Maximum - časopis lékáren Dr.Max

Publikace skupiny Dr.Max. Maximum je společenský a informační magazín pro všechny zákazníky lékáren Dr.Max. Je zdarma ke stažení do všech mobilů a tabletů.

Leták Dr.Max

Nejnovější akční letáky sítě lékáren Dr.Max.

Kiosek - homepage

DIA svět - zdravý životní styl

DIA svět - informace pro všechny, kteří chtějí nebo potřebují žít zdravým životním stylem.

Čas sesadit krále? Ještě ne!

Po mnoho let byl metformin první volbou při léčbě diabetu 2. typu. Pak ale přišly novější přípravky, konkrétně dapagliflozin (patří mezi tzv. SGLT2 inhibitory) s prokázanými kardiovaskulárními přínosy. A vyvstala otázka, zda by neměl být jako první nasazován právě některý z těchto přípravků, z nichž nejtypičtěji se u nás vydává Forxiga.

Velmi dobrá odpověď přišla během konference Evropské asociace pro studium diabetu. Konala se v září v italském Miláně a právě tam byly představeny výsledky švédské studie SMARTEST, která se na tuto otázku zaměřila. Hodnotila hlavně „tvrdé“ výsledky (úmrtí, infarkty, komplikace), nikoli třeba vliv na hmotnost. Zaměřila se na víc než dvě tisícovky pacientů, kteří se s diabetem 2. typu léčí méně než 4 roky. Na co přišla? Stručně řečeno, na to, že vůbec první přímé srovnání dapagliflozinu a metforminu jako startovací léčby diabetu 2. typu ukázalo, že u pacientů bez srdečního nebo ledvinného onemocnění není dapagliflozin účinnější než metformin v prevenci úmrtí ani diabetických komplikací.

Metformin podle současných poznatků zlepšuje inzulinovou citlivost především v játrech a částečně ve svalech. Nejvíce pomáhá tím, že omezuje tvorbu glukózy v játrech, která je u diabetu 2. typu často nadměrná. Současně pravděpodobně tlumí některé zánětlivé procesy spojené s inzulinovou rezistencí. Proto je schopen snižovat glykémii, aniž by zvyšoval produkci inzulinu.

Dapagliflozin funguje jinak. Nezlepšuje primárně samotný inzulinový receptor, ale umožňuje tělu zbavovat se části glukózy močí. Tím snižuje tzv. glukotoxicitu, tedy chronické přetížení organismu cukrem. Současně vede k určité ztrátě hmotnosti, poklesu viscerálního tuku a menšímu metabolickému stresu. Díky tomu má pozitivní doprovodné účinky: sekundárně se zlepšuje citlivost tkání na inzulin, a to nejen ve svalech, ale pravděpodobně i v cévách, srdci a mozku. Dá se říct, že září hlavně u pacientů s už existujícím kardiovaskulárním onemocněním, se srdečním selháním nebo chronickým onemocněním ledvin.

Nezáleží na tom, zda je lék „starý“ nebo „nový“ –metformin je mimochodem o víc než půlstoletí starší než dapagliflozin. Obecně platí, že většina dnešních léků inzulinovou rezistenci přímo neléčí, spíš odstraňuje příčiny, které ji zhoršují – jako je obezita, ukládání tuku v orgánech, glukotoxicita nebo zánět. Skutečně cílené léky, které by opravovaly konkrétní poruchu inzulinového signálu uvnitř buněk, jsou pořád otázkou budoucnosti.

Základní otázka studie zmíněné v úvodu vlastně velice dobře ukazuje, jak se léčba diabetu v poslední době posunula, což souvisí se změnou pohledu na inzulinovou rezistenci. Není to totiž jedna věc. Může být různě silná v různých orgánech. Člověk může mít výraznou rezistenci v játrech, ale relativně dobrou citlivost svalů. Zároveň ne každá inzulinová rezistence je škodlivá. Krátkodobě vzniká normálně při půstu, intenzivním cvičení, během těhotenství nebo nějaké nemoci a je součástí adaptace organismu. Patologickou se inzulinová rezistence stává tehdy, když organismus dlouhodobě přijímá více energie, než dokáže zdravě využít nebo uložit.

