rozhovor Roman Zach Probouzení vášně * Kvůli tomuto rozhovoru přijel z chalupy. Restaurace byly zavřené, a tak jsme si jen u okýnka koupili svařák a pak se posadili na lavičku vedle kostela svaté Ludmily a povídali si. Kolem jezdily tramvaje, chodili lidi. Svařák sice Romanovi v rukách vychladl, ale vášeň, o které jsme mluvili, byla z jeho povídání znát. Vášeň pro objevování, vášeň pro hraní, vášeň pro život. Text: david laňka, Foto: archiv TV Prima P řed pár týdny jsi dotočil seriál Hvězdy nad hlavou, ve kterém hraješ společně se svým synem Prokopem. Hráli jste spolu poprvé? Před kamerou ano. Ale vlastně jsme se tam sešli jen v jedné scéně a možná je to dobře. Prokop je v období, kdy kroutí očima, když jsem nablízku, a protože si při natáčení vybudoval v kolektivu určitou pozici, bylo vidět, že jak jsem se tam objevil já, tak si tu svou partičku převáděl jinam, abych ho nekontroloval (smích). Což je ale pochopitelný. Míváš za něj trému? Nervózní jsem byl, když přišel s tím, že by chtěl herectví dělat. My máme u nás v Podbořánkách pronajatý od diecéze kostel, kde organizujeme vánoční setkání, poutě a divadelní představení, kde spolu hráváme, a navíc díky rodinnému zázemí nemohl nebýt s divadlem v každodenním kontaktu, ale že to myslí vážně, jsem pochopil, až když přišel s tím, že chce na konzervatoř. Byl jsem nejistej, protože herců vychází ze škol každý rok fakt hodně, ale pak se to zlomilo, když jsem se byl v Divadle Na Fidlovačce podívat na představení Šakalí léta, kde hraje dost mladých lidí. A jeden týpek byl tak trochu jinej, měl takovou specifickou mluvu a chůzi, a to byl Prokop. Tehdy jsem si řekl, že by mohl mít šanci. A jestli v sobě má pro hraní vášeň, ať to zkusí. Kdyby byl zaměnitelnej, asi bych byl v tom rozmlouvání důslednější. Jsi nestranný pozorovatel, nebo aktivní zasahovatel? Snad nestrannej. Snažím se. Myslím si to. I když někdy jsem možná až zbytečně přísný. Když jsme se připravovali na přijímačky, tak to nějak nešlo, drhlo to… a já si pak uvědomil, že jsem ho v průběhu málo chválil a on to vycítil. Takže vlastně asi nejsem tak nestrannej (smích). Ale v tom, co dělá, ho nechávám být a mluvím mu do toho, jenom když si přijde pro radu. Aby si tu cestu vyšlapal sám? Přesně tak, protože jenom průsery ho zocelí. Já to měl taky tak. U nás doma se divadlu nikdo nevěnoval, všechno jsem si musel vyšlapat sám a myslím, že je důležitý, aby děti nedostávaly všechno zadarmo. On má „zadarmo“ to, že má odmala kontakt s divadlem, že je v něm pečenej vařenej. A už to je něco, co já jsem musel před školou sám dohánět. Bylo to složitý? Jak se to vezme. Bylo toho hodně, co jsem musel dohnat. Ale chtěl jsem to. A jak jsem se na herectví dostal až napodruhý, tak jsem měl rok a půl na to zabrat. A že toho bylo, protože já do tý doby vrcholově dělal vodní pólo a měl jsem nastoupit kariéru stavbyvedoucího, možná architekta, a pak najednou, a já sám nevím, co bylo tím impulsem, jsem se rozhodl, že chci zkusit herectví. A šel jsem si za tím. A protože pak jsem si na škole nechtěl samozřejmě nechat ujít ani všechny ty zážitky z večírků, tak ta studia byla opravdu intenzivní a první tři roky si prakticky nepamatuju. Já do tý doby opravdu znal jen jména českých herců, jinak jsem byl jalovej blb. To nemohlo být tak horké, když jsi pak hrál v Činoherním klubu a v Národním… Jenomže já mám pocit, že to spíš tak přišlo souhrou okolností. To, co mi škola a herectví daly, bylo to, že jsem