ani my jsme nenatočili něco trudnomyslného – naopak jsme hledali veselý pohled na to, čím se lidi spíš obvykle trápí.  

  Je třeba i to důvodem, proč svou filmovou tvorbu prokládáte divadlem?

  To bych neřekla. Ráda střídám prostředí a prostředky, se kterými pracuji. Díky tomu se vyhýbám rutině a také mohu být svobodnější, když nejsem vázána jen k jedné instituci.   

  Nakolik je pro vás důležitá určitá tvůrčí svoboda? Existuje vůbec něco takového?

  Já tvůrčí svobodu vidím v důvěře, kterou do vás někdo vloží. Pokud se tak stane, tak to, co následuje, jsou pak tvůrčí diskuse, které mohou být často naopak podnětné. Určitá omezení jsou realitou života, a to i toho uměleckého. Žádný rozpočet není neomezený a ani nemá být. Počasí se vám také nepřizpůsobí. Stejně tak se nevyhnete návalům lidských emocí a nejistot, kterými je každý tvůrčí proces provázen. Ale pokud ve vás ti, se kterými pracujete nebo kteří vám práci zadali, neztratí důvěru, máte tvůrčí svobodu.  

  Znám režiséry, kteří říkají, že s věkem stále víc zvažují každou látku, jestli ji natočit, jestli jim to za tu energii stojí. Jak to máte vy? Co za látku to musí mít, abyste se rozhodla, že ji „vydupete ze země“, což je někdy práce na x let…

  Musí to být něco, co nejde vyjádřit jednodušeji a levněji. Protože jinak bych to určitě tak udělala. 

  Dokážete se pak povznést nad kritické ohlasy, když někdo třeba tři roky vašeho života a tvorby odsoudí jedním komentářem nebo glosou na internetu, a že dnes novináři kvůli čtenosti nejdou pro slovo daleko…

  Asi bych to nenazvala povznesením. Prostě to… vydržím. Protože co jiného s tím? Stejně jako si nesednu na zadek a neřeknu si, že jsem génius a odteď už je to navždy jasné, když mě někdo v médiích pochválí, tak se nezhroutím z toho, když si někdo myslí, že se mi něco nepovedlo. Je to taky člověk. Má svůj názor. A já ho tak vnímám. A když on tak dokáže vnímat mě, je to všechno v pořádku.  

  Buko má před premiérou, nad čím právě teď přemýšlíte, co bude vaším dalším projektem?

  Psaní. A spaní. Toho bylo tenhle rok málo. m

  Alice Nellis   

  • Scenáristka a režisérka Alice Nellis patří mezi nejzajímavější filmové tvůrce posledních dvaceti let. 

  • Zaujala už svými prvními filmy Ene bene a Výlet, ale na absolutní vrchol se dostala svým komorním dramatem Tajnosti, který produkoval Jan Svěrák, jemuž právě tímhle filmem vyfoukla několik Českých lvů, o které Svěrák bojoval s filmem Vratné lahve.

  • V poslední době píše scénáře i pro jiné režiséry, jmenujme například filmy Lidice, Zátopek nebo Myši patří do nebe.

  • Bydlí za Prahou se svým partnerem, kameramanem Matějem Cibulkou, se kterým vychovává tři děti.

  
  

  
  

  Foto: archiv CinemArt

  Alice Nellis (4. 10. 2022, Švandovo divadlo) - 7 pádů HD

  

  Buko (2022) CZ HD Trailer

  

  Prohlédněte si snímky z filmu nebo ze zákulisí natáčení

• Farmaceutický asistent

  I n z e r c e

• Chvála kořenů

  padesátka Marie

  p a d e s á t k a   M a r i e

  Chvála

  kořenů

  Když mi bylo deset a měla jsem rodičům pomáhat na zahradě, moc se mi nechtělo. Chtěla jsem si číst nebo hrát vybíjenou na ulici nebo se courat s kamarádkou. Práce na zahradě byla nuda. 
  

  Text: marie Petrovová

  K

  dyž mi bylo patnáct, nic se nezměnilo, akorát jsem k tomu dělala ty správné obličeje. Div že mi oční bulvy nespadly do krku, dokázala jsem je obrátit opravdu výmluvně. Samozřejmě jsem všechny ty dobroty ze zahrady, od jahod přes rybíz, hrášek, mrkev po jablka, třešně a ryngle, s chutí spořádávala. To pro mě nikdy nebyla ztráta času nebo trapas. Najednou mi bylo pětatřicet a ve volném čase jsem okopávala vlastní záhony. Jak konstatovala moje maminka: „Selské kořeny se projevily.“ O tom, že se historie opakuje v dětech, netřeba mluvit. Zatím neokopávají, ale jak kdysi prorocky pravil můj tatínek: „Řekneme si.“ Naše rodina, zdá se, dokáže historii i futurologii dostat do jedné věty. Jen tak úplně nevím, jaké kořeny se to hlásí o slovo u mého muže. Po většinu času, co sdílíme nejen zahradu, se projevuje jako poměrně racionální bytost. S jedinou, pro naši zahradu poměrně zásadní, výjimkou. Vánoční stromeček. Živý vánoční stromeček, který zůstal v květináči a jejž si nikdo nekoupil. V tu chvíli se u něj projeví touha po nápravě světa a instinkt zachránce. Jenomže jak chcete zachránit stromek? Jedině tak, že ho zasadíte do země. Máme celkem malou zahradu, žádné lesy a lány. Kromě obří třešně (to jsme neplánovali, prostě vyrostla), jedné celkem normální višně a šikmo rostoucí jabloně máme na zahradě několik skutečně pěkně ztepilých jedlí. Můj muž má ovšem zcela prokazatelně kořeny z poloviny bulharské, a tak musí mít v zemi alespoň dvě vinné hlavy. Naše zahrada je opravdu malá, takže pěstujeme víno mezi jedlemi. Myslím, že jsme jediní, komu dozrává vinná réva prakticky v lese. Manžela jsem několikrát zapřísahala, ať už žádný strom domů netahá, protože se nikam nevejde. Své 3 × 4 metry na 10 kilo brambor nehodlám pustit. Nedávno u nás byla neteř s malými potomky. Když tříletý Edík už asi počtvrté bral mého muže za ruku se slovy „Strejdo, půjdeme zase do lesa?“, četla jsem na manželově tváři triumfální vzkaz: „Chce jít do lesa, ne na brambory.“ Oční bulvy mi zacvičily jako v pubertě. Jedle jsou krásné, huňaté, zelené, rovné jako… no jako jedle, že ano. Nepíchají, jejich jehličí je příjemné na dotek, jemné a hladké a krásně voní. Občas tak sedím, piju kávu a přemýšlím, jestli už nám jedle prorostly do domu, jestli se už skrze kořeny dotýkají ložnice. Možná bydlíme v budoucí pařezové chaloupce, jen o tom ještě nevíme. Letos budu muset buď zorganizovat diverzní akci, s jasně znějícím úkolem „Můj muž nesmí projít na trh s vánočními stromky“, nebo si prostě jen koupím několik nových květináčů a nechám všechny kořeny klidně růst a proplétat se. Ostatně, pokud si dobře vzpomínám, v pařezové chaloupce se žilo hezky.

  Vaše padesátka Marie m

• Orofar

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Drak se dvěma penisy

  zvíře

  z v í ř e

  drak se dvěma penisy *
  

  Tenhle trnitý ještěr se jmenuje moloch ostnitý a jeho vzhled, připomínající miniaturního draka ze ságy o Harrym Potterovi, není to jediné, čím je zajímavý.
  

  M

  imochodem, jakkoliv je dnes slovo moloch považováno za označení něčeho prohnilého a zkostnatělého, není tohle ten pravý důvod, proč moloch toto jméno nese. Jmenuje se totiž po semilském starověkém bohu Molochovi, který vyžadoval lidské, zejména dětské, oběti. Ne snad, že by moloch ostnitý požíral mláďata, ale jinak je to skutečně nevšední „pán“. Ostny trčící na všechny strany mají odradit případného predátora od útoku. Jednak se na něj špatně útočí, a navíc se špatně polyká. Dorůstá do délky 20 cm a jednou z jeho dalších podivuhodností jsou dva penisy, každý připojený na jedno varle. Co s nimi dělá? Je to jednoduché – moloch není monogamní, a tak když potká v krátkém čase dvě samičky svolné k páření, použije na každou z nich jinou zásobu spermatu.

  Ani kapka nazmar

  Jako pouštní živočich musí maximálně šetřit vodou a zároveň využít každé kapky, se kterou přijde do styku. „Když moloch ostnitý brzy ráno narazí v poušti na rosu, rozkročí se nad ní a jemně na ni nalehne. Voda se dostane do velmi malých kanálků mezi šupinami. Tyto kanálky mají průměr asi jedné sedminy průměru lidského vlasu. Voda je nasávána kapilárními silami, putuje po těle mezi šupinami a končí v molochových ústech,“ píše australský biolog a popularizátor vědy Karl Kruszelnicki.

  Pití pomocí kanálků v kůži vypadá jako úžasný vynález, molochovi však nic jiného nezbývá. Svými ústy sice dokáže obratně lovit mravence, klasicky napít se s nimi ale nedokáže. Takže onen vynález je vlastně z nouze ctnost. Kapilární síly si můžeme představit podobně jako v případě kostky cukru, která se poté, co ji postavíme do inkoustové loužičky, začne směrem vzhůru barvit modře.

  Moloch je zkrátka výjimečnou ukázkou toho, jak kreativní dokáže příroda být. Od maskovacího vzoru kůže přes obranné ostny až po šetření spermiemi. Kam se na něj hrabeme my lidé. m

  Text: David Laňka, foto: Adobe Stock

  Diable cornu : le survivant de l'extrême - ZAPPING SAUVAGE (FR)

  

• Strepsils

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Úvodník

  DIA svět

  Vstoupit do DIA klubu

  
  

  
  

  
  

  Úvodník

  Michal Petrov, šéfredaktor

  Milé čtenářky / Milí čtenáři, 

  tento úvodník píšu první podzimní den, ale ono to, co je za okny, jako podzim vypadá už několik dnů, prakticky od konce prázdnin. Wabi Daněk zpívával o tom, že listopadový vítr slýchá už od léta, a spousta z nás to má asi podobně.

