4/2021

Po úspěšné komedii Vlastníci přichází režisér Jiří Havelka s dalším zábavným filmem. Mimořádná událost, která do kin přijde začátkem února, vychází ze skutečné události, kdy strojvůdce vystoupil z vlaku, aby opravil stroj, ale ten se mu náhle rozjel, a cestující několik dlouhých minut strávili v neřízené mašině. Režisér Maximovi prozradil, jak se takový film točí.

• Titulka

  
  

  zdraví/péče/poradenství

  ZIMA 2021
  

  „Dokáže zahrát cokoliv,“ říká režisér   
  o JANĚ PLODKOVÉ

• Stoptussin

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Ovládaní digitální čtečky

• Vánoce na krku

  editorial

  e d i t o r i a l

  Vánoce na krku

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  onehdy jsem na cyklostezce dojížděl jiné kolo. Dojížděl jsem ho rychle. Podezřele rychle. Vždyť je to chlap, říkám si v duchu, proč se tak vleče? A teprve, až když jsem byl už jen pár metrů za ním, záhada se vysvětlila. Vezl na ramenou kocoura. Pěknýho macka od Malacek. Ani se nehnul (ten macek, ne ten pán) a mně, spokojenému spolumajiteli tří koček a jednoho kocoura, nemohlo proběhnout hlavou nic jiného než to, co se za tou nehybností skrývá, nevyhnutelně skrývá: zatnuté drápy. Pořádně zatnuté drápy. Ale pán šlapající do pedálů zjevně trpěl víc vanoucím protivětrem než krvácením z ramen. Kocour kolem krku byl patrně součástí jeho osobního štěstí, kdo ví – možná by bez něj ten vzduchový protiproud snášel dokonce ještě hůř.

  Chci tím říct, že každý má svou cestu k pocitu spokojenosti. A každý čerpá sílu odjinud. Tak herec Divadla Járy Cimrmana Petr Brukner říká, že jemu léčí všechno jeviště, jako univerzální sanatorium. Říká to v rozhovoru pro toto vydání Maxima. Asi to není celý recept, protože pan Brukner taky kutí, fotí, klábosí s jinými pány a kouří dýmku. A ani to není celý recept, to se spolehněte, protože život je zkrátka pestrý. Tak pestrý, že v tom koktejlu nemusíte vy osobně najít nic, co by pro vás bylo použitelné. O předchozím ani nemluvě, protože kočka na ramenou, to už chce vysloveně silné nátury (už jen ty chlupy!). A jestli v životě trochu tápete, třeba pomůže se někomu svěřit. Jak na to, o tom už redakční kolegyně Olga Procházková a její texty o terapiích a vztazích.

  Jestli si je pročtete (nebo už to máte za sebou), možná to u Vás vyvolalo chvilku zádumčivosti. Do tohoto období taková nálada patří. Dny jsou krátké, smráká se brzy, Vánoce na krku a konec roku s nimi. To vždycky svádí k uzavírání účtů a zpytování sebe sama. V tom je rok se svými sezonami vlastně takovou zkrácenou verzí života. Tam se taky člověk najednou začne v nějakém bodě ohlížet. Třeba jako herec a režisér Sean Penn v rozhovoru pro náš časopis. Odmítá, že by byl hvězda („Jsem jenom chlápek, co hraje ve filmech“) a jakkoli dal kinematografii nejpodstatnější část svého života, už nechce, aby mu vládla („Život je o podstatnějších věcech, než jsou filmy“). Nejvíc se mi ale líbí jiný jadrný výrok, který v interview se Seanem Pennem taky najdete: „Já jsem docela mistr v tom umět zblbnout sám sebe. Když udělám něco špatně, tak si to obhájit, vysvětlit, odargumentovat, že to jinak nešlo. A uvěřit tomu. Přitom to podstatný je umět si říct, že jste něco prostě a jednoduše posrali.“ Právě pro tahle prohlédnutí jsem i já sám rád, že roky jdou. A těší mě, že čas plyne i proto, že zima, která zrovna začíná, má taky někde svůj konec.

  Když už jsme u ní – vím, že bych v tomhle úvodníku měl zohlednit víc tu nejvýznamnější událost v kalendáři: svátky, které se blíží. Zatím jsem to udělal v jediné větě, vím. Ale věřte, že čistě vánoční textík uvnitř také nalistujete. Dozvíte se třeba, kdo kde naděluje dárky a v příloze DiaSvět najdete další recepty na vánoční  mlsání vhodné i pro cukrovkáře. Vloni jsme radili, jak na kokosky, linecké a perníčky (recepty najdete ještě na internetu), tentokrát se o přízeň ucházejí oříškové věnečky, marokánky a mrkvové cukroví. Zvlášť ty věnečky oslovily i mě.

  Tak třeba i Vás.

  A třeba Vás osloví celé tohle vydání Maxima.

  Krásné svátky přeju.

  Váš Michal Petrov, šéfredaktor Maxima

  
  

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; odborná redakce: MUDr. Marie Vaněčková; náměty, dotazy, připomínky: redakcemaximum@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, tel.: 603 772 344; zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: zima 2021, vychází v prosinci 2021, čtvrtletník; datum uzávěrky: 20. 11. 2021; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Foto: Lenka Hatašová, ilustrace na titulní straně Miro Budiš

• Na pomoc Moravě

  Dr.Max pomáhá

  D r . M a x   p o m á h á

  Na pomoc moravě

  Čtyřiadvacátého června večer se několika jihomoravskými obcemi prohnalo tornádo. Nechalo za sebou šest mrtvých a spoustu trosek, ale tím dalo vzniknout nebývale silné vně solidarity, jejíž součástí se stala i pomoc ze sítě Dr.Max.

  Text a foto: Michal Petrov

  N

  a speciálním účtu zřízeném na pomoc Moravě shromáždili zaměstnanci Dr.Max přes 380 tisíc korun, rozhodnutím generálního ředitele byl pak tento vklad navýšen na jeden milion. Čtvrt roku nato se vypravila do postižených oblastí, kam naše pomoc konkrétně zamířila, i redakce Maxima. 

  Radnice v Moravské Nové Vsi je vcelku bytelný objekt v centru obce hned naproti kostelu. Ještě v říjnu kryla krov plachta, tašky strhlo tornádo a nové ještě nejsou na místě. Tam, kde nemají být, je ale člověk najde. Zjizvená fasáda se ježí zbytky střešní krytiny, které se do polystyrénového zateplení poté, co je prudký vítr odnesl ze sousedních stavení, zaryly jako projektily. 

  Starosta městysu Marek Košut zažil řádění tornáda přímo uvnitř budovy radnice a vypráví o tom s velkým zaujetím: „Když tornádo přišlo, zrovna jsme měli zasedání zastupitelstva, takže jsme si to tady na radnici užili všichni napřímo spolu. A radnice stojí vlastně v ose dráhy, kterou tornádo sledovalo. Asi v 19:20 vypadl proud. A pak už jsme z okna viděli, že se něco blíží. Hele, řekl někdo, lítá v tom nějakej svinčík. A vzápětí vidíme, že vzduchem nelítají jenom větve a igelity, ale i třímetrové brány a koukáme, jak to sundavá střechu naproti na hospodě. To už nám došlo, že máme tak dvě tři vteřiny na to se někam schovat. Já sám převrátil stůl proti oknu a lehl si za něj jako v nějaké indiánce. A v tu chvíli okna vyletěla, vítr k nám nesl střepy a tašky od hospody, chvilku se to v místnosti mlelo a pak byl klid.“

  Ten panuje v Moravské Nové Vsi dosud. Je tu slyšet málo hlasů, vzduchem se nesou jen zvuky související s opravami. Zdá se, že opravy jsou to jediné, co se tu právě odehrává, s výstavbou nových domů na místech, kde bylo potřeba ty staré strhnout, se ještě leckde ani nezačalo. To naštěstí neplatí o zdravotnickém domě v zadním traktu radnice. Tady bude mít svou ordinaci dětská lékařka Eva Špačková Kučerová. V době naší návštěvy ordinovala v provizoriu, v jedné ze tříd mateřské školy. O původní ji tornádo připravilo – naštěstí se na to nemusela dívat, protože řádění živlu zažila doma.

  „Až ráno jsem si sedla do auta, abych odjela do ordinace, a to, co jsem viděla už po pár metrech, byla hrůza. Všechno mi docházelo postupně, třeba že z okolí křižovatky zmizely baráky. To místo vypadalo úplně jinak. A když jsem dojela ke své ordinaci, zjistila jsem, že už žádnou nemám. Naštěstí brzy dorazila armáda, přivezla takové zelené kontejnery a v jednom z nich jsem si zřídila provizorní pracoviště. To trvalo asi měsíc, pak jsem vyměnila armádní kontejner za jiný od Krajského úřadu a od začátku října působím – zase jen na čas – tady. Už se těším, až někdy v polovině prosince bude hotová budova u Místního úřadu, kde bych měla mít i zásluhou Dr.Max svou definitivní ordinaci.“

  Cestou od mateřské školy míjíme sousední sokolovnu, vytlučená okna  a skleněné výplně ve dveřích vyplňují dřevotřískové desky, fasáda je na cimpr campr, pod přístřeškem u vchodu odpočívá armáda lopat, mají za sebou určitě nejednu dlouhou šichtu. Pomalu se vracíme k budově radnice, před kterou parkuje vůz pojízdné pošty. „Tornádo zničilo i poštu,“ vysvětluje starosta, „ale dneska už má zase střechu a brzo bude moci začít normálně fungovat.“

  Dnešní radnice bývala fara, kostel je jen přes ulici. O střechu tu přišly věž i chrámová loď, tornádo vyrazilo a zničilo také vitráže. Na ciferníku na hodinách kostelní věže se čas zastavil v 19:20 právě tehdy, když na budovu udeřilo tornádo. „Ano, bylo to tak, zatímco na hodinách na škole v 19:22,“ doplňuje starosta Košut, „je samozřejmě otázka, nakolik přesně ty hodiny šly, ale zhruba to odpovídá tomu, jak tornádo postupovalo. S panem farářem jsme se bavili o tom, že na jedné straně věže ten čas už takhle necháme, na památku.“

  Další pomník najdeme kousek odtud – hromadu suti ze zničených budov, shromážděnou na provizorní skládce. Zajíždíme sem ještě před tím, než se vydáme do sousedních Lužic, kde si mimo jiné také díky pomoci Dr.Max mohla otevřít ordinaci praktická lékařka Hana Výmolová. Najdeme ji u pospojovaných bílošedých stavebních buněk, kde nám s hrdostí paní doktorka otvírá jedny dveře za druhými. „V novém ordinujeme od poloviny října,“ usmívá se, „poté, co jsme o starou ordinaci přišli. Celé naše původní zdravotní středisko bylo nenapravitelně poškozené a muselo být zdemolované. Já to vlastně schytala na vícero frontách. Nejenomže jsem přišli o celé zdravotní středisko, a tedy i vybavení mojí ambulance včetně spousty dokumentace, ale tornádo mi poškodilo rodinný domek v Mikulčicích, kde bydlíme se synem. Škody byly veliké jak na domku, tak na jeho okolí. Do toho syn maturoval a připravoval se na přijímačky na vysokou, což za covidu není jednoduché. K tomu si pořídil svoje první auto, ale to už je na vrakovišti, protože jím skrz naskrz proletěl trám. Na moje auto spadla sousedovic střecha, což znamenalo, že jsme byli zároveň nepojízdní. Živel sebral střechu i na rodinném domě mojí maminky, část to naštěstí ušetřilo, takže jsme měli asi měsíc kde bydlet. A ušetřený nezůstal ani tatínek, i když už rok není mezi námi, protože na jeho hrob spadla lípa a museli jsme pořídit nový náhrobek. Schytala jsem to fakt ze všech stran a o to jsem vděčnější za pomoc od doktora Maxe.“

  Vracíme se ještě do Moravské Nové Vsi, do které mířila hlavní část pomoci. Určitě právem, stále se z letní pohromy vzpamatovává. „Jsem optimista, a snažím se to vnímat jako obrovskou příležitost pro obec,“ říká starosta Košut, „věřím tomu, že se ji podaří vyspravit do mnohem lepší podoby, než doposud byla. Vždycky existují nějaké limity. Když chcete postavit tohle, musíte se ohlížet na tamhleto. Ale my tu dneska nemáme skoro nic. Stavíme na zelené louce a začínám z toho mít až bych řekl budovatelskou radost. Spoustu věcí budeme moct udělat jinak a líp. A musí mě to těšit, jinak bych se z toho musel zbláznit.“ m
  

  Starosta Moravské Nové Vsi Marek Košut: „Budování mě musí těšit, jinak bych se z toho musel zbláznit.“

  Skládka suti po zničených budovách u Hrušek

  Kouzlo nechtěného: Jedno tornádo příbytek vzalo, jiné dalo – aspoň provizorní

  Čas na kostelních hodinách se zastavil v době katastrofy

• Ježíšek, Santa a ti další

  ze světa

  z e   s v ě t a

  Ježíšek, Santa a ti další

  Všeobecná představa o tom, kdo na Vánoce nosí dárky, je ta, že Ježíšek, Santa Claus a děda Mráz. Ale to je omyl. Když se rozhlédnete po světě, zjistíte, že oslavy vánočních svátků jsou pestré, jako svět sám. Maximum vám představuje ty nejzajímavější z nich.

  Text: David Laňka

  Německo
  

  Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že v sousedním Německu slaví Vánoce stejně jako u nás, když máme stejnou výzdobu, stavíme betlémy, věšíme adventní věnce a podobně, tak do německých domácností nechodí Ježíšek, ale Weihnachtsmann, což v překladu znamená Vánoční muž. Je to dospělý vysoký muž s dlouhými zrzavými vousy. Takže až uvidíte v Německu na Štědrý den zrzavého vlasáče poblíž nějakého domu, nevolejte policii.

  Itálie
  

  Rozdíl mezi českými a našimi Vánocemi je už v tom, že ty italské začínají až 25. prosince poté, co papež světu požehná Urbi et Orbi. Teprve pak se začnou scházet rodiny a hodovat na jehněčím nebo na krocanovi. V některých částech Itálie dojde na dárky už ten den, ale v některých až 6. ledna. A zatímco ty „prosincové“ navštěvuje Babbo Natale, který vypadá jako Santa Claus, ty „lednové“ obdarovává čarodějnice Befana.

  Argentina
  

  Kdybyste zavítali do argentinské domácnosti, nedivte se, že v místnosti hned vedle vánočního stromečku (ano, tahle tradice se drží i zde) najdete vodu a seno. Dalo by se totiž čekat, že Santa Claus po Severní ovládl i Jižní Ameriku, ale neovládl. V Argentině totiž dárky dětem nosí kůň. Přesně řečeno koně, na kterých prý jeli Tři králové. A to není jediná místní zvláštnost. Na slavnostní vánoční tabuli se totiž dočkáte buď pečeného selátka anebo – pečeného páva!
  

  Island
  

  Že na Islandu nosí dárky vánoční skřítkové, to milovníky fantasy a severských legend asi nijak nepřekvapí. Zajímavá je ale skutečnost, že každý Islanďan včetně dětí kouká, aby dostal nějaký „měkkáč“, protože jak praví pověra, pokud nedostanete na Vánoce něco nového na sebe, tak vás bez milosti sežere vánoční kočka!
  

  Austrálie
  

  Jako někdejší britská kolonie Austrálie převzala spoustu zvyků od svých kolonizátorů, včetně těch vánočních. Dárky tu tedy, stejně jako ve Spojeném království, nosí na Boží hod Father Christmas. To, co je tu ale jiné, je místo oslav a slavnostní menu. Australané totiž většinou pořádají vánoční rodinná setkání pod širým nebem, ať už jde o jejich zahradu nebo pláž, a kromě husy nebo kachny hodují na mořských plodech. A do oken svých domovů si vyvěšují vánoční pohlednice (ano, tento zvyk přetrvává i v době internetových a smskových přání), které obdrželi a předhánějí se se sousedy, kdo jich má víc.
  

  Norsko 
  

  Podle norské legendy na Štědrý večer vycházejí zlé čarodějnice a hledají košťata, na kterých by se proletěly. Proto musí být všechna košťata v domě schovaná. A tak zatímco košťata Norové schovávají, jako správní vlastenci milují svou zem, a tak bývá norská vlajka nedílnou součástí nejen vánočních řetězů, ale i oken domů.
  

  litva
  

  Pokud byste čekali, že v Litvě se lidé sejdou, povečeří, rozdají si dárky a spokojeně jdou spát, nemůžete být dál od pravdy. Místní tradicí je totiž vlečení dřevěné klády jako symbolu problémů a neštěstí. U toho se zpívají lidové písně za bohatého doprovodu muzikantů, kterých bývá bezpočet, protože stejně jako u nás, tak v Litvě platí, že co Litevec, to muzikant. Rodiny, sousedé a přátelé se pak sejdou, popřejí si navzájem vše dobré a pak polena spálí, aby zahnali neštěstí a problémy do dalšího roku.
  

  mexiko
  

  To, co je pro nás vánoční stromeček, je pro Mexičany pinata. Je to hliněný džbán na vodu. Džbán se obaluje barevným papírovým límcem a zdobí peřím a nejrůznějšími třásněmi tak, aby připomínal dobře vykrmeného krocana. Rodiče pak v domě zavěsí pinatu před domem například k pergole, až po okraj ji naplní dárky a vrcholem vánočních oslav pak je, že děti dostanou malé kamínky, kterými se snaží pinatu rozbít, aby se dárky doslova vysypaly na zem a ony si je mohly rozebrat.
  