se naučil poznávat sám sebe. Jak musíš rozebírat svý pocity, emoce, postavy, tak toho o sobě zjistíš spoustu. Jo a taky jsem se naučil mluvit, což jsem do tý doby neuměl, a když se nehlídám, tak to pořád neumím, což máme společný s Markem Taclíkem, což je taky Ústečák, a my si radši píšem, než voláme, protože si nerozumíme (smích). A co ty první divadelní úspěchy? Popravdě, to byla i klika. Na předváděčkách z pohybu si mě ve druháku všiml režisér Vladimír Strnisko a já začal hostovat v Činoherním klubu. A díky tomu, že nás učil Jan Kačer, jsem ve třetím ročníku dostal hlavní roli ve Stavovském divadle. Pan Kačer byl zastánce učení praxí, takže nám umožnil hostovat v divadlech, což bylo výjimečné, protože většina ostatních kantorů by nás nejraději držela jen ve škole. A kromě pana Kačera nás učil ještě Boris Rösner, Honza Potměšil, Jarka Šiktancová a Ivan Rajmont, to byla úžasná škola, skvělá praxe životem, a díky nim se z ústeckýho floutka stal herec. Dodneška vidím situaci, kdy jsme s tátou jeli autem a jak on, když jsem mu řekl, že chci hrát, zabrzdil na tom úplně nejmíň vhodným místě, dlouho se na mě díval a pak řekl: „Ty ses posral?“ Zakroutil hlavou a jeli jsme dál (smích). Hraješ třicet let. Je těžký si po těch letech udržet tu vášeň, o který jsi mluvil v souvislosti s Prokopem? To víš, že jo. Ale ono to dost souvisí s tím, na čem pracuješ. Moje žena by ti potvrdila, že když dělám divadlo, který mě baví, a díky tomu, že jsem na volný noze, si naštěstí můžu vybírat, tak tím dost žiju. Mám dost rád ty dva měsíce zkoušek, kdy hledáme, jak to udělat co nejlíp, jsem v takovým zvláštním tunelu, zvenku se toho ke mně moc nedostane, a je to tak intenzivní, že když ti pak někdo po premiéře řekne „Nebylo to nic moc“, tak se ti pomalu zhroutí svět, protože jsi do toho dal všecko. Proto nerad po premiérách chodím na večírky, abych se vyvaroval toho, že něco takovýho uslyším. Radši zmizet do ticha a nechat to v sobě dojít, dožít. Ať už to dopadne, jak chce. A když nejde o vášeň, ale o složenky? Já ti na to odpovím vzpomínkou na Borise Rösnera. Když jsme vyšli ze školy a někteří z nás začali hrát v Ústí, tak on za náma jezdil, sedával s náma po představeních a jednou řek: „Kluci, opravdu pěknou práci dostanete tak čtyřikrát za život.“ Já si tehdy říkal: „Proč to teda proboha děláme? Přehání!“ Ale dneska už vím, že na tom něco je. Že projektů, kde máš dobrou roli, příběh, skvělý kolegy a ideální podmínky, těch je jako šafránu. Ale to přece neznamená, že se přestaneš snažit. Že v sobě nebudeš chtít tu vášeň pro danou věc probudit. Možná by bylo snazší to tak neprožívat, prostě některý projekty jen tak odehrát, ale za co by to asi stálo…? Nakolik je těžký, když si vybuduješ nějakou představu o tom, jak něco zahraješ, a pak po tobě režisér chce něco jinak? Já to vezmu zase oklikou. V seriálu Hvězdy nad hlavou byla ve scénáři jedna scéna, kdy moje postava měla s postavou, kterou hraje Tereza Kostková, pobíhat nahá kolem stolu. Při čtení jsem o to tak myšlenkou zavadil, že si o tom promluvím s tvůrci, jestli to je nutný, ale pak začalo natáčení, ta scéna se pořád netočila, já si řek, že se to teda asi vyškrtlo, a najednou mi přišel plán natáčení na druhej den a tam ta scéna byla. Přijel jsem na to natáčení s přesvědčením, že budu dělat herečku, nesvlíknu se a budu to řešit, ale když na to přišla řeč, najednou jsem pochopil, že ta scéna tam je důležitá, že tam má svoje opodstatnění, protože něco říká o mý postavě, a tak jsem se svlíknul. A bez keců. Byl jsem nervózní jak starej pes a Tereza se smála: „Já byla za tebe tak vynervovaná, že jsem se ani jednou nepodívala dolů.