Hlavní viníci už tu byli zmíněni: viscerální tuk, tuk v orgánech, chronický zánět a dlouhodobý energetický nadbytek. Každý orgán trpí jinak: ve svalu vzniká problém s využitím glukózy, v játrech nadprodukce glukózy, v cévách ateroskleróza, v mozku porucha regulace příjmu potravy a někdy i kognitivních funkcí. Proto budoucnost léčby směřuje k personalizaci. Místo jednoho přístupu pro všechny diabetiky se hledají konkrétní podtypy inzulinové rezistence a cílené léky. Inzulinová rezistence není jedna nemoc, ale soubor různých poruch v různých orgánech; budoucnost léčby proto nespočívá v univerzálním snižování glykémie, ale v rozpoznání konkrétního typu inzulinové rezistence a jeho cíleném ovlivnění. Otázka už dávno nezní jen, zda ji pacient má, ale také kde ji má.

Přichází podzim, a tak stojí za zmínku směrem k režimu diabetika leccos. Zastavím se jednak u toho, co už bylo zmíněno o pár řádků výš – u metabolického stresu –, jednak u toho, co zmiňujeme poměrně pravidelně – u důležitosti pohybu.

Metabolický stres je stav, kdy jsou buňky a orgány dlouhodobě přetížené větším množstvím energie, živin nebo metabolických produktů, než dokážou bezpečně zpracovat. A pozor: může vznikat i u lidí, kteří nejsou výrazně obézní. Podzim sice vyšší metabolický stres automaticky neznamená, ale rozhodně může vytvořit podmínky, které k němu u mnoha lidí vedou. V létě je pohyb mnohem samozřejmější – člověk častěji chodí, jezdí na kole, díky delšímu dni může trávit víc času venku, déle je vystaven dennímu světlu. Z toho všeho přibližující se zima ubírá: každodenního pohybu může ubýt, expozice dennímu světlu se zkracuje, víc času trávíme vsedě, většinou se nám zhoršuje nálada, častěji konzumujeme energeticky vydatná jídla.

Každý z těchto faktorů sám o sobě nemusí znamenat zase tolik. Dohromady však mohou vést k tomu, že organismus začne spalovat méně energie, hůře hospodařit s glukózou a ukládat víc tuku, zejména viscerálního.

Dobrá zpráva je, že z hlediska inzulinové citlivosti je často důležitější kontinuita pohybu než jeho objem. Nejde zase tolik o to hýbat se stejně jako v létě, ale hýbat se nepřestávat. Svaly musí dostávat pravidelný signál, že jsou používané, aby pořád dokázaly dobře reagovat na inzulin. Právě soustavný pohyb patří mezi nejúčinnější přirozené nástroje proti inzulinové rezistenci. Vyjížďka na kole do krásné přírody za hezčího počasí může být pro metabolismus ještě cennější než šlapání na rotopedu. Ne proto, že by nutně spálila víc kalorií, ale proto, že kombinuje pohyb, denní světlo, pobyt venku a psychickou pohodu. Takový výlet totiž současně zvýší citlivost svalů na inzulin, zlepší cirkadiánní rytmus díky pobytu na denním světle, sníží psychický stres a povede k lepšímu spánku následující noc. A ten je nesmírně důležitý, protože jeho chronický nedostatek snižuje inzulinovou senzitivitu i bez změny hmotnosti. Člověk nemusí vůbec přibrat, a přesto se mu může metabolismus zhoršit jen kvůli dlouhodobě špatnému spaní.

Jestli na vás tedy s podzimem jde víc spaní, oddejte se mu.

Váš

Diabetik Michal

Max Magazín

Firemní časopis pro zaměstnance lékáren Dr.Max

Dr. Max Kiosek