povídka Michaela Klevisová Ženská intuice K oně točí do závěrečné šestistovky. Od startu je ve vedení Lopez s Barborou Slavíkovou v sedle a má náskok zhruba dvou délek, ale za ním už se dotahuje další sled. Čtyři sta metrů do cíle. Lopez už, zdá se, nestačí a dopředu jde Pelé a za ním Fialka. Bude to Pelé nebo Fialka? Ale pozor, Lopez se nevzdává a snaží se bojovat! Je to nádherný souboj tří koní! Pelé, Fialka nebo Lopez? A nakonec přece jen o krk vítězí Lopez v tréninku Milady Fischerové...“ Milada stála u plotu podél dráhy, nakláněla se přes něj a z přílivu adrenalinu jí hučelo v uších. V závěru dostihu řvala: „Lopi! Lopi! Pojď domů!“ a teď ji z toho bolelo v krku. Těžko říct, jestli kůň v té vřavě její hlas slyšel, ale každopádně chytil druhý dech a dokázal zvítězit. Podceňovaný kůň podceňované trenérky. Milada věděla, co se o ní říká. Prý je na tuhle práci moc mladá... nemá dost zkušeností... a proč proboha posadila v takhle důležitém dostihu do sedla ženskou? Ježdění velkých dostihů je přece práce pro chlapy! Žokejky jsou dobré nanejvýš na mizerné herky do handicapů čtvrté kategorie. Nebo se hodí, když dobrý kůň dlouho neběhal a díky tomu může v dostihu nést tak nízkou váhu, že by ji chlap nenavážil, ani kdyby měsíc nejedl. Ale do důležitých závodů ženy nepatří. Nemají potřebnou sílu a razanci, nedokáží koně pořádně vyjet... Tyhle argumenty Milada slýchala často. A povídaly se o ní i horší věci. Prý spí se všemi majiteli, kteří u ní mají v tréninku své koně. Jinak by si přece našli renomovanějšího a rozumnějšího trenéra než naivní třicetiletou holku... Milada navzdory všem těmhle řečem posílala do všech dostihů svoji dobrou kamarádku Báru Slavíkovou a další žokejky. Chlapi si u ní škrtli jedině jako náhradníci. Chtěla dávat šance ženám, protože věřila, že nedostatek síly v sedle nahrazují jinými přednostmi: intuicí, vnímavostí k potřebám zvířete, citlivým vedením... A dnes s Bárou všem pochybovačům vytřely zrak. A co teprve za tři týdny, až Lopez poběží Derby – nejdůležitější rovinový dostih sezony! Milada svému koni věřila. Doufala, že po sérii neúspěchů, rozvodu a finančních problémech se její život konečně začíná obracet k lepšímu... „Dokázaly jste to!“ Při zvuku známého hlasu se otočila a padla svému příteli do náruče. Pevně ji k sobě přitiskl. „Moc jsem ti to přál,“ pošeptal jí do ucha. Na chvíli zavřela oči. Se Zdeňkem žila teprve tři měsíce, ale cítila, že ji podporuje. Ne jako bývalý manžel, rovněž dostihový trenér, u kterého se nemohla zbavit dojmu, že by ji nejraději viděl v domácnosti, aby mu náhodou nepřerostla přes hlavu... Mezitím se okolo nich shlukli další gratulanti. Obrátila se k nim. „Bára ho odjela přímo ukázkově!“ hlaholil její soused pan Jirák, fanatický dostihový fanoušek, kterého potkávala na závodištích každý víkend. „Udělala si dostih pro sebe.“ „Jsem dojatá!“ smála se přes slzy učnice Kristýna, která jí občas chodila pomáhat do stájí. „Bára to zvládla i s tím naraženým ramenem!“ Z davu se vyloupla další známá tvář. Nedivila by se, kdyby ji bývalý manžel ignoroval, vždyť porazila i jeho koně, ale místo toho jí přišel podat ruku. „Vyhráli ti lepší,“ uznal porážku. „Bude to favorit Derby!“ volal na ni z dálky Luděk, jeden z žokejů, které Milada občas využívala jako náhradníky. Zdálo se, že jí úspěch upřímně přeje. Milada je všechny postupně objala. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy věříte, že se váš život ubírá správným směrem a možná se přece jen splní všechno, co jste si pro sebe vysnili. ✩ ✩ ✩ O tři týdny později stála před otevřeným Lopezovým boxem a dívala se na výjev, který její mozek odmítal zpracovat. Na podlaze boxu ležela na podestýlce z pilin učnice Kristýna. Nevidoucíma očima zírala do stropu. Nad ní se skláněli policisté, které před chvílí Milada zavolala. Vypadá to na vraždu, řekli jí. Dívka podle všeho prudce narazila hlavou na roh žlabu a prorazila si lebku. A nespadla jen tak sama od sebe – na předloktích má totiž podlitiny od toho, jak ji někdo pevně sevřel a odhodil. Kriminálka už je na cestě. Bylo jasné, že na