rozhovor Když zmizí strach ze smrti, zmizí strach ze života * Podstoupil tajné šamanské rituály, uběhl maraton, vyléčil se z alkoholismu, zplodil tři děti, usmířil se se svými milovanými a nakonec se setkal s Bohem. A během celé té doby psal knihy. Je z nich cítit syrovost života i těžko popsatelná tajemná atmosféra. Spisovatel Josef Formánek na podzim vydal svou zatím poslední – Knihu o tichu. Foto: Olga Procházková, Foto: Miroslav Nebeský Ř íkáte, že píšete, jen když musíte, když kniha musí ven. Potřebovala naléhavě „ven“ i ta poslední? Já jsem si řekl, že budu při psaní stejnej jako v životě. A v něm si nevytvářím žádné představy. Nepředstavuji si třeba, kdo za mnou přijde na rozhovor ani jaký náš rozhovor bude, přijímám ho, jaký je. Prostě si teď povídáme – a uvidíme. I současnou situaci s covidem přijímám, jaká je. Mám nosit roušku, budu nosit roušku. Rozhodl jsem se, že při psaní nebudu dotvářet pointy a napíšu jenom, co přinese život. A když jsem si to řekl, náhle se začaly dít zvláštní věci mezi nebem a zemí. Začal jsem potkávat lidi, co mi vyprávěli neuvěřitelné příběhy, a knížka se tak vlastně poskládala sama. Takže to bylo jiné? Neměl jsem žádné pnutí. Dlouhou dobu mi nešlo psát. Jen jsem seděl u psacího stolu, díval jsem se z okna na pomalu plující mraky a to bylo celé. A pak jsem psal bez vnitřního přetlaku. Jediný pocit, který ve mně zůstával a zůstává, je vděčnost. Tím, jak vám nešlo psát, jste mi připomněl světovou tenisovou jedničku Novaka Djokoviće. Byl svého času pod vlivem gurua Pepeho Imaze a tak pilně se učil vnitřnímu klidu a lásce, že na rok či dva přestal vyhrávat, protože si asi úplně vymazal ego. A vy, když jste uvěřil v Boha, nemohl jste zase psát. Když cítíte velký mír, tak je to těžké. Psát nebo hrát tenis. Ale ve hře svého života jsem dostal do vínku psaní. Nic jiného neumím. Takže jsem si říkal, že bych měl poprosit, aby mi to zase psalo. I když se mi nechce nebo nechápu důvod, proč psát. Ale jsem tu proto, abych psal. Kniha o tichu je jiná, ale pořád se v ní poznávám. Jsem s ní spokojený a upřímně zvědavý, jaké vzbudí reakce. Někteří umělci, například hudebníci, říkají, že nejsou tak úplně autoři svých děl, že se jim spíše daří spojit se s něčím, co je přesahuje. Jak to cítíte vy? Hodně podobně. Někdy jsem překvapený z toho, co jsem napsal. Někdy ta slova dokonce obdivuji, i když to může znít zvláštně. Někdy mě můj vlastní text dojme nebo rozesměje. To se ale nestává, když se úporně snažím za každou cenu vymyslet třeba nějaký krkolomný dramatický oblouk. Proto se snažím psát jednoduše. Po té osudné noci, kdy jste uvěřil v Boha, jste se začal chovat jinak a hodně mluvíte o pokoře a laskavosti. O pokoře teď mluví leckdo, vy jste v tom ale na rozdíl od jiných autentický. Příjemný klid a laskavost z vás přímo sálají. Jak se vám to povedlo? Nevím. To se prostě stane. Jako se strachem ze smrti. Od mládí jsem trpěl strachem ze smrti. Jako kluk jsem byl na prázdninách u babičky, lítali jsme s kluky po louce, byl jsem šťastný a najednou mi došlo: Stejně umřeš, nic nemá cenu. Od té doby jsem podobné situace zažíval souběžně při velkých stavech vnitřního štěstí a trápily mě. A teď ten strach ze smrti zmizel. Nezkoumám to. Nevím, proč mi připadá přirozené být pokorný a laskavý. Nespekuluju o tom… My totiž ve skutečnosti nic nevíme. Jenom si něco myslíme. Máte v sobě ještě něco z šamana, jímž jste se na ostrově Siberut málem stal? Myslím si, že po osudné noci, kdy jsem se stal hluboce věřícím člověkem, jsem zůstal jenom holý já, a všechny