  Foto: archiv redakce

• Defumoxan

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Všichni moji blízcí

  psychologie

  p s y c h o l o g i e

  Všichni moji blízcí

  Máma, táta, sourozenci, životní partneři a naše děti. A taky kamarádi, tedy ti nejbližší. Když máme štěstí, tvoříme s nimi pevnou síť, která nás drží v relativním bezpečí během nevypočitatelného plynutí všehomíra. Co o nás ale vztahy s rodinou a přáteli vypovídají, jak by měly „správně“ fungovat? A platí, že krev není voda?
  

  text: Olga Procházková

  N

  apadlo vás někdy, zda je pro člověka důležitější jeho původní rodina, nebo ta, co si založil? Jestli je možné se vzdát krevních pout a prožít i tak šťastný život? Nebo jestli kolega, který má podle vás úplně šílenou manželku, může být sám „normální“? Tak na tyhle otázky neexistují jasné odpovědi. V našem životě totiž hraje roli tolik proměnných, že cokoli kategorizovat, natož vztahy, je těžké. Nicméně, něco se přece jen ví. 

  Původní rodina 

  „Pokud budete hledat výroky odborníků, pravděpodobně narazíte na tvrzení, že vztahy s rodiči jsou pevnější než s partnerem – stejně jako na ty, co to vyvracejí. Mám-li čerpat z vlastních vědomostí a zkušeností, nejde rozhodnout, která rodina je důležitější,“ říká psycholožka ve zdravotnictví Petra Hackerová. „Jedná se totiž o dvě úplně odlišné kvality.“ Základním rozdílem je, že původní rodinu si člověk nevybírá a musí si s ní nějak poradit. A otisk svých nejbližších, kteří nás obklopovali v prvních letech života, si neseme navždy. 

  Vývoj vztahů v rodině 

  V dětství nám má rodina vštěpit důvěru ve svět, ve vztahy, má nás sytit láskou, pocitem bezpečí, zakládat zdravou sebedůvěrou, ale má nám taky určovat hranice a dodat špetku přiměřené frustrace, zkrátka vytvořit ideální mix na cestu do života. Ne, že by se to vždycky povedlo.

  „Když jsme malí, měli by rodiče držet takzvanou rodičovskou koalici, protože o pevný svazek rodičů se jako děti bezpečně opíráme,“ říká Petra Hackerová.

  V jistém životním okamžiku se pak vztahy v rodině musí překonfigurovat. Z rolí: rodič – dítě na dospělý – dospělý. K této úpravě výtečně slouží adolescence. Je to období konfliktů a ty konflikty jsou velmi důležité. Učí nás, že jiný názor nebo dokonce důrazný nesouhlas nevypovídá nic o hluboké kvalitě našeho vztahu. „Je klíčové, aby tohle těžké období rodiče ustáli a aby si děti zažily pocit: jsou na mě přísní, máme neshody, ale mají mě rádi,“ říká Petra Hackerová. To je důležitá výbava do života. Své role rodič – dítě se samozřejmě nikdy úplně nemůžeme zbavit. Nakonec, když budeme v padesáti habilitovat, určitě nás potěší, že jsou na nás máma s tátou pyšní. Ale ve vztahu dvou dospělých už nesmí zůstávat podřízenost a nadřízenost. 

  Hry, které hrajeme s rodiči

  Někdy se stane, že rodiče a jejich dospělé děti sehrávají po léta jakési podivné hry. Často se v nich jedná o udržení moci či vlivu. Někdy jde jen o slovní přestřelky, jindy jde o dožadování se pomoci, podpory, či o tlak donutit druhou stranu nějak jednat. Někdy rodiče sami na hranici chudoby splácejí dluhy svých dospělých dětí nebo je tahají z malérů, jindy jiní rodiče své děti naopak nutí, aby jim nějakým způsobem stále sloužily, například opakovanými projevy lásky, pomocí s domácností, finanční podporou. Otázkou pak není, v čem spočívá naše „morální povinnost“, co je „správné“ nebo co je „pravda“. Jediným měřítkem, ať už jsme rodiče nebo dospělé děti, jsme my sami: naše sebevědomí, ale taky naše svědomí, naše schopnost bránit sám sebe, svoje zdraví a svoje hranice, ale taky schopnost něco obětovat. Pocit vlastní integrity a vědomí nám umožní překlenout i komplikované situace a tento vědomý soulad by měl ideálně nastávat na obou stranách.

  Rozluka s původní rodinou

  Někdy se stane, že se člověk z původní rodiny vyváže. Přeruší styky, přestěhuje se na druhý konec světa, dokonce se o původní rodinu vnitřně opravdu vůbec nezajímá. A klidně může prožít šťastný život. Není to úplně běžné, ale je to možné. „Co ale není možné, je zapomenout na minulost, na zážitky z dětství, a už vůbec nelze smazat otisk, který si z původní rodiny neseme. Jsme jí formováni do té míry, že i to, že jsme ji opustili, je součástí tohoto otisku,“ říká Petra Hackerová.

  Někdy je rozluka méně dramatická. Lidé se s rodinou vídají, ale nechají se slyšet, že si okruh blízkých vybírají sami a pokrevní příbuzenství pro ně nic neznamená. Nemají pocit, že by příbuzným měli pomáhat víc než jiným nebo že by rodina měla větší nárok na jejich majetek než jiní. „Nejde paušalizovat, ale pravděpodobně se u těchto lidí v jeho původní biologické rodině odehrálo něco, co je k tomuto názoru nakonec dovedlo,“ říká Petra Hackerová.

  Obvykle ale platí, že krev voda opravdu není. Nemusíme bezmezně věřit teorii, že člověk je jen vozítkem pro geny, které se chtějí replikovat, ale pud zachovat svůj život a předat jej dál, je jedním ze základních kamenů naší biologické podstaty a provází lidské pokolení po celou jeho historii. A i když spolu v původní rodině nevycházíme zrovna ideálně, kdyby přišla situace, kdy jde o život, tak sourozenci, rodiče či další příbuzní by byli ti, co nám pomůžou a ti, kterým my pomoc přednostně poskytneme. 

  Co o nás říká, pokud se vůbec nestýkáme s původní rodinou?

  Pokud zjistíme, že se člověk, s nímž například plánujeme založit rodinu nebo základní tábor pod Everestem, nestýká s původní rodinou, nemusí to nutně vypovídat o tom, že to nebude dobrý otec, matka či partner. „Někdy to naopak vypovídá o tom, že se díky zdravému impulsu vyvázal z rodiny, která byla nějakým způsobem nefunkční,“ říká Petra Hackerová. Na druhou stranu to může být i naopak, tedy že rodina je „zdravá“ a dotyčný bude asi mít problém se vztahy. Nejčastěji je pravda někde tak na půli cesty, protože známá poučka praví, že vztah vždy tvoří všechny jeho části. 

  Jak si vybíráme kamarády 

  Zajímavé je, že i při volbě přátel nás silně ovlivňují vztahy z původní rodiny. (Stejně jako při výběru partnera, ale to by bylo na jiné rozsáhlé téma. Některé podobnosti ovšem určitě najdeme.) Úplně zjednodušeně řečeno, v přátelství si vztahy z  původní rodiny často kompenzujeme nebo obehráváme. Zde malý příklad: pokud máme matku sekýrnici, která nám snižuje sebevědomí, asi si vyhledáme kamarádku, která nám to bude kompenzovat. Tedy bude v hierarchii společenství pomyslně níže než my, bude nás trochu obdivovat a bude na nás velmi laskavá a shovívavá. „Můžeme si ale najít i kamarádku, která bude taky trochu sekýrnice, jako matka,“ říká Petra Hackerová. S touhle kamarádkou zase budeme „obehrávat“ domácí scénáře. A to nám taky něco přináší. Je to sice nepříjemné, ale to nepříjemno, na nějž jsme zvyklí a vlastně v nás trochu vyvolává pocit bezpečí, že věci jsou, jak mají být.

  Kromě kompenzování či obehrávání nám dává přátelství spoustu dalších benefitů, například možnost sdílení. A s různými lidmi můžeme sdílet různé věci. Můžeme mít kamarády, s nimiž probíráme všechno včetně hlubokých filozofických témat, pak můžeme mít lidi, s nimiž sdílíme vášeň pro tenis. A taky můžeme mít lidi mimo naši bublinu. Protože pokud naše bublina nečte bulvár nebo se nedívá na náš oblíbený nekonečný seriál, najdeme si někoho, s kým to probereme, a tím uspokojíme svou potřebu. A je to v pořádku. A bývá to oboustranně výhodné. 

  Proč ulpíváme ve vztazích

  Sice to vypadá, že vztahy, které si můžeme vybrat, můžeme taky lehce opustit. To ale není pravda. Někdy se třeba stále scházíme s partičkou ze střední, i když už máme pocit, že jsme se v životě posunuli někam dál. Sedíme v hospodě u piva a hlavou nám běží, co tady zase dělám s těmi blbečky? Odpověď je docela jednoduchá. Když se s nimi přestaneme scházet, bude to ztráta. A konec každého vztahu, i když už se vyčerpal, můžeme vnímat jako ztrátu, do které se nám nechce. Nechce se nám ztratit, co bylo kdysi hezké, i když už není. Ti „blbečkové“ v nás třeba vzbuzují sentimentální vzpomínky na staré časy, kdy jsme byli mladí a všechno vypadalo růžově. Takže, pokud se s nimi stále scházíme, asi je stále k něčemu potřebujeme a něco to v nás sytí. 

  Co o nás vypovídají lidi, které  jsme si dobrovolně vybrali?

  Ať už jde o nejbližší přátele, o našeho životního partnera, o toho divného chlápka, co se s ním na hodinu zapovídáme ve fitku nebo o milence a milenky, pomyslný refrén těchto vztahů je stále stejný: ti lidé nám něco kompenzují, něco hezkého nebo i třeba nepříjemného s nimi obehráváme, umožňují nám sdílet s nimi náš život nebo jeho části, a taky s nimi hrajeme spoustu dalších her: každý jiné a z jiného důvodu. 

  Na začátku zazněla otázka, jestli kolega, co má dle našeho hodnocení šílenou manželku, může být „normální“. Odpověď zní: může, ale taky vůbec ne. Možná mu připomíná matku, možná hraje nějakou roli zachránce, možná má pocit moci nad ní jako nevyrovnanou osobou. Možná se mi hysterie zdá sexy. To nikdo neví. To by nás ovšem jako pozorovatele mělo vést spíše ke shovívavosti než negativnímu hodnocení. Každý totiž dělá, co může. Kdybychom uměli žít lépe, jistě budeme. m

  Lidi, které potřebujeme

  Rodinní příslušníci a nejbližší přátelé fungují jako nejjednodušší cesta k naplnění našeho sociálního života. Každý člověk potřebuje k životu druhé lidi – a rodina a přátelé jsou nejsnazší způsob „poskytování“ těchto lidí. Můžeme s nimi sdílet běžné starosti a radosti, to hezké, i to těžké. Jsou první nárazníkovou zónou pro náš zdravý sociální i duševní život. Ať jsme děti či dospělí, naši nejbližší by nám měli pořád (i když v dospělosti jinými cestami či způsoby) dávat lásku, pocit bezpečí, pocit, že svět je v pořádku, že naše vztahy neohrozí běžné konflikty, měli by nám dávat korekci a ukázat hranice, když se řítíme do průšvihu, a podporovat nás v tom, po čem toužíme. 
  

  
  

  
  

  Foto: Adobe Stock

  INZERCE

  
  

  Koupit zde

• Petr Brukner: Dýmka je rituál

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Petr Brukner 

  Dýmka je rituál *

  Kdo by neznal tohoto věčně usměvavého herce Divadla Járy Cimrmana? Hrál v desítkách filmů a seriálů. Ale už málokdo ví, že je také fotografem, sběratelem a kuřákem dýmek. A tak jsme se jednoho dne sešli před představením, abychom ty jeho další „kariéry“ probrali.

  text: David Laňka

  F

  otkami člověk tak trochu zastavuje čas. Co pro vás čas znamená?

  Jo, hochu, pro mě znamená, že už se mi krátí. Nikdy jsem na to moc nemyslel, ale čím jsem starší, tím častěji se probouzím s myšlenkou, jak dlouho tady ještě budu… Ale před pár týdny se nám narodilo první pravnouče, tak nám to s prababičkou nalilo trochu nového života do žil.

  A co s takovými myšlenkami děláte? Zaháníte je?

  Snažím se o to, myslet na něco jiného. A nejlépe se mi to daří s geront klubem (smích).

  Co to je?

  My jsme taková dobrá parta kamarádů, všichni v mém věku, scházíme se, povídáme, chodíme, a tím se člověk docela pěkně rozptýlí. Kolegové, kteří natáčejí a stýkají se s mladšími lidmi, říkají, že s nimi také přijdou na jiné myšlenky, ale když nad tím tak přemýšlím, tak se vlastně s nikým mladším moc nestýkám. Jedině se svými dětmi a vnoučaty, když přijedou na návštěvu.

  Nechybí vám to?

  Já vám ani nevím, protože když se ti mladí sejdou, tak mezi sebou mluví řečí, které nerozumím. Používají zvláštní termíny, já se nechytám a pak mám pocit, že jsem ještě starší, než jsem (smích).

  A nemáte ani tendenci do toho trochu proniknout?

  Snad jedině v rámci focení, kde jsem si i já po letech odmítání pořídil před dvěma lety digitální foťák. Ale dobrovolně přiznávám, že se v něm naprosto nevyznám. Mám ho nastavený, jak vyšel z fabriky a když mám nějaký problém, jdu za mladými prodavači ze Škody ve Vodičkově ulici, a ti mi to poštelují. Ale většinou říkají: „Pane Bruknere, na tohle, prosím vás, nesahat!“

  Takže na klasický film už nefotíte?

  Ale jo, to zase jo. Ten digitální mám na takové to rychlé zachycení okamžiku, ten nosím stále u sebe. Já mám sbírku čtyřiceti fotoaparátů, ve starých Nikonech a v Leice mám pořád založený film a občas nějaký snímek udělám. Já jak mám teď ten digitální, tak trvá déle, než těch 36 snímků dofotím. Ale pak jsou to zase milá překvapení, že tam jsou okamžiky, na které už jsem zapomněl, že jsem je fotil. A když jsem si dříve fotky vyvolával sám, to bylo teprve vzrůšo. Vzít si lupu, dívat se na náhledy, a když mezi těmi 36 snímky byly dvě tři výborné fotky, bylo to malé vítězství.

  Vy jste ten typ, co fotí desítky snímků a pak jeden vybere, nebo jste schopný čekat na ten správný záběr?

  Jak kdy a jak co. Teď mám v Czech Photo Centre velikou výstavu, kde jsou jak snímky lidí, tak přírody a různých detailů. Víte, já jsem totiž původně technik, a byť to už padesát let nedělám, tak mě ty technické věci pořád baví a fotím třeba veliké detaily matic, pístů a podobně. A u těch samozřejmě, na rozdíl třeba od toho, když fotíte lidi, na ten správný okamžik čekat nemusíte. A poslední dobou si fotím graffiti, ty starší, které už splývají s omítkou, s prostředím, to je někdy vyloženě hezké… Ale my se tady bavíme o fotografování, jako kdybych v tom byl kdovíjak dobrý, a on je to zatím jen takový životní koníček, kterému se mohu věnovat díky tomu, že mi to financuje divadlo. Vždyť já jsem nikdy neprodal žádnou fotku a živit bych se tím vlastně nechtěl. Že si mohu fotit pro radost, je vlastně dar.

  Ale kdysi jste dělal i v ČTK, že ano?

  Ano. V propagaci. A seznámil jsem se tam se spoustou skvělých fotografů, jako byli Petr Sirotek nebo Pavel Dias, kteří mě ve focení podporovali a radili mi. Stejně jako profesor Šmok, který s oblibou říkal: „Nejlepší pomůcka studenta fotografie je odpadkový koš.“

  Když fotíte portréty, potřebujete toho člověka znát? Jsou pak ty fotky třeba lepší?

