komunikace Už někoho máš?! Kdy bude svatba? Kdy bude miminko? Takové a podobné otázky jsou noční můrou mnoha mladých žen i mužů. A o Vánocích – v dobách zostřeného rodinného přátelství – se můžou stát rozbuškou k nečekané hádce. Jak situaci ustát, ví psycholožka Irena Košíčková. Text: Olga Procházková, Foto: archiv Ireny Košíčkové, Adobe Stock S ituace jsou to přímo čítankové… anebo i filmové. Však si vzpomeňme na Deník Bridget Jonesové, například. Sejde se širší rodinné příbuzenstvo a všichni přítomní ve věku patnácti let a více se musejí připravit na láskyplné, starostlivé, nebo i rýpavé otázky o tom, jak to v životě mají. Hned na začátku můžeme vyloučit ze hry rodiny, kde je otevřená a laskavá komunikace o všech tématech běžná, nikdo nechce vyvolat trapas a všichni jsou navzájem ohleduplní. Budeme se věnovat momentům, kdy se mladý člověk navrací k vánočnímu stromu a většina jeho blízkých má jen mlhavou představu o tom, jak žije, co prožívá, jak si připadá úspěšný nebo jak je spokojený. A pokud jeho zvenčí viděná situace neodpovídá zažitým představám druhých, musí se připravit na sérii báječných otázek, na něž je tak těžké odpovídat… Variant těchto střetů je hodně, my zúžíme ring na rozhovor mezi matkou a dcerou. To samé ale platí i pro ostatní členy rodiny – o své ne zrovna ideálně žijící potomstvo mají starost otcové, babičky i sourozenci. „Sporťáci“, vykolíkujte si terén Tak co, sporťáku, už máš chlapa? Čekáte-li všetečné dotazy na budoucího partnera, dítě nebo svatbu, můžete vzít iniciativu do svých rukou. Najděte si vhodného spojence – třeba sestru nebo maminku –, včas ho odtáhněte stranou a pověřte ho úkolem, aby diskrétně přítomným sdělil, že tyto otázky dnes večer rozhodně nejsou vhodné. Většina normálních rodin by to měla pojmout. Odvážnější variantou je rovnou do pléna s úsměvem na rtech ohlásit, že princ na bílém oni se stále nenašel nebo že dítě nejméně další dva roky neplánujete, a vtipně odbýt další dotazy. Uf... Vhodné odpovědi? Stačí říct NE. Pokud už otázka padne a vám je z toho nepříjemně, máte několik možností. Skoro nikdy neuděláte chybu, když odpovíte pravdu. Pro argumentačně slabé jedince stačí jediné slovo: NE. Bez jakýchkoliv dalších komentářů. Můžete také říci: mami, teď není vhodná chvíle, nechci se o tom bavit. A dodat, že si o tom můžete promluvit později v soukromí. „Pokud je maminka neodbytná, nenechte se chytit do pasti a opakujte asertivně stále to samé – mami, prosím tě, teď mi není příjemné se o tom bavit,“ radí Irena Košíčková. „Pokud maminka opáčí něco ve stylu ‚ty se tomu vždycky vyhýbáš‘ a podobně, nesmíte začít věci vysvětlovat nebo se obhajovat. To je cesta, která vás mžikem oka dostane do obranné pozice. Nikdy svou situaci nevysvětlujte a nikdy se neobhajujte.“ Hádka – aha, mám vztek! Pokud útok zesiluje, můžete, i když je to extrémní řešení, odejít na chvíli ven: mami, není mi příjemné se o tom bavit, radši půjdu na chvíli ven, vrátím se asi za dvacet minut. Hrozí totiž, že vás matka vytočí tak, že začne hádka a bude osobní. „Pokud totiž někoho poprosím, aby se o něčem nebavil, a on to nerespektuje, probouzí se v nás vztek jako zcela přirozená ochranná reakce. V tu chvíli je dobré držet si odstup a všimnout si svého vzteku – a nepodlehnout mu, nepřejít do protiútoku: ty do mě vždycky tak ráda rýpeš, dělá ti to dobře? Nikdy jsi mě nechápala! A tak podobně,“ radí terapeutka. Ženy často přijdou na to, že se vdávaly ve dvaceti, protože se to od nich čekalo Trápím se, trápím… Ale kdo? Pokud dcera neplní očekávání matky v tom, kudy se její život ubírá, obě to velmi dobře vědí, i když si to třeba nahlas nepřiznají. Od narození do nás totiž rodiče vkládají vědomě i nevědomě pravidla, jak to ve světě chodí, jak to u nás v rodině chodí a jaká mají očekávání. „Pokud dcera nezapadá do škatulky ,správný život‘, matka to bere jako svoje selhání: moje dítě ,nefunguje‘, co tomu ,řeknou lidi‘? A bývá to typ matky, která vidí hlavně sama sebe. Dívat by se ale měla zejména na dceru,“ říká Irena Košíčková. Ideální scénář – upřímnost a laskavost Matka by měla dceru