Strana 46
Inzerce ▼
A co já vím, jestli třeba nehraju nějakou
roli, kterou předtím jiná z mých kolegyň
odmítla…
Jaký je váš vztah k Shakespearovi?
Říká se, že pro britské herce je to celo-
životní láska...
Shakespeare. Moje životní láska, můj
herecký osud. Na povídání o svém vztahu
k němu bych potřebovala aspoň 14 dní.
Bylo mi sedm let, když jsem pro něj zaho-
řela vášní. Mí bratři tehdy hráli divadlo
a vystupovali také v jeho hrách. Akdyž
jsem je slyšela říkat všechny ty verše plné
vášně, propadla jsem mu a zatoužila po
tom, stát se herečkou. Chodila jsem pra-
videlně na inscenace jeho her do divadla
Old Vic, a když jsem pak vychodila školu,
nastoupila jsem právě do tohoto diva-
dla, kde jsem v jeho hrách hrála, akdyž
jsem náhodou měla volno, stejně jsem
se chodila dívat na kolegy, jak ho hra-
jí. Žádný jiný autor nepsal o žárlivosti,
nenávisti, lásce, prostě vášni tak dobře,
jako on, a ještě v tak úžasných verších.
Shakespeare je prostě můj herecký osud.
Víte, jak jsme mu s manželem říkali? Ten,
který nám vydělává na složenky (smích).
A co pro vás vůbec znamená divadlo?
Je pro vás způsobem, jak ze sebe vydat
energii?
Každý si vášně vybíjí jinak. Já se z nich
vyhrávám na divadle. A divadlo, to je pro
mě jako ta diskotéková koule z malých
zrcátek. Můžete se na ni dívat stále
a pokaždé bude svítit jinak. Stejně tak
divadlo – každá repríza bude jiná, žád-
ná nebude stejná. Je to dané naladěním
herců, publika, jejich vzájemnou propo-
jeností, nebo naopak nepropojeností.
Ato mám na divadle ráda.
Jaká byla vaše cesta k herectví?
Já jsem vlastně nikdy nechtěla herečkou
být. Chtěla jsem být módní návrhářkou.
Ale jak už jsem říkala, bratr hrál divadlo,
neustále mi říkal, že bych to měla také
zkusit. A tak jsem to zkusila a už jsem
u něj zůstala. Je to snad jediné povolá-
ní, kdy se neustále musíte učit něčemu
novému, poznáváte nové lidi. Někdy je to
náročné, není to práce od devíti do pěti,
ale je to pořád jiné, a proto zajímavé.
Ajak říkal můj manžel: měli bychom být
rádi, že děláme něco, co má smysl, co nás
baví, protože jsou lidé, kteří tohle štěstí
nemají.
Traduje se historka, kdy Sir Laurence
Olivier natáčel film Maratónec
s Dustinem Homanem, který se
ho zeptal, jakou metodou by pro-
nikl do psychologie mučeného muže.
Laurence mu prý odpověděl: „Proč
bych do toho měl pronikat? Prostě to
zahraju!“ Jak se díváte na to pro ame-
rické herce typické „vtělování“ se do
rolí?
Aby se člověk nezbláznil, musí se naučit
zbavit se role hned, jak ji dohraje. Myslím,
že já jsem se to naučila právě v Old Vic,
kde jsme odpoledne hráli jednu hru
avečer další. Musela jsem se naučit rych-
le se dostat do jiné postavy. K tomu my
v Británii máme ty čaje o páté, abychom
se zastavili a stali se sami sebou (smích).
Manžel říkával, že na mě sice pozná, co
jsem předtím hrála, ale já myslím, že už
jsem se naučila přistupovat k herectví
jako ke křížovkám. Tam taky luštíte, když
ji zrovna držíte v rukách, ale jakmile ji
odložíte, přestanete myslet, co je vlastně
sarmat na čtyři.
Před lety vám královna udělila titul
Dame. To je ocenění, na které nedo-
sáhne každý a které člověka musí chtě
nechtě potěšit. Jaký jste z toho měla
pocit?
Ten titul mě potěšil, koho by taky nepotě-
šil. Ale stačilo přijet do USA, kde to mám
jinak moc ráda, ale kde vůbec netuší, o co
jde, a pochopíte, že to, co něco znamená
u vás doma, nemusí za hranicemi zname-
nat vůbec nic. Což je něco, co vás drží při
zemi a nedovolí vám mít nos zdvižený
koblakům. ■
46 www.drmax.cz
|
ROZHOVOR
|
Za svůj výkon v romantickém dramatu Zamilovaný
Shakespeare byla po právu oceněna Oscarem
S královnou Alžbetou se setkala několikrát, mimo jiné když jí
udělalila čestný titul Dame
„Titul Dame mě potěšil,
ale stačilo přijet do
USA, kde nikdo netuší,
o co jde, a jste hned
nohama na zemi.“
Text: David Laňka, foto: Profimedia a archiv redakce