4/2022

Poslední číslo tohoto roku, dodávám hned zkraje na uklidněnou, a snad Vám bude stát, milé čtenářky a milí čtenáři za přečtení. A třeba o těch svátcích, které už jsou na spadnutí. A proč by vlastně mělo?

• Titulka

  
  

  zdraví/péče/poradenství

  zima 2022
  

  „Nejsem tak klidný, jak bych si přál,“   
   říká herec HUGH LAURIE

• Ovládaní digitální čtečky

• Poslední číslo

  editorial

  e d i t o r i a l

  Poslední číslo

  …tohoto roku, dodávám hned zkraje na uklidněnou, a snad Vám bude stát, milé čtenářky a milí čtenáři za přečtení. A třeba o těch svátcích, které už jsou na spadnutí. A proč by vlastně mělo?

  Například kvůli Hughovi Lauriemu, se kterým dokázal David Laňka vést rozhovor a vůbec při tom nemluvit o Dr. Housovi. Zato ale probrali trochu život, trochu jiné Laurieho role než jen ty herecké a když už na ně přišla řeč, vypadlo ze zpovídaného, že herec vlastně není nic jiného než zloděj. Proč si to myslí? Přečtěte si to.

  Krást je hřích, to ví každý. A Vánoce, ty se na první pohled zdají být takovým hříchuprostým obdobím. Jsou takové doopravdy? Na to nám v anketě odpověděli někteří herci a některé herečky a míra otevřenosti těch odpovědí je aspoň ve dvou případech přinejmenším pozoruhodná.

  Režisérka Irena Pavlásková nenechala Vánoce žádné náhodě a s těmi letošními si vytvořila trvalé pouto v podobě nového filmu Vánoční příběh. Existuje minimálně pět filmů se stejným názvem, a k tomu ještě seriály, ale riskla to. A před kameru svedla po letech opět dohromady dvojici Lábus – Kaiser. To lze považovat za inspiraci tak nějak obecně. Jestli jste na někoho intenzivněji mysleli s tou bodavou a mučivou výčitkou svědomí, že jste ho neomluvitelně dlouho opomíjeli, zkuste mu zavolat nebo napsat. Vánoce jsou období, kdy je odpuštění ve vzduchu přítomné v nebývalých koncentracích. Třeba to nevezme, anebo neodepíše, ale budete si moct aspoň říct, že jste to zkusili a bez tohohle shozeného pytle s tím svým balónem vystoupáte do příštího roku snáz.

  Jeden rozhovor se zásluhou osobnosti respondenta obvyklému okruhu Maxima vymyká. Anebo ne? V dnešní čím dál politicky korektnější době už člověk totiž váhá napsat i takhle obyčejnou větu, a tak posuďte sami, zda je obvyklé, aby jako kněz Českobratrské církve evangelické působil muž s africkými kořeny. Ty Angolan Leonardo Teca má. Narodil se v Camatambu a schválně si tuhle vesnici zadejte do mapového vyhledávače, abyste poznali, jaký lán cesty k nám – do tehdejšího Československa – musel urazit. Zdržuje se paušálních soudů, a i to, co se ho třeba dotýká nepříjemně a osobně, dokáže podle všeho zvládat způsobem, který mu ubližuje nejméně a s nadhledem. Ve vší úctě k ostatním respondentům považuji interview s farářem z Horních Vilémovic za nejvíce inspirativní z celého čísla. 

  Tenhle úvodník píšu v době, kdy už je konec roku vážně na dotek. Je hodně důvodů, proč by bylo lepší za ním udělat tlustou čáru nebo tečku a vykřičník. Bohužel čas takhle nefunguje, ten vždycky píše ty tečky tři (a do závorky „pokračování příště“). Čas je povznesený nad kalendáře a čísla, která mu lidé přiřazují, ať už působí sebemagičtěji. Na Silvestra se nám nepodaří nadobro rozloučit se se zlými věcmi, které tenhle rok zplodil, anebo se kterými si ani on nedokázal poradit. Pořád tu s námi budou bez ohledu na popůlnoční novoroční rachejtle a ohňostroje. Ale tohle nekonstatuji proto, abyste propadli depresi – naopak: vždyť to platí i pro spoustu toho, co v nás vyvolává radost, spokojenost a v tom úplně ideálním případě to vede k pocitu štěstí.

  Ať se Vám pořád daří udržovat tuhle rovnováhu.

  
  

  Krásné svátky

  Michal Petrov, šéfredaktor Maxima
  

  
  

  
  

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; odborná redakce: MUDr. Marie Vaněčková; náměty, dotazy, připomínky: redakcemaximum@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, tel.: 603 772 344; zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: zima 2022, vychází v prosinci 2022, čtvrtletník; datum uzávěrky: 30. 11. 2022; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Foto: Lenka Hatašová, ilustrace na titulní straně Miro Budiš

• Clearblue

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Taxík Maxík – Se seniorskou dopravou už pětadvacet měst

  svět Dr.Max

  s v ě t   D r . M a x

  Taxík Maxík – 

  Se seniorskou dopravou už pětadvacet měst
  

  Ve spolupráci s Kontem Bariéry Nadace Charty 77 poslaly lékárny Dr.Max o tomto adventu do světa už osmadvacátý vůz určený pro zvýhodněnou dopravu potřebných. Od nového roku bude nově sloužit v Kravařích, Kralupech nad Vltavou a v Příbrami. V Ústí nad Orlicí se rozjela už druhá generace.
  

  Text: redakce, foto: archiv redakce

  L

  evně a bezpečně k lékaři, na úřad, ale i za kulturou nebo na setkání s přáteli. Taxíky Maxíky vozí seniory a handicapované od roku 2016, kdy se poprvé rozjely do ulic Liberce a Prachatic. Od té doby se projekt rozšířil do celkem 22 měst České republiky a od ledna 2023 nově do dalších tří. Už ve třetím městě, kterým je tentokrát Ústí nad Orlicí, navíc dojde také k obnově vozového parku, první Taxík Maxík tu odsloužil šest let. 

  Projekt Taxík Maxík se nezastavil ani v období covidu, v roce 2020 se sociální taxislužba dokonce rozjela nikoli v obvyklých třech, ale dokonce ve čtyřech nových lokalitách. „Od začátku jsme projekt koncipovali jako permanentní, ne jednorázový, a tak mě těší, že se služby speciálních taxíků stále rozšiřují,“ říká generální ředitel lékárenské sítě Dr.Max Daniel Horák a Božena Jirků, ředitelka Konta Bariéry, ho doplňuje: „Když jsme speciální taxi vymysleli, tušili jsme, že zájem o zvýhodněnou dopravu pro seniory a handicapované bude velký. Skutečnost ale daleko předčí všechna naše očekávání. Už ve chvíli, kdy o adventu předáváme auta pro následující rok, už evidujeme další zájemce pro další ročníky – moc mě to těší, protože je to důkaz nejen úspěšnosti našeho projektu, ale také stále většího počtu osvícených lidí na radnicích, kteří se chtějí postarat o stárnoucí a znevýhodněné spoluobčany.“

  
  

  Předávací ceremoniál uzavřel recitál Lenky Nové

  „Fakt, že dnes máme tři města, kde začíná sloužit už druhá generace Taxíků Maxíků, svědčí o úspěšnosti a stálém rozvoji projektu a o tom, že vstupuje do další fáze. Zatím se nestalo, že by kdokoliv projevil chuť spolupráci ukončit,“ říká ředitel lékáren Dr.Max Daniel Horák. Průměrný Taxík Maxík najede za rok 16 000 kilometrů a obslouží 2 300 klientů. Věk cestujících činí v průměru 77 let. Financování projektu zajišťují lékárny Dr.Max z prodeje produktů vlastní značky. V podzimních měsících jde na speciální účet Konta Bariéry jedna koruna z každé prodané položky, takže dík patří nejen provozovatelům a organizátorům, ale i klientům lékáren. Ze shromážděných finančních prostředků zakoupí Nadace Charty 77 speciální velkoprostorové automobily, které pak poskytne městům či městským částem, respektive provozujícím organizacím. m
  

  Na prahu nového roku je místo na přípitek: co přát sociální autodopravě jiného než hodně spokojených klientů a kilometrů bez nehody

  Příbram je první město, které svému Taxíku Maxíku pořídilo i speciální registračku

  Nové vozy předávali letos členka správní rady nadace Charty 77 Alena Dernerová a generální ředitel lékáren Dr.Max Daniel Horák. Na snímku si symbolický „klíček“ přebírá zástupkyně z Příbrami

• Naše příští lepší já

  psychologie

  p s y c h o l o g i e

  Naše příští

  lepší já
  

  Samozřejmě není tady a teď. Teprve přijde. V pondělí, prvního v měsíci nebo na Nový rok. Vyřídí všechny resty, bude pravidelně volat babičce a zdravě jíst. Naše příští lepší já. Jak to zařídit, aby se objevilo?
  

  text: Olga Procházková

  „N

  ení důležité, že se to nestalo, ale že se to mohlo stát!“ říká pomlácený Vlastimil Brodský, když jede na valníku domů z pražské brigády s dalšími dvěma Světáky ve známém filmu. V téhle větě tkví velká pravda: představy o něčem, po čem toužíme, jsou téměř vždy krásné. Možná čím nedosažitelnější věc je, tím optimističtější vize máme. Sami ve vlastních představách býváme lepší, než jsme teď, a dělá nám to dobře, protože už jen vidina našeho polepšeného já nám do žil vstříkne uklidňující dávku hormonů štěstí. Tolik k tomu, co nefunguje. Totiž plané řeči. Pokud jste se ale letos rozhodli dát si přece jen nějaké předsevzetí, pojďme probrat, co funguje.  

  Status quo

  „Jakýkoli organismus či systém potřebuje pro to, aby se udržel v trvale dobrém stavu, stále více péče a vylepšování, jinak přirozeně degraduje,“ říká Vojtěch Kozlík, terapeut a konzultant pro neziskový sektor. „Například rozjedete pekárnu a budete prodávat skvělé rohlíky, lidi se budou hrnout, ale za rok už jich tolik nebude, bude jim vadit, že nemáte i koblihy. Navíc začaly být moderní donuty a nemáte ani ty. Chcete-li udržet stálý příliv zákazníků, musíte rozšířit sortiment.“ To platí nejen v byznysu, ale i pro naše tělo a život vůbec. Stárneme, a abychom měli stále stejnou kondici jako ve dvaceti, budeme ve čtyřiceti muset víc sportovat a kvalitněji jíst. Životní filozofie, která nás naplňovala v šestnácti, nebude v padesáti nejspíš použitelná. 

  Základní premisa tedy zní, že je-li pro nás důležité, aby nám bylo dobře, abychom vůbec udrželi status quo, je třeba pro to pořád něco dělat. Dokonce čím dál víc. Jenže člověk často nejenže není schopen přirozeně zlepšovat péči o sebe nebo svoje „životní systémy“, ale naopak, leccos dělá, aby mu bylo hůř. Kouří, pije moc alkoholu, jí nezdravě, nesportuje.

  Všichni v běhu

  „Někteří lidé žijí svůj život, aniž by měli čas nebo prostor vnímat, jak vlastně žijí, co se s nimi děje, jak se cítí, co jim vadí, nebo naopak vyhovuje. Chceme-li ovšem něco změnit, potřebujeme vědět, jak na tom jsme. A na to musíme mít čas. Bohužel ho nenajdeme mezi lajky na Facebooku nebo při zážitkové dovolené. Dokonce to bude těžké, i když budeme jen chodit do práce, protože je stále hodně práce a je na nás kladeno mnoho nároků. Jsme vtaženi do určitého běhu, který je nám do velké míry diktovaný: výchovou, médii, sociálními sítěmi, rodinou, naší sociální bublinou,“ říká Vojtěch Kozlík.

  Takže jsme v běhu a je toho na nás moc. Život je prostě náročný. Abychom trochu vydechli, hledáme pomoc. Buď u lidí, po nichž vyžadujeme pozornost, pohlazení, pochvalu, útěchu, úlevu, nebo (a na to je přece jen větší spolehnutí) u substancí, jako jsou alkohol, kofein, nikotin nebo cukr. 

  Proč si ulevujeme?

  Možná se ještě zastavme u faktu, proč kouříme, pijeme alkohol, přejídáme se nebo utíkáme do světa seriálů. „Kanadský lékař maďarského původu Gabor Maté mluví o tom, že ono ulevující chování je důsledek nějakého traumatu, což v češtině zní jako jednorázová záležitost, ale on myslí traumatizaci dlouhodobou. Často nemusí být ani rozpoznatelná. Třeba stačí, že nás máma málo objímala. Respektive, možná nás objímala, ale my jsme potřebovali víc. V důsledku takových traumat pak jako dospělí saháme k ulevujícímu chování. Naše zlozvyky jsou tedy proces, který není daný najednou zvnějšku: protože fouká venku, tak jsem vypil flašku. Ulevující chování přichází jako následek něčeho předchozího a ve chvíli, když si neumíme pomoci sami,“ říká Vojtěch Kozlík.

  Chce to odvahu

  Pomocnou ruku hledej... ano, na konci svého ramene. „Kdybychom rozpitvali skupinu úplně nejbližších lidí, kdo nám zbude? Kdo s námi tráví nejvíc času? My sami. My se ale často bojíme sami se sebou a vést rozhovor. „Máme třeba obavu, že bychom čelili výčitkám, že děláme něco špatně, moc nebo málo. Ono nestačí, že nám něco říká máma, kámoš a manželka – bojíme se, že bychom si tenhle vnější tlak zvnitřnili a že bychom na sebe kladli nárok,“ říká terapeut. Přesto se vyplatí to risknout, abychom nahlédli, jak žijeme a co potřebujeme.

  Vnitřní dialog a motivace

  Takže, nejdřív se zeptejte: Je mi dobře tak, jak jsem? Přijímám se takový, jaký jsem, nebo chci něco lepšího? Abychom si odpověděli pravdivě, musíme oddělit tlak zvnějšku od toho, co si skutečně přejeme – tedy a neměnit věci, s nimiž jsme sami v pohodě, i když ostatním třeba vadí. Nesnídám a občas si dám doutník, no a co?

  Často nás ke změně naopak donutí, že nám daná věc vadí a navíc nám dělá i trochu špatně. To není tlak zvnějšku, to je naše. Například: vadí mi, že nevyjdu lehce do schodů a zadýchávám se. Vadí mi, když se ráno budím s bolestí hlavy, protože jsem zase pil večer moc piva. Vadí mi, že o letošní dovolené se zase budu v plavkách cítit nemožně ošklivá. 