  Chladnější dny jsou zkrátka tady, na několik dlouhých měsíců plných krátkých dní se s tím nedá nic dělat a letos je toto téma ještě akcentované cenami energií, které nám teplo činí ještě vzácnějším než obvykle. Diabetiků se to týká dvojnásob – chlad zpomaluje krevní oběh, což zhoršuje distribuci inzulinu v těle a zvedá hladinu cukru.

  A není to jen teplotami, že v létě jsme zkrátka čilejší: dlouhé dny aktivitám rovněž hrají do karet. A také jsme méně nemocní, neřádí tolik virózy, což mimo jiné znamená, že jsme aktivitám více k dispozici. A jak diabetici dobře vědí, i infekční nemoci mají na hladinu cukru vliv. 

  Z toho všeho vyplývá více věcí. Radit vám v těchto dnech, abyste si více topili, to je skoro za hranicí neomalenosti. Tohle třaskavé téma necháme tedy raději stranou. Určitě lze ale doporučit častější měření hladiny cukru v krvi, zvláště když máte pocit, že na vás „něco leze“, nebo dokonce jistotu, že už to „to“ něco udělalo. Kromě obvyklých viróz bohužel stále musíme žít i s covidem, a i když je k nám varianta omikron podle všeho shovívavější než její předchůdkyně, měli bychom se všichni chovat co nejobezřetněji. Ale samozřejmě přiměřeně – utínat veškeré sociální kontakty, to se taky může na stavu těla i duše nepříznivě projevit. Ovšem sáhnout po respirátoru, když je na obzoru nějaká nevyhnutelná tlačenice v davu a naše anamnéza zrovna nemluví ve prospěch imunity, nemůže uškodit.

  Co z toho ale plyne zejména – určitě to, na co tu poukazuju už tradičně: chvála pohybu! Jestli je léto prospěšné i tím, že nahrává pohybovým aktivitám, měli bychom se snažit (a tady je vlastně úplně jedno, jestli člověk diabetik je nebo není) zachovat je ve svém životě i v chladných měsících. V těch sušších dnech je dobré držet si v denním rozvrhu procházky nebo cyklistiku, když je sníh a mrzne, připnout si lyže nebo bruslařské boty. Přitom ale nezapomínat taky na to, že nízké teploty rozkládají molekuly inzulinu. Pokud tedy diabetik plánuje ve (skoro) mrazivé dny delší pobyty venku, je nutné na to myslet. Uchovávat inzulin ve vnější kapse bundy, anebo si ho nechat v zaparkovaném autě, není zkrátka dobré.

  Je taky fajn si uvědomit, že na svou nemoc – anebo tak ve světě – vůbec nejste sami. Dejte dohromady partu, hecujte se navzájem k pobytu venku v době, která nemusí právě k vycházkám lákat. Obvykle platí, že je těžší se do věcí pustit, než se s nimi pak srovnat, že nejhorší fáze je zlomit počáteční odpor. Je vám trochu zima, když vyjdete ze dveří? Věřte tomu, co říkaly už naše babičky: pohni se a ono tě to zahřeje. To ale samozřejmě neplatí pro diabetiky se sníženou mobilitou – ti musejí své možnosti konzultovat s lékařem. 

  A když se člověk „vykope“ ven, má to ještě jednu nezpochybnitelnou výhodu: nechá za zády ledničku. Podzim a zima si vůbec žádají speciální dietní plán. O prospěšnosti vydatné snídaně bohaté na vlákninu a bílkoviny na tomto místě už byla řeč minule. Ale neškodí si to připomenout aspoň zmínkou. Vysoký obsah vlákniny prodlužuje pocit sytosti, a co může být pro prevenci náhlého zvýšení hladiny cukru v krvi lepší? Oběd doplňte čerstvou zeleninou, například špenátem, mrkví či ředkvičkami. Zima je taky ten pravý čas na dobrou kuřecí polévku. Naopak držet se stranou zpracovaných potravin, to platí nejen v zimě, ale v jakémkoli ročním období.

  To, že je výlet dobrý pro udržení distance od ledničky, neznamená, že by diabetik měl zapomínat na svačiny – menší častá jídla během celého dne jsou důležitá. Jablko nebo okurka vítány! A protože je potřeba počítat s hypoglykemií, tabulka hořké čokolády nebo pražených oříšků v kapse taky neuškodí. Diabetici se též mohou těšit, až se v ulicích objeví pečené kaštany. Ale to jsem se už opravdu ocitl rovnýma nohama v zimě – o té až příště.

  Teď můžu popřát jen co nejdelší babí léto, ať je ten čerstvý vzduch bez trápení.

  Michal Petrov, šéfredaktor
  

• Olfen Newo Forte

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Pečujeme o zdraví + Rozhýbejte se

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Pečujeme

  o ZDRAVÍ 

  
  

  
  

  Září je měsíc velkých odhodlání. Včetně toho, že začneme cvičit. Jen do toho! Podle mnoha odborníků je pohyb důležitější než dieta. Celkovou úpravou životního stylu, tedy dietou a cvičením, lze diabetes 2. typu téměř (téměř!) vyléčit. 

  Buďte však opatrní, protože první trénink by mohl být provázen příliš sníženou hladinou cukru v krvi – hypoglykemií. Tělo si totiž musí postupně zvyknout na nadprodukci inzulinu, jež je výsledkem práce svalů, které na to nejsou zvyklé. Obvykle se inzulin vstřebává nejrychleji z břicha a rukou, nejpomaleji ze stehen. Pokud ale běžíme nebo jedeme na kole, nejrychleji se vstřebává naopak ze stehen. Důležitá je však samozřejmě intenzita pohybu a konkrétní léky, které pacient užívá. 

  Jak vypadá hypoglykemie?

  Hypoglykemie se projevuje únavou, hladem, pocity chladu, třesavkou, zrychleným tepem, ale i úzkostí, podrážděností či slabostí, někdy také závratí a nevolností. Předcházet jí můžeme pomocí malého občerstvení s bílkovinami, zdravými tuky a komplexními sacharidy, důležitý je rovněž dostatek tekutin.

  Jakmile docvičíme, svaly už nezpracovávají žádnou glukózu navíc a metabolismus se tak vrátí k normálu, takže se glykemie může zase zvednout až příliš.

  Zpočátku se vyplatí kvalifikovaný trenér. Poradí cviky s ohledem na váš stav.

  Jen chvilka denně

  Trenér také bude hlídat správné provádění cviků. Vysvětlí i co, jak a kdy jíst. Diabetik nesmí cvičit hladový, riskoval by právě zmíněnou hypoglykemii. V tomto ohledu je u jógy, kde člověk nemá být najedený, lepší poradit se i s lékařem. 

  Pro začátek je vhodná chůze (vždy jen v dobrých botách, otlaky a odřeniny mohou vést ke špatným koncům!), pomalejší cyklistika, lehčí prostná, rekreační míčové hry či inline brusle. Prospívá také plavání, cvičení s vlastní vahou nebo lehké činky na posílení svalů. I ti největší lenoši by si měli dát pár jednoduchých cviků pro udržení pohyblivosti kloubů a gymnastiku nohou – té se lze prakticky bez námahy věnovat denně. Stačí obyčejné cvičení, jako je natahování a kroužení, krčení prstů, stoupání střídavě na špičky a na paty. Pomůže totiž předejít rozvoji neuropatie a syndromu diabetické nohy.

  
  

   

  
  

  rozhýbejte se! 

  
  

  
  

  Nemůžete si vybrat mezi chůzí, během a cyklistikou? Pak je pro vás tím pravým kombinace všech tří druhů sportu: koloběh! Koloběžka patří k prvním dopravním prostředkům, s nimiž jsme se jako děti seznámili, a určitě si vzpomenete na ten opojný pocit svobody, když člověk vyrazil vpřed. 

  Takový pocit si můžete užívat i jako dospělí. Ani se na ní nemusíte učit jezdit, techniku znáte z dětství. Jen pamatujte, že na velikosti záleží. Rozměr kol koloběžek se pohybuje od zhruba 10 cm na minikoloběžkách až do 70 cm, tedy velikosti běžné u cestovních jízdních kol, a čím menší kolečka, tím namáhavější a kostrbatější jízda. Správný stroj by měl mít také práh nízko nad zemí a tak dlouhý, aby se dal využít ke střídání nohou. Právě ve střídání nohou spočívá podstata zdravotních benefitů, které jízda na koloběžce přináší.

  Koloběžka přispívá ke skvělé kondici a formuje postavu. Tento pohyb je totiž komplexní jako málokterá jiná pohybová aktivita. Na rozdíl od kola či běhu dostávají při jízdě na koloběžce zabrat kromě nohou i ruce, střed těla (core) a záda. Pravidelné zanožování vyrýsuje i ty partie boků, které běžnému cvičení odolávají. Účinná je koloběžka i na břicho, zejména na přímé a zevní šikmé břišní svaly. Prospěje i hýždím. Víte, že jeden kilometr ujetý na koloběžce se vyrovná dvěma stům dřepů?

  Koloběžka je ideální pro pokročilé i začínající sportovce a představuje originální alternativu k jiným pohybovým aktivitám. Při jízdě na koloběžce cvičíte, ani o tom nevíte. Přitom úžasně spalujete kalorie, například při hodinové jízdě při rychlosti 18 km/h spálíte přibližně 820 kalorií, což je víc než při podobné rychlosti na kole nebo při běhu rychlostí 9 km/h.

  Na koloběžkách se pořádají závody i na mezinárodní úrovni. Sportovní koloběžkářskou velmocí je Finsko, těsně následované Českou republikou, takže žádný strach, že budete za exota!

• Systane

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Vaříme + Přírodní lékárna + Osmisměrka

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Vaříme

  
  

  
  

  Grilovačky s přáteli se nechceme vzdát ani s končícím létem. Nemusí o ni přijít ani pacienti s cukrovkou, stačí dodržet pár zásad. Především vyměnit tučná masa a uzeniny za zdravější, ale stejně lákavé pochoutky. 

  Nekupujte marinády ani přílohové omáčky, raději si připravte vlastní. Jako základ můžete vyzkoušet olivový olej, ale raději jogurt nebo citronovou šťávu, balsamico či hořčici. Nešetřete bylinkami a sůl nahraďte česnekem. Zeleninové saláty jako příloha sníží kalorickou hodnotu a poskytnou vlákninu, která napomáhá trávení. Navíc také upravuje střevní mikrobiom, který je základem zdraví a imunity. 
  

