4/2023

Milé čtenářky / Milí čtenáři, na tomhle místě obvykle nacházíte komentáře k obsahu čísla, ale protentokrát bych zůstal na povrchu, protože jste určitě zaznamenali, že časopis vychází s novým rokem s obálkou, která je v trochu jiné grafické podobě, než na jakou jste byly zvyklé / byli zvyklí. Našlápnuto jsme k tomu měli už vloni na podzim, což možná pozornější z Vás zaznamenali.

• Titulka

  zdraví/péče/poradenství

  zima 2023
  

  Julia roberts

  „Přišla jsem o kamaráda, ale získala jsem manžela.“

• Ovládaní digitální čtečky

• Každý si rád vybíra, co tradičně zabírá

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Starý známý maximum

  editorial

  e d i t o r i a l

  Starý známý maximum
  

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  na tomhle místě obvykle nacházíte komentáře k obsahu čísla, ale protentokrát bych zůstal na povrchu, protože jste určitě zaznamenali, že časopis vychází s novým rokem s obálkou, která je v trochu jiné grafické podobě, než na jakou jste byly zvyklé / byli zvyklí. Našlápnuto jsme k tomu měli už vloni na podzim, což možná pozornější z Vás zaznamenali.

  Není to předzvěst žádné bombastické změny. Ráz magazínu se nemění. V té souvislosti bych chtěl jménem celé redakce poděkovat za všechny projevy přízně, kterou se k nám od Vás v uplynulém roce dostávala poštou, ať už elektronickou, anebo (pořád ještě také) papírovou. Nic se zatím nemusí měnit ani na naší cenové politice, časopis od nás máte pořád zdarma. Stále nám jako odměna stačí, že ho čtete rádi a netrpělivě čekáte na další vydání, což se projevuje vždy v intenzitě dotazů, jestliže se vydání opozdí. Je to jedna z mála upomínek, ze které člověk může mít i radost.

  Zkrátka Maximum tu stále je jako Váš starý známý, kterého – jak doufáme – budete i nadále rádi vidět, a že se cestou zastavil v salonu krásy, tak jen proto, aby to setkání bylo pro Vás ještě příjemnější. Chceme tu být dál pro Vás jako časopis, u kterého nepřestalo záležet na obsahu – který chce bavit a zprostředkovávat informace; který Vám přidá na náladě a taky uspokojí trochu zvědavosti, protože ta patří mezi důležité životabudiče. Přejeme Vám do příštího roku, abyste těch dobrých přátel i mimo svého Maxima měli kolem sebe v životě pořád dost. No, a pak taky to zdravíčko – co jiného čekat od časopisu, který se distribuuje v lékárnách, viďte?

  Jen to dobré v roce, jehož převážná část je stále ještě před námi!

  Michal Petrov, šéfredaktor Maxima
  

  
  

  
  

  
  

  Články označené * obsahují více obsahu oproti tištěné verzi.

  Články zpravidla pokračují pod spodním okrajem obrazovky, tažením obrazovky nahoru se můžete v článku posouvat dolů.

  Tažením stránky vlevo přejdete na další článek.

  Interaktivní prvky jsou označeny šipkami nebo zelenou bublinou s textem. 

  Obrázky v galerii posouváte tažením obrázku do stran.

  Z celostránkové galerie se vrátíte na článek v kterém jste ji otovřeli.

  Opětovné tažení nebo klepnutí na interaktivní prvek ho zavře/zmenší, pokud nemá vlastní zavírací tlačítko. 

  Jestli chcete můžete si zvětšit písmo; v iOS (iPhone, iPad…) se zvětšení písma se provádí ve stavové liště nahoře nalevo přes ikonu “aA”, u Androidu a PC v nastavení prohlížeče v podsekci “Usnadnění”. 

  
  

  
  

  
  

  
  

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; odborná redakce: MUDr. Marie Vaněčková; náměty, dotazy, připomínky: redakcemaximum@drmax.cz; inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, tel.: 603 772 344; zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o. a MoveUP (Triobo); vydání: zima 2023, vychází v prosinci 2023, čtvrtletník; datum uzávěrky: 16. 12. 2023; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv materiálu z časopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. V rámci témat se redakce snaží poskytovat objektivní, pravdivé a vyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce). Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Ilustrace na titulní straně Barbora Balgová.

• Vaše lékárny

  svět Dr. Max

  s v ě t   D r . M a x

  Vaše lékárny
  

  Poděkování za celý rok

  Redakce časopisu Maximum by ráda poděkovala klientům lékárenské sítě Dr. Max a čtenářům magazínu za přízeň projevenou v uplynulém roce. Chtěla by vyjádřit zároveň dík i zaměstnancům samotných lékáren, jejichž prostřednictvím se Maximum distribuuje. Připojuje se tak k poděkování, které jak klientům, tak zaměstnancům adresoval veřejně i provozovatel našich lékáren. Přání mělo formát videospotu, a pokud vám uniklo, najdete ho na YouTube kanálu Dr. Max. Tvář mu propůjčila Pavla Dostálová a hlas navíc ještě Martin Stránský, takže vlastně staří známí z našich ostatních kampaní.

  Opět Nejdůvěryhodnější značka
  

  Letošní vyhlašování vítězů průzkumu agentury NIQ (dříve Nielsen) zaměřeného na nejdůvěryhodnější značky v nejrůznějších oborech znamenalo v lékárenské kategorii obhajobu prvenství Dr. Max. Drží primát od samého vzniku udílení těchto cen. Ocenění se opírá o výsledek dotazování čtyř tisíc respondentů, což je v měřítku ČR nejspíš rekordně velký vzorek. Je to ale především ohodnocení práce všech v lékárnách, ale i jejich spolupracovníků na e-shopu, v logistice, IT a technice, protože ti všichni mají na vysokém hodnocení úrovně služeb Dr. Max a dobré pověsti značky zásluhu. 
  

  
  

  Další roboti na scéně

  Minulé vydání Maxima hodně prostoru věnovalo robotizaci lékáren. Už čtyři se dočkaly robotického skladu a další přijdou na řadu příští rok. Podobný proces se odehraje brzy i v našich skladech. Časopis jde do tisku přibližně v době, kdy by e-shop Dr. Max měl přebírat objekt budoucí brněnské logistické základny. Provoz by se tu měl rozběhnout v druhé půli příštího roku, a až bude areál vybavený všemi technologiemi, půjde bez přehánění o pracoviště, které ve svém ranku nebude mít v Česku obdoby. Zatím jen jednotky podobných logistických center v Evropě fungují v takové míře robotizace, jaká se chystá pro Dr. Max v Brně. Manipulačních robotů Geek+ tam budou desítky, usnadní, zrychlí a zpřesní nejen skladování a přepravu, ale i balení.
  

  Přátelští k seniorům a postiženým

  Seniorská občanská společnost Prachatice zorganizovala soutěž, při které hodnotila u dvaceti lékáren přístup k seniorům a zdravotně postiženým lidem. Vyhlášení vítězů se uskutečnilo začátkem prosince na Krajském úřadu Jihočeského kraje a mezi vítězi, kteří ocenění z rukou náměstkyně hejtmana pro oblast sociálních věcí Lucie Kozlové převzali, byli i členové týmu lékárny Dr. Max na Pražské ulici v Českých Budějovicích.

  
  

  Monitory dechu pro nejmenší
  

  Začalo to letos na jaře v nemocnici v Roudnici nad Labem, pokračovalo přes tucet dalších porodnic a zápůjčních míst až do Brna… O čem je řeč? O iniciativě, v jejímž rámci lékárny Dr. Max ve spolupráci s Nadací Křižovatka rozdělily dvě stovky monitorů dechu jako prevenci proti syndromu náhlého úmrtí kojence (SIDS). Spouštějí alarm v okamžiku, kdy dítě přestává dýchat nebo začíná být jeho dech nepravidelný. Lékárny Dr. Max se dlouhodobě orientují na zkvalitnění života dětí, krom jiného sortimentem vlastní značky Bebelo, která zastřešila i celý projekt. Ve spolupráci se zmíněnou nadací a primářem MUDr. Janem Boženským z Nemocnice AGEL Ostrava-Vítkovice vzniklo i osvětové video o syndromu SIDS. 

  Další kolo pro oděvy

  Mezi výrazy, které se v posledních letech skloňují stále častěji a častěji, patří určitě „udržitelnost“. Někdy to užitečným věcem bývá až na škodu – fakt, že se o nich mluví příliš, paradoxně může způsobit, že jim člověk přestane věnovat pozornost, nebo ho dokonce začnou otravovat. O to jsme raději, že u Dr. Max je to s tou udržitelností jinak. Lékárenská síť totiž navázala spolupráci s autory sociálního projektu DobroDílo, jehož cílem je dát pracovní uplatnění lidem s mentálním hendikepem. Právě pod hlavičkou Dobrodíla v součinnosti s lékárnami a s dodavatelem lékárenských oděvů Lindström vzniká z vyřazené části této konfekce řada výrobků, které se snaží materiálu jinak určenému na odpis vdechnout nový život. A tento nápad získal na začátku listopadu hned první cenu, Zlatou vážku v rámci soutěže Czech Social Business Awards, a to v kategorii Inspirativní spolupráce. Šlo o vůbec první vyhlašování těchto národních cen, které se uskutečnilo z iniciativy víc než stovky sociálních podniků, které se přihlásily k Deklaraci odpovědného podnikání.

  
  

  Blahopřání vítězům soutěže Dr. Max

  Po celý říjen trvala soutěž, které se mohl zúčastnit každý klient Dr. Max, který při nákupu v lékárně nebo na e-shopu získal nárok na stírací los. Těch se nakonec rozdalo víc než dva a čtvrt milionu a přes 400 tisíc jich použili soutěžící ke hře. Hlavní výhra byly poukazy na dovolenou v hodnotě 100 tisíc korun pro každého z deseti vítězů. Ti si převzali symbolické šeky v polovině prosince. Losy dávaly šanci i na okamžitou výhru ze sortimentu vlastní značky, ale vyhrát mohl prakticky každý účastník soutěže, protože každý los sloužil vlastně zároveň jako slevový kupon.
  

  Mezi českou elitou

  Zpravodajský server Seznam Zprávy ve spolupráci s Deloitte ČR vyhlásil žebříček 100 nejhodnotnějších českých firem, ve kterém se na 56. místě umístil i Dr. Max. Ceremoniál, kde budou vítězové oficiálně ohlášeni, se uskuteční na konci ledna. Jak server uvedl, do užšího výběru postoupilo sice sto firem, na začátku počítání jich ale bylo jednou tolik. Hlavním vstupním kritériem byla převaha tuzemského kapitálu. Podniky pod zahraniční kontrolou hned v počátku vyloučily, a tak stranou zůstaly třeba Škoda Auto nebo Plzeňský Prazdroj. Druhou podmínkou účasti bylo, aby firma měla v Česku kořeny a základ svého působení. Mnohé už zabodovaly v cizině a stává se, že jejich zahraniční stopa je větší než ta tuzemská. Pokud ale centrum působení zůstává doma, mezi českou elitu firmy právem patří a v žebříčku jsou, uvedli autoři žebříčku.
  

  Upevňování pozice Dr. Max v Itálii

  Dr. Max je sice firma s českým původem a silným postavením na tuzemské lékárenské scéně, ale lékárny pod tímto označením najdete už v šesti evropských zemích. Naposledy se začaly objevovat v Itálii, ty první v roce 2018. Letos počet poboček Dr. Max v této zemi markantně vzrostl poté, co tamní síť převzala v listopadu v Itálii 130 lékáren Neoapotek. Stala se tak druhým nejsilnějším hráčem na tamním trhu a ještě více posílila svou pozici lékárenské dvojky na kontinentu. Počet lékáren Dr. Max v Itálii tím překročil hranici dvou stovek. Lékárny Neoapotek znají italští pacienti z měst jako Milán, Benátky, Verona, Bergamo či Turín. Vesměs jde tedy o lokality na severu země, na který se Dr. Max v Itálii soustředí. 
  

  Růst Dr. Max i na Slovensku a v Srbsku

  Síť Dr. Max se tento rok významně rozrostla také na Slovensku, když do ní přibylo 35 lékáren menšího řetězce Apotheke Slovakia společnosti UniPharma. Tamní antimonopolní úřad už operaci schválil, třebaže toto rozhodnutí bylo podmíněné tím, že se Dr. Max musel zavázat, že některé lékárny akvizice nezahrne. V jejím rámci stoupl také počet zaměstnanců, a to o dvě stovky zkušených farmaceutů. Celkem provozuje na Slovensku Dr. Max už čtyři stovky lékáren a podobně jako na českém je i na slovenském trhu jednička. V Srbsku, kde působí od roku 2017, jich provozuje asi o stovku méně, ale i na tamním trhu akvizice pokračují – letos to bylo například osm lékáren sítě MediGroup. Šlo o převzetí kompletní lékárenské sítě této společnosti, která představuje největšího soukromého poskytovatele zdravotní péče v Srbsku.