  A jediná pravá motivace zní: bude mi líp. Slova bude mi líp se dají přetavit do: obléknu se hrdě do plavek, vyběhnu schody bez zadýchání, budu se budit svěží. 

  Přijetí

  Takže, pokud jsme už ušli tuto cestu – víme, že bychom chtěli něco změnit, víme proč, víme, že to je naše a chceme to dělat pro sebe, aby nám bylo líp – pak musíme udělat ještě další důležitý krok, a to je přijetí. „Jsem-li chronický neurotik, nikdy se ze mě nestane stoik. Mám-li velké obavy z nových věcí, nikdy se nestanu jejich nadšeným stoupencem. Jsem-li celoživotně obézní, nebude ze mě najednou Twiggy. Je důležité přijmout, jací jsme. Zlepšení je samozřejmě možné a žádoucí – ale nikdy ze sebe nevyrobíme protipól. Přijetí nám umožní zacházet sami se sebou v náš prospěch a být k sobě laskaví,“ říká Vojtěch Kozlík.

  Ošetřování strachu

  Je na čase začít dělat první droboučké krůčky k cíli. „Abych to popsal na nějaké nevinné věci, jako příklad můžu říct, že se například rozhodnu čistit si zuby ještě mezizubními kartáčky. Mám motivaci: vím, že je mi cítit z pusy a občas mě bolí zuby. Nejdřív po nich pokukuji, pak si o nich něco přečtu, pustím si video. Koupím si jeden, pak zjistím, že je moc silný a krvácejí mi dásně, tak ho zase odložím. Koupím si tenčí, pak se zeptám kámošů, ti řeknou, že to je blbost, zase s tím přestanu... a tak dále. Ale pořád se toho nějak dotýkám a nějak si to téma přibližuji. Ještě nejsem u předsevzetí, zatím si ošetřuji svůj strach. A je to důležitý proces, protože náš největší strach je, že to nedokážeme,“ popisuje Vojtěch Kozlík. 

  Začít, nebo odložit?

  V určité chvíli, když máme dostatečně ošetřený strach ze selhání, můžeme si stanovit datum, kdy začneme něco měnit. A klidně od pondělí nebo od prvního v měsíci. Je přirozené, že rádi věci ohraničujeme – ukončujeme a začínáme.

  Spousta lidí v této fázi ale chce odložit svoje „polepšení“ na dobu, kdy budou mít víc síly, času, nálady. Samozřejmě. Protože zatímco změna vyžaduje energii, naše životní automatismy jsou energeticky velmi úsporné. Až 40 procent věcí děláme automaticky. I zlozvyky, které nám ve svém důsledku sílu berou, máme velmi silnou tendenci opakovat. Odkládání ale znamená, že jsme někde v předchozích krocích nejspíš udělali chybu. Nejspíš nám ještě není tak špatně. Nejspíš naše odhodlání není úplně naše. 

  Navíc je velmi pravděpodobné, že líp nám v budoucnu nebude. Asi budeme mít naopak víc práce, víc stresu. I sil nám bude spíše ubývat. „Omlouvat sám sebe za to, že dělám něco, co mi nečiní dobře, není laskavost k sobě, je to pravý opak sebelásky a přijetí! Proto je lepší začít aspoň s minimálními změnami, s něčím, co zvládneme úplně sami, i když bude fakt hodně starostí a málo času,“ doporučuje terapeut. 

  Plán a náhrada

  Tak už máte datum i odhodlání? Stanovte si plán. Ten má několik důležitých atributů. Jedním z nich je náhrada – substituce. „Musíme totiž vymyslet, čím nahradím potěšení, které mi dává deset cigaret nebo nikotinových sáčků denně,“ říká Vojtěch Kozlík. Bude to krátká procházka? Dobrý čaj? Káva? Vymyslete si náhradu pečlivě. Aby náhrada fungovala a neničila vás, musíte si ji vymyslet na míru individuálním potřebám.

  Dalším atributem je přiměřenost. „V plánu máme tendenci to přehnat. Řeknu si, že budu chodit běhat dvakrát denně, i když do té doby jsem seděl doma na zadku. To zvládnu tak v pondělí večer, v úterý a ve středu budu vyřízený, protivný a všichni budou říkat, co blbneš? Tak to je příklad špatného plánu. Plán si musíte ušít na tělo: jak vy máte čas, energii a co vám subjektivně vyhovuje. A měli byste ho zvládnout plnit, i když máte špatný den. Stačí tedy relativně malá změna, která později může otevřít cestu k větším,“ říká terapeut. 

  Dobrý plán má také prostor na chyby. Můžete se rozhodnout, že nebudete vůbec pít alkohol a pak si po čtrnácti dnech dáte skleničku s kamarádkou. Není to důvod koupit si další den dvě lahve a zahodit plán. Naopak, musíme být k sobě vlídní, držet se dál plánu, který umožní občasné selhání. Dobrý plán počítá s chybami, ony totiž přijdou.

  I to slabé já jsem já

  Držet se plánu by neměl být velký boj. Alespoň ne dlouhou dobu. „Měním-li sám sebe, aby mi bylo líp, tak nějakou svou jinou stránku ohýbám. Chci, aby zvítězilo moudřejší a zodpovědnější já, ale ten druhý v nás, ten lenoch, roztěkanec, tlusťoch či hysterka trpí,“ říká Vojtěch Kozlík. Když naše „horší“ já nemůže ani dýchat a je bičováno výčitkami, nemůžeme se jako celistvá bytost nikdy cítit úplně dobře. Proto se opět vracíme k přijetí: s naším „horším“ já bychom měli během cesty k lepšímu životu zacházet s pochopením, jinak nemáme šanci na trvalou změnu. 

  Rytmus a pravidelnost

  Předsevzetí by se rozhodně mělo týkat nějaké pravidelné činnosti. Říct si, že pojedu jednou za rok k moři, není předsevzetí. A také určitě není dobré před startem plánu „polepšení“ všechno ještě zhoršit. Ještě si dát těch deset věnečků, ještě se zpít do němoty. 

  „Výkyvy a extrémy jsou nelaskavost a nepéče o sebe. Jak bylo řečeno, jsme bytosti, co milují stereotyp, protože je energeticky snazší, ale také nám celkově dělá dobře,“ říká Vojtěch Kozlík. Vždyť celý svět, živá příroda i naše tělo fungují v pravidelných rytmech. Když vychytáme rytmus, frekvenci, která nám dělá dobře, a pak se jí s laskavostí k sobě budeme držet, máme velkou šanci na změnu k lepšímu. 

  Čísla na povzbuzení

  Vědci, kteří se danou problematikou zabývají, říkají, že abychom si něco nového začlenili do svého životního rytmu, musíme to alespoň třicetkrát zopakovat. Takže až budeme po třicáté páté vytahovat mezizubní kartáček, nazouvat si běžecké boty, mazat si celozrnný chléb „celozrnným“ máslem, už to nebude taková nakládačka. Časově se odhaduje upevnění nového zvyku do hlubších mozkových struktur na dva až šest měsíců. 

  Důležité je začít dělat aspoň něco a pravidelně! Ač to zní divně, má smysl začít běhat třeba jen pět set metrů kolem paneláku jednou týdně nebo udělat každé ráno jen deset leh-sedů. Důležité je, že si vytvoříme zvyk, tělo najede na automatismus že „se chodí běhat“, že „se dělají leh-sedy“. Časem pak můžeme prodlužovat trasu běhu i počet leh-sedů. S odnaučováním zlozvyků je to trochu náročnější, protože automatismy z mozku nikdy nevyrveme, proto je tak důležité najít si zmíněné náhrady – a to už jsou novinky, které nám zase půjdou snáz. 

  A pak, teprve potom, se objeví naše příští lepší já? Nikoliv, už TEĎ je naše já skvělé a pokud toto přijmeme a budeme k sobě laskaví, můžeme se teprve začít posouvat kupředu. m

  Foto: Adobe Stock

• TANTUM VERDE

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Leonardo Teca: Ty budeš také pršet

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Leonardo Teca

  Ty budeš také pršet *

  Jednoho zářijového dne roku 1988 se ocitl v tehdejším Československu coby student střední průmyslové školy. Bylo mu čtrnáct let, doma v Angole zanechal rodiče a čtyři sourozence a čekala ho první středoevropská zima.   
  

  Text: David Laňka

  Z

  vykl už jste si na českou zimu?
  

  Za ten čas, co tady už žiji, určitě. Naučil jsem se i lyžovat. Poslední roky mi vadí nedostatek sněhu, který činil zimu krásnější. Zima už není co bývala a už se mi tolik nelíbí. 

  Zvykl už jste si na českou zimu?

  Za ten čas, co tady už žiji, určitě. Naučil jsem se i lyžovat. Poslední roky mi vadí nedostatek sněhu, který činil zimu krásnější. Zima už není co bývala a už se mi tolik nelíbí. 

  Jako černošský farář vzbuzujete pozornost a zvědavost – lidí i médií. Není vám to po těch letech už trochu proti mysli?

  Zvědavost vnímám jako pozitivní, protože mám možnost říct svůj názor, někoho oslovit, něco objasnit nebo vyvrátit. Když takový zájem vede k dialogu, jsem rád. V jedné obci nedaleko Horních Vilémovic, mého prvního působiště, mi jedna paní při čtení nad Biblí řekla, že je ve škole učili, že černoši jsou nevzdělaní a agresivní. Dlouho jsme si povídali, sblížili se a doteď jsme v kontaktu. Cokoli můžu udělat pro to, abych naboural jakékoli xenofobní hloupé stereotypy, vítám. Rasismus vzniká kromě hlouposti také z neinformovanosti, neznalosti, strachu a je známkou určitého komplexu. 

  Zažil jste tady pár měsíců dobu předrevoluční, pak revoluci v roce 1989. Jak se změnilo chování lidí k vám? 

  Na blogu, který jsem psal před lety, zmiňuji historku z prvních týdnů na Slovensku: šel jsem kolem autobusové zastávky a dva kolemjedoucí řidiči na mě zírali tak, že se nabourali. První přivolaná hlídka policie také spíš zírala na mě – a nabourala do nich. To je spíš pro pobavení. Když jsem přijel v roce 1989 na internát do Pelhřimova, bydleli jsme s ostatními zahraničními studenty ve vlastním patře, byli jsme monitorováni a omezováni v komunikaci s českými žáky. Společnost byla uzavřená a lidé se báli stýkat mezi sebou, natož s námi. To už se samozřejmě neděje. Vnímám velký posun v otevřenosti, ale rasismus tady je, pár zážitků mám. Ale netvrdil bych s nějakou exkluzivitou, že Češi jsou xenofobní. Lidé jsou všude všelijací.

  Trápí vás xenofobní postoje druhých lidí?

  To jde mimo mě. Člověk má žít tak, aby neubližoval sobě. Když si urážky beru osobně a trápím se, tak si ubližuji. Soustředím se proto na lidi, se kterými si rozumím, se kterými debatuji, kteří mě i kritizují, ale ne proto, že jsem černoch, ale protože třeba nesouhlasí s mým názorem či postojem. 

  Jako farář působíte v Kladně a okolí. Proč jste se nerozhodl žít v Ženevě,  Londýně či Paříži, což jsou mnohem kosmopolitnější města?

  Přijel jsem do tehdejšího Česko-slovenska na základě spolupráce československých komunistů a angolských marxistů. Po průmyslovce jsem studoval teologickou fakultu v Praze, rok jsem strávil v Ženevě a pak jsem se vrátil. Proč? Protože tady jsem si začal budovat síť přátel, kolegů a známých, začal jsem se zabydlovat. Jsem trochu konzervativní typ, nemyslím si, že je důvod měnit něco, co funguje. Život nespočívá v hledání jakéhosi komfortu za každou cenu. Navíc po škole jsem chtěl vést český církevní sbor a poznat zblízka české církevní prostředí. Proto jsem přijal pozvání k působení v nejmenší obci, kde jsem mohl pracovat. Horní Vilémovice mají asi 80 obyvatel. A pro mě to byla škola kultury, možnost seznámit se se zdejšími lidmi a žít s nimi. Bylo to nezapomenutelné, mám tam dosud velmi silné vazby.

  Jak vypadá váš kontakt s rodinou v Angole?

  Pravidelně si voláme přes video-hovory a vloni jsem dokonce po více než deseti letech přiletěl. Přicestoval jsem tajně, bylo to takové spiknutí se starším bratrem a jednou sestrou. Táta už nežije, ale čekalo mě krásné setkání s mámou, se sourozenci, tetami, strýci… Máme rozvětvenou rodinu rozesetou po celé Angole – takže se její členové často osobně nevidí nejen se mnou, ale ani s dalšími. Při své návštěvě jsem tedy byl v Luandě, kde žije moje maminka, i na severu, odkud pocházím, a kde máme spoustu dalších příbuzných. 

  Luanda, metropole Angoly, je jedno z nejdražších měst na světě. Dá se z toho vyvozovat, že se mamince dobře daří?

  Uvedl bych to na pravou míru. Luanda patří k nejdražším městům na světě, před několika roky byla dokonce nejdražší, dražší než Tokio. Teď už naštěstí to smutné prvenství opustila. Stále patří k nejdražším městům, ale to se týká jen centra, kde žije elita, která žije z bohatství Angoly. Na krajích aglomerace a jinde v Angole je levno, lidé tolik peněz nemají. 

  Afrika je vizuálně i smyslově silný kontinent. Zasáhl vás po letech návrat do země, kde jste se narodil? 

  Já jsem byl připraven. Nejedu „za Afrikou“, jedu za svou rodinou. Povídáme si o radostech a starostech, navazujeme na naše telefonní a videohovory. Těším se na přírodu, navštívím místa, kde jsem vyrůstal, zastavím se, zavzpomínám, udělám pár fotek. Ale můj život je jinde. I lidi z Moravy, když odejdou do Prahy, a nostalgicky se vracejí, zjistí, že jejich dřívější přátelé mají rodiny, žijí jinak nebo jinde. Já ve svém rodišti už skoro nepotkám kamarády, s nimiž jsem hrál fotbal na ulici nebo chodil do školy. Starý svět našeho dětství zmizel, ať jsme vyrostli na Moravě, nebo v Angole.

  Vnímá vás rodina jako světoběžníka?

  Ano, pokud to berete tak, že světoběžník je synonymum pro „žije jinak“ nikoli pro „světák, co si žije nejlíp z celé rodiny“. Moje rodina je hodně široká a naše životy jsou velmi pestré. Někomu se „daří“ lépe v Angole než mně tady, někomu ne. Ale nikdo moje světoběžnictví moc neřeší. Spíš se staráme, komu z rodiny je třeba pomoct, a když se něco stane, jak to vyřešit. 