  Krůtí plátky
  

  Ingredience na 4 porce:

  240 g krůtího masa, 

  40 g oleje, 

  10 g hladké mouky, 

  grilovací koření, 

  sůl

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Plátek masa lehce naklepeme, osolíme a poprášíme moukou promíchanou s grilovacím kořením. Pokapeme olejem a v grilu opečeme. 

  
  

  Štrúdl na grilu
  

  Ingredience na 2 porce:

  2 větší jablka,

  šťáva z 2 limetek,

  skořice,

  20 g čekankového sirupu,

  150 g bílého jogurtu,

  máta

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Jablka zbavíme jádřince, nakrájíme na plátky, dáme do misky na grilování, pokapeme limetkovou šťávou a čekankovým sirupem, poprášíme skořicí a dáme na gril. Grilujeme z obou stran. K horkým grilovaným jablkům podáváme jogurt smíchaný s nasekanou čerstvou mátou. 

  
  

  Grilovaná zelenina
  

  INGREDIENCE:

  100 g papriky, 

  100 g cukety, 

  100 g lilku, 

  100 g mrkve, 

  40 g cibule, 

  40 g žampionů, 

  10 g česneku, 

  30 g olivového oleje,

  sůl, pepř, snítka tymiánu. 

  
  

  Fantazii se meze nekladou, použít můžete i rajčata, plátky raných brambor, mladý kukuřičný klas atd. 

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Všechnu zeleninu očistíme, česnek, cibuli a žampiony oloupeme. Papriku zbavíme jádřince a nakrájíme na kusy cca 3 × 3 cm, cuketu na širší plátky, mrkev na tenké šikmé proužky, cibuli na měsíčky, žampiony na půlky. Vše přesuneme na grilovací tácek, osolíme, opepříme, přidáme drhnutý tymián a důkladně promícháme s olivovým olejem. Grilujeme do měkka, ale tak, aby zelenina zůstala křupavá.  

  
  

  Přírodní

  lékárna 

  
  

  
  

  Podzim je plný lákavých zralých plodů. Při diabetu je však třeba být s ovocem opatrný. Nejméně cukru obsahují bobuloviny, naopak nejvíce banány, hroznové víno či mango. 

  Ovocem s nízkým obsahem cukru jsou vedle angreštu, černého bezu a rybízů všech barev například maliny. I když chutnají sladce, obsahují v jednom šálku pouze 5 gramů cukru a 8 gramů vlákniny, která napomáhá trávení. 

  Vedle českého angreštu existuje i indický, zvaný amla. Je výborným imunostimulantem a díky antioxidačnímu působení vitamínu C napomáhá snižovat projevy zánětu v těle a buněčné poškození. Hlavně ale obsahuje chrom, který je spojovaný se snižováním hladiny cukru v krvi a lepší citlivostí na inzulin.

  Mezi nejvhodnější druhy ovoce pro diabetiky patří také borůvky. Díky vysokému obsahu antokyanů (jde o druh flavonoidů) mají vynikající antioxidační účinky, které pomáhají při zlepšení inzulinové citlivosti. Zvýšená konzumace ovoce (i zeleniny) s vysokým obsahem antokyanů podle výzkumů snižuje riziko vzniku cukrovky 2. typu, zlepšuje inzulinovou citlivost, snižuje zánětlivé procesy v těle a pomáhá při léčbě patologických onemocnění souvisejících s cukrovkou 2. typu. Borůvky také mají nízký glykemický index, podporují metabolizaci cukrů a přispívají tak ke snížení hladiny krevního cukru. 

  Přírodní účinky těchto plodů lze využít i v doplňcích stravy.

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  Pro ty z Vás, kdo rádi luští, jsme si opět připravili osmisměrku! Tentokrát budeme soutěžit o tyto produkty: Dr.Max Multivitamin Energy, který obsahuje kombinaci 13 vitaminů a 10 minerálů doplněných o rutin a lutein a Dr.Max Vitamin B Complex Forte, který obsahuje vysokou dávku vitaminů skupiny B, které příznivě ovlivňují správné fungování organismu.
  

  
  

  Dr.Max

  Multivitamin Energy

  
  

  Koupit zde

  Dr.Max

  Vitamin B Complex Forte

  
  

  Koupit zde

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 11. listopadu 2022. 

  Přejeme hodně štěstí!

  Do soutěže přijímáme pouze odpovědi zaslané na e-mail.
  

• K čemu nám jsou rodiče, když nám je padesát?

  psychologie

  p s y c h o l o g i e

  K čemu nám jsou rodiče, když nám je padesát?
  

  Ta otázka nemá znít rouhačsky, naopak. Má prozkoumat, jaké nitky či lana nás spojují, proč a čím je udržována magie vztahu mezi námi a rodiči v době, kdy jsme dávno dospělí a zralí.

  text: Olga Procházková

  „N

  a jedné rodinné oslavě jsme si šli s mámou zabafat stranou. Bylo to ve starém bytě, tak stojíme s cigaretama nad toaletní mísou a vyfukujeme kouř do světlíku a bavíme se o kdečem. A aniž by to nějak souviselo, máma najednou povídá: ,Že ty máš ženskou?‘ Bylo zbytečný lhát, tak jsem přitakal. A na to ona: ,Jenže máš dvě děti a uděláš jim v životě pěknej zmatek.‘ ,Já vim,‘ povídám já. Pomalu dokuřujeme, když ona řekne: ,Jestli si ji vezmeš, už s ní budeš muset zůstat napořád, takže si to rozmysli.‘ Fascinující mateřský instinkt. Tehdy to byl jeden ze zásadních momentů, které mě přesvědčily, že jsem se ženou zůstal,“ říká Patrik. 

  Podobnou příhodu by možná mohl odvyprávět každý z nás. Stojíme na křižovatce života, se vším, co víme, a že si myslíme, že toho víme hodně, a najednou přijde jednoduchá věta z rodičovských úst, kterou „uslyšíme“. Zpravidla je tak banální, že by nám ji řekl i náhodný spolucestující ve vlaku, kdybychom se mu svěřili. Jenže nám ji řekla máma. Nebo táta. A najednou nám to všechno dojde.

  Kde se tohle bere? Jak je to možné? V čem spočívá kouzlo? 

  Idyla se nekoná vždy

  „Vztahy mezi rodiči a dětmi v pozdní dospělosti nemusejí být vždy ideální,“ říká psychiatrička Tereza Hynková. Ani čas mnohdy dětem a jejich rodičům nepopřeje rovnoprávné postavení, laskavost a vstřícnou komunikaci. Můžou se navzájem týrat a vysávat, bojovat a prohrávat.  

  Rodiče v prvních letech našeho života tvoří celý náš vesmír. Rodíme se do jejich světa, který nám ustavuje normy a chápání normálnosti. Rodiče do nás otiskují, jak funguje svět, my v něm a ti ostatní. 

  „Pokud vznikne trauma dříve, než jsme schopni si ho pamatovat, mluvíme o takzvaném raném traumatu. Jeho projevy zjednodušeně řečeno vypadají tak, že se nějak chováme, ale nevíme proč. Pak teprve na to nasedají vzpomínky, které si pamatujeme: věty, co nás vedou životem, modely chování, které nám umožnily fungovat v původní rodině, rodinné rituály. Pokud proplujeme řekou dětství s dobrými geny a se správnou mírou lásky, frustrace, volnosti a hranic nastavených rodiči, vyroste z nás zdravá, zralá osobnost. 

  Klíčovým zlomem je puberta, kdy je třeba rodiče „poslat do háje“ – je to ideální čas, kdy nejsme s to nahlédnout, že je zraňujeme, nedomyslíme důsledky svého chování a je velká naděje, že se vztahy zase urovnají. „Mezi odborníky se traduje, že zlobivé děti se o své potřeby dokážou postarat líp, hlasitěji než ty hodné,“ říká Tereza Hynková. „Vymezit se vůči rodičům v souvislosti s krizí středního věku bývá výrazně těžší. A není výjimkou, že je k tomu nutná pomoc terapeuta.“

  Návrat

  Pokud se nám podaří projít dobře dětstvím a pubertou, popřípadě v dospělosti na sobě mákneme za pomoci psychologa, měl by v ideálním případě začít mezi námi a rodiči fungovat rovnoprávný vztah, kdy jeden respektuje druhého. „Lakonicky řečeno by nám měl sytit psychosociální potřeby, jako je sytí vztah s jakýmkoli jiným blízkým dospělým,“ říká Tereza Hynková. Přesto ale často cítíme, že jde o něco víc. 

  Právě jedno z těch „víc“ se obvykle vztahuje k maminkám. Bez ohledu na genderovou korektnost  je to, ne vždy, ale obvykle ano, spíš žena – máma, která nám v životě symbolizuje přijetí, teplou náruč, laskavost, něhu. 

  „Mamka je jediný člověk na světě, co mi říká Maječko,“ říká dojatě Majka, máma tří dětí a tří vnoučat. „Mamka je jedinej člověk na světě, co mi uvaří kafe, navaří, napeče, všechno mi dá s sebou a pořád se mě ptá, jestli ještě něco nepotřebuju. Když jsem u ní sama, pořád jsem trochu její holčička, i když mi táhne na padesát,“ říká manažerka Jana. „Máma je důležitá celej život i pak, když vylítneme z hnízda, protože to je ta postava, která má na starosti péči a lásku. Táta, ten je taky důležitej celej život i pak, ale to je benchmark, se kterým se jako kluk člověk vždycky poměřuje, trochu s ním závodí. S mámou nezávodíte nikdy,“ uzavírá Patrik.

  Často se stane, že právě na prahu vlastního stáří se vztahy s rodiči zlepší. „V dospělosti býváme k rodičům laskavější, z mnoha důvodů. Jedním z nich je, že jsme už sami leccos odžili. Jsme si blíž, oni i my víme, že svět není jednoduchý. Sami jsme možná nasekali dost chyb, a tak ty jejich vidíme jinak, jsme shovívavější, líp chápeme, co možná prožívali a prožívají, to nás samozřejmě sbližuje,“ říká Tereza Hynková. I u rodičů s věkem často přichází větší klid, nadhled, dalo by se říct i moudrost. I oni nás vidí jinak a shovívavěji, jejich hodnoty se tříbily ještě o nějaký pátek déle než ty naše a možná dospěli k velkorysosti. To nám může k sobě otevřít nečekanou cestu a sblížení, které jsme třeba ani nečekali. Jedním z dalších „víc“ je fakt, že když máme štěstí, vztah s rodiči je pro nás v životě nejdelším vztahem vůbec. A jeho celá historie, jeho vzestupy i pády a fakt, že se je možné z něj jen těžko mentálně vyvázat, mu dává obrovskou váhu. Jsme svázáni společnými vzpomínkami, rodinnými tradicemi a hodnotami, místy, kde jsme trávili čas. U rodičů máme pořád něco jako druhý domov. 