  Lidi jsem začal fotit vlastně tak trochu jako vedlejší efekt. Vždycky jsem totiž rád chodil na různé vernisáže a akce a jednou mi došlo, že tam je vždycky tolik bezvadných a známých lidí, tak proč já je vlastně nefotím?! A tak jsem s tím začal. Jsou to takové momentky lidí, kteří jsou z devadesáti procent mí kamarádi. Tedy třeba až na Woodyho Allena (smích).

  Další vaší zálibou jsou dýmky. Ta také vyžaduje určité „zastavení“ v čase. Kdy vy si ji tak zapálíte?

  Až dneska večer přijedu domů z divadla. Budu jako obvykle trochu rozpumprdlíkovaný, a to nemůžu jít spát před půlnocí, protože bych stejně neusnul a jen bych se převaloval. Takže si pustím televizi, sednu si do křesla a zapálím si dýmky. To je můj čas. A někdy si ji zapálím po obědě, když mám čas.

  „Dýmáte“ ještě někde jinde než doma v křesle?

  Vlastně ne. Tam je to takový rituál. Ven si dýmku neberu nikdy, protože jak říkají fajfkaři: „Fajfka se ven nebere. Tam dýcháš jako blázen, ještě by sis ji mohl propálit.“

  Dýmek máte doma sbírku, podle čeho po které sáhnete? Podle nálady, jako ráno třeba saháte po oblečení?

  Nedávno jsem byl čtrnáct dní na dovolené, a když jsme se blížili k domovu, už jsem se na ni těšil a věděl jsem přesně, kterou si dám. Mám na ně stojánek, který mi dělal vnuk, a tam jich mám dvacet. Buď při výběru zavřu oči, nebo máchnu rukou a řeknu si: Tahle už dlouho nebyla v provozu. 

  Máte i různé druhy tabáku?

  Ne, mám jednu takovou směs, kterou mi ale čím dál víc zdražují (smích). A tuhle směs si dávám do porcelánové dózy, která má dřevěné víko a v něm je molitanový polštářek, který se má navlhčit rumem, whisky nebo koňakem, aby měl tabák tu správnou vlhkost. Když je suchý, hoří pak jako tráva. 

  Když jsme na začátku mluvili o tom, co pro vás znamená čas, jak to máte s časem stráveným v divadle? Je to pro vás práce nebo odpočinek?

  Je to takové vypadnutí z normálního života. Ale teď nastává čas, který nemám moc rád. Protože když v pět odpoledne nasedáte v Brandýse do auta, a ono prší nebo padá sníh a vy musíte jet do divadla, tak se vám vlastně moc nechce… Ale pak sem přijedete a tady to z vás jako zázrakem spadne, tady je to sanatorium. Protože jak říkávali staří herečtí bardi: „Jeviště tě vyléčí ze všeho.“ A když skončí představení, my se tady v šatně svlékáme z kostýmů celí zpocení, unavení, ale spokojení.

  Navíc si hraním neustále trénujete hlavu, ne?

  To nevím, člověče. Hraju ve čtrnácti hrách, a i když jsme je třeba kvůli koronaviru dlouho nehráli, tak jsem svoje repliky ani nemusel oprašovat. Až na nějaká malá vybočeníčka to v hlavě bylo. Ale poslední dobou mám velmi špatnou takovou tu okamžitou paměť. Ale jsem zastáncem rčení, že chybami se člověk učí. Sem tam nějaká chybka vás zbystří a už ji příště neuděláte. Ta chyba totiž dlouho leží v hlavě. 

  A neparalyzuje to pak člověka na jevišti, že se tak bojí té chyby, že se na tom místě paradoxně zasekne?

  To se občas stane, ale u nás v divadle máme to štěstí, že když nevíme, tak nám napovídají diváci, kteří ty naše hry znají nazpaměť, a vlastně mají takové situace rádi (smích). A jak už jsem říkal, pro nás je to divadlo jako sanatorium, my se už shodli, že to děláme hlavně pro sebe. To, že se lidi smějí, je pro nás bonus. Říkáme si: „Hele, oni nás ještě berou, mají nás rádi.“ Marná snaha, humor je lék. Bylo by hezké, kdyby ho prodávali v tabletkách v lékárnách. 

  Vedle hraní a fotografování jste se začal věnovat také tomu, že starým věcem vdechujete nový život…

  Dělám takové objekty, skulptury... Naši známí mi teď dali válec z mandlu a já jim dělám takový objekt na zahradu. V Brandýse mám ve sběrných surovinách známého, zrovna dnes jsem si přivezl několik věcí, mezi nimi i takovou vrtulku, tak z toho udělám něco jako aerodynamický tunel. Dělám na tom se svým vnukem, který mi pomáhá, původně dělal kovařinu, takže si tak spolu sváříme a je to hezky strávený čas. 

  Je pro vás jednoduché určitou práci delegovat, podělit se o ni? Občas má člověk pocit, že si všechno nejlíp udělá sám…

  Tím jsem taky trpěl, ale on má dobré nápady a je radost ho pozorovat, jak mu to jde. Teď jsme třeba potřebovali ložisko na ten válec, já říkám, že ho budeme muset koupit a on povídá: „Vždyť támhle jsou kolečka od skateboardu, tak použijeme je!“ A teď mě učí i to sváření. Musíme jen dávat bacha, abychom nevyhazovali pojistky. Učit se nové texty už by mě nebavilo, ale učit se tohle, to mě baví.

  Ani nějaká filmová role by vás nepřesvědčila?

  Já už všechno odmítám. Jedna moje dcera je produkční a mockrát mi nabízela účinkování v seriálech. Jenže – musíte brzy vstávat, mnohdy se učit přiblblé texty, a to já už nechci. To už by musel být někdo, aby mě poprosil, abych mu tam něco šmrncnul (smích). 

  A navíc je to dnes mezi filmaři samý mladík, co mluví „jinou“ řečí, co?

  No právě. 

  Ale zase vám ti mladí jako zkušenému bardovi naslouchají, ne? Nebo máte někdy pocit, že už si ti mladí radit nenechají?

  Já vám odpovím oklikou. Když moje tři děti byly malé, žena trvala na tom, že nesmíme mít televizi, aby nezblbly. Měly jen dovoleno, že na večerníčka se můžou jít podívat k babičce. Dnes, když přijedou ti nejmenší z rodiny na návštěvu, sáhnou hned po přístrojích, koukají na internet, hrají hry. Myslím, že je to vymývání mozků. A co víc – každou informaci se dnes dozvíte během několika vteřin. Dřív, než jste se dozvěděl nějakou tragédii ze světa, trvalo to nějakou dobu. A mě tahle superinformovanost děsí. Lidi nechodí ke klasickému doktorovi, ale k dr. Googlovi. A pak radí živým specialistům, co mají za chorobu a co by měli brát za léky. 

  A navíc, dneska se už nemůžete spolehnout ani na pravdivost toho, co se píše. Když jsem chodil do obecné školy, tak se říkalo: „Musí to být pravda, vždyť to hlásili v rádiu.“ To samé s časem, všichni jsme si ho na hodinkách nařizovali podle rádia. Neexistovalo, že by to bylo jinak. 

  A máte hodinky nařízené podle rádia?

  Nemám (smích). Zrovna nedávno mi někdo řekl: „Ty nosíš hodinky? Vždyť máš mobil, ne?!“ Ale já ho u sebe nenosím pořád, navíc mám ten nejobyčejnější, důchodcovský, tlačítkový a mám pocit, že na něm ani hodiny nejsou. A teď si uvědomuji, jak mě před časem naštvala jedna reklama na telefon.

  Čím?

  Říkalo se tam: „Nevyšel už váš telefon z módy?“ A já, jak jsem praktik, tak mě to naštvalo za ty telefony, že i když fungují, tak by neměly být hodny používání jen proto, že vyšly z módy?! Ale možná se jenom bojím, abych taky náhodou nevyšel z módy (smích). m

  foto: Ivy E. Morwen

  Petr Brukner: Podpatky jsou hrozné. Když s nimi chodím hodinu, bolí mě za krkem

  

• Kniha jako investice

  dělají to s chutí

  d ě l a j í   t o   s   c h u t í

  kniha jako investice

  Zatímco na západ od nás jsou knihy společností vnímány jako svého druhu spotřební zboží (proto je americká kultura zvyklá na paperbacky), Evropa je stále má za symbol vědění. Knihy u nás vycházejí v tvrdé vazbě s přebalem, aby vydržely. A pak jsou tu ještě knihy, které vycházejí v limitovaných edicích čítajících jednotky kusů a obsahujících originální výtvarná díla.

  Text: David Laňka

  P

  rávě taková se v posledních letech stávají stále oblíbenější nejen mezi „knihomily“, ale také mezi sběrateli a investory. Zatímco dříve totiž byly v aukčních síních knihy draženy jen „doplňkově“, poslední dobou se stávají oblíbeným artiklem. Aukční rekordy samozřejmě trhají především opravdu staré svazky (jen namátkou: kniha žalmů Bay Psalm Book byla v Sotheby´s vydražena za 14,2 milionu dolarů, kniha Američtí ptáci od francouzsko-amerického ornitologa a malíře 19. století Johna Jamese Audubona za 7,3 milionu liber, první souborné vydání děl Williama Shakespeara za 1,5 milionu liber), ale jedno mají společné: obsahují originální ilustrace a vynikají grafickým zpracováním.

  A protože po finanční krizi v roce 2008 lidé začali hledat, kam investovat, když úroky na spořicích účtech se blížily nule a do fondů nikdo nechtěl peníze vkládat. A kromě standardních obrazů a soch našli knihy. Což vedlo jak různé nakladatele, tak investiční skupiny, aby se soustředili právě na vydávání originálních knih, které budou vycházet v opravdu malém nákladu (čítajícím maximálně desítky kusů) a ve „vymazlené“ podobě. A tak dnes není problém narazit i na českém trhu na monografie umělců nezvyklých velikostí za cenu nejméně od 30 tisíc korun a nejvýše… nejvýše vlastně neexistuje, ale obvykle se horní ceny pohybují mezi sto a dvěma sty tisíci. Není třeba zmiňovat, že každým rokem cena takové publikace roste a někdy v budoucnu se může stát vítaným bodem dědictví.

  Česká exkluzivita

  U nás takové knihy vydává nakladatel Rudolf Leška. Každá kniha, kterou vydá, je vlastně originální. Byť třeba známý text, ať už jde o Kafku nebo Havla, nechá výtvarně zpracovat známého výtvarníka či ilustrátora, a pak dá knize ještě jedinečnou grafickou a polygrafickou podobu a nezřídka ji doplní originálním tiskem, který má každá kniha jiný. Listovat pak takovou knihou je doslova jako procházet se galerií, kde se ale můžete uměleckého díla dotýkat.

  Ale co ho k takovému, přiznejme si, nejistému podnikání (protože dopředu vám prodejnost nikdo nezaručí) vedlo? Muže, který sice vystudoval divadelní vědu, ale má advokátní praxi? „Doma mě vždycky k umění vedli, ale že se stanu nakladatelem, to bych si nemyslel nikdy. Jenže pak jsem se jednoho dne doslechl, že výtvarník Vladimír Beneš hledá kupce pro své nakladatelství, jehož knihy jsem kupoval, a s přáteli nás napadlo, že bychom v Benešově činnosti mohli pokračovat. A hned jsme měli jasno, jaká bude první vydaná kniha - Paměti pana Beneše! Nejednalo se sice v pravém slova smyslu o bibliofilii, chybí tam výtvarné originály, ale udělalo nám radost, že jsme mohli otci zakladateli dát tento dárek,“ vzpomíná. A pak už se vydávání rozjelo a dnes nakladatelství vydává jak díla významných, byť někdy i opomíjených autorů české provenience v exkluzivním výtvarném zpracování, tak vydávání pestrých titulů domácích i světových, které si všímají úsměvnějších stránek lidského bytí.

  To, co je na publikacích tohoto nakladatelství zajímavé, je, že opravdu co titul, to originál. „Je to vždy krásná, objevná a dlouhá práce, u níž se pokaždé sejdou velmi odlišné autorské osobnosti. Jeden titul obvykle připravujeme rok. Nejdéle trvá hledání té konečné vizuální podoby, což zahrnuje spousty porad grafika s výtvarníkem, hledání materiálů, vhodného papíru, experimentování s různými technickými řešeními, která jsou u každé naší knížky jiná apod. Často namáhavě hledáme ty, kteří dokážou splnit naše neobvyklé požadavky, takže než zasvítí zelené světlo a jde se do výroby, uplyne spousta času. Výroba už tak dlouhá není, protože si nejdříve na maketě odladíme různé výrobní chyby a problémy,“ popisuje pan Leška.

  Cena za Kafku

  Jak už bylo řečeno, od každého titulu vyjde jen limitovaný počet kusů, a to od 60 do 150 kusů. To samozřejmě zvedá cenu jednoho kusu, a i když by se mohlo zdát, že je tím pádem nutné hlídat náklady, aby prodejní cena z knihy neudělala neprodejný titul, pan Leška říká, že tímhle se nenechají limitovat. „Dáváme umělcům volný rozpočet, což si oni náležitě užívají, snad až příliš! Věřím ale, že se to na výsledku pozná a že i dražší titul dokážeme prodat. Naši zákazníci jsou překvapivě velmi různí. Většinou jsou to samozřejmě lidé, kteří mají příjem umožňující jim si podobný artefakt dovolit, ale často jsou to lidé s běžným povoláním, např. učitele nebo úředníka, kteří si prostě našetří nebo si koupí knížku třeba jednou za dva roky.“

  Dalo by se tedy říct, že koupě těchto knih je vlastně investice? „Ano, určitě, je to podobné jako s obrazem, ale na rozdíl od obrazu, u nás máte jistotu, že jsme za vás dobře vybrali už předem. Zákazník může knihu vždy prodat, kdyby se ocitl třeba v nouzi, a to vždy za víc, než za co si ji pořídil. Sám jsem viděl naše knihy v antikvariátech a nestačil jsem se divit, za kolik se prodávaly.“

  Největším oceněním pro vydavatele je pochvala autora, se kterým knihu dělají. Ale když přišlo prestižní ocenění Fedrigoni Top Award – mezinárodní cena udělovaná jednou za dva roky nejlepším papírenským projektům světa, kde se Kafkova Proměna prosadila v těžké konkurenci top grafických studií z Itálie, Británie, Francie apod., neměl samozřejmě radost o nic menší.

  A na jaké tituly se mohou milovníci krásných originálních knih těšit? „Zatím nejrychleji jsme vyprodali autorskou knihu Jiřího Suchého – poému Černá vzducholoď, kterou doprovodil vlastními litografiemi. A proto s mistrem Suchým chystáme další projekt, a já věřím, že se bude líbit stejně.“ m

  
  

  Vratislav Effenberger podepisuje originální tisk

  Některé obálky jsou netradiční

  Když na vás kniha hledí

   Z knihy Krotitel šneků

  Foto: archiv Teacut

• Nutridrink

  
  

  Podívejte se na video recepty a návody

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Existuje naděje

  rozhovor

  r o z h o v o r

  existuje naděje *

  Film Myši patří do nebe vzbudil poprask. Donutil lidi přemýšlet o smyslu života, o tom, co je po smrti a v čem vlastně vězí dobro a zlo. A taky, jak o tom mluvit s dětmi. Režiséři Denisa Grimmová a Jan Bubeníček kromě podobných otázek řešili ale také to, kdo odveze děti do školy nebo kdo nahradí chameleona, když mu praskly nožičky.

  Text: Olga Procházková

  B

  ylo pro film plus nebo minus, že jste zároveň životní partneři?

  Jan: Obecně se nedoporučuje, aby spolu takhle lidi pracovali, protože pak se rozpadají pracovní i partnerské týmy. A to je průšvih. My jsme se do toho starali o tři děti a v nejhorším období jsme spali tři čtyři hodiny denně. Ale myslím, že bychom si rozuměli daleko míň, kdyby v tom byl jenom jeden z nás. To pak nejste vůbec schopen pochopit, na které planetě ten druhý žije. Takhle jsme se mohli i v noci navzájem vzbudit a všechno hned vyřešit.

  Animaci chápe spousta lidí jako piplavou práci s loutkami, co vám na tom připadá zábavné?

  Denisa: Právě, že to není jen piplačka s loutkami. Je to pestrá práce, spojení výtvarného světa, k němuž mám blízko, protože jsem vyrostla v malířské rodině, s příběhy. Zároveň mě baví práce rukama, hrát si s materiálem.

  A nevadí vám, že animace je pořád vnímána spíš jako produkt pro děti?

  Jan: Pro mě to byl na začátku problém. Chtěl jsem dělat tvorbu pro dospělé. U nás animovaný film rovná se Krteček a Křemílek a Vochomůrka. Lidi vědí o Janu Švankmajerovi, někteří i o Jiřím Bártovi nebo Michaele Pavlátové, ale jejich filmy v podstatě nikdo nezná. 