  O Africe, jak sám říkáte, panují v Evropě velké stereotypy. Který byste zmínil jako nejvíc nepravdivý?

  To je těžké, ale jeden příklad jste zmínila sama. A to, že Luanda patří k nejdražším městům světa. Když tohle někdo slyší, řekne si: proč bych do Afriky posílal peníze hladovějícím dětem, když mají nejdražší město světa? Ovšem, jak jsem řekl, sotva pětina toho města funguje ve statusu bohatství. Takže ta informace vytržená z kontextu je extrémní a vlastně nepravdivá. Další extrém je tvrzení, že Afrika je chudá. To je také pravda jen částečně. A když slyšíte obě věci: Luanda je nejdražší město a Afrika je chudá, tak to je úplný chaos. Pravda je mnohem složitější a vlastně obojí platí. Bohužel v médiích k těmto informacím zoufale chybějí souvislosti.

  Dá se mluvit o národní povaze Angolanů? 

  Angola je dvakrát větší než Francie a šestnáctkrát větší než Česko. Žije v ní minimálně šest národů, které byly uměle spojeny do jednoho státu a jimž chybí jakákoli společná podstata. Angolští marxisté kdysi razili heslo jeden lid, jeden národ. V dobách občanské války mladí Angolané „hrdě bojovali za svou vlast a za svůj lid“. To se tehdy říkalo. Ale my nejsme jeden lid. Na druhou stranu to neznamená, že nemůžeme budovat národní cítění. Vždyť USA sestává z padesáti států a žijí tam Hispánci, indiáni, černoši, běloši, míšenci. Jsou různí, ale všichni se můžou ztotožňovat se svým státem, protože stát se snaží být tam pro všechny. I v Angole se některé věci lepší, ale národní hrdost Angolanů bych nenašel. Vláda žije z bohatství naší země a lid je tam tak nějak navíc. 

  O české povaze byste toho možná řekl více. Jsme opravdu například závistiví?

  Lidi vnímám individuálně. Některé povahy jsou charakteristické pro každý národ a můžeme říct, že Češi jsou v některých momentech závistiví. Ale pokud přijde krize, povodeň, tornádo, najednou skoro všichni chtějí pomoct. Když dojde na lámání chleba, Češi pomůžou. 

  
  

  „Víra neznamená mít jistotu, víra znamená i to, že pochybuji.“
  

  
  

  
  

  
  

  Jste velmi oblíbený oddávající farář. Jak se chystáte na obřady?

  Nejste první, kdo to říká, ale já vnímám své obřady jako normální, standardní. Nejdůležitější je pro mě seznámit se se snoubenci a trochu s nimi sblížit. Chci vědět, koho jdu oddat, a také chci, aby věděli, kdo je jde oddat. Sejdeme se třikrát až pětkrát. První schůzka je spíš technicko-administrativní, probereme svá očekávání a představy. Oni pak řeknou, zda do toho chtějí jít, nebo raději hledat někoho jiného. Obřad vedu podle toho, jak jsem je poznal. Když mají rádi legraci, bude legrace. Když jsou vážnější, snažím se přizpůsobit. Obřady dělám, jak nejlépe umím, ale ne pro sebe, pro snoubence. Nečekám chválu, ale jsem rád, že jsou oni i svatebčané spokojeni, obřady se jim líbí, to se šíří a pak mi chodí hodně žádostí, abych oddával. Je pro mě radost být u toho, když si dva lidé říkají Ano.

  Vraťme se ještě k vašemu domovu a rodičům. Jakou radou nebo postojem vás formovali máma s tátou?

  Od otce jsem si odnesl, že mám být svůj a neustupovat těm, co by mě chtěli ovlivnit nebo manipulovat. A být průbojný. Stane se mi, že jsem někde s lidmi, kteří nechtějí, abych tam byl. A i když nemám důvod zůstávat, tak se ještě zdržím. Cítím to jako právo na svobodu. Od maminky jsem se zase naučil poctivost. Vždycky říkala: „Můžou nám ukrást všechno, ale pokud nám nevezmou ruce, vlastním úsilím se můžeme poctivě zase vrátit do života, aniž bychom rezignovali na svou čest.“ A hodně mě ovlivnil i můj dědeček. Když jsme byli malí, říkal nám spoustu moudrých vět. Od něj jsem se naučil vytrvalost a vůli nedat se odradit, i když okolnosti nevypadají růžově. Jeden příklad za všechny: vždycky mi hrozně vadilo, když nás někam poslal a začalo pršet. Říkám: „Dědo, prší, já nemůžu jít.“ A dědu to naštvalo. Řekl: „Bude pršet a ty budeš také pršet!“ To znamená, voda z tebe spadne a ty půjdeš dál. Déšť není okolnost, která by ti v tom měla zabránit. Ani nevíte, kolikrát za život jsem si na tu větu vzpomněl.

  Víru v Boha ve vás v dětství zakládala rodina. Pak jste se ale mnohokrát mohl rozhodnout jít úplně jinou cestou. Proč jste zůstal ve vztahu s Bohem, dokonce profesním? 

  Profesní vztah s Bohem, to zní hezky… Jedním z důvodů byl vzdor. Tehdejší angolská marxistická vláda mi určila, že půjdu do socialistického Československa dělat strojní průmyslovku – jakoby na převýchovu, byl to trest za to, že můj táta byl baptistickým kazatelem a stavěl se na odpor tehdejšímu režimu, který náboženství tvrdě potlačoval. Nechtěl jsem dělat něco, co se bude líbit zdejším soudruhům, chtěl jsem je naštvat. Hodně mě ovlivnil i pan farář, který nás vedl v Pelhřimově, kde mám dosud svůj domovský sbor. To je úžasný pán, který pro nás dělal spoustu programů, výlety, ale nechal nás i samostatně vést děti. Tam se mi začalo líbit, že dělat faráře je zajímavá práce s lidmi. 

  Jako farář působíte od roku 2001, nejste někdy unavený z práce, z lidí? Zvláště, když například procházíte krizí vlastní víry, a přesto musíte naplňovat svoje povinnosti.

  Oddělil bych dvě krize. Krize v práci s lidmi je běžná, protože pracovat s druhými je z principu náročné. Někdy přicházejí i extrémně těžké momenty, kdy mám chuť pověsit jednou provždy talár na hřebík. Ale na druhou stranu mě to v takových chvílích nutí myslet naopak i na ty hezké věci a na lidi, co v mé práci vidí smysl, na ty, kteří mi říkají, že jim umím být oporou. To mě vede dál a kupředu. Ve svém povolání zůstávám a dělám ho pořád rád.

  Jak jako věřící prožíváte válku na Ukrajině? 

  Tady je právě moment, kdy může přijít krize víry, na kterou jste se také ptala. Když vidím utrpení, bezmoc, násilí, umírající děti. Říkám si, pane Bože, kde jsi? Co s tím? Všichni jsme tím zasaženi. Ale kdyby nebyla krize víry, nebyla by víra. Víra je cesta, na kterou se člověk vydá – a je to cesta do neznáma. Na každém kroku si kladu otázku: Bože, jdu správně, nebo jsem odbočil někam jinam? Víra neznamená mít jistotu, to je nebezpečné. Víra znamená, že i trochu pochybuji, nejsem si zas tak jist. Ale někdo mě vede a k němu mám důvěru – a to je Bůh.

  V našem sboru se snažíme pomoct válkou zasažené Ukrajině dle svých možností. Máme tu například adaptační skupinu ukrajinských dětí, vedou je učitelky pod záštitou Člověka v tísni, v některých rodinách jsme ubytovali uprchlíky. Pomáháme i jinak, jak můžeme. 

  A co na to Bůh? 

  Ta válka je podle mě zbytečná, ničím nevyprovokovaná. Její různé důvody jsou nepřesvědčivé, některé se dají řešit diplomacií. Každý národ má právo si určovat, kam chce patřit. Sféra vlivu je přežitek kolonialismu a éry studené války. Nepatří do světa nového tisíciletí. Z hlediska víry je válka otázka zla. Zlo v našem světě existuje. Bůh nás učí lásku a my lidé nejsme vždy dobrými žáky. Ale Bůh nám dal svobodu volby a není tady od toho, aby všechno korigoval. Co na to Bůh? Bůh pláče. 

  Spoustu kroků v životě jste udělal vědomě, mnohokrát jste si ale vybrat nemohl. Může křesťan věřit na osud?

  Ono to asi nejde rozdělit – víra versus osud. Já jako jedinec jsem dostal život jako dar od pána Boha. A ten dar je můj. Jsem samostatná, soběstačná entita. Mám ve svých rukou, co a jak budu dělat. Okolnosti, co přicházejí, mě samozřejmě ovlivňují, ale já zároveň ovlivňuji ty okolnosti nebo to, jak v tu chvíli naložím s životem. Osud nemůžu vždy ovlivnit, ale můžu ovlivnit svůj postoj. A ten je ovlivněn mou vírou. Osud, víra, naše konání... všechno je pevně provázané.  m

  Leonardo Teca   

  • Narodil se v Angole, ve městě Camatambo v provincii Uíge

  • Je farářem Českobratrské církve evangelické

  • Po krátkém pobytu na Slovensku odmaturoval na Střední průmyslové škole strojní v Pelhřimově a poté absolvoval Evangelickou teologickou fakultu UK v Praze. Rok strávil i na studiích na ženevské univerzitě ve Švýcarsku.

  • Jeho prvním působištěm byla obec Horní Vilémovice na Vysočině. Později pracoval v Rokycanech a nyní je osmým rokem farářem v Kladně

  • Je členem africko-české vokální skupiny Nsango malamu, kde bubnuje a zpívá

  • Ač má nabitý program, jako velký fotbalový fanda sleduje vybrané zápasy mistrovství světa ve fotbale a fandí hlavně Brazílii, která byla stejně jako jeho rodná Angola portugalskou kolonií. (Brazílie získala nezávislost v  r. 1899, Angola až v r. 1975)

  
  

  
  

  Foto: Pavel Šinagl

  Seznamte se s našimi blogery - Leonardo Teca

  

• Nejsem vzorná Hospodyňka

  padesátka Marie

  p a d e s á t k a   M a r i e

  Nejsem vzorná

  Hospodyňka

  Přiznávám se. Nikdy jsem nebyla vzorná hospodyňka. Ne, že bych se o to nepokoušela, ale asi mi něco vypadlo z DNA, nemám prostě ty správné buňky. Moje příprava na Vánoce je tak každý rok poněkud chaotická. 
  

  Text: marie Petrovová

  N

  emám seznam dárků, takže mí bližní naprosto nemají tušení, jestli pod stromečkem najdou za a) něco geniálního, nebo za b) nějakou úplnou blbost. Většinou je to za b. Navíc neumím pořádně balit. Naštěstí za mě tenhle problém vyřešila neviditelná ruka trhu. Sláva Bohu na výsostech za dárkové taštičky. Za mě je to na Nobelovku.  

   Nepeču patnáct druhů cukroví. Mám asi tisíc receptů a každý rok si říkám, že letos vyzkouším něco nového. Naštěstí je naše rodina poměrně konzervativní a vyžaduje především vanilkové rohlíčky. Hory vanilkových rohlíčků. Snad mi tedy patronka hospodyněk přičte k dobru aspoň to, že ty hory šudlám ručně. Žádný strojek, žádné formičky, jen ruce.

  Pokud jde o bramborový salát, tak do toho se vůbec nepletu. Je to jedna z těch věcí, na kterou má každý silný názor. Kromě mě. Protože ho nejím. Na Vánoce se nás schází opravdu hodně a každá část klanu si přinese svou vlastní verzi studených brambor s majonézou. Pak si to různě vyměňují, studují a chválí. Prostě idyla pod jmelím. To, že nám na lustru v kuchyni visí celý rok (jmelí, ne salát), snad už ani nemůžu přiznat. Polehčující okolností mi budiž fakt, že abych ho mohla sundat, tak bych asi musela dát žebřík na židli. Nejsem žádná akrobatka. Pro uspokojení smyslu pro dobrodružství mi bohatě stačí, když se občas pokusím zaparkovat v podzemní garáži. 

  Co ovšem miluju, je vánoční úklid. Myju okna, peru záclony a leštím nábytek. Celý dům voní Diavou. To je takové to červené, mastné s velmi, ale opravdu velmi výraznou vůní. V devadesátkách jsem propadla výrobkům zahraniční provenience a Diava mi sešla z nosu i z očí. Pak jsem ji v novém miléniu jednou uviděla v drogerii a stará láska se opět rozhořela. 

  Advent, to je pro mě vanilka a Diava. Pravda, když to napíšu takhle, vypadá to spíš jako nějaká osobností porucha než jako pozvánka k adventnímu svícnu. 

  Ale hlavně je pro mě advent úžasným obdobím, které si užívám – když uklízím a běhám s hadrem po bytě, když se sejdeme u kamarádky a ochutnáváme její nejúžasnější vánočku, když naši sousedi každý rok rozsvítí nejkrásnější světýlka, co jsem kdy viděla, když ulicemi chodí Mikulášové, andělé a čerti a voní svařené víno, když v práci všichni chytají vrtuli z toho, co ještě musejí stihnout a všichni víme, že 24. prosince už nepřijde žádný e-mail. Těším se na ten okamžik, kdy naší ulicí projede na několik dalších hodin poslední auto, na tu chvíli, kdy zavládne ticho a klid.

   Těšení se na Vánoce mě zatím bavit nepřestalo. Prožila jsem jich už víc než padesát. Některé byly hodně veselé a vydařené, některým se za zády schovával smutek nebo obavy. Všechny jsem ale prožila v míru. Z celého srdce přeji nám všem, aby tomu tak bylo i v letech příštích, abychom se navzdory různým smutkům a obavám, nikdy nepřestali těšit (nejen) na tichou, vánoční noc. 

  Vaše padesátka Marie m

• Olynth

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Umění, chápeš

  pohled na život

  p o h l e d   n a   ž i v o t

  umění, chápeš
  

  Tohle je čtení pro ty, co si myslí, že umění nerozumějí. Nechápou, proč se nějaké krychle, klikyháky nebo fleky na plátně draží za stovky milionů korun. Navíc se zdá, že s trochou trpělivosti by ty klikyháky zvládl namalovat asi každý, že?

  text: Olga Procházková

  J

  eště větší nástrahy čekají laika při pohledu na instalace zejména současného umění. Třeba obří rudá hlava miminka čnící z bílé polokoule na jarní výstavě Nadějné vyhlídky v pražském Centru současného umění DOX, nebo slavná kráva ve formaldehydu britského umělce Damiena Hirsta. Kdo to má pochopit? A pokud nás ta „absurdita“ zaujme, obvykle se dozvíme, kolik práce s tím umělci měli a jak to celé mysleli. Chtě nechtě se pak občas člověku vybaví hláška z filmu Pelíšky: Teda, to muselo dát příšernou práci. A přitom taková blbost, co?