  Očkující lékárníci: v Česku pořád nic

  Zatímco očkování v lékárnách u nás stále odpočívá na dně politického zájmu, lékárníci v některých jiných zemích už naskočili do rozjetého vlaku této části primární péče. Takhle vypadá kampaň, kterou spustila polská síť Dr. Max. Soustředí se především na chřipku, i když u našich severních sousedů přišla vakcinace v lékárnách s covidem. Dnes už je to standardní služba, kterou pacienti vítají. A s nimi i zdravotníci – protože díky ní se samozřejmě znatelně zvýšila proočkovanost.

  Text: Michal Petrov, foto: archiv Dr.Max

• Olynth

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Příběhy fotografií

  ze zákulisí

  z e   z á k u l i s í

  příběhy fotografií 
  

  Jsou fotografie, které důvěrně znáte. Ale třeba už neznáte příběhy, které se za nimi skrývají. Před pár lety jsme vám některé z nich představili. A tak bylo na čase připravit pokračování. Tady je.
  

   text: david laňka

  Václav Chochola: Salvador Dalí
  

  Chocholovy snímky legendárního španělského malíře patří mezi ty nejznámější. A jak se ti dva k sobě v roce 1969 dostali? Chocholův sen vyfotit Dalího by se dal počítat na roky, ale že by se mohl uskutečnit… to bylo téměř nemyslitelné. Jenomže pak Chochola pobýval v Paříži a v kabaretu, kde jednoho večera byl, se objevil i Dalí. Záhy sice zmizel, ale Chochola naštěstí narazil na Dalího známou, která mu prozradila, kde Dalí bydlí. A tak se Chochola druhý den spolu s několika svými snímky vydal do hotelu Meurice, přes recepčního nechal Dalímu fotky poslat s tím, že by ho rád fotil. Během pár minut Dalí pozval Chocholu do svého apartmánu, slovo dalo slovo a už jen pár dní nato došlo na focení. A nezůstalo u jednoho setkání. Vídali se po dobu několika týdnů a Dalí byl svými portréty doslova nadšený. Pak musel Chochola zpátky do Prahy. Tam byl krátce nato zatčen za fotografování pohřbu Jana Palacha a do Paříže se dostal až po dvaceti letech. S Dalím se už nikdy nesešel.
  

  Antonín Kratochvíl: David Bowie
  

  Po své emigraci z Československa si fotograf Antonín Kratochvíl vybudoval ve světě velmi záhy dobré jméno a zejména jeho portréty známých osobností si získaly značnou popularitu. Neměl problém dostat před svůj objektiv skutečné celebrity, naopak ony samy od něj chtěly vyfotit. Fotografie, kterou vidíte, měla původně vzniknout během hodiny. To byl čas, který si Bowie na focení vyčlenil, a to byl čas, který těm dvěma na focení rozhodně nestačil. Kratochvíl totiž přišel s ideou vyfotit Bowieho ve stínu, aby tak podpořil jeho auru tajemné osobnosti, s čímž Bowie souhlasil. Jenomže nikde nemohli najít stín odpovídající Kratochvílově představě. A tak „lítali“ po ulicích, po celých městských čtvrtích a ta původně plánovaná hodina se protáhla doslova na půl dne, než našli to, co hledali. A je třeba říct, že ten pochod městem rozhodně stál za to.
  

  Dežo Hoffman: Beatles
  

  Osudy slovenského fotografa jsou doslova dramatem. Ve 30. letech, v době hospodářské krize, odešel do Paříže, aby v roce 1935 jel jako válečný kameraman do Etiopie natáčet Mussoliniho invazi. O rok později se stal členem interbrigadistického novinářského sdružení a oženil se se Španělkou, která však záhy zemřela na frontě. Hoffman byl posléze jako kameraman součástí španělské armády a na frontě byl třikrát postřelen. Dokonce částečně ztratil paměť. V roce 1940 odešel do Anglie, kde vstoupil do českých jednotek v rámci Královského letectva. V Anglii pak už zůstal a po válce se stal vyhledávaným fotografem populárních osobností. Fotil Chaplina, Franka Sinatru, Marilyn Monroe a v roce 1962 také skupinu Beatles. Podle jejich hudby očekával rozjařené mladíky, a tak ho překvapilo, když přišli slušňácky v oblecích. Aby rozbil „usedlost“ jejich stylingu, nechal je před kamerou skákat, blbnout a na svět tak přišly jedny z prvních ikonických fotek populárních Brouků.
  

  Rocco Morabito: Kiss of life
  

  Velmi dlouho se mělo za to, že tahle fotografie zachycuje neskrývanou lásku dvou mužů. Ale pravdou je, že zachycuje doslova boj o život. Fotograf Morabito totiž tyhle dva zaměstnance elektrických podniků fotografoval právě ve chvíli, kdy jednoho z nich zasáhla elektřina. Díky jištění nespadl dolů, ale zůstal na sloupu viset. A přestal dýchat. Jeho kolega neváhal ani na okamžik. Vylezl k němu a začal mu dávat umělé dýchání, čímž raněného zachránil. Rocco Morabito hned poté odložil fotoaparát a přivolal lékaře. Muž byl převezen do nemocnice a po pár dnech byl propuštěn.
  

  Yousuf Karsh: Winston Churchill
  

  Britský fotograf měl Sira Winstona Churchilla ve veliké úctě a přišel na focení s jasnou představou, že zachytí jeho majestátnost a důstojnost. Jenomže ten den Churchill, kterého jinak všichni znali jako muže, který úsměvy příliš nehýří a který je připravený na první dobrou někoho setřít, přišel na focení s nečekaně dobrou náladou. Vyprávěl vtipy, usmíval se od ucha k uchu a byl doslova optimismus sám. Karsh netušil, co má dělat, aby Churchilla dostal do trochu vážné pózy, až ho to napadlo. Byla to bleskurychlá myšlenka s bleskurychlým provedením. Karsh totiž přiskočil k Churchillovi, vytrhl mu z ruky rozkouřený doutník a oznámil mu, že na fotkách bude bez svého milovaného a věčného doutníku. A tak vznikly jedny z nejznámějších portrétů Sira Winstona.
  

  Vztyčení vlajky na Iwo Jimě
  

  Tohle je jedna z ikonických fotografií amerických vojáků v průběhu druhé světové války. Zachycuje vztyčení americké vlajky na dobytém japonském území. A jak asi tušíte, nešlo tak úplně o dokumentární zachycení situace. Americká armáda totiž měla za úkol poslat fotografii z Iwo Jimy, aby mohla vyjít v americkém tisku a americký lid tak byl informován o dobytí Japonska. Jenomže vedení armády se zdálo, že na první fotografii je americká vlajka příliš malá, a tak vznikl požadavek celou situaci nafotit znovu. A na podruhé tedy vznikla tato fotografie, podle které byly posléze vysochány stovky sousoší na připomínku bojů americké armády.
  

  Frank Fournier: Omayra Sanchez
  

  V listopadu roku 1985 se v kolumbijských horách odehrála tragédie. Sopka Nevado del Ruiz vybuchla. V jejím důsledku bylo několik vesnic zavaleno lávou a bahnem, hrůzná událost si vyžádala přes 22 tisíc obětí. Symbolem této přírodní katastrofy se stala Omayra Sánchez. Třináctiletá dívka se nacházela v domě společně se svou rodinou a navzdory pravděpodobnosti dokázala nápor lávy a bahna přežít. Několik hodin se snažila dostat z trosek svého domu, nakonec se jí podařilo vystrčit ven alespoň ruku. Toho si všiml jeden ze záchranářů a začal boj o to dívku z uvěznění sutin zachránit. To se ale nakonec bohužel nepodařilo a dívka zemřela. Jen pár hodin před její smrtí vznikla tato fotografie. Fotograf Fournier dlouho váhal, jestli dívčiny snímky zveřejnit, ale nakonec se rozhodl, že ano. „Byla si vědoma blížícího se konce. To jediné, co jsem mohl dělat, bylo podat adekvátní zprávu o odvaze, utrpení a důstojnosti této dívky. Musel jsem ukázat, čím si musela projít.“
  

  Sal Veder: Burst of Joy
  

  Tahle fotografie získala Pulitzerovu cenu. Píše se rok 1973, válka ve Vietnamu je u konce a na letišti v Hanoji přistála rodina podporučíka Roberta L. Stirma a brzy si ho odveze zpátky domů. S otevřenou náručí k němu běží dcera Lorrie. To je stručný popis toho, co vidíte, ale pro Američany měl tenhle snímek daleko větší emocionální váhu. Po mnoha letech boje amerických chlapců ve Vietnamu, kterých tam zemřelo bezmála 60 tisíc, a potom, co americká státní kasa byla chudší o řadu miliard, konečně přišla úleva. Válka, která Američany doslova paralyzovala a která rozdělovala společnost, skončila. A snímek Sala Vedera jako kdyby veškerou tu úlevu a radost obsahoval.
  

  Dorothea Lange: Migrant Mother
  

  Florence Thompsonová, 32 let, na fotografii se dvěma ze svých sedmi dětí, rok 1936, Kalifornie. Jedna z milionů obětí hospodářské krize, která Ameriku zasáhla v letech 1929–1939. Lidé přicházeli o práci, neměli co jíst, kde bydlet, pendlovali po celých Státech s nadějí, že je někdo alespoň na pár dní najme třeba jen na podřadnou práci, aby si vydělali pár dolarů pro sebe a pro své děti. Pro Američany to bylo jedno z nejtěžších období v jejich historii. Z nedostatku zaměstnání rostla kriminalita, zvyšoval se počet lidí závislých na alkoholu, ale také počet úmrtí dětí. Thompsonová byla na všech svých sedm dětí sama.
  

  Foto: archiv redakce

• Otrivin

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Katarzia: Jsem na prohry zvyklá

  Rozhovor s touhle pozoruhodnou slovenskou zpěvačkou, jejímž domovem se stala Praha, byl za odměnu. Umí o věcech přemýšlet. A nebojí se být upřímná, což je v době, kdy všichni světu nastavují falešně optimistickou tvář, výjimečné. A protože její slovenština je příjemně libozvučná, snad nevadí, že jsme ten rozhovor nechali v „původním znění“.

  r o z h o v o r

  Katarzia

  Jsem na prohry zvyklá *
  

  Rozhovor s touhle pozoruhodnou slovenskou zpěvačkou, jejímž domovem se stala Praha, byl za odměnu. Umí o věcech přemýšlet. A nebojí se být upřímná, což je v době, kdy všichni světu nastavují falešně optimistickou tvář, výjimečné. A protože její slovenština je příjemně libozvučná, snad nevadí, že jsme ten rozhovor nechali v „původním znění“.
  

  Text: David Laňka

  N

  Nkolik je pro vás důležité moci si hrát?

  Je to prirodzené.

  A nesetkáváte se někdy s tím, že vám lidé říkají, že byste měla dospět?

  Mne ľudia nič nehovoria, pozrite sa, platím zdravotku a sociálku, platím dane, chodím voliť, nemám dlhy za MHD, mám auto a stratovú firmu na muzikantov, nehrám počítačové hry, neznášam drogy a po večeroch som väčšinou doma. Som teda dosť nudná. Tak ak by ma ešte niekto chcel poučovať, že nie som dosť dospelá, že ešte nemám odfajknutý pôrod potomka a hypotéku, asi by schytal veľmi nepekný pohľad. Ďalej sa do dospelosti zatiaľ angažovať nemienim.

  Takže ani maminka vás zatím neprovokuje poznámkami, že by chtěla být babičkou?

  Nediskutujem s nimi na túto tému. Boja sa túto tému otvárať, pretože vedia, že by tým dosiahli iba prevrátené oči.

  Jste v životě podobně hravá jako ve svých textech?

  Ako kedy, niekedy vôbec.

  A je to dané situací, nebo jsou prostě oblasti, které jsou pro vás „na vážno“?

  Baví ma hrať sa so slovenským jazykom a textami a hľadať k nim melódie, ostatné možnosti hier až tak využívať neviem. 

  Máte někdy tu potřebu rozetnout vážnost nějaké chvíle vtipem, i když za cenu, že se člověk ztrapní?

  Áno a robím to stále, okrem toho, keď som naštvaná a to mi už o 5 minút príde smiešne a zbytočné. Ja nemám reálne životné problémy, v porovnaní s inými životmi na Zemi.

  Jak se bráníte tomu, abyste „dospěla“ a „zvážněla“?

  Nebránim sa, mám viaceré stránky, niektoré sú dospelé a vážne a niektoré ani nikdy nebudú. 

  A jak jste na tom se společenskými hrami? S hraním „her“ v životě. Hrajete někdy nějakou? 

