povídka David Laňka O stopě ve sněhu C elý svět byl již několik let ve válce, ale do malé horské vesničky Nadějná její smrtonosný pařát zatím nedosáhl. Lidé tu žili zcela odtrženi od okolí a neměli ani tušení, že kvůli malichernému sporu vládců dvou zemí umírají každý den statisíce lidí. Mužů kvapem ubývalo, do armády začali být rekrutováni i chlapci, kterým se pod tíhou zbraní a vědomí, že mají zabíjet, podlamovala kolena, a duše jim strachem umíraly ještě dřív, než na věčnost odešla i jejich těla. Celý svět se proměnil ve spáleniště. Kdysi úrodná pole zarostla plevelem, neboť se o ně neměl kdo starat. Nebylo nikoho, kdo by je zoral, kdo by zasel, kdo by sklidil. Nebylo co jíst. Ti, jež přežívali, umírali na různé nemoci, protože nebylo nikoho, kdo by je léčil. Ale vládcům, kteří válku rozpoutali, to nestačilo. V blahobytu svých paláců, zásobeni dobrým jídlem a pitím na dlouhá léta, dál osnovali plány na porážku toho druhého. A když se jich někdo zeptal, jak dlouho ještě chtějí válčit, oba odpovídali: Klidně až do posledního muže či chlapce, kteří budou bojovat za zájmy své země. Škoda, že se mocipáni nikdy neptají, zda jsou zájmy země shodné se zájmy jejích obyvatel. Bylo poledne a Anička s Jindřichem seděli na zápraží roubenky a drželi se za ruce. Právě před rokem slavila celá Nadějná jejich svatbu. Od té doby si ti dva stačili zvelebit svou chaloupku, zúrodnit malé políčko a zadělat na potomka. Jindřich položil ucho na vzdouvající se bříško své ženy a zaposlouchal se do tlukotu srdce nového života. Jak se bude jmenovat, když to bude kluk? zeptal se a pohlédl Aničce do očí. Přece Jindřich, po tátovi, řekla láskyplně a pak jej políbila na tvář. A jak se bude jmenovat, když to bude holka? zeptala se Anička. Přece Anička, po té nejkrásnější mamince, jakou jsem kdy viděl, řekl Jindřich. Anička se začervenala: Ale jdi, ty kecko. Když se znovu dlouze a vroucně políbili, Jindřich se rozhlédl po okolí. Máme to tu hezké, ale jedna věc tu chybí, Aničko. Budu muset před zápražím zasadit strom, abys v jeho stínu mohla s naším děťátkem odpočívat, řekl a zvedl se. A nač otálet, jdu k panu faráři, aby mi dal nějaký stromek na přesazení. Za chvilku jsem zpátky. Jindřich měl rázný krok, a tak byl u fary dřív, než byste řekli švec. Už už chtěl zaklepat na dveře, když uslyšel virbl na buben. Lidé začali vybíhat z chalup, aby se podívali, co se to děje, a to už viděli skupinku vojáků, jak si to šinou jejich vesničkou a jeden z nich hlásí: Všichni muži nechť se neprodleně dostaví, vlast si žádá jejich pozornost a pomoc. Co se děje, stalo se snad něco vážného? ptal se jeden vesničan přes druhého. Jsme ve válce, lidi, copak to nevíte? podivil se voják, ale obyvatelé Nadějné byli překvapeni mnohem víc. Ne, tohle skutečně nevěděli. Mohou nějak pomoct? Ano, můžete. Tím, že všichni muži a chlapci půjdou bojovat proti nepřátelským vojskům. Teď hned. A po těch slovech začali vojáci násilím nakládat muže a chlapce na vozy a vyhrožovat jim smrtí, pokud se snad vzepřou rozkazu svého vládce. Jindřich se rozběhl nahoru ke své chaloupce. Uběhl však sotva pár metrů, když se mu do lýtka zavrtala kulka. Kampak bys chtěl, mladej, co? zasmál se nad ním voják. Chtěl jsem se jen rozloučit se svou ženou, zaúpěl Jindřich. Na to teď není čas, musíš pomoci své zemi, ta tě potřebuje víc, řekl voják a nechal Jindřicha naložit