Strana 25
společnosti, nás tam někdo vyfotil a ta
fotka se pak používala všude. Nikdo nás
nepronásledoval, neschovával se a tajně
nás nefotil. Což tady prostě nefunguje.
Jednou tady za mnou fotografové v noci
jeli, aby zjistili, kde bydlím, a musím říct,
že jsem měla strach zaparkovat, protože
v tu chvíli nevíte, jestli vás někdo nechce
sejmout. Taky v Německu sestřičky
zporodnic nedávají novinářům tipy, kdo
čeká miminko.“
Musela si na tento druh pozornos-
ti zvykat, a protože záhy nastoupila do
muzikálové produkce, pozornost bul-
várních médií ještě vzrostla. Propíralo
se, kam chodí, jak chodí oblékaná, s kým
chodí… a tak si po čase Marta řekla, že
už to stačilo. Přestala chodit na různé
akce, navíc se seznámila se svým mužem,
narodila se jim dcera Maruška, a jak zača-
la vést „nudný“ život, stala se pro bulvár
nezajímavá. A jak sama říká, je to fajn,
protože vlastně konečně má to, co vždyc-
ky chtěla: „Vzpomínám si, jak jsme jednou
byli sDie Happy na turné, a já jsem začala
ráno vyčerpáním brečet a nechtěla jsem
nic jiného než být doma se svým pejskem
a mít klid. A dneska, když mám Marušku,
chci být doma mnohem víc. Dbám na to,
abych byla doma, když se ráno probudí.
Táta se mě ptá, proč nedělám víc karié-
ry, když mě mají lidi docela rádi. A já mu
říkám, že to pro mě není tak důležité jako
být s rodinou. Jezdit o víkendu s dětmi za
dobrodružstvím, hrát si na piráty nebo na
indiány. To bych s větším objemem práce
Marušce dát nemohla. Jo, uznávám, jsem
na rodičovství docela jeblá (smích).“
Kariéra už pro ni není tou hlavní
výzvou, byť má svou práci velmi ráda.
Ale také ví, že aby byla spokojená, musí
dělat to, co chce, a nenechat se zatlačit
poptávkou do hudby, která se poslou-
chá, ale která jí nic neříká. Byť za cenu
menších příležitostí. „Už pět let pracuji
na sólové desce a doufám, že ji letos
dotočím. Ataky že rádia budou něco z té
desky hrát z lásky k hudbě, a ne k obál-
kám,“ říká, čímž naráží na systém, který
v českých rádiích bohužel funguje. Bez
„obálky“ se nasadí jen málokterý song.
„Je to strašný. Celej svět už se točí jen
kolem peněz, místo aby se točil kolem
radosti. Jsme hrozně konzumní společ-
nost atady unás snad ještě víc než jinde.
Chci ale věřit tomu, že jak svět prochází
různými obdobími, tak proběhne čistka,
a dočkáme se, že všechno bude, jak má
být, a zůstanou tu jen hodní lidé.“ Když
se ptáme, jestli se vlastně dá u nás hud-
bou uživit bez uměleckých kompromisů,
Marta kroutí hlavou. „To asi může jen pár
vyvolených nebo odvážných. Nikde na
světě není jednoduché uživit se jen tak
bez komerčního úspěchu. To pak vyžadu-
je, abyste pořád koncertovali a budovali
si posluchačskou základnu. Když jsem
se do Česka vrátila před osmi lety, nikdo
mě tu neznal, jen pár rockových fanouš-
ků, kteří nás slyšeli na festivalu. Ale pak
jsem dostala nabídku jít do SuperStar
a najednou se to obrátilo. Ale i tak to
šlo pomalu. Nicméně i u všech těch vel-
kých jmen domácí hudební scény, jako
jsou Lucie, Olympic nebo Tomáš Klus,
platí, že pokud nemáte desku, kterou
vám hrají rádia, a nejste na turné, musíte
vydělávat na firemních akcích aplesech,
abyste si vydělali.“ Ale zatímco firemní
akce bere řada muzikantů jako umělecké
zpronevěření, Marta se na to dívá rea-
listicky. „V téhle branži nevíte, co bude.
Já jsem třeba loni první půlrok měla jen
dvě vystoupení, a to jedno z toho bylo
zadarmo. Takže klika, že manžel má prá-
ci adokáže nás uživit. No ale na sklonku
roku už jsem hrála na různých večírcích
a štěstí bylo, že ani jeden nebyl otravný.
Lidi se chtěli bavit, poslouchali… prostě
jako normální koncert. Tyhle akce bývají
za slušné peníze, tak proč to nevzít?!“
A jak dodává – hlavně má díky tomu
více času na dceru. S mužem se jí snaží
vést k co největší kreativitě, aby zažila
to, co zažívala ona jako dítě, kdy v tele-
vizi nic nedávali, tablety a mobily nebyly,
kdy se prostě šlo za barák a tam jsme si
hráli sostatními. Takže jedou na chalupu,
kde si hrají na indiány, stanují na zahra-
dě, opékají buřty. A nezřídka tam jsou
společně s celou rodinou, tedy isdětmi
Martina otce – Petra Jandy. Své malé
sestry, protože nejmladší Martině sestře
Rosince jsou tři roky, prý zatím ještě
nebere úplně jako sestry, ale jako děti
svého táty. Zajímalo nás, co vlastně cítila,
když jí táta na prahu svých sedmdesáti let
oznámil, že bude mít dítě. „Byla to taková
směsice pocitů. Ale nevadilo mi to. Spíš
mi vadilo, když si ho někdo dobíral, že si
ke stáru pořizuje vnoučata. Tady je kaž-
dý druhý manželství rozvedený! Kdyby
měly tyhle děti mýho tátu, který se stará,
dokáže rodinu zajistit, a i kdyby měl zítra
umřít, bude ta rodina zajištěná, budou se
mít líp. Podle mě je jedno, v jakém věku
máte děti, když jim dáte rodinu.“ ■
www.drmax.cz 25
„V naší branži nikdy
nevíte, co bude. Loni
jsem třeba za půl
roku měla jen dvě
vystoupení.“