  Najradšej hrám hry s mužmi, žiadne iné asi nehrám. 

  A jakého charakteru jsou ty hry?

  Rada sa s nimi rozprávam, samozrejme.

  Baví vás někdy nechat všechno za sebou a odjet někam, kde nebudete Katarzia, ale Katarína?

  Vždy som Katarína, celkom často takto odchádzam, ale nikde inde sa nič nemení, seba sa nedá zbaviť.

  A nikdy ani nemáte tu potřebu? Něco na sobě změnit, dělat jinak?

  Stále sa snažím meniť, aby som bola lepší človek, ale sú určité emočné sféry, v ktorých sa točím v začarovanom kruhu, som veľmi impulzívna a prchká. A snažím sa celý život chudnúť!  Ešte nikdy sa mi to nepodarilo a už ma to ani nebaví riešiť, chodím pravidelne cvičiť aby som bola zdravá a prestala som dúfať, že zo mňa bude modelka (smích).

  Když jsem se o vás bavil s kolegy novináři, všichni se shodli na tom, že je překvapilo, že působíte úplně jinak než vaše lyrické texty. Že jste silná a sebevědomá žena. A vlastně si nebyli jisti, jestli tím nebyli zklamaní. Narážíte na toto často?

  Texty sú ideálne predstavy toho, ako by to malo vyzerať. Inak nie som naivná ani krehká, naopak, som skôr empatický diktátor, ktorý presne vie, čo chce.

  Takže trocha té manipulace s lidmi, abyste je přiměla k tomu, co chcete?

  Ak manipulujem, tak neúmyselne a podvedome. Hovorím, čo si myslím, snažím sa to robiť s diplomaciou. 

  A týká se to jen práce, nebo i osobního života?

  Moja práca je osobný život.

  Proč jsou vlastně podle vás sebevědomí a sebejistota v našich končinách stále vnímány jako negativum?

  Sú? Ja mám naopak dojem, že ak nepôsobím sebavedome, ľudia ma totálne zruinujú. To je jeden z dôvodov, prečo som samotár a asociál a nerada sa pohybujem v spoločnosti ani po sociálnych sietiach. Beriem ich ako nutné zlo.

  Tohle mi vždycky přišlo zvláštní, že řada umělců, kteří se staví před publikum, jsou samotáři. V čem je to jiné stát na jevišti?

  Kendrick Lamar to pomenoval tak presne, ako len on vie – antisociálny extrovert. Šetríme sociálnu energiu na predstavenie. Na pódiu vydávame celý balík energie a po odchode z pódia nám už pre nás žiadna nezostáva. Ak na mňa po koncerte niekto okrem chalanov z kapely prehovorí, mám z toho závraty a úzkosť. Len stojím, mlčím a prikyvujem. Ale ľudia za to nemôžu a nepoznajú tento post-performance pocit a ja musím svoje psychologické mystérie zakrývať. V bežnom dni potrebujem veľa rozmýšľať a ľudia ma vyrušujú, ale zároveň najviac inšpirujú. Oni sú zdroj celého môjho poznania a textov. Je to všetko veľmi protikladné (smích).

  Máte někdy potřebu s určitými předsudky bojovat?

  Jedine ak ide o ostatných, ktorých je potrebné sa zastať a chrániť ich. Voči sebe to mám inak, už sa mi nechce niekomu dokazovať, že by ma nemal súdiť. Je mi to jedno.

  Pouštíte se i do bojů, které nemáte šanci vyhrát?

  Nie, ak sa do nejakých púšťam, dúfam, že budú úspešné. 

  Jak pak snášíte prohry?

  Nevadia mi, nie som kompetitívna a ak prehrám, zmierim sa s tým okamžite. Som dosť nad vecou.

  Opravdu jste až tak racionální? Není nic, žádná oblast, kde byste byla na prohry citlivější? Nebo alespoň naštvaná, že se to nepovedlo tak, jak mělo?

  Hm, ak sa nad tým zamyslím, často som prehrávala, počas dospievania som v ničom nevynikala a vždy boli šikovnejší študenti alebo muzikanti, vtedy som ešte nevedela, že moja sila je v texte a v písanom slove. Tým pádom som si na prehry zvykla, nikdy som nevyhrala v žiadnej športovej discipíne, vedomostnej súťaži, ani v základnej umeleckej škole a nemala som ani čisté jednotky. Čo sa týka nejakých ocenení a podobných súťaží, nemám ich rada, pretože si myslím, že hudba nie je súťaž, každému sa páči niečo iné. Vždy som bola diskonformná pre vätšinovú spoločnosť, rovnako ako moje texty, takže ani nemôžem byť tou speváčkou, ktorá vyhrá všetky ocenenia a bude pozývaná do diskusii o jej bytovom interiéri v komerčnej televízii. Hodnota mojich pesničiek je niekde inde a môže to zavnímať iba menšia skupina ľudí. Ale zase až taká malá nie je, za čo som mojim divákom a poslucháčom veľmi vďačná. Funguje to vice versa, ja tiež  nemám záujem získať priazeň ľudí, ktorí ma nezaujímajú alebo ich považujem za jednoduchých a hlúpych. Je to tak v poriadku a som s tým totálne zmierená. A čo sa týka perfekcionizmu koncertov, tam som občas sklamaná, ak sa mi niečo nepodarí tak, ako som si to predstavovala, ale  na tom sa dá pracovať a viem že to má dôvody. Jedinou nepríjemnou prehrou je pre mňa choroba, som často chorá a celý život riešim zdravotné problémy všetkými možnými spôsobmi, ale stále to nie je ideálne. Ak máme kocnert a ja kašlem, som z toho nešťastná a vyčítam si, že som si nedávala väčší pozor.

  V jednom rozhovoru jste zmínila, že dáte na rady lidí, kterých si vážíte. Říkáte si o ně, nebo jsou vám někdy nabízeny, i když o ně nestojíte?

  Áno, pýtam sa ľudí, ktorých názor ma zaujíma, väčšinou sú to profesionáli z hudobného biznisu alebo frontmani a skladatelia, ale zase nepíšem im, aby mi povedali čo si myslia, hovoríme o tom iba ak to vznikne v prirodzenom dialógu. Väčšinou s tým začnú sami a ja som im za to vďačná. Vždy si z toho zoberiem, čo potrebujem, ale počúvam aj vlastný názor. 

  Děláte všechno v životě podle sebe, nebo jsou okamžiky, kdy se přizpůsobujete okolí?

  Som jedináčik, egoista a narcis, ale aj empatický dobráčik, takže podľa toho ktorá z mojich osobností je práve aktívna.

  Jsou všechny ty osobnosti v souladu, nebo se některé ve vás hádají?

  Žijú si tam celkom v harmónii, už si na seba zvykli. Nič iné im nezostáva.

  Která z vás to obvykle vyhraje?

  Vyhraje dobráčik, lebo ak vyšiluje egoista, už o chvíľu sa za to hanbím a všetkým sa ospravedlňujem a kupujem im darčeky. Viem, že sú to len emócie. 

  Vaše texty jsou neseny ve formě dialogu. Povídáte si ráda? O čem? A s kým?

  V textoch hovorím s ľuďmi, ktorí sa so mnou z rôznych dôvodou rozprávať už nemôžu. Povídám si ráda iba s ľuďmi, ktorí ma bavia a s mojim klukom Ondřejom. 

  Nemáte pocit, že v posledních letech si všichni nějak přestáváme naslouchat?

  Podľa mňa sme sa nikdy nepočúvali ale áno, už si skôr všetci píšeme a lajkujeme instagram. Sústrediť sa na dlhšie vety a text je stále tažšie. Preto mám alergiu na smartphone a svoju vlastnú závislosť na konštantom online napojení. 

  Nedávno jsem přišel do restaurace a všichni tam hleděli do svých telefonů. Jak vy jste na tom s potřebou být online?

  Obraz ľudí čumiacich do mobilu sa stal každodenným kultúrnym zážitkom. Ja pozerám do mobilu, ak sa cítim osamelá alebo konfrontovaná s cudzími ľuďmi. Som hanblivá a plachá, zízanie do mobilu ma chráni od vystaveniu sa pohľadom do cudzích očí. Podľa mňa to tak robí veľa ľudí a aj to je jeden z dôvodov, prečo sa tvária, že v mobile niečo dôležité robia. Nedávno som cestovala vlakom a takto som zízala do mobilu, pretože predomnou sedel pekný muž a hanbila som sa na neho pozrieť. Vyhýbala som sa očnému kontaktu asi hodinu! Potom som si všimla, že má na stole knihu a tak sme sa začali rozprávať. Prišli sme aj na to, že je to strašné, že sme sa takmer kvôli mobilom ani neprehovorili. Kiež by som mala viac odvahy prehovoriť takto na kohokoľvek... Som zvyknutá na to, že slováci sú často uzavrení a ak na nich milo prehovorím na ulici, zľaknú sa a toto nadšenie pre humanizmus neopätujú. Tak som si zvykla byť ticho a už sa o to nepokúšať. Dá sa to len v Prahe 1, kde sú turisti. 

  Vidíte, a mně Slováci přišli vždy mnohem víc otevřenější, impulsivnější a otevřenější než Češi…

  Máte o nás rovnako ideálne predstavy ako my o vás (smích). To je dobre, preto máme také pekné dlhoročné manželstvo, ktoré nezbořil ani oficiálny rozchod. 

  Vaše FB stránky jsou na rozdíl od jiných interpretů pozoruhodně střídmé, co se soukromí týká. Chráníte si ho?

  Na internete sa snažím zdieľať, iba ak mám nevyhnutný pocit že musím. Priznám sa, že nie som fanúšik fotiek bábätiek a ich denného jedálnička, ani nadšených selfíčiek s manželom pod eiffelovkou. Podľa mňa je dôležitejšie pekné momenty zaznamenať do pamäti v hlave, než do pamäte na internete. Som na zdieľanie lenivá a okrem toho sa mi už stala jedna vážna hejterská hystéria kvôli jednému debilnému virálnemu videu, do ktorého som sa namočila čiastočne nevedomky a odvtedy som voči zdieľaniu obzvlášť opatrná. Ľudia aktívni v diskusiách si myslia, že sloboda slova znamená aj neobmedzenú drzosť a nízkosť. Myslím si, že si za svoju úbohosť ani náhľad do cudzieho života nezaslúžia. Nepáči sa mi ľudská nenásytnosť po infomáciách o „hviezdnych“ životoch, je to nechutné ako lacné porno. A ja ani nie som hviezda a dúfam že ani nikdy nebudem. Sláva v kombinácii s ľudskou necitlivosťou ma desí. Pár krát som prešla po ulici s niekým naozaj slávnym a prišlo mi hrozne netaktné, ako na tú osobu skáče každý druhý okoloidúci a chce sa fotiť na mobil. Podľa mňa to nie je normálne ani v pohode. 

  Chráníte si ho i ve svých textech, nebo to je naopak jediné místo, kde nic neskrýváte?

  Texty používam ako umenie a tým pádom mi nevadí, že v nich hovorím o súkromných myšlienkach, pretože sú pre ľudí a sú aj na to, aby si uvedomili, že vo svojich problémoch nie sú sami a zažívame všetci podobné pocity a emócie. Ale nezdieľam zbytočne priveľa intimity.

  Co je pro vás vlastně už intimní? Protože i tu intimitu mám pocit čím dál tím víc ztrácíme a dobrovolně ji odevzdáváme…

  Neviem, každý má tú hranicu inde. U mňa je tá hranica tam, kde začína trapno. Trapno je síce cool, ale ešte stále nie som natoľko sebavedomá a zmierená sama so sebou, aby som trapno dobrovoľne podstupovala. Ak ho podstupujem, aspoň o tom rada neviem. 

  Trvá dlouho, než se k něčemu odhodláte? Nebo na ten „neznámý led“ naopak vstoupíte okamžitě a bez dlouhého přemýšlení?

  Buď sa rozhodnem hneď a dokončím, k čomu som sa odhodlala, alebo to nespravím už nikdy. Ak už ale raz poviem niekomu áno, väčšinou to splním. Sú výnimky a to vtedy, ak ma niekto presvedčí k nejakému rozhodnutiu, chcem mu vyhovieť a nepovedať nie.  Potom si uvedomím, že som to tak nechcela. 

  Dokážete se poučit z chyb, nebo jsou takové, které děláte stále dokola?

  Robím ich stále dokola, ale ak ide o prácu vrámci hudby s ľuďmi, v tíme, učím sa a potom už tie isté chyby nerobím. Dúfam.

  Na čem ujíždíte?

  Na COS stores a vietnamských bistrech.

  Pro to jídlo, nebo pro atmosféru?

  Tak pre atmosféru nie, to by som radšej chodila na obedy do kabaretu.

  V co věříte?

  V ľudskú silu a intelekt. m
  

  Foto: Profimedia

  Katarzia

  • Vlastním jménem se jmenuje Katarína Kubošiová.

