Kovid speciál linii v první 2. část Ve Vaňkovce se rozhodli být aktivní na sociálních sítích FA Adéla Špicerová, DIS., BRNO-VAŇKOVKA Začátky byly krušné, protože výrobci nebyli připraveni na tak obrovskou poptávku po některých léčivech, doplňcích stravy a dalším sortimentu. Na nás bylo, abychom pacienty ubezpečovali, že výpadky jsou jen dočasné a že se nemusejí obávat, že by v nejbližší době nebyly dodávky obnoveny. Vzpomínám si na nervozitu, protože jsme nevěděli, co nás čeká. Nervózní byla i rodina – přece jenom jsme byli v té první linii. Ale přesto jsme museli být k dispozici pacientům, pro které jsme byli těmi, na které se mohou obracet se svými otázkami týkajícími se zdraví. Naše doporučení směřovala zejména k zásadám hygieny a podpoře imunity. Klientů v průběhu března ubylo a začali se vracet až v polovině května. A díkybohu se začali vracet i někteří kolegové. Stav nouze se nás dotkl opravdu hodně, protože naše lékárna je součástí obchodního centra, kde se uzavřela náhle spousta obchodů a my tu zůstali otevření jako jedni z mála. Bylo to celkem depresivní – jsme až na konci nákupní pasáže, kterou člověk musí cestou do práce celou projít. Jsme tu zvyklí na poměrně velký ruch a spoustu lidí. To bylo najednou jinak. Že máme stále otevřeno, třebaže většina okolních obchodů ne, jsme se rozhodli dávat najevo nejrůznějšími cestami. Byli jsme aktivní na sociálních sítích, kde jsme třeba sdělovali změny otevírací doby a ujišťovali pacienty o tom, že jsme tu pro ně stále. Když už byly dostupné přípravky s paracetamolem, dezinfekční prostředky a ochranné pomůcky, dávali jsme o tom vědět tímto způsobem také. S nápadem využít sociální sítě přišla naše vedoucí lékárnice magistra Nina Švédová a ohlasy byly jednoznačně pozitivní. Ochranné plexibariéry nad tárami přijali pacienti naprosto přirozeně. Dodnes se ale stává, že je úplně přehlédnou a vrazí pak do přepážky hlavou. Ale sžívají se s tím čím dál líp. Během stavu nouze jsme měli uzavřené oddělení s dermokosmetikou, naše dvě dermokoordinátorky tak zůstaly doma, ale využily této příležitosti k tomu, aby začaly šít roušky – jednak pro nás, jednak pro ostatní lékárny v našem minibricku. Každý týden to byly minimálně čtyři roušky na osobu. Ale vůbec jsme se odměňovali tak nějak navzájem. Každý týden jsme si něco upekli a po obědě si mohli dávat něco dobrého. Lékárny v centru města na tom byly ještě lépe – tam zaznamenali různé pozornosti, ať už ve formě roušek, nebo pochutin, i od pacientů. Těšili jsme se z toho s nimi, protože to je výraz ocenění naší práce. Na novější fotografii to působí, jako by se tu pokusil tančit regionální ředitel Ivo Knesl Článek věnovaný brněnskému koronatanečku“ na serveru Novinky.cz MGR. VENDULA PETŘÍKOVÁ, LA BRNO – BAŠTY Ze začátku jsme prožívali velký stres – nejenže nebyly hotové přípravky, ale chyběly i suroviny, ze kterých bychom případně dokázali zhotovit alternativu. I když pro nejrizikovější pacienty jsme dokázali celou dobu držet aspoň minimální zásobu. Nervozita panovala u všech – u pacientů, a koneckonců i u nás. Časem jsme ale byli schopni připravit vlastními silami třeba hygienické gely, což pacienti přijali s povděkem – i snaha se přece cení. Projevovali nám solidaritu nejrůznější formou, uvědomovali si, že se personál lékáren vystavuje zvýšenému riziku. I jejich chování bylo jiné. Poté, co si prošli tím stresovým úvodem, byli vstřícnější, chápavější k některým omezujícím opatřením, disciplinovanější. Bylo