příběhy, které jsem zažil, včetně událostí v pralese, kdy jsem se mohl stát šamanem, vnímám jako důležitou kulisu svého života. Naše role, kostýmy a artefakty, které pro ně využíváme, jsou asi tak podstatné jako kostýmy na maškarní. Šamanismus ve mně nezůstal, jen víra ve Stvořitele. Ve vašich příbězích je ale cítit něco velmi silného. Třeba kniha Umřel jsem v sobotu je skoro mystická. Cítíte se jako šaman slova? Uvědomuji si, že slova mají sílu vzbudit emoce, ale nedokážu rozklíčovat na prvočinitele proč. Se šamanismem to nemá nic společného. Šamanismus byl v určité etapě mého života pro mě ale nesmírně důležitý, protože mi objevil svět, o němž jsem si myslel, že existuje jen v pohádkách a snech. Ukázal mi něco mezi nebem a zemí, magii života. My se tady v našem časoprostoru, v naší kultuře, snažíme všechno naplánovat, popsat a definovat. A když v tom vyrůstáte, máte pocit, že není místo pro nic dalšího, že celý život se dá vtěsnat do cenovek a schůzek v diáři. Ještě před pár lety jsem si říkal – proč? Všechny vztahy se mi zdály účelové. Tehdy bych asi přišel na rozhovor a měl pocit, že jediné, co chci, je propagace své knihy a jediné, co chcete vy, je udělat rozhovor, abyste inkasovala honorář. Neměl jsem chuť se toho účastnit. Ale teď dávám mnohem více prostoru pro… slovo NEVÍM, pro tajemství. Třeba jsem vás potkal kvůli něčemu jinému, než je udělat tenhle rozhovor. Třeba abych si zapamatoval vaše oči nebo váš příběh. Napadlo vás ve vašem velkém klidu, co by bylo s vaší laskavostí, kdybyste potkal nějakého lumpa? Jakého lumpa? Člověka, který by třeba chtěl ublížit někomu z vašich blízkých. Dejte mi konkrétní příklad. Někdo by dal facku vaší dceři. Mám v sobě obrovskou sílu, kterou už nechci používat. Když jsem se s někým pral, tak jsem buď dostal nakládačku, nebo protivníka první ranou deklasoval. Kdyby se tohle stalo, asi bych zůstal vnitřně klidný, řekl bych si, zda tím, že lumpovi jednu natáhnu, pomůžu dceři, a jestli se tím nesnížím na jeho úroveň. Je těžké o takové situaci hypoteticky přemýšlet. Nemůžu vědět, co bych udělal nebo cítil například v jiné extrémní situaci, ale vím jistě, že mám schopnost rychlé a silné reakce. Když jsem ještě chodil do barů, potkával jsem možná lidi, kteří nebyli vždy sněhobíle čistí, možná i lumpy. Teď je však už nepotkávám. Díky Bohu! Když vidíte, jak tradiční život Mentawajců mizí pod náporem civilizace, máte o ně strach, trápí vás to, nebo tenhle proces zařazujete do kategorie „nevím“? Trápilo mě to vždycky. Na Siberutu jsem strávil celkem přes rok života a při prvních návštěvách jsem se cítil jako hlavní hrdina ve filmu Avatar – přepnutý do jiného, krásnějšího a opravdovějšího světa. Když jsem byl na Siberutu pošesté nebo posedmé a viděl jsem, jak si buldozery klestí kvůli silnici cestu pralesem, a bylo mi do breku. Ale po osudné noci si říkám, že věci jsou takové, jak mají být. Každá změna přinese něco špatného a něco dobrého. Zapálený milovník přírodních národů ve mně si přeje nechat Mentawajce v tradičních kulisách přírody, ale je v tom i kus mé sobeckosti: já chci, aby to bylo takhle, protože se mi to zdá krásné. Přitom jsem sám svou přítomností přispěl k tomu, že se jejich svět mění, jsem součástí procesu. A otázka také zní, jak to vidí oni. Můj kamarád, šaman Aman Lau Lau, mi řekl, že je rád, když dostane západní léky na malárii, je mu příjemné rozdělat si oheň zapalovačem a nemuset pádlovat v kánoi, ale použít závěsný motor. Nám to připadá pochopitelně strašné, místo tichého pádlování a romantiky motor, hluk, benzín a