  • Vystudovala herectví, nedávno se objevila například v české minisérii Pozadí událostí.

  • Patří mezi nejzajímavější slovenské hudebnice dneška.

  • Vyniká výraznými kostýmy, kterými dotváří atmosféru svých koncertů.

  • Bojuje za práva žen a podporuje LGBT komunitu.

  • Píše scénickou hudbu.

  
  

  
  

   Otevřít Spotify

  Katarzia – Dosť (official video)

  

• Omron

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Úvodník

  DIA svět

  Vstoupit do DIA klubu

  
  

  Úvodník

  
  

  
  

  VENKU FOUKÁ A PŘITUHUJE, tma přichází brzy a člověku se skoro nechce vystrčit nos z domu. Zimní spánek však není jen pro medvědy a jiná přezimující zvířata. Ukázalo se, že obdobně jsou na tom i lidé –

  hlavně na podzim zřejmě potřebují více spát. Využijte této tendence a naučte se správně spát – podpoříte tím všestranné zdraví. 

  Dlouho se věřilo, že během spánku mozek pouze odpočívá. Dnes je potvrzeno, že ve spaní pracuje nejméně stejně usilovně jako během dne. Regeneruje se paměť, třídí vzpomínky a prožitky, rozvíjejí se kognitivní schopnosti. Po fyzické stránce při něm dochází k obnově tkání, produkci důležitých hormonů a přes ledviny k odplavování toxinů. Proto je důležité dostatečně spát, což by si měli vzít k srdci hlavně diabetici.

  Nespavost a slinivka

  Nedostatek spánku se samozřejmě vždy negativně projeví na celkovém zdravotním stavu. Právě teď, v období sezonních infekcí, by vás mohl varovat výzkum, podle něhož se u lidí, kteří spí méně než sedm hodin každou noc, trojnásobně zvyšuje riziko infekčního onemocnění oproti těm, kteří spí alespoň osm hodin. 

  Nevyspání má značný vliv na funkci slinivky břišní. Diabetici, kteří dlouhodobě špatně spí, mají výrazně vyšší riziko předčasného úmrtí, a to dokonce až o 87 %, tvrdí vědci. Z další přehledové studie vyplynulo, že u pacientů trpících nespavostí je o 69 % vyšší pravděpodobnost infarktu.

  Začarovaný kruh

  Spánek a cukrovka se navzájem ovlivňují: potíže se spánkem mohou být způsobené špatně kompenzovanou cukrovkou a zároveň nedostatečný spánek může vést k cukrovce. Při nevyspání a celkově špatné kvalitě spánku budete přes den více unavení a více ve stresu, což rozkolísá cukry v těle a negativně ovlivní výši glykemie. Jestliže se nevyspíte, stoupá produkce grelinu – hormonu hladu, který stimuluje chuť k jídlu, a naopak klesne hladina leptinu, signalizujícího pocit sytosti. Když k tomuto stavu dojde, dorazí pocit hladovění a zvýšená potřeba jídla (zejména sacharidů), ale i když se najíte, neuspokojí vás to na 100 % a máte chuť na další jídlo. Dochází tak k „začarovanému kruhu“, který způsobí příbytek na váze. 

  Ticho a tma

  Pro úspěšnou kompenzaci cukrovky (i pro remisi prediabetu) je tedy dobré vytvořit si dostatečný prostor pro kvalitní odpočinek a každodenně dodržovat pravidla spánkové hygieny. K jejím známým pravidlům patří přes den být pravidelně pohybově aktivní, trávit co nejvíce času venku na přirozeném světle, omezit konzumaci nevhodných jídel, povzbuzujících nápojů, alkoholu a tabákových výrobků. Od pozdního odpoledne nepijte kávu, černý či zelený čaj nebo energetické nápoje. 

  Před spaním se vyhněte práci na počítači, tabletu, sledování televize či sledování mobilu. Elektronická média jsou zdrojem modrého světla, které může bránit usínání. V ložnici má být dobře vyvětráno s optimální teplotou 18–20 °C, ticho a tma.

  Zimní spánek je nejlepší

  Ideální délka spánku se pohybuje mezi sedmi a devíti hodinami. Pro vytvoření dobrého spánkového režimu je vhodné chodit spát i vstávat v přibližně stejnou dobu, a to každý den včetně víkendů. 

  Negativní vliv na večerní usínání má krátký odpolední spánek, tzv. „šlofík“. Pokud spánek po obědě potřebujete, ulehněte maximálně na 30 minut a vstaňte nejpozději v 15 hodin. Po odpoledním spánku glykemie stoupá nejen vlivem zkonzumovaného oběda, ale také po následném ležení bez pohybu. Zpomalená látková výměna v klidovém režimu opět podporuje přibírání na váze. Ne nadarmo staré francouzské rčení říká, že kdo spí, ten vlastně obědvá…

  Nynější chladné období roku je díky lidskému sklonu k větší potřebě spánku ideální příležitostí pro vytvoření správných spánkových návyků.
  

  
  

  PhDr. Zuzana Selementová
  

• Nurofen

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Pečujeme o zdraví + Rozhýbejte se

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Pečujeme

  o ZDRAVÍ 

  
  

  
  

  Chodíte na prevenci?

  TICHÝ ZABIJÁK se cukrovce neříká nadarmo. Není to žádné strašení, ale upozornění na reálný fakt: diabetes může způsobit mnoho dalších komplikací, které pacientům negativně ovlivní život. Mezi nepříjemné následky cukrovky často patří poškození cév, selhání ledvin, onemocnění očí, vedoucí až k slepotě, a poškození nervového systému.

  Proto se diabetikům doporučuje podstupovat veškeré preventivní prohlídky, konzultovat svůj zdravotní stav s diabetologem a pravidelně provádět selfmonitoring.

  Rozvoj přidružených komplikací ale není nevyhnutelným důsledkem onemocnění. Mnohým komplikacím totiž lze předejít – při osvojení určitých režimových opatření se vůbec nemusí vyvinout. Nezbytné však je dodržovat zdravý životní styl a správnou léčbu. Klíčovou roli zde hraje pravidelná samostatná kontrola hodnot glykemie, dodržení postupů léčby doporučených lékařem a dostatečný pohyb. 

  Jednou z komplikací cukrovky je diabetická neuropatie, kdy je v důsledku zvýšené hladiny cukru v krvi v dlouhodobém horizontu napaden i nervový systém. Projevuje se mravenčením, ztrátou citlivosti, brněním, bolestí končetin a pocitem „těžkých nohou“. Ve výsledku dochází k omezení funkčnosti dolních končetin. Při neléčení nemoci hrozí i syndrom diabetické nohy, tedy vznik vředu nebo postižení tkáně na nohou.

  Neuropatie se ale může v pacientovi rozvíjet i bez příznaků. Nejčastěji jsou postiženy nervy končetin, ale také nervy zásobující srdce, nervy trávicího traktu nebo i pohlavní orgány. Neuropatie je bohužel poměrně běžnou komplikací diabetu a vyskytuje se až u 65 % diabetiků. 

  Často se však objevují i otoky nebo necitlivost nohou, která bývá velmi zrádná. Diabetik totiž necítí bolesti, a proto mnohdy přichází na vyšetření pozdě. Je tedy důležité věnovat pozornost všem, i drobným příznakům na kůži a lehkým změnám funkčnosti končetin. Pokud je nemoc u pacienta zjištěna v raném stadiu, šance na úspěšnou léčbu jsou větší.

  
  

  rozhýbejte se! 

  
  

  
  

  JÓGA je pro každého – každý si může vybrat druh, který mu vyhovuje podle jeho potřeb i podle kondice. Je tu už několik tisíciletí a z původních praktik za účelem zklidnění mysli se dnes stala také pohybovou aktivitou, která je velmi prospěšná pro celý organismus –pročišťuje tělo, všestranně zlepšuje jeho funkce, a dokonce zvyšuje imunitu. 

  Říká se, že kdo s jógou jednou začne, obvykle ho „chytne“ a už nepustí. To je velmi důležité pro osvojení zdravého životního stylu – najít si pohyb, který člověka baví, a proto tyto návyky udržuje. Existují různé styly, od jemných až po intenzivnější, takže si stačí vybrat, co je pro koho nejvhodnější. 

  Zlepšení kondice očekávejte od jednoho ze základních druhů jógy – aštanga jógy. Jde o dynamické a fyzicky náročné cvičení, které se skládá z přesně daného pořadí vzájemně propojovaných pozic. Další typ se jmenuje hatha jóga. Jedná se o silovou formu jógy, která však není příliš náročná. Vhodná je proto i pro lidi s určitými fyzickými omezeními. Velmi populární se v poslední době stala power jóga, dynamická forma, která zapojuje všechny svaly těla. Tímto způsobem lze zlepšit i psychickou kondici. V nabídce naleznete speciální kurzy pro seniory, ženy v menopauze, těhotné, cvičení proti bolestem zad a mnoho dalších. 

  Jak ale prokázala nová analýza na základě předchozích 28 velkých studií na toto téma, jóga je mimořádně užitečná pro pacienty s cukrovkou 2. typu. Cvičení, které kombinuje fyzické pozice, dechová cvičení a meditaci, pomáhá diabetikům snižovat hladinu cukru v krvi. Lidé, kteří cvičili jógu častěji (až každý den), zaznamenali větší přínos.

  Podle zjištění vědců pravidelné provozování jógy přineslo průměrně 1% snížení hladiny glykovaného hemoglobinu A1c, což je měření průměrné hladiny cukru v krvi za poslední tři měsíce. Autoři zmíněné studie upozornili na skutečnost, že jde o hodnotu srovnatelnou s působením metforminu, nejčastěji předepisovaného léku na cukrovku. Zdůraznili však, že to v žádném případě neznamená, že by lidé měli vyměnit medikaci za meditaci. Všechny studie v analýze testovaly cvičení, zaměřené na mysl i tělo, pouze jako doplněk ke standardní léčbě diabetu – nikoli jako její náhradu.

  Jóga se skvěle hodí jako kompenzace dnešního sedavého životního stylu, protože je v ní hodně protahování a posilování vnitřních svalů a středu těla (core). Je to jeden z mála způsobů, jak se efektivně zbavit viscerálního tuku, který zvyšuje riziko rozvoje cukrovky 2. typu.

• Antibiotická rezistence

  I n z e r c e

• Vaříme + Přírodní lékárna + Osmisměrka

  DIA svět

  D I A   s v ě t

  
  

  Vaříme

  
  

  
  

  CHYSTÁME POHOŠTĚNÍ
  

  Jednohubky jsou ozdobou každého svátečního stolu. Zkuste jejich stejně chutnou, ale modernější a zdravější verzi a uvidíte, že sklidíte pochvalu.
  

  Z červené řepy
  

  Ingredience:

  200 g uvařené červené řepy, 

  50 g ořechů, 

  100 g smetanového sýra, 

  2 bagety, 

  trocha rukoly, 

  jablečný ocet,

  olej, sůl, pepř

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Červenou řepu nakrájíme na kolečka, ochutíme solí, pepřem a jablečným octem a necháme 20 minut odležet. Bagetu nakrájíme na tenké plátky, pokapeme olejem, osolíme a pečeme v troubě na 190 °C cca 8 minut dozlatova. Na vychladlé bagety poklademe nakrájenou marinovanou řepu, smetanový sýr, nasekané ořechy a rukolu.

  
  

  Z marinovaného lilku
  

  Ingredience:

  300 g lilku, 

  200 g sýru s modrou plísní, 

  2 bagety, 

  100 g cherry rajčátek, 

  hrst polníčku,

  jablečný ocet,

  sůl, pepř, olej

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Lilek nakrájíme na kolečka, osolíme, opepříme a pečeme v troubě na 180 °C asi 20 minut. Necháme jej vychladnout a dochutíme octem. Bagetu nakrájíme na tenké plátky, pokapeme olejem, osolíme a pečeme v troubě na 190 °C cca 8 minut dozlatova. Na opečenou bagetu poklademe lilek, modrý sýr, polníček a nakrájené cherry rajče.

  
  

  Z pečeného květáku 
  

  Ingredience:

  300 g květáku, 

  1 červená paprika, 

  1 salátová okurka, 

  1 stroužek česneku, 

  2 bagety,

  libeček, 

  sůl, pepř, olej 

  
  

  POSTUP PŘÍPRAVY

  Omytý, očištěný květák rozebereme na růžičky, pokapeme olejem, osolíme, opepříme a pečeme v troubě na 200 °C cca 15 minut dozlatova. Vychladlý květák rozmačkáme vidličkou, přidáme nasekaný libeček, utřený česnek, dochutíme solí a pepřem. Bagetu nakrájíme natenko, pokapeme olejem, osolíme a pečeme v troubě na 190 °C cca 8 minut dozlatova. Plátky bagety pak potřeme pomazánkou a dáme na ni proužky nakrájené červené papriky a okurky.