  Také se bojíte?

  Český člověk rozumí spoustě věcí. Minimálně třetina národa by poradila reprezentačním trenérům, jak vystřídat v hokeji, politikům, jak vyrovnat státní rozpočet nebo co by se mělo učit na školách. Ale když jde o umění, jsme rychle hotoví. Nelíbí – nechci – nezajímá. 

  Proč obyčejní lidé nerozumějí umění, pokud není na první pohled líbivé? V čem je chyba? „Zdá se to jako jednoduchá otázka, ale odpověď je buď hrozně komplikovaná nebo podobně schematická,“ říká Ondřej Horák, za nímž stojí spousta uměleckých projektů, ocenění, mimo jiné je také zakladatelem projektu MUS – Máš umělecké střevo? a spoluautor knížky Proč umění? Projekt i kniha vznikly právě proto, že dostával stále dokola výše zmíněné otázky. „Osobně si myslím, že slovo nerozumím vlastně symbolizuje strach. A já se snažím, aby se v lidech obava, že něčemu nerozumí, odbourala.“ 

  Jedním z klíčových důvodů, proč lidé mají pocit, že nechápou umění, jsou předsudky. Ty si většinou neseme z dětství. I dnes mnoho dětí vyrůstá s představou, že umělci jsou mazalové nebo kšeftmani, jedinci ne zcela schopní běžného života. „Děti tenhle přístup obvykle přejímají od rodičů, na různých akcích to od nich slyším často,“ říká Ondřej Horák. „Leccos se také stane nebo spíš nestane ve školách. Výtvarná výchova je okrajová, pro většinu pedagogů jiných předmětů přesah do designu či krásy obyčejných věcí neexistuje. A když pak vezmou partu studentů na výstavu starých mistrů, je velká šance, že je takové umění – bez dalších souvislostí – nedokáže zaujmout. Dáváme přednost cestě, kdy od současného umění postupně směřujete do historie. Souvislosti jsou tak patrnější,“ říká Horák. 

  Na Spartu, nebo do DOXu

  Sáhněme si do svědomí, i my dospělí máme vůči umění spoustu předsudků. Zajímavé totiž je, že nám nevadí, když nechápeme kvantovou fyziku či buněčnou biologii. Ale jak vidíme sochu ze šrotu, jsme celí nesví. Ano, frustrace: něco před námi trčí v prostoru a my absolutně netušíme, o čem je řeč. 

  „Když se v umění pohybujete dlouho, znáte jeho historii i aktuální dění a tak dále, pak znáte i jeho jazyk. A někdy, ne vždy, je opravdu těžké mu ,rozumět‘, když přijdete nedotčeni zvenčí,“ říká Jiří Raiterman, pedagog, který mimo jiné vede vzdělávací projekty a programy v Centru DOX. 

  Když bez jakékoli průpravy půjdete na výstavu současného umění, je to jako byste v životě neviděli fotbal a na první zápas šli na Spartu do kotle. Může vás to nadchnout, ale také úplně semlít. Zatímco ostatní fanoušci znají pravidla, postavení mužstva v tabulce, nového trenéra, konkrétní hráče, jejich kariéry a současnou formu, vy vidíte dvaadvacet zpocených chlapů a cítíte pivo vylité za límcem. 

  Stejně jsme už „uvnitř“

  Na výstavě vám naštěstí nikdo pivo za límec nevylije. Takže prvním krokem vůbec je podívat se na dané dílo a být otevřený. Nesoudit dopředu. „Na výtvarném umění je skvělé, že se většinou nehýbe. Nic po nás nechce. Nepotřebuje, abychom sledovali děj, poslouchali hudbu, tleskali na konci. Jediné, co umění potřebuje, je věnovat mu chvíli pozornosti. Otevřeně bez předpojatosti,“ říká Ondřej Horák. 

  „Je docela dobré si uvědomit, že po všech epochách lidstva zůstala umělecká díla. A ta se pořád proměňují a vznikají nová a nová. Svět se vším, co do něj patří včetně umění, se nemůže zastavit, posunuje se dál s každým narozeným člověkem. Z umění nejde udělat muzejní exponát a říct, tady jsme skončili. Umění má různé podoby, často je extrémně individuální a je ho opravdu hodně. Takže není ani možné vztáhnout se ke všemu. Ale stačí najít si to, co vás oslovuje, a neuzavírat se tomu ostatnímu,“ říká Ondřej Horák. 

  A můžete začít tam, kde už jste. Že nejste v umění? Ale ano. Možná jste viděli film Goyovy přízraky, znáte příběh Picassa nebo Lautreca, možná vám doma na stěně visí kalendář s obrazy  impresionistů nebo Polibek Gustava Klimta. I pohovku nebo lampičku, které máte doma, jste si museli vybrat na základě svého estetického – uměleckého cítění. Dokážete říct, proč vás zaujal billboard na ulici, film, poutač nad obchodem nebo domy a jejich architektura. Dokážete také sami tvořit, jste přirozeně kreativní. Umění je prostě úplně všude kolem nás, a my jsme v něm, ať už stojíme v londýnské galerii Tate Modern nebo se na gauči díváme na seriál na Netflixu. 

  Co s námi má umění dělat

  Někdy si stačí říct líbí – nelíbí. Ale umění tu není jen proto, aby se líbilo. Mělo by v nás hlavně něco vyvolat, nejlépe něco osobního. Při pohledu na umělecké dílo můžeme cítit smutek, radost, naději nebo něco, co se slovy vůbec nedá říct, jen to tak nějak cítíme a je to silné. Jindy nás výstava nebo dílo může inspirovat k přemýšlení, nebo zvědavosti – probudit zájem o společenské dění, stejně jako o konkrétního člověka.

  A to je klíč, kde začít, respektive pokračovat: hledat věci, které nám něco říkají, něco v nás vyvolávají. „Může se stát, že nás ve výstavě zaujme z několika desítek děl jen jedno dílo, ale právě to může být začátkem ,cesty k umění‘. Někdo navíc rád navštěvuje výstavy s někým dalším, třeba i s dětmi – každý má jiný pohled. Pak si můžete pustit třeba dokument o umělci, přečíst rozhovor, a to samé dílo dostává další a další rozměry,“ říká Jiří Raiterman.

  „Vidíte třeba dílo, kde se dva lidi líbají přes sklo. Řeknete si: ,Může se někdo s někým líbat přes sklo? Nebo se nelíbá? Co to vlastně znamená?‘ Najednou to ve vás vyvolá něco, co je ve vás ukryté – a začne to rezonovat – a v tu chvíli chcete ten pocit opakovat,“ říká Ondřej Horák. 

  
  

  
  

  Kde se bere hodnota

  Je zajímavé si říct, jak se určuje, jaký obraz nebo dílo je kvalitní, a které ne. Jaký obraz nebo socha stojí za vidění a proč. Základní hodnota díla se odvíjí od zmíněné schopnosti oslovit nás. Ale velkou roli hraje i čas. Tedy, čím více lidí umělecký artefakt silně osloví či ovlivní a čím déle toto oslovování trvá, tím větší je jeho hodnota. Proměna hodnoty v čase je také moc důležitá. Proto někteří umělci zemřeli v bídě a jiní, ve své době slavní, jsou zapomenuti. 

  „Díla Michelangela nebo Van Gogha vzbuzují emoce v nových a nových generacích. Nikdo ale neříká, i když je to nepravděpodobné, že za padesát let se lidi budou chtít pořád dívat na Sixtinskou kapli nebo Slunečnice,“ říká Ondřej Horák. 

  Světově úspěšný je dnes třeba český výtvarník Krištof Kintera. V roce 2017 přišlo na jeho výstavu v Rudolfinu přes sto padesát tisíc lidí, ještě větší návštěvnost měl se stejnou výstavou v Metropolitním muzeu v New Yorku. „Třeba uvidíte jeho sochu z vyřazených kusů počítačů. A řeknete si: ,No tedy, rostliny z počítačových součástek, které já znám. Kintera dělá z nepotřebných věcí, co už nedávají smysl, něco, co smysl dává,‘“ říká Ondřej Horák. To je současné umění, které má pro nás velkou hodnotu, je to silná výpověď o dnešní době. Ale také je v pořádku, když se vám na mysl vkrade otázka, jaká asi bude jeho hodnota za padesát let.

  A teď se dostáváme k něčemu, o čem byla řeč už několikrát – a to, že vás dílo něčím osloví. Ale nelze to změřit. Jestli si myslíte, že geometrie linií Pabla Picassa nebo cákance Jacksona Pollocka skrývají nějakou tajnou ingredienci měřitelné kvality, mýlíte se. Žádná kombinace barev, jejichž soulad vidí jen odborníci, žádná dokonalá velikost cákanců, zlatý řez. Nic! Měřítkem je to, co se změřit nedá, totiž že s vámi ten obraz či jiné dílo nějak pohne.

  Sklenice na umakartovém stolku

  Položím sklenici s vodou na umakartový stolek a prohlásím to za umění. Bude to umění, nebo ne? Stačí jen záměr? „Formálně se za umělecké dílo považuje věc, kterou vystaví galerie. Pokud byste dala sklenici na umakartový stolek a prohlásila to za instalaci, nejdřív bych si ji prohlédl, prošel bych si i okolní díla ve výstavě. Pak by mě také zajímalo, co jste dělala před tím, co té sklenici předcházelo, také bych si přečetl, co jste k tomu napsala nebo řekla – a pak by se vidělo. Upřímně, každý, kdo se pohybuje v uměleckém světě, viděl spoustu věcí a o některých si řekl, že to je fakt hloupost. Umění je živá oblast a připomíná zahradu – pro někoho je plevel to, co jiný pěstuje,“ říká Jiří Raiterman.

  Dobré je také vědět, že úspěch umělců záleží i na tom, jaký mají marketing. Hodně lidí chce „být umělcem“, stejně jako někteří kluci chtějí „být fotbalistou“, ale fotbal nemilují. Ne každý tvoří s nejčistším záměrem a z prostého přetlaku inspirace. A samozřejmě i sběratelé a galerie rádi živí popularitu svých děl, zvyšuje to jejich komerční hodnotu a také návštěvnost podniku. Je to vlastně docela zábavná hra, kde ale pravidla nakonec určujeme jen my. Jen my víme, co s námi vnitřně pohne. A to ostatní stačí neodsuzovat, vážit si rozmanitosti, zůstat otevřený a časem třeba v pohodě ustojíme i „sparťanský kotel“.

  Matrix – vstupte

  Otevřít dveře umění nám v životě může hodně dát, ale nic nám nevezme. „Pro někoho je umění celý život, umění vidí všude, třeba v dokonalosti borové šišky, co leží na chodníku. Jako byste byli v Matrixu – najednou nevidíte čísla, ale jste v nich, je to nekonečný svět, jehož jsme součástí. A buď vidíme čísla, nebo také zázraky,“ uzavírá Ondřej Horák. m

  Foto: Adobe Stock

• ACC

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Úvodník

  DIA svět

  Vstoupit do DIA klubu

  
  

  
  

  
  

  Úvodník

  Michal Petrov, šéfredaktor

  Milé čtenářky / Milí čtenáři, 

  můžete před tím zavírat oči, můžete si i uši zacpávat, můžete to třeba pár dní ignorovat, ale protože odstěhovat se na Měsíc není (zatím) ještě možné, vyhnout se tomu nedá. Už je to tak: Vánoce jsou (zase) tady. U pacientů s diabetem tedy Dia Vánoce.

  Taky jste si s koncem léta řekli, že teď už nezbývá nic jiného, než se teď pomalu začít těšit na Ježíška? To těšení se je podstatné, ale přesto se nedá úplně vyhnout pohledu na druhou stranu spektra a nevidět i negativa tohoto období, které je pouze na pohlednicích třpytivé, zářící, zvonivé a poklidné. Člověk ani nemusí být diabetik, aby například hůř snášel stres, který k takovým Vánocům vede. Ne každý je vůči němu odolný a většina z nás si tou uličkou překážek musí zkrátka projít. Jsme-li vystaveni stresu, naše tělo uvolňuje hormony, které způsobují růst hladiny cukru v krvi: adrenalin a kortizol. Je to součást našeho obranného mechanizmu, odpověď organizmu na hrozbu. Dodává nám palivo pro boj, nebo útěk. Jenže diabetikům spíš škodí, než aby je chránil.

  Návody na obranu proti stresu jsou sice už trochu obehrané, ale znáte to: opakování je matka moudrosti. A tak zmiňme aspoň to nejdůležitější. Na prvním místě je něco, o čem se zmiňuju pravidelně: pohyb. Pohyb je zázrak i tehdy, když ho provázejí mírné obtíže, a pravidelný pohyb je zázrak na druhou. Jestliže vás trápí právě tyto obtíže, může vás povzbudit, že v tom nejste sami. Znáte to – sdílená starost je poloviční, a tak vůbec neuškodí, když si procházku naplánujete s někým, kdo je na tom podobně a kdo má proto větší schopnost porozumět tomu, co vás trápí. Především je tu ale samozřejmě rodina a já bych chtěl doufat, že většina z vás ji má. Advent s vánočním vrcholem je čas, který má rodinné vztahy tmelit víc než jakékoli jiné období v roce. A právě společnost milovaných lidí je další pomocník v boji proti stresu. A protože hýbat se je důležité nejen fyzicky – vždyť napětí pomáhá mírnit i to, když dáme do pohybu mozek – tak zkuste spojit několik antistresorů dohromady. Vydejte se na procházku se svými blízkými, lovte cestou v parku společně v paměti příběhy z rodinné historie, vypravujte, vzpomínejte. Je to zábavné a určitě zjistíte, že to nebyl promarněný čas.

  Pak je tu samozřejmě ještě jídlo a pití. Jíst o Vánocích víc, to k věci zkrátka patří. Má to být doba hojnosti, kterou charakterizuje plný stůl (a později břicho). Zdravější verzi klasické kuchyně se snažme nevnímat jako zlo. Dbát na to, abychom si jídelníček přizpůsobili v zájmu vyváženosti, je něco, co se úročí. Vždyť nemusíme ze své chuti slevovat úplně. To za prvé. A za druhé: není žádná pohroma, když se hodnoty cukru občas během Vánoc jednorázově vychýlí, hladina glukózy v krvi je najednou vyšší. To se může stát a souvisí to se změnou rutiny a zmíněného menu. Pro jednou nebo pro dvakrát nejde o nic fatálního, je potřeba se jen snažit, aby nešlo o trvale vysoké hodnoty, které už zdraví ohrožují. Mějte svou nemoc zkrátka pořád pod kontrolou.