zapotřebí víc komunikovat, víc a podrobněji vysvětlovat, ale na to bylo vzhledem k úbytku pacientů také víc času. Každý jsme ze sebe vydali maximum – tím spíš, že jsme nemohli pracovat v plném počtu a museli jsme zachovat nepřetržitý provoz ve standardním režimu. Mimochodem, okénko pro noční výdej jsme používali v době nejostřejší karantény i ve dne, a ještě jsme otevřeli další. Abychom se poprali s tím napětím, vzniklo právě naše video. Bylo to absolutně kolektivní dílo. Každý přispěl svým dílem, nějakým nápadem – někdo točil, někdo přišel s tím, co by se mělo tančit v popředí, jiný zase vymyslel, co se má odehrávat vzadu, další video stříhal… Videem jsme trochu chtěli pozvednout náladu u sebe i ostatních. Rádi šíříme pozitivního ducha, což bylo důležité zvlášť v tom chmurném kovidovém období. A navíc jsme si říkali, že propagovat nějaké základní hygienické návyky se dá i zábavnou formou. Natáčení bylo zábavné a díky uzavřenému dermokoutku jsme na něj měli i dost místa. Zbylá část lékárny ale normálně fungovala, takže jsme u natáčení měli i obecenstvo, které nám vysloveně fandilo. Myslím, že jsme se pobavili úplně všichni. Vůbec jsme nečekali, jakou odezvu to vzbudí, a to nejen mezi lékárníky, ale i u široké veřejnosti. Ozývali se i rodinní příslušníci: aniž jsme o tom nějak dopředu informovali, volali, že nás viděli v televizi. Hodně nám to pozvedlo náladu, protože razíme zásadu, že ve zdravém těle zdravý duch a naopak. A hned se nám líp pracovalo, i za těch okolností, které nebyly právě pozitivní. Stmelili jsme se o to víc. A při domácím rozpočítávání Michaela Capandová v domácím prostředí své lékárny Mgr. Michaela Capandová, OZ Zlín Když to začalo, bylo znát, jak v nás všech narůstá vnitřní strach z toho, co bude. Zprávy, které přicházely z okolních států, byly tragické. Mně osobně pomohlo, že jsem mohla být v práci. Tady nikdo hysterii nepropadal, vládla téměř rodinná atmosféra. Nosili jsme si dobroty a záměrně některé věci třeba až zlehčovali. Klid v sobě jsme pak byli schopni přenášet na pacienty, kteří se někdy chovali až panicky. Bylo to poznat vždycky večer podle prázdných regálů tam, kde míváme antypyretika a doplňky stravy na podporu imunity. Postupně se nám podařilo se na nové okolnosti adaptovat. Setkali jsme se s mnoha projevy solidarity od pacientů, místních firem, ale ráda bych tu zmínila i naši společnost. Chodily nám děkovné e-maily. Samotní pacienti byli velmi disciplinovaní a mám pocit, že jsme je ujistili v tom, že role lékárníka ve zdravotnickém systému je velmi potřebná. Zatímco lékaři zavřeli ordinace a rozesílali eRecepty, byli jsme zejména pro seniory jediní, kdo jim pomohl. Styk s rodinou jsme každý omezili jen na ty nejbližší v rámci jedné domácnosti. Striktně jsme se vyhýbali přímému kontaktu se seniory. Strach z nemocných jsme moc neměli ani v práci, vůbec jsme se v lékárnách nesetkali s nikým, kdo by kašlal nebo měl evidentní horečku. Asi takoví lidé respektovali doporučení a nepřicházeli k nám. Měli jsme ochranné pomůcky a opravdu jsme byli rádi, že to tak je, a když firma v rekordním čase zareagovala montáží ochranných plexiskel, tak jsme měli pocit, že jsme chráněni, jak to jen jde. Byla to úplně jiná situace než na úplném začátku, kdy nebylo nic. Po firmě přišel s dodávkami i kraj. Ten měl distribuční místo hned vedle – koukali jsme na to oknem, jak jezdili hasiči, kteří s přepravou pomáhali. A pak převzalo zásobování ochrannými pomůckami ministerstvo