Strana 34
A přišel jsem já.
Několikrát jsem sám – bez pomoci
léčebny – zkoušel nepít. Dostal jsem se
do fáze, kdy to už nešlo s pitím, ale ani bez
něj. Nevysvětlitelná úzkost, deprese, ran-
ní zvracení, třes rukou. Neodůvodněný
strach z lidí, pocení.
Bolela mne hlava, žaludek a játra.
Hlava mi zvodnatěla, jako by mi ji někdo
nafoukl.
Kdysi jsem se v opilosti v barech pral,
teď jsem radši pil sám. Cítil jsem stud.
Střídal jsem různé obchody, kde jsem
kupoval alkohol, aby si mne nikdo nepa-
matoval, a tvářil jsem se přitom jako majitel
baru. I když ruce se mi klepaly tak, že jsem
nemohl vyťukat ani PIN. Schovávání flašek
po domě, aby mne žena nezabila. Už jsem
si přestával pamatovat, kde je mám.
Šňůru autorského čtení ze své posled-
ní knihy Syn Větru a Prsatý muž jsem
absolvoval z posledních sil. Nevěděl jsem
kudy kam.
Jen jsem jako na smilování čekal
na nástup do léčebny. Když mne kama-
rád a můj literární agent Slávek odvážel
na poslední autorské čtení, koupil jsem si
ráno na benzínce nejlepší whisky na roz-
loučenou a placku vodky. Tu placku jsem
vypil na toaletě hned, aby se mi nekle-
paly ruce. Pil jsem ji s odporem, ale jinak
jsem nemohl.
Než jsem došel k autu, udělalo se mi
nevolno a padl jsem na kolena. Whisky
na večer zůstala celá. U auta jsem se
pozvracel. Slávkovi jsem se radši nedíval
do očí, ani jsem s ním nemluvil. Věděl
jsem, že už to dlouho nemohu vydržet.
Věděl jsem, že mnou začíná pohrdat.
Všechno jsem to věděl, ale nemohl jsem
bez alkoholu udělat ani krok.
Cítil jsem se jako elektrická panenka.
Na léčebnu jsem čekal jako na
vysvobození.
Byl to očistec. Z pochopitelných důvo-
dů ji nebudu jmenovat. Ani sobě nemůžu
přijít na jméno. Jmenuji se Josef F.
Josef F. ležel na posteli v přijímacím
pokoji. Nechtělo se mu s nikým mluvit.
Tváře ostatních pacientů, které se okolo
něj míhaly, se mu zdály nepřátelské.
Radši si stoupl k tmavému oknu
a pozoroval ty obličeje jako odrazy
ve skle. Venku sněžilo. Ticho v hlavě.
Vzpomínal na svoje děti. Rozbolela ho
hlava. Lehl si na postel, stočil se do polo-
hy skrčence s nepřirozeně zapletenýma
rukama.
Bylo mu hrozně úzko. Zkusil si napsat
deník, do sešitu, který mu daly sestry. Prý
z terapeutických důvodů, aby se ze vše-
ho „vypsal“.
Neskutečně se mu třásla ruka. Tak si
ji přidržoval dlaní druhé ruky. Stejně to
moc nešlo.
Přesto do deníku napsal pár řádek:
Jsem příšerně vystresovanej. Mám
strach o rodinu. Mám strach, abych tu
bitvu s pitím vybojoval.
Ale já to dám. Není jiné cesty. Co jsem
si kdy v životě nalil, to si teď musím vypít!
Můžu si za to sám, takže se nebudu litovat.
Budu bojovat.
Bojovat.
Jsem na válečné stezce, táhnu do boje
s chlastem. A já jsem válečník.
No pasarán.
Neprojdou!
Jen přes moji mrtvolu.
Doslova.
Vím to.
Nejsem idiot.
Proto budu bojovat – jako o život.
Buď on, nebo já!
ZLATOVLASÍ ANDĚLÉ
Probudil se na zemi s potlučenou hlavou.
Nevěděl, co se stalo. Prý se několik minut
klepal v bezvědomí v alkoholickém epi-
leptickém záchvatu. Oči v sloup, nohy
a ruce jako šicí stroj.
Úplně se probral až na invalidním vozí-
ku, na němž ho tlačili na oddělení detoxu.
Uložili ho na postel s kapačkami. Pokusil
se vtipkovat, že to je luxus, ale sestra ho
usadila, že před ním na té posteli umřel
kvůli alkoholu pacient. Prý měl úplně pro-
modralé břicho, nafouklé jako medúza.
„A to ani nebyl starší než vy.“
Začal cítit další příliv úzkosti. Najednou
té sestře zezlátly vlasy. Měla průhledně
duhové ruce, na jednom zápěstí nára-
mek z drobných křišťálových kamínků.
34 www.drmax.cz
POVÍDKA
JOSEF F.
Josef Formánek
Zakladatel časopisu Koktejl. Pro-
cestoval více než 30 zemí světa.
V roce 2003 vydal svou první kni-
hu Prsatý muž a zloděj příběhů,
která se stala bestsellerem, stejně
jako jeho další romány.
JOSEF FORMÁNEK
Úryvek z knihy Úsměvy smutných mužů (GEKKO, 2014); foto: Ingimage, archiv redakce