“ (Smích.) Chci tím jenom říct, že když pochopíš záměr a s režisérem si vysvětlíte, proč to tam má smysl, proč to tak vidí, a ty uznáš, že to má logiku, tak to uděláš, když mu věříš. Mluvili jsme o tom, že je radost dělat s lidmi, se kterými můžeš tvořit, máte společný pohled na tu věc, ale co když se s někým energeticky „nepotkáš“? Tak to prostě trpíš. A je na tobě říct si, jestli ti to za to stojí. Dělat zamilovanej pár s kolegyní, se kterou si nerozumíš, to prostě nejde. Byl bych špatnej, trpěl bych, do toho bych dneska nešel ani za sebevětší honorář. Odmítl jsem takhle řadu věcí. Kompozice lidí je podstatná. Můžeš ty si ve svém postavení dovolit hrát v něčem, co bude provokativní, co nepůjde v hlavním proudu? Nevím, jestli si to můžu dovolit, ale dovoluju si to. Hrajeme třeba inscenaci Obchod na korze a někdy na nás přijde i patnáct lidí, ale já si za tím představením stojím, diváci bývají nadšení, je to vymačkaná tresť. Jasně, zamrzí tě to, ale do toho jsme s tím rizikem šli. Lidi dneska bohužel chtějí hlavně komedie, smát se, vypnout. Ale vím, na co se ptáš, a taky to slýchávám často, že by člověk měl budovat svou pozici, a když máš za sebou komerční tituly, tak v nich pokračovat. No, možná by člověk měl, ale já nechci. Já se chci pouštět do věcí, který s lidmi nějak pohnou. Chci jít na divadlo a poznat po prvních tónech, že tuhle hudbu dělal Acher, podle scény vědět, že ji dělal Štěpánek… Proto já třeba nechodím na muzikály, protože si z nich nic neodnesu. Kapela hezky hraje a herci hezky zpívají… No, tak fajn. Já si prostě myslím, že umění je o hledání, o posouvání hranic, o příběhu a nejen o pár vtipech nebo ve filmu o záběrech plných triků. Proto třeba hraju v představení Prolomit vlny. Ten film jsem viděl kdysi ve Varech na filmovém festivalu. Domluvili jsme se s režisérem Jirkou Pokorným, že až film skončí, sejdeme se ve foyer a zajdeme někam do baru. A pak ten film skončil. Nikdo moc nemluvil, mezi diváky panovalo zvláštní ticho. A mě ten příběh úplně zasáh. Sešli jsme se s Jirkou v předsálí, nic jsme neříkali, mlčeli jsme, brečeli a pak jsme se rozešli každý jinam. Takže když přišla nabídka hrát to na divadle, neváhal jsem ani vteřinu. Říká se, že spisovatelé i režiséři mají svoje téma, které ve svých dílech zpracovávají. Má ho herec? Hele, asi jo. U mě jsou to mezní situace, ve kterejch se člověk může ocitnout. A baví mě na tom asi to, že při hraní můžeš konfrontovat sám sebe s tím textem. Zjistit, jak by ses v tý situaci choval sám. A pak to zahrát. Jasně, můžeš jenom hrát, že jsi opilej, ale když máš bejt opilej, protože ti třeba zemřela dcera a hroutí se ti budoucnost, musíš v sobě tu bolest najít a pak to nějak zahrát. Tak tyhle sociální témata a krajní chvíle, bolavý, tragikomický, to mě baví. Taková ta dřeň, která není příjemná a vytáhne tě z komfortní zóny. Je těžký v takový chvíli zahodit přirozený stud? Je. A čím jsem starší, tím je to složitější. Ale nevybral jsem si herectví proto, abych jen markýroval. Chci tomu hraní dát všechno. Proto jsem se taky nakonec ve Hvězdách nad hlavou svlíknul. Proto jsem v jednom představení byl v dupačkách. Nesmí to bejt úlet pro úlet, exhibice pro exhibici, ale když to má smysl, tak ten stud nakonec jde pryč. Takhle to třeba