olej. Ale to jsou věci, se kterými já osobně nic neudělám. Nejsem schopen Mentawajce nějak významně chránit, nebo dokonce zachránit. Kdybyste měl moc ovlivnit jejich život, co byste udělal? Zařídil bych, aby se území jakýchkoliv přírodních lidí stalo takovou polopropustnou membránou, jednosměrnou rezervací, odkud může kdokoliv ven a zpět, ale nikdo cizí zvenčí nesmí dovnitř, ani cestovatelé, obchodníci, misionáři, ani vědci. Takovou možnost ale nemám... Jeden můj kamarád na Siberutu už nenosí tradiční oděv, ale tričko. Špinavé, roztrhané tričko, které ho na první pohled vzdaluje od jeho kmenové historie, tradice, od podoby, kterou jsem znal dřív. Ale došlo mi, že je to pořád stejný člověk: zpívá šamanské písně, dokáže být v transovém stavu, umí lovit. Je jedno, co má na sobě. Změnily se kulisy a kostýmy, ale lidé zůstali stejní. Užívám si, že mám vůbec ještě šanci vidět je takhle. Dřív jsem si říkal, pánové Zikmund a Hanzelka, ti se měli, viděli všechno ještě daleko přirozenější. Teď vím, že i já jsem na Siberutu zažil a zažívám výjimečný svět, který za padesát let třeba částečně zmizí nebo bude úplně jiný. Když jsem si dávala dohromady hlavní témata vašeho života, šlo to asi takto: cestování, alkohol, běh, cigarety a teď Bůh. A leccos z toho na dřeň. Například když běh, tak maraton. Co kdyby vám tyhle berličky někdo sebral? Mně je nikdo sebrat nemůže. Já Boha nevnímám jako berli. Pro mě znamená obrovský pokoj a klid. Už nemám potřebu na cokoliv reagovat, v podstatě jsem jenom divák. Když na mě někdo troubí v zácpě, usměju se. Kdybyste na mě začala křičet, budu na vás se zájmem hledět a říkat si, proč to asi děláte. I kdybyste napsala, že s Formánkem to byla hrůza, tak je to pro mě prostě zpětná informace. Potkávám zajímavé lidi, baví mě pozorovat jejich způsob a schémata myšlení. Nežil jsem v ruce se seznamem, který jste mi teď předestřela, a když jsem odhodil alkohol, tak jsem si neřekl: Honem, co za něj – aha, Bůh! (Směje se a pak zvážní.) Bůh je pro mě konečná realita tohoto světa. Napadlo vás někdy, že jste se mýlil? Jak mýlil? Že třeba Bůh není. Že se vám jenom něco stalo s mozkovou chemií. Psychiatři si to myslí. Že jsem měl halucinace náboženského charakteru nebo prošel psychospirituální krizí. Ale mně to je jedno. Já to nepotřebuji nikomu vysvětlovat. Jsem rád za vědomí, že my všichni od narození k smrti žijeme v Jeho mysli. Když vzpomínáte na protialkoholní léčebnu, mluvíte o pevně daném režimu, který může být v určitých životních situacích prospěšný. Říkám si, že pro mnoho lidí je současná bezbřehá svoboda života náročná. Protože člověk, který si nemůže vybírat, za svůj život nenese takovou zodpovědnost, naopak – může se vymlouvat, omlouvat a nemusí se snažit. Co si o tom myslíte? Život je hra, v níž se máme něco naučit a něco pochopit. Pokud deleguji svoje rozhodnutí nebo část života na jiné lidi nebo instituce, tak si kus hry nechávám na další kolo v tomto či jiném životě. Je to každého svobodná volba a je to v pořádku. Sám za sebe jsem moc rád, že si o svém životě můžu svobodně rozhodovat. Máte kolem sebe lidi, které obdivujete, vzhlížíte k nim, inspirují vás? Rozhodně. O nich je moje kniha. O mých blízkých, o mých láskách, kamarádech. O těch, kteří mě inspirovali. Po dopsání jsem cítil vděčnost osudu, Bohu, lidem, jež jsem potkal. Jak žijete všední dny? Nemám všední dny a víkendy. Jediné něčím jiné dny jsou v době, kdy dopisuji knihu. To trávím hodně času nad stolem přemýšlením a nedělám pravidelné věci, na které se asi ptáte: když se probudím, jdu si