  Inspirace a pomoc

  I jako dospělí se taky stále učíme. A můžeme se pořád učit i od rodičů. Ti nám svým životem  nabízejí inspiraci, jak zvládnout, co nás možná jednou čeká. Obvykle si to ani neuvědomujeme, ale vnímáme, cítíme, zažíváme s nimi, jak dokážou zvládnout postupnou ztrátu sil, stáří, jeho nemoci, bolesti, umírání vrstevníků. 

  „Ukazují nám strategie, jak se to dá všechno zvládnout, a taky nám zprostředkovávají určitý pohled do vlastní budoucnosti – tohle mě možná čeká, takový možná budu – a možnost se na to více či méně vědomě připravit,“ říká Tereza Hynková. Můžeme si pak rodičů začít ještě víc vážit, ještě více je chápat, intenzivněji odpouštět, je-li co. 

  „Zdravý vztah s rodiči je skvělá věc. I když pak dojde na moment, kdy o ně musíme pečovat, měl by nám pořád dávat možnost se rozhodnout, do jaké míry jsme péči schopni nebo ochotni zvládnout, kam až můžeme zajít,“ říká Tereza Hynková. Požadavky rodičů na pomoc od dětí se v těch chvílích pohybují mezi dvěma extrémy: od Nechci nikoho obtěžovat po Musíš se o mě postarat. A je potřeba se dohodnout. Neexistuje nějaká splátka na lásku nebo péči, co nám dali v dětství. Najít v takových chvílích ideální řešení je těžké. Někdy i proto, že s dlouhou vážnou nemocí se lidé mění, mění se jejich osobnost. A pro všechny nastanou těžké časy. 

  „Náročné byly ty poslední roky, to byly roky předtím, než máma odešla. K tomu došlo poměrně nedávno. Hrozně blbě se o tom mluví, ale byla to doba, o který bych řek‘, že její hlavní role byla permanentní probouzeč špatnýho svědomí. Že se málo starám, že se málo zajímám, že se stavuju míň často, než bych měl, že ztrácím trpělivost. Stáří je strašná věc – v tom, jak je sebestředný, v tom, jak ubírá sílu, jak bolí. A smrt pak může přijít jako vysvobození. Od lecčeho, ale třeba i od toho obrazu, kterej má člověk před očima těsně před ní. Nechtěl jsem vzpomínat na tuhle mámu, ale na tu, kterou byla po většinu života. Ten momentální obraz mi výhled na tu pravou mámu zakrejval. Najednou jsem už nebyl schopnej vidět člověka, kterej byl kdysi moderní, veselej parťák, kterej dokázal mít upřímnej zájem o to, jak se mi vede. A otázka ,jak se máš‘ nebyla pro něj formální odrazovej můstek k tomu, aby stejně začal mluvit o sobě,“ popisuje Patrik svoje vzpomínky na mámu.

  Ještě ne

  A je tu ještě jeden závažný důvod, proč jsou pro nás rodiče důležití, i když máme kus života za sebou. Lakonicky řečeno jejich prostá existence znamená, že ještě „nejsme na řadě“. Jako bychom tušili, že je tu ještě někdo před námi, kdo kráčí vstříc konci – a tak se nám ten konec zdá pořád dost daleko. A když zemřou, můžeme to z psychologického hlediska chápat jako další pubertu: přelom, kdy věci už nemůžou být jako dřív, kdy něco navždy mizí, některé jistoty se zhroutí a my se musíme v novém světě bez rodičů zorientovat a jít dát. Teď jsme my ti, kdo nesou rodovou paměť, vzpomínky na milostné eskapády strýčka Jožky, přebíráme knihu receptů včetně toho na tajnou rodinnou bábovku, album s fotkami příbuzných, které naše děti ani nezažily. My se stáváme pamětníky rodu. A taky jsme na řadě...     

  „Rodiče jsou vaše jediný pravý pouto s dětstvím. To se jejich smrtí najednou přešmikne. Už jste prostě bez toho lana, co vás drží u mola, a ženete se na širý moře. Definitivně ten břeh ztrácíte z dohledu,“ říká Patrik. „U mě to bylo umocněný ještě tím, že prakticky zároveň sestra prodala rodičovskej byt. A to si uvědomíte, že to není jen byt, ale instituce. Místo poslední záchrany. Kdyby se najednou všechno v životě sepsulo, pořád je tu tenhle azyl, kde najdete střechu nad hlavou, postel, teplo a vanu. Když se ten byt prodával, stály tam vyrovnaný věci na kuchyňský lince, připravený, až si pro ně přijede vetešník. Koukáte na ty talíře, ze kterejch jste snědli stovky hovězích polívek, a víte, že kvůli vám už naběračka o dno nikdy necinkne. Chyběj mi taky vysvětlení některejch rodinnejch záhad. Hodně příběhů zůstává nedořečenejch, hodně otázek nezodpovězenejch. A ty odpovědi už vám nikdo nedá. Vzali si je do hrobu,“ vypráví Patrik. 

  O pocitu velké ztráty mluví i šedesátnice Eva: „Maminka mi hrozně moc chybí. I když jsme celý život trochu bojovaly, nechápaly se a nebyly ochotné ustoupit, posledních pět šest let maminčina života nás moc sblížily. Pomáhala jsem jí s nákupy, a když jsem po těžké operaci musela odejít do předčasného důchodu, absolvovaly jsme spolu dlouhé procházky. Bylo to úplně zázračné, po všech těch letech tichého nesouladu. A i když už pak na procházky maminka chodit nemohla, skoro denně jsem jí navštěvovala, probíraly jsme všední i důležité věci, byly jsme si blízko. Ne, nepotřebovala jsem poradit, stačilo, že mě vyslechla. Poslední půlrok, než ji odvezli do nemocnice, byl těžký, maminka byla vážně nemocná a změnila se. Vůbec jsem ji nepoznávala. Tehdy mi paní doktorka řekla: ,To už není vaše maminka, nevyčítejte jí to.‘ Tu větu do smrti nezapomenu. Moc mi chybí, moc...“ uzavírá vyprávění Eva. m

  Foto: Adobe Stock

  I n z e r c e

• Biopron 9 Immunity

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Milan Reindl: Stavět LEGO je jako nafukovat balónek

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Milan Reindl

  Stavět LEGO

  je jako nafukovat balónek *

  Už deset let pracuje v Dánsku jako designér stavebnic LEGO. Je jediným Čechem, který takové pozice u legendární značky dosáhl, a to je přitom původním povoláním učitel. Jaká je běžná náplň jeho pracovního týdne? A v čem má jeho práce blízko ke „kantořině“?
  

  D

  neska je středa, polovina týdne. Co jste ty tři dny dělal a co vás čeká? Jaká je vaše denní náplň? Počítám, že stavění kostiček to nebude…

  Tenhle týden je toho stavění skutečně méně, protože začínáme dávat dohromady obrysy sortimentu na rok 2024. Takže se scházíme, hádáme se, jestli tam dáme bagr, nebo závodní auto, jestli tuhle, nebo jinou značku a vlastně je to docela zábava.

  Kdybychom si to měli převést do čísel, kolik nových modelů musíte ročně vytvořit? To nebudou desítky, ale stovky, ne?

  Stovky to jsou v případě celé značky, ale pokud jde o naše oddělení, tedy LEGO Technics, tam je to ročně kolem patnácti kusů. Ale to samozřejmě znamená, že každý z nás patnácti designérů si na tu „hádací poradu“ připraví několik návrhů, takže je z čeho vybírat, aby to bylo v něčem nové, neopakovalo se to, přinášelo to něco inovativního, ale zároveň aby to dětem nebylo neznámé a vzdálené, protože to by po tom pak třeba netoužily.

  Máte vy takhle třeba v šuplíku nějaký model, který se už roky snažíte prosadit, ale pořád se vám to nedaří?

  Jo, to se stává. Já jsem už zažil několikrát, že jsem s něčím přišel, zamítlo se to s tím, že to je „blbost“, a když jsem s tím přišel další rok, všichni to oslavovali jako skvělý nápad (smích). 

  Když jste mluvil o tom, že vás designérů je v LEGO Technics patnáct, představuju si to správně, že v celé firmě jsou třeba oddělení zvířat, filmových postaviček, hradů, rytířů a podobně, a když si pak něco ve svém oddělení schválíte, musíte ještě před širší radu kolegů, před kterými si to taky musíte obhájit?

  Přesně tak se to děje, protože společnost si samozřejmě musí hlídat třeba to, aby v jednom roce v různých modelech nevydala šedesát oveček nebo aby všude nebyly jenom buldozery. Prostě aby si každý našel to své, ať máte rád architekturu, schovávačky ve stromech, nebo toužíte po ošetřovně nemocných králíčků  (smích).

  Kdo je vlastně tím, kdo LEGO stavebnice kupuje? Děti, nebo jejich rodiče?

  Míříme hlavně na děti, protože ty jsou naším nejvěrnějším zákazníkem. Ale třeba u LEGO Technics je to trochu jiné, tam máme i výrazně starší zákazníky, kteří se k legu vrátí a chtějí stavět něco složitějšího. Není výjimkou, když si nás najde někdo kolem čtyřicítky a pak už se mu to stane vášní. A rok od roku nám přibývá i žen a dívek, což nás samozřejmě těší. On tomu všemu možná napomáhá i fakt, že v posledních řekněme deseti letech je společensky vlastně fajn být tak trochu podivín a geek, a proto už na vás nikdo nekouká skrze prsty, když mu řeknete, že si stavíte programovatelné roboty. A popravdě, když někomu, kdo skončil u lega jako dítě, ukážete nějakou stavebnici LEGO Technics, dost často mu popojede čelist směrem dolů a brzy se z nich stane náš fanoušek (smích).

