Strana 42
Inzerce ▼
INZERCE_Maximum_Flixonase_A5_CZ_01.indd 1INZERCE_Maximum_Flixonase_A5_CZ_01.indd 1 28.2.2017 9:36:0328.2.2017 9:36:03
padem. Zatímco kapky vody stékají dolů
po kulatém rameni do údolí zad a větví
se do pramenů na vyvýšenině oblého
zadku, který je teď, obepnut bílým pláš-
těm, vzdálen asi dvacet centimetrů…
Pahýl se náhle sám od sebe vymrštil
adotkl se bílé obliny.
Pašut ho vyděšeně strhl zpět. Když se
doktorka otočila, bylo to, jako by měl
ruce tři, ty dvě držely třetí, která se jim už
beztak dost podobala.
„Ano, takhle si to podržte, děkuji.“
„Aaa... už víte, co to je, paní doktorko?“
„Počkáme na výsledky odběru. Někdy
může být nemoc psychosomatická.
Zkuste víc naslouchat svému tělu.“
Přišel do bytu, pustil si rádio a před
zrcadlem svlékl svetr. Pahýl byl dlouhý
jako jeho ruce a malé výrůstky na jeho
konci dorostly do tvaru prstů. Sedl si ke
stolu a zkusil jíst, přitom se mu všechny
tři končetiny pletly. Strčil do třetí ruky
vidličku a trochu nekoordinovaně jedl
příborem i lžící zároveň.
Pak odstrčil talíř a seděl.
Venku se setmělo.
Pahýl se pohnul sám od sebe, aniž
by ho Pašut ovládal. Chvíli si netroufal
pohnout čímkoli dalším. Výrůstky na kon-
ci se trochu pohybovaly, jako kratší prsty
nebo tykadla, která slepě ohmatávají
díru do světa. Pašut pravou rukou opatr-
ně přisunul na stole ležící notebook.
Výrůstky na pahýle se začaly neohra-
baně plazit po klávesách.
Na obrazovce vyskakují písmena.
„PPPPU SSS T____________ ME.“
„Jak tě mám pustit? Kdo jsi?“ zašeptá
Pašut.
„J88 JSEM TY::::“
Zazvoní telefon.
Pašut jej popadne oběma ruka-
ma, zatímco tu třetí nechává ležet na
klávesnici.
„Dobrý večer, paní Klíšková.“
Pahýl se zalekl a leží bez hnutí.
„Ano, zapomněl jsem, tedy Jano. Mám
se dobře, děkuji. Snad to nic není. Zítra si
mám zavolat pro nějaké výsledky.“
Pahýl se znovu pohne.
„Nevím jak dlouho, paní Kl…, tedy,
Jano.“
„SVVOBODUU.“
„Svobodu! Totiž pardon, paní
Klíšková… Jano… chtěl jsem říct, že… už
do práce nepřijdu. Rozhodl jsem se dát
výpověď.“
Prsty pahýlu se na klávesnici zastavily.
„Ne, nevím, co budu dělat.“
Prsty se znovu rozběhly po klávesnici.
„SBALLLLIT SE.“
„Děkuju… asi odjedu, někam daleko.
Třeba do Mexika. Nebezpečné? Snad…
mně nevadí jet někam, kde je život
nebezpečný, třeba ho pak začnu inten-
zivněji cítit… ani to nemusí být tak dale-
ko, ale chci někam, kde bude všechno
jiné… ano, ale to nevadí… a práce… už
nechci do kanclu… ano, třeba i nebez-
pečné ženy, když myslíte, Jano, to jste
milá, že se tak staráte… ne, nepotřebu-
ju pomocnou ruku… tu máme každý
přece na konci vlastního ramene… na
shledanou.“
Položil telefon na stůl.
„Kolik na to všechno ještě máme
času?“
„DALŠÍCH 37 LET.” ■
|
POVÍDKA
|
Inzerce