zdravotnictví prostřednictvím komory. Tady jsme se do rozdílení zapojili i my, protože mě oslovilo naše OSL, zda bych pomohla se zásobováním některých lokalit – zejména Luhačovic a Valašských Klobouků. Tam máme lékárny i my, takže jsem pomoc slíbila. Chtěla bych tu poděkovat i kolegyni z HR Marušce Novákové, která se postarala o rozvoz. Takhle, z čiré radosti, vznikla fotka, která vyšla – jak jsme říkali – v „kovídku“, našem interním zpravodaji. Šlo o první zásilku. To mi volal kamarád a kolega z Baťovy nemocnice, že prý „Míšo, už je to tu!“. Byl pátek po pracovní době, ale stejně jsem tam hned jela, naskládali jsme to do auta a už jsem si to odvážela k nám. Měla jsem strach z toho, nechat to přes víkend ve voze, takže se nám domov na chvilku změnil v tranzitní sklad. Řekla jsem děckám, že jdeme rozpočítávat, malá přinesla počítadlo a šli jsme na to. Mimochodem na sídlišti, kde bydlím, vyšli večer lidé vždycky na balkon a začali všem zdravotníkům tleskat. I tohle mě hodně „nakopávalo“ k další práci. Hodinová fronta v galanterii se vyplatila Rozloučení po valašsku… Byly výtečné Mgr. Martina Šulcová, LA Valašské Klobouky Na tohle vás nikdo nepřipraví, a tak vzpomínka na začátek kovidu je spojená s vystrašením. Naše lékárna je součástí polikliniky, kde spousta lékařů zavřela své ordinace a nechala to na nás. Takže se pacienti obraceli na nás – popisovali příznaky a ptali se, co mají dělat. A myslím, že jsme se s tím vypořádali na jedničku. A k tomu jsme dokázali udržet v lékárně pohodovou atmosféru. Pocit sounáležitosti se projevil i tím, co se ocitlo v kovidovém Zpravodaji – rouškou ve firemních barvách a označenou logem Dr.Max. Tak aby nám to ladilo se služebním oděvem. Ten nápad jsem dostala já; s tím, že je vyrobím pro přítele a příbuzné, ale protože i v lékárně jsme taková malá rodina, řekla jsem si, že potěším i ty své holky. Vystála jsem si hodinovou frontu v galanterii a všechno klaplo. I díky tomu, že máme v rodině šicí stroj, kde se dá naprogramovat výšivka. Sklidilo to obrovský úspěch a myslím, že nám tyhle roušky celá síť Dr.Max docela závidí. Ta situace vůbec náš tým hodně stmelila. Když to začalo, všichni přišli do práce, všichni připravení každý další den vstát a s úsměvem přijít. Vždycky jsme byli dobrá parta, ale tohle nás posílilo ještě víc. I když byli velmi ukáznění, pacienti měli strach a některých se až zmocnila panika. Rychle mizely přípravky s paracetamolem i hygienické gely, ale naštěstí jsme měli dost velkou zásobu a dařilo se nám průběžně objednávat i ochranné pomůcky. A tak myslím, že jsme svedli pacienty uklidňovat. Okolí dokázalo naši roli ocenit a třeba místní pizzerie nám dodala oběd zdarma se slovy, že vědí, že jsme zdravotníci v první linii, a že nám děkují za to, jak to perfektně zvládáme. Nezvykle klidnou lékárnu naplnila magistra Suchoňová svou energií Hranice pod rouškou na sociálních sítích FA Eva Suchoňová, DiS. Hranice Na začátku jsme byli v šoku, nemohli jsme uvěřit, že to všechno došlo tak daleko a že nás infekce zasáhne v takové míře. V takové situaci můžete jenom jedno – snažit se bojovat, za sebe i za jiné. A tak jsme se snažili všechny přesvědčovat, že to nebude taková síla, že situace je trochu jiná, než ji líčí média, a že to společně zvládneme. Je fakt, že někteří pacienti byli až agresivní, protože si představovali, že jim máme poskytovat ještě větší bezpečí, ale udělali jsme maximum pro to, aby byli spokojení. Snažili jsme se vyrovnávat se se situací