  Přiznávám, že tohle je přesně můj případ. A už několik let si k narozeninám přeju nový model nějaké LEGO Technics stavebnice…

  A jaké modely si kupujete?

  Auta – z bondovek, Krotitelů duchů, mustanga z Bullittova případu… Což mě tak napadá, vy v případě zrovna těchto vozů musíte přece počítat s určitou diváckou nostalgií starší generace. Zrovna u Krotitelů duchů to ale v případě nového filmu mohl být risk, že ten film neuspěje…

  To máte pravdu, ale naštěstí se ten risk vyplatil, protože ti noví Krotitelé jsou podle mě skvělí, a to, jak pracuje s nostalgií diváků původních filmů, a přitom přitáhl pozornost i mladých diváků, je skvělé. Tohle kdyby nevyšlo, tak by si tu stavebnici koupili jen ti starší fanoušci. Ale takhle ji mohli stavět tátové se svými dětmi a trochu toho svého nadšení na ně přenést.

  Jak probíhá představení nového modelu na té vaší schvalovačce? Přijdete s návrhem, nebo rovnou s modelem?

  Stává se obojí. A někdy nám dokonce někdo zadá nápad a my ho máme za úkol zpracovat. A někdy se stane, že při stavbě určitého modelu vymyslíte něco absolutně jiného.

  Co děláte, když se vám to stane?

  Nechám to v krabici, kterou mám na tyhle případy, a někdy se k tomu vrátím, dopracuji to, a když je z toho model, který dává smysl a všechny na té naší poradě zaujme, jde do výroby.

  Jak dlouho trvá, než sestavíte model s tím správným a nezbytným množstvím kostiček? Protože počítám, že je to jako v automobilovém průmyslu, kdy postavíte model a pak ho odlehčujete…

  Přesně tak to je. Ale taky se někdy stane, že ty první prototypy jsou lehčí než finální model, protože u nich většinou trochu chvátáte, chcete je mít postavené co nejrychleji, abyste viděli, jak to bude vypadat, a pak zjistíte, že některá místa musíte zpevnit. Takže přidáváte, ubíráte, a kdybych to přirovnal k nafukování balonku, tak ten model musíte nafouknout tak akorát, aby vám hned nepraskl, když někde o něco zavadí, a přitom létal, jak má.

  Kolikrát takhle musíte ten model postavit znovu, než na to správné množství přijdete? Protože u lega když něco „zkazíte“, tak musíte všechno rozebrat a začít znovu…

  LEGO Technics je v tomhle hrozná řehole, to opravdu není pro každého. Já jsem ale docela trpělivý, a tak trpělivě skládám, rozebírám a zase skládám, i když nebudu říkat, že občas si nezoufám (smích).

  A kolik prototypů jednoho modelu jste měl nejvíc, než jste došel k jeho finální podobě?

  Evidenci si nedělám, ale myslím, že nějak kolem deseti patnácti. Ale jsou věci, které předěláváte a předěláváte, což jsem měl třeba u modelu Land Rover Defender, kde jsem byl hrozně nespokojený s čelním rohem se světlem, a to pak máte noční můry, o víkendu, ve sprše a všude přemýšlíte, jak to vyřešit, abyste na tak malém prostoru zohlednil všechny křivky, které má ten skutečný model.

  Když jste zmínil, jak jste stavěl Defender, zajímalo by mě – s ohledem na to, že auto a stavebnice šly ven ve stejný okamžik – , jestli jste museli podepisovat nějakou doložku mlčenlivosti, aby nikam neunikly informace o tom, jak nový model Land Roveru bude vypadat…

  Přesně tak to bylo. Nedostali jsme celý nákres vozu, ale vždycky jen jeho části, a to za opravdu přísných bezpečnostních podmínek. Takže já jsem stavěl stavebnici auta, a ani jsem pořádně nevěděl, jak bude celé vypadat. A pak, když už bylo hotovo, nás vzali do továrny v Anglii, abychom se na prototyp auta podívali, a já jsem dostal šok. To auto vůbec nevypadalo tak, jak jsem ho postavil!!! Naštěstí se ukázalo, že na sobě ty prototypy mají nalepenou pěnu a folie, které deformovaly tvary vozu, což se dělává, dokud se nový typ vozu nepředstaví. Ale v první chvíli by se ve mně krve nedořezal.

  Funguje ve vašem oboru něco jako průmyslová špionáž?

  To si pište. Jakmile děláte něco dobře a kvalitně, tak se hned najde někdo, kdo to chce zkopírovat a trochu se na vašem úspěchu přiživit.

  Nakolik do LEGO stavebnic proniká elektronizace hraček?

  Je to už jejich přirozená součást, byť třeba jen v malé míře, ale můžete si být jistý, že vždycky, když uděláte něco na dálkové ovládání, tak tím děti strhnete a ty pak strhnou svoje tatínky, kteří jim to koupí, ale taky dost proto, že si s tím sami chtějí hrát (smích).

  A co vás nejvíc baví designovat?

  Neužije mě na motorky, které nemusím ani v běžném životě, a přijdou mi obecně nebezpečné. A v oddělení se to ví, takže mě do nich nikdo netlačí. Naopak mě baví dělat repliky letadel a helikoptér a ještě radši mám zvířata. Mám pocit, že to tak u nás je, že co koho baví v životě, to modeluje.

  Vy jste původním povoláním učitel. Vnímáte svou práci jako určité pokračování učení, protože faktem je, že stavebnice do určité míry ovlivňují výtvarné cítění, kombinatoriku, estetiku dětí?

  Máte pravdu, že to má s učitelskou profesí hodně společného. Ale „neučím“ jen já děti, ony učí i mě. Když s nimi testujete nové modely, tak je pozorujete, jakým způsobem stavebnici staví, jak si s ní hrají, jak ovládají a využívají jednotlivé funkce… a vy jste tam najednou v pozici pozorovatele, žáka, který se někdy – v dobrém – nestačí divit. Takže ano, jsou tam styčné body, jen jako učitel zasáhnete na škole řekněme 250 dětí a se stavebnicí se jedná o statisíce.

  Stalo se vám někdy, že byste od někoho dostal vlastní model lega?

  To ne, on už mě legem nikdo neobdarovává, protože mají pocit, že by to bylo jako nosit dříví do lesa (smích). Ale přiznám se, že si pečlivě hlídám, kdy jaká stavebnice vyjde, a to si ji pak jdu hned ten první den koupit a potřebuju si ji postavit. Nedávno třeba vyšel transformer Optimus Prime, který se mění z trucku na robota, a to pro mě byl určitý splněný dětský sen, takže ještě před prací jsem si ho šel koupit.

  Takže jste šel se stavebnicí lega do Lega?

  Přesně tak (smích). A celou pracovní dobu jsem se na tu krabici díval a svrběly mě prsty, protože už jsem se strašně chtěl pustit do stavění. Uznávám, že se mě to dětské nadšení pro stavění pořád drží. Někdy mi sice žena říká, že jsem trochu zastydlý dítě, když jdeme kolem hračkářství a já mám nos nalepený na výloze, ale bez toho bych asi nemohl dělat to, co dělám. m
  

  milan Reindl   

  • Narodil se v roce 1980. 

  • Byl učitelem na základní škole v Sušici, kde vyučoval angličtinu a chemii. 

  • Po nocích ale skládal stavebnici LEGO a vymýšlel  vlastní modely. Proto se rozhodl napsat do dánského LEGA, kam také poslal několik fotografií svých modelů. Po pohovoru, kterým prošel, byl přijat. 

  • V roce 2012 se do Dánska odstěhoval. 

  • Dnes je jediným českým designérem této světoznámé stavebnice, s níž si hrají děti z celého světa. 

  
  

  
  

  Foto: archiv Milana Reindla

  O kostičkách se mi zdá i v noci, říká Milan Reindl, zatím jediný český designér Lega

  

  I n z e r c e

• Strepfen

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Kateřina Etrychová: Jak vyhořelá delegátka Jarka v letadle ke štěstí a k řízkům ve zlatě přišla

  povídka

  p o v í d k a

  Kateřina Etrychová

  Jak vyhořelá delegátka Jarka v letadle ke štěstí a k řízkům ve zlatě přišla 

  Pohádka pro životem znavené dospělé

  J

  arka se ještě jednou rutinně postavila do uličky a zkoumavým pohledem se ujistila, že všichni její klienti sedí tam, kde sedět mají. Ale jen tak nějak naoko. Ani je nepočítala. Výsledek by byl stejně fuk. Dveře zavřené a poslední výzva už dávno padla. Kdo tu není, Krétu letos neuvidí. Obligátně připomněla, že let potrvá asi dvě a půl hodiny a že na letišti v Heráklionu na ně bude čekat autobus. Informace, které se za třicet let, kdy se živila jako delegátka, v podstatě nijak výrazně nezměnily. Usadila se na sedadlo 3A u okýnka a apaticky hleděla na ranvej, která začala pod koly letadla ubíhat kamsi v dál.

  Hádáte správně: její současná práce ji už zas tak moc nebavila. Nebylo tomu tak ale vždy. V roce 1991 bylo pro Jarku nadmíru uspokojující nakráčet do kanceláře ředitelky Mrkvičkové, podat výpověď a odkráčet středem ze světa pedagogiky. Mrkvičková byla zamindrákovaná soudružka s květákem na hlavě, která akorát v listopadu 1989 prozíravě a bryskně vyměnila srp a kladivo za klíče. Odejít ze školy nešlo ale tak úplně hned. S manželem zkoušeli leccos. Chtěli se konečně živit na vlastní pěst. Jejich společné plány ovšem nakonec zhatil jejich nově otevřený kosmetický salon. Zatímco Jarka se učila po večerech v kurzech, jak trhat obočí, její muž se učil v tomtéž čase sexuální polohu beranidlo s pedikérkou. Záda si při tom oddělali oba. Dobře jim tak. Po rozvodu vsadila Jarka na cestovní ruch a stala se delegátkou cestovní kanceláře. Díky jazykové vybavenosti se její osudovou destinací stalo Řecko – nejprve na dva roky, pak na věčné časy.