  Vedle jídla je tu také pití. Obvykle se říká, že je potřeba se k němu stavět s mírou, a říká se to právem, zvlášť u alkoholu. Vyplatí se ohlížet se na jeho obsah třeba i u vína. Střídat pití alkoholických nápojů s nealkem je doporučení platné nejen u diabetiků, stejně tak, jako u nealka sahat po neslazeném pití. Při užívání inzulinu může alkohol snižovat nebezpečně hladinu cukru v krvi a zvýšit riziko hyperglykemie. Totéž způsobuje i pití na lačno.

  Při zpětném pohledu se může zdát, že předchozí řádky jsou seznamem věcí, proč se na Vánoce netěšit, ale opak je pravdou. Je to jen pár tipů na to, jak si je užít víc – jak si to zasluhují jednak svátky jako takové a jak si to zasloužíte i vy sami.

  Přeji vám, aby ty nadcházející Vánoce byly těmi, za kterými se jednou budete ohlížet rádi.

  
  

  Váš 

  Michal Petrov

  šéfredaktor
  

• Omron

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Pečujeme o zdraví + Rozhýbejte se

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Pečujeme

  o ZDRAVÍ 

  
  

  
  

  Jíst pravidelně 5× denně je pro diabetiky téměř svatým grálem. Aktuální studie Institutu klinické 

  a experimentální medicíny v Praze (IKEM) však prokázala, že při cukrovce II. typu prospívá jíst jen 2× denně. 

  Počet jídel se však odvíjí především od předepsané diety a léčby, a samozřejmě také podle fyzické aktivity i aktuálního zdravotního stavu. Nevýhodou vysokofrekvenčního stravování, kdy se jí 5–6× denně,  je neustálé vyplavování inzulinu, což vede k tzv. inzulinové rezistenci či jejímu dalšímu prohlubování, a to zhoršuje cukrovku a brání hubnutí. 

  Mnozí pacienti často vynechávají snídani. Jaké je tedy správné načasování prvního jídla dne? 

  O tom, jestli je zdravé či nezdravé přeskočit snídani, kdy bychom ji měli jíst a co si k snídani dát, se vedou dlouhé debaty již celá desetiletí.

  Některé studie dokazují, že odkládání nebo přeskakování snídaně může mít negativní efekt. Lidé, kteří snídají později, totiž podle výzkumů pak během dne nejsou schopni vyprodukovat dostatečné množství inzulinu, a jejich hladina cukru v krvi tak stoupá. Tento stav pak může vést k celé řadě nemocí, mezi které patří mimo jiné i cukrovka.

  Ačkoliv se názory odborníků na tuto otázku různí, některá vědecká zjištění poukazují na to, že konzumace snídaně před sedmou hodinou ráno pomáhá dožít se vyššího věku.

  Podle proslulé Mayo kliniky je klíčem k dlouhověkosti zdravý a vyvážený jídelníček, nepřejídání se a pravidelná fyzická aktivita. Samozřejmě je také ideální vyhnout se všem zdraví škodlivým zlozvykům.

  Zdravý životní styl zahrnuje:

  • pravidelnou fyzickou aktivitu,

  • dostatek kvalitního spánku,

  • vyhýbání se stresovým situacím,

  • konzumaci nutričně vyvážených jídel.

  
  

  Experti z kliniky Mayo dále varují před hledáním rychlých řešení v podobě nejrůznějších nízkokalorických diet, doplňků stravy a procedur, které slibují omlazení těla o desítky let, ovšem svým slibům většinou nedostojí.

  
  

   

  
  

  rozhýbejte se! 

  
  

  
  

  Strečink (protahování) je důležitým prvkem před každým tréninkem, ale mnozí jej považují za samostatný druh cvičení. Protáhne všechny končetiny i záda, poskytne potřebné prodýchání celého těla, zklidní mysl a zlepší náladu. 

  Proto se vyplatí zařadit strečink do své každodenní rutiny, i když třeba na jiné cvičení zrovna nemáte čas, jako třeba teď v předvánočním shonu. Nezabere víc než 10 minut a dá se provádět i během dne, třeba při sezení u počítače, při přestávce za volantem nebo mezi fyzickou prací.  Správné protažení předchází svalové nerovnováze, zlepšuje celkové držení těla, posiluje svaly (což umožňuje průběžně spotřebovávat více energie, která by se jinak ukládala do tuku) a především udržuje pružnost svalů a šlach. 

  Pružné svaly jsou nejen výkonnější, ale také lépe odolávají únavě a mají menší riziko natažení nebo dokonce natrhnutí. Vždy bychom však měli protahovat pouze zahřáté svaly. Stačí se předem krátce proběhnout nebo poskakovat (třeba na místě), ale vhodná je i sauna nebo horká sprcha. 

  Nabízíme tři nejúčinnější cviky. 

  Záda a boky

  Položte se na záda, pokrčte kolena, opřete chodidla o zem a rozpažte (dlaně k zemi). Střídavě přetáčejte obě kolena na jednu a druhou stranu. V dolní pozici vydržte vždy alespoň 15–20 vteřin. Ramena se snažte neodlepovat od podložky a vědomě je lehce tlačte dolů.

  Šíje a ramena

  Položte si ruce zezadu na temeno hlavy a přitáhněte bradu k hrudníku. Rukama si jen lehce dopomáhejte. Pak proveďte podobný pohyb, ale do strany – úklon k rameni, opět si můžete dopomoci dlaní. Pak přitáhněte bradu lehce šikmo – jako byste se chtěli podívat na kyčel. V každé poloze vydržte asi 15 vteřin a volně dýchejte.

  Nohy

  K tomuto protažení budete potřebovat schod nebo alespoň kraj chodníku. Postavte se oběma nohama na kraj a jednou patou lehce sešlápněte dolů. Vydržte 15 vteřin a pak nohy vystřídejte.

• Stoptussin

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Vaříme + Přírodní lékárna + Osmisměrka

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Vaříme

  
  

  
  

  Nebudeme tvrdit, že s raw cukrovím nepřiberete o Vánocích ani deko. Ale tato varianta je zdravější, i když obsahuje cukr. Připravit si můžete naprostou vánoční klasiku!

  A co je vlastně raw? Jídlo během přípravy nesmí projít teplotou vyšší, než je 42 °C. Jen tak v něm zůstane 100 % všech vitaminů a živin, a navíc ho tělo zvládne mnohem lépe zpracovat. V případě cukroví to pak také znamená, že se nemusíte zdržovat pečením a ušetříte i energii.
  

  Perníčky
  

  Ingredience:

  hrnek mandlové mouky, hrnek kokosové mouky,  2 lžíce kakaa, 6 lžic předem namočených kešu ořechů,  5 ks datlí (cca 100 g), 1 lžička sušeného zázvoru, 1 lžička perníkového koření, 1 lžička skořice, 3 ks hřebíčku

  
  

  Na čokoládovou polevu: 

  270 g sirupu z agáve, 70 g kakaa, 6 lžic kokosového oleje

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Těsto vyválíme mezi 2 fóliemi asi na 4 mm, vykrajujeme tvary. Cukroví necháme asi na 1 hodinu „zatáhnout“ v sušičce. Zdobíme čokoládovou polevou. 

  
  

  Včelí úly
  

  Ingredience

  Na piškoty:

  hrnek kokosového mléka, hrnek namočených kešu ořechů, půl hrnku agáve, lžička vanilky, voda podle potřeby, 3–4 hrnky kokosové mouky

  Na hnízda:

  hrnek mandlové mouky, lžíce kakaa, 3 datle, 3 lžíce namočených kešu ořechů 

  Na krém:

  půl hrnku kokosové dřeně, půl hrnku namočených kešu ořechl, čtvrt hrnku sirupu z agáve, půl lžičky vanilky, voda podle potřeby

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Těsto rozválíme mezi fóliemi a vykrajujeme kolečka. Hmotu na hnízda plníme do formiček na úly. Doprostřed vždy uděláme koncem vařečky otvor, který vyplníme krémem, a položíme na piškot. 

  
  

  Dortíky s espresso krémem
  

  Ingredience:

  hrnek mandlové mouky, lžíce kakaa, 3 datle, 3 lžíce namočených kešu ořechů

  Na krém: 

  270 g sirupu z agáve, 70 g kakaa, 6 lžic kokosového oleje, šálek espressa, lžička skořice

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Vzniklé těsto rozválíme mezi fóliemi, vykrajujeme kolečka a slepíme je krémem.

  
  

  Přírodní

  lékárna 

  
  

  
  

  Těch sladkých lákadel, která přinášejí Vánoce i celé sváteční období! Pro diabetiky je to doba přímo nebezpečná. Podívejte se, jak si užít dobroty bez výčitek svědomí a také bez nežádoucích následků.  

  Náhradní sladidla/náhražky cukru nebo rostlinné látky napodobují sladkou chuť a neobsahují skoro žádné kalorie. A když zvolíte přírodní produkty, nemusíte se bát ani negativních vlastností umělých sladidel. 

  Stévie je rostlinnou náhražkou cukru, která nemá žádné kalorie. Ke slazení se používají vysoce čištěné extrakty z listů rostliny, které se nazývají glykosidy steviolu. Je 200× sladší než cukr a má lékořicovou příchuť. Její použití je bezpečné i u těhotných žen.

  Inulin je další z přírodních sladidel, které je o něco málo sladší než cukr. Má nulovou kalorickou hodnotu a nezvyšuje hladinu glukózy v krvi.

  Čekanka funguje v těle jako rozpustná vláknina a prebiotikum. Ve větším množství však způsobuje zažívací potíže.

  Kokosový cukr se vyrábí z nektaru palmových květů. Jeho hlavní výhodou je nižší glykemický index, karamelová chuť a vysoký obsah vitaminů a minerálů.

  Melasa je jedním z nejbohatších zdrojů železa, což ocení lidé s anémií a ženy během menstruace, ale z hlediska glykemického indexu (55) si diabetici musí dát na její množství pozor. 

  Xylitol je přibližně stejně sladký jako řepný cukr. Najdeme ho ve švestkách, jahodách nebo malinách, ale průmyslově se vyrábí z kukuřičných palic nebo z březové kůry. Zamezuje tvorbě zubního plaku.

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  I tentokrát jsme pro milovníky kvízů a luštění připravili oblíbenou osmisměrku. Pět vylosovaných výherců správného řešení bude odměněno produktem z lékáren Dr.Max GoldAktiv Premium 120 cps. Je to výživový doplněk stravy, který obsahuje vyváženou kombinaci vitaminů, stopových prvků a výtažku z ženšenu pravého. Ženšen pravý přispívá ke snížení míry únavy a vyčerpání, příznivě ovlivňuje imunitní systém, pomáhá udržovat vitalitu a podporuje kognitivní a duševní výkonnost.
  

  Dr.Max 

  Premium GoldAktiv
  

  
  

  Koupit zde

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 15. ledna 2023. 

  Přejeme hodně štěstí!

  Do soutěže přijímáme pouze odpovědi zaslané na e-mail.
  

• Virostop

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Irena Pavlásková: Říkat pravdu do očí

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Irena Pavlásková

  Říkat pravdu do očí *
  

  Setkání s touhle filmovou režisérkou jsou vždycky příjemná a vzácná. Už jen proto, že je vždy o čem si povídat. A protože v kinech právě běží její nový film Vánoční příběh, nemohli jsme začít ničím jiným, než jím a… Vánocemi.
  

  D

  o kin právě vstupuje váš film Vánoční příběh, který se z vaší filmografie přece jen poněkud vymyká. Doteď jste točila dramata zabývající se zkoumáním lidských povah a najednou – příjemná vánoční komedie. Co ta změna, co vás k ní vedlo?

  I když jsem točila většinou filmy s vážnější tematikou, tak jsem vždycky měla ráda, když v nich bylo trochu humoru, trochu té nadsázky. Nikdy jsem nedělala úplně temné filmy. Mám ráda, když film dýchá opravdu životem – občas se smějete, občas vás mrazí. Nabídka natočit vánoční komedii mi přišla od producentů. Když jsme se shodli, že nechceme žádnou přeslazenou story, ale vtipný příběh s pravdivými emocemi, tak jsme se pustili do práce. Současně jsme ale chtěli ctít ten zvláštní čas svátků, kdy jsou lidi tak trochu naměkko – a dát postavám naději a šanci, aby si vyřešili všechny potíže a prožili spolu šťastný happy end.

  Máte vy sama nějaký svůj osobní vánoční příběh, který by stálo za to vyprávět, přinejmenším třeba přátelům při dlouhém večeru?

  Já sama takový příběh nemám, ale do filmu se dostaly nejrůznější zážitky, které jsem si naopak já od lidí vyslechla. Anebo jsou tam příběhy, které se odehrály v jiném období roku a my jsme je Vánocům přizpůsobili. Máme už na film hodně skvělých reakcí a všichni se shodují, že se opravdu v některých hrdinech poznávají. Je to pro mě ohromně nabíjející pocit, když slyšíte, jak se celé kino směje a jak vám pak lidé říkají, že z nich díky filmu spadnul stres. Tak nevím, jestli u komedie na chvíli nezůstanu?

  Váš film je doslova plný hvězd. Jaké to je všechny ty osobnosti urežírovat? Není to někdy trochu jako hlídat pytel blech? Nebo jim člověk dal volnou ruku a pak jen hlídal, aby to neujelo někam úplně jinam?

  Já mám práci s herci moc ráda, což je základ dobrého fungování. Úplně volnou ruku nedávám, protože by se vám pak film rozsypal a nebyla by tam ta souhra. Měla jsem vždycky na herce štěstí, i když mám i takovou zkušenost, že jsem musela zvládat náladovost některých nebo to, když zatahovali své osobní animozity na plac, ale to už je naštěstí dávno. Ve vánočním příběhu je tým výborných herců, již pošesté v mém filmu hraje Karel Roden, druhá spolupráce je to s Jiřinkou Bohdalovou, Jirkou Lábusem, Jitkou Sedláčkovou, Hynkem Čermákem, Mášou Málkovou, Pavlem Křížem nebo Vaškem Neužilem, s některými jsem se sešla poprvé, jako s Oldou Kaiserem, Janou Plodkovou, Jardou Pleslem, Aničkou Fialovou, Vláďou Polívkou, Janem Nedbalem nebo Sárou Sandevou a velmi jsme si rozuměli. 