zaběhat, ponořím se do ledové vody, hraju si s dětmi, část dne jsem se ženou, část dne trávím se sebou, občas jedu za kamarády. Líbí se mi nic nemuset. Co vás rozesměje? Často se směju, když mě něco uvede do rozpaků. Býval jsem cholerik a situace, které mě dřív vytáčely, mě dnes nutí do úsměvu a z toho mám radost. Zjistil jsem, že když se zlobím, tak to bolí nejvíc mě. Když jsem včera měl chuť být naštvaný na dceru, tak jsem si řekl, že ona je taková citlivá duše, a hned se mi ulevilo. Zjistil jsem, že je pro mě snazší hned všem všechno odpouštět. Funguje to i ve vztahu s mou ženou. Žádná partnerka nikdy nebude absolutně spokojená s partnerem, kterého má doma, a platí to tak i pro muže. A tak, když něco vypadá, že mě to vytočí, si v duchu řeknu „buď zticha“ a trochu se zasměju. Já si taky doma často řeknu „buď zticha“, ale nesměju se, většinou jsem totiž stejně naštvaná. Závidím vám to. Trvalo roky, než jsem k tomu došel. Čím je vaše žena jiná než ostatní, proč jste si ji vybral? Výjimečná je tím, že se mnou přežila všechny mé životní etapy. I tu, dnes viděno radostnou, kdy jsem prožil něco, v co jsem ani nedoufal. Prožil jsem obrovský klid, že Bůh je se mnou, že je s námi, že je všude tady. Ale zvenku, chápu, to tak moc dobře nevypadalo. A ona to zvládla. Ač nemluví a asi ani nepřemýšlí o Bohu, žije jako duchovní člověk. Vidím, jak se laskavě chová, jak je pevná, jak je v ní spousta lásky k dětem i ke mně po všech těch peripetiích. Obdivuji ji. Mně zmizely veškeré touhy. Nevím, jestli je to napořád, ale například nemám puzení cestovat. I když netvrdím, že už nikdy nikam nepojedu nebo se nenechám vyzvat na cestu. Dokážu ocenit ženskou krásu u cizí ženy, ale nemám u toho postranní myšlenky. Dočasně zmizela touha psát, ale byl jsem v klidu, protože základní pocit pro mě je bejt v klidu. Všem říkám, buďte v klidu: dokud tu hru hrajeme, pokud nejde o bolest a zdraví blízkých, buďte v klidu. m Tváří v tvář Žádnou z otázek jsem ho nevyvedla z míry, během našeho povídání jsem nenašla skulinu, kde by se ukázala potlačená póza, faleš nebo záchvěv nadřazenosti. Josef Formánek byl neprůstřelně osvícený. A nejhorší na tom je, že v jeho charismatické společnosti je člověku příjemně a veselo, a není to ona specifická „křesťanská radost“, známá z obličejů mnoha věřících, žádné posvátné ticho, neboť Bůh je všude kolem. Naopak – proč si nedat venku cigaretu, vyřídit pár hovorů, těšit se na jízdu kabrioletem a nechat lidi kolem sebe tak nějak normálně žít? Kdo z nás to má? Josef Formánek (51) Spisovatel, novinář, cestovatel. V roce 1992 spoluzaložil geografický magazín Koktejl, který byl svého času fenoménem na trhu. Procestoval více než 40 zemí světa, nejsilnější vazby má k ostrovu Siberut, ležícímu v mentawajském souostroví u pobřeží Sumatry. První knihu Prsatý muž a zloděj příběhů (2003) psal sedm let, následovaly tituly Létající jaguár (2004), Mluviti pravdu (2008), Umřel jsem v sobotu (2011), Syn větru a prsatý muž (2013), Úsměvy smutných mužů (2014), Dvě slova jako klíč (2016) a Kniha o tichu (2020). Kniha Úsměvy smutných mužů byla zfilmovaná a Josef Formánek spolu s režisérem Danem Svátkem napsal scénář. Z prvního manželství má dospělou dceru Karolínu, s druhou ženou žije v Českém středohoří a mají dceru Ninu a syna Josefa. Vždy otevřeně mluvil o svém životě, závislosti na alkoholu i o noci, kdy se setkal s Bohem. Většinu svých životních příběhů vtiskl do svých knih, které jsou mimořádně úspěšné. Josef Formánek - Show Jana Krause DOSTUPNÉ POUZE POKUD JSTE ONLINE www.drmax.cz