  Po půl hodině letu poprosila Jarka letušku o džus a nalila si do něj vodku, kterou si na palubu propašovala v lahvičce od šamponu, samozřejmě úhledně zabalené v předepsaném uzavíratelném sáčku o rozměrech dvacet krát dvacet centimetrů. Pak si znovu stoupla a zhodnotila klienty. Léta zkušeností už jí umožňovala udělat si předběžný, leč velice přesný přehled toho, co ji v daném turnusu čeká. Dvě důchodkyně po levoboku už zná. Jezdí na stejné místo do stejného hotelu patnáct let. Každý rok vyžadují stejný pokoj. Opět se zapíšou na tři nejnáročnější výlety a Jarka bude trnout, jestli to vůbec přežijou. Korpulentní žena s fialovými vlasy jede s čerstvě dospělým synem. Těžko říct, jak ho k takové výpravě v jeho věku přiměla. Pár středního věku na sedadlech 6C a 6D rozdělený uličkou a zjevně i pohledy na život, sex, kulturu, politiku a všechny aspekty společného soužití ji uklidňoval. Takové páry totiž obvykle od delegáta nechtějí nic. Týden stráví na pláži mlčky s knihami a na konci se donutí k jedné společné fotce pro známé. Klientka zamotaná v šátku je doktorandka historie. Už u odbavení objasňovala, že se právě zabývá islámem v Řecku přes výzkum původních komunit z období Osmanské říše, takže se halí do hidžábu. Dokud tu dizertaci neodevzdá. Tak ta bude chtít pondělní Heráklion s výkladem, pomyslela si Jarka. Nakonec přelétla pohledem staršího vysokého muže, který cestoval sám. S napěchovaným příručním zavazadlem. Typický indulonář, povzdechla si. V půlce týdne se začne dožadovat doktora a bude se divit, jak se mohl spálit na uhel, když se přece mazal. Každý rok je tu aspoň jeden takový! Jarka obrátila oči v sloup a znovu se sesunula do svého sedadla 3A.

  Za přežitou první hodinu letu se pak tradičně odměnila zpestřující cestou na toalety. Nešlo o to, že by se jí snad chtělo čurat. Činilo jí jen radost, že může chvíli něco dělat. Aspoň deset minut. Nesedět. Nekoukat z okýnka. Umýt si ruce. Použít vlhčený ubrousek. Trochu se protáhnout. Tentokrát to bylo dokonce i s frontou. Z toho číhalo minut patnáct. Jarka po chvíli zašla do stísněné kabinky, zavřela jako vždy dveře – a nic. Zámek nefungoval. Pokus tedy zopakovala, zalomcovala dvakrát dveřmi, leč opět nic. A personál nikde. „Zkuste to ještě jednou, já na ty dveře zatlačím zvenku a ono to půjde,“ protnul jí myšlenku muž, kterého tipla na indulonáře a který se odněkud zjevil. Přikývla. Zabrala. Zabral. A nic. Už to chtěla vzdát, zavolat letušku, nebo prostě vyrazit na toaletu na druhé straně letadla, ale indulonář se nedal. Vytáhl z kapsy jakousi sponku, Jarku ponechal v kabince a jal se rýpat do zámku. Ano, v tuhle chvíli by příběh mohl skončit dvěma způsoby. Buď by se zadařilo, nebo by se Jarka odebrala pryč. Osud tomu chtěl ale úplně jinak. Prudká turbulence zapříčinila, že indulonář sebou nepředvídatelně škubl, vysmekly se mu dveře, zapadl do kabinky, kde přitlačil Jarku svým pupkem na umyvadlo, dveře zaklaply a zámek se probral. Leč pouze do té míry, že zapadl a delegátku s indulonářem uvěznil uvnitř. Tělo na tělo. Pupek na prsa. V Jarce se třískaly pocity. Na jednu stranu jí to bylo nepříjemné, na stranu druhou bylo tohle celé největší vykročení z nudného stereotypu pěny jejích všedních dnů, v kterých se nedělo v zásadě vůbec nic. Letuška je přes dveře obratem uklidnila, že náprava situace je v běhu, a požádala o trpělivost. Nuže, bylo na místě zahájit dialog. Jarka přemýšlela, jak zdvořilostně mluvit s opoceným mužem, který jí právě pupkem promasíroval při další turbulenci pravé prso. Indulonář se nakonec konverzačního výkopu ujal sám.

  „Nedala byste si řízek?“ zeptal se bezelstně, a aniž by čekal na odpověď, zašátral v černé tašce, kterou měl přes rameno, a vytáhl dva kousky. „Zásadně ve zlatém alobalu! Copak se k telecímu řízku na másle hodí stříbrný?“ Jarka nevěděla, jak v diskomfortní situaci odmítnout, a tak přijala. Trochu tím roztály ledy. Dveře pořád zaseklé. „Já jsem Bartáček. Václav. Smažil jsem sám. Manželku už nemám.“ „Aha. To je mi líto,“ odvětila Jarka. „Ale to nemusí být! Ona neumřela! V padesáti přišla domů s tím, že se zamilovala do kolegyně. Jo, slyšíte správně! Do baby!“ zahlaholil se smíchem indulonář, když tu mu další, byť už mírnější turbulence vyrazila půl řízku z ruky a ten skončil ve výstřihu Jarčina trička s logem cestovky. „Ježiš, to je trapné. Promiňte! Můžu ho vytáhnout?“ „Vy už raději proboha nic nevytahujte!“ zakryla si Jarka volnou rukou výstřih a, snažíc se vylovit řízek z oblasti břicha, spustila za sebou vodu v umyvadle, polila si zezadu firemní kalhoty, v úleku vyskočila a nechtíc vrazila nohu do záchodu, kde si bílou tenisku obalila jakousi namodralou hmotou. Teď už si opravdu přála, aby se dveře podařilo otevřít. A hned! „Nejste náhodou členkou mílového klubu?“ zmuchlal indulonář zlatý alobal. „Cože jestli nejsem?“ netušila Jarka, o čem je řeč. „No, jestli jste někdy souložila v letadle.“ „To je dost impertinentní otázka!“ „Už dobré tři minuty mi kolenem drtíte rozkrok, takže je spíš otázkou, co je víc impertinentní.“ „Proboha, promiňte!“ uhnula Jarka v rámci minimalistických možností kolenem a indulonář se začal opět smát. Letuška je přes dveře znovu ujistila, že už to bude. „Nic si z toho nedělejte, vždyť je to legrace. Jsme jenom lidi a bude z toho dobrá historka do hospody!“ tlumil indulonář Jarčiny rozpaky. „A vůbec: Nezašla byste si se mnou někdy na řízek? Někam, kde budeme mít víc prostoru?“ Cvak. Zámek se uvolnil. Dveře se otevřely. Omluva letušky. Káva zdarma. Jarčin návrat na sedadlo 3A. Konečně.

  Epilog

  Věra se ještě jednou rutinně postavila do uličky a zkoumavým pohledem se ujistila, že všichni její klienti sedí tam, kde sedět mají. Ani je nepočítala. Výsledek by byl stejně fuk. Poslední výzva už dávno padla. Kdo tu není, Tenerife letos neuvidí.

  Pak si ale dovolenkáře ještě pro sebe zhodnotila. Léta zkušeností už jí umožňovala udělat si předběžný, leč velice přesný přehled toho, co ji v daném turnusu čeká. Důchodkyni s přelivem už zná. Jezdí na stejné místo do stejného hotelu deset let. Každý rok stejný pokoj. A hele, dva postarší zamilovaní. Vysoký a prsatá. Typičtí řízkaři! A taky že jo! Vždyť on už dva vytahuje z černé tašky, co má přes rameno, a rovnou ve zlatém alobalu! Věra se usadila na sedadlo 8F a apaticky hleděla na ranvej. Rutina. Šeď. Achjo. Holt v letadle, v letadle se jí nikdy nic zajímavého nestane. m

  Foto: archiv autorky

• Stoptussin

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Jennifer Lopez: Teď už se znám a věřím si

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Jennifer Lopez

  Teď už se znám

  a věřím si 

  Napsalo se toho o ní už tolik, že by si člověk myslel, že ho v souvislosti s touhle zpěvačkou a herečkou nemůže už nic překvapit. Ale jak ona sama říká, ne všechno, co se psalo, byla pravda, a pravda prý není ani to, co si o sobě ještě nedávno myslela ona.
  

  V

  e vašem novém filmu Vem si mě se vaše postava rozhodne změnit svůj život a provdat se za úplně cizího člověka. Uměla byste tohle udělat?

  Mám s tou postavou hodně společného. Jdete životem, dosáhnete všeho, co jste si kdy vysnili, můžete být hrdí na to, co všechno máte, ale taky cítíte, že jste pořád tak nějak nespokojení se svým životem. Netušíte proč. Netušíte, co za tím je. Přece byste měli být šťastní a všichni vám vnucují, že jste. Ale ten pocit štěstí se nedostavuje. A pak vám do života někdo vstoupí. Nemusí to nutně být partner, třeba jen někdo v práci, někdo na společné večeři s přáteli, a vám se otevře nová dimenze chápání, poznání, vnímání souvislostí. Ten dotyčný ve vás něco odemkne, něco, co jste dosud nepoznali, a vy víte, že odteď už bude život jiný. Jste tím člověkem fascinováni, jste mu vděční za to, že vám umožnil pochopit sebe samotného, a tak rozumím tomu, že pokud by takovým člověkem byl muž, který o vás ještě projeví zájem, se kterým prostě víte, že jste našli lásku, tu pravou a opravdovou, tak že si ho vezmete třeba jen po pár dnech chození.

  Vám se něco takového stalo?

  Ano, pár takových lidí jsem potkala. Měla jsem to štěstí. Jen to nikdy nebylo na úrovni vztahu. Nicméně dobře vím, jak si připadáte jako v Pygmalionu, kdy jste tou nevinnou, prostou dívkou a někdo vás obohatí a vy zjistíte, že to, čemu jste dogmaticky věřili, je vlastně úplně jinak. A tohle poznání je nesmírně důležité. Je třeba si připomínat dnes a denně, že nic není černobílé, že všechno má dvě strany a někdy i víc, že to, že jsem o něčem přesvědčený, ještě neznamená, že to musí být jediná pravda. Neexistuje jediná pravda. Na každou pravdu jde nahlížet z mnoha stran.

  Vy jste si v tomhle filmu vzala na starost i jeho hudební stránku a napsala jste pro něj celou řadu písniček. Není člověk trochu rozdvojený, když hraje, a ještě do toho i skládá hudbu?

