Strana 27
www.drmax.cz 27
mi a mentálními možnostmi. Je si dobře
vědom toho, že se svým dětem věnuje
méně, než by měl a chtěl, ale žije v iluzi, že
pokud jim poskytne maximální komfort
a zahrne je hmotnými dary, budou spo-
kojené. Jenomže nebudou. Ani nemů-
žou být. Jediným důsledkem zahrnování
hmotnými statky je, že mladá generace
má zcela vychýlené vnímání hodnoty
majetku a neuvědomuje si, že pro jeho
dosažení je nezbytné vyvinout adekvát-
ní námahu. Jak ukázal nedávný průzkum
prováděný mezi teenagery v rámci zemí
Evropské unie, ve chvíli, kdy potřebují
finanční prostředky na pořízení náklad-
nější věci, jako je například telefon nebo
fotoaparát, přirozená úvaha je nevede,
tak jako kdysi jejich rodiče, za brigádou,
ale za rodiči nebo prarodiči. Brigáda je
až na bronzovém místě. Nelze se přitom
divit, když rodiče ve snaze odvrátit pří-
padný konikt v rodině prostě sáhnou do
peněženky, a byť neradi, peníze nakonec
dítěti dají. Disharmonie v rodině, kterou
by odmítnutí mohlo vyvolat, je totiž zna-
kem disfunkce rodiny, a ta je pro většinu
dnešních čtyřicátníků společensky nepří-
pustná. Ačkoliv statistiky neúprosně
vydávají svědectví, že více než polovina
českých rodin končí u rozvodového sou-
du, navenek mají všichni tendenci tvářit
se, jak je všechno v pořádku. Masírováni
reklamami plnými spokojených rodin
žijících v přepychových vilách nejsou
ochotni přiznat vlastní selhání, neboť by
poukázalo na jejich slabé místo a v očích
druhých by rozbilo jejich pečlivě budova-
ný obraz dokonalých tvorů, kteří si vědí
se vším rady.
A děti této vysilující hry svých rodičů,
která tupí jejich přirozený cit pro správ-
nou výchovu, využívají a zneužívají ve
svůj prospěch. Hřeší na to, že jim rodiče
s pocitem provinění všechno odkývou,
anejsou zvyklé na to, aby si něco musely
vybojovat. Dnešní moderní rodič přece
nenutí své děti snažit se dosáhnout kýže-
ného výsledku vlastní pílí. Knihkupectví,
internet a noviny jsou plné článků otom,
jak je nutné dát dítěti prostor, aby samo
poznávalo svět, aby mělo šanci spálit se,
aby u svých rodičů nacházelo jen vlídné
slovo a pochopení. S trochou nadsáz-
ky tak lze většinu vztahů rodičů a dětí
v rodinách přirovnat ke vztahu psycho-
loga a jeho klienta. Vyposlechne si, co
jeho potomka trápí, apak mu poklidným
hlasem udělí několik všeobecných nezá-
vazných rad, které jsou prosté jakéhoko-
liv náznaku kritičnosti a nařízení, a dítě
je „vpuštěno“ zpět do reálného života,
kde je při první skutečně koniktní situa-
ci překvapeno, že s ním není zacházeno
vrukavičkách jako doma.
Těžko říct, kde se v dnešních rodičích
vzal ten pocit, že dítěti je třeba plnit kaž-
dé přání. Ačkoliv to dnes není moderní
aodporuje to všem zmíněným poučkám,
dítě musí vědět, kde jsou mantinely toho,
co se smí, a co už ne. Podle uznávané
psycholožky Jiřiny Prekopové je nikoliv
právem, ale povinností rodiče zasáhnout
adítě usměrnit i za cenu zvýšeného hla-
su. Nic z toho není pro dítě traumatizují-
cím zážitkem, který by potíral jeho osob-
nost a vystavoval jej zesměšnění. Pokud
naše děti vědí, že je máme rádi, pokud
jsme schopni toho, projevit jim svou lás-
ku i jinak než vršením hmotných darů,
pak chápou, že náš hněv není projevem
nelásky, ale právě naopak. Stejně tak si
vtakové situaci uvědomí, že právě uděla-
ly něco nesprávného, a příště se takové-
ho jednání vyvarují.