  Denisa: Když jsme ale vyjeli do světa, zjistili jsme, že existuje trh s animovaným filmem. Že se o něj zajímá hrozně moc lidí a že ty věci, co jsou u nás klubové a „pro nikoho“, tak když se udělají kvalitně, můžou zasáhnout miliony diváků.

  Jan: Ještě bych možná řekl, co mě na té animaci baví. V normálním filmu máte omezení, omezuje vás lokace, počasí, vlastně i herci. V animovaném filmu autor je bůh. Řekne budiž světlo – a je světlo. 

  Denisa (se směje): To je hezký, teď to vypadá, že animaci děláme, abychom si připadali jako bozi.

  Velký projekt nakonec ale přízeň bohů potřebuje. Měli jste při práci štěstí? 

  Jan: Měli jsme velké štěstí. Třeba na tým lidí, na animátory. Nebo úplně nechtěně jsme se v roce 2016 dostali do Londýna na natáčení filmu Ostrov psů. Bylo tam čtyřicet animátorů a čtyřicet kamer a to byl rozjezd, protože jich tam mělo být sedmdesát. Viděli jsme, jak při natáčení animovaného filmu, což je v českém pojetí spíš taková zenová činnost, lítají lidi s vysílačkama. A došlo nám, že Myši nemůžeme dělat postaru, ale podobně jako oni.

  Denisa: Nejdřív jsme se jim smáli, ale pak jsme lítali s vysílačkama taky. Protože když máte po různých místnostech jedenáct kamer a kamerových posádek a mezi tím běhá osvětlovačská parta, ajťáci a probíhá montování kulis, bez vysílaček to nejde. 

  Necítíte stesk po starých klasických postupech?

  Denisa: Vůbec, technika udělala naši práci komfortnější, a tím je naopak mnohem více prostoru na výtvarné věci, na řemeslo. Přitom podstata práce zůstává stejná: pohne se loutkou a sejme se okýnko. Ale teď už ta okýnka snímá předem naprogramovaná kamera, která se hýbe automaticky a nemusíte ji ručně štelovat. Dřív se čekalo celý den, než se daná sekvence vyvolá, abyste třeba zjistili, že se to musí přetočit – a teď si animátor může krátkou sekvenci přehrát na monitoru okamžitě. 

  Jak vznikaly postavy od prvního nákresu po finální loutku? 

  Denisa: Nejdřív se dělají skicy, to byla moje práce. Pak tu figuru vymodeluju z hlíny, abychom viděli přesně všechny proporce. Skenem se pak model převede do 3D aplikace v počítači – to dělal Honza. Lišák se vyráběl kompletně v Česku a myška v Polsku, kam jsme ovšem nemohli standardně poslat modelínovou loutku, protože by se cestou rozbila. Tak jsme jim poslali data a oni si myšku vytiskli na 3D tiskárně. 

  Jan: Vůbec 3D animace je hodně praktická, protože když třeba máte v počítači už čtrnáct figur a naplánujete patnáctou, můžete zjistit, že proporčně je potřeba všechny postavy zmenšit o pět procent. Dřív bychom museli vyrobit všechny loutky kompletně znovu. Teď je to jedním klikem. Ve finále jsme měli v počítači osmdesát čtyři figur, které se k sobě ideálně proporčně vztahovaly.

  Máte ve filmu oblíbenou vedlejší postavu, co vás tiše pobaví? Mně se moc líbila opice.

  Jan: O opici mluví hodně lidí, ale je tam trochu omylem. Ve scénách, kde je vidět nejvíc, měl původně hrát chameleon, jenže chameleonovi praskly nožičky a nemohl chodit – a tahle opice byla vybraná, protože chodí opravdu dobře. Na rozdíl od jiných loutek nemá skoro žádnou mimiku, jen trochu hýbe bradou, jenže v těch scénách to zrovna skvěle funguje a zapamatuje si to každý.

  Jak dokáže animátor vtisknout postavě emoci? Musí znát taje mimiky a gestiky?

  Denisa: Základy jakýchkoli pohybů vycházejí z možností té loutky. Lišák měl větší hlavu, takže na ní měl více hýblátek. Myška byla mimicky celkem omezená, ale zase se to snažíte dohnat výtvarným pojetím. 

  Jan: Existují učebnice pro animátory, ale základní pracovní prostředek je zrcadlo. Animátor se podívá, jak vypadá, když se směje, když se diví, když je smutný. 

  Denisa: Někdy animátorovi tu sekvenci přehrajeme, on si nás natočí na mobil. A pak se večer vrátím a ta koza dělá úplně to samé, co jsem já předváděla ráno. 

  Může animátora dělat kdokoli, kdo umí hýbat loutkou a šklebit se do zrcadla? 

  Denisa: Určitě ne. To jsou herci. Introvertní herci. Často lidé, co hrají klubové divadlo, kde není moc diváků. Mají velkou fantazii a hodně se s loutkou ztotožní a oživí ji. Jejich práce je stejná jako u hraného filmu: já mu předehraju, on řekne, co by chtěl udělat jinak, nabídne mi nějaké možnosti a dohodneme se na výsledku. Pak už se to od hraňáku liší: já odejdu a on se s tím den moří a večer mi ukáže výsledek. 

  Jan: V ideálním případě by měl animátor umět zahrát všechny charaktery, ale tady bylo postav opravdu hodně. Postupně jsme animátory rozdělili podle toho, kdo co umí zahrát. Někdo dokáže krásně citlivé jemné věci, jiný akční scény, další si skvěle poradí v náročných podmínkách, když je potřeba, animuje třeba vleže.

  Bylo těžké přeložit film do angličtiny? Třeba jména jako Frfňa nebo Prdič?

  Jan: Hlavně jsme zjistili, že existuje asi „třicet pět tisíc“ druhů angličtiny. Americká východní, západní, středozápad, irská, anglická, evropská… My jsme prostě mysleli, že se to dá přeložit a bude hotovo. Nakonec se na tom podílelo asi pět lidí, řešili jsme to v Praze i v New Yorku. Šlo hlavně o to, co se za těmi slovy cítí, jaké jsou v dané kultuře konotace.

  Denisa: Pochopili jsme, že necitlivě uchopený překlad může ten film poslat někam úplně jinam.

  Otevírá příběh o myšce a lišákovi diskuze mezi dětmi a rodiči o smrti?  

  Denisa: Ano. Píšou nám rodiče, jezdíme na besedy do škol. U dětí na rozdíl od rodičů je smrt v tom filmu vlastně trochu vedlejší, neznamená konec. Téma smrti je problémem spíš pro dospělé. To my jsme z ní vytvořili tabu, a když přijde, nevíme, jak o ní s dětmi komunikovat. 

  Jan: Ve fázi scénáře jsme příběh konzultovali s dětskými psychology a lékaři, co se setkávají s dětmi a smrtí. Třeba tehdy ještě i s profesorem Kouteckým. A všichni nám řekli, že je hrozně důležité a potřebné téma smrti otevírat, ale je nutné s ním zacházet citlivě.

  Co je ve filmu pro děti nejsilnější?

  Denisa: Vnímají silně například osamění některého z hrdinů, nebo že je tam někdo na někoho zlý. Řeší šikanu, koktání. Spoustu témat. Líbí se mi, že se při debatách nebojí ptát.

  Jan: Druhotně se pak doma otevírají debaty o tom, že smrt nemusí být definitivní konec. Že se to může stát, ale existuje naděje. Určitě ale nechceme nikomu slibovat, že po smrti je to stejné jako v našem příběhu.

  Denisa: Třeba zpracování nebe jsme brali velmi pokorně. Nechceme tvrdit, že takhle to bude, ale že je možnost, že smrt není konec. Když někdo zemře a vy na něj vzpomínáte v dobrém, měli jste ho rádi a chybí vám, tak podstata toho člověka zůstává dál žít. A to je pro mě podstatné... V životě nastane chvíle, kdy za vámi přijde vaše dítě a bezelstně se zeptá, jestli někdy umřete a jestli umře ono. A to máte knedlík v krku, ale lhát mu nechcete. Musíte odpovědět, ale tak, aby to nebolelo. 

  Vy věříte, že nás po smrti ještě něco čeká?

  Denisa: V životě zažívám spoustu malých drobností, momentů, pocitů, které beru jako subjektivní důkaz, že fungují určité principy a zákony, které přesahují to, co my tady žijeme. Tenhle pocit mám od dětství. Ale nikomu svůj názor nenutím, ani svým dětem. Uvolňuje mě to. Doufám, že boží mlýny melou a to, co dáváte ven, se vám zase vrací.

  Jan: Mě baví, že to „potom“ se může dít milionem různých způsobů. Třeba má pravdu některé z náboženství, třeba mají pravdu pohádky nebo se jednou prostě vypne vypínač a nebude nic. m

  Jan Bubeníček 

  • Režisér animovaných filmů, supervizor digitální postprodukce, 3D animátor, grafik, výtvarník.

  Denisa Grimmová 

  • Režisérka animovaných filmů, ilustrátorka, výtvarnice.

  • Od roku 2018 do roku 2020 do podzimu se Jan s Denisou věnovali filmu Myši patří do nebe. Teď společně pracují na třech animovaných projektech: na krátkém filmu, celovečerním filmu a seriálu.

  
  

  
  

  Foto: Profimedia

  Myši patří do nebe (2021) oficiální HD trailer

  

• Úvodník

  DIA svět

  Vstoupit do DIA klubu

  
  

  
  

  
  

  Úvodník

  Michal Petrov, šéfredaktor

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  píšu tento úvodník v polovině listopadu, na kterou připadá Světový den diabetu. Připomíná se čtrnáctého, na den narození sira Fredericka Bantinga, spoluobjevitele inzulinu. Shodou okolností právě touhle dobou mířím také ke svému praktikovi, aby mi přeměřil cukr. Diabetes u nás figuruje v rodinné anamnéze a máločeho se bojím víc než ztráty zraku na sklonku života. Kam se v tomhle ohledu hrabe strach z covidu!

  Nemůžu taky ignorovat, že je cukrovka nejrychleji se šířící civilizační nemoc. Že zatímco v roce 1980 jí trpělo 108 milionů lidí, o pětatřicet let později už to bylo přes 420 milionů. Aspoň podle statistik OSN. A jen u nás to bude brzy milion. I když už od objevu inzulinu uplynulo jedno století, na světě dodnes pořád spousta lidí nemá k léčbě diabetu přístup. Takových jsou celé miliony. Máme vlastně štěstí, že v Česku je to jinak, ať už se bavíme o prevenci, nebo terapii samotné.

  Držíte v rukou časopis, který se k Vám dostává prostřednictvím lékárenské sítě Dr.Max, a mě těší, že právě tyto lékárny nenechává diabetes lhostejnými. Nabízejí už roky inzuliny bez doplatku, mají pro diabetiky postavený speciální program a v jeho rámci se starají o užitečnou osvětu. Rád bych v téhle souvislosti zmínil přinejmenším facebookový profil Dr.Max DIA, kde lze najít spoustu tipů na zpříjemnění života diabetiků – formou krátkých informací nebo minirozhovorů, které na toto téma vede s lékaři PharmDr. Jana Doleželová. Chtěl bych upozornit i na podcasty na internetové stránce diabetespodcast.cz.

  Odstartovaly sice nedávno, ale už si lze pustit několik epizod. Moderátor Jan Hrušovský při tom vychází z vlastní zkušenosti diabetika 1. typu.

  Diabetu jsou věnovány i speciální stránky na webu Dr.Max. Stačí se podívat na 

  adresu kartavyhod.drmax.cz/dia. A jestliže to uděláte, najdete tu víc praktických textů plných doporučení, jak s diabetem žít. V tuhle dobu třeba příhodný článek o cukrovce a chřipce. Její epidemie se minulý podzim a zimu sice nekonala, protože šíření chřipky bránila proticovidová opatření, ale nic netrvá věčně. A Evropské centrum pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) už varovalo, že letošní chřipková sezóna může být silná. Souběh dvou epidemií je vážný sám o sobě, ale lidé s diabetem jsou k infekcím ještě náchylnější než ostatní, protože jejich imunita má své limity. Tak třeba tohle může být důvod, proč se na webové stránky Dr.Max podívat a proč to udělat právě teď.

  Chřipka znamená pro organismus zátěž, což může mít vliv i na hladinu cukru v krvi. Únava při chřipce navíc zhoršuje vnímání a případná změna hodnot cukru by tak mohla zůstat bez povšimnutí. Proto je vhodná častá kontrola hladiny glukózy v krvi pomocí glukometru. Doporučuje se také kontrolovat přítomnost ketolátek v moči. Pokud se tam objeví, znamená to, že jsou hladiny cukru vysoké a že je potřeba vyhledat lékařskou péči. Často je pak potřeba upravit dávky antidiabetik. 

  Podzim plný prevence a léčebné disciplíny přeje

  Michal Petrov, šéfredaktor

• Pečujeme o zdraví + Rozhýbejte se

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Pečujeme

  o sebe 

  
  

  
  

  Spolehlivý návod na štěstí
  

  Někdo má holt štěstí, říká se často, jako by šlo o nějaký zásah shůry. Přitom jde jen o vlastní rozhodnutí. Nevěříte? Zkuste devět osvědčených triků, kterými změníte své vnitřní nastavení, a pocit štěstí, či alespoň spokojenosti se dostaví. 

  Pokusy prokázaly, že ti, kteří se sami označují za smolaře bez štěstí, mají v životě totožné skóre úspěchů a neúspěchů jako ti, kdo se považují za šťastlivce. Jen svoje prožitky vnímají negativně. To se však dá změnit.

  Podle psychologů se může cítit šťastný každý, kdo bude dodržovat jednoduchá a přirozená doporučení. Fyzický a psychický stav se totiž vzájemně ovlivňují.

  1. Omezte čas, který věnujete sledování televize, počítače či mobilu. Co nejvíc choďte ven, na vzduch a sluníčko. Kdykoliv to jde, věnujte se pohybu. Třikrát týdně obětujte hodinu fyzické aktivitě, i kdyby to měla být jen procházka. 

  2. Dobře se vyspěte. Babičkovské rady, že nejlepší je spánek před půlnocí, už potvrzují i lékaři. Choďte spát a vstávejte ve stejnou dobu, a to i o víkendu. Tělo se řídí biorytmem a jeho pravidelná rutina je důležitá pro řadu tělesných funkcí. Dostatek spánku je velice důležitý pro hubnutí a naopak jeho nedostatek vede k tloustnutí. Spánek pomáhá s fyzickou i duševní regenerací a je také silnou zbraní proti stárnutí.

  3. Jezte pravidelně a zdravě. Znamená to mít v jídelníčku dostatek bílkovin, správných tuků a vlákniny z luštěnin, ovoce a zeleniny a omezit bílé pečivo a cukry obecně. Víte, že alkohol patří k významným spouštěčům depresí? 

  4. Dělejte dobré skutky. Tím, že budete hodní na druhé, pomůžete nejvíc sami sobě, zažijete příjemný pocit užitečnosti a uznání. Negativní věci a lidi si naopak nepouštějte k tělu. 

  5. Minimalizujte stresové situace, a pokud to není možné, naučte se je zvládat. Naučte se některou z relaxačních technik. Oblíbená je především jóga. Zkusit můžete i autogenní trénink, nácviky správného dýchání, meditaci a podobně. Nepropadejte hned panice, v klidu problém „vstřebejte“ a pak jej začněte řešit. Často stačí k uklidnění pár hlubokých nádechů a výdechů. K normální funkci nervové soustavy a psychické činnosti pomůže i magnesium.

  
  

  6. Usmívejte se. Každý den se usmějte a pozdravte člověka, kterého znáte jen od vidění. Také si denně udělejte nějakou radost a zasmějte se. Je potvrzeno, že i „nasazený“ úsměv aktivuje příslušná centra v mozku, takže se nám skutečně zlepší nálada a rozjasní pohled na svět. Navíc obvykle vyvolá úsměv na oplátku – a to se také počítá! 

  7. Myslete na to, jak se máte dobře. Každý večer se zamyslete a připomeňte si pět věcí, na které můžete být ve svém životě pyšní a za něž můžete být vděční.

  8. Udržujete kontakty. Nezapomínejte na příbuzné a přátele, včetně těch, které jste už dlouho neviděli. Co nejčastěji, ale aspoň jednou týdně, si dopřejte hodinový nerušený rozhovor s někým blízkým - partnerem, přítelem či kamarádkou. Nebojte se svěřit a požádat o radu či pomoc, v případě potřeby zajděte k odborníkům. 

  9. Těšte se na příjemné věci. Každý den se odměňte něčím, co máte rádi, a pořádně si to užijte! 

  Tak šťastné Vánoce a hodně štěstí i do nového roku!

  
  

  
  

  rozhýbejte se! 

  
  

  
  

  Nedá se nic dělat, pohyb je významnou složkou léčby diabetu. Že ho teď v zimě bude méně? Naopak, stačí se pustit do pořádného předvánočního úklidu.