  Možná by to takové bylo, kdybych neměla jasno, které z těch profesí se chci věnovat, ale já to takhle nemám. Hraju i zpívám a nejsem rozdvojená (smích). Vlastně tím, že ta postava je hudebnice, tak tvůrce ani nenapadlo, že by se o hudbu postaral někdo jiný, a já jsem za to ráda, protože to není samozřejmost. Nejednou se mi stalo, že k filmu, ve kterém jsem hrála, nazpíval písničku někdo jiný, a to bych přitom stála o to, abych ji zpívala já. Ale beru to tak, že mě konečně i filmový svět začal respektovat jako zpěvačku a hudebnici. Víte, tenhle svět, svět těch dvou byznysů, je zvláštní v tom, jak má nastavená hierarchická pravidla, nedovoluje průniky, hraje hru na to, jak je důležitý, lidé v něm si hrají na důležité, a pokud s nimi tu hru nehrajete, tak vás ze svých řad strašně rychle vyšachuje. A ženy to mají ještě o něco těžší, protože ten svět je silně mužský. Takže se buď vymezíte a doufáte, že vás „nesejmou“, nebo sklapnete podpatky a hrajete podle jejich pravidel.

  Vy ale nepatříte mezi ty, které si nechají jen tak něco líbit, ne?

  Vyrostla jsem v Bronxu, takže si umím vymezit hranice. Ale ten byznys je tak tvrdý, že ani ostrá holka jako já nemůže přenastavovat pravidla.

  Takže jste musela podepisovat smlouvy, které vás braly…

  … prostě jako produkt, jako zboží hudebního a filmového průmyslu, ze kterého chtějí udělat hvězdu, a já jako někdo, kdo na to přistoupil, jsem musela poslouchat. Neznamená to, že bych dělala něco hříšného, že by mě někdo zneužíval fyzicky, ale opravdu se stanete zbožím, dělají na vás reklamu, aniž byste měli možnost mluvit do toho, jak se chcete prezentovat, jestli už té odhalenosti není moc. A ano, občas se někdo pokusí zneužít své moci, ale tam holt musí následovat kopanec kolenem na bolestivá místa (smích).

  Už jsme narazili na to, že hrajete a zpíváte. Vedle toho skvěle tančíte, píšete texty… je něco, co neumíte?

  Toho je! Dřív jsem měla nutkavou potřebu se všechno naučit, ale teď už je tahle zoufalá snaha umět všechno pryč. Jsem šťastná, že stíhám to, co mi do nějaké míry jde. A mám pocit, že až teď se dostávám do bodu, kdy si opravdu věřím. Znám svoje schopnosti. Cítím se sebejistě. Když jsem byla mladší, nebyla jsem si spoustou věcí jistá, pořád jsem se musela ujišťovat, že věci dělám dobře, měla jsem pochybnosti, prostě jsem se hledala.

  A teď jste se tedy našla?

  Ano, teď už se znám a věřím si. Vím, co umím. Vím, co neumím. A vím, že se mám na míle vyhnout basketbalu, protože dřív nebo později sobě nebo někomu jinému tím míčem ublížím (smích).

  Jednou jste řekla, že jediné, co byste na slávě měnila, jsou média. Jak jste to myslela?

  Víte, nelze to říct obecně. Jsou noviny a časopisy, jejichž redaktoři mají alespoň snahu vás pochopit, když už vás a vaši tvorbu nechápou úplně. Ale pak je tu většina těch, jejichž jediným cílem je na to, co děláte nebo co představujete, plivnout a zesměšnit to.

  Opravdu?

  Dokonce se předhánějí v tom, kdo ten útok na mě a na mou tvorbu vezme razantněji. Kdo bude vtipnější, kdo mě lépe a zajímavěji setře. A na tohle si jde zvyknout, ale jde to pomalu, protože pokud nejste z kamene, tak se vás některé věty typu, že máte velkej zadek a vaše písničky se hodí leda tak do výtahu jako podkres pro cestu do pokoje, dotknou. A kdo tvrdí, že ne, ten lže.

  Proč tak ráda točíte romantické komedie?

  Protože se na ně ráda dívám a tak jako já miluju Když Harry potkal Sally s Meg Ryan nebo Svatbu mého nejlepšího přítele s Julií Roberts, tak bych si přála, aby někdo stejně miloval ty moje filmy. Krásná pokojská k tomu má myslím docela dobře našlápnuto.

  Co musí ve scénáři být, abyste si řekla: To chci točit?

  Musí tam být dva lidé, co se do sebe zamilují, a na konci musí být happy end.

  Takhle vypadá každá romantická komedie…

  A právě proto je lidi mají rádi, protože vědí, jak to dopadne. A když je to ještě vtipné a má to dobré postavy, uvěřitelné, tak je mi jedno, jestli budu koukat na horor, nebo komedii.

  V hororu jste myslím ještě nehrála…

  A přitom hrát vraha by mohla být zábava!

  Fanoušci jsou prý dnes hodně navyklí hercům mluvit do výběru rolí. Je to pravda?

  Je, ale záleží na tom, jak moc si do toho necháte mluvit. Dříve se o nás „staral“ jen bulvár, ale dnes jsou to navrch lidé na sociálních sítích. Musíte si dávat pozor, abyste nepropadli dojmu, že když ztratíte pár fanoušků, zhroutí se vám svět. A podléhat každému hlasu, kdy vám někdo něco napíše na zeď, to je úplně špatně. Jediný, kdo by měl rozhodovat o vašem životě a vašem směřování, jste jen a jen vy. 

  Přece ale i v životě se člověk nechá ovlivňovat…

  To ano, je to dlouhodobý proces, během kterého máte možnost si promyslet, co vám kdo radí a co se chystáte udělat. Na sociálních sítích někdo napíše, že byste neměla hrát v komediích, řada dalších se přidá a znám kolegy, které by to přimělo brát jiné role v jiném žánru, nosit jiné oblečení, chovat se jinak… a takhle postupně ztratíte sami sebe. Kvůli davu za okny? 

  Myslíte na to, když něco dáváte na svůj profil?

  Myslím na to neustále. Protože jak se říká: Jediná chyba, kterou člověk dělá opakovaně, je myslet si, že všichni kolem nás jsou přející a milované osoby. Nejsou. Musíte věřit, ale ne slepě. Ne každý to s vámi myslí dobře.

  To není zrovna optimistický konec.

  To záleží na úhlu pohledu. Vy vidíte lidi, co někomu přejí špatné věci. A já vidím ty druhé. Lidi, co umějí žít podle svého, co se nenechají při první příležitosti zviklat, co si stojí za svojí pravdou. Takže na jednu stranu tu máme závisláky na sociálních sítích a veřejném názoru, který je jeden den nějaký a druhý zase jiný, a na druhé straně lidi, o které se můžete v životě opřít a na něž se můžete spolehnout. Lidi, co nemění směr podle větru, ale podle svého přesvědčení. Takovým člověkem se snažím v životě být. Pro sebe. I pro ty, které miluji. m
  

  
  

  jennifer lopez   

  • Narodila se v roce 1969. 

  • Je americká herečka, zpěvačka, módní návrhářka a tanečnice známá pod přezdívkou J.Lo.

  • Hlavní role ztvárnila ve filmech Selena, Svatby podle Mary, Krásná pokojská, Smím prosit? nebo Příšerná tchyně (2005).

  • Za svoji kariéru vydala 8 alb.

  
  

  
  

  Foto: Profimedia

• Spolu

  I n z e r c e

• Pokud nechceme být sami, musíme být spolu

  svět hvězd

  s v ě t   h v ě z d

  Pokud nechceme být sami, musíme být spolu *
  

  Před pár týdny vstoupil do kin snímek SPOLU, který vypráví křehký příběh rodiny s dospělým autistickým synem v podání Štěpána Kozuba. A protože Maximum je partnerem tohoto filmu, dáme vám nahlédnout do zákulisí jeho natáčení.
  

  Marek Němec hraje ve filmu sice malou, ale důležitou roli Marka, partnera Terezy v podání Kamily Janovičové. Právě jejich scény se natáčely jako první a hned druhá scéna, která tyhle herce čekala, byla milostná. „Nikdy jsem nic takového netočila, a najednou jsem měla jít s Markem, kterého jsem osobně poznala dvě hodiny předtím, úplně nahá do postele. Bylo to divné,“ svěřuje se Kamila a Marek dodává: „Točit milostné scény je vždycky divné. Kolem oblečený štáb a vy děláte ty směšné pohyby a snažíte se nesmát se.“
  

  Kamila Janovičová ve filmu hraje Terezu, která se po dvou letech vrací domů, odkud odešla právě kvůli svému autistickému bratrovi. Jediná Kamila z ústředního trojlístku podstoupila kamerové zkoušky. „Hned jsme věděli, že je to ona,“ shodují se režiséři, kteří už s herečkou, známou z pohádky Tajemství staré bambitky, dříve pracovali. A když Kamila souhlasila i s tím, že se nechá přímo před kamerou ostříhat, bylo rozhodnuto.
  

  Veronika Žilková ke své roli unavené matky dospělého autistického syna říká: „Na tuhle roli jsem cvičila 37 let. Od doby narození mého prvního dítěte. Měl tři klinické smrti, transplantaci a já kvůli péči o něj trochu odsouvala starost o Agátu, takže to, co hrajeme ve filmu, znám skutečně z první ruky.“ Pro film si Veronika dva měsíce nebarvila vlasy, hrála prakticky nenalíčená a se svými filmový dětmi se sžila během několika vteřin. Mimochodem její syn Cyril, o kterém byla řeč, strávil se štábem tři dny, když po dobu návštěvy francouzského autora divadelní hry, podle které je film natočený, překládal.
  

  
  

  „Špagety. Jsou zlomený. Já nebudu jíst zlomený špagety!“ To je scéna, která rozesmává diváky napříč republikou. Postava Michala totiž bere špagety jako sváteční jídlo, ale běda, jakmile by nebyly uvařené a byly polámané. Podobných situací, které jsou dílem zábavné a dílem dojímají tím, jak přibližují nelehký život (s) autisty, je film plný a právě to na něm oceňují lidé, kteří mají s autisty osobní zkušenosti.
  