Ale dnešní rodiče trpí pocitem viny,
kdykoliv musí své dítě usměrnit a kdy-
koliv po něm něco vyžadují. To se při-
tom týká i tak zdánlivě samozřejmých
úkonů, jakými jsou vypracování školních
domácích úkolů nebo pomoci při úklidu
domácnosti. Zatímco předrevoluční děti
byly od raných let zvyklé na samostat-
nost, porevoluční děti nezřídka ještě ani
v deseti letech netuší, jak si ukrojit chleba
nebo jak se dostat prostředky hromadné
dopravy na kroužek. K noži je totiž rodiče
nepustí v obavě, aby se nepořezaly, a na
kroužek je raději odvezou automobilem,
protože je to komfortnější. A tak se rodiče
a jejich děti pohybují v bludném kruhu.
Dalším pozoruhodným hlediskem je
revolta současných mladých lidí proti
generaci svých rodičů. Není třeba sahat
příliš daleko do historie, která je mezi-
generačních rozporů plná. Šedesátá
léta přinesla generaci květinových dětí,
sedmdesátá punk, konec osmdesátých
let byl ve východním bloku ve znamení
revoluce, do které se tehdejší dospívají-
cí generace zapojila jako do přirozené
součásti boje proti konformismu. A od
té doby nic. Neznamená to, že by neby-
lo proti čemu bojovat. Znamená to, že
zatímco předchozí generace byly pro své
ideály ochotny jít na barikády a bojovat
proti myšlenkovému zkostnatění i za
cenu ztráty základních jistot, které jim
tehdejší režim (nikoliv jen ten východní)
nabízel, dnešní generace mladých nemá
potřebu proti systému bojovat, neboť jí
nabízí ze všech stran chráněný maximál-
ní prostor pro pohodlné žití.
Mladí lidé se dnes už nesdružují při
společných aktivitách, ale jejich „klu-
bovnou“ se staly sociální sítě. Ty jim sice
slouží ke sdílení svých pocitů a názorů,
ale jen výjimečně se dotýkají kritiky spo-
lečenské. Neboť zatímco jejich rodiče
považovali za největší důkaz morálního
selhání začlenění se do davu a snažili se
za každou cenu projevit svou osobitost,
svou individualitu, cílem dnešních mla-
dých lidí je naopak stát se součástí celku.
Ochotně podléhají aktuálním trendům,
nadšeně se oblékají do stejných značek,
nosí stejné účesy, vyznávají totožné myš-
lenky. Osobitost a individualismus stojí
odříkání, obhajování svých postojů a při-
náší sebou konikty.
Je přitom paradox, že současná mladá
generace dostala od svých rodičů deset
let navíc právě na to, aby poznala svět,
aby dospěla, aby se naučila zvládat kri-
zové situace. Z někdejších dvaceti let se
pomyslné dospění posunulo na dobu po
třicítce. Důsledkem toho je, že postsame-
tové děti veškerou zodpovědnost o těch
deset let odsouvají a propadají pocitu, že
vše, co se jim nabízí a čeho se jim na roz-
díl od generace jejich rodičů dostává, je
samozřejmé. Prozření, že tomu tak není,
nakonec přináší dětem to, čeho je jejich
rodiče chtějí uchránit – bolesti a oběti.
Jenomže právě bez jejich asistovaného
zprostředkování budeme „produkovat“
nedospělé a nevyzrálé osobnosti, jejichž
důsledkem nebude evoluce, ale postup-
ná devalvace základních hodnot.
■
Zatímco dříve mladí
považovali za selhání
být jako „ostatní“,
dnešní děti takové
být chtějí...