  Hodina luxování vydá za pomalejší hodinovou procházku. Když si pustíte hudbu a budete při něm tancovat, bude výdej vyšší. Vysávejte opravdu všude, uděláte tak spoustu výpadů, které zapojí všechno svalstvo těla. Snadno se tak zbavíte 240 kcal. Žehlení (160 kcal/hod) si zostřete tím, že budete střídat výdrž na pravé a levé noze. Prach utírejte i ve výškách – protáhnete celé tělo a spálíte cca 133 kcal/hod. Důkladný úklid celé koupelny také není marný: 180 kcal/hod se vyrovná 60 minutám cvičení jógy. 

  K úklidu ve vyšších policích po-

  užívejte schůdky – nahradí stepper ve fitness. Moderní mopy vyměňte za starý dobrý hadr na podlahu, zaklekněte a za hodinku máte pryč skoro 200 kcal. Navíc si za každé vyždímání hadru můžete připočíst jeden dřep! Obávané mytí oken bude hned příjemnější, když zjistíte, kolik při něm odložíme energie. Zvláště když po něm následuje věšení záclon s běháním po schůdkách nebo vyskakováním na židli, zvedáním rukou a protahováním celého těla. Není divu, že takové cvičení nás připraví za hodinu o 145 kcal.

  Energie se spaluje i při dalších domácích pracích:

  • půl hodiny vaření – 65 kcal,

  • čtvrt hodiny mytí nádobí – 30 kcal,

  • půl hodiny věšení, skládání a úklidu prádla – 110 kcal.

  Je jasné, že energetický výdej záleží na rychlosti pohybu, jeho intenzitě a především na délce provádění. Problém s náročnosti domácích prací je v tom, že obvykle netrvají dostatečně dlouho a že se při uvádění jejich účinnosti nezohledňují přestávky a úseky s nižší intenzitou zatížení. Přesto je určitě lepší uklízet než sedět na gauči. Je však potřeba zařadit i kompenzační cvičení a myslet na poměr mezi energetickým výdejem a příjmem. 

  Přidat si ale můžete i při jiných příležitostech. Při čekání ve frontě nebo jízdě v tramvaji aktivujte a povolujte hýžďové a břišní svaly. Vyplatí se cvičit alespoň po chvilkách, zato co nejčastěji. Dělejte tedy kliky, sedy lehy nebo poskakujte na rehabilitačním balonu během televizních reklam.

  Počítejte s námi, co za den stihnete a jak se to projeví na vašem energetickém výdaji.

• Mimořádná událost

• Vaříme + Přírodní lékárna + Osmisměrka

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  Pečeme

  cukroví 

  
  

  
  

  Co by to bylo za Vánoce bez cukroví! To nelze žádat ani po diabetikovi. Loni jsme v předvánočním vydání DIA světa pekli kokosky, perníčky a linecké úplně bez cukru i bez mouky. Letos sice trošku mouky použijeme, zato si pochutnáme na nových druzích vánočního pečiva.

  OŘÍŠKOVÉ VĚNEČKY
  

  INGREDIENCE:

  150 g hladké mouky, 

  150 g tvarohu, 

  150 g rostlinného tuku, 

  1 vejce, 

  citrónová kůra, 

  vanilkový lusk

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Všechny suroviny zpracujeme v těsto, které necháme nejlépe přes noc odpočinout v chladu. Z těsta pak vypichujeme nebo tvarujeme věnečky, které pečeme v předehřáté troubě. Ještě horké je obalíme v mletých ořeších smíchaných s umělým práškovým sladidlem.

  
  

  MAROKÁNKY
  

  INGREDIENCE:

  170 g strouhaného kokosu, 

  3 bílky, 

  35 g hroznového cukru, 

  45 g umělého sladidla v prášku, 

  2 lžičky citronové šťávy, 

  100 g dia čokolády na polevu

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Bílky ušleháme na sníh. Pomalu přidáváme ovocný cukr a dia sladidlo, vmícháme citronovou šťávu a nakonec strouhaný kokos. Troubu předehřejeme na 180 °C. Lžičkou děláme na plech hromádky a pečeme v troubě asi 20 minut. Čokoládu rozkrájíme a rozpustíme ve vodní lázni. Vychladlé marokánky v ní zespodu namáčíme a necháme ztuhnout na fólii.

  
  

  MRKVOVÉ CUKROVÍ
  

  INGREDIENCE:

  1/2 hrnku másla, 

  1 hrnek jemně nastrouhané mrkve, 

  1 hrnek hladké mouky, 

  1/2 hrnku erythritolu (toto sladidlo má opravdu 0 kalorií), 

  2 vejce, 

  1/4 hrnku strouhaného kokosu, 

  3 lžíce proteinového prášku, 

  1 lžička prášku do pečiva, 

  1/2 lžičky mleté skořice, 

  špetka muškátového oříšku, 

  1/2 hrnku mletých ořechů, 

  1 lžička vanilkového extraktu
  

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Utřeme si máslo se sladidlem, přidáme 2 vejce a vanilkový extrakt. Promícháme s mrkví, kokosem a ořechy, přidáme proteinový prášek, prášek do pečiva a koření. Vypracujeme těsto, které necháme odležet 30 minut v lednici. Na plech vyložený pečicím papírem pak děláme hromádky a pečeme na 180 °C asi 10 minut.

  
  

  PŘÍRODNÍ

  LÉKÁRNA

  
  

  
  

  Posilujte imunitu

  Že jsou střeva klíčovým orgánem naší imunity, je dnes už vědecky uznávaný fakt. Kolonie desítek bilionů prospěšných bakterií zvaných mikrobiom brání proniknutí nežádoucích patogenů z povrchu sliznic do vnitřního prostředí organizmu.

  Také ovlivňují například produkci bílých krvinek v jiných imunitních centrech, jako jsou kostní dřeň či slezina, a zásadním způsobem se podílejí na vytváření a formování obranyschopnosti již od narození.

  Mikrobiom významně ovlivňují stravovací zvyklosti. Zda to budou bakterie „přátelské“, závisí na obsahu probiotik – užitečných bakterií. 

  V přírodní formě je nalezneme například v jogurtu, kefíru, podmáslí, tvarohu, tempehu, kysaném zelí nebo okurkách „rychlokvaškách“ a dalších fermentovaných potravinách. Populárním se v poslední době stalo korejské kimči, kvašená zelenina, či další asijská specialita – kombucha. Důležité je, aby se do těla dostaly na prázdný žaludek, ideálně 30 minut před jídlem.

  V lékárně lze koupit probiotika v podobě kapslí či tablet a doporučují se zejména po léčbě antibiotiky. Probiotické doplňky stravy lze kombinovat s prebiotiky, což jsou komplexní sacharidy, které se nacházejí zejména ve vláknině. V podstatě jsou zdrojem potravy pro dobré bakterie a společně tak pomáhají naší imunitě vyrovnat se se všemi výzvami. 

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  Pro ty z vás, kteří rádi soutěží, jsme si opět připravili osmisměrku! Tentokrát můžete soutěžit o tyto produkty: Dr.Max Multivitamin Energy, terý obsahuje kombinaci 13 vitaminů a 10 minerálů doplněných o rutin a lutein; Dr.Max Vitamin B Complex Forte, který obsahuje vysokou dávku vitaminů skupiny B, které příznivě ovlivňují správné fungování organismu; Dr.Max Glucea – pro správný metabolismus glukózy a k udržení normální hladiny cukru v krvi.
  

  Dr.Max Multivitamin Energy
  

  
  

  Koupit zde

  Dr.Max Vitamin B Complex Forte

  
  

  Koupit zde

  Dr.Max Glucea
  

  
  

  Koupit zde

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 17. prosince 2021. 

  Přejeme hodně štěstí!

• Jak to asi roste

  příroda

  p ř í r o d a

  Chvilky na hraně

  Také vás někdy napadlo, kde a jak vlastně rostou oblíbené kešu oříšky, buráky nebo dnes často zmiňovaná superpotravina – chia semínka? A víte, jakým zpracováním musí projít, než se dostanou na váš stůl? Pojďte se na některé známé plodiny podívat a možná vás ještě v mnohém překvapí.

  KEŠU

  Asi byste nehádali, že kešu oříšky nejsou vlastně žádné oříšky, ale nažky (druh semene) kešu jablka, která rostou na stromě příznačně zvaném ledvinovník západní, jenž rodí jednou do roka. Největší množství těchto stromů najdeme v Indii, ve Vietnamu a v afrických státech. Na spodku jablka hruškovitého tvaru (našincům často připomínající papriku) se nachází skořápkovitý rohlíček vždy s jedním kešu oříškem. Z jednoho stromu se pak sklidí jen kolem 70 kg vyloupaných oříšků. Zpracování ořechů je poměrně pracné. Dvouvrstvá skořápka totiž obsahuje jedovatý olej, a proto se musí kešu nejprve opražit, aby se toxiny zničily. V Indii se oříšky loupají ručně a ve finálním zpracování projdou rukama minimálně tří dělnic, které odstraňují skořápky, oříšky loupají a třídí. Posledním krokem je fumigace, která semena zbavuje případných červů apod. 

  buráky

  Známé burské oříšky jsou plodem podivuhodné podzemnice olejné pocházející z Jižní Ameriky, jejímž plodem je semeník, který neroste na stromě, ale zavrtává se 3–6 cm hluboko do půdy. Zde dozrává lusk obsahující 1–7 semen obalených červenofialovým osemením. Arašídy vhodné pro sklizeň jsou vytaženy na zem, kde se nechají uschnout a poté putují k následnému zpracování. Také burské oříšky ve skutečnosti pravými ořechy nejsou, ale jedná se o „převlečenou“ luštěninu, a mají tak blíže k fazolím než k ořechům. Shodně s ořechy ale obsahují spoustu zdraví prospěšných živin a dobrých tuků a mají pozitivní vliv na naše zdraví. 

  pistácie

  Řečík pistáciový neboli pistácie pravá patří do čeledi ledvinovitých a nejlépe jí vyhovuje suché až polopouštní subtropické klima. Planě rostoucí keře nebo stromy dorůstají až do výšky deseti metrů a ořechy dozrávají v tzv. látách připomínajících hrozen. Zralost ořechu signalizuje puknutí skořápky v obočním švu, ke kterému dochází před sběrem na stromě. V některých zemích pěstitelé sklízejí zralé pistácie klácením dlouhými bidly, obdobně jako se u nás sklízejí například vlašské ořechy.

  skořice

  Pravá skořice je vnitřní kůra polytropického stromu skořicovníku cejlonského, který roste výhradně na Srí Lance. Protože je ale velice drahá, většina prodejců ji nahrazuje levnějším druhem ze skořicovníku čínského, který se pěstuje zejména v Číně. Stromy skořicovníku dorůstají výšky přes 15 metrů, pro komerční využití a pro snadnější zpracování se však ponechávají ve výšce do 2,5 metru. Na tvorbu koření se využívají většinou větve, které se ořežou a namočí, aby se kůra lépe oddělila. Následně se odstraní veškeré větvičky a vnitřní kůra se sloupává po tenkých dlouhých kusech, které se svinou a suší. Usušená kůra se pak nařeže na kratší části a v této podobě putuje do obchodů.

  chia

  Chia semínka, energetická superpotravina dneška, známá pro blahodárný vliv na lidské zdraví, plodí španělská či hispánská šalvěj pocházející z Mexika a Jižní Ameriky. Na pěstování není nijak náročná, ale vyžaduje dobře propustnou půdu a podnebí s plným sluncem, které je pro růst nejdůležitějším faktorem. Původní planá rostlina měří přibližně 1 metr a na konci stonku má bílé nebo fialové květy, ze kterých se získávají chia semínka v barvě bílé nebo tmavé. Rozdíl mezi nutriční hodnotou semínek je pak minimální.

  Foto: Profimedia

• Už je to tu zase

  padesátka Marie

  p a d e s á t k a   M a r i e

  Už je to tu zase

  Nedá se svítit, na dveře už zase klepe advent. Rozdávání panských rad na téma, jak zvládnout nákupy dárků, pečení sto dvaceti druhů cukroví, vykouzlení adventní nálady tichého usebrání se a uzávěrku v práci, přenechám s radostí mladším. Tuhle etapu života mám za sebou a fakt se mi dost ulevilo. A to jsem celý ten cirkus na kolečkách nemusela zvládat s „kovidem“ v patách.
  

  Text: marie Petrovová

  N

  áš advent se už několik let odehrává podle stejného mustru. Peču vanilkové rohlíčky, protože ty jsou mým mistrovským kusem. U toho chci být sama. Dřív stačilo pustit si Vánoce naruby. Tenhle pokus o vánoční komedii spolehlivě odehnal všechny potenciální spolupracovníky. Ti už dnes sice bydlí jinde, ale já si tu ptákovinu pustím stejně, protože to je nejspíš ta pravá tajná ingredience, na které úspěch mých rohlíčků stojí. 

  Pak už vyrábím jen perníčky. Na ty sice žádný velký mistr nejsem, ale zdobení s dětmi – toho se zatím nedokážu vzdát. Nic mě do jejich dětství nevrátí tak spolehlivě, jako pár plechů medových perníčků, poleva „všudekamsepodíváš a navšemčehosedotkneš“ a k tomu Láska nebeská v televizi, pěkně postaru z DVD. Přes dětství našich potomků se přehnal vzdělávací systém až po svá nejvyšší patra, ztracené lásky i nějaké ty ztracené iluze. Při zdobení perníčků se ale chovají úplně stejně jako v době, kdy jejich dětské nervové buňky páchaly hromadnou sebevraždu v mozku zalitém ďábelským koktejlem bublajících hormonů. 

  U našeho rodinného stolu to o adventním zdobení vypadá, jako by se čas nejen zastavil, ale rovnou se vydal nazpátek. Na začátku se aktéři tváří nesmírně zodpovědně, i když stejně jako já vědí, jak to bude pokračovat. Peskují mě, že poleva není správně hustá, kornouty dobře zastřižené, první perníčky zdobí opatrně, s rozmyslem. Po vyzkoušení několika osvědčených vzorů začnou tvrdit, že jim došly nápady. Takže se na perníčcích objevují loga světových módních značek, jména partnerů (jednoduchá finta, jak bez velké námahy přijít v rámci přírodního výběru k rychlým ziskům), malůvky jsou čím dál jednodušší. Mezitím na obrazovce Hugh Grant, Emma Thompson, Bill Nighy, Colin Firth a další výkvěty filmového nebe, prožívají svá dramata lásky, poleva na talíři zasychá, proto je potřeba ji užírat a ječet při tom, aby ji přestal užírat ten druhý. Do toho samozřejmě slzíme, protože Láska nebeská je prostě Láska nebeská a Colin Firth je neodolatelný. Každý rok na stejném místě. 

  Tím moje pekařské běsnění končí. S lineckým své švagrové absolutně nehodlám soupeřit, protože je nejlepší na světě. Vánočku u nás z její pozice dávno vytlačila drážďanská štola a se saskými pekařskými mistry nesoutěžím, na předem prohrané bitvy nemám čas ani chuť. Dům uklidím za den. Vzhledem k tomu, že ho za stejnou časovou jednotku dokážu dostat zpátky do chaosu, není důvod obávat se, že to před Vánoci nedám zase nějak dohromady. Jediné, co se musí pakovat z obýváku, je kolo. Ne, že by mi tak vadilo, ale se stromečkem a desetičlennou rodinou by se tam prostě už nevešlo. Můj muž mu při přeparkování věnuje omluvný pohled a vsadím boty, že kdyby to bylo jenom na něm, bude stát kolo s pentlí i u vánočního stolu. 

  Dárky už řadu let nakupuju hlavně na internetu, protože co chcete dělat ve frontě u výdeje, než tiše rozjímat, případně číst zprávy na Twitteru. Někdy to spojím a rozjímám nad obrazem světa, který mi poskytují sociální sítě. Naštěstí přibývá výdejen online radosti, fronty jsou čím dál kratší a já se nemusím stavem všehomíra zabývat moc dlouho, protože jen Bůh ví, k čemu bych mohla ve svém věku dospět. 

  Advent vrcholí nákupem vánočního stromečku. To má každý rok také stejný scénář. Začíná to dohodou, že letos opravdu malý a končí to jedlí do stropu, která zabere půl pokoje. Téměř každý rok můj muž přitáhne ještě stromeček v květináči: „Zůstal tam jako poslední a nikdo ho nechtěl, tak jsem ho tam přece nemohl na Vánoce nechat,“ tvrdí každoročně hlava rodiny. Na zahradě o rozměrech většího kapesníku nám tak postupně vyrůstá jedlový les. Možná jednou všechny ty kořeny druhdy opuštěných vánočních stromečků vyvrátí zdi našeho obydlí a všechno, co tady společně tvoříme, se obrátí v prach. Ale do té doby budeme zdobit perníčky, notovat si s Hugem Grantem a jeho řidičem Gavinem koledu Dobrý král Václav a 24. prosince znovu doufat, že jednou se svého pokoje dočkají všichni lidé dobré vůle. Aleluja. Amen. A hezké svátky. 