  Ve filmu se snad po třiceti letech spolu objevili Jiří Lábus a Oldřich Kaiser. Je vůbec šance, aby nezačali improvizovat?

  Já jsem je v jejich improvizaci docela podporovala, protože vždycky to bylo přesně v tom duchu, co určoval scénář. Třeba si přidali nějaký dialog nebo doplnili drobnost v akci a já je naopak nabádala, že můžou přidat. Nesmírně jsem ocenila, že při tom všem „blbnutí“ se oba pánové přesně drželi charakteru svých postav, že jim to nikdy neulítlo do jiného žánru. Bylo to skvělé. Když jsme točili scénu večeře, při které se sešlo sedm dospělých a dvě děti, tak Olda s Jirkou mezi záběry všechny herce tak bavili, že jsem pak měla co dělat, abych je zklidnila. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, že je na place dobrá nálada.

  Koho vedle Jiřiny Bohdalové nemůžeme opominout, je Pierre Richard. Jak se takové hvězdy, o kterých je známo, že si role, které hrají, vybírají, přesvědčují?

  Tohle je skvělá práce producentů filmu Davida Blümela a Petra Kutáče, kteří s nápadem přišli. Pan Richard je skvělý chlap a naše nabídka, aby si zahrál dávnou lásku Jiřinky Bohdalové, ho bavila. V našem filmu si oba vyznávají své city, které se po letech obnovily. A vy jako divák máte pocit, že se opravdu celý život milují, tak věrohodně to oba zahráli.

  Pierre Richard je hvězda francouzských komedií, jak víme, také občasný zpěvák, když už jste ho měli před kamerou, a dokonce jste točili u něj v bytě, neměla jste chuť jeho účast ve vašem filmu využít co nejvíc?

  Pan Richard měl původně přijet natáčet do Prahy, kde se mělo uskutečnit jejich setkání s paní Bohdalovou. Ale kvůli covidu tenkrát nebylo možné z Francie vycestovat. A tak jsme natáčeli v Paříži v jeho bytě a ten rozhovor s Jiřinkou probíhal jako přes Skype. Nechtěli jsme pana Richarda za každou cenu vytěžovat. Ten láskyplný výjev, který zahrál, byl naprosto kouzelný a nebylo třeba nic víc dodávat.

  Podle vašich filmů, ve kterých, jak už bylo řečeno, zkoumáte temné kouty lidských povah a někdy i dějin, by se dalo usuzovat, že vám bude vlastní spíše skeptický pohled na svět, na lidi, ale když s vámi člověk mluví, zdá se, že opak je pravdou… jak to tedy je?

  Kdybych byla skeptik, tak bych neměla potřebu o těch věcech natáčet a hovořit, protože bych si myslela, že to stejně nemá cenu. Takže váš dojem je správný, skeptik nejsem, naopak si myslím, že je třeba v každé situaci zabojovat a věřím, že věci mohou dopadnout dobře. Pokud upozorňuji na složité kouty lidských povah nebo problémové věci, tak jen proto, abych odhalila něco, na co si mají lidi dát pozor, a třeba tím někomu otevřela oči. Aspoň mám takové zpětné vazby od lidí. Jsem poněkud nedůvěřivý optimista, který se rád směje a který věří, že se problémy nemají zametat pod koberec, ale mají se řešit. I to je důvod, proč je zobrazovat.

  Jak reagujete, když zjistíte, že s vámi někdo manipuluje?

  Myslím, že na to mám přesný šestý smysl. Nenechám se, pokud vím, že mi to uškodí. 

  A není vlastně režírování také tak trochu manipulace? S herci, divákem…?

  To rozhodně ne. Manipulace v tom smyslu, jak o ní mluvíme, je spíše negativní jev. Umění – literatura, film, divadlo i hudba – pracuje s obsahem a emocemi, které se snažíte co nejlépe předat ostatním. To je úplně jiný proces. Pokud se nejedná o agitační nebo propagační film, tak o manipulaci nejde.

  Dokážete vy sama někdy v životě něco vyšponovat do extrému? Znám lidi, které to někdy prostě jen tak baví…

  Já nevyhledávám extrémní situace, ale dokážu se rozčilit a pak mi nedělá problém říkat „nevyžádanou“ pravdu do očí. Nebaví mě to, ale neumím nad některými věcmi mávnout rukou. Musím ale říct, že v posledních letech je to už se mnou lepší.

  Jste jednou z mála režisérek v českém filmu. Dnes to možná už není takové, ale bylo těžké si na konci 80. let jako režisérka vybojovat svou pozici?

  Já nevím, jak to mají muži, ale myslím, že o svou pozici musí také bojovat. Je fakt, že žena v atypické profesi musí být dvakrát lepší, aby přesvědčila, že v tom, co dělá, je dobrá. Já jsem naštěstí už na škole dělala filmy, které zabodovaly, a po svém debutu po Času sluhů jsem se s nějakým druhem diskriminace už nesetkala. Ale se závistí a nepřejícností ano. Ale to asi mnozí lidé, ženy i muži.

  Umění a film konkrétně je takovou lehce vrtkavou múzou. Jednou dvakrát se vám něco podaří, pak jedna věc ne a s člověkem už se to veze. Přitom film jako málokterá umělecká disciplína závisí na strašné spoustě lidí. Jak těžké je udržet si svou kvalitu?

  Co tak režisér dělá, když zrovna nic netočí?

  Pokud jde o práci, tak hledám téma na nový film a většinou si píšu scénář nebo alespoň nápady a náměty. Čtu také cizí scénáře, které jsou mi nabízeny ke zfilmování. Čtu knihy, chodím do divadel. No a jinak docela ráda lenoším.

  A co budete dělat o Vánocích?

  Já mám po premiéře svých filmů vždycky takový odliv energie, jak z člověka spadne ten stres a pracovní vypětí, tak většinou přichází období, kdy na vás padne nějaký útlum. To trvá pár dnů, takže to vyjde akorát na Vánoce, které tím pádem využiji na načerpání nových sil. m

  Irena Pavlásková

  • Je dcerou filmové novinářky a filoložky rusko-židovského původu Nelly (Annel) Pavláskové a českého ekonoma Aloise Pavláska, jemuž byla po roce 1969 z politických důvodů znemožněna vědecká činnost.

  • Do českého filmu vstoupila razantně svým debutem Čas sluhů, se kterým získala Zvláštní cenu na festivalu v Cannes v roce 1990.

  • Hudbu k jejím filmům skládá její dnes už bývalý manžel Jiří Chlumecký, hudebník ze skupiny Sto zvířat.

  • Jako vůbec první režisérka zpracovala ve svém filmu Corpus delicti (1991) téma sametové revoluce jiným než oslavným pohledem.

  • Ve filmu Obecná škola si zahrála paní tramvajákovou. 
  

  
  

  
  

  Text: David Laňka, foto: Pavel Šinagl

  Vánoční příběh (2022) oficiální HD trailer /od 24.11./

  

  Irena Pavlásková: Řídit mezinárodní tým na place je docela náročné

  

• Bionect

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• David Laňka: O středisku pro efektivní využívání energie

  povídka

  p o v í d k a

  David Laňka

  O středisku pro efektivní využívání energie 

  P

  an Šetřílek byl spořivý. Nic jiného mu ani nezbývalo. Jen jedinkrát se rozhodl netroškařit, pořídil si pět dětí, a od té doby si musel hlídat každou korunu, aby svou rodinu uživil. A byl ve své úspornosti skutečně vynalézavý. Rohlík, který by nasytil jen jednoho potomka, dokázal pomalým žmouláním a natahováním prodloužit na bagetu, ze které se najedly děti tři. Aby nemusel napouštět plnou vanu vody, dával do ní velký kámen, který hladinu zvedl. Už při pěti litrech vody byla vana plná, z čehož měl pan Šetřílek takovou radost, že úplně přehlédl, že kámen je tak velký, že už se do vany nevejde ani nejmenší z jeho potomků. Když některé z jeho dítek povyrostlo a potřebovalo delší kalhoty, zašel do zelinářství, kde mu dali zadarmo pytel od brambor a on pytlovinou kalhoty prodloužil. To ovšem mělo ten neblahý dopad, že spolužáci ve škole sourozencům Šetřílkovým přezdívali „bramboráci“ a v zimě místo pytlů používali je, když pořádali závody, kdo nejrychleji sjede zasněžený kopec od školy ke kostelu.

  Sourozenci Šetřílkovi tím vším značně trpěli. Nedokázali si zvyknout na posměch okolí, a tak když se jednou po škole sešli doma s potrhanými kabáty, protože pan Šetřílek se k velké potěše všech psů z okolí rozhodl vyspravit díry na svršcích svých dětí slupkami ze salámu, dohodli se, že přestanou dodržovat úsporný režim a začnou normálně žít. Už žádné vysoušení vlasů po koupeli tak, že čtyři sourozenci foukají tomu pátému na hlavu. Už žádné hromadné chození na záchod, aby nebylo potřeba splachovat po každém zvlášť. A rozhodně už žádné trávení večerů potmě. Žijeme přece v jednadvacátém století a Edison nevymyslel žárovku před sto lety pro nic za nic. A zavedl snad pan Křižík do Prahy elektriku proto, aby ji nikdo nepoužíval? Jistě chtěl, aby se děti mohly večer učit při normálním světle a ne aby musely čekat na každé auto projíždějící kolem domu, jehož světlomety na chvíli rozzáří pokoj a osvítí stránky učebnic.

  Jak si řekli, tak se také stalo. Když ale na konci měsíce přišel účet za vodu a za elektřinu, upadl pan Šetřílek do mdlob. Aby ho probudily k životu, přiložily mu děti pod nos své ponožky z cibulové natě. Pan Šetřílek v tu ránu ožil, posadil se, pohledem přejel své děti a řekl: „Děti moje, copak vy nevíte, jak na tom jsme?“

  „Víme,“ řeklo nejstarší Šetřílkovo životní štěstí. „Ale nás už to tak nebaví. My chceme žít normálně. Jako ostatní. Budeme ti pomáhat. Budeme chodit pracovat. Ale už nechceme dřít bídu s nouzí.“

  „Tak to ne,“ zavrtěl rázně hlavou pan Šetřílek. „Toho bohdá nebude, aby mě mé děti živily. A na spořivosti není nic špatného. Jestli se vám proto ostatní smějí, jsou hloupí. A jestli to nechápete, budeme s tím muset něco udělat.“

  Hned druhý den vybral pan Šetřílek ze spořitelny všechny úspory na horší časy a vydal se do Škudlilovy ulice do Střediska pro efektivní využívání energie, kde ho osobně přivítal pan ředitel Držgrešle. Pozorně si vyposlechl, jaký má pan Šetřílek se svými dětmi problém, pak zvedl telefon, něco do něj štěkl, a za chvíli už v kanceláři stál mohutný muž. V pravé ruce držel rákosku a stále jí švihal ve vzduchu. 

  „Tohle je pan Důsledný,“ představil ho ředitel Držgrešle. „On teď půjde s vámi domů, nějaký čas tam pobude a uvidíte, že vaše děti přivede k rozumu a vštípí jim, že rozhazovat umí každý hňup, ale šetřit jen inteligent.“

  Pan Důsledný nenosil své příjmení pro nic za nic. Celý týden bděl nad sourozenci Šetřílkovými ostřížím zrakem, a když se některý z nich zachoval neúsporně, když za sebou například nezhasl světlo v pokoji, nebo když nedovřel dveře ledničky, švihl ho svou rákoskou přes prsty. Nemohl si ale nevšimnout, že vedle pozitivního účinku se pod jeho dozorem všichni sourozenci propadají do stále hlubšího smutku. Osmý den už to nevydržel, posadil se s dětmi ke kuchyňskému stolu a zeptal se, co je trápí.

  „Domov bylo jediné místo, kde jsme se cítili v bezpečí. A vy jste nám tenhle pocit vzal,“ povzdychl si nejstarší. „Venku nás lidé nemají rádi pro to, jací podle nich jsme. A doma na nás otec za to, jaké nás vychoval, dokonce poslal vás i s tou vaší rákoskou.“

  Pan Důsledný pokýval hlavou, podrbal se na bradě, nahlédl do Příručky pro vykonavatele nad efektivním využíváním energie, nalistoval si kapitolu Příčiny rozhazování a v odstavci čtvrtém si přečetl větu: Výdej energie v touze po dosažení maximální úspornosti často převyšuje příjem energie úsporností dosažené. Pan Důsledný promptně nalistoval na stránce 1 492 vysvětlivky, kde mu to moudro přeložili do srozumitelné řeči: Jsou oblasti, ve kterých se šetřit nevyplácí. Pak uložil děti k spánku a čekal příchodu pana Šetřílka. Když uslyšel jeho kroky za dveřmi, šel mu otevřít a nestačil se divit. Pan Šetřílek pucoval své boty o rohožku jako pominutý. Vzduchem prosvištěla rákoska a pan Šetřílek vyjekl: „Au, za co?“

  Pan Důsledný jej vtáhl do bytu a poučil ho: „Očista bot o rohožku nesmí přesáhnout deset vteřin! Pak dochází k opotřebování rohožky, bot a nákup nových vás přijde na víc než úklid těch několika kamínků či písku, které si na podrážkách nanesete do bytu!“

  Pan Šetřílek zdvihl obočí: „Aha. To mě nikdy nenapadlo. To asi máte pravdu.“ Pak odešel do tmy ponořené kuchyně, zasedl ke stolu, vytáhl z aktovky noviny, které našel na lavičce před domem a při světle projíždějících aut je začal číst. Najednou uslyšel takové šššššt, a palčivou bolest na svých prstech. Upustil noviny, zkřivil obličej bolestí, ale ještě než stačil cokoliv říct, pan Důsledný ho poučil: „Zkazíte si oči. Nákup brýlí, které budete časem potřebovat, vás přijde circa na tři až pět tisíc korun. Dojde-li vaše oční vada až potřeby operace, počítejte se čtrnáctidenní neschopností, kdy budete krácen na výdělku, nemluvě o nákladech na operaci. Přitom náklady na elektřinu pro přečtení jedněch novin nepřesáhnou při jedné čtyřicetiwattové žárovce hodnotu pěti deseti haléřů.“ Pan Šetřílek souhlasně pokýval hlavou, pofoukal si prsty a odebral se na kutě.

  Když ráno vstal, procházel kolem pana Důsledného s nejvyšší obezřetností. Připravoval právě dětem do školy svačinu, když ticho zase prorazil známý svist. „Když budete dětem dávat staré pečivo, protože stojí o polovinu méně, jednak jim hrozí zlomení zubu, a nemusím vám jistě říkat, kolik dnes nové zuby stojí, a jednak jim kazíte zdraví, protože tvrdé pečivo neobsahuje tolik výživných látek jako čerstvé, a to nemluvě o těch nahnilých, byť jistě levných, jablkách, která jim rovněž chcete dát!“ zaburácel pan Důsledný a panu Šetřílkovi povolily nervy.

