životní styl Kapky proti chaosu Práce a volný čas. Aktivita a odpočinek. Sedmidenní cyklus týdne. To všechno jako by se v posledních letech u západní společnosti vytrácelo. Co bylo oddělené, splývá, nebo se naopak ještě víc individualizuje. Každý pulsuje v jiném rytmu. Lavina home office to ještě posílila a mnoho lidí zažívá ohromný diskomfort a pocit chaosu. Dá se s tím něco dělat? Text: Olga Procházková, Foto: Adobe Stock J eště za normalizace chodila většina obyvatel do práce na ranní, odpolední či noční směny. Domů se vraceli ve stejnou hodinu, fabriky vyhlašovaly čtrnáctidenní závodní dovolené, takže se celá města vylidnila ve stejný čas. I rodiny měly silnější vnitřní řád. Například se každý pátek doma uklízelo a každý víkend se jezdilo na chatu. „Jako dítě jsem to vlastně měla ráda, protože moje práva a povinnosti byly jasně dané – i časově: po škole zastlat postele, poklidit, udělat úkoly, pak naši přišli z práce. V pátek velký úklid a tak dále,“ říká čtyřicetiletá bankovní úřednice Soňa. „Teď já sama nejsem schopná dát rodině jakýkoliv rytmus. Ani v době, kdy jsem chodila denně do kanceláře, o pravidelném úklidu nemohla být řeč – v pátek jsem unavená, navíc máme různý program, třeba hned po obědě odjíždíme za prarodiči. Své dvě děti jen těžko dokážu vést ke školním povinnostem nebo k úklidu. Jak asi, když sama uklízím nárazově, když na to mám čas a energii?“ Všechno se pro Soňu ještě zhoršilo za koronakrize, kdy doma vaří, učí se s dětmi a pracuje na plný úvazek. „Někdy jsem z toho úplně šílená. Z hrnce mi kypí polévka, do toho mi zvolní pracovní telefon a děti neustále volají mami, mami!“ Potřebujeme se rytmizovat s ostatními Téma rytmu je poměrně složitá věc a dá se nazírat z mnoha úhlů. Ví se, že různá lidská společenství nezávisle na sobě inklinují k sedmidennímu rytmu, kdy je šest dnů věnováno práci a sedmý den bohoslužbě – ten se později změnil ve svátek. Britský antropolog Victor W. Turner v roce 1969 vydal knihu Průběh rituálu, považovanou za klasiku v oboru. V ní píše, že při svém zkoumání domorodých kmenů, které měly omezený počet jedinců, takový, že se všichni zvládli navzájem poznat, vypozoroval střídání dvou různých časů. Času řádu, kdy je jasně daná společenská struktura a skupina je stabilní, a času tzv. liminality (limen – práh, liminalita – symbolické překročení prahu), kdy zavládne chaos, sociální rozdíly přestávají platit, král je roven poslednímu členu společenství, odehrávají se různé bláznivé rituály a následně je nastolena nová, pozměněná struktura a nadchází období nové stability. Naše společnost je tak obrovská, že nejsme schopni se rytmizovat, ale to neznamená, že nám vnitřní touha po takovém rytmu s širší sociální strukturou nechybí. Potřebujeme sdílet život s ostatními Bohužel nám se nedaří rytmizovat se s ostatními ani v jednotlivých dnech. I v jedné kanceláři se často stává, že lidé pracují jindy a jinde, někdo chodí domů ve dvě, někdo v šest večer. Někdo pracuje více doma, jiný vysedává v kanceláři, někdo pracuje raději o víkendu. O dovolené ve stejném termínu není řeč. Dřív velká část společnosti přes den pracovala na poli a večer šla spát „se slepicemi“, na konci minulého století jsme sedali večer ke zprávám nebo oblíbenému seriálu, dnes se ani takto lidé „nesejdou“, protože si je spousta z nich pustí jindy, zpětně, podle sebe. Konzumenti Netflixu jedou na úplně jiné popkulturní vlně a spousta lidí nemá televizi vůbec. Jsme čím dál většími sólisty. Máme tolik svobody, jak naložit se svým časem, že ztrácíme nejen rytmus, ale část sounáležitosti s okolními společenstvími. Ale to, že potřebujeme, fyzicky i na dálku, sdílet své životy, je vryto do lidské podstaty. Vztahování se k ostatním lidem a skupinám vytváří naši identitu a dává našim životům důležitý význam. Pokud ostatní žijí podobně jako my, a navíc ve stejném rytmu, dává nám to