Derby se nejede. Miladě připadalo, že se ocitla ve snu nebo snad ve filmové scéně. Neplakala, nekřičela, nehroutila se. Jednala jako stroj. Někdo ji objal kolem ramen a odvedl ji do společenské místnosti. Dostala prášek na uklidnění a vodu. O chvíli později si naproti ní sedl šedesátník v košili – kriminalista, který měl vyšetřování na povel. Představil se jí jako Josef Bergman. Chtěl, aby mu znovu převyprávěla všechno, co řekla policejní hlídce. „Měly jsme dnes odjíždět na dostihy do Prahy – já, žokejka Bára a tady... Kristýna... ta měla koně vodit. Byly jsme domluvené, že vyrazíme v pět ráno, abychom ujely většinu cesty, než začne vedro. Kristýna měla dorazit na kole jako první, odemknout stáje a nachystat koně. Já cestou nabrala do auta Báru, obě bydlíme asi deset minut autem odsud. Přijely jsme sem krátce po půl páté. Vrata stájí byla dokořán. Lopez byl venku... stál vedle stájí a třásl se... úplně sám a bez ohlávky... Šla jsem k němu a viděla, že je na pleci odřený a v ráně má kusy štěrku. Nejspíš utekl ze stájí a jak měl radost z volnosti, venku na štěrku podklouzl a upadl... Hned mi došlo, že se Kristě něco muselo stát.“ „Co jste si myslela, že se stalo?“ „Bála jsem se, že ji Lopez nějak zle pokopal, utekl z boxu a pak ven ze stájí. Ačkoli je hodný a něco takového se mu nepodobá.“ „A co jste tedy udělala?“ „Bára vzala ze sedlovny uzdečku a vodítko a chytila koně. Je to její miláček, měla o něj větší strach než o Kristýnu. No a já se šla podívat po Kristě. Našla jsem ji tam... kde leží.“ „Podezíráte někoho?“ „Ne! Všichni ji měli rádi!“ „A vás? Vás taky mají všichni rádi?“ Zvláštní otázka. „Nevím,“ odpověděla po pravdě. „Ale vyloženě nepřátele snad nemám.“ „Kdyby vás něco napadlo, zavolejte mi.“ Zvedl se od stolu a než odešel, zeptal se: „Všiml jsem si kamery u stropu ve stájích. Máte tu kamerový systém?“ Zalitovala, že nebyla důslednější. „Dřív jsme ho měli, ale každou chvíli nefungoval... a připadal mi zbytečný. Ta kamera je vypnutá.“ ✩ ✩ ✩ Při pitvě vyšlo najevo, že příčinou Kristýniny smrti bylo fatální zranění hlavy. Navíc měla na stehně čerstvý vpich a v těle benzodiazepin a ketamin, který jí ovšem někdo píchl až po smrti, a stříkačka se nenašla. Tahle kombinace látek se často používá jako anestetikum pro koně, jenže v Miladině stáji v poslední době veterinář žádného koně neuspával. Kriminalisté jí vysvětlili, že ketamin se také zneužívá jako taneční droga. Neví, jestli ji Kristýna brala? Pokud ano, mohla se třeba ve stájích setkat s nějakým svým dodavatelem? Bylo to čím dál záhadnější. Kristýna rozhodně netrávila noci v klubech. Taneční droga k ní neseděla. Určitě nebyla její – do stájí ji musel přinést vrah. Jenže ačkoli kriminalisté vyslechli veškeré osazenstvo stájí, Kristýniny blízké i obyvatele sousedních domů, nezdálo se, že by vyšetřování pokročilo. V den, kdy se dozvěděla o ketaminu, Milada ve stájích chystala krmení pro koně. Vyrušil ji hluk, Bářiny výkřiky a bušení kopyt do dřeva. Běžela se podívat, co se děje. Bára stála před Lopezovým boxem a se zkřiveným obličejem se držela za bok. Kůň měl uši dozadu a divoce házel hlavou. „Jsi v pořádku?“ „Snad jo... sakra. Co je to s ním? Dneska na sebe nenechá sáhnout. Vykopal mě z boxu... Tohle si ke mně ještě nikdy nedovolil.“ Milada opatrně vstoupila ke koni. Tiše na něj mluvila. Uklidnil se. Nechal se pohladit. Zase to byl starý známý kliďas Lopez. Jenže když se k němu pootevřenými vraty boxu znovu protáhla Bára, zacouval, znovu sklopil uši a začal divoce koulet očima. Milada se k ní otočila. „Jako by se tě bál.“ Přimhouřila oči. „Proč se tě bojí?“ „Jak to mám sakra vědět?“ jezdkyně trhla ramenem. „Třeba ho štve ta kafrová mast... strašně smrdí. Dneska jsem si ji koupila na to bolavý rameno. Půjdu ji ze sebe smýt.