  „Vy jste se s mými dětmi proti mně spolčil, nebo co? Najal jsem vás, abyste je zbavil rozhazovačnosti a zatím jediný trestaný jsem tady já, do háje,“ zaječel, a mrsknul tvrdým rohlíkem na zem. Ale zasáhl svoji bosou nohu, takže zařval au, chytil se za ni a chvíli poskakoval po kuchyni po jedné noze, což jeho děti rozesmálo tak, že je za chvíli bolela od smíchu bříška.

  „Děti jsem několika jejich zanedbatelných zlozvyků zbavil, ale na vás budu mít spoustu práce, jak tak koukám, pane Šetřílku,“ řekl klidným a  rozhodným hlasem pan Důsledný. „Přemýšlel jste někdy nad tím, proč vaše děti tolik utrácely?!

  „Protože si neuvědomují, co všechno pro ně dělám!“

  „Špatně! Protože na nich šetříte nejen penězi, které jste ostatně mohl využít lépe, než je utratit za mé služby, ale především láskou, pane Šetřílku. Vaše děti mají oprávněný pocit, že je nemáte rád!“

  „Copak nechápou, že pro ně vším tím šetřením…“

  „…chcete to nejlepší? Nechápou. Uvědomte si, že sám sobě škodí ten, kdo zbytečně šetří tam, kde to není záhodno, jak se moudře píše v Příručce pro vykonavatele dozoru nad efektivním využíváním energie na straně jedna. Někdy je zkrátka lepší užívat si naplno přítomnosti a nemyslet příliš na budoucnost, protože nikdy nevíte, jestli vaše přítomnost vůbec nějakou budoucnost má.“

  Pan Šetřílek o těch slovech chvíli přemýšlel, a pak zavolal do zaměstnání, že si bere týden dovolené a s dětmi pak místo do školy vyrazil do obchodů nakoupit jim něco na sebe, a do cukrárny, aby si s nimi popovídal o jejich pocitech. Domů se vrátili až s tmou, celí rozjaření a šťastní. Když pan Šetřílek uložil děti k spánku a každému lípnul polibek na čelo pro lepší sny, odebral se do kuchyně za panem Důsledným.

  „Měl jste pravdu. Děkuji,“ řekl, napřáhl k panu Důslednému pravici a v tu chvíli vzduchem zasvištěla rákoska.

  „Au,“ vykřikl pan Šetřílek. „Co jsem zase udělal?“

  „Přehnaná spořivost škodí. Ale přehnané rozhazování ještě víc,“ zahromoval pan Důsledný a zhasnul za panem Šetřílkem světlo v předsíni. m

  Ilustrace: Dan Kurz

• Ambrobene

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Hugh Laurie: Nejsem tak klidný, jak bych si přál

  rozhovor

  r o z h o v o r

  Hugh Laurie

  Nejsem tak klidný, jak bych si přál * 
  

  Asi každý má tohoto skvělého britského herce zafixovaného jako doktora House ze stejnojmenného televizního seriálu. Ale už málokdo ví, že je také zdatným spisovatelem a že kromě toho fušuje i do režírování. A tak jsme si s ním povídali o tom, jaké to je adaptovat detektivku podle Agathy Christie.
  

  V

  šimli jsme si, že pokud je ve vaší adaptaci románu Agathy Christie Proč nepožádali Evanse? něco pozoruhodné, tak kromě jiného to, že všechny chytré nebo vtipné repliky jsou výhradně pronášeny ženami. To tak měla už Agatha nebo je to vaše práce?

  Tak rád bych řekl, že jsem s tím přišel já, ale za všechno může Agatha. A byl to také jeden z důvodů, proč jsem si vybral ke zfilmování právě tuhle knihu, byť se neřadí mezi její nejlepší. Jenomže, a teď se vám k něčemu přiznám, já jsem si od chvíle, kdy jsem tu knihu přečetl, přál být Bobby Jonesem. Ne že by mě tak strašně uchvátila, ale proto, že bych mohl trávit čas s Frankie Derwertovou, která mi vždycky připadala naprosto úchvatná, pohotová, zábavná, odvážná a ochotná riskovat. Tak strašně moc mě její postava bavila, že i teď, když na to myslím, bych ji chtěl mít vedle sebe a nechat se v jejím stylu zábavně a velkolepě elegantně urážet a ponižovat (smích).

  Takže silné ženské hrdinky…

  … jsou postavy, které v sobě mají sílu a to mě na nich baví. Mají silné názory, zaujímají silné postoje, a to já mám rád, když vám holky nedají nic zadarmo. Takže by mě ani ve snu nenapadlo si přivlastňovat nějaké zásluhy na kvalitách textu, protože je mi jasné, že kdybych to udělal, tak buď sama Agatha Christie nebo její hrdinky vstanou z hrobu a pěkně si to se mnou vyříkají.

  Ale asi nezapřete, že jste ten román při psaní scénáře trochu… vyvtipoval?!

  Já si vážně myslím, že všechno je v té knize, a pokud není, pokud bych žil v bludu, že jde o nejzábavnější knihu Agathy Christie, tak aspoň vidíte, jak se nemáte herců ptát na teorie, které nemají podložené. Protože jinak to vždycky bude soubor domněnek. Co jsem si ale všiml, je určitá podobnost toho románu s knihou Dashiella Hammetta Hubený muž. Nemám pro to samozřejmě žádné důkazy, ale podle mě Agatha tu knihu buď četla nebo viděla film podle ní natočený, protože má skoro nachlup podobný náboj a komiku. Někdo tvrdí, že to je její nejzábavnější román a já říkám, že je nejrealističtější, protože když už ty postavy sahají k humoru a odlehčení, tak je to jejich reakce na strach, lásku, zlost a další emoce, které chtějí zpracovat tím, že je zlehčí. A kdo z nás tohle občas nedělá?!

  Cítil jste velkou zodpovědnost adaptovat román takové legendy, jako byla právě Agatha Christie?

  Co byla, je! A jo, cítil jsem velkou zodpovědnost, protože adaptovat knihu autora, na kterou a na kterého má každý dopředu nějaký názor, je úplně jiná disciplína, než zfilmovat knihu, kterou skoro nikdo nezná. A znáte to, čím víc máte někoho rádi, tím jste opatrnější. A já jsem fakt nechtěl, aby mi někdo chodil mlátit tou knížkou o hlavu, že jsem ji zničil (smích). Bylo by to jako vzít si Fabergého vejce a upustit ho. Štvalo by vás, že jste ho rozbili, ale ještě víc by vás štvalo, že by vám lidi do zblbnutí opakovali: „Ty jsi rozbil Fabergého vejce!!!“ Jo, sakra, já vím, tak mi to pořád nepřipomínejte, ne?!

  Říkáte, že tu knihu jste měl rád už jako kluk. Určitě jste si už tehdy představoval, kdo by mohl jednotlivé postavy hrát. Tak nás zajímá, jestli…

  Jestli jsem je tam teď obsadil. Ježiš, to bych strašně rád, ale žel bohu mně tehdy bylo úplně jedno, jestli jsou ti lidé živí, nebo ne, takže třeba místo Jamese Stewarta jsem obsadil Willa Poultera. Někdo by mohl namítnout, že je to úplně jiný typ herce, ale on je Will stejně neokázalý, jemný, zábavný, a přitom v sobě má určitou charakterovou pevnost, takže… ale víte co, já nemám patent na to, kdo co může hrát, nebo ne, mám jen nějakou zkušenost coby herec, a tak doufám poznám, kdo co je schopný zahrát a kdo ne, a já jsem přesvědčený, že celé obsazení Proč nepožádali Evanse? je nadmíru dobré. Teda aspoň já jsem spokojený a kdo není, ten si může… víte co…

  Režírování není vaším hlavním povoláním, ale občas se téhle profesi věnujete? Jaký jste jako režisér?

  Bohužel asi nejsem tak klidný, jak bych chtěl být. Jakkoliv se ráno probouzím a vyrážím na natáčení s přesvědčením, že budu klidný jako Buddha a nic mě nevytočí, tak se to nikdy nepodaří. A myslím, že to dost souvisí s tím, jak moc vám záleží na výsledku. Můžete operovat mozek a bude to pro vás zcela jednoduchá záležitost, pokud vám nebude vadit, že vám pacient zemře. Ale když vám na něm bude záležet, bude to najednou sakra obtížné a riskantní. Takže čím víc jsem nervózní, tím je myslím jasnější, že mi na tom všem víc záleží.

  Umíte být empatický režisér?

  Jako jestli umím být takový režisér, jakého režiséra bych si představoval, když jsem zrovna za herce? Tak to se obávám, že takový seznam vlastností se do jednoho člověka asi nedá narvat. To byste potřeboval sedm lidí nejmíň, protože ty tisíce nároků na váš úsudek, čas a energii, stejně jako na vytrvalost… to prostě nejde, abyste někde neudělali aspoň jednu chybu denně. To, co herce a režiséry spojuje, je nezbytnost schopnosti umět pozorovat lidi. Poznat, co funguje a co ne. Co je pravdivé a co je faleš. A umět tu pravdu ze sebe nebo z druhých vydolovat. Protože když něco uděláte „falešně“, tak to divák pozná a ztratil jste ho a celý ten film za miliony liber je v háji. A víte, co jsem nedávno slyšel?

  Povídejte…

  Když policisté rekonstruují zločiny, dělají to tak, že vše připraví tak, aby viděli, jestli to u svědků a kolemjdoucích vyvolá nějaké vzpomínky. A když něco udělají špatně, lidé je na to upozorňují. Nevšímají si toho, co je dobře, ale co je špatně. „Ale ne, on to neudělal takhle, ale takhle… teď už si vzpomínám, protože tohle není to, co udělal.“ Chci tím říct, že v lidské povaze je vymezovat se, opravovat, zvedat prst a říkat: „Hmmm, tohle je jinak,“ takže když točíte film, musíte být co nejvíc pravdě, jinak budou diváci zvedat prst a říkat: „Hmmm, mohl to být dobrý film, ale tohle mělo být jinak!“

  Jste s tím smířený?

  Ale jo, protože já jsem jako divák vlastně dost podobný (smích). Navíc my Britové máme tuhle vlastnost asi v krvi, že jsme rejpalové a byť distinguovaně a elegantně, tak dokážeme jasně dát najevo, že kdybychom tu danou věc dělali my, určitě bychom ji udělali lépe.

  Jak vy jako herec snášíte, když za vámi přijde režisér s něčím, co tak úplně necítíte?

  No, na to se můžete dívat dvojím způsobem. Buď se budete s režisérem hádat, že tohle rozhodně neuděláte, protože to tak necítíte, nebo to přijmete. Když to neuděláte, vždycky je možnost, že to uděláte špatně a všichni si pak budou říkat, jak jste to blbě zahrál, a vy budete vědět, že to je vaše chyba. Nebo to uděláte, a když to nebude dobře, můžete říct: „Já mu říkal, že se to má udělat jinak, ale měl jsem se s ním hádat?!“ anebo vás za to bude každý chválit a vy blahosklonně poděkujete a špitnete něco jako: „Tušil jsem, že to bude fungovat,“ prostě si ten nápad přivlastnit (smích).

  Takhle vy herci kradete?

  No baže! Herec vlastně není nic jiného než zloděj. Chodí po světě, pozoruje lidi a pak pro své postavy krade jejich chování, napodobuje, přebírá… co je to jiného než krádež cizích životů? Proto všem říkám, aby se střežili života s herci, protože jediné, co jim to dá, je to, že budou okradeni.

  A může být okraden herec?

  Nebude vadit, když první věta odpovědi bude stejná jako u té předchozí? Protože no baže!!! Herce pořád někdo okrádá. Agenti o peníze, novináři o soukromí a další herci o role, které byste mohli dostat, kdybyste byli známější. Protože jestli se já mohu na něco spolehnout, tak na skutečnost, že když mi někdo nabídne roli, tak s ní předtím byli za Colinem Firthem, ale on je odmítl (smích).

  Jak se s tím člověk vyrovnává?

  Ale jo, v pohodě, děkuju (naznačuje pláč), zrovna mířím ke svému psychoanalytikovi (smích). m

  
  

  Hugh Laurie    

  • Narodil se v roce 1953 do rodiny olympionika.

  • Hugh byl v národním veslařském týmu a v roce 1977 byl čtvrtý na juniorském mistrovství světa ve Finsku.

  • Vystudoval antropologii v Cambridge.

  • V průběhu studií se seznámil s herečkou Emmou Thompsonovou, která dodnes patří mezi jeho nejlepší kamarádky.

  • Poprvé na sebe výrazně upozornil v seriálu Černá zmije a ve filmech Petrovi přátelé, Rozum a cit a 101 dalmatinů.

  • Největší slávy dosáhl titulní rolí v seriálu Dr. House, za kterou získal nespočet ocenění.

  • Jeho román Obchodník se zbraněmi byl v roce 1996 označen za „nejzábavnější knihu o vážném tématu“.

  
  

  
  

  Foto: Profimedia

  Hugh Laurie - Unchain My Heart (from Ocean Way Studios)

  

  Hugh Laurie Reads The 57 'Thank You' Notes He Mailed To Stephen Colbert

  

• Systane

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Živá fosilie, tři sta zubů a vyděšení rybáři

  zvíře

  z v í ř e

  Živá fosilie, tři sta zubů a vyděšení rybáři
  

  Věděli jste, že v hlubinách oceánu existuje živočich, který tuhle planetu obývá víc než 80 milionů let? Podobá se hadovi, zuby má ostré jako břitvy a živého ho nedostanete. Řeč je o žraloku límcovém.  
  

  M

  Žralok límcový dorůstá v dospělosti délky až dvou metrů a svůj český název dostal podle kůže okolo žaber, která nápadně připomíná límeček. Žralok límcový se pohybuje v hlubinách okolo 100–1300 metrů. Extrémní hloubka byl jeden z hlavních důvodů, proč před 65 miliony let tento druh přežil pád meteoritu, na rozdíl od suchozemských dinosaurů, které zcela vyhubil. 