  Postava Michala je velikým hereckým sólem pro šestadvacetiletého ostravského komika a šansoniéra. A to původně zvažoval, jestli ji kvůli svému pracovnímu vytížení přijme. „Když mi ale režiséři řekli, že o mě stojí tak, že klidně odloží natáčení, bylo mi jasné, že to myslí vážně. A dneska, kdybych tu roli nevzal, bych to považoval za osudovou chybu,“ přiznává Štěpán Kozub, který právě rolí Michala dokazuje, že patří mezi největší herecké talenty své generace.
  

  Film obsahuje také několik vypjatých scén, kdy postava Michala dostane záchvat. „Museli jsme to hrát naplno, to nešlo kašírovat, divák by to poznal,“ vypráví Veronika Žilková, která musela několikrát vydržet zlobné záchvaty svého filmového syna, a Štěpán Kozub dodává: „Nejdřív jsem se strašně hlídal a bál jsem se, abych paní Žilkové neublížil, ale pak jsem pochopil, že pokud tyhle scény nebudou opravdu bolet, nebudou působit opravdově. A tak jsem se do toho opřel.“
  

  
  

  Ostříhání vlasů bylo pro Kamilu Janovičovou podmínkou k získání role. A ona kývla. První pramen jí ustřihl sám režisér, několik dalších si pak před kamerou ustřihla sama. „Měla jsem za to, že prostě budu mít kratší vlasy a nebudu to řešit, ale druhý den po ostříhání to na mě sedlo a trochu mě to sebralo,“ přiznává Kamila, kterou záhy v tisku označili za „českou Scullyovou“. Rok po skončení natáčení má vlasy o 5 centimetrů delší, takže původní délky se Kamila dočká až cca za 7 let.
  

   
  

  
  

  Václav Kopta už s režiséry natáčel seriál Hvězdy nad hlavou a byl pro ně první volbou. Ve filmu hraje postavu nesnášenlivého prodavače Špačka a zahrál si ji bravurně. Maloměšťáckost jeho postavy z plátna doslova cítíte. Celou dobu měl na klíně malého pejska s pracovním jménem Rambo a svého hereckého vrcholu společně se Štěpánem dosáhli ve scéně, kdy Michal Špačkovi demoluje obchod za to, že má věci dražší než v nedaleké večerce.

  
  

  Ústřední herecký trojlístek s Fabiem Marrou, autorem divadelní předlohy, který se mimochodem ve filmu také mihne a který ve Francii hraje postavu Michala sám. Hra je dosud přeložena do jedenácti jazyků a hraje se s velikým úspěchem po celém světě. „Vždycky je pro mě překvapením, jak kde text té hry pojmou, a musím říct, že její filmové zpracování patří mezi ty, které se nebály původní text trochu měnit, ale vždy v duchu jejího původního vyznění.“

  
  

  Spolu (2022) oficiální HD trailer /Š. Kozub/

  

  Text: David Laňka, foto: Pavel Šinagl

• Legenda jménem Holmes

  I n z e r c e

• Mladší než kleopatra

  Halinin fejeton

  H a l i n i n   f e j e t o n

  Óda na podzim
  

  Text: halina pawlowská

  P

  rvního září jsem vždycky stála před školou a měla jsem prázdninově vzrušující pocit, že  jsem za ty dva měsíce zkrásněla. A zvědavě jsem koukala po klukách, který z nich by tento rok – „pravý“ rok totiž pro mě vždycky začínal 1. září – přicházel v úvahu. To znamená, kvůli kterému klukovi by stálo za to se fintit, podlézat, pomlouvat, lhát, vymýšlet lsti i zrady, spřádat sny i se trápit. 

  Pamatuji si na ten šok, když Ríša Hapka za dva měsíce léta vyrostl o půl metru a z baculatého jelimánka se proměnil na frajera s hrubým hlasem, kterému jsme všechny holky ležely u nohou. Pamatuji si na Tomíka, který se nejvíc vytáhl už v šesté třídě, ale potom pořád mužněl, a když jsme šli v září do devítky, tak byl tak dospělý, že učitelka na němčinu v letmých polibcích, které mi dával, viděla sexuální orgie. Pamatuji si na Zorku Hlinomazovou, která v červenci odjela s rodiči do Francie, a když se v září vrátila, tak byla najednou filmově svůdná. Vlasy se jí stáčely až k pasu a šla z ní podivná záře západních krajin, kde na rozdíl od ukoptěného socialistického Československa panovala frivolní elegance. Andrea zas přijela na oranžovém skládacím kole, na které si vydělala, když pomáhala tatínkovi roznášet pivo v hospodě, a do devítky se taky vrátil Milan Kadlec, který byl dlouho v nemocnici, protože si v zimě na horách ošklivě zlomil stehenní kost. Jednou před prázdninami jsem si začala s Ríšou Jahodou. Chodil do béčka a nebyla jsem si jistá, že se mi líbí. Líbilo se mi ale, že jsem se mu líbila já. Brouzdal za mnou ulicemi, občas se plaše usmál a pak mi vzkázal po spolužákovi Ondrovi Chudobovi, že by se mnou chtěl chodit. A pak jsme stáli s Ríšou před naším domem, já na něj koukala tak naivně a dětsky odspodu a zeptala jsem se: „A proč se mnou chceš chodit?“ A čekala jsem vyznání, jak jsem krásná a inteligentní a z jazykové třídy, protože Ríša byl ze třídy normální a my z jazykovky jsme na svou výjimečnost byli dost pyšní. Ale Ríša řekl: „Protože bydlíš blízko. Mám to prakticky při cestě.“ Z chození zbyla tehdy návštěva muzea. Drželi jsme se pod velrybí kostrou za ruce a čuměli jsme na brouky a motýly a různé lebky, ale byli jsme dost nervózní a pak jsme dostali vysvědčení a z pokračování milostna nebylo nic. A pak – v září – jsem Ríšu Jahodu uviděla. Toho Ríšu Jahodu, kvůli kterému jsem se v červenci opalovala v Bulharsku, až jsem málem zuhelnatěla, toho Ríšu, kterému jsem napsala asi 150 dopisů plných horkých slov a kterému jsem nakonec ze studu, „aby si nemyslil“, poslala pohlednici se srdečným pozdravem, toho Ríšu, s kterým jsem si představovala, že ztratím holčičí nevinnost a stanu se ženou. Tak když jsem toho Ríšu uviděla, tak se mi tehdy poprvé stalo to, co pak ještě několikrát. Mé srdce poplašeně zacupitalo a pak chytlo svůj pravidelný rytmus a... NIC! V mé duši při pohledu na mého vyvoleného se nedělo nic! Má raná vášeň zhasla v konfrontaci s tou cizí chlapeckou tváří a já poprvé pochopila, že láska je nestálá veličina, která se musí hýčkat a ochraňovat a která při vší péči člověka nazdařbůh sklátí, anebo prostě úplně klidně nechá... 

  Tak. Zase máme podzim. Už nechodím do školy a nepřerovnávám nezmačkané prázdné sešity, nečichám k umělohmotným obalům, necítím vzrušení při vyplňování kolonek v neznámých učebnicích a nelepím si rozvrh na futro dveří... Už jsem totiž velká! Přesto se úplně třesu očeká- váním. Co mi tenhle nový rok přinese? Kdo přes léto zkrásněl? Kdo mi bude fuk? A kdo možná, možná že by přicházel v úvahu... 

  A tohleto se na podzim prostě musí zažít!

  • Vidět pole plné zralých dýní.

  • Nadechnout se zrána vlhkého vzduchu, až vás zaštípe dole v plicích a orosí se vám tváře.

  • Jít mokrou loukou, která voní jako staré touhy, protože je prosycena všemi možnými plísněmi.

  • Pouštět draka s očima zabodnutýma vysoko nad vaši hlavu, až ztratíte rovnováhu.

  • Milovat se venku, protože vám zrudne kůže chladem a přes všechnu tu vzrušující ulepenost se budete cítit čistí a svěží jako pořád ještě docela modré nebe...

  • Jo, a prosím vás, kvůli mně, ořežte si nové tužky, zkontrolujte si kružítko, čichněte si ke gumě se slonem a naplňte pero, pořiďte si zkrátka nový penál! Opakuji to už podruhé, protože penál se vám vždycky bude hodit!

  Vaše Halina  m
  

• Voltaren

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• 751138.png
• 751139.png
• 751141.jpg
• 751142.jpg
• 751143.png
• 751144.png
• 751145.png
• 751146.png
• 751160.jpg
• 751220.jpg
• 751224.png
• 751232.png
• 751237.png
• 751242.jpg
• 751243.jpg
• 751244.jpg
• 751245.jpg
• 751246.jpg
• 751247.jpg
• 751249.jpg
• 751250.jpg
• 751251.jpg
• 751253.jpg
• 751254.jpg
• 751255.jpg
• 751256.jpg
• 751258.jpg
• 751259.jpg
• 768481.jpg
• 768482.jpg
• 768483.jpg
• 768484.jpg
• 768485.jpg
• 768486.jpg
• 768487.jpg
• 768488.jpg
• 768489.jpg
• 768490.jpg
• 768491.jpg
• 768492.jpg
• 768493.jpg
• 768494.jpg
• 768495.jpg
• 768496.jpg
• 768497.jpg
• 768498.jpg
• 768499.jpg
• 768500.jpg
• 768501.jpg
• 768502.jpg
• 768503.jpg
• 768504.jpg
• 768505.jpg
• 768506.jpg
• 768507.jpg
• 768508.jpg
• 768509.jpg
• 768510.jpg
• 768511.jpg
• 768512.jpg
• 768513.jpg
• 768514.jpg
• 768515.jpg
• 768516.jpg
• 768517.jpg
• 768518.jpg
• 768519.jpg
• 768520.jpg
• 768521.jpg
• 768522.jpg
• 768523.jpg
• 768564.jpg
• 768565.jpg
• 768566.jpg
• 768567.jpg
• 768568.jpg
• 768569.jpg
• 768570.jpg
• 768571.jpg
• 768572.jpg
• 768573.jpg
• 768574.jpg
• 768575.jpg
• 768576.jpg
• 768577.jpg
• 768578.jpg
• 768579.jpg
• 771255.jpg
• 771256.jpg
• 771257.jpg
• 771259.jpg
• 771261.jpg
• 771262.png
• 771267.jpg
• 771268.jpg
• 771269.jpg
• 771270.jpg
• 771271.jpg
• 771272.jpg
• 771273.jpg
• 771274.jpg
• 771275.jpg
• 771276.jpg
• 771277.jpg