Strana 35
Za chvíli se tam objevil další zlatohlavý
anděl. Obě ty bytosti byly milé.
Propadl se hluboko do sebe.
Technicky vzato měl predelirantní sta-
vy, kdy mu kolaboval organismus, mozek
produkoval halucinace. Občas se v nich
mihla i realita.
Ještě než usnul, viděl znovu ty dva zla-
tovlasé anděly, oba se stejnými náramky,
jak okolo něj tančí. Poslední, co viděl, byl
dým, který se valil ze stropu. Zlatovlásky
ho hladily po hlavě a říkaly mu, že to
nevadí.
Do opravdového spánku se dostal až
díky diazepamu.
Spal skoro dva dny.
Jakmile se probudil, hledal je. Byl pře-
kvapený, když přišly, přestože ten sen
s nimi byl tak reálný.
„Vy jste obě blondýnky? Obě máte
stejný náramky? A byly jste tady včera?“
„Byly.“
„A hořelo tady? Viděl jsem spoustu
dýmu.“
„Ne, to se vám zdálo.“
„A ještě se mně zdálo, že mi někdo roz-
tahuje nohy.“
Podívaly se na sebe.
„Tak to se vám nezdálo. Ještě na pět-
advacítce vám při epizáchvatu zavedli
do konečníku čípek.“
Instinktivně sevřel půlky. Cítil se tak
trochu zneužitý. „Před lidmi?“
„Před dalšíma alkáčema? Ne, ty sestra
vyhnala, aby nečuměli.“
Z DENÍKU
Smrtelná choroba na pět
Smutek z radosti
Radost ze smutku
Číhající receptory
Středeční večer
V blázinci
Nespavost. Prázdno. Noc a den.
Povedená komunita. Bavila mne.
Stýská se mi po dětech a ženě. Po Dixi
a po lese.
Navštívil mě kamarád. Hezky jsme si
pokecali. Pocity kolísající. Teplota? Deset
stupňů. Slunečno. Rosný bod nevím.
Prázdno. Ticho. Sólo pro měsíc na obloze.
POVÍDKA
www.drmax.cz 35
PODIVNÁ ZOO ŠÍLENÉHO
CHOVATELE
Josef F. dotelefonoval se svojí ženou. Byl
to rozhovor, po němž se cítil příjemně.
Ještě než ale dosedl na židli v komunitní
místnosti, kde zářil televizor jako červe-
ně blikající taoistická svatyně, zarazil ho
Petr, registrovaná zdravotní sestra, kte-
rou familiárně oslovoval bratře:
„Chcete se podívat na šestadvacítku?“
Šestadvacítka byla budova, jež navazo-
vala na pětadvacítku.
„Proč, bratře?“ zeptal se překvapeně.
Ačkoli to tušil.
„Maj tam teď tři čerstvý delírka. Můžete
se na ně jít podívat, abyste věděli, co vás
čeká.“ Ve smutném úsměvu zvedl huňaté
obočí.
„Půjdete po dvou skupinách, jinak se
tam nevejdete,“ zavelela na šestadvacítce
sestra. Ukázněně počkal za dveřmi na plné
chodbě. Nejhorší bylo, jak to tam páchlo
močí, nemocničním smradem, výkaly, zka-
ženými zuby. Opatrně se rozhlížel. Oči se
mu zastavily na belhajícím se chudákovi.
„To je schíza, to vás nemusí zajímat.
Podívejte se radši na toho s tou promáč-
klou hlavou. Alkoholová demence, krvá-
cení do mozku po pádech v opilosti. Kadí
do plín a do konce života má vyresetova-
nej mozek.“
Provinile se na něj podíval.
Opravdu trapně mu ale bylo při čeká-
ní – než první skupina vyjde z pokoje,
z něhož se ozývaly zvláštní zvuky.
Připadal si, že stojí před klecí v něja-
ké podivné zoo, která je projektem
šíleného chovatele, jenž se pase
na lidském utrpení.
Přikurtovaný chlap, úplně mladý muž,
se třásl na posteli jako zpocená ustrašená
myš, špatně chycená v pastičce. V očích
měl strach, zkřivenou tvář, jako plačící
kluk.
Sestra nad ním nevzrušeně nahlas
vykládala, že jeho stav může brzy skončit
smrtí. Josefovi F. ho bylo líto. Jako sama
sebe. Tak takhle chcípne?
Mladý kluk začal něco zmateně blábo-
lit: „Proč jako umřu? Co jako?“ Jeho
řeč se začala ztrácet v neartikulova-
ném mumlání. Sestra se k němu se
zájmem naklonila. Potom se narovnala
a řekla: „Prý z něho mám sundat ten těž-
ký stůl, co mu leží na břiše.“ Usmála se,
otočila se znovu k ležícímu pacientovi
a nahlas se zeptala: „Kde teď jste?“
„V lese… Je tu… spousta stromů.“
„Vidíte…?“ pronesla vítězoslavně smě-
rem ke smutným, rozpačitě se usmívají-
cím mužům.
„Zpívaj tady ptáci. Moc ptáků…“ začal
najednou přerývavě dýchat mladý kluk.
Chytil Josefa překvapivě rychlým
pohybem za předloktí a přitáhl si ho
k sobě: „Nenechávej mě tady, brácho.
Vem mě k našim.“
Josef štítivě rozevřel jeho křečovitě
sevřenou pěst a ucukl.
Sestra ještě odhrnula peřinu a odha-
lila mu na podbřišku čerstvou jizvu: „Byl
na operaci a po ní hned utekl do hospo-
dy. Přivedl ho sem otec a bratr, byl v hroz-
ným stavu.“
„Ty kundo, nechceš nám ukázat rad-
ši svoje přirození?“ vzepjal se na lůžku
mladý kluk, načež spadl znovu na postel.
Místo očí mu bylo vidět bělmo.
Nikdy, říkal si Josef F. ■