  
  

  Vaše padesátka Marie m

• Boiron

  
  

  Koupit zde

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Psychoterapie jako cesta ke štěstí

  životní styl

  ž i v o t n í   s t y l

  psychoterapie

  jako cesta ke štěstí

  Necítíte se dobře ve svém životě? Můžete se rozvést, prodat dům, přestěhovat se do Buenos Aires, začít podnikat s vyřezáváním březových píšťalek... Prostě všechny ty věci, o nichž se píše, že je lidé udělali – a jsou díky tomu šťastnější. Nebo zkuste psychoterapii. Na jejím konci možná uděláte výše zmiňované a nebo taky ne. Protože zjistíte, že i tak je vám tak nějak líp na světě. 

  Text: olga procházková

  Č

  astým důvodem k začátku psychoterapie může být akutní problém v podobě rozvodu či ztráty blízké osoby. Bývá to také třeba dlouhodobější životní nespokojenost, která souvisí s nedostatečnou seberealizací, se ztrátou životní energie, nevyrovnanými vztahy s rodiči či dětmi, s problémy v práci a podobně. Takhle například začal i příběh zakladatele české platformy pro on-line terapii Chadi El-Moussawiho. Toho k terapeutovi před lety přivedl nečekaný rozvod a výsledky práce ho tak nadchly, že založil stránky Terap.io, jejichž cílem je mimo jiné legitimizovat psychoterapii jako prevenci duševních poruch.

  Druhým důvodem, kdy jinak duševně zdravý člověk vyhledá terapeuta, je snaha posunout se dál, být úspěšnější v práci, osobnostně růst, posílit své silné stránky. Pokud přemýšlíte, že se vydáte jednou z těchto cest, musíte svého terapeuta nejprve najít. A tady se vyplatí se zastavit a trochu nahlédnout, co vlastně hledáte a jaké by „to“ mělo mít parametry.

  Psychiatři a psychologové

  Pojďme nejprve v hrubých obrysech rozlišit lidi, kteří o naši psychiku pečují. 

  ● Psychiatr. Ten má vystudovanou medicínu, titul MUDr. a svým pacientům má kompetenci předepisovat léky, psychofarmaka. Psychiatr ovšem není automaticky také kvalifikovaný psychoterapeut, byť jím může být, pokud si dodělá atestaci z psychoterapie.

  ● Psycholog má vždy vystudovanou vysokou školu, obor psychologie. Tito lidé pak můžou působit na různých frontách. „Ve zdravotnictví pracují takzvaní kliničtí psychologové, kteří mají kromě vysokoškolského vzdělání v oboru psychologie také odbornou atestaci v trvání cca pěti let. A také dlouhodobý, nejčastěji cca pětiletý psychoterapeutický výcvik v akreditovaném psychoterapeutickém směru,“ říká klinická psycholožka Pavla Volfová. Klinického psychologa bezpečně poznáte mimo jiné tak, že pracuje na pojišťovnu. Kliničtí psychologové mohou mít také svou soukromou praxi mimo zdravotnické zařízení, kde vykazují činnost s názvem Psychologické poradenství a diagnostika.

  Mimo zdravotnické zařízení můžou pracovat vystudovaní psychologové bez odborné klinické atestace a také bez psychoterapeutického výcviku. Obojí ale můžou mít. Tito lidé často působí například v sociálních službách: v pedagogicko-psychologických poradnách, v manželských poradnách a v dalších sociálních oblastech. 

  A dále následuje směs různě vzdělaných a různě kompetentních lidí. 

  „Ne všichni, co se v životě chtějí posunout, musejí nutně vyhledat klinického psychologa ve zdravotnickém zařízení. Nicméně tento člověk je rozhodně kompetentní včas rozeznat, pokud u vás hrozí rozvoj psychického onemocnění nebo pokud jím už trpíte, a rozhodnout, zda je schopen vám pomoci psychoterapií, nebo vás například odeslat za psychiatrem. Je to velmi bezpečná volba,“ říká Pavla Volfová.

  Psychoterapie není jedna

  Při výběru terapeuta si určitě také zjistěte, v jakém psychoterapeutickém směru má vzdělání a jakým způsobem pracuje. Psychoterapie totiž není jen jedna! Existuje více směrů, metod, způsobů práce, byť se v mnoha bodech setkávají a prolínají. Z psychoterapeutických směrů jsou některé akreditované pro užívání ve zdravotnictví a ty můžete obecně považovat za bezpečné a ověřené. A některé jsou neakreditované. Ne všechny metody bez akreditace můžou být potenciálně nebezpečné nebo nefunkční, určitě se ale vyplatí být obezřetný. Esoterický transový ponor do minulých životů určitě do akreditovaných metod nepatří. 

  Pokud máte svého nového průvodce po životě vybraného, myslete na důležitou věc: váš terapeut vám musí být sympatický, sedět vám. Budete s ním totiž sdílet leccos. Proto dejte na svoje pocity při prvním telefonátu, setkání, sledujte jeho přístup. „Bylo zjištěno, že terapeutický vztah je vůbec nejúčinnější strategií vedoucí k cíli. V dobrém vztahu se to může začít dít. Vztah je základ úspěšné terapie,“ říká Pavla Volfová. 

  Jak dlouho chodit? 

  To vám nikdo přesně neřekne. Můžete se dočíst, že subjektivní pocit zásadnějšího posunu je po osmi sezeních. Jednoznačná shoda ale není, stejně jako není na tom, jaká by měla být frekvence setkání. Vždy záleží na dohodě klienta a terapeuta s tím, že terapeut by měl mít představu o čase a frekvencích, ale finální rozhodnutí je vždy na straně klienta.

  Někomu může vyhovovat stanovit si na začátku časový harmonogram, jiný člověk raději nechá proces otevřený. V každém případě by snaha obou měla vést k naplnění či ukončení procesu, i když cesta může trvat měsíce, někdy i roky. Existují lidé, co se rozhodnou chodit „nekonečně“, prostě si jednou měsíčně koupí někoho, kdo je bude poslouchat a nikam neuteče. 

  „Osobně i jako odborník jsem přesvědčená, že normální je žít samostatný život bez terapeutické pomoci a k tomu by měla práce zdravého člověka s terapeutem směřovat. Zdravý člověk se může opřít o své zdroje,“ říká Pavla Volfová. „Ale to neznamená, že si nemůže říct o pomoct, když cítí, že ji potřebuje. To se stává, to se děje a děje se to i zkušeným psychoterapeutům.“ 

  Problémy vnější, vnitřní, obojetné.

  Doba, po jakou budete odborníka navštěvovat, také záleží i na druhu problému, jež řešíte. 

  „Rozlišila bych, zda potřebujeme řešit vnější, nebo vnitřní problém. Pokud potřebujeme poradit, jak se zachovat v nějaké situaci, například rozhodnout se o výpovědi v práci, o založení firmy nebo o stěhování do zahraničí, může být v podstatě hotovo za jedno dvě sezení,“ říká Pavla Volfová. 

  Jindy rovnou víme, že náš problém je vnitřní. Například nejsme schopni vystoupit před větším počtem lidí. Nebo se v partnerství cítíme uzurpováni. 

  „Někdy klient přijde s vnějším problémem, ale ukáže se, že se to týká i jeho vnitřního světa,“ upozorňuje na častou situaci Pavla Volfová. Například se ukáže, že neuspokojivá komunikace s nadřízeným má hlubší kořeny: že nás ponižuje nejen nadřízený, ale že nás takhle ponižoval i otec – a tím najednou vyvstávají úplně nové otázky, které za jedno sezení nesfouknete.

  Chování, myšlenky a emoce

  Pojďme se pokusit na primitivním příkladu popsat, jak asi může vypadat práce s klientem. Například máte problém vystoupit před více lidmi. S tímhle problémem, který se obvykle táhne od dětství, zažíváte nějaké opakované situace, opakují se ve vás stejné emoce, opakují se i negativní myšlenky, posilují se negativní zkušenosti. Když pak máte někde vystoupit, rovnou se bojíte, že to zkazíte, nespíte, v prostoru, kde máte vystoupit, se chováte vystresovaně, pak se hned na začátku zakoktáte, čímž posíláte negativní emoci a příště se budete bát ještě víc a mít víc negativních myšlenek a vzpomínek. Tak nějak vypadá primitivně načrtnutý a velmi přímočaře jednoduchý problém. 

  Cílem terapie je pak zvrátit posilování tohoto negativního komplexu a vystoupat po pomyslné spirále zase nahoru. V podstatě jde o to přepsat celý model, který zahrnuje chování, myšlení a emoce. Podle toho, jaký terapeutický směr využíváte, bude cesta přepisování trochu jiná. V kognitivně behaviorální terapii se například nevyhnete „trénování“ změny chování, ta je totiž velmi jednoduchá. Terapeut vám poradí, co dělat, a vy pak vejdete do místnosti, snažíte se narovnat, usmějete se a trochu víc nahlas pozdravíte. Lidé se nejspíš taky usmějí a vám bude trochu líp, možná už se nezakoktáte, kdyby ano, máte od terapeuta radu, co v tu chvíli udělat… Jednou či podruhé to bude stále těžké, ale třeba potřetí už si odnesete o něco lepší zkušenost, zažijete o něco lepší emoci. A tak dále a tak dále. Nejde samozřejmě jen o tuto linku, ale tyhle malé tréninky se dějí v rámci komplexní a podporující práce s terapeutem. Díky postupnému „přepisování modelu“ dokážete zvládnout spoustu velmi bolestivých věcí v životě. Například léta se opakující denervující hádky s rodiči, ponižující chování partnera, opakující se neschopnost vymezit si hranice a tak dále. 

  Stejného efektu můžeme dosáhnout i jinak, rozhovory o vás, o vašich zkušenostech, prožitkových, kognitivních i behaviorálních, které se někdy ani přímo netýkají tohoto načrtnutého problému. A přece, jako lidé jsme jedno, vše v nás souvisí. 

  Výsledky tu jsou

  Díky psychoterapii můžete být opravdu šťastnější. Nejen, že se subjektivně lépe cítí klienti. Je to zároveň vidět i na jejich mozcích. Díky moderním zobrazovacím metodám je prokázáno, že psychoterapie přepisuje propojení neuronů v mozkové kůře, ale i v subkortikálních strukturách – tedy hlouběji v mozku, kde sídlí naše emoce, instinkty, pudy nebo nervově hormonální řízení. Můžeme jmenovat i jednotlivé části: ke změnám dochází v mozkové kůře, ale i v hypotalamu, hippocampu, amygdale nebo mozečku. Pokud na sobě pracujete, dokážete změnit svoje myšlení, svoje chování, prožívání, dokonce se můžou změnit i vaše pohyby nebo držení těla. 

  Neuroplasticita

  „Zatímco dříve panovalo mezi odbornou veřejností přesvědčení, že od jistého věku dochází v mozku jen k degradaci či degenweraci, dnešní zobrazovací metody dokázaly, že neuroplasticita je mozku vlastní až do vysokého věku,“ říká Pavla Volfová.

  Stejně jako se dokážeme učit nové jazyky nebo dovednosti, dokážeme se „naučit“ lépe prožívat svůj život. Psychoterapie má velmi dobré účinky u zdravých lidí, kteří jsou schopni nabýt jisté moudrosti, nadhledu či odvahy, k níž by se bez ní dopracovávali léta. 

  „Psychoterapie je účinná i v patologických stavech, například, když je narušená přirozená mozková chemie. V některých případech dokáže znovunastolit rovnováhu,“ říká Pavla Volfová. „Psychoterapie umí velmi pomoci při nádorových onemocněních. Zvyšuje se díky ní kvalita života, snižuje se možnost návratu onemocnění a zvyšuje se  délka dožití.“

  U silných traumat dokážou různé terapeutické metody ulevit klientovi pomocí takzvané rekonsolidace paměťových stop. Samotná vzpomínka nezmizí, ale už se kvůli ní nebudí hrůzou ze spánku, jsou schopni znovu sednout do auta, vyjít na ulici mezi lidi a podobně.

  Jak správně skončit

  Tak, máte za sebou půl roku práce, nebo třeba dva tři roky práce a máte pocit, že je „přepsáno“? Hurá! Mělo by tedy dojít k ukončení terapie, a to ve shodě klienta a terapeuta. 

  Protože mezi terapeutem a klientem může být navázán vztah do velké hloubky, a tak je někdy pro klienta obtížné se rozloučit a vlastně obě strany můžou pociťovat ztrátu. Aby konec nebyl tak obtížný, měl by terapeut začít včas ukončovací proces, který klienta připraví na změnu a na samostatnou cestu. 

  Pravdu a nic než pravdu

  Pokud se rozhodnete pro psychoterapii, najdete si svého průvodce, budete mu důvěřovat a budete cítit, že vás vede správným směrem, čekejte výsledky. Neznamená to, že vás v životě nikdy nepotkají překážky, průšvihy nebo těžká období, budete je ale procházet s větší sebedůvěrou, větším sebeuvědoměním, větší jistotou. Během terapie nikdy nezapomeňte, že měřítkem věcí jste vy. Jen vy víte, jestli se cítíte špatně, nebo dobře. Psychoterapie není úkol, závod nebo soutěž, kdo bude rychleji šťastnější. Svému průvodci nemusíte nic dokazovat ani vykazovat, jděte svým tempem, jediná cesta je být pravdivý. m

  Foto: Adobe Stock

  
  

  
  

  Má to cenu

  Psycholog Brent Walter Roberts z univerzity v Illinois se svým týmem publikoval výsledky studie, podle níž dokáže člověk díky psychoterapii uskutečnit zásadní životní posun. Podle výsledků standardizovaných, všeobecně uznávaných dotazníků zvaných Big Five (celkem 207 studií) mimo jiné zjistil, že k nejsilnějšímu zlepšení dochází hned v prvním měsíci terapeutické práce, že samotná terapeutická metoda na výsledky nemá moc vliv a že stejnou spokojenost vykazují muži i ženy. Změny jsou navíc dlouhodobé. I rok po absolvování terapie pociťovali lidé například menší žárlivost, strach nebo úzkost. V průměru došlo k zklidnění, které odpovídá desítkám let přirozeného vývoje. (Zdroj: týdeník Respekt, 2017)

• Sean Penn: Hledání pravdy

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Sean Penn

  Hledání pravdy * 

  Bouřlivák, kterým kdysi byl, už se zřejmě vybouřil. Neplní stránky bulváru, neudržuje krátkodobé vztahy s mladými herečkami. Místo toho hraje ve filmech, které touží vyjádřit nějakou myšlenku a stále častěji usedá na režijní sesli a ve svých autorských snímcích zkoumá postavy v nelehkých životních situacích. A do svého posledního filmu Flag Day dokonce obsadil svou dceru Dylan.

  V

  e svém novém filmu vystavujete svou dceru poměrně drastickým situacím. Nepral se ve vás režisér s otcem, kdy otec chce své dítě v první řadě chránit?

  Před natáčením jsem si to tolik neuvědomoval. Jako režisér od svých herců prostě chcete, aby se do té které scény ponořili naplno, odevzdali se jí, prostě aby šli na dřeň svých emocí a bolesti. A jako herec vím, jak je to těžké, tak myslím, že hercům dokážu nabídnout oporu. Ale najednou takovou nepříjemnou scénu měla hrát Dylan a já si uvědomil, že nechci, aby do toho šla naplno, protože člověka to někdy semele. A byla to Dylan, která to viděla a řekla: Tati, nech to na mně, já už si to ohlídám, aby mě to nedostalo jako tebe. (smích)

  Měla s tím nějaké negativní zkušenosti?

  No, řekněme, že občas, když jsem hrál nějaké vyšinuté postavy, jsem byl občas vyšinutý i doma. Tomu se někdy nedá utéct, aby vás ta postava občas neovládala i v soukromém životě. Chodíval jsem po natáčení domů zničený a míval jsem dojem, že čím víc mě to mučí, tím lepší musím podávat výkon. Ale postupem času jsem došel k tomu, že to není potřeba. Prostě to zahraju a jdu domů. Většina mých kolegů je nadšená, když se může do nějaké role pohroužit, ale mě už to nebaví. Svoje už mám odehráno a navíc taky už snad mám nějaké zkušenosti, takže to dokážu zahrát i bez prožívání. Ale je fakt, že když dostanu scénář, který by po mně chtěl nějaké tyranské dušezpyty, nejspíš ho odmítnu.

  Takže ani jako režisér to po hercích nechcete?

  Teď jste mě nachytal na švestkách (smích). To víte, že chci. Ale zároveň nechci svým hercům ubližovat. A nejvíc jsem si to uvědomil právě při práci s Dylan. Brali jsme to jako možnost něco spolu vytvořit, k něčemu se vyjádřit.