“ Milada si Báru dlouze měřila. Proč se jí najednou bojí kůň, který ji dřív miloval? Může to mít něco společného s vraždou v jeho boxu? Bára těžko mohla učnici ublížit, přijela přece do stájí až s Miladou. Jenže co dělala předtím, než ji Milada nabrala do auta? Co když už jednou ve stájích byla a... Ne! Nemůže přece podezírat svoji přítelkyni z vraždy! Vždyť jaký by Bára mohla mít motiv? Rychle se kolem ní protáhla z boxu a chtěla odejít. Vzápětí se zarazila. Ten pach... ostrý pach kafrové masti... Necítila ho v poslední době ještě někde jinde? Na něco si vzpomněla. „Poslyš, vyzkoušíme, jestli ho vážně děsí ta mast,“ rozhodla. „Máš ji tady? Fajn. Natřu si ji na ruce a půjdu k němu.“ Experiment dopadl podle očekávání. Lopez se bál pachu kafru. Nemuselo to vůbec nic znamenat, ale... Miladu z toho rozbolela hlava. Kdyby vás něco napadlo, zavolejte mi, požádal ji kriminalista Josef Bergman. Věděla, že ji čeká těžké rozhodnutí. ✩ ✩ ✩ Kůň má vynikající čich a jakmile si nějaký pach spojí s nepříjemným zážitkem, navždycky si ho uloží do paměti a bude se ho po zbytek života bát. Tohle Milada vysvětlila Bergmanovi a pak mu pověděla, na koho by se podle ní měl zaměřit. Ten člověk v poslední době používal kafrovou mast, silně ji z něj cítila, když ji nedávno na dostizích objal, aby jí pogratuloval. A jakmile pak o něm začala přemýšlet, napadlo ji, co se mohlo stát... Bergman informaci přijal s nevěřícným pobavením. Vytipovala podezřelého jenom na základě divného chování koně? „Vlastně ano,“ připustila. „Jsem zvyklá řídit se intuicí.“ Ve sluchátku se ozvalo odfrknutí a Milada si byla téměř jistá, že policie za člověkem, na kterého ukázala, ani nezajde. Zmýlila se. Druhý den se na internetu dočetla, že policie má podezřelého z vraždy ve stájích, který navíc čelí obvinění z provozování nelegální sázkové kanceláře. Pozdě odpoledne jí zavolal Bergman, aby jí oznámil, že Miladin soused, fanatický dostihový fanoušek Jirák se přiznal. „Šli jsme za ním s tím, co jste mi poradila. Řekl jsem mu, že se o něm proslýchá, že nabírá černé sázky na dostihy, a zatímco se vykrucoval a zapíral, kolegové se mu porozhlédli po domě. Objevili sešity, do kterých si zapisoval, co si u něj kdo vsadil... a na záchodě našli v nádržce na vodu ampule s benzodiazepinem a ketaminem a injekční stříkačku. Nevěřila byste, jak často lidi schovávají důkazní předměty právě do nádržky, místo aby je prostě hodili do řeky nebo do kanálu.“ „A pak se přiznal?“ „Sesypal se. Přesně jak jste se domnívala, nešel k vám vraždit. Chtěl píchnout vašemu koni nízkou dávku anestetika, aby negativně ovlivnil jeho výkon v dostihu – přesně jak jste soudila. Nabral na něj do Derby vysoké sázky a hodilo by se mu, kdyby váš Lopez prohrál. Uspávadlo si sehnal od své známé veterinářky.“ „Proklouzl do stájí, když tam ráno byla Kristýna sama...“ „Ano, vešel dovnitř, když na dvoře nakládala seno do přepravníku. Jenže se venku zdržela kratší dobu, než předpokládal, a přistihla ho u koně se stříkačkou v ruce. Začala křičet, že ho práskne, a chystala se ho vyfotit mobilem. Odstrčil ji, jenže upadla hlavou na roh žlabu a zůstala bezvládně ležet. A tak místo koni píchl ketamin jí, aby to vypadalo, že upadla, protože byla zfetovaná... Nenapadlo ho, že poznáme, že se droga dostala do těla až po smrti. Uslyšel vaše auto, a tak sebral její mobil a utekl zadním vchodem. Pak měl výčitky. Myslím, že je skoro rád, že jsme na něj přišli.“ Milada zavěsila a pohlédla z okna. Geniální detektiv Lopez stál ve výběhu a vyhříval se v podvečerním slunci. Intuice jí napovídala, že teď už zlé časy opravdu skončily. Bude líp. m Michaela Klevisová Novinářka a spisovatelka, která patří mezi nejúspěšnější současné autorky detektivních románů. Hned za svou prvotinu Kroky vraha (2007) obdržela od české sekce mezinárodní Asociace autorů detektivní literatury (AIEP) Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Následovaly knihy Zlodějka příběhů ze zákulisí natáčení televizního seriálu a Dům na samotě, za který opět získala Cenu Jiřího Marka. Největším koníčkem Klevisové je cestování. Již v dětství propadla světu koňských dostihů, o něž se intenzivně zajímá dodnes, a znalost tohoto prostředí zúročuje i ve své tvorbě, jak ostatně dokazuje i tato povídka. Její zatím poslední kniha se jmenuje Štěstí je zadarmo. Osobní stránky M. Klevisové Ilustrace: Ingimage a archiv autorky INZERCE