pocit potvrzení a přijetí. Proto mnoho lidí začíná zjišťovat, že silná individualizace času, a vlastně i celého života, zpochybnění rituálů, jim vlastně nevyhovuje, nemají se čeho „chytit“. Po revoluci se kyvadlo vychýlilo Česká společnost má navíc jedno specifikum. Po desetiletích nesvobody, která nás k mnoha společným rytmům násilně nutila, přišla volnost. A kyvadlo se vychýlilo na druhou stranu, což je přirozené. Po velkém útlaku přišlo velké nadechnutí a život se nám trochu utrhl ze řetězu. Vypráví se o hokejistech sovětské Sborné, že když se po roce 1989 dostali do NHL, nezvládli volnost, kterou měli, a často začali nezměrně pít, lajdat a s jejich kariérou to šlo rychle z kopce. Poté, co neustále žili pod bičem, nebyli schopni unést zodpovědnost za svou svobodu. My si ji už tři desetiletí užíváme plnými doušky, ale leckdo se v tom zase tak dobře necítí. Ne, nechybí tu klec, vězení a mávání v povinném průvodu, ale schází životní řád, někdo se až ztrácí v chaosu, protože může všechno. A je zas jen na nás, jak do svých životů nějaký smysluplný řád dostaneme. Nastolit řád a testovat ho? I to je cesta Můžeme si pořídit knížky o tzv. time managementu, chytré příručky, jak lépe zvládat svůj život, a vytvořit si v chaosu vlastní řád. Je to úplně legitimní cesta. Ale pozor, nejhorší je vytvořit řád a nedodržovat ho. Budeme frustrovaní nejen tím, že žijeme v chaosu, ale navíc tím, že ani neplníme, co jsme si předsevzali. Nebo můžeme nově nastolený řád testovat: zvládne rodina páteční úklid, ať se děje, co se děje? Zvládneme si vyčlenit třeba sobotu nebo neděli jako den, kdy nebudeme dohánět pracovní povinnosti? Možná ano, možná zjistíme, že ne. Jasným měřítkem je, jak se pak s odstupem cítíme: jsme spokojeni, anebo nám to vadí? Dejme tomu čas, testujme svoji výdrž a motivace. Postupně se náš život může proměňovat. Pořád je to ale cesta kontroly, chtění, ega a vůle. Někomu může vyhovovat, jinému míň. Nebýt na sebe „hodní“ Anebo můžeme jít spíše niternější cestou. Řeč tu je o spiritualitě, o kontrole a „puštění“. „Dnešní doba velmi přeje egu a analytickému myšlení. Hodně toužíme zachovat si svoje jistoty, kontrolu, svůj jízdní řád pro cestu životem z bodu A hezky do bodu B. Byli jsme vychováni mít všechno pod kontrolou,“ říká terapeutka Pavla Štěpničková. „Úplně jsme zapomněli na věci, které jsou skryté, nehmatatelné – na svou spiritualitu, duši. Té tolik nepomůže jen nastolení vnějšího řádu, ale hlavně vnitřního. Příroda pracuje s jednoduchým střídáním aktivity a pasivity, úsilí a odpočinku. Tak vzniká rovnováha. Dřív tak žili i lidé. Když naši předkové dřeli na poli, večer si dali krajíc chleba, pomodlili se – ,odevzdali to‘ – a šli klidně spát,“ říká terapeutka. Přes léto se hodně pracovalo, v zimě bylo práce méně. A lidé s tím byli v souladu i vnitřně. Co děláme my? Neustále zaměstnáváme svou mysl tím, co bylo, co bude, co kdyby. Většinou jsme na sebe tak nějak „hodní“, například nadmíru jíme, prokrastinujeme, do noci se díváme na seriály, nectíme ani den a noc… A jsme na sebe zároveň naštvaní, že jsme nic pořádného neudělali a nesnědli nic zdravého, nebo jsme dnem propluli v totálním zmatku. A večer nic „nepouštíme“, nenecháváme věci „koňovi“ ani Bohu, nepřestáváme myslet na svoje starosti, naopak, to je čas, kdy se zdá, že to vymyslíme ještě líp. „Často jdeme úplně proti přírodě. S koncem roku bychom měli respektovat tmu, klid, stáhnout se. Místo toho šílíme s nákupy a úklidem, plněním ročních ukazatelů,“ říká Pavla Štěpničková. „A pak přijdou Vánoce a my se třetí den doma začneme nudit, protože na to vůbec nejsme zvyklí.