rozhovor ÚSMĚV NÁS NIC NESTOJÍ Sešli jsme se 17. listopadu a z původně plánovaného rozhovoru o Vánocích se stal neplánovaně silný rozhovor o svobodě. Jak symbolické v ten den a s vědomím událostí ve Francii, kterých byl celý svět plný. Období Vánoc je na jednu stranu časem, kdy vrcholí hektičnost, na druhou dává prostor pro to zastavit se, odpočinout si… … a právě to já strašně potřebuju. Celý rok jsem neměla dovolenou, celý rok jedu naplno, věnuji se nadaci, hraju divadlo, natáčela jsem audioknihu a CD šansonů, a tak už se těším, že vypnu telefon a naberu sílu. A taky že budu s lidmi, které miluji, s Vladimírem, že budeme sedět u jednoho stolu, budeme si povídat a smát se. Vyzdobím domov všemi těmi vánočními kýči, protože vánoční atmosféru mám hrozně ráda, a tu hysterii, která bude panovat na ulicích a v obchodních centrech, nechám za dveřmi. Už aby to bylo. Zmínila jste syna Vladimíra. Máte na sebe čas i v běžném denním rytmu? Oba sice hodně pracujeme, ale snažíme se vídat, jak jen to jde. Neplánujeme, kdy se uvidíme, necháváme to, jak nám to vyjde, a o to větší radost mi pak udělá, když zavolá: „Mami, co děláš? Můžu se za tebou zastavit?“ Nebo když přijde i s kamarády, tak to doma vždycky ožije tou jejich pozitivní energií, což mám hrozně ráda. I když mě přepadnou v noci, když už spím (smích). Vždycky jsem měl pocit, že jste se synem spíš parťáci… Vždycky jsme byli. I když byl malej. Vždycky to byl syn, ale taky někdo, s kým jsem o všem mluvila, komu jsem vysvětlovala, proč myslím tak, a ne jinak. Jsem totiž přesvědčená, že s dětmi musíme vést dialog. Dětem nemáme jen říkat, co musí, nebo naopak nesmí, ale musíme je brát jako osobnost. Jasně, že když byl v pubertě, byly okamžiky, kdy jsme měli Itálii, ale zároveň jsem si uvědomovala, v jak složité části života je, že poznává sám sebe, ale tak to máme všichni, neustále se poznáváme… Pokud chceme, aby nás děti respektovaly, musíme respektovat my je. To musí být oboustranné. Respektovat je, vysvětlovat jim, dokázat se jim omluvit. A důvěřovat jim. Vždycky budu jako máma ve střehu, budu se o něj bát a budu mít snahu o něj pečovat, i když mu už bude šedesát, ale vím, že to nesmím přehánět. Musí mít vlastní svobodu. Ale taky musí vědět, že může kdykoliv přijít s čímkoliv. Slavíte spolu Vánoce každý rok? Nedokážu si představit, že bychom to měli jinak. Loni nás zvala moje sestra na Filipíny a Vladimír mi na to řekl: „Vánoce na písku? Blázníš?!“ Tak jsme zůstali doma. Mně se vlastně líbí, jak i jako mladý drží tradice, protože to je něco, co nás může zachránit před tím šílenstvím, kterého jsme teď svědky. Budou pro vás letošní svátky v něčem jiné právě kvůli tomu, co se stalo v Paříži? Myslím, že pro celou naši rodinu budou jiné. A že Vánoce v celé Francii budou hodně soustředěné na rodinu. Protože to, co se stalo, člověku srovná priority. Uvědomí si, jak je lidský život pomíjivý, a že je třeba vážit si každého okamžiku, kdy můžeme být s rodinou. Celý víkend jsem sledovala zprávy, nespala jsem, a pořád jsem si říkala, že bych měla jet do Francie, být tam, ve své rodné zemi. Nemohla jsem to kvůli závazkům udělat, ale cítila jsem, že bych měla být tam. Bála jsem se, aby ty události neodblokovaly zlost v lidech, touhu po pomstě, a cítila jsem štěstí, když jsem viděla, jak se na náměstích ve Francii objímají lidé různých národností a vyznání, aby si projevili soucit. Nenechali se rozdělit. Ti, co to provedli, nás chtějí destabilizovat a rozdělit, a já věřím, že se jim to nepovede. Říkala jste, že jste měla nutkání jet domů, do Francie. Vy se asi umíte vcítit do situace uprchlíků… Částečně ano, přestože já jsem se rozhodla žít jinde z vlastní vůle. Ti, kteří utíkají, utíkají právě před tím zlem, které teď tak krutě zasáhlo. To je třeba si uvědomit, a ne těm lidem dávat za vinu něco, co sami nechtějí. A myslím, že Češi tomu rozumějí, protože to není tak dávno, kdy sami utíkali před zlem. Dokážete si po těch 30 letech života v Česku představit, že to tu opustíte? Je mi tu dobře, jinak bych tu tak dlouho nebyla, ale ano. Klidně zítra ráno vezmu kufr a jedu. To, co mě tu nejvíc drží, jsou moji blízcí. Vím, že to řada lidí nemusí chápat, ale já nemám problém změnit svůj život, začít žít jinak, protože si uvědomuji, že když ten krok udělám, začnu žít něco jiného. Ale to mi nevadí. Nejsem vázaná na věci, jen na lidi. Žila jsem dvacet let v Brně, a pak jsem v jeden den musela zavřít dveře a jít jinam… Dokážu to. Taky proto zásadně neplánuji. K čemu jsou plány? Život je bohatý na okamžiky, které vaše plány rozmetají. Nikdy nevíme, co zítra přijde. Co na to říká syn? On to ví. Říká mi: „Když za tebou budu posílat svoje děti do Francie, nebudou chtít zpátky! A navíc mi je totálně rozmazlíš!