krásně do sebe zapadlo ve hře Kanibalové od G. Taboriho, kterou jsme hráli v Divadle Komedie. Je to příběh o tom, jak se pár Židů, kteří přežili koncentrák, po letech sejde a pak jednoho z nich uvaří a snědí. Byla to skvěle napsaná, ale drsná a ostrá hra a já přemejšlel, jestli na to mám pozvat rodiče. A nakonec přijela i babička a byla tak nadšená, byl to pro ni takovej zážitek, že pak v klubu tancovala a kluci z ní byli u vytržení (smích). Nebylo v tom nic agresivního, sprostýho, nepatřičnýho, ale viděla za tím tu myšlenku, ten přesah a smutek. To samý byla inscenace Buzní kříž, kterou jsme s Karlem Dobrým a Tomášem Jeřábkem hráli v Meet-Factory. Odehrává se v 80. letech ve Wrocławi a my jsme hráli devadesátiletý, starý homosexuály, odhalovali jsme tam všechno od svých snů přes první milostný zážitky až po svý těla… A jednou přišla moje žena s tím, že by na to přišla s kamarádkama. Já z toho nadšenej nebyl. Byl jsem tam jen v síťovkách… Ale nakonec přišly a dopadlo to ještě tak, že prakticky seděly na jevišti, my od nich byli sotva na metr… ale holky tenhle experiment vzaly a byly nadšený. A chci věřit, že to nebylo jenom proto, že jsme tam byli nahý. Když jsi mluvil o tom, že jsi rád, když tě divadlo vytrhne z komfortní zóny, máš to tak i v životě? To mám přesně naopak (smích). Asi i proto, že si to můžu vystřílet při hraní pod hávem jiné identity. Ale čím jsem starší, tím radši mám svůj klid. Zavřu se na chalupě, něco si kutím… My jsme si tam vybudovali takovou komunitu, vzájemně se navštěvujeme i bez ohlášení, a tam jsem si na to zvyk a baví mě to. Ale tady v Praze mám často pocit, že se ode mě pořád něco očekává. Musel ses naučit říkat ne? I to se mi s věkem naopak horší. Dřív jsem bejval ostřejší, nekompromisní. Ty časy, kdy jsem dostal scénář, kterej mi přišel tak prvoplánovej a blbej, že jsem ho v divadelní kavárně zapálil, až přijeli hasiči a byl z toho průser, ty jsou pryč (smích). Byl z toho nakonec velmi navštěvovanej film, ale já, když ho dneska vidím, vzpomenu si na ten oheň a vím, že jsem udělal dobře, že jsem v něm nehrál. A tím se možná dostávám k tomu, o čem jsme už před chvílí mluvili. Že řešit něco takovýho, jestli tě někdo vidí, jak by tě měl vidět, je k ničemu. Naše profese je zvláštní v tom, že si na tebe někdo udělá názor jen podle toho, v čem hraješ nebo co o tobě napíšou novináři. A tobě pak trvá je přesvědčit, že nejsi žádnej floutek, ztratíš tím tolik času, až si jednoho dne uvědomíš, že to nemá smysl, že je prostě musíš nechat myslet si o tobě, co chtěj. A protože mně to jedno není, protože na to musím myslet, tak radši nikam nejdu, abych nikoho nemusel přesvědčovat, a když jdu, tak z toho je průser. Tak jsem rád doma se svejma blízkejma, kde můžu bejt sám za sebe, kde nemusím dělat vtipy, kde můžu bejt nudnej a kde si můžu říct o pomoc, když ji potřebuju. m roman zach Chtělo by se napsat, že jde o jednoho z nejcharismatičtějších českých herců, ale Roman tohle spojení nemá rád. Podle něj tam, kde není talent, charisma nepomůže. A že talent má, o tom svědčí celá řada úspěchů, které má za sebou jak ve filmu nebo v televizi, tak na divadle, kde si poctivě vybírá, ve které hře se objeví. „Musím přemýšlet, jestli si už tykáme, nebo jestli jsme už milenci.“ Roman Zach u Terezy Kostkové DOSTUPNÉ POUZE POKUD JSTE ONLINE Roman Zach Eva Burešová jako Bradley Cooper Lady Gaga "Shallow" | Tvoje tvář má známý hlas DOSTUPNÉ POUZE POKUD JSTE ONLINE www.drmax.cz