“ Komu by v tom bylo hezky? Pracovat a odpočívat – poctivě Začátek cesty, jak najít znovu svůj vnitřní rytmus, se zdá jednoduchý: když pracovat, tak poctivě a zodpovědně, netěkat. Když odpočívat, tak s klidem v duši. Respektovat rytmus dne a noci, být přes den aktivní, dát všem činnostem, co potřebují, ale ne víc, a večer to „odevzdat“, jít spát s čistou hlavou – dá se to i trénovat. Zkuste chvíli nemyslet na nic, jak dlouho to vydržíte? Najít svůj vnitřní řád, který nám do života vnese více klidu, vyžaduje vůli, uvědomění si hodnot, schopnost procházet nepohodlím a disciplínu. A projeví se to v našem životě samozřejmě i navenek. Kromě střídání aktivity a pasivity bychom měli střídat to, co s nimi jde ruku v ruce: úsilí a „pouštění“. Pro lepší představu, „pustit“ je chvíle, kdy si člověk řekne, udělal jsem, co jsem mohl, a teď už to nechám osudu. Je to třeba chvíle, kdy doděláte zkoušku a nevíte, jestli vás přijali, anebo moment, kdy necháte jít své dítě poprvé samotné ven. Je to přijetí věcí ve stavu, v jakém jsou právě teď. Přijetí dané situace samo o sobě nese transformaci. A nemusí jít o velkolepé duchovní posuny, stačí si prostě večer říct: líp jsem to nedal, teď to nechám být, uvidíme zítra. Nebo: bojím se, že mě vyhodí z práce. Ale teď to určitě doma od stolu nevyřeším, budu to řešit, až/pokud to přijde. Nemusíme neustále myslet na to, že něco nejde, že nestíháme. Nemusíme stále cukat provazem, na jehož druhém konci je nějaká nepřízeň osudu. Když projdeme vědomě tím, co s sebou život nese, a přijímáme to tak, jak to je, můžeme se cítit líp. Můžeme to dělat v rámci dnů, ale i delších životních období. Některá jsou prostě náročná, i když se nám to nelíbí a máme falešný pocit, že máme automatický nárok na štěstí. Otázkou je, kdy věci „pustit“ a kdy vynakládat úsilí a „bojovat“. „To je velmi individuální. Každý si musí upřímně přiznat, co dokáže a co ne. Jaké má motivace a jaké jsou jeho hodnoty,“ říká terapeutka. A co společnost? S vlastním řádem je to jasné. Vyvažovat aktivitu a pasivitu, boj a pouštění, hledat cestu, která nám vyhovuje. Zachrání ale něco celospolečenský rytmus? Sdílení se širší skupinou? To jako jednotlivci nemáme ve svých rukou. „Bude to znít pateticky, ale můžeme sdílet alespoň hodnoty. Slušnost, čest, spolehlivost, pracovitost, vstřícnost, respekt k druhým, jejich názorům a jejich svobodě. Sdílet svoje životy s blízkými i vzdálenějšími lidmi, snažit se ‚nebýt v tom sami‘. A co je důležité, žít svůj život s důvěrou, a ne se strachem. Důvěra nám sice nezaručí, že všechny věci dopadnou, jak si přejeme, ale dá nám větší klid a rozhodně jinou vizi budoucnosti. Poslouží určitě líp než strach – i to můžeme trénovat a nevědomě sdílet, protože i nevědomě jsme součástí jednoho celku. Nemít falešný pocit sounáležitosti, ale opravdový. Ne, nejsme duchovní, jogíni, lámové, a tohle všechno je velmi těžké, ale jen zamyslet se nad tím je velká věc,“ říká Pavla Štěpničková. m Dětem by v hledání rytmu měli pomáhat rodiče Děti dnes vyrůstají v ohromné svobodě. Dbáme na jejich názory, necháváme je rozhodovat a myslíme si, že je to to nejlepší, co pro ně můžeme udělat. Ale někdy je dobré nastavit hranice, nedat možnost volby, nechat je zažít „nesvobodu“. Protože správně určené hranice, nemožnost volby a „nesvoboda“ je učí vůli a otužuje je a paradoxně je osvobozuje. Střední generace si vybaví scénu, kdy se filmová Angelika v díle se sultánem nemohla rozhodnout mezi dvojími šaty. A sultán jedny prostě rozsekal šavlí a bylo po problému – tak nějak jsou na tom v určitých ohledech naše děti. „Ony v těch chvílích můžou všechno pustit, nenesou zodpovědnost, nemusejí rozhodovat, vědí, že pravidla jsou nastavena, a když je dodrží, nemůže se jim nic stát. Je to velmi bezpečné prostředí, nemusejí nic řešit,“ říká Pavla Štěpničková. A nejde o tyranii, ale například o výchovu k domácím povinnostem, k přípravě do školy, k péči o domácí mazlíčky. Rodiče by měli dětem citlivě nastavovat harmonii: aktivity a pouštění – hranic, pravidel a volnosti. Je to výborná výbava do života, kdy na celou velkou dospělou svobodu budou úplně samy. www.drmax.cz