“ A já mu odpovídám: „To si piš!“ (smích). Ale on Vladimír ví, že já nebudu typická česká babička, co peče vnoučatům buchty. Vždyť já je nepekla, chudákovi, ani jemu (smích). Jenomže my nemáme ten klasický babičkovský model v krvi. Moje maminka byla malířka, která cestovala. A moje babička byla učitelka a psycholožka, tam se buchty nedají očekávat. Mohla bych se do té role stylizovat, ale nechci. Proč? Možná neumím péct buchty, ale lásku dát umím. Na vás bylo vždy obdivuhodné, že jste nikdy nehrála životní roli, že jste vždy byla sama sebou. Role nechávám v divadle a v životě jsem sama za sebe. Někdy se lidi bojí být sami sebou. Spousta žen žije ve strachu projevit se. Jsou nešťastné, ale bojí se žít samy, rozhodovat, a tak se raději nechají trápit. Ale my se nesmíme bát. Ono to sice není jednoduché, někdy osobní svoboda dokonce i bolí, a když máte rodinu, máte potřebu chránit ji, ale ten boj o osobní svobodu stojí za to. Když něco děláme, tak proto, že chceme. Spousta lidí si o mně myslí, že jsem feministka, ale to není pravda. Já se ráda starám o své blízké, ráda pro ně dělám, co jim na očích vidím. Ale proto, že chci, ne proto, že musím. Jsem ráda ženou. A nejkrásnější role ženy je moci být maminkou. Kdybych bývala mohla mít sedm dětí, měla bych je. Ale život to chtěl jinak… Je pro vás svoboda důležitá? Životně důležitá! Svoboda je přitom hlavně stav vaší mysli. Snad ještě víc než dnes jsem ji cítila za totality, především mezi umělci. Leccos nemohli, ale nenechali se spoutat, uvnitř byli svobodní. To bylo krásné. Kolikrát se zbytečně trápíme zcela nedůležitými věcmi, ale přijít o vnitřní svobodu, to je začátek konce. Jenomže lidé to dost často vnímají obráceně. Mají pocit, že musí hromadit majetek, že neustále musí bojovat v tom pomyslném boji o své místo ve společnosti. Byla jsem svědkem řady případů, kdy peníze a moc lidi dočista změnily, kdy ztratili lásku a úctu k druhým. Nechápu lidi, kteří se jen proto, že přijdou k penězům, přijdou k moci nebo se stanou slavnými, začnou stranit ostatních. Vždyť jsme přece všichni stejní! Nedávno mi jedna paní prodavačka říkala, jak by mě ráda viděla v divadle, a když jsem jí dala svůj telefon, aby mi zavolala, až bude chtít přijít, že jí zajistím vstupenky, byla překvapená, že jí na sebe dávám číslo. Ale proč bych nedala? Vždyť o nic nejde. Je tak důležité naslouchat si a pomáhat si. Byla jsem nedávno v lékárně a přede mnou byla paní, která potřebovala mast na klouby, ale byla na ní příliš drahá. Tak jsem se jí zeptala, jestli mi udělá tu radost, že jí budu moci tu mast darovat. Dovolila mi to a já jsem byla potěšená, že jsem mohla někomu, kdo to potřebuje, pomoci. Úsměv, pozdrav, poděkování a pomoc, ty přece nikoho nic nestojí. Když si budeme pomáhat, tak náš život začne dávat smysl. m CHANTAL POULLAIN • Narodila se v Marseille. Od dětství se věnovala baletu a toužila po herecké kariéře. Po maturitě studovala na Divadelní akademii v Ženevě, kde hostovala ve Státním divadle a měla namířeno do USA. • Po setkání s Bolkem Polívkou se však rozhodla odejít za ním – do komunistického Československa. • Žila v Brně, kde spolu se svým mužem hrála v divadle a ve filmu. • Objevila se v několika filmech, jako jsou Šašek a královna, Kopytem sem, kopytem tam, Král Ubu nebo v seriálu Dokonalý svět. • V roce 1989 se manželům Polívkovým narodil syn Vladimír, který patří mezi nejzajímavější mladé herce. • Dnes Chantal žije v Praze, je zakladatelkou a patronkou nadace Archa Chantal a účinkuje v několika divadlech. Nejúspěšnějšími představeními jsou Hra o manželství a Kurtizána v divadle Ungelt. K čemu jsou plány? Život je bohatý na okamžiky, které vaše plány dokonale rozmetají Svoboda je základ žití. Když přijdete o vnitřní svobodu, je to začátek vašeho konce Foto: Monika Navrátilová, Tomáš Pánek a archiv Chantal Poullain INZERCE www.drmax.cz