v klidu a s humorem. Taky proto, že jsme se rozhodli ignorovat média. Nedívali jsme se na zprávy, nečetli žádné zpravodajské servery, vycházeli jsme z informací, které nám poskytovala firma, a díky tomu se nám dařilo to zvládat. Vzájemná podpora – už nejen v rámci lékárny, ale na úrovni celého města – sehrávala velkou roli. Já jsem správce naší facebookové stránky a jednou jsem narazila na stránky projektu Hranice pod rouškou. Stály za ním místní ženy, které se rozhodly šít roušky. Za celý covid jich našily tisíce. A tak jsem je oslovila, zda by nám pár kousků neposkytly – jednak pro nás, ale taky pro pacienty, kteří neměli možnost si něco takového vyrobit sami. Po pár dnech přišla paní k nám do lékárny a několik kusů přinesla. Ty jsme vesměs rozdali seniorům a pak jsme se ještě několikrát stali distribučním místem pro část produkce. Tak vznikla i ta fotka, kterou převzal Zpravodaj. Ukázalo se, že pacient v kompletní ochraně měl k opatrnosti důvod FA Adéla Vanderková, DiS. Přerov Situace se rozjela tak, jak jsme to nikdo nečekal, a v první řadě jsme se snažili zajistit roušky pro pacienty. Přesto jsme toho nebyli zprvu schopni, na což polovina reagovala s pochopením, polovina byla naštvaná. Odvolávali se dokonce na premiéra a jiná vyšší místa. Obviňovali nás, že roušky máme, ale necháváme si je jen pro sebe. Naštěstí jsme v lékárně pozitivní a snažili jsme se snášet to co nejlépe. Ten pán zahalený od hlavy až k patě, jehož fotka se dostala i na sociální sítě, zpočátku pobavil i nás. Ale později se ukázalo, že jde o onkologického pacienta, takže si spíš zasloužil uznání za zodpovědný přístup. Nikdy se nic podobného neopakovalo. Lidé, kteří k nám přišli, měli standardní roušky, popřípadě respirátory a rukavice. Úsměv je vidět i za rouškou a přes plexisklo Prostějovské růže Mgr. Petra Svobodová, LA Prostějov Když se o koronaviru začínalo mluvit, většina z nás tomu velkou váhu nepřikládala. Říkali jsme si, že se to přežene jako nějaká chřipka. Jenže s prvními otázkami na roušky a respirátory začalo jít do tuhého. To byl zpočátku problém, ale ve většině případů na to pacienti reagovali s pochopením. Ne že by je odradily cedulky na dveřích, že roušky nejsou, to se stejně přišli pro jistotu zeptat až k táře. Během prvních dvou týdnů, kdy nebyly ani ústenky, ani respirátory, nám vypomohla kolegyně, která nám šila látkové. Večer jsme si je pak vyvářeli a žehlili. Během krize jsme fungovali v lékárně v plném stavu. Bylo to dobře, protože s vyhlášením nouzového stavu se sice obchodní centrum vylidnilo, ale u nás se stály nepřetržité fronty. Pacienti byli ukázněnější než dřív a byli ochotní naslouchat. Pamatovali na nás sem tam i s nějakou pozorností – tady čokoláda, tady zase kytička. A ta věta „Hlavně se neptejte, čím jste si to zasloužily“ se právě pojí k jednomu květinovému dárku. Byl od paní, která má postiženého chlapečka a chodí si k nám léky vyzvedávat pravidelně. Když nám – mně a mé kolegyni – ty dvě růžičky předala, už už jsme se nadechovaly, abychom se zeptaly, za co je dostáváme. No a ona, aniž jsme to ještě stačily vyslovit, řekla tohle. To nás opravdu zahřálo. Solidarita se projevovala i uvnitř týmu. Znovu jsme si potvrdily, že se můžeme spolehnout jedna na druhou, stmelilo nás to. A ve výsledku jsme z celé té situace vyšly vlastně dobře. Pizza nemířila jen k mosteckým lékárníkům Pizza nemířila jen k mosteckým lékárníkům Mgr. Linda Kotasová, VL Uničov Oblast Uničovska se kvůli kovidu na čas