na vůz k ostatním. Na Nadějnou už začínal padat soumrak, když Anička začala mít o svého muže strach. Zamkla chaloupku a vydala se do vsi. Ačkoliv jindy v tuto dobu bylo mezi chalupami živo, teď tu nikdo nebyl. Uličky byly prázdné, v chalupách zhasnuto. Anička došla k faře a zaklepala. Nejprve uslyšela šouravé kroky a pak se ve dveřích objevila uplakaná tvář staré Kadeřábkové. Co se stalo, teta? zeptala se jí Anička. Kadeřábková padla na kolena: Byli tu vojáci. Je válka, Aničko, válka. Všechny muže a chlapce odvedli. Dokonce i pana faráře. Služebníka božího. To nevěští nic dobrého. Svět se řítí do apokalypsy. Do apokalypsy. Anička za sebou potichu zavřela dveře a vydala se domů. Když vešla do světnice, rozhlédla se kolem sebe. Na stole ležel pecen chleba, který vždy krájel Jindřich. Nad pecí visely na šňůře jeho plátěné košile. A v rohu stála kolébka pro jejich dítě, kterou vyřezal. Anička začala plakat a v duchu se modlila k bohu. Ale k jakému bohu, napadlo ji. K bohu, který tohle všechno dopustil? Jindřichovo lýtko už se dávno zahojilo a on teď s několika dalšími vojáky postupoval zasněženým polem a v rukách svíral pušku. Už půl roku byl od své Aničky. Už půl roku přežíval peklo, které kolem sebe viděl, jen díky myšlenkám na svou milovanou ženu a dítě, které se jim má zanedlouho narodit. Až tahle válka skončí, bude všechno zase jako dřív, utěšoval se nahlas a pod nohama mu křupal sníh. Vtom zaslechl podivný zvuk. Kovový. Zlověstný. Vojáci od něj utíkali pryč. Neptal se proč. Pochopil to. Stoupl na minu. Chtělo se mu brečet, ale začal se smát. Padal na něj sníh, zasypával pole bělobou svých vloček. Dala se do něj zima. Sáhl do náprsní kapsy pro Aniččinu fotografii a dlouze se na ni zadíval. Zklamal jsem tě, má lásko. Sliboval jsem ti, že tě nikdy neopustím, že se o tebe budu starat, že tebe a naše dítě ochráním. A zatím jsem nic z toho nedodržel. Ani ten strom jsem nezasadil. Promiň. A pak zvedl nohu a krajem zaburácel výbuch. Když se vojáci vrátili na pole, aby vzdali Jindřichovi čest, nevěřili vlastním očím. Místo kráteru po výbuchu totiž ve sněhu našli otisk Jindřichovy boty. To je znamení boží, pokřižoval se jeden z vojáků. Znamení, že válka brzy skončí. A válka skutečně skončila ještě té zimy. Přesně tak, jak předpověděli mocipáni. Spolu s životem posledního muže. Pak přišlo jaro a všechno začalo tát. I to zamrzlé pole, kde naposledy vydechl Jindřich. Jeho stopa ve sněhu postupně ztrácela obrysy a už jako voda se vpila do země a ve spodních vodních tocích vytvořila nepatrnou vlnku, jež vytryskla zpátky na povrch v horském potůčku. Bublala spolu s ostatními a ubíhala po hladině divokým tempem, když tu v dálce uviděla roubenou chaloupku. Tady to přece znám, řekla si a bez rozloučení s ostatními se vylila z koryta a stékala k chaloupce, jak nejrychleji to šlo. Ani si nevšimla, že s sebou vzala nepatrné semínko povalující se v trávě. Když po chvíli dorazila k chaloupce, neměla už dost sil, a tak se spolu se semínkem vsákla do země. Ale zatímco vlnku k sobě stáhl podzemní pramen, semínko se uvelebilo kousek pod zemí. Líbilo se mu tam, a proto zapustilo kořínky. A když se jednoho dne svými zelenými lístečky prodralo na světlo, uslyšelo dětský pláč a radostný ženský smích. To je ale krásnej kluk. Jak se bude jmenovat, Aničko? Přece Jindřich, teta. Jindřich. Po tátovi! m www.drmax.cz