  Proč jste vlastně před dvaceti lety začal režírovat?

  Protože jsem měl potřebu dělat filmy po svém. Jako herec jste odkázaný na to, že ti, se kterými natáčíte, vědí, co dělají. Ale občas jim do toho mluví studio, občas mají jiný pohled než vy, a pak jste na premiéře a vidíte film, který se nepodobá tomu, jak jste ho měli v hlavě vy. A je to frustrující, tím spíš, když pak o něm podle smlouvy musíte hezky mluvit.

  Vám ale nedělalo problémy říkat, co si myslíte…

  A kvůli tomu mám pověst, jakou mám. Byly doby, kdy se pak studia bála mě obsadit, abych ten film nepomluvil. Teda nepomluvil… abych o něm neřekl pravdu (smích). Ale na druhou stranu – já byl kdysi dost ostrý a někdy až zbytečně moc. Čím jsem starší, tím jsem tolerantnější a je mi jasné, že kvůli špatnému filmu se svět nezboří, že život je o podstatnějších věcech, než jsou filmy. Ale k tomu člověk musí dospět.

  A jak snášíte, když pak kritiky nějaký váš film odstřelí, jako se to stalo třeba vašemu předchozímu filmu The Last Face?

  V první chvíli mě to naštve (smích). Pak se vyzuřím, propadnu tomu, že nestojím za nic, a pak přijde uvědomění, že i kdyby měli pravdu, tak se nic nestane. Je to jen jeden z filmů, kterých v roce vzniknou tisíce. Ale samozřejmě vás to mrzí, že třeba myšlenka, kterou jste chtěli tím příběhem předat, zůstane někde na půlce cesty. A pak taky lituju kolegy herce, že jsou ve filmu, který kritiky haní, ale zatím si nikdo nestěžoval. Tak třeba jen mluvím jinou filmovou řečí, než jaké kritici rozumí.

  Chápu tedy správně, že pro vás je důležitější myšlenka než příběh?

  To zase ne. Ono to jde ruku v ruce. Příběh je pro film nejdůležitější, ale neměl by být bezmyšlenkovitý. Vždycky by měl obsahovat něco, co jím chcete říct. Protože filmů, které jsou o ničem a jen v nich něco bouchá a někdo někam běží a do někoho střílí, těch je až moc a vymývají lidem mozky.

  Někde jste řekl, že děti z vás udělaly lepšího člověka…

  Zní to hrozně nafoukaně a pseudointelektuálně, co? Jako rádoby moudra hollywoodská… jako herce.

  Chtěl jste říct hollywoodské hvězdy?

  Chtěl, protože to tak o sobě občas čtu. Ale nejsem žádná hvězda. Jsem chlap, co hraje ve filmech. Co já jsem za hvězdu?

  Tak pokud se shodneme, že hvězda je člověk, co ve svém oboru něco dokázal, tak s pěti nominacemi na Oscara a z toho dvěma proměněnými asi hvězda budete…

  Nebudu vám to vyvracet. Shodněme se na tom, že někdy o nás kolují legendy, jako bychom byli nadlidi, ale nejsme a trápí nás stejné věci, jako kohokoliv jiného. Nebo tedy skoro stejné… ale tím spíš, že se materiálně máme lépe než většina, cítím jako povinnost věnovat se pomoci těm, kteří to potřebují (pozn. red.: Sean Penn se dlouhodobě věnuje pomoci hladomorem postiženým oblastem, a to i jako dobrovolník).

  A co ty děti?

  Moje dcera byla odmalička ukrutná hledačka pravdy. Pořád se po všem pídila, hledala smysl, všechno pro ni bylo jako cibule, pronikala pod jednotlivé slupky, dokud nedošla k podstatě. Neříkám, že to někdy nebylo k nesnesení, protože občas jste jako rodič unavení, nechcete všechno rozebírat půl hodiny, a někdy se to dítě taky ptá na věci, na které má času dost, ale já si postupně uvědomil, že v tomhle vlastně bude dost po mně a že já jsem s věkem tuhle bojovnost ztratil, a že bych se u ní neměl nechat překvapit, protože jenom tak můžete k  něčemu dojít a nenecháte se zblbnout těmi, kteří nám vládnou.

  Jde i o hledání pravdy v sobě?

  Hlavně. Víte, já jsem docela mistr v tom umět zblbnout sám sebe. Když udělám něco špatně, tak si to obhájit, vysvětlit, odargumentovat, že to jinak nešlo. A uvěřit tomu. Přitom to podstatný je umět si říct, že jste něco prostě a jednoduše posrali. Děti tohle umí.

  Občas jsou pak vzteklé, když se jim něco nedaří…

  Jsou. A to já taky. Ale důležitý je vztek neobrátit proti těm, co za to nemohou. To jsem dřív neuměl a přiznávám, že ve chvílích proher jsem byl nesnesitelný. Ale pracuji na sobě a snad se to lepší.

  Přemýšlel jste někdy nad tím, jestli jste si určitou rozervanost, a přitom bojovnost nepřinesl z domova, protože situace, kdy váš otec bojoval ve druhé světové válce jako pilot, a pak byl v 50. letech na černé listině a obviněn za tzv. neamerickou činnost, musela být dost složitá… Jak vy byste něco takového snášel?

  Rozhodně bych to nezvládal s takovou grácií jako on. Možná dneska, v šedesáti, ale před dvaceti lety… Víte, on absolvoval 37 bojových letů, dvakrát ho sestřelili, a on přežil a znovu se vrátil do boje za svou vlast, která mu pak místo vděku řekne, že ho považuje za vlastizrádce a to jen pro nějaká smyšlená obvinění. Já bych to neuměl přijmout jako on. On hlavně chtěl, aby jeho rodina byla zajištěná, aby nám dětem nic nechybělo. Já bych vyrazil do protiútoku za cenu sebezničení. Vždycky jsem se snažil být jako on, ale většinu života jsem se tomu ideálu ani nepřiblížil.

  Jste si v něčem podobní?

  Oba rádi vyprávíme příběhy.

  Naslouchal by těm vašim?

  Určitě ano. Už jen proto, že to byl gentleman, který by mi nikdy nedal najevo, že třeba mluvím nesmysly (smích). m

  S bývalou ženou Robin Wrightovou

  Za film Tajemná řeka získal Oscara

  V gangsterce Carlitova cesta

  Sean Penn v kostce

  • Narodil se 17. srpna 1960

  • Ve filmu se prosadil začátkem 80. let v teenagerských snímcích Večerka a Zlaté časy na Ridgemont High, které ho sice proslavily, ale jemu se povrchní sláva v plytkých filmech začala zajídat a začal vyhledávat náročnější projekty (Carlitova cesta, Oběti války, Mrtvý muž přichází), kterými si vydobyl pozici jednoho z nejzajímavějších herců své generace.

  • Proslul také řadou skandálů a bulvárem sledovaných vztahů, jako byl třeba ten s Madonnou.

  • Režíroval šest filmů, z nichž největší úspěch dosáhl s dramaty Přísaha a Útěk do divočiny.

  
  

  
  

  
  

  Foto: Nigel Parry / The Licensing Project / Profimedia, archiv Dr. Max

  FLAG DAY | Official Trailer | MGM Studios

  

  Carlito Brigante And David Kleinfeld Talk - Carlito's Way (1993)

  

  Sean Penn winning Best Actor for "Milk"

  

• Hudební divadlo Karlín

  I n z e r c e

• Šotek v hlubinách

  zvíře

  z v í ř e

  šotek v hlubinách

  Při prvním pohledu na tento druh žraloka vás nutně musí napadnout, že když ho příroda tvořila, musel ji popadnout záchvat tvořivosti. A tak vás možná ani nepřekvapí, že jméno tohoto stvoření je žralok šotek.

  K

  dykoliv běží v televizi nějaký dokument o žralocích, filmaři v nich ukazují žraloky bílé, šedé, galapážské, hedvábné a kdovíjaké ještě, ale na šotka se neprávem zapomíná. Přitom jeho výskyt není tak řídký, jak by se možná mohlo zdát, ani se za ním nemusíte potápět nijak hluboko. Protože i když byl jeho výskyt zaznamenán i v hloubce 1 370 metrů, nejčastěji je k potkání v hloubce 40–120 metrů, a to při pobřeží Japonska, Nového Zélandu a Jižní Afriky.

  To, čím však výjimečný je, je skutečnost, že je jednak jediným žijícím druhem žraloka z čeledi hlavorohovitých a jednak je považován za živoucí fosilii, protože za poslední desítky milionů let podle vědců neprošel prakticky žádnou vývojovou změnou.

  Citlivý nos

  Nejvýraznějším prvkem na šotkovi je bezesporu jeho bodec. Ten roste společně se žralokem, poměrově je tedy po celou dobu jeho života stejný, ale zatímco v mládí bodec trčí pevně kupředu, s rostoucím věkem ochabuje a klesá, takže staří šotkové mají bodec povislý. To však nic nemění na tom, že stovky smyslových kanálků, které jsou v bodci umístěny, žralokovi slouží pořád stejně dobře při vyhledávání kořisti.

  Atypickou má šotek i tlamu, která je vysunovací, podobně jako čelist vysouval filmový Vetřelec. Díky tomu dokáže zaskočit každou kořist, která si myslí, že má pár centimetrů náskok před smrtí. A protože má tlamu plnou jehlovitých zubů, nemá kořist šanci. Ale ne každý úlovek šotek rozsápe, to jen větší kusy, jako jsou chobotnice, sépie nebo krakatice. Když uloví něco menšího, tak pomocí svalu, který je podobný jazyku, vcucne kořist doslova až do žaludku.

  
  

  Barva kůže

  Dalším pozoruhodným znakem šotka je jeho kůže. Ta je totiž podstatnou část jeho mládí bílá, růžová či úplně světle hnědá a je natolik jemná, až je vlastně průhledná, což dokládá i to, že jí prosvítají cévy, a dokonce je skrz ni vidět proudící krev.

  Přiblížit se k šotkovi na tuhle podívanou se ale nedoporučuje. Je totiž mimořádně plachý a právě to je důvodem, proč je pozorovaných žraloků jeho druhu tak málo a proč stále zůstávají pro biology tak trochu záhadou. m

  Text: David Laňka, foto: Adobe Stock

• Irena Obermannová: Čaroděj ze země Oz

  povídka

  p o v í d k a

  Irena Obermannová 

  Čaroděj ze země Oz 

  P

  řipadalo jí to jako věčnost. Leželi vedle sebe a ona se ho konečně zeptala, jak se vlastně jmenuje. Bohdan. Bohem dán, pomyslela si.

  Teď bylo všechno jinak. Stála nad spícím Martínkem, který už dávno nebyl žádný Martínek. Stála nad spícím osmnáctiletým mužem. Pořád k němu cítila stejnou něhu, jako když byl miminko, jenže teď ji musela tajit. Ustlala mu v kuchyni, jak jinak. Přišel včera pozdě a kdyby už nebyl chlap, plakal by. Chudák. Přišel zoufalý k babičce. Dlouho tu nebyl a zjevil se ve chvíli, kdy Darja začínala žít. S jeho mámou, její dcerou to už nějakou dobu stálo za pendrek, od té doby, co si k sobě dcera nastěhovala toho vola, se nebavily. Darja vola pozná, v tom byla trénovaná.

  Muž, který byl dán bohem, jí ležel v hlavě, to zas jo. I když ho skoro neznala a trvalo to tak krátce. Jedna noc. Přesto věděla, že je to dobrej chlap. Poznali se, když Darju před časem kamarádka vzala na Halloween. Prý jenom v maskách. Na to se vykašlala, ale šla. A najednou proti ní stál čaroděj. No jo, byl to ten ze Země Oz. Pobavilo ji to. A ona přinesla sklenku červeného vína. Tu další už si dali u ní doma. Nebývala takhle povolná, to asi, že si uvědomuje, jak strašně čas běží. 

  Utla to. Stejně se všechny vztahy pokazí nebo v lepším případě zevšední. Tenhle zůstane neporušený, navždy vášnivý, navždy hýčkaný v jejím srdci. Ghosting se tomu prý říká. Moderní způsob krutého rozchodu. Jeden se stane druhému duchem, je z něj ghost. Konec drsný jako dnešní doba. Upřímný. Nic se nerozblemcává, nenatahuje se utrpení. Ostrý řez, tlustá čára, mrtvej brouk. Co by mu měla vyprávět? Víš, rozhodla jsem se pomoci vnoučkovi, tomu habánovi. Je teda už dospělý, ale prostě mě potřebuje, přes to nejede vlak, to bys nepochopil, to můžeš bejt stokrát bohem dán, tohle je nesdělitelné.

  Blikla další zpráva, smazala ji a postavila na kafe. Na pánvičce pěnilo máslo na vajíčka a ta vůně Martina probudila. Vstal. Takový obr z něj vyrostl! Měřil skoro dva metry a z gauče v kuchyni mu čouhaly nohy velikost šestačtyřicet nebo tak nějak.  Darju zaplavila vlna něžnosti, pořád ho bude vnímat jako malého blonďatého chlapečka, mívala ho u sebe celé týdny a snažila se, aby si nevšiml, že maminka na něj nějak zapomíná. Došlo mu to až později, když o něj Monika začala stát, protože její tehdejší milenec ji opustil. Prostě jí ho ze dne na den vzala. Pak už ho Darja vídala málo, Martínek rostl, měl kamarády, hrál fotbal, začaly ho zajímat holky. Až včera u ní zazvonil zoufalý s tajenými, protože nemužnými slzami v očích. Matčin chlap ho zmlátil. Darje se ten člověk nelíbil, hned, když ho poprvé viděla, ale doufala, že se mýlí, nemůže přece soudit podle prvního dojmu. Může. Čím je starší, tím tohle umí líp. První dojem v sobě skrývá zásadní sdělení. Tenhle grázl na Martínka vztáhl ruku. Proč, to se jí vnuk nesvěřil, ani to z něj nepáčila, nepotřebovala to vědět. Martina nikdo mlátit nebude, o to se postará, když jeho vlastní matka tohle dopustí.

  „Smažený vajíčka a chleba s máslem a pažitkou,“ zasnil se Martin a pustil se do jídla. „Moje dětství.“

  „Já ti ty peníze dám,“ oznámila mu.

  „To ne, babi. To nejde.“

  „Proč by to nešlo? Přece na ten seznamovací pobyt pojedeš, když ses na tu školu dostal.“

  „Nemusím.“

  „Musíš.“

  Chvíli se ládoval, snídaně padala tak desetkrát rychleji, než když byl malé dítě.

  „Dobře. Přijmu to od tebe. Ale pak půjdu na brigádu a vrátím ti to.“

  „Tak jo.“

  Na to si plácli. Odpoledne si zabalil a druhý den ráno odjel dřív, než mu stihla udělat snídani. Na stole od něj našla srdíčko. 

  Měla celý den pro sebe. Kdysi dávno po tom tak toužila a teď najednou nevěděla, co s tím. Trochu se bála, aby mu nezavolala. Jeho telefony už ustaly. Bodejť. Byla to blbost. 

  Vytáhla z prádelníku masku čaroděje a nasadila si ji na obličej. Nepochybně takhle vypadala líp. Sundala ji a dala jí pusu. Ucítila vůni jeho kůže. Tak dost. Zašoupla ji do skříně. Zase ji vyndala. Chvíli váhala a pak ji pověsila na zeď. Vzpomínky. Jsou lepší než realita, patří celé jenom tomu, kdo vzpomíná. Vzpomínky člověka neopustí. Zůstávají, je to skutečné jmění.  Už ví, co bude celý den dělat. Bude se jen dívat na masku čaroděje. A bude při tom myslet na Martina. 

  Dostal se na skvělou školu. Přála by mu, aby tam potkal nějakou dobrou holku, aby mohl žít své sny. I když to není lehké, Darja o tom věděla své. Dceři to předat nedokázala. Dcera se jí vymkla, vždycky měla blíž k tátovi, který se doslova zabil alkoholem. Od té chvíle se pro Moniku stal světcem. Nedala na něj dopustit. Byla celá po něm, i k tomu chlastu měla nebezpečně blízko. Snad to Martin nepodědí. Určitě ne. Darja pro to udělá všechno. Teď už bude moci, když ji k sobě pustil. 

  Pustila si hudbu. Tančila s čarodějem a vpíjela se mu do očí. Ten tanec s ním byl víc, než kdyby spolu strávili celý život. 

  Probralo ji zvonění telefonu. Má tedy výdrž, to se musí nechat. V tuto chvíli ale hrozilo, že mu to vezme. 

  Neznámé číslo. Zaváhala.

  „Prosím?“

  „Jste Martinova babička?“

  Ztuhla.

  „Uvedl vás jako kontaktní osobu.“

  Stále ze sebe nedokázala vypravit slovo.