  Živá fosilie

  Ačkoliv každý rok dojde k objevení okolo dvou tisíc mořských živočichů, minimálně půl milionu jich ještě zůstává inkognito. Podle vědců až 80 % oceánu stále čeká na probádání. Naše „živá fosilie“, jak někteří žraloka límcového přezdívají, byla objevena v sedmdesátých letech dvacátého století a rozhodně není až tak raritní, jak by se dalo předpokládat. Výskyt tohoto žraloka byl zaznamenán u pobřeží nejméně dvaceti států – od Norska přes USA, Japonsko a Nový Zéland. Jeden exemplář se před pěti lety podařilo také ulovit vědcům v Portugalsku u pobřeží Algarve. Samec dlouhý jeden a půl metru bohužel cestu z hloubky 700 metrů v důsledku rychle se měnících tlaků nepřežil. 

  Čelisti žraloka límcového složené ze tří stovek špičatých ostrých zubů údajně děsily rybáře. Odtud prý pramení pověry o strašlivých hadech z hlubin. A není se čemu divit, tenhle hlubokomořský živočich dává svůj chrup okázale najevo a loví s otevřenou pusou. Výborná strategie mimochodem! Budoucí oběť zmate kontrast bílých zubů vůči tmavému okolí a v podstatě se do jámy lvové vrhne sama. Mezi jeho potravu se řadí drobné ryby, olihně a menší druhy žraloků. Jakmile se chytí do pasti, tři stovky perfektně uzpůsobených a časem prověřených jehel jim nedovolí cestu zpět. Inu, osmdesát milionů let zkušeností, to není zrovna málo. m

  Text: David Laňka, foto: Adobe Stock

• Voltaren

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Největší vánoční Hřích

  svět hvězd

  s v ě t   h v ě z d

  Největší vánoční Hřích
  

  Každý rok si na Vánoce přejeme všechno krásné, klid, lásku a pokud možno absolutní vyrovnanost. Jenomže někdy se nám právě toho všeho zoufale nedostává a my něco porušíme nebo snad dokonce zhřešíme. Maximum se zeptalo známých herců, jak to s vánočními hříchy mají oni.
  

  Václav kopta

  Mým největším vánočním hříchem je zvyk, dostavit se ke sváteční štědrovečerní tabuli ve staré autobusácké uniformě ČSAD. Dcery tuto tradici nenávidí, manželka už rezignovala a tchyně se se mnou nechce fotografovat. Jediný člen rodiny, kterému můj originální vánoční outfit nevadí, je labradorka Amálka. Má totiž ráda vůni naftalínu! Ale co – tradice jsou od toho, aby se dodržovaly, ne?

  Petra Špalková

  Mým hříchem je snaha o dokonalost – od úklidu bytu až po servírování tříchodového jídla. Myslím, že pokud bych se do budoucna dokázala uklidnit, bude i ta smečka kolem mě o poznání klidnější, čili (malé poselství) – víc relaxu a schopnosti opravdu vychutnat vzácný čas s blízkými.

  David Matásek
  

  Miluji Vánoce, celá rodina je máme rádi a s dětmi dostane celý ten čas ještě nějaký nový rozměr, pomine se celá ta konzumní mašinérie, začneme „věřit“ i my a přípravy jsou slavnostnější. Jenže ouha. Máme kamarády, jejichž děti už vylétly z hnízda, vánoční čas je pro ně spíš časem setkávání se s kamarády se spoustou dobrého vína a jídla. Loni jsme se na Štědrý den jako každý rok sešli v oblíbené vinárně italského střihu, něco společně popili a personál nás musel doslova vyhodit na ulici. Naše děti na nás poslušně čekaly doma a zdobily stromeček, jak měly nakázáno. Padl brzký soumrak a my se ženou jsme trochu ztratili pojem o čase. Courali jsme ruku v ruce Žižkovem, povídali si, plánovali. Najednou telefon... Děti! Kde jste? Budou letos Vánoce? Dorazili jsme tedy domů trochu později, rozjeli gastro smršť a ke stolu usedali trochu provinile. Ten rok přišel Ježíšek později než jindy, ale mám dojem, že to vlastně zas až tak nevadilo. Nemusí být přece všechno podle jízdního řádu. A děti občas mohou své rodiče vidět jako chybující bytosti.
  

  
  

  Markéta Stehlíková

  Má vzpomínka sahá do dětství, když mi bylo asi 5 let. Narodil mi bratříček a dostal pod stromeček hrozně moc dárků, protože byl ze všech nejmenší a  celá rodina z něj byla „poprděná“. V nestřeženou chvíli jsem začala počítat moje a jeho dárky a zjistila jsem, že jich má mnohem vic! Nevěděla jsem co jiného, než že jsem se zoufale rozbrečela. A když se naši ptali, proč pláču, tak jsem se styděla říct, že žárlím na bráchu, a tak jsem řekla, že brečím, protože jsem šťastná, že se nám brácha narodil a že jsme konečně všichni u stromečku.

  Vasil Fridrich

  Bylo to v časech mých pražských vysokoškolských studií, kdy jsem se do svého rodného města v srdci Slovácka vracel jen zřídka a společné rodinné momenty byly o to cennější. Třiadvacátého jsme se s bráchou rozhodli vyrazit do ulic, pozdravit přátele a nasát sváteční atmosféru. Tu se nám podařilo nasávat vpravdě důkladně, takže když jsme na Štědrý den zjistili, že už je notně po poledni, byl víc než nejvyšší čas na to se nějak dopravit domů. Toto se však ukázalo po bujarých oslavách Ježíškova narození jako ne úplně snadný úkol. Přesto se nám to v pozdních odpoledních hodinách podařilo a musím přiznat, že na maminčině obličeji jsme po příchodu domů nespatřili ani náznak sdílené radosti z našeho svátečního vytržení. Tímto se i po mnoha letech mámě omlouvám za neslavně prožitý Štědrý večer, kdy se u stolu musela dívat na své pobledlé a mrtvolně vypadající ratolesti, marně se snažící pozřít alespoň sousto z výtečné slavnostní večeře. Poučení, jež z tohoto zážitku plyne, je pobídka k vánoční střídmosti. „Jez do polosyta, ale hlavně PIJ DO POLOPITA.”
  

  Tereza Kostková

  Jednou na Štědrý den – bylo mi tak asi deset let – chytla mamku záda. Co chytla, to je slabý výraz! Šla si po všech přípravách štědrovečerní večeře na chvilku lehnout a už nevstala. Ve snaze ten blok či ústřel rozhýbat a vrhnout se do příprav se dostala do kleku, ale to bylo vše a musel dokonce přijet lékař a píchnout mámě injekci, aby tu polohu mohla aspoň změnit. Nařídil jí okamžitý klid na lůžku a tatínek mi v naprostém souladu a logice sdělil, že se „nedá nic dělat a „Ježíška“ i sváteční večer odložíme o den či o dva, až bolest mamince poleví. Pípla jsem něco jako „ano“, ale tajně s brekem jsem utíkala do chodby a do přitisknutych dlaní opřena čelem o zeď jsem plakala se slovy „proč já nemohu mít Štědrý den 24. prosince?!“. Jakkoli to sama zpětně přisuzuji jistě dětské sebestřednosti, která se v lepším případě životními zkušenostmi změní v nadhled, ohleduplnost a pochopení, měla jsem tichý vnitřní důvod, daleko hlubší, než se mohlo zvenku zdát. Mně totiž vůbec, ale vůbec nešlo o dárky, natož o jídlo. Já celý den chystala na večer překvapení v podobě malého tanečně- pěveckého vystoupení, které jsem několik dní pečlivě zkoušela a chystala. Představa, že mi právě „odkládají premieru“, byla prostě pro mě tenkrát úplně nepochopitelná a nevstřebatelná. Ne tak pro maminku. Ta dodnes s oblibou vypráví, že jak věděla, proč pláču, že se přemohla a s vypětím všech sil se k tomu stromečku dostavila. Byla jsem šťastná, dala mi tím ten největší dárek. A já se zase na oplátku pomalu naučila nebýt sobeček.

  
  

  Bořek Slezáček

  Zhruba před deseti lety jsem si takhle koupil tři láhve rumu, salko, vanilkový cukr a vyrobil 23. 12. vaječňák pro rodinu. A 24. ráno jsem ho všechen vypil a pak se válel mezi dárky pod stromečkem. To nebyl úplně povedený sváteční den. 

  No a druhý vánoční hřích, na který si bohužel vzpomínám… Po rozdávání dárků s bývalou manželkou jsem odjel do klubu Mecca. Koupil jsem si tři extáze a snědl jsem je. Po pár dnech mi došlo, že nemám auto, nemohl jsem ho za Boha najít. Tak jsem nahlásil na Policii ČR, že mi ho ukradli. A teprve, až když mi policajti volali, že je v Holešovicích, vybavil jsem si, kde jsem byl a co jsem vlastně dělal. Do té doby jsem měl tmu. Vánocům zdar!

  Text: Sandra Černodrinská, foto: Profimedia

• Hudební divadlo Karlín

  I n z e r c e

• Hustá bába

  Halinin fejeton

  H a l i n i n   f e j e t o n

  Hustá bába
  

  Text: halina pawlowská

  P

  o obědě (knedlo vepřo zelo) mi volali z České televize. Přiznám se, že od dob banánových rybiček tak nějak podvědomě očekávám, že mi někdo z televizních potentátů brnkne a řekne mi: „Bože, to jsem tak rád, že jste mi vzala telefon, chtěl jsem vám už dávno říci, že je nesmírná chyba, že ta vaše talk šou tak brzo skončila, nás to všechny strašně mrzí a byli bychom moc rádi, kdybyste se k nám na obrazovku zase vrátila. Jen nám, prosím, nadiktujte své podmínky, budeme se vším souhlasit, jen ať vy jste spokojená a nezlobíte se na nás, že jsme vás šoupli k ledu.“

  Tak ne. Nic takového v telefonu nezaznělo. Volala mi jen docela milá žena, která mi doslova řekla, že po mé účasti v televizním médiu volají devítileté děti. A že by bylo fajn, kdybych jim o sobě něco natočila. Lépe řečeno, kdybych natočila, co umím a vybídla ty devítileté děti, aby se to také naučily.

   Překousla jsem zklamání, že mne pan ředitel osobně neprosí, abych vystupovala v prime timu, ale zároveň jsem se cítila velmi polichocena, že po mně touží devítileté děti. I když mi, na rozdíl od té paní, co mi volala, bylo hned jasné, že mne ty devítileté děti znají z internetu, z YouTube, protože mne paroduje jejich miláček Kovy neboli Karel Kovář.

  Ale, aby viděli, že mám smysl pro legraci, klidně vystoupím pro ty děti, řekla jsem si a pak jsem se zarazila...

   Jenže... mám jim ukázat a naučit je, co umím... ale co já, Bože, umím?!

  Mám těm devítiletým dětem ukázat, jak sedím na gauči s nohama až pod bradou a hrbím se nad počítačem ohnutá tak nemilosrdně vůči své páteři a kolenům, že po třech hodinách nedokážu vstát bez sténání?!

   Mám jim ukázat, jak sedím za stolem a zírám oknem do údolí a sleduji ptáky? 

  Mám těm dětem ukázat, jak dokážu držet telefon jen bradou, konverzovat s kamarádkou a přitom si pilovat nehty na nohou?

   Nebo jim mám předvést, jak si zapínám podprsenku tak, že se prohnu do luku a kroužím tělem jak kráska s obručí? 

  Také umím neslyšet tchyni, když na mě volá, že něco potřebuje. Také jsem se skvěle naučila neposlouchat svého přítele, když mi něco vypráví. Vždycky přikyvuji a občas řeknu: „No vidíš!“ a někdy taky „no teda...“

   Dokonale umím protahovat své večery. Vůbec to nechápu, ale je teprve devět a najednou jsou dvě v noci a já jsem pořád v obýváku a musím sebrat sílu, abych odešla do ložnice. A umím dlouho spát. Mohly by se ode mne všechny devítileté děti učit, jak se protahuji v posteli skoro až do deseti, jak se šourám nečesaná k snídani, hned koukám do mobilu, nemluvím na nikoho a pak se svalím do křesla a zírám na sebe do zrcátka a těmi nejpomalejšími pohyby, že připomínám outloně váhavého, si na tvář natírám hydratační krém.

  Umím bohatě obědvat! Umím, milé děti, koukněte na mě, skvěle večeřet a dokážu po jedné koblize přibrat až pět kilo!

  Umím také, a to by mělo vědět každé dítě, lhát! Lžu svým nejbližším. Když jsem líná a nechci luxovat, řeknu, že musím vymyslet nový umělecký projekt, a také lžu sobě, to mi skvěle jde, třeba když si tvrdím, že kus vánočky v devět večer mi nemůže uškodit. Umím neodpovídat na konkrétní otázky, třeba, proč jsem přišla pozdě na schůzku a umím se opozdit, i když mám rande hned na rohu pod naším domem. 

  Umím vypít klidně tři velké panáky hruškovice. Umím ležet na pláži a nedělat vůbec nic a také umím stát v moři na hloubce, protože mě voda nadnáší jako korek.

  Bože můj! Já toho umím! Ale nevím, jak všechny tyhle své dovednosti dokážu shrnout do třech minut tak, aby byly inspirativní pro budoucí generaci.

   Jo… vlastně ještě někdy umím docela nablble rýmovat. Takže bych svou sebekritiku, ke které mne donutila výzva pro dětské vysílání, mohla zakončit výkřikem: 

  Někdy je hustá

  i bába tlustá!

  Vaše Halina  m
  

• Otrivin

  
  

  Koupit zde

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• 944741.png
• 944742.png
• 944743.jpg
• 944744.jpg
• 944745.png
• 944746.png
• 944747.png
• 944748.png
• 944793.jpg
• 944802.png
• 944810.png
• 944815.png
• 944842.jpg
• 944844.jpg
• 944845.jpg
• 944846.jpg
• 944847.jpg
• 944848.jpg
• 944849.jpg
• 944850.jpg
• 944851.jpg
• 944852.jpg
• 944853.jpg
• 944854.jpg
• 944856.jpg
• 944858.jpg
• 944859.jpg
• 949002.jpg
• 949003.jpg
• 949004.jpg
• 949005.jpg
• 949006.jpg
• 949007.jpg
• 949008.jpg
• 949009.jpg
• 949010.jpg
• 949011.jpg
• 949012.jpg
• 949013.jpg
• 949014.jpg
• 949015.jpg
• 949016.jpg
• 949017.jpg
• 949018.jpg
• 949019.jpg
• 949020.jpg
• 949021.jpg
• 949022.jpg
• 949023.jpg
• 949024.jpg
• 949025.jpg
• 949026.jpg
• 949027.jpg
• 949028.jpg
• 949029.jpg
• 949030.png
• 949031.jpg
• 949032.jpg
• 949033.jpg
• 949034.jpg