  
  

  Přírodní

  PRODUKTY

  
  

  
  

  VŮNĚ VÁNOC je spojená především s aromatickým kořením. Toto koření však netvoří jen neopakovatelnou chuť báječného cukroví, ale má také blahodárný vliv na kondici! Užitek z něj mohou mít také diabetici, i když si zrádné vánoční sladkosti až na výjimky většinou raději odpustí. 

  Zdraví všeobecně prospívá všechno koření, které pomáhá trávení a podporuje metabolismus, jako jsou zázvor, kardamom nebo fenykl.

  Skořice je silným antioxidantem, který díky své chemické struktuře dokáže neutralizovat volné radikály a současně podporuje aktivitu vlastních antioxidačních enzymů v těle. Pomáhá tak hlídat hladinu cukru v krvi. Pokud si po jídle dáte čaj z trochy skořice, pomůže žaludku rychleji trávit, a tím mu ulehčí od zdlouhavého vstřebávání sacharidů. Ve studiích bylo prokázáno, že pomáhá udržet hladinu glukózy v krvi tím, že ovlivňuje produkci inzulinu. Pozitivní účinky se prokázaly už při konzumaci jednoho gramu skořice denně. 

  Hřebíček určitě znáte jako osvědčený dezinfekční prostředek zejména v ústní dutině. Kromě toho obsahuje antioxidační látky. Používá se celý, rozemletý, ve formě tinktury nebo esenciálního oleje, který se dá koupit. Pokud si uděláte nálev nebo hřebíček zapícháte do pomeranče, jeho typické vánoční aroma vám díky propojení vůně s chutí v limbických oblastech mozku může pomoci odolat nutkání vrhnout se na pracny. 

  
  

  Dr. Max Fenykl bylinný čaj

  
  

  Koupit zde

  Dr. Max Ginger + Honey Hot Drink

  
  

  Koupit zde

  Dr. Max Zázvor s citrónem bylinný čaj

  
  

  Koupit zde

  
  

  osmisměrka

  
  

  
  

  I tentokrát jsme připravili oblíbenou osmisměrku. Pět luštitelů, kteří nám zašlou správné řešení, bude odměněno produktem Dr. Max Mobility Complex 6 Active XXL 270 tablet, který přináší kompletní výživu pro vaše klouby. Jde o jedinečnou kombinaci glukosaminu, chondroitinu, MSM, hyaluronátu sodného, kolagenu typu II a vitaminu C.

  Dr. Max Mobility Complex 6 Active XXL 270 tablet

  
  

  Koupit zde

  SOUTĚŽNÍ OSMISMĚRKU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAXIMU, který dostanete v každé lékárně zdarma 

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz nejpozději do 31. ledna 2024. 

  Přejeme hodně štěstí!

  Do soutěže přijímáme pouze odpovědi zaslané na e-mail.
  

• Prostamol

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Zapomenuté osudy jedné studie

  historie

  h i s t o r i e

  Zapomenuté osudy jedné studie

  Historie je plná podivuhodných událostí, a historie socialistického Československa ještě víc, a tohle je příběh jedné z nich. Příběh psychiatrické studie, která snížila kriminalitu v New Yorku!
  

  text: David laňka

  N

  enechte se odradit tím, že šlo o studii zkoumající tzv. nechtěné děti. Komunistický režim na počátku 60. let nechal Výzkumný ústav psychiatrický vypracovat studii, která by mu „poradila“, jestli potraty povolovat, či ne. Studii koordinoval uznávaný americký psycholog Henry David a nešlo rozhodně o žádnou rychlokvašku ve stylu dnešních průzkumů, zadaných v lednu a ukončených v březnu. Studie byla ukončena až na počátku 90. let. Ale už v průběhu let sedmdesátých začala generovat poznatky, které stály za nejedním důležitým politickým rozhodnutím, a to nikoliv jen v tehdejším Československu. Než se pustíme do popisování, co se zkoumalo a vyzkoumalo, pojďme si udělat malý exkurz do historie.

  Alou před komisi!

  „Rozhodnutí jít na potrat nebylo procedurálně tak snadné jako dnes. Pokud se žena rozhodla, že dítě nechce, musela jít před komisi, sestavenou v komunistických časech nejen z lékařů, ale také z úředníků, a ti rozhodli, zda se potrat provede, nebo ne. A nutno říct, že většinou zazněl verdikt NE. Zatímco v Polsku dodnes otázka potratů budí rozruch především z důvodů náboženských, u nás šlo hlavně o to, že by statistiky potratovosti mohl někdo číst tak, že socialistický občan vede nevázaný a nesocialistický život (rozumějte mravně) a pak není ochotný stát čelem jeho důsledkům. Jít před potratovou komisi pak byl pro ženy doslova očistec. „Neumíte si představit, jaký to byl tlak. Čekala jsem dítě, protože mě na zábavě nějaký neznámý muž znásilnil. Posadila jsem se před pětičlennou komisi, sestavenou ze samých soudružek, a ty se do mě pustily, jak jsem mohla něco takového dopustit, že jsem toho nebohého muže jistě provokovala svým chováním a oblečením a že naše společnost potřebuje nové občany, a tak mi potrat nepovolují. Všem bylo jedno, že mi je sedmnáct, že to dítě prostě z podstaty nemohu mít ráda, a nikdo přitom neřešil, kdo je ten, co mi to udělal,“ vypráví svůj příběh paní Naďa, které je dnes 68 let, a jejímu synovi, ke kterému si nakonec našla cestu, 45. „Místo abych k němu cítila lásku, viděla jsem v něm jeho otce. Jak se na mě opilý ukájel. Zlomilo se to, až když mu bylo nějakých sedm let.“

  Studie, část 1.

  Jak už bylo řečeno, zmíněná studie trvala více než 30 let, a vedle toho, že zkoumala tzv. nechtěné děti, tedy děti, které se narodily proti vůli rodičů a jejichž potrat potratová komise zamítla, jejich charakteristiky, osudy a chování, tak zkoumala jako protiváhu i děti chtěné, tedy ty, které si jejich rodiče přáli. Ale díky dlouhodobému charakteru studie se zkoumaly nejen děti, ale ještě i děti oněch dětí. A velmi záhy se začaly objevovat pozoruhodné výsledky. Profesor Cyril Höschl, který do Výzkumného ústavu psychiatrických studií nastoupil v 70. letech a do vypracování studie se zapojil, k tomu ve své knize Tak o co jde? říká: „Děti, které si prošly těžkými podmínkami v těhotenství, které přežily všechna ta skákání ze stolu a laické pokusy o potraty, měly tuhý kořínek. Výzkumníci sledovali děti z města i venkova, bohaté i chudé, z různých prostředí. Porovnávaly se stovky dětí od porodu až do dospělosti. Zajímavé bylo, že v prvních letech života si překvapivě lépe vedly nechtěné děti, protože byly zocelené a otužilejší. Přežily všechny pokusy svých rodičů, jak se jich zbavit, zatímco vymodlené děti byly jakoby křehčí. Měnit se to začalo až na základní škole. Ačkoliv děti měly zhruba stejné IQ, z češtiny dostávaly o něco horší známky. V mateřském jazyce totiž často spočívá odpověď na příčinu potíží.“ Pak se dlouho nedělo nic. Matky nechtěných dětí se začaly měnit a z nechtěných dětí se stávaly chtěné. Ale když nechtěné děti dospěly… „Najednou se mezi nimi začalo objevovat stále víc a víc jedinců, kteří měli maléry, potíže s policií a končili před soudem a ve vězení. V dětství si prožili skryté citové a emoční strádání. Nedalo se to na první pohled poznat, nekončili v dětských domovech, ale přesto jim něco chybělo.“

  Trocha dat a čísel

  Dovolte zase trochu historie, protože je zajímavá. V roce 1918, tedy v roce vzniku samostatné republiky, přijalo Československo rakousko-uherské zákony, které potrat zakazovaly a trestaly ho vězením. Změnit se to pokusili v průběhu 20. let poslanci celkem čtyřmi návrhy, přičemž ten první podali poslanci z hnutí českých anarchistů. A přestože šlo o malé krůčky, dosáhli toho, že bylo stanoveno, že tzv. vyhnání plodu nebylo trestné, pokud se uskutečnilo do třetího měsíce těhotenství a nedělo se proti vůli ženy a nevykonával ho někdo jiný než lékař. Důvodem, proč jejich návrh dostal slyšení, přitom byla hospodářská situace, neboť zmínění poslanci svůj návrh postavili na argumentu, že: „Každé nové dítě znamená zhoršení hospodářské situace beztak zoufalé a není tudíž divu, že ženy ve své bezradnosti uchylují se k pokoutním manipulacím, jimiž se mrzačí, a tak jsou zbaveny možnosti mateřství i pro případ zlepšení hospodářské situace.“ Nicméně, návrh neprošel. A situace se víceméně neměnila až do roku 1955, tedy do smrti ruského diktátora J. V. Stalina. Tehdy totiž byly v tehdejším Sovětském svazu potraty legalizovány a česká vláda stála vstříc dilematu. Poválečný populační boom se totiž začal zpomalovat a komunistická vláda se snažila hledat cesty, jak populační růst co nejvíce podpořit, a to předně za účelem doplnění chybějící třímiliónové populace českých Němců vysídlené v letech 1945–1947. V první polovině roku 1956 byla zřízena populační komise, která měla vládě předložit návrhy na řešení klesající porodnosti. Přestože někteří její členové byli proti legalizaci umělého potratu, komise jako celek s uvolněním přístupu k umělým potratům počítala. V materiálu zaslaném vládě píše populační komise mj.: „Právní pomoc a ochrana žen v mateřství je v praxi nedostatečná a zčásti to platí i o právní ochraně dětí. Tento nedostatek vede ženy často k tomu, že řeší nevítané těhotenství potratem. Vážné populační důsledky mají kriminální potraty. Podíl potratů na populačních ztrátách je obtížné určovat, protože značná část kriminálních potratů zůstává utajena. Roku 1955 bylo evidováno v Československu 35 087 potratů. Odhad zločinných potratů činí 35 až 40 000. […] Všechny známky svědčí pro to, že dosavadní zákonná represivní opatření nebyla účinná.“ A tak byly v roce 1957 potraty v Československu legalizovány, byť byly podmíněné zmíněnou interrupční komisí.

  Vítězství Jane Roeové bylo opřeno právě o bohnickou studii

  Studie, část 2.

  Když dostalo vedení státu první výsledky oné studie na stůl, doporučení znělo jasně. Měl by nastat konec nechtěných těhotenství. Měl by nastat konec situací, kdy jsou rozvody partnerům rozmlouvány (protože jakkoliv se to dnes zdá nepředstavitelné, tak v 50., 60. a ještě v 70. letech se rozvody předtím, než šly k soudu, řešily s manžely v rámci jejich pracovišť a nižších složek komunistické strany). Výsledky studie byly natolik průkazné, objevné a důležité, že za ně tým lékařů z bohnické léčebny dokonce získal cenu Americké psychologické asociace, o čemž se ovšem v té době mlčelo. Na základě oné studie se ovšem nejen v Československu, ale právě také v Americe začalo k potratům přistupovat se zcela jinou optikou. A místo toho, aby byla zapomenuta, tak se jí nové pozornosti dostalo v 90. letech, kdy byla citovaná v knize Freakonomics, kterou sepsali ekonom Steven Levitt z Chicagské univerzity a novinář Stephen Dubner z New York Times. A čím studii zajistili takový ohlas? Citovali ji totiž v souvislosti s prudkým poklesem kriminality v New Yorku. A dovolte zase malý exkurz do historie, tentokrát americké.

  Kořeny mafie

  Historie mafie na americké půdě není pro milovníky filmů, jako je Kmotr, Neúplatní nebo Carlitova cesta, nic nového. Její působení a vliv se rozmohly s příchodem imigrantů a ještě více posílily na počátku 20. let minulého století za doby hospodářské krize. Jednotlivé mafie (irská, italská) a rodiny si rozdělily teritoria a dokonale a absolutně prorostly do státního aparátu. Mafie vlastnila stovky společností, které realizovaly státní zakázky, kupovala si policii, podporovala politiky, umělce. A to až do 80. let dvacátého století! Zdá se to neuvěřitelné, ale ještě v osmdesátkách si americká justice nevěděla s mafií rady, protože nevěděla, kdo je na její výplatní listině. Pořádnou ránu jejími vlivu zasadila až dlouhodobá strategie na její potření a mohutná vlna odposlechů a policistů nasazených do jejích řad, pod vedením budoucího newyorského starosty Rudy Giulianiho. Ovšem to, že staré mafiány nenahradili noví (tedy nahradili, ale rozhodně už ne v takové míře), za to mohlo něco zdaleka jiného.