plně přijímat a zcela respektovat její život. Přijímat ji s tím, že je šťastná i bez dítěte nebo partnera, protože miluje svou práci a té chce dát veškerý čas. A stejně tak přijmout fakt, že se třeba trápí, protože nemůže otěhotnět. „Je to jednoduché: rodič musí dát najevo skutečný zájem o své dítě. Určitě by se měl ptát na věci, které ho zajímají, ale ve vhodnou chvíli a vhodným způsobem,“ říká Irena Košíčková. Matka by měla být otevřená – a to samé platí i pro dceru: pokud se s vámi někdo snaží laskavě promluvit, neuzavřít se, neutíkat. Komunikační triky pro pokročilejší I ve vypjatějších chvílích bychom měli vždy mluvit o tom, jak se cítíme my. Například matka může říci: mrzí mě, že nemáš ještě muže, trápím se, ale pokud je to tvoje volba a jsi spokojená, zcela to respektuji. Jsem ráda, že jsi šťastná, ale bojím se, že pokud budeš odkládat těhotenství, můžou se dostavit zdravotní komplikace. Je mi líto, že jste se s Petrem rozešli, jsem tady pro tebe, kdybys cokoliv potřebovala. Na to se přece nedá nic říct. To není útok, ale jen otevřené projevení vlastních pocitů a starost o druhého. Rodinný vklad – k nezaplacení Ne, nejsou to jen restituované vily nebo křivé zuby. Rodinný vklad jsou automatická schémata chování, podle nichž jednáme, aniž bychom si to uvědomovali. „Ve své praxi se setkávám se ženami, které po čtyřicítce přijdou na to, že se vdávaly ve dvaceti, protože se to od nich tak nějak čekalo, a ony nad tím ani nepřemýšlely. Nebo že mají děti, ale když si představují sebe v mladším věku, přiznávají: nevím, jestli bych byla tenkrát vlastně chtěla děti, ale tak nějak se to čekalo. A není to obviňování rodičů nebo pozdní zášť. Většina matek a otců nás vychovávala s těmi nejlepšími úmysly a každý se musí se svým životem popasovat sám. Řešením je určitě psychoterapie, která nám může rodinné vklady odhalit a pojmenovat a v druhém kroku najít vůbec to, co chceme my sami,“ říká Irena Košíčková. m rozhovor Odpovídá psycholožka Irena Košíčková, psychoterapie a psychologické poradenství pro dospělé. Fenomén úspěšných žen, které stále čekají na toho pravého, je pro současnou dobu typický. Na jedné straně je média a knihy o seberozvoji málem nutí nespokojit se s málem, neustupovat ze svých nároků a mít tu nejlepší práci, nejlepšího partnera a nejlepší život vůbec, na druhé je ale realita – samota. Kde je chyba? V takových situacích se často ocitají ženy, které nejsou spokojeny se svými emocemi a mají tendenci se přizpůsobovat. Často mají spoustu let vztah se ženatým mužem, který jim nikdy nepřislíbil nic víc. Takové ženy se zároveň samy velmi bojí být jakkoliv závislé. Jenže plnohodnotný vztah, kde figurují i děti, je logicky uvádí aspoň na nějaký čas do stavu závislosti na partnerovi – a to nechtějí podvědomě riskovat. Ukončit čekání na prince může přijetí, že si dovolí být někdy na někom závislé. A hlavně na pochopení, že žádný partner není dokonalý a že žádný vztah na světě není dokonalý. Může být chyba v původní rodině? Ano. Čekajícími Popelkami se často stávají dcery narcistických matek. Takové matky mají vždycky pravdu a vždycky platí jejich názor. Dcery jsou naučené se přizpůsobovat a jejich jádrové schéma je: jsem neschopná, nejsem dost dobrá, nejsem dost výkonná, nejsem „nejlepší“. Právě takové ženy hledají „stoprocentního“ partnera, jenže takový neexistuje. Můžou tomu rodiče nějak zabránit? Rodiče, kteří nechtějí mít doma nedobrovolného single potomka, musejí vychovat jedince, který si je vědom své hodnoty a nechybí mu sebevědomí. K tomu slouží i takzvaný sociální porod, tedy chvíle, od kdy berou rodiče dítě jako dospělého jedince. Pro ten účel může hezky sloužit třeba prodloužená v tanečních, kdy se tatínek začne k dceři chovat jako k ženě: pustí ji do dveří, řekne jí, že je hezká, a kdyby byl její spolužák, vzal by ji na rande. Ve vhodnou chvíli říct: věřím, že si najdeš skvělého chlapa. Silní otcové se nebojí vyjádřit svůj názor na nevhodný vztah dcery, na druhou stranu, dospělé a sebevědomé dcery by měly být schopny ubránit si před okolím vztah, v němž jsou spokojené. www.drmax.cz