Strana 15
www.drmax.cz 15
nost udělat si rekvalifikaci, atak si spous-
ta lidí opatřila výuční list, což dospělo do
stadia, kdy bylo doslova překominíko-
váno. Postupem času se to ale srovnalo.
Dnes má Praha 16učňů ve všech třech
ročnících a to je optimální počet,“ vysvět-
luje Jiří Souček a dodává, že kominictví
se stále, jako už málokteré řemeslo, dědí
většinou z otce na syna. Mladí kluci cho-
dí se svými otci na střechy, zaučují se
praxí, seznamují se s klienty. Také pro-
to, když přijde někdo nový, je pro něj
těžké sehnat stálou klientelu. Protože
dobrý kominík se vrodinách dědí stejně
jako dobrý lékař. A stejně jako u lékařů
i v kominických rodinách prý platí, že
kovářova kobyla chodí bosa, a jak se sta-
rají o komíny ostatních, ty své prý mívají
dost často v nepořádku.
KOMINÍK PRO ŠTĚSTÍ
Nezeptat se kominíka na to, jestli skuteč-
ně nosí štěstí, to by bylo jako nevyfotit
si Eielovku při návštěvě Paříže. A tak se
ptám i já pana Součka, jestli ho jeho
žena vnímá jako životní štěstí. Zasměje
se avybídne mě, abych se jí zeptal sám,
takže když přijdeme do kanceláře, jdu se
jí zeptat. Smích paní Součkové je upřím-
ný: „Ale jo. I když od té doby, co spolu
pracujeme, nám ta práce leze trochu do
soukromí. Ale neměnila bych.“
Ale jak pan Souček říká, sahání na
kominíky pro štěstí, chytání se za knoík,
když ho potkáte, to už prý dnes není tak
intenzivní, jak bývalo dříve. „Možná je to
itím, že už dnes není těch deset kominíků
na Prahu, takže se ta pozornost rozptýlí.
Ale na druhou stranu – my máme tady
za rohem školu, a když se blíží zkoušky,
chlapi kolem té školy chodí docela rádi,
protože snad není jediná holka, která by
si na ně pro štěstí nesáhla.“
Když jsem se s panem Součkem a jeho
kominickými kolegy rozloučil a sedl jsem
do auta, abych napsal tuhle reportáž, po
pár metrech mi upadl výfuk. A já jsem si
v tu chvíli uvědomil, že je to moje chyba.
Kdybych si alespoň na jednoho z nich
sáhl pro štěstí, určitě by se to nestalo.
Příště už nezapomenu. ■