  Studie, část 3.

  Podle autorů knihy Freakonomics, která česky vyšla jako Špekonomie, totiž za tím vším je především uvolněnější legalizace potratů z počátků 70. let, která byla podpořena právě na základě naší „bohnické studie“. Dubner a Levitt ve své knize píší, že rapidní snížení kriminality v New Yorku a dalších městech má na svědomí kauza Roeová vs. Wade. Právě tahle kauza Jane Roeové (šlo o právnický pseudonym prostitutky Normy McCorveyové) v polovině sedmdesátek prolomila zákaz interrupce. Žádala soud, aby jí dovolil potrat, protože čeká dítě ze znásilnění narkomanem a ona nechce riskovat, že se její dítě stane feťákem a skončí za mřížemi. Americký soud jí potrat po dlouhých tahanicích povolil a je paradoxem, že se tak stalo ve chvíli, kdy Roeová dítě už porodila. Přesto šlo o precedens, o kauzu, o které se další ženy již mohly u soudu opřít, odvolat se na ni, a… většinou uspěly.

  „Řada dlouhodobých studií včetně té bohnické dokládá, že dítě narozené do nepříznivého prostředí se mnohem pravděpodobněji dostane do střetu se zákonem. Miliony žen, které mohly najednou díky tomuto rozsudku podstoupit interrupci, byly většinou svobodné matky, často na drogách a z kriminální subkultury, jejichž děti by se pravděpodobně dostaly na šikmou plochu. Jenže se nenarodily a kriminálním prostředím nenasákly,“ podotýká Cyril Höschl.

  „Násilí bylo všude kolem mě. Otec bil mě i matku. Na ulici bylo běžné, že se pořád někdo rve. Naproti v kavárně se scházeli gangsteři a já jsem odmala chtěl být jedním z nich,“ vzpomínal na dobu svého mládí Henry Hill, mafián, který v 80. letech začal spolupracovat s FBI, aby se vyvázal z násilnického prostředí. „Nebylo nic divného někomu rozkopat hlavu, protože to se dělo kolem mě pořád. Nebyl problém někoho zastřelit, protože tak se přece řešily problémy. Až jednou začaly být v ohrožení moje děti a já jsem pochopil, že jestli nechci, aby skončily jako já, musím je z toho prostředí dostat.“

  Chtělo by se napsat, že někdejší bohnická studie už natolik prokázala svou platnost, že by nemělo být nutné se na ni v dnešní době ještě odkazovat, ale bohužel je stále spousta zemí, kde by měla stát na začátku změn. Protože i když už je 60 let stará a i když někdejší režim její úspěchy tajil, neměla by být zapomenuta. m

  Foto: Adobe Stock

• Strepfen

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Do služby i do výslužby

  Projektu sociální autodopravy, na kterém Dr. Max spolupracuje s Kontem Bariéry Nadace Charty 77, se podrobně věnujeme často a s růstem jeho popularity je asi nutné ho čtenářkám a čtenářům Maxima představovat stále míň. Rodina vozů sociální autodopravy se opět rozrůstá, což dokládá naše fotoreportáž.

  D r .   M a x   p o m áh á

  Do služby i do výslužby

  Projektu sociální autodopravy, na kterém Dr. Max spolupracuje s Kontem Bariéry Nadace Charty 77, se podrobně věnujeme často a s růstem jeho popularity je asi nutné ho čtenářkám a čtenářům Maxima představovat stále míň. Rodina vozů sociální autodopravy se opět rozrůstá, což dokládá naše fotoreportáž. 

  text: michal petrov

  T

  ento rok se poprvé předávalo stejně vozů novým uživatelům jako staronovým. K současným pětadvaceti lokalitám čerstvě přibyly Třinec a pražská městská část Libuš. K obnově vozového parku došlo u Prachatic a Mostu. I když mapa Taxíka Maxíka zhoustne jen o dvě nová místa, nic to nemění na tom, že celkem do světa vyrazí v lednu čtveřice zbrusu nových vozů. To, že u dvou měst dochází k prodloužení provozu, jen dokazuje, že projekt si u potřebných našel své místo, a zatím každý provozovatel, který službu rozjel, má zájem na jejím pokračování. 

  Připomeňme jen krátce, že nápad na projekt, který je financovaný z prodeje sortimentu vlastní značky Dr. Max, se zrodil před deseti lety. Ceremoniál, kdy se předávají symbolické klíčky od nových vozů, se odehrává tradičně o adventu a v minulosti se uskutečnil na mnoha unikátních místech v Praze: například v Písecké bráně na Hradčanech, Sovových mlýnech na Kampě, v Brožíkově síni Staroměstské radnice, rezidenci primátora anebo dvoraně Národního muzea a tento zážitek umocnilo i vystoupení řady kvalitních interpretů, jako je houslista Jaroslav Svěcený, zpěvačka Petra Janů nebo kapela The Tap Tap. Letos pořadatelům vyšlo vstříc vedení Armádního muzea a na úpatí Vítkova poskytlo prostor nedávno velkoryse zrekonstruovaného a zastřešeného nádvoří. Ani tentokrát nechyběla skvělá muzika – díky zpěvačce Báře Basikové a jejímu doprovodnému Basic Bandu. m

  Foto: archiv Dr. Max

  Mezi těmi, kdo si symbolický klíček od nového Taxíku Maxíku převzal, byl i Radim Kozlovský, náměstek třinecké primátorky. Jeho radost byla zjevná.

  Ředitelé Konta Bariéry a generálního sponzora, kterým jsou naše lékárny: Jolana Voldánová a Jan Žák. Společně se zástupci Prachatic a autosalonu Ford. V Prachaticích se spolu s Libercem rozjely vůbec první Taxíky Maxíky.

  Báře Basikové to stále zpívá jako za mlada – to je fakt, a nikoli kompliment. Přítomným nabídla snad většinu ze svých hitů.

  Hosty pozdravil i ředitel muzea, brigádní generál Aleš Knížek – byla to aspoň možnost osobně mu poděkovat za poskytnuté útočiště pro ceremoniál.

• Strepsils

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Julia Roberts: Je hrozné přijít o kamaráda!

  Má naprosto nenapodobitelný úsměv, talent i neuvěřitelnou krásu. Asi každý si ji vybaví v roli prostitutky Vivian ve filmu Pretty Woman nebo jako emancipovanou hrdinku Erin Brockovich. Julii Roberts prostě nelze přehlédnout. Momentálně ji uvidíte v hlavní roli v apokalyptickém thrilleru Nech svět světem. Jaká je tahle oscarová herečka v soukromí? A co nám prozradila o svém dlouholetém manželství?

  r o z h o v o r

  Julia Roberts

  Je hrozné přijít o kamaráda! *
  

  Má naprosto nenapodobitelný úsměv, talent i neuvěřitelnou krásu. Asi každý si ji vybaví v roli prostitutky Vivian ve filmu Pretty Woman nebo jako emancipovanou hrdinku Erin Brockovich. Julii Roberts prostě nelze přehlédnout. Momentálně ji uvidíte v hlavní roli v apokalyptickém thrilleru Nech svět světem. Jaká je tahle oscarová herečka v soukromí? A co nám prozradila o svém dlouholetém manželství?  
  

  O

  d 80. let máte nálepku „americké zlatíčko“. Co to pro vás znamená?

  Abych pravdu řekla, se mnou to nemá moc společného. Takhle mě lidé nazvali, protože mě takovou chtějí mít. Vlastně pro to ani nemusím nic dělat, prostě to tak je. Ale ono je to v podstatě jedno. Těch „miláčků“ se musí neustále vyrábět víc a víc, aby bylo o kom psát (smích).

  A co „největší ženská kasovní hvězda“? To už s vámi rezonuje víc?  

  Připadá mi to jako dost absurdní slovní obrat. A spíš mě to rozesmívá než cokoliv jiného. Navíc to už není pravda, jsou holky, co dostávají za film víc. A navíc – já tu práci nikdy nedělala s tím, že bych se soustředila na čísla a peníze. Musí mě to bavit. 

  Jenže čísla hýbou světem…

  A to právě dokáže člověka pořádně vystresovat. Než být nervózní z toho, jestli ten film bude úspěšný, nebo ne, tak je lepší si uvědomit, že se prostě nemůžete zavděčit všem. Někomu se to bude líbit víc, někomu míň a někomu vůbec. A tak to je absolutně v pořádku. 

  To je velmi zralý přístup.

  Určitě to není tak, že si bych si občas zpětně neřekla, že jsem něco mohla zahrát líp nebo že to, o co jsme s tvůrci celou dobu usilovali, se nám nepovedlo. Pro mě je ale ve finále stejně nejdůležitější samotné natáčení. Když se na place cítím dobře, pak ten film miluju, i kdyby nic nevydělal. 

  A kdyby to bylo naopak? 

  Tak ten film budu nenávidět, i kdyby byl sebeúspěšnější (smích).

  Jak se vyrovnáváte s nepříjemným natáčením?

  Upřímně? Já vlastně nějak vždycky hrozně rychle zapomenu, jak strašné to bylo. Ale jen do té doby, dokud si nezačneme s kamarády, se kterými jsme na filmu pracovali, vyprávět historky. Pak většinou slyším: „Ale takhle to přece vůbec nebylo! Ty jsi brečela a oni na tebe křičeli.“ No, takže takhle selektivní paměť já mám (smích).

  Musí to být občas opravdu náročné…

  Točit filmy není žádná velká věda. Je to hlavně o vztazích a komunikaci. Sejde se skupina cizích lidí a zjišťují, jestli spolu můžou nějak harmonicky pracovat, nebo ne. Když to funguje, je to fascinující, ale stejně tak fascinující je, když věci tak dobře nešlapou. Pak se snažím vždycky přijít na to, proč to nefunguje a jak můžu pomoct. 

  Působíte na mě velmi pohodově, jaká jste v práci?

  V práci jsem určitě podobná. Každý je tam důležitý, jsme tým. Každý si zaslouží respekt. Cítím velkou zodpovědnost kvůli tomu, že bývám ve středu dění. A snažím se, abychom si to všichni společně užili.  

  Jeden ze svých domovů máte v Novém Mexiku. Co na tom místě máte nejradši? 

  Je tam klid a to je vám taková úleva!  Vždycky říkám, že tady ani nejde mít špatnou náladu. Nevím, jestli je to celkově Novým Mexikem, nebo jen těmi horami, ale tady prostě nemůžete být negativně naladění. Třeba v Los Angeles se necítím tak svobodně jako tady. Pořád mě pronásleduje někdo z bulváru, aby našel senzaci o Julii Roberts. Tam jsem celebrita, tady normální člověk. 

  Takže se vám tam žije...

  Dobře. Mám vážně štěstí na krásný život. Celkově jsem spokojenější, usazenější.  

  Jak se to dělá, máte recept?

  Velkou roli v tom hraje určitě moje manželství. Díky Dannymu se můžu posouvat dál a rozvíjet se.

  S manželem, kameramanem Danielem Moderem, jste se seznámila na place během natáčení filmu Mexičan. Jak se to stalo, že zrovna tam se uvolnily ledy? Přeci jen pracovní prostředí, tlak, mnoho lidí by se asi stydělo vás oslovit. 

  Ti kluci mě vidí v pět ráno, když se připotácím na plac a vypadám, jako že jsem nespala ani hodinu.  Za takových okolností je člověk vlastně úplně „nahý“ a je vidět, co v něm doopravdy je. Některá skvělá přátelství mohou vzniknout právě díky tomu, že se navzájem vidíte v tom pěkném, ale i v tom horším světle. Vy si totiž ve velice krátkém časovém úseku projdete tím, na co by jiný člověk potřeboval celý život. Jste vystresovaná, vyčerpaná, nevíte, kde je dole a kde nahoře. A musíte se absolutně spoléhat jeden na druhého. A to má na přátelství hluboký vliv. 

  A tak jste potkala Dannyho…

  Danny umí skvěle naslouchat. Vystudoval původně psychologii a já si pamatuju, jak jsem jednou, ještě než jsme spolu začali chodit, volala sestře, že je naprosto perfektní, protože nějak chápe všechny moje problémy a nachází k nim konstruktivní řešení. 

  Jestli to chápu dobře, byli jste nejdřív přátelé?

  Byli. A opravdu dlouho. Viděla jsem, jak je úžasný, ale oba jsme v té době někoho měli, takže jsme byli jen kamarádi.

  Jaké to bylo, když jste se do něj skutečně zamilovala?

  Hrozné! Člověk nechce přijít o kamaráda (smích)!

  Věděla jste, že je ženatý. Jaký to na vás mělo vliv?

  Obrovský. Ale on si všechno vyřešil, odděleně a mimo mě. Já jsem to samé udělala se svým životem, opět mimo Dannyho. Myslím, že jen díky tomu jsme se do sebe nakonec mohli opravdu zamilovat a začít spolu žít. 