úplně uzavřela. A už pár dní předtím se začalo proslýchat, že je u nás víc nakažených než jinde. Vím, že když jsem to poprvé slyšela, byla sobota. V pondělí mi volala naše sanitářka, že ji už do Uničova nechtějí vpustit, že ji zastavila na cestě do práce policie. Začala jsem zjišťovat podrobnosti a dozvěděla se, že Uničov i Litovel jsou pod přísnou karanténou, že se nikdo nedostane ani dovnitř, ani ven. Z dvanácti zaměstnanců dvou lékáren jsme v odříznuté oblasti zůstaly jen tři: dvě magistry a laborantka. Zbytek se k nám vůbec nedostal a nebylo jasné, kdy se to podaří. Neměly jsme žádné roušky ani respirátory, ty první nám zajistilo město. Takže už ve středu jsme s kolegyněmi mohly jednu lékárnu ze dvou otevřít. A celou dobu přísné karantény, po celých 14 dní, jsme fungovaly, pro pacienty jsme měly otevřeno denně čtyři hodiny. Předávání dodávek od ViaPharmy muselo probíhat bezkontaktně, policistům se musela hlásit jména řidičů, na hranice uzavřené oblasti jsme si musely přijet i pro ochranná plexiskla. Ta jsme montovaly s kolegyní samy. Stejně probíhalo i přebírání ochranných pomůcek od firmy. Samozřejmě, že jsme se zpočátku bály, nálada byla hodně nervózní, ale rychle se to stabilizovalo a musím říct, že disciplinovaní byli i pacienti. Bylo to náročnější a byla to nová zkušenost. A samozřejmě jsem ráda, že jsme to ustály se ctí. Do normálu se to dostávalo postupně a přejít do normálního provozu se podařilo až v květnu. Pacienti si k nám museli znovu najít cestu a ti staří klienti, kteří se k nám dostávali dřív běžně z okolních vesnic, museli překonávat obavy spojené s cestou do Uničova. Dobrá nálada jde do světa na sociálních sítích U mikrofonu se hodí i malá pomocnice FA ROMANA JEŘÁBKOVÁ, DIS. MOHELNICE To období bylo jedno z nejnáročnějších nejen v našich kariérách, ale i pro naše rodiny. Přesto jsme si dokázali udržet dobrou náladu, o čemž svědčí fotografie zveřejněná na sociálních sítích. Ta fotka vznikla nejenom pro naše pobavení, ale i proto, aby podpořila ostatní kolegy. V tom, abychom neklesali na mysli, nám určitě pomáhala i skutečnosti že i v soukromí mezi kolegy udržujeme přátelské vztahy. A kovidová zkušenost nás ještě sblížila. Jinak to bylo s klienty, kteří byli někdy hrubí, a dokonce nám nadávali, třeba kvůli zkrácené provozní době nebo nedostatku některých položek. Bylo znát, že jsou pod velkým stresem. Aneta a Simona – už zase pohromadě Velikonoce ve Svitavách Mgr. Simona Maršíková Mgr. Aneta Svobodová, LA Svitavy To kovidové období pro nás bylo nejtěžší v tom, že se musel omezit sociální kontakt, nastala sociální izolace. I v práci to byla změna. Jsme čerstvé absolventky, a kdyby nám někdo před rokem u státnic řekl, že zanedlouho budeme mít na obličeji roušky a nad tárami plexiskla, asi bychom si zaťukaly na čelo. Trávit tolik hodin denně v roušce bylo asi to nejnepříjemnější. Ale obecně nás to vlastně posílilo. Uvědomily jsme si, že sloužíme v první linii a jsme tu od toho, abychom pomáhaly pacientům, uklidnily je, brzdily paniku. Myslím, že jsme to prokázaly třeba už tím, jak jsme jim pomohly zvládat situaci s prvními eRecepty v mobilu. Samozřejmě jsme se ale setkaly i s nevolí – nejdřív byli pacienti naštvaní proto, že něco nebylo, a když už to bylo, tak se jim to zase zdálo drahé (smích). Ale dostaly jsme i kytičky, pár čokolád, nějakou bonboniéru a také roušky nám jedna paní ušila. Období Velikonoc bylo sice letos jiné, ale chtěly jsme si je udržet aspoň trochu