  „Skočil ze skály do jezera a... zranil se. Právě ho odvezl vrtulník do nemocnice. Pošleme vám adresu.“

  Nevěděla, jak se tam dostala, nevnímala. Měla jedinou myšlenku: „Zachrání ho. Dokáže to, i kdyby se měla domluvit s ďáblem.“

  Místo ďábla však hovořila jenom s lékaři, kteří jí vysvětlili, co se stalo.  Martin při skoku do vody narazil na dno, nebyla tam hloubka. Frajeřil. Bohužel má porušenou míchu. Udělají, co budou moci, ale nevypadá to dobře. Riziko, že její vnuk bude ochrnutý, je hodně vysoké.  „Jak velká je pravděpodobnost, že chodit bude?“

  Doktor na ni soustrastně pohlédl. Mlčel. Zopakovala otázku. „Tak dvě procenta. Zázraky neumíme.“

  „Dvě procenta jsou víc než nula,“ utrhla se na něj.

  Následující měsíce patřily navzdory všemu k nejkrásnějším v jejím životě. To, co mezi nimi vzniklo, byl zázrak. Ten, který medicína neumí. Tolik se spolu nasmáli, humor, kterým se navzájem obdarovávali, byl z rodu těch nejčernějších, kripl bylo jedno z nejužívanějších slov, ale taky boj a nedat se a stůj při mně, kurva bože. Darja se po nocích hluboce modlila a zjistila, že on také. Mluvili spolu o všem, o holkách, o mámě, která se tu ukázala jen jednou... Holka, kvůli které frajeřil, za ním docházela, ale pak ji sám poprosil, ať si nedělá násilí, že ji nechce, že má moc velkej nos - další z jeho brutálních vtipů, ve kterých začínali být oba dost dobří.  Strávili několik měsíců v rehabilitačním centru, pomáhala mu s učením, spojila se s pedagogy, všichni se snažili a Martina studium bavilo víc než dřív, přinášelo mu možnost zapomnění. Zažral se do toho a Darja s ním, z fleku by se mohla zapsat na bakalářské studium. 

  Jednou, to už ho měla doma a přestavila kvůli němu celý byt, jí vnuk podával pět tisíc.

  „To je ten dluh, prosím tě, nevracej mi to.“

  Přijala to. Ponížila by ho. Netušila, jak ty peníze vydělal, věděla, že dělá cosi, čemu se říká web master a začínalo mu to celkem šlapat. Žil v jejím pokoji, aby měl klid, ona spala v kuchyni, nevadilo jí to. Brzy jí platil za nájem i za jídlo. Brzy začal chodit i do školy, byť s asistentkou. Situace se stabilizovala, člověk si zvykne i na šibenici, že. 

  Darja ne. Darja tvrdošíjně myslela na dvě procenta, která pořád kdesi svítila, jak šťastná hvězda.

  „Když jsi tak dobrej přes počítače, neuměl bys zjistit, jak by to vypadalo s tvojí léčbou v cizině? Nevěřím tomu, že je to beznadějné.“

  Podíval se na ni váhavě, pak chvíli klikal, skoro to vypadalo, že se po internetu ubírá známými cestami.

  „Tady.“ Přisunul jí telefon. „Klinika ve Švýcarsku specializovaná na úrazy míchy. Tady máš ceník.“

  Suma to byla závratná.

  „Mohli bychom zkusit udělat sbírku.“

  „To už se pokusili ve škole. Ale pořád hodně chybí.“

  „Kolik?“

  „To nechtěj vědět.“

  Na světě je tolik peněz, které kdyby někdo šlohnul, tak by nikomu nechyběly, točí se dokola, unikají v tunelech, rozpouštějí se ve státních pokladnách, ve veřejných zakázkách. Darja dostala vztek.

  Maska čaroděje pořád visela na zdi, jako vzkaz. Jako vzpomínka. Nebo výčitka? Třeba neměla zůstávat sama. 

  Ten den bylo v bance ještě méně lidí než normálně, nikdo už sem moc nechodí, všechno probíhá přes internet, přes telefon. Navíc kolem druhé hodiny klientům končí polední pauza a jsou už zase v práci. Slečna Karolína za architektonicky vystajlovaným stolkem si prohlížela svoji architektonicky vystajlovanou manikúru. Od té doby, co si dopřávala kvalitní gelový lak, byla spokojená. Za prosklenými dveřmi přejela další tramvaj. Karolína tu měla svět jako na dlani, skoro to vypadalo, jako by jí patřil. Nic se tu nemohlo stát.

  Sklonila zrak k pěstěným rukám.

  „Zvedni se a naval prachy. Všechny. Nikdo ani hnout.“ Karolína zírala do očí Čaroději ze země Oz.  Opatrně vstala. Rozhlédla se, všichni její kolegové už také stáli s rukama nad hlavou. Slečna Karolína zírala do ústí revolveru.

  „Slyšíš?!“ pronesl Čaroděj o poznání hrozivěji.

  Šla odemknout trezor.

  „Všechno,“ přikázal Čaroděj a otevřel obří igelitku z Lidlu. Vysypala mu do něj veškerou hotovost, kterou tu dnes měli. 

  „Díky.“ Čaroděj se zdvořile uklonil a s igelitkou v ruce odkráčel, jako by se nechumelilo. Viděla ještě, že venku se okamžitě zamíchal do davu. Právě přijela další tramvaj a hemžení lidí jí znemožnilo ho dál sledovat. Všechno se to odehrálo během dvou minut. Slečna Karolína omdlela až teď, ale architektonicky vystajlovaná manikúra to vydržela. Což s potěšením zjistila, až když už v bance byli policajti. Takže ho nechytli.

  Martin s asistentkou se dnes vrátili domů trochu později, Darja už měla připravenou večeři. Pak se spolu podívali na televizní zprávy jako vždycky.

  „Policie pátrá po muži, který vykradl dnes ve dvě hodiny odpoledne banku v centru města. Na obličeji měl nasazenu masku Čaroděje ze země Oz. Byl menšího vzrůstu, mohla to být i žena. Byl ozbrojen.“

  Martin se podíval na zeď. Maska tam visela.

  „Kolik myslíš, že jich tak vyráběj?“ zeptal se.

  „Vypadá to, že hodně.“ 

  Vypla to. Pátravě se na ni podíval. A šel dnes spát dřív. Darja usnout nemohla. Převalovala se a bojovala s pokušením zavolat Bohdanovi. Najednou jí strašně chyběl. 

  Ozval se zvonek. Přehodila přes sebe župan.

  „Kdo je?“ Ale věděla to. 

  Objal ji tak pevně, jak jen on uměl.

  „Kde jsi vzala revolver?“ zeptal se. Povyprávěla mu, jak dobře se od vnuka naučila sehnat přes internet úplně všechno, i co se Martinovi stalo a proč to s ním usekla nejkrutějším typem rozchodu zvaným ghosting. A také o té švýcarské klinice... 

  „Kdyby mě zavřeli, doděláš to, jasný?“ Kývl. „Musí tam odjet.“

  Přišlo jí předvolání k výslechu, byli setsakramentsky dobří. Jenže měla alibi. Celou noc byla s Bohdanem, dosvědčil to. Čaroděj ze stěny dávno zmizel, některé vzpomínky je lepší nosit ve svém srdci.

  Byl dán Bohem nejenom jí, ale i Martinovi. Přepočítali prachy.

  „Bude to stačit?“

  Brzy se vydali na cestu. m

  Foto: Adobe Stock

• Tantum verde

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Jako neřízený vlak

  svět hvězd

  s v ě t   h v ě z d

  Jako neřízený VLAK

  Po úspěšné komedii Vlastníci přichází režisér Jiří Havelka s dalším zábavným filmem. Mimořádná událost, která do kin přijde začátkem února, vychází ze skutečné události, kdy strojvůdce vystoupil z vlaku, aby opravil stroj, ale ten se mu náhle rozjel, a cestující několik dlouhých minut strávili v neřízené mašině. Režisér Maximovi prozradil, jak se takový film točí.

  Že Jana Plodková může hrát cokoli, to jsem věděl. Ale zahrát alkoholičku, která je zvyklá na pravidelné víkendové pití, takže to na ní za normálních okolností nepoznáte, ale když si dá o trošku víc, než má, už se nedokáže uhlídat – to už je kumšt. Já vlastně dodnes nevím, co přesně Jana v té termosce při natáčení měla.

  Hodně dlouho jsme řešili, jak můžeme vysklít okno tak, aby to vypadalo přirozeně. Zkoušeli jsme různé materiály, vyřezávali díru do plexiskla, okusovali skleněné tabulky. Ale pořád to nebylo ono. Igor Chmela najednou k tomu oknu přišel a hlavou ho prostě prorazil. Igor je herec, který umí překvapit. 

  Tři kluky muzikanty jsme bohužel museli hledat na poslední chvíli znovu, protože těsně před natáčením se ukázalo, že původně vybraná trojice má v době natáčení maturitu. Nakonec se tedy na poslední chvíli poskládala nová parta a pokud je mi známo, kluci se při natáčení sčuchli tak, že opravdu založili kapelu a hrajou. Říkají si Záchranná brzda.
  

  Igor a Jana se znají z Divadla Na zábradlí, takže vytvořit funkční pár jim nedělalo problém. Říkám záměrně funkční, nikoli fungující, protože Roman a Romana Hálovi jsou manželé, kteří přesně už neví, proč spolu vlastně jsou. A během filmu to nezjistí. 
  

  Jarda Plesl si dokáže záběr ukrást pro sebe. Tady se mu to povedlo doslova a do písmene. Všichni ostatní museli z vlaku a Jarda začal na kameru čarovat. 

  Dlouho před natáčením jsme s producentem Markem 

  Jeníčkem uvažovali, jaký typ vlaku by byl pro příběh ideální. Ten původní, ve kterém k té události skutečně došlo, nebyl vhodný z mnoha důvodů. Zároveň jsme nechtěli úplné retro. Navštívili jsme několik železničních dep a nakonec to vyhrála stará dobrá 810, přezdívaná orchestrion, cukajdó nebo splašený kufr.

  Ten film je vlastně o ženách. Ve všech generacích.  A o mužích tedy taky. Je to film o dvou lidských skupinách, z nichž každá má velmi specifické vnímání té druhé skupiny. Pravda je, že ženy a muži trávili čas odděleně nejen ve vlaku, ale postupně i na place. Nakonec jsme měli dokonce i oddělené mužské a ženské toalety. 

  S kameramanem Martinem Štěpánkem jsme hodně dlouho řešili, jak mít v tom malém stísněném prostoru jednoho vagónu svobodu pohybu kamery. Zkoušeli jsme různé zmenšené koleje pro jízdu, různé pojezdy uchycené na konstrukci zavazadlového prostoru a nakonec se jako nejfunkčnější ukázal systém gumicuku a karabiny. Akorát Martin byl hodně vidět v odrazech, takže na sobě pořád musel mít černý hadr. Začalo se mu říkat bubák a už mu to myslím v branži zůstalo. 
  

  Vašek Kopta netočil moc dní, ale točil jediný v pohybu. Všichni ostatní herci natáčení doslova proseděli. Ale Vašek musel běhat po kolejích ve všech možných směrech. Do té doby mi nikdy nedošlo, jak neskutečně blbé rozpětí mají pražce pro běh člověka. 
  

  Text: Jiří Havelka, foto: CinemArt

• Kašpárek on line

  Halinin fejeton

  H a l i n i n   f e j e t o n

  Kašpárek on line

  Text: halina pawlowská

  Z

  ořád nikam nechodíme, nikdo nechodí k nám. Alergie mého vnuka i moje alergie se zhoršily. Ráno jsem nemohla dýchat, průdušky sténaly a jako bych na krku měla smyčku a bylo jasné, že se její obvod rapidně zmenšuje. Vlastně jsem měla stejný pocit, jako když mi jednou při natáčení společenského pořadu V žitě dali na krk krajtu a ona na mě nejdřív vypadala jako apartní  límec, pak se z ní stal stojáček a pak jsem už jen lapala po dechu. Tehdy ke mně přišel majitel krajty, sundal ji ze mě, ale nedokázal zastřít pýchu, když pravil: Že ale utahovala, potvora, co?! 

  Babička má depresi, nejvíc ji deprimují řeči, že v cizině se seniorům už ani neposkytuje lékařská péče, že je vlastně normální, že se po sedmdesátce umírá, že s tím musí přece každý starý člověk počítat.  Babička s tím počítá, ale protože si připadá fit, tak si myslí, že by tu ještě mohla pobýt, i když už jí je dvaadevadesát. 

  Má dcera s narušenou imunitou kašle, buď proto, že je inverze, nebo proto, že náš ovčák přepelichává  na zimu anebo z nervů, protože je samoživitelka.

  Díky covidu nikam nechodím, týden není rozdělen na pět pracovních dnů a dva dny odpočinku, ale všech sedm dní vyžaduje stejnou energii. Každý den musím vstát a uklidit a pak rychle napsat své zážitky a pak uvařit rodině oběd a něco upéci, protože vnuk by měl mít něco dobrého k svačině, když je tak hubený, taky si s ním chci pohrát a tak, protože moje maminka byla tělocvikářka, s ním cvičím na terase a pak píšu knihu a naprosto rozumím své sestřenici lékařce se čtyřmi vnoučaty v jednom domě, která už prostě musela jít do práce, i když je seniorka, a to jen proto, že si potřebovala  odpočinout!

  Taky jsem znavená, jak horoucně udržuji vztahy se všemi svými přáteli. Nechci se svou nepřítomností odcizit, a tak se denně svěřuji s každou oloupanou bramborou přítelkyni Marušce, o každém napsaném slovu informuji přítelkyni Hanku, s problémy s údržbou domu a ucpaným záchodem zatěžuji Honzíka, o zahradě dlouze hovořím s Andulou, o psech si povídám s Klárkou a s Irenkou řešíme bolestivost kloubů. Taky mám špatné svědomí, protože jsem od Daniely nepřečetla její nový překlad, Pavlovi jsem nezvládla odepsat na jeho dlouhý mail a taky se musím ozvat Libuši, protože žije ve Francii a denně mi posílá rodinná videa. 

  Dcera se svými kamarádkami konverzuje na Skypu a tuhle byla s jednou kamarádkou dokonce na procházce. Virtuální. Obě se napojily na internetovou aplikaci, kdy kráčely Paříží a ukazovaly si, kde už byly, co si tam koupily a kde si daly čokoládu s palačinkou.

  Já s jednou kamarádkou v noci nakupuju. Obě si najdeme stejný eshop a pak si prohlížíme šaty a kabelky a uvažujeme, které se nám líbí a do kterých bychom se vešly. A pak shopping korunujeme tím, že pomluvíme všechny, kteří s námi bydlí.

  Už jsem si na eshopu koupila  metr a půl vysoký oleandr, vavříny v květináči na deset litrů, instalatérské péro, mulčovací kůru a taky mobil, když mi ten starý  ucpal záchod. 

  Dnes jsem roztěkaná, nemám nějak čas ukáznit svůj mozek, který je dlouho v domácí izolaci. Proto mé rodině dnes k obědu musí stačit párek s bramborovou kaší. Vím ale jistě, že platí: I v karanténě se dá skvěle žíti, když jste, ovšem... v síti!

  Vaše Halina  m
  

  Foto: Profimedia

• Hylak forte

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• 228868.png
• 228869.png
• 228871.jpg
• 228873.png
• 228874.png
• 228875.png
• 228876.png
• 228885.jpg
• 228893.jpg
• 228905.jpg
• 228908.png
• 228915.png
• 228918.png
• 228943.jpg
• 228945.jpg
• 228946.jpg
• 228947.jpg
• 228948.jpg
• 228949.jpg
• 228950.jpg
• 228951.jpg
• 228952.jpg
• 228953.jpg
• 228954.jpg
• 228955.jpg
• 228956.jpg
• 228957.jpg
• 228958.jpg
• 228959.jpg
• 228960.jpg
• 228961.jpg
• 228962.jpg
• 228963.jpg
• 228964.jpg
• 228965.jpg
• 228966.jpg
• 228984.jpg
• 228986.jpg
• 228987.jpg
• 228988.jpg
• 228989.jpg
• 228990.jpg
• 228991.jpg
• 229829.jpg
• 229830.jpg
• 229831.jpg
• 229832.jpg
• 229833.jpg
• 229834.jpg
• 229835.jpg
• 229836.jpg
• 229837.jpg
• 229838.png
• 229840.jpg
• 229841.jpg
• 229842.jpg
• 229843.jpg
• 229844.jpg
• 229845.jpg
• 229846.jpg
• 229847.jpg
• 229848.jpg
• 229849.jpg
• 229850.jpg
• 229851.jpg
• 229852.jpg
• 229853.jpg
• 229854.jpg
• 229855.jpg
• 229856.jpg
• 229857.png
• 229858.jpg
• 229859.jpg
• 229860.jpg
• 229861.jpg
• 229862.jpg
• 229863.jpg
• 229864.jpg