  Takže jste nezpůsobila rozpad jeho manželství?

  Ne, opravdu ne. I když bulvár samozřejmě tvrdil něco jiného.

  Takže potvrzujete teorii, že si úspěšná a slavná žena může vzít někoho, kdo tak slavný není, a i přesto to může fungovat? 

  Ano. Neberou se přeci mezi sebou pracovní místa, ale lidi. Já jsem normální člověk jako všichni ostatní. Jen mám tuhle bláznivou práci, která lidi mate, že si pak myslí, že jsem něco víc. 

  Někteří lidé měli pocit, že jste dřív byla hodně přelétavá, co se týká mužů. 

  Jsem pod hledáčkem bulváru dnes a denně. Myslím, že spoustu lidí v mém věku mělo daleko víc partnerů, jen se o tom nemluví na veřejnosti. U mě jsou už spoustu let dveře zavřené. S manželem jsme téměř 24 hodin denně spolu, což jsem dřív vůbec neznala. Když se teď zamyslím, tak mi spousta vztahů vydržela docela dlouho. A bylo to hlavně tím, že jsem hodně točila a byla mimo domov, když už jsme se pak potkali, nebyl důvod k hádkám. Byli jsme rádi, že jsme konečně spolu. 

  Brali jste se v roce 2002, musel si Danny na začátku na něco zvykat?  

  Určitě se nikdy nesetkal s tím, jaký cirkus z toho bulvár udělá. I když celý svět řeší, s kým zrovna randím, a dává mě dohromady s mnoha lidmi, netušila jsem, že zrovna z našeho vztahu s Dannym se stane taková „zoologická zahrada“. Ale po těch dvaceti letech už je odolný a zvládá to líp než já.

  Co je to, co je to nejdůležitější, co vám Danny ve vztahu dává? 

  Díky němu jsem sama sebou. Dokáže vidět mé dobré, ale i špatné stránky. A já se tomu vůbec nevyhýbám, snažím se ale na všem pracovat. m
  

  Julia Roberts 

  • Už více než 30 let patří mezi největší hollywoodské hvězdy.

  • Pochází z herecké rodiny. K filmu ji přivedl její bratr Eric Roberts, který platil v 80. letech za vycházející hvězdu, ale svou slávu promarnil v alkoholu a drogách. Jeho dcera Emma, Juliina neteř, je dnes také známou herečkou.

  • Přestože její honoráře se pohybují kolem 20 milionů za film a byla první herečkou, která tuto hranici překročila, ve filmu Dannyho parťáci hrála za pouhých 20 dolarů. Brad Pitt a George Clooney jí totiž nabídli roli s tím, že za ni dostane „dvacku“. Julie souhlasila, a i když přiznala, že myslela, že dostane dvacet milionů, spokojila se i s tou dvackou.

  
  

  
  

  Text: Sandra Černodrinská a David Laňka, foto: Profimedia

  Leave The World Behind | Official Trailer | Netflix

  

  Ticket to Paradise | Official Trailer

  

• ACC

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Vyšehradský svařák

  padesátka Marie

  p a d e s á t k a   M a r i e

  Vyšehradský svařák

  Vyrazili jsme s manželem o adventu na svařák. Jeden z nejlepších je k dostání na Vyšehradě (ale víc už neprozradím, protože ho tam chceme najít i příští rok) a je to také příjemná možnost, jak nasát předvánoční atmosféru a neprodírat se davem. 
  

  Text: marie Petrovová

  K

  romě toho jsme se chtěli podívat, jestli je na vyšehradském hřbitově náhrobek, který hraje důležitou roli v jednom z našich nejoblíbenějších seriálů, což jsou Neviditelní. Zpráva pro stejně praštěné, co to za deset let od premiéry ještě také nestihli zkontrolovat: ne, není tam. Když už jsme na české ikonické pohřebiště dorazili, tak jsme se po něm zase jednou prošli. 

  Podle počtu předmětů na kamenné desce bych si troufla usoudit, že nejbližším člověkem ze všech velikánů je současníkům Božena Němcová. Snad je za tím její životní příběh, možná za to může Babička nebo babičky tak nějak obecně, možná jsou to její pohádky, možná nádech tajemství v jejím rodokmenu… Hrob Boženy Němcové je skromný, skoro v rohu a stejně si ho najdeme. Kousek od něj se vypíná Slavín. Monumentální hrobka pro významné české osobnosti. Zlatým písmem je na ní zvěčněno motto: „Ač zemřeli, ještě mluví.“ Na pomníku nelze přehlédnout jméno Růženy Svobodové. Tušíte, jak se tato žena dostala do společnosti významných osobností, proč její ostatky spočívají vedle Julia Zeyera nebo Emy Destinové? Než se začnete pohoršovat nad nespravedlností i po smrti, dovolím si jen připomenout, že Božena Němcová zemřela ještě předtím, než spolek Svatobor vybudoval pražský pantheon. Navíc, Růžena Svobodová rozhodně nebyla ve své době dámou neznámou a nevýznamnou. Byla to celkem úspěšná spisovatelka a její životní příběh určitě není triviální. Možná nestrádala materiálně tak jako první dáma české literatury, ale lehké to také neměla. Trápila ji hlavně vlastní duše. Byla ale ženou akce, organizovala intelektuální salón, psala, vydávala časopis, angažovala se ve prospěch chudých dětí ve spolku České srdce a mimochodem byla asi první ženskou tiskovou mluvčí, protože jí Alice Masaryková nabídla místo ředitelky Tiskového odboru v právě vzniklé české pobočce Červeného kříže. 

  Díky chytrému telefonu ke mně Růžena Svobodová promluvila ještě u toho vyšehradského svařáku. Trochu jsem se zastyděla. Tušila jsem sice něco o její existenci, ale hlavně protože si ze školy pamatuju, že ač vdaná za spisovatele F. X. Svobodu, měla techtle se známým kritikem F. X. Šaldou. Trvalo to několik desetiletí, ale pouze jaksi intelektuálně a platonicky. To je asi tak všechno, na co se vzmohla moje paměť, pokud jde o ženu, jejíž rakev si našla cestu až na Slavín. Dost možná se pustím do její asi nejoceňovanější knihy Černí myslivci. Jestli vám hned na mysli vytanul černý myslivec z příběhu o Viktorce, tak by bylo samozřejmě velmi lákavé udělat teď nad oběma ženami nějaký pěkný historický oblouk a spojit oba hroby postavou uhrančivého lesníka. Jenomže tak to v životě a asi ani ve smrti nefunguje. Ke každé z těch žen vede jiná cesta, a jestli k vám některá promluví, to už je na vás.

    Vaše padesátka Marie m
  

• Hudební divadlo Karlín

  I n z e r c e

• Marta Dancingerová: Pohádka

  povídka

  p o v í d k a

  Marta Dancingerová

  PoháDKA

  P

  o té zídce jsem sem a tam přešlapovala až do stmívání. Výhled na město jsem měla jako na dlani. Bludičkov. S každým dalším rozsvíceným světlem v bytě či domě nejspíš začíná nový příběh. Někde zas končí. Z jednoho důvodu byl můj příběh stále neúplný. Překážel v něm nesplněný slib. Nevím jaký a nevím komu. Byla jsem z toho nevídaně rozrušená. Kdybych byla mladší, okusovala bych si teď nehty. Do tmavých keřů přelezl po zídce pás ploštic. Kdybych byla mladší?

  Začínala padat tma…

  Do kopce jde děcko většinou dost pomalu, ale já šla tenkrát obzvlášť neochotně. S každým krokem se mi na koleni bolestivě ohýbal strup a nikdo z mé rodiny na něj nebral ohledy. Jen silný vítr mi občas pomohl v mojí námaze a jemně mě zatlačil do zad. Byla jsem lehká jako pírko. 

  I s vysokými větvemi stromů si toho dne vítr troufale pohrával. 

  Les. Chladný a strašidelný. Celá moje rodina zabořila zrak do jehličí a mokrého listí a toužebně vyhlížela aspoň bedlu nebo klouzka. Já ne. Sedla jsem si na kus mokrého mechu a pozorovala, jak se mi mokrá zem vsakuje přes kalhoty a chladí na kůži. 

  Budu mít mokrý zadek a budu nastydlá. Příště nebudu moci do žádného lesa jít. 

  „Neseď na tom mokrým, budeš nastydlá. Radši se porozhlídni po nějakým hříbku,“ jde kolem tatínek a na můj vkus dost hrubě mě zvedá ze země. 

  Já se dál nerozhlížím po žádném hříbku, ale padne mi zrak na maminčiny nohy. Moje maminka nosí holé nohy vždycky až skoro do zimy. Má je krásné. Svalnatá lýtka a úzké kotníky. Taky bych jednou takové nohy chtěla mít. Vítr jí občas nadzvedne sukni tak vysoko, že si ji maminka musí chytnout, abychom všichni neviděli její zadek. 

  Najednou se mezi jejíma nohama začal prodírat paprsek ostrého slunce a v tom paprsku…

  Stříbrný stín. Silueta. Sedá si, otáčí se, popobíhá, ale nakonec se vždycky vrátí k nohám mojí maminky a tam se nešťastně schoulí do klubíčka. Oči toho stínu se potkají s mýma. Rychle jsem uhnula pohledem a podívala jsem se na maminku. Co ona na to, že se jí mezi nohama prodírá… Víla? Nic, neměla o ní ani ponětí. Víla na mě pořád upírala svůj zrak. Nešťastný a trochu prosebný. Najednou se přiblížila asi metr ke mně a pokynula mi hlavou, abych šla za ní. Necítila jsem strach ani nic podobného, co by mi zabraňovalo se k ní vydat. Míjela jsem průběžně členy své košaté rodiny, všichni zahloubáni do země, nikdo neviděl mě ani ji. Tu stříbrnou vznášející se osůbku. Občas se otočila a zkontrolovala, jestli jdu za ní. Dlouhou sukní hladila zem. Sem tam vzala nějakou jehličku s sebou a zase ji upustila. Došli jsme k velkému balvanu, ona si za něj sedla a dlouze se na mě podívala. 

  „Kdo jsi?“ zeptala jsem se s tou nejupřímnější dětskou zvědavostí.

  „Meluzína.“

  „Meluzína? Promiň, já znám jen Limuzínu.“

  „Limuzínu? Tu zas neznám já. Ale zeptám se větru. On je víc mezi lidmi.“

  „Vítr znám.“

  „Ano, zná ho každý. To já ho učím, jak nebýt protivný. Jak dělat i jiné věci než jen brát klobouky, nadzvedávat sukně, foukat do uší, mlátit okny u domů, zvedat vlny v moři, shazovat větve… Učím ho, jak sušit prádlo, jak dělat jen malé vlny, jak příjemně chladit, jak foukat dětem do draků, pomáhat lidem do kopce… Ale nic z toho mu nebudu moci radit, když přijdu o svůj vlastní úkol a tím i o seeebeee!“

  Meluzína se dala do usedavého pláče. Průhledné slzy dopadaly na hlínu a jehličí. Už už jsem ji chtěla začít nějak utěšit, ale to, co jí začalo vylézat zpod její sukýnky, mě tak vyděsilo, že jsem si to rychle rozmyslela. Malá, zvídavá, vcelku roztomilá hlava. V úžasu jsem vykulila oči. Co to proboha je? 

  Kousíček to vykouklo a zase zalezlo. Za chvíli ještě jednou. Meluzína dál usedavě pofňukávala a přišlo jí naprosto samozřejmé, že jí vykukuje zpod sukýnky… malý had! 

  „Co to je?“ zeptala se za mě už podruhé během chvilky nepřekonatelná dětská zvědavost. 

  „To je právě ona… Nesmělost. Vytrácí se.“ 

  „Nesmělost?“ Opět jsem neměla ani ponětí, co to slovo znamená, a Meluzína to ze mě asi vycítila, protože okamžitě přestala plakat a začala na mě koukat takovým kriticky hloubavým pohledem.

  „Já jsem strážce nesmělosti. Málokdo to ví. Svět bez nesmělosti bude troufalý. Bude mu chybět kouzlo. Nesmělost umí kouzlit lidskost.“ 

  „Vrátím do světa nesmělost,“ vypadlo ze mě, aniž bych věděla, co slibuju a proč. 

  Meluzína přestala plakat a pomalu roztahovala pusu do širokého úsměvu. Neváhala už ani o vteřinu déle a můj slib vzala jako hotovou věc. Malé hádě, které jí teď obkroužilo stříbrné ručky, se jí přitulilo ke tváři jako mazlivý medvídek a oba zmizeli jakoby nic. 

  Místo nich tam v jehličí pod kamenem zbyl krásný velký hřib pravák. 

  „Je!“ vrhla jsem se k hřibu a vyrvala jsem ho i s jeho velkou nohou ze země. 

