Strana 40
40 www.drmax.cz
Foto: Fotolia a archiv autorky
B
yl to malý výrůstek na přední
straně levého ramene. Zprvu si
Jaroslav Pašut myslel, že je to
zánět, protože ho to bolestivě
tlačilo. Vždycky to ale jen kus povyrostlo
apak tlačit přestalo. Když byl výrůstek asi
jako malé rajče, začal si ho Pašut zatlačo-
vat polévkovou lžící. Naděje, že je to jen
zduřelá uzlina, se však po týdnu rozply-
nula – výrůstek byl už velký jako třetina
bagety, kterou si Pašut každý den kupo-
val ve večerce. Přesto se k doktorovi bál
jít. Představa, že v ordinaci zřetelně zazní
slovo nádor, ho natolik děsila, že raději
setrvával v mlhavém oblaku naděje.
Po dalším týdnu už neoblékl sako ani
kabát. Začal nosit svetr a vydutou bouli
maskoval na ulici šálou a aktovkou sširo-
kým řemenem. Kolikrát se rozhodl, že si
konečně zajde pro ortel na
polikliniku! Kolikrát to odlo-
žil na druhý den avečer se
na to šel posilnit do hospo-
dy! Výrůstek přestával tla-
čit a tiše rostl dál, na povrchu
měkký, oblý, uvnitř tvrdý, pevný.
Jako by do Pašutova těla vždycky
patřil. Pašut si ho znechuceně pro-
hlížel v zrcadle doma i v umývárně
v práci. Opatrně jej ohmatával a dával
pozor, aby ho při tom nikdo nepřekva-
pil, to se však málem stalo a Pašut, jak se
rychle snažil obléknout si svetr, zakopl,
na kachličkách mu ujely nohy a praštil
se hlavou o umyvadlo. Jana Klíšková,
„obchodní inspicientka“, nebo tak nějak
její nejasnou práci u počítače označili,
hned začala nabízet Pašutovi pomoc, už
vytahovala dezinfekci, mávala hojivým
gelem – zatracená ženská! Přes Pašutovo
odmítání ale vytrvale naléhala: „Musíte
se nechat ošetřit, nesmíte odmlouvat.“ –
sakryš, to ten svetr z Pašuta hodlá servat?
A co hůř, její povyk vzbudil pozornost,
naříkavé „nesmíte podcenit“ se rozléhalo
chodbami a z kanceláří začaly vystrkovat
hlavy kancelářské krysy s očima rozzáře-
nýma nadějí, že snad dojde k nějakému
oživení dalšího mdlého dne.
Pašut si otře zpocený obličej a na hřbe-
tě ruky se mu zaleskne krev, Klíšková si
už vede svoji oběť do kuchyňky k lékár-
ně: jak se z tohohle vymluvit? Snad se
spokojí s ošetřením šrámu na hlavě a dá
pokoj. Pašut si tiskne kolem boků svetr,
ve kterém mu je už druhý týden v kan-
celáři horko. Klíšková vítězně piští a počí-
nající pleš mu smáčí hypermanganem,
čímž mu ránu ještě zvýrazní. Přichází
ředitel, krysy vyběhly z kanceláří, vděč-
né za záminku přestat pracovat, hned
se vaří kafíčko, Pašut dostává domá-
cí perníček, jako by se vrátil hladový
araněný z války, a všichni se jeden přes
druhého dohadují, pokřikují, usmíva-
jí se na něj a Pašut se nebrání, protože
jeho rozbitá hlava odvádí pozornost od
krizového místa. Situace slibuje jedno-
denní pracovní neschopnost, na které se
hbitě zkouší přiživit další: já ho odvezu
autem! Odvoz ani nečekal a těší se, že si
doma lehne na kanape a přečte zprávy.
Probíhá bitva o drobky z neschopenky,
Jirka Kramer má prý víc místa v autě, ale
Klíšková se nehodlá trumfu vzdát: „Já to
zvládnu,“ vykřikuje, čímž míní: „Já si ho
našla první!“
Dobojováno, všichni se rozcházejí,
Klíšková nacpe Pašuta do auta a vítěz-
ně vycení hranaté zuby. Nastartuje.
Pusa se jí rozjede, Pašut se smiřuje s tím,
že to bude jízda říší esoteriky, už drn-
čí řeči o správných energiích a čištění
organismu jakýmsi zázračným olejem.
Auto odbočí doprava kolem dlouhé
tovární zdi a téma se překulí od vibra-
cí kreceptům a dětem. Pašut koutkem
oka pozoruje její bledou tvář
avlasy, ta mdlost mu připome-
ne práci v kanceláři. Taky asi
bývala hezká jako kdysi jeho
Katka. Pašut si vybavuje zvonivý
smích, růžové tváře, dívčí oči, které
ho pasovaly do role ochránce. Ach,
léta pokřivující ten obraz... Čas utí-
ká a život se s námi řítí neznámo kam.
O víkendech sportovat, grilovačka na
chalupě, práce, kino, roky pořád doko-
la, ratata v rytmu hrkajícího motoru, až
Katka seschla do podoby své matky.
Měl si svou budoucí tchyni pořádně
prohlédnout, vždyť stačilo patnáct let,
aby dcera doputovala do stejné odléva-
cí formy. Ach, proč u žen nejde pootočit
čas zkušebně dopředu?
„Vypadáte tak bezmocně s tou ránou.
Můžu vám říkat Jardíku? Já jsem Jana.“
„Jistě.“
Klíšková cení hranaté zuby.
Přesto to byla Katka, kdo našel odvahu
odbočit ze směru jízdy. Loni, bylo mu tři-
cet sedm let, mu řekla, že se chce rozejít.
Po prvním šoku zjistil, že se mu ulevilo.
„Tak, a jsme tu!“
Proč se nerozhodl odejít sám?
Klíšková mu otevírá dveře auta.
Byl pohodlný? Ale vždyť to nebylo
snadné! Ona držela v hrsti jeho vzpo-
|
POVÍDKA
|
PAHÝL
Markéta Baňková