slavnostní, vůbec je připomenout. A tak jsme jako každý rok udělaly velikonoční výzdobu a aspoň na chvilku zapomněly na to, co se děje kolem nás, protože to bylo opravdu těžké. Chyběl nám kontakt s kamarády a kolegy. Pokud jde o nás dvě, obě jsme bývalé spolužačky a nejlepší kamarádky. A najednou jsme musely jsme být každá na jiné lékárně, nemohly jsme se střídat a ztratily jsme se z očí. Vždycky jsme se na pracovišti potkávaly, a s tím byl zčistajasna konec. A dnes je to vůbec poprvé, co jsme se spolu po dvou měsících sešly. Mgr. Lukáš Zuzaňák, VL Opava-JaktaŘ Bylo to nezvyklé, neskutečné, nečekané. Velmi brzo se to projevilo na náporu pacientů, kteří se začali hrnout do lékáren. Začaly mizet všechny ty věci, ať už to byly roušky, hygienické gely, mýdla… Všechno, co obsahovalo slovo dezinfekce, vitamíny (zejména céčko), paralen. Aniž by byli zjevně nemocní, chtěli si lidé pořídit domů zásobu. Když jsme něco neměli, lidé to chápali, protože o tom, že je něčeho nedostatek, už věděli z médií. Však taky i k nám zašli, jen aby to zkusili… Co kdyby náhodou. V takovou chvíli jsme se snažili nabízet alternativy, využít na maximum své skladové zásoby. A samozřejmě i odbornost, protože některým klientům bylo nejvhodnější jim jejich nákupní záměry rozmluvit a uklidňovat je, že nemusejí propadat panice. Nám samotným přispěl ke klidu přístup firmy, které se velmi rychle povedlo pro nás zajistit ochranné pomůcky a zařídit instalaci plexiskel nad táry. Pacienti to sami uvítali a vůbec to nebrali jako bariéru, říkali, že je dobře, že to v lékárně máme, a že se díky tomu cítí bezpečněji. Samozřejmě nás mrzelo, že pro ně nemáme taky roušky, ale měli jsme štěstí: přišla za námi jedna naše věrná klientka s tím, že spolu s dcerou a kamarádkami šijí bavlněné, a jestli bychom prý neměli zájem distribuovat je dál pacientům. Nic za to nechtěla, ale dohodli jsme se s ní, že bychom je předávali dál za dobrovolný poplatek, protože ani práce, ani materiál nejsou zadarmo. Jeden respirátor jsme dostali i z perníku a věrná klientka nám ho přinesla pro lepší náladu. Je to dáma, kterou znám spoustu let – ještě na gymnáziu mi dělala lektorku v autoškole. Tenhle perník nemám v úmyslu sníst, tedy pokud to nebude nezbytně nutné. Chci si ho nechat na památku na celou tuhle dobu. Magistr Zuzaňák se svým perníkovým suvenýrem Otevření nové lékárny v Karviné Mgr. Lukáš Gerich, VL Karviná Otvírání nové lékárny v období karantény mělo několik fází. Předně bylo potřeba uzavřít tu starou a převézt zboží do nové. I když už platil stav nouze, snažili jsme se o racionální přístup. Zaměstnance, kteří během toho přechodu byli k dispozici, jsme „rozpůjčovali“ do ostatních lékáren. Byl to sice fofr, ale zvládli jsme to a porodní bolesti byly úplně stejné, jako by byly, kdybychom otvírali novou lékárnu v normálních časech. Otevřeli jsme absolutně bez problému, jen v jiné atmosféře. Samozřejmě vím o lidech, kteří byli pomalu přilepení k obrazovce a četli každou vteřinu, co se stalo, ale my u nás v expedici jsme to brali s rezervou. Ono to ani jinak nešlo. Víte, březen a duben, to byla rychlovka, to jelo a nezastavilo se to. Lidi bláznili, předzásobovali se. I ti, co nepotřebovali, skupovali paralen a ibuprofen, pak kupovali déčka a céčka a potom už všechno. Ale my jsme to přežili v pohodě. ¤ Michal Petrov foto: archiv Dr. Max A ještě jeden záběr z města, které si koronavirus zvláště oblíbil „Ještě, že jsme vás tu měli,“ řekla paní přes roušku na odchodu