  To, co jsem zažila, bylo tak neuvěřitelné, že i malá dětská mysl plná fantazie dělala všechno pro to, aby tu příhodu zatratila a vyhnala z hlavy ven. S každým dalším krokem se mi celá vzpomínka na meluzínu, hádě a nesmělost vytrácela z paměti. Ještě chvíli a pak ještě kousek. Neupusť ji! Dětská chatrná vůle zkoušela udržet tuto vzpomínku aspoň o chvilku déle, ale marně. Definitivně se vytratila, když jsem doběhla ke krásným nohám mojí maminky. Objala jsem je a řekla jsem: 

  „Koukej, mami, co mám!“ 

  Na té zídce byla krom jedné pouliční lampy a pár světýlek ve městě už tou dobou černočerná tma.

  Já se celá chvěla vzrušením. Aby ne, když jsem konečně našla chybějící článek svého příběhu. 

  Vítr mi jemně nadzvedával sukni. Mně to nevadilo, protože mám hezké nohy. Po mamince. Ve stejné chvíli v ulici za mnou projela bílá limuzína a pro ty, kdo chcete, tak měla na kapotě namalované malé hádě. 

  Byla jsem šťastná. Můj nesplněný slib teď čněl jako nápis nad městem, které stále rozsvěcelo a zhasínalo jeden příběh za druhým. Koukala jsem se na tu nádheru a zeptala se jen tak do větru: „Tak kde jste? Vy moji nesmělí!“ m
  

  Kresba: Rado Sládek

• Gingio

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• Knoflíky, motýlí křídla nebo zrcadla. Čeho se bojí slavní?

  svět hvězd

  s v ě t   h v ě z d

  Knoflíky, motýlí křídla nebo zrcadla. Čeho se bojí slavní?
  

  Fobií existuje celá řada, celkem jich je detekováno okolo tří set. A některé jsou skutečně pozoruhodné. Víte, co je arachibutyrofobie? To je panický strach z toho, že se vám přilepí arašídové máslo na horní patro dutiny ústní. A jak je vidno, fóbie se nevyhýbají ani slavným osobnostem. 
  

  Johnny Depp, na dětskou oslavu asi radši ne…
  

  Ne nadarmo jsou z klaunů povedení masoví vrazi. Něco takového v nich vidí i nejznámější pirát Johnny Depp. Trpí tzv. coulrofobií, což je panický strach z klaunů. Johnnyho prý děsí především jejich namalované úsměvy. Stejný problém má podle některých zdrojů i jeho kolega, představitel Harryho Pottera, Daniel Radcliffe. 
  

  
  

  Pamela Anderson, zrcadlo, řekni…
  

  Nejznámější plavčice a sex symbol Pamela Anderson zažívá každodenně tzv. eisotrofobii. Že nevíte, co to je? Zní to velmi složitě, ale ve skutečnosti je to fobie ze zrcadel. Dotyční se bojí, že v odrazu uvidí kromě sebe i někoho zemřelého, nějakého ducha. Možná proto se přestala líčit? Muka?
  

  Orlando Bloom, prasátko Pepina asi nebude jeho favoritem…
  

  Když utíkáte jako o život, protože je v blízkosti prase domácí, které vám ale vůbec nic nedělá, a vy dostanete strach o svůj holý život, říká se tomu swinofobie. Tu na vlastní kůži zažil herec Orlando, když natáčel Království nebeské a jedno z prasat z herecké crew se ocitlo v jeho blízkosti. Sám k té situaci řekl, že nejen, že mu je nepříjemný pohled na samotné prase, ale nemůže jíst absolutně nic z vepřového masa. 

  Megan Fox, zákaz papírů…
  

  Tahle diva, kterou znáte třeba z filmu Transformers a v poslední době i z mnoha fotek jejího bouřlivého vztahu s hudebníkem Machine Gun Kellym, má zas velký problém dotknout se suchého papíru. Důležité dokumenty potřebuje zalaminovat, a když se učí scénář, musí mít u sebe hrnek s vodou, aby jí papír nešustil. Máte to taky tak? 
  

  Vanda Hybnerová, knoflíku, otoč se…
  

  Umíte si představit, že si radši neoblečete košili, protože má na sobě knoflíky? Ne že byste byli tak líní, ale jednoduše a prostě vám knoflíky nahánějí hrůzu. Tohle musí ve své herecké profesi zakoušet herečka Vanda Hybnerová. Knoflíky jsou jí bytostně odporné, nepříjemné a má z nich úzkostné pocity. I pro tenhle strach existuje pojmenování, a to koumpounofobie. Mimochodem, trpí jí modelka a herečka Poppy Delevigne, sestra slavné Cary Delevigne. 
  

  Sarah Michelle Gellar, na dušičky s ní radši nepočítejte
  

  Legendární Buffy, přemožitelka upírů má již od dětství příšerný strach z toho, že ji někdo pohřbí zaživa. Nesnáší hřbitovy a vše s tím spojené. Naštěstí pro ni všechny filmové hřbitovy, které se v seriálu objevily, nebyly pravé. To by asi Sarah místo hlavní role skončila v komparzu. 
  

  Patrik Děrgel, hostina? Ne, díky!
  

  Představte si hezkou večeři doma s přáteli, oslavu narozenin nebo prostě večírek plný dobrého jídla a pití. Hezká představa, že? Ne tak pro herce Patrika Děrgela. Ten má totiž diagnostikovanou tzv. cibofobii, což je panický strach z jídla, on ho má zejména ve společnosti ostatních lidí, protože se bojí otravy či zadušení. Lidé trpící tímto strachem také často tvrdí, že jim je nepříjemná jen představa, kdo všechno se toho jídla dotýkal. Větu „Patriku, tobě to nechutná, viď?“ slýchá tenhle mladý herec asi často. 

  Nicole Kidman, motýlky v břiše? V žádném případě!

  Co může být hezčího než pozorovat rozmanitost barev a tvarů motýlích křídel? Tahle křehká krása ale nahání hrůzu jedné z nejznámějších hereček současnosti. Když je v místnosti motýl, začne prý nekontrolovatelně křičet. Botanická zahrada by ji tedy asi radost moc neudělala. 
  

  Billy Bob THORNTON, hlavně ne zámky!
  

  Pokud byste chtěli tohohle amerického herce a scenáristu zabít, stačilo by vám ho zavřít v některém z našich hradů a zámků. Billy totiž nesnese pohled na starožitný nábytek. Obzvlášť ten polstrovaný, s ozdobnými nožkami apod. Asi by v našich podmínkách nemohl natáčet pohádku, že?
  

  Text: Sandra Černodrinská, foto: archiv redakce a Profimedia

• Tantum Verde

  
  

  Máte vybráno?

  I n z e r c e

• Jak jsem valila oči na drát aneb pár slov o překvapení

  Halinin fejeton

  H a l i n i n   f e j e t o n

  Jak jsem valila oči na drát aneb pár slov o překvapení

  Každý den tajím dech, co zas strašného se stalo, co se děje a co se bude dít. Každý den se chvěju hrůzou, aby mě někdo nebo něco nějak příšerně nepřekvapili. A každý den zároveň doufám a oddávám se naději, že se odehraje zázrak. 

  Text: halina pawlowská

  A

  slunce zasvítí tak akorát, zelené listy se budou tetelit v mírném vánku, já zhubnu tak, že si koupím šortky a tričíčko nad pupíček, mé děti se budou trumfovat, kdo z nich mi dá víc najevo svou lásku, a můj přítel mne vzbudí polibkem a jen tak, pro nic za nic, i když je Valentýn už za námi, mi hned před snídaní navlékne diamantový prsten. No… možná, že se bez prstenu obejdu, už nejsem nejmladší a takové překvapení by mé opotřebované srdce už nemuselo zvládnout.

  Když je někdo překvapený, tak tají dech, mrká na drát,  má oči navrch hlavy, otvírá na něco hubu, nevěří svým očím, zůstává paf, kroutí fousama, kouká na to jako na vrata ve skále,  jako tele na nový vrata, jako puk, kouká jako zdviž  atd. apod. Musím říci, že čím jsem starší, tak mám pocit, že mě dokáže vysloveně překvapit máloco a málokdo, zejména proto, že většinou očekávám, to jsem zdědila po mamince, že stát se může cokoliv. Nicméně tuhle jsem opravdu zalapala po dechu, ne že by se odehrálo něco katastrofálního, ale … posuďte sami…

  Byla jsem nakupovat ve specializovaném obchodě na sýr, v  cheeskárně, jak s dcerou říkáme hezky česky. V prodejně, kde byly snad všechny druhy sýra, stála za pultem hezká, mladá  žena.  Když jsem jí řekla, že bych chtěla čedar, tak se mě   zeptala: „A chcete žlutý, nebo červený?“ A já jsem nevěděla, zeptala jsem se proto: „A jaký je mezi nimi rozdíl?“ 

  A ta dívka obrátila oči v sloup a s povzdechem opáčila: „Že by v barvě?“

  Můj tatínek byl zvláštní, proto o něm tak ráda vyprávím, zvláštní bylo i to, že ho bylo velmi obtížné něčím překvapit. Proč? Protože tatínek byl tak uzavřen ve svém světě svých úvah a myšlenek, že to, že se jedná o nějaké překvapení, málokdy vůbec postřehl. Pro mne však bylo překvapením, když jsem po jeho smrti při odtajňování spisů a estébáckých protokolů zjistila, že můj tatínek, i když jeho výroky zněly blouznivě, měl, bohužel, ve svých chmurných soudech absolutní pravdu. Spousta jeho známých skutečně spolupracovala s tajnými službami a skutečně i ty nejnevinnější dialogy mých rodičů o večeři nebo kočce  nabývaly v udavačských  zápisech  fascinujících vlastizrádných rozměrů.

  S radostí proto vzpomínám na chvíli, kdy měl můj tatínek vytřeštěné oči úžasem. Doprovázela jsem ho tehdy na úřad, protože mu bylo osmdesát sedm a tatínek žádal, po nesmírně dlouhé, asi čtyřicetileté pauze, o svůj cestovní pas. 

  Úředník  tehdy otci sdělil, že k tomu musí předložit rodný list. To ale byl velký problém, protože  tatínek vůbec netušil, kde ho má a jestli ho vůbec ještě má. Ten  úředník byl ochotný a snažil se nám pomoci, a tak tatínkovi poradil, doslova mu řekl toto: „V tom případě bude stačit, když předložíte notářsky ověřené prohlášení lékaře, který vás přivedl na svět.“

  PS: Tenhle vtip se k tématu překvapení moc hodí a mně se moc líbí: Muž se vrátí po letech z vězení a jeho žena ho vítá s malým dítětem na rukách. „Čí je to dítě?“ rozčílí se muž. „Moje,“ odpoví žena. „A kdybys byl doma, mohlo být i tvoje.“

  Vaše Halina m
  

• Coldrex

  
  

  Koupit zde

  I n z e r c e

• 1079717.png
• 1079718.png
• 1079719.jpg
• 1079721.jpg
• 1079722.png
• 1079723.png
• 1079724.png
• 1079725.png
• 1079747.jpg
• 1079754.png
• 1079761.png
• 1079763.png
• 1079798.jpg
• 1079800.jpg
• 1079801.jpg
• 1079802.jpg
• 1079803.jpg
• 1079804.jpg
• 1079805.jpg
• 1079807.jpg
• 1079808.jpg
• 1079809.jpg
• 1079810.jpg
• 1079811.jpg
• 1079812.jpg
• 1079814.jpg
• 1079815.jpg
• 1079816.jpg
• 1079817.jpg
• 1079818.jpg
• 1079819.jpg
• 1079820.jpg
• 1079821.jpg
• 1079822.jpg
• 1079823.jpg
• 1079824.jpg
• 1079825.jpg
• 1079826.jpg
• 1079827.jpg
• 1079828.jpg
• 1079829.jpg
• 1079830.jpg
• 1079839.jpg
• 1079840.jpg
• 1079841.jpg
• 1079842.jpg
• 1079843.jpg
• 1079844.jpg
• 1079845.jpg
• 1079846.jpg
• 1079847.jpg
• 1079848.jpg
• 1079849.png
• 1079854.jpg
• 1079855.jpg
• 1079856.jpg
• 1079857.jpg
• 1079858.jpg
• 1079859.jpg
• 1079860.jpg
• 1079861.jpg
• 1079862.jpg
• 1079863.jpg
• 1079864.jpg
• 1079865.jpg
• 1079866.jpg
• 1079867.jpg
• 1079868.jpg
• 1079869.jpg
• 1079871.jpg
• 1089374.jpg
• 1089375.jpg
• 1089376.jpg
• 1089377.jpg
• 1089378.jpg
• 1089379.jpg
• 1089380.jpg
• 1089381.jpg
• 1089382.jpg
• 1089383.jpg